II oporou. Zasloužily si tudíž tyto prameny, aby byly vydány znovu v celku a do- plněny příslušnými poznámkami. Jeden z listů Alšových je tu otištěn po prvé z origi- nálu, takže bylo možno uvésti jeho správné datum, chybné u Palackého i Urbánka.1) V obsahu listů Alšových a v jejich tu snažném, jindy důtklivém tónu zračí se dobře postavení, které Oldřich z Rožmberka již tehdy zaujímal. Stál v čele strany ra- kouské, ač ne vždy právem, neboť jeho činnost pro Albrechta, jak se zdá z docho- vaných pramenů, byla spíše negativní. Poměr mezi stranou Ptáčkovou, mírně opo- siční proti Albrechtovi, a Oldřichovou, jak se jeví v listech Alšových, byl dosti rozpačitý, neboť Oldřich nevystupoval nikterak na obranu zájmů Albrechtových. Účastnil se sice důležitého jednání, přijal členství v poselstvu českém k Albrechtovi do Vídně, vystupoval vždy jakožto vůdce strany rakouské, avšak jeho vliv na krále byl by se mohl projeviti pronikavěji a to na prospěch Albrechtův, kdyby byl jeho poměr k Albrechtovi upřímnější. Jeho chování zvláště v otázce polské kandidatury jest nápadně passivní a jeho účast na válce českopolské omezila se na pomoc Al- brechtovi za bezvýsledného obležení Tábora v srpnu a září r. 1438 a na vojenské zakročení na pomoc říšským sborům proti Táborům u Českého Brodu v druhé po- lovině září t. r. V době, kdy král Albrecht byl nucen hájiti své postavení proti nárokům polským válečnou výpravou do Slezska se zahraniční pomocí, staral se Oldřich sobecky jen o své vlastní zájmy a lstným jednáním s dávným svým sokem Janem Smilem z Křemže budil veřejný odpor, takže sám Albrecht byl nucen napomínati ho z Vratislavě, aby nepoškozoval i jeho vlastní věc v Čechách.2) Stejně jako v době krále Zikmunda jest i nyní patrno, že silná moc královská nebyla v zájmu Oldřichově. Nepřál si vůbec pevné vlády v Čechách a proto ani po smrti Albrechtově neuchopil se příležitosti, aby využil své moci k uspořádání veřej- ných věcí — ba naopak projevil nezájem, který se neminul s pozorností strany druhé. Brzo po smrti Albrechtově stihla ho v listu Alšově první výčitka sobecké svévole, nezájmu a nedbalosti; k podobným výčitkám dával pak Oldřich častěji příležitost svou okázalou neochotou k účasti na sněmu obecném. Přes naléhání Alšovo nedošlo ke sněmu, ač jej Oldřich slíbil ke 13. prosinci, dříve než počátkem ledna r. 1440. Ve třech listech Alšových z 3.—24. listopadu3) jeví se úsilí Ptáčkovy strany o uspořádání poměrů v zemi i Oldřichovo negativní stanovisko; odklad sněmu nelze u strany rakouské vysvětliti jen jejím legitimním stanoviskem, ohledem na královnu Alžbětu, která slibovala své poselství,4) nýbrž i finančními zájmy.5) Nelze pochybovati, že u Oldřicha byl to opravdu hlavní motiv; pamatoval stále nejvíce na sebe, nejen pro skutečné závazky peněžité,6) nýbrž že se snažil z každé situace vytěžiti pro sebe co nejvíce.7) 3) č. 59, 61, 63. 4) č. 64. 1) v. č. 6. 2) viz č. 29; srv. Urbánek, Čes. děj. III. 1, 419. 5) srv. Urbánek na uv. m. 464. 6) srv. pozdější slib krále Fridricha, že Oldřichovi zaplatí dluh 3.000 zl. za Ladislava, který učinil Albrecht, č. 151. 7) srv. list Alžbětin z 13. května 1440, č. 84, list Oldřichův ke koncilu, č. 105, a další žádost Oldřichovu za pomoc Fridrichovu k dobytí Tábora, č. 366.