IX klerik, musil až do svého vysvěcení na kněze povinné mše svaté dáti odsluhovati ně- kterým knězem (strana 283). Povinností patronů bylo statky církevní hájiti proti komukoliv (v jednom případě výslovně uvedeno, že hlavně proti králi [strana 1]). Oltářník měl stále v místě svého beneficia se zdržovati, leč by se svolením svého duchovního představeného (plebána, probošta) za svými záležitostmi na několik dní se vzdálil (strany: 266, 303). Kdyby residence po celý měsíc zanedbával, měl býti arci- biskupským úřadem zbaven svého beneficia (strana 266)1). Byl povinen každý týden sloužiti několik mší svatých 2). V největším počtu případů vyžadovaly se 4 nebo 3 mše v týdnu, někdy jen 2 (strany: 14, 86, 200), výjimečně 5 (strany: 67, 356), 6 (strana 298), ano i 7 (strany: 305, 322). Měl je sloužiti sám nebo dáti sloužiti jiným schopným knězem (strana 294), ráno, v příhodnou hodinu, bez prejudice plebána (strana 295); výslovně se zakazuje, aby mši svatou nesloužil mezi kázáním (strana 299). Volba formuláře mešního byla ve mnohých případech ponechána oltářníku na vůli (»missas, ad quas devocionem habuerit et altissimus ei inspiraverit«, »sub officio, quo placuerit«); někdy byly formuláře stanoveny, na př.: v pondělí za všechny věrné zemřelé, ve čtvrtek ke cti Božího Těla, v sobotu ke cti Panny Marie (strana 9), v pondělí »defunctorum«, ve středu »ad quam devotionem habuerit«, v pátek »de Cruce«, v sobotu »de beata Vir- gine« (strana 35), v neděli »de s. Trinitate«, v pondělí »pro defunctis«, ve středu »pro- peccatis«, ve čtvrtek »de Corpore Christi«, v sobotu »de beata Virgine« (strana 67), v pondělí a ve středu »pro defunctis«, v sobotu »de Beata Virg. Maria« (strana 314); nebo: v pondělí za zemřelé, ve středu za hříchy, v pátek o umučení Páně, v sobotu ke cti Panny Marie (strana 336); nebo: v neděli »de tempore«, v pondělí za zemřelé, v pátek o svatém Kříži, v sobotu o Panně Marii (strana 398) a pod. Někdy byl povinen sloužiti nebo dáti sloužiti třicet mší za sebou (»tricesimam seu triginta missas« [strany: 308, 402]). Měl prokazovati plebánu úctu a poslušnost; v neděle a svátky měl, super- pelicí jsa oděn, býti přítomen při mších svatých, nešporách, matutinech a procesích. Neměl se pod trestem vměšovati do exkomunikace (strana 364), do práv a příjmů farních (získávání mší svatých, závětí 3) a pod.), nýbrž měl přestávati na svém důchodu. Ofer- toria patřila plebánu (strana 356). Jakmile oltářník nabyl jiného beneficia kurátního nebo nekurátního, tím samým pozbyl oltářnictví (strany: 294, 295, 418). Potřeby ke mši svaté, mešní roucho, víno, ministranta, měl oltářník míti od kostela a od faráře (strany: 310, 351), leda by měl mešní roucho své (strana 322); v některých případech musil si oltářník zjednávati potřeby ty sám (strana 303). Oltářník svaté Barbory v Českém Brodě měl odváděti ze svého důchodu 1 kopu plebánu, jenž za to potřeby mešní mu měl poskytovati (strana 289). Věci oltáře, jež zakladatel opatřil, na př. mešní roucha, misál, kalich a j. měly býti uchovávany v sakristii, kde jiné věci kostelní se chovaly; mohly býti zapůjčovány i jiným kněžím na onom oltáři mši svatou sloužiti chtějícím; kdyby věci ty časem, stářím, krádeží nebo jinak vzaly za své, měl oltářník užívati společných věcí dotyčného kostela, o něž postarati se měl plebán (strana 299). 4) Když konšelé v Ústí nad Labem, jimž spolu s plebánem náleželo podací právo k oltáři Navštívení Panny Marie v kostele tamním, v podání svém učinili zmínku o tom, že oltářníka, kdyby byl nehodným, mohou donutiti ke směně za jiné beneficium, generální vikář Puchník klausule tě neschválil, podotýkaje, to že vyhrazeno jest arcibiskupovi a jeho úředníkům (strana 196). 2) Herdeg Falcner z Norimberka, měštan Pražský, zřídiv oltářnictví v kostele Panny Marie před Týnem, jmenoval prvním oltářníkem kněze Jana Plecha z Budějovic, ale pro churavost a stáří osvobodil jej ode všech povinností (strana 286). 3) O oltáři Božího Těla v Českém Brodě bylo stanoveno, že z odkazů oltáři tomu učiněných připadnouti má 1/3 oltářníkovi a 2/3 plebánovi (strana 9). Liber V. Erect B