sekeru s hrotem, ramena chráněna [pláty a hlavu] důkladnou přilbou. Zasypali jsme ho střelami, takže uhnul z cesty; zaslechli jsme však, že mnohými hvízdy přivolává své kumpány. A tu, jako by už na nás trhlo, znovu jsme se dali do divokého trysku a ujížděli jsme bodajíce neustále ostruhami koně, pokud jim stačily síly.58) Tak jsme museli utíkat ještě několikrát; nakonec jsme však vyvázli se 6 zdravou kůží a urazili hladce zbytek cesty až do hlavního města království, které ve svém jazyce nazývají Prahou; [ten název znamená] tolik co práh. Město je proslulé královským hradem, v němž je pohřben svatý Václav. Dělí se na tři čtvrtě, jimiž protéká řeka Vltava. Každá z těchto čtvrtí je sice od ostatních oddělena zdí jakožto samostatná obec, ale všechny tří59) dohromady tvoří jedinou Prahu. Jsou to: Nové a Staré Město, které obývají kacíři; za řekou leží Malá Strana s hradem, kteroužto čtvrt obývají pravo- věrní křestané. Král, rovněž pravověrný katolík, vládne současně v Uhrách a v markrabstvím moravském. Kacíři ho při jisté příležitosti pozvali na hostinu a byli by ho málem zavraždili, kdyby mu jeden z nich, který mu 58) Vyprávění o příhodě s loupežníky je zcela pravděpodobné; dobře zapadá do obrazu, který dnes máme o vnitřních poměrech v Čechách v době, kdy zde Butzbach pobýval. Lou- pežnictví se tehdy skutečně považovalo za vážné a rozšířené zlo. U cest číhali jednotliví lapkové nebo celé jejich tlupy a zejména zalesněné kopcovité oblasti se jimi jen hemžily; loupežnictví se stalo dokonce vážnou překážkou dálkového obchodu. O rozsahu a nebezpečí lapkovství svědčí jednání Svatováclavského sněmu r. 1479, policejní řád z roku 1492 a jeho doplněk v sněmovním usnesení z roku 1494, dále korespondence krále a zemských hejt- manů se stavy některých krajů a s městy, obsahující žádosti o ostré zákroky. Některé z těchto údajů uvádí ve svém komentáři Preiss, když se s odvoláním na Palackého Dějiny (kniha XIV, čl. 7; kniha XV, čl. 7; kniha XVI, čl. 6) pokouší o výklad tohoto jevu; vidí v loupežnících zbytky žoldnéřských tlup, které se v zemi udržely po rozkladu husit- ských polních vojsk a byly po dlouhých bojích rozbity roku 1467. Preissův výklad však není zcela správný v tom smyslu, že nepostihuje plně společenskou motivaci loupež- nictví. Není ovšem pochyb, že se nikoli nepodstatná část lapků rekrutovala z řad oněch profesionálních zabijáků, kteří se až dotud živili válečnickým řemeslem. V době, kdy už skončily boje panských jednot, ztratilo takto zaměstnání mnoho mužů, kteří se však nikde nemohli uchytit v řádné práci. Náhradou za ztracené bojové příležitosti zdaleka nemohlo být to, že pak, v době charakterizované bojem mezi feudály a královskými městy, jak se zdá, loupežnické družiny ne-li přímo podporovali, tedy aspoň kryli zemští úředníci. Ještě víc však než bývalé žoldnéře postihoval nedostatek pracovních příležitostí zejména ves- nickou chudinu - jak na to v náznaku upozornil už Palacký, - která od sedmdesá- tých let 15. století zase početně narůstala. Byla to tedy nezaměstnanost, bída a hlad, co především hnalo její příslušníky mezi lapky, s nimiž olupovali sedláky, mlynáře, krčmáře a přepadali pocestné, formany a kupce. O této motivaci loupežnictví svědčí velmi výmluvně výslechy zajatých lapků, zachycené ve smolných knihách. Konečně pak aspoň v ojedině- lých případech nelze vyloučit jako motivaci odboj proti feudálům: jsou doklady, že lid zbojníky chránil a přechovával. Srov. A. Míka, Poddaný lid v Čechách v první polovině 16. století, 1960, 173 n. a 293 n. — Pokud jde o samu Butzbachovu epízodu s loupežníky, nesdílím Míkův názor (o. c. str. 173), že v ní převládá nános senzacechtivosti. Stejným právem nebo neprávem by totiž Míka byl mohl týž prohřešek vytknout i Klaudiánově mapě Čech z roku 1518, kde je vedle alegorické satiry na náboženské poměry v tehdejších Čechách vyobrazeno loupežné přepadení jako jev pro tuto dobu zřejmě příznačný; srov. zde vyobrazení na str. 71. 59) Rkp. quattuor. 33