VIII kladla stále největší důraz na uspořádání správy zemské, kdežto strana rakouská oddalovala řešení této otázky až po definitivním uznání Ladislavově, které ovšem předpokládalo přijetí kapitulace; rozpaky Fridrichovy v této věci hodily se Oldři- chovi, neboť se jimi oddalovalo konečné řešení otázky, o něž Oldřich v sobeckém zájmu nestál. Společný sněm obou stran v Českém Brodě v listop. 1444 vyzněl vlastně kompromisem obou stanovisek: bylo usneseno poslati k Fridrichovi nové poselstvo o vydání Ladislava; nebude-li Ladislav do určité doby vydán, opatří země sama svou věc. Pomýšlelo se již jak na přijetí krále tak i na úpravu správy zemské, leč rozhodnutí podařilo se straně rakouské odložiti na únorový sněm 1445. Ústupek Oldřichův je v tom, že alespoň byl již nucen uznati oprávněnost jednání o správu zemskou, jemuž se dovedl až do té doby vždy vyhnouti.1) Z pramenů v Oldřichově pozůstalosti se o jeho účasti na sněmu českobrodském nedovídáme přímo, lze se jí však domýšleti proto, že návrh sněmovního usnesení, zachovaný v Schwarzen- berském archivu v Třeboni, byl doplněn a opraven jeho vlastní rukou.2) Pro politické dějiny prvních pěti let interregna jest celkem v pozůstalosti Oldřichově dost málo pramenů, tím jsou však důležitější. Ačkoliv některé z nich byly již dříve otištěny, jiné uveřejněny ve výtahu, není přece nevděčnou prací vydati je znovu. V latinských listech Alžbětiných, které byly známy jenom z regest Lichnov- ského v jeho Geschichte des Hauses Habsburg a zde jsou vydány po prvé v plném znění, najde se nejedna zajímavá podrobnost a také celý jejich ráz a duch zobrazuje poměr královny Alžběty k Oldřichovi z Rožmberka, zvláště doplňují-li se českými listy Alžbětinými, které byly již vydány Palackým v Archivu Českém. Na některé listy, týkající se vztahu Oldřichova ke králi Fridrichovi, buď známé pouze v rege- stech nebo zcela nové, upozornila jsem na příslušných místech; zvláště cenným příspěvkem k poznání charakteru Oldřichova a jeho nejbližšího cíle jest výše dotčený list Oldřichův k rádcům královským, zde po prvé otištěný.3) Prameny, týkající se dal- šího osudu královské otázky v Čechách, budou otištěny v III. svazku tohoto Listáře. Stejnou methodu politickou, s níž Oldřich uplatňoval svůj neblahý vliv v otázce královské, nerozhodnost a nestálost, která si byla vědoma jen sobeckého cíle, shle- dáme i v otázce církevní.4) I zde záviselo na Oldřichovi, přikloní-li se Čechy k obe- dienci koncilu Basilejského a papeže Felixe V., nebo zůstanou-li věrny římskému papeži Eugenovi IV., sesazenému koncilem Basilejským. Na pomoc Oldřichovu spo- léhal se koncil, vysílaje do Čech zvoleného arcibiskupa pražského Mikuláše Jindři- chova. A v této věci, která byla zkušebním kamenem věrnosti Oldřichovy ke koncilu, Oldřich zklamal, byv sám dříve zklamán ve svých nadějích na finanční pomoc koncilu, která ho měla podepříti v boji s Táborskými. Pro poznání poměru zvole- ného arcibiskupa Mikuláše Jindřichova k Oldřichovi jsou zde vydány dva listy, 1) viz Urbánek, Čes. děj. III. 2, 33 a d. 2) viz č. 388, pozn. 1. 3) č. 366. 4) viz Urbánek, Čes. děj. III. 1, 651 a d.