mně. Polekán tím, jak se blížila, uskočil jsem pozpátku z prahu, na němž jsem stál, a zašlápl jsem přitom několik housat. To vystupňovalo její hněv málem do nepříčetnosti, i pronásledovala mě s křikem, když jsem se tím víc vystrašen dal na útěk. Byl jsem vším tak dokonale zmaten, že jsem ani nevěděl, kde jsem. Nechápal jsem také, čím jsem tak proti sobě popudil tu pannu, protože jsem měl za to, že jsem k ní pronesl nejiná než zbožná a počestná slova pozdravu. Nicméně jsem jí unikl a teprve později jsem jí vzkazem vysvětlil svou nevinu. Když zvěděla o bratrově hanebnosti, pře- nesla svou pomstychtivost na něho. Mne však ta příhoda vytrestala do té míry, že jsem se napříště vystříhal učit se místnímu jazyku od nezodpověd- ných lidí, protože jsem se bál nosít vlastní kůži na trh. Bohoslužeb kacířů zde i na jiných místech jsem si příliš nevšímal, protože 23 jsem ve svých dvanácti letech zaměstnával mysl například starostmi o kaši, kterou bych si denně naplnil břicho, spíš než o jejich věrouku a bludy. Vzpomínám si však, že to celé městečko mělo jenom jednoho kněze, který zřídka kdy jindy než o nedělích sloužil mši a kázal; svátost pak udílel jednou do roka, jinak jenom v případech krajní potřeby. Bydlel blízko kostela a vedl život dosti chudý a přísný; lidé ho nazývali svým pastýřem, ale nedovolovali jemu a letité vdově, kterou měl u sebe jako hospodyni, aby vlastnili víc, než kolik bylo nezbytně třeba k živobytí a k ošacení.30) Když se i k tomuto městečku přiblížila morová rána, uprchli jsme před ní, a to směrem zpět do Němec s úmyslem přezimovat v městě Chebu, kdy- by se tam našlo v koleji volné místo. Pospíchajíce tam narazili jsme cestou na podivuhodná a proslulá horká vřídla;31) leží na zboží hrabat Šlíků, vzdálena pět mil od Chebu a na míli od hradu týchž hrabat, který se jme- nuje Loket.32) U vřídel jsme pobyli dva tři týdny a užili jsme si koupelí.33) Potom jsme pokračovali v přerušené cestě a byli jsme přijati do chebských škol s tím, že budeme přiučovat synky bohatých měštanů. Žák byl velice rozradován takovým štěstím, [které ho potkalo:] co se 24 pak mne týče, užíral se nemálo závistí, protože se mu zdálo, že jsem na tom ještě o trochu líp než on. Říkal mně: „Nesluší se, aby ses ty, pouhý mendík, v cizích končinách tak rychle vyšvihl a abys trávil své dny ve větším dostatku než já.“ Protože se za odměnu uvázal v jakousí službu, nepotře- gický motiv v českém překladu skladby domněle Konráda Hase Rozmlouvání Petra svatého se Pánem o obyčejích a povahách nynějšího lidu na světě (srov. otisk v antologii J. Kolá- ra, Frantové a grobiáni, 1959, str. 181). 30) Butzbachův postřeh je zcela v souladu s požadavkem třetího z tzv. pražských arti- kulů, který se opíral mimo jiné o výrok apoštola Pavla v první listu k Timotheovi 6, 8: „Majíce pokrm a čím bychom se odívali, mějme na tom dosti.“ 31) Tj. Karlovy Vary. 32) Držel jej tehdy pan Jeroným Šlik z Lažan. 33) Butzbachův údaj odpovídá skutečnosti: až do dvacátých let 16. stol. se karlovarská lázeňská léčba dála koupelemi. Teprv od této doby začala vlivem doktora Václava Payera, rodinného lékaře Šliků, převládat léčba pitím vody. 25