z roku 1553. 211 na[dsvědčovati měli, však jest od nich obeslání nevyšlo ani od nich na meze žádáno není, než od samého pána, a tak ne sobě, než pánu svědčí, a tak dobře svědčí. Nebo i z jiných svědkuov, jakožto poddaných pánuov Smiřických, pana purkrabí kraje Hradeckého 1) a Mikuláše Dobřenskýho, to se vyhledá, že jsú se v tom spravedlivě, pamatujíc na své závazky, zachovali a pravdu, čehož jsú svědomi, vysvědčili. A tak jest dobře toto obeslání, kteréž se s mezováním srovnává, vyšlo, neb jest z užívání gruntuov toto mezování pošlo; žádaje podle toho všeho za spravedlivé opatření. Tu od obeslaného opět, davše svědky své zapsané čísti, povědíno, že podle těchto svědkuov ukázání žádají zachováni býti; neb se to nachází, že jsú oni jakožto hajní jeho s povolením předešlých pánuov svých i také jeho Otmara dříví na pro- vazce vyměřovali a jim za to platili; též se nachází, že jest on toho lesu a ne Spytští v užívání byl, dav čísti psaní listovní mezi ním Mikulášem Otmarem a někdy Janem Krčmú, úředníkem Novoměstským, prošlá, že se z toho ze všeho psaní i odpovědi nachází, že jest vždycky svých gruntuov hájil a bránil užívati; poroučeje se s tím se vším k spravedlivému soudu. Zase mluveno: svědkové strany otporné, kteříž jsú čteni, ti se v ničemž ne- srovnávají; ačkoli dokládají, že jsú vyměřovali, ale nejmenují kde a v jakým lese, než toliko že v jeho Mikulášovým lese; a tak místa míti nemohou. A poněvadž pan Otmar ničímž toho neodvozuje, jakým spuosobem k tomuto lesu Arnoštovskýmu spravedlnost by míti chtěl, ani žádné smlúvy neukazuje, že žádají oni jakožto po- ručníci při svém ukázání a dostatečného [sic] pruovodu za opatření s tím doložením, davše půhon čísti, že jest Otmar pohnán, aby nějaké listy kladl, a poněvadž jich všech neklade, že žádají o pokutu za stané právo; dav čísti zřízení zemské, jakž se, kdož by z čehožkoli o položení pohnán byl, odsvědčiti má, a tuto, poněvadž ani ne- klade ani neodsvědčuje se, než toliko oustně oznamuje, že ho nemá, což jemu po- stačiti nemůže. Proti tomu Mikuláš Otmar pověděl, že o tom listu, z kderéhož pohnán, nic neví, a tak ho snad mohli pohnati z toho, čehož jest nikda neviděl, chtíce ho tudy k těškosti přivésti; že žádá, aby toho na něho úřad nedopouštěl. Tu pan Jan Byšický z Byšic, purkrabie Hradu Pražského, s konšely přísež- nými, podle práva mezního osazenými, vyslyšav tu všecku při, vedení svědkuov, svě- domí, smlúvu, listy posélací, registra a jich s obúv stran pře líčení pilně váživše, takto o tom z soudu zahájeného vypovídají: Poněvadž svědkové pana Volfa Štubn- bergara puovoda na vedení svém začavše od hrobu a dubu lízovanýho jdouce cestou nahoru duby jsú ukázali vylízovaný pravíce, že jsú to praví mezníci a že táž cesta, kudy vedou, meze a hranice dělí až k dubu u háje k Jesenicím ležícímu tak, že což po levé ruce, to že náleží panu Volfovi Štubnbergarovi ke vsi Zpytty, a což po pravé ruce, to že jemu Mikulášovi Otmarovi náleží, a on Mikuláš Otmar toho 27*