Strana 1
ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE PHILOSOPHICA ET HISTORICA MONOGRAPHIA LVII- 1975

Strana 2

Strana 3
KAReI OVOŘÁK humAHiSTická eCHOGRAfie čech jOhauNeS BUCZBACh A jeho hODOpORiCOH UNIVeRSITA KARIOVA - PRAHM 1975

Strana 4
RECENZOVALI: doc. Ph Dr. JOSEF PETRÁN, CSc. doc. Ph Dr. ANTONIN ROBEK, CSc. REDIGOVAL: Ph Dr. LUBOMIR VEBR, CSc.

Strana 5
ОВSAh ÚVODEM JOHANNES BUTZBACH Životopisný náčrt 1 . 11 SPISEK O PUTOVÁNÍ Kniha prvá . Kniha druhá Životopisný náčrt 2 . HODOPORICON A HUMANISTICKÁ ETNOGRAFIE EXKURS O POČATCÍCH ETNOGRAFIE Zusammenfassung . Резюме 15 27 61 71 97 106 110 ithal ZUR EINLEITUNG. JOHANNES BUTZBACH Biographischer Abriss 1 . 11 DAS WANDERBŮCHLEIN Erstes Buch Zweites Buch Biographischer Abriss 2 HODOPORICON UND DIE HUMANISTISCHE ETHNOGRAPHIE EXKURS UBER DIE ANFANGE DER ETHNOGRAPHIE Zusammenfassungen 15 27 61 71 97 106 Содержание ИОАНН БУТИВAX Ускиз биографии 1 .. . — . . . . . 11 СОЧИНЕНИЕ О СТРАНСТВОВАНИИ Книга первая Книга вторая Ускиз биографии 2 ГУМАНИСТИЧЕСКАЯ ОТНОГРАФИЯ ЧЕХИИ Годопорикон и етнография опохи гуманизм Резюме . 15 27 61 97 106 110

Strana 6

Strana 7
úvodem Knížka, jejíž stránky se tu právě otvírají, nepředstírá, že objevuje zcela neznámé dílo neznámého autora: Hodoporicon Johannesa Butzbacha1) je zejména pro etnografy a historiky svého druhu pojem od časů, kdy na ně právem upozornil J. V. Nováček jako na prvořadý pramen k české kul- turní historii.2) Podobně nezůstala nepovšimnuta ani druhá stránka Butz- bachovy autobiografie: veden svým spolehlivým smyslem pro slovesnou hodnotu rozpoznal Eduard Bass v jejím autorovi poutavého vypravěče a vy- dal z ní ve svěžím překladu část vztahující se k Čechám.3) Avšak pohříchu jak první informace, tak ani Bassův překlad nepředstavují Butzbacha v autentické podobě. Jak Nováček tak Bass se totiž opřeli o neúplné a ne- zcela přesné německé tlumočení Hodoporica.4) Teprve nedávný pokus 1) Je dochováno v rukopisném konvolutu, který pochází z knihovny kláštera v Maria Laach a je nyní uložen v universitní knihovně v Bonnu pod signaturou S 356. Zabírá v něm folia 1—48; poslední z nich uvádí v explicitu také datum jeho dokončení, totiž 1. duben 1506. Rukopis psaný ve dvou sloupcích na papírových listech se pokládá zčásti za Butzba- chův autograf; ten vyplňuje, zejména na počátku, pět a na konci jedenáct folií, nehledíc k několika kratším partiím mezi tím. O ostatek se podělili další dva písaři, na jejichž ne- schopnost si Butzbach postěžoval Trithemiovi: jeden z nich prý byl poloslepý, druhý tupec. Zmíněnými vlastnostmi písařů se vysvětlují četné chyby a přepsání, když psali podle dik- tátu, a řada vynechaných míst, když opisovali předlohu. Tyto nedostatky Butzbach zčásti napravil při korektuře rukopisu. 2) J. V. Nováček, Jana Butzbacha zpráva o národě českém, zvláště o lidu venkovském z r. 1506, Český lid, 6, 1897, str. 296 n. Jde tu o výtah z Hodoporica, jemuž je předeslána stručná autorova biografie; přitom jsou 22. kap. I. knihy a dále 4., 10.—14. a 17. kap. II. knihy podány buď v plném znění nebo z větší části. Pozornost Nováčkova se však ne- upíná rovnoměrně ke všemu kulturně historickému materiálu: co neleželo přímo ve směru jeho zájmu, většinou opominul. To se týká zejména folklórního podání. Nováčkův záměr, vypůjčit prostřednictvím někdejší České akademie věd a umění z Bonnu rukopis latinského originálu, aby jej mohl vydat kriticky a s komentářem, pohříchu ztroskotal pro tehdejší neochotu tamní universitní knihovny. Je s podivem, že se toliko na této kusé Nováčkově informaci zakládá zmínka o Butzbachovi v jinak velmi svědomitém a podrobném díle A. Krause, Husitství v literatuře, zejména německé (Husitství v literatuře prvních dvou století svých), I, 1917, str. 130. 3) Johannes Butzbach, U kacířů v české zemi, přel. Eduard Bass, Knihovna Dobrá četba, sv. 48, 1928. Překlad začíná údajem o cestě do Chebu v 15. kap. I. knihy, vypouští poslední třetinu 25. kap. a začátek 1. kap. II. knihy, dále pak odstavec o adami- tech z 15. kap. téže knihy. Jednotlivé kapitoly opatřil překladatel trefnými shrnujícími nad- pisy a připojil některé vysvětlivky. 4) Chronica eines fahrenden Schülers oder Wanderbüchlein des Johannes Butzbach. Aus der lateinischen Handschrift übersetzt und mit Beilagen vermehrt von D. J. Becker, Re- gensburg 1869.

Strana 8
o edici původního latinského znění5) poskytuje podklad pro překlad nový, který se snaží sám o sobě i v komentáři co nejpřesněji interpretovat Hodo- poricon jakožto pramen a současně být co možná práv jeho svérázné slovesné povaze.6) Obojí je v něm totiž nerozlučně spjato; dokumentární 5) Horst Preiss, Böhmen, wie es Johannes Butzbach von 1488 —1494 erlebte, in: Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, hist.-phil. Reihe Bd. 4, München 1958. — Při daném stavu rukopisu (srov. pozn. č. 1) pochopitelně není kritická edice Hodoporica snad- ná záležitost. Ale i když se uváží všechny potíže, nelze řící, že by byl Preissů v vydava- telský výkon zcela uspokojivý. Aby se toto hodnocení nejevilo jako nepodložené, není možno se zříci podrobnějšího popisu jeho vydání. Uvádí je (str. 7-9) krátký výklad o motivaci vzniku autobiografie, o osobnosti autorově a osudech rukopisu spolu s údají o příslušné literatuře a s popisem vydávané předlohy. Následuje (str. 10-16) Butzbachova biografie, zpracovaná podle Hodoporica a jeho ostatních děl, jejichž soupis je připojen. Dále (str. 17—18) charakterizuje Preiss Butzbachův vztah k pramenům, o něž se opíral zejména v historických partiích, pro které mu scházela vlastní zkušenost. Poté je otištěn (str. 19-42) latinský text, prý zcela věrně; emendovaná místa jsou přitom označena odlišnou sazbou a pod čarou jsou k ním připojeny textově kritické poznámky. Nehledíc ani k velkému počtu nedopatření, která mají většinou povahu tiskových chyb, ponechal však vydavatel bez po- všimnutí řadu koruptel, a to i těch, jejichž emendace se přímo nabízí i bez přihlédnutí k rukopisu. Na latinský text navazuje Preissův komentář (str. 43—70), který si zaslouží zvláštní pozornosti. Jeho účelem je ověřit Butzbachovy údaje a vytěžit z nich všecko, co může při- spět k lepšímu poznání dobových poměrů v Čechách, myšleno v nejširším slova smyslu. Je uspořádán systematicky; jsou v něm utříděny a interpretovány zmínky o jazyce, o lido- vém podání, o léčení a pověrčivosti, o oděvu a bydlení, o geografii a historii země, v Butz- bachově textu roztroušené. Pohříchu má komentář daleko k úplnosti dílem proto, že autor pracuje se zastaralou a značně omezenou, či lépe jednostranně vybranou literaturou. Ve výkladu je řada omylů, zaviněných tím, že svým školením není autor náležitě na výši, ze- jména pokud jde o etnografii. Největší závadou však je, že se Preiss - mimochodem přesídlenec - vzdor proklamované objektivitě neuvaroval politováníhodné tendence, jíž je veskrze nesena činnost instituce, která ve své publikační řadě vydala i jeho práci. Zmí- něná tendence se projevuje v Preissově snaze vyčíst z Butzbachova textu co nejvíc údajů pro rekonstrukci jazykové hranice, jak se vytvořila v důsledku husitských válek; v nich prý totiž převládla z české strany národní zášť, vedoucí až ke zvrhlostem, jimiž strašlivě utrpělo německé osídlení (str. 70). Preissův záměr vyvolává vážné námitky především proto, že Butzbachovy zmínky o národnostní povaze osídlení jsou zcela náhodné. Dále nelze jeho postřehy o náboženské příslušnosti jen tak beze všeho brát jako kritérium pří- slušnosti národnostní. Butzbach přece i v českém osídlení rozlišuje katolíky a utrakvisty, jenže podle Preissova postupu by čeští katolíci měli být vlastně považováni za Němce. Konečně však Preiss některé údaje textu interpretuje pro svůj účel zcela falešně. Tak například co se týče Radimic, Butzbach nemá žádný údaj o národnostní příslušnosti jejich obyvatel. Preiss přesto usuzuje, že místo bylo pravděpodobně německé, protože prý tam chtěl Butzbach chodit do školy. Ve skutečnosti neříká Butzbach nic víc, než že se vydali směrem na Radimice. Po komentáři následuje německý překlad Hodoporica (str. 71-93). Editor o něm pro- hlašuje, že se těsně přidržuje originálu, aby i latiny neznalý čtenář nabyl představy o prostém stylu Butzbachově. Z našeho hlediska i o překladu platí leccos z toho, co už bylo řečeno: hlavně je místy nepřesný a neúplný; některá interpretačně obtížná místa Preiss prostě vynechal. Věcný rejstřík, soupis abreviatur a poznámky posléze uzavírají edici (str. 93 — 115). 6) Vzhledem k povaze Preissovy edice toto nové vydání naprosto nezapírá, že se s ní hodlá zásadně vyrovnat. Ve srovnání s Preissem proto obsahuje především leccos navíc: tak například podrobnější obsah nepřeložených kapitol Hodoporica jako nezbyt- ný předpoklad pro nový rozbor Butzbachovy autobiografie jakožto faktu literárního i his- torického pramene. Celkem vzato pak usiluje jeho edici nahradit, pokud je to ovšem vůbec možné bez přetisku latinského textu. Nový překlad se proto řídí snahou tlumočit předlohu co možná adekvátně po stránce věcné i co do její stylové polohy. Jak to při pře- kladu dobových latinských pramenů, v nichž je řada termínů mnohovýznamných, ani jinak 8

Strana 9
hodnota a míra spolehlivosti je mimo jiné podmíněna právě zvláštním literárním záměrem. Avšak než se blíže dotkneme těchto věcí, bude tuším nejlíp dát napřed slovo samému Butzbachovi. Přitom jeho vyprávění o pobytu v Čechách jenom zarámujeme tak, že je pro souvislost včleníme do jeho krátké biogra- fie, k níž čerpáme údaje především ze samého Hodoporica, dále z jeho ostatních spisů, jakož i z dosavadní literatury.7) nelze, je překlad do jisté míry už sám o sobě výkladem. Kromě toho překlad mlčky respek- tuje řadu textových emendací, k nimž autor dospěl na rozdíl od Preisse. Vsuvky v hra- natých závorkách pak mají napomoci plynulosti textu na těch místech, kde je buď poru- šen, nebo kde by přílišná brachylogičnost vyjádření ztěžovala porozumění. Co se týče komentáře, obsahuje ve shodě s pojetím nového vydání především textově kritické poznámky. Přitom se zvlášť vytýkají místa, kde se došlo k řešení odchylnému od Preissova, a upozorňuje se na omyly, jichž se dopustil jak ve svém překladu, tak v komentáři. Tato kritika jeho výkonu byla možná také proto, že vydavatel měl po ruce fotokopie nejdůležitějších míst rukopisu. Věnovala mu je s mimořádnou ochotou universitní knihovna v Bonnu, začež jí plným právem přísluší srdečný dík. Ovšem polemika s Preis sem zůstala omezena na míru nezbytně nutnou. Komentář dále na základě známého a do- stupného srovnávacího materiálu ověřuje Butzbachovy údaje tak, aby mohlo být v budouci odborné práci co možná využito jejich pramenné hodnoty. K tomu cíli se komentář opírá namnoze o literaturu odlišnou od té, k níž přihlížel Preiss, a to proto, že se pro nás přesunulo těžiště zájmu: jde o to vyčíst z Butzbacha co nejvíc pro potřeby etnografie a fol- kloristiky. Při vší kritičnosti k Preissovi však dlužno po namenat, že bylo použito ně kterých jeho ověřených zjištění, kde se to zdálo užitečné, právě tak jako byly převzaty některé údaje ze staršího vydání Beckerova. Konečně pak třeba říci, že celý soubor nově zvládnuté literatury by nebyl vytvořil zcela spolehlivý podklad pro koncepci komentáře. jaká vydavateli tanula na mysli. Při dnešním rozvoji a diferenciaci obou disciplín, ne- zvládnutelných už pro jednotlivce, mu nezbylo než se obrátit o radu na některé kolegy. Rád by jim na tomto místě za jejich vskutku nevšední ochotu upřímně poděkoval. 7) Kromě komentáře k Beckerovu vydání jsou to tyto důležitější práce: Historia rei literariae ordinis. S. Benedidti... a R. P. Magnoaldo Ziegelbauer, recensuit, au- xit... R. P. Oliverius Legipontius... Augustae Vind. et Herbipoli 1754, I, 413; III, 336 —338. - Gieseler F., Sacra natalitia augustissimi ac potentissimi Friderici Gui- lelmi III., regis Borussorum, ab alma universitate Borussica Rhenana... Praemissae sunt symbolae ad historiam monasterii Lacensis..., Bonnae 1826. — Ko1l J., Zur Geschichte des Klosters Nonnenwerth, Programm des Linzer Progymnasiums 1863. - Böcking E.. Ulrichi Hutteni equitis operum supplementum. Epistolae obscurorum virorum, Leipzig 1869 — Krafft C. - Crecelius W., Mitteilungen über Alexander Hegius und seine Schüler sowie andere gleichzeitige Gelehrte aus den Werken des Johannes Butzbach..., Zeitschrift des Bergischen Geschichtsvereins, 7, 1871, 213 n. - Geiger L. in: Allgemeine deutsche Biographie, Bd. 3, 663 n. — Knod F., Zur Kritik des Johannes Butzbach, Annalen des hist. Vereins für den Niederrhein, 52, 1891, 175 n. - Fertig H., Neues aus dem literarischen Nachlass des Humanisten Johannes Butzhach (Piemontanus), Programm des K. neuen Gym- nasiums zu Würzburg für das Studienjahr 1906/7. — Geschichte der deutschen Literatur von den Anfängen his zur Gegenwart, IV. Berlin 1960, od str. 118 passim. Dále existuje řada popularizujících článků, které nijak neobohacují poznání, jakož i několik beletrizujících parafrází Hodoporica. Jejich úplný soupis podal v poznámkách ke své edici Preiss. 9

Strana 10

Strana 11
carz o ☞w ☞* = adga v make. e zaaa a da banw. Meno= nanbe Archon lras padiuana owy Zuorzuwſt ſſenoſt ibfeaſwi ne a kalina v Macale Kow noſt johanNes BUCZBAch ŽiVOCOpiSKÝ NÁČRU 1 Johannes Butzbach se narodil 14778) v Miltenberku, tehdy nejdůležitějším překladišti zboží na Mohanu;9) podle svého rodiště se ve shodě s dobovou zvyklostí později psal Piemontanus. Protože se v beztak početné rodině — otec byl tkadlec — hlásil další přírůstek, vzala ročního Jana k sobě na vy- chování bezdětná teta. Byla velmi bohatá, přitom však dobročinná. Jan u ní prožil bezstarostné dětství; říkalo se o ní, že ho má jako vlastního. Teta 8) Rok Butzbachova narození bývá udáván různě (např. oficiální biografie v cit. His- toria rei literariae ... má datum 1476.) Přijímám vročení Preissovo, založené na roz- boru nemnohých časových údajů, obsažených jak v Hodoporicu, tak i v jiných Butzbacho- vých spisech, pokud mají autobiografické zmínky. Co se týče jeho příchodu do Čech, spadá podle toho do pozdního podzimu 1488, jeho návrat domů pak do června 1494. 9) Město žilo také z poutnického ruchu. Věřící, kteří urazili pěší část pouti, plavili se odtud dále na severozápad ke slavným poutním místům, zejména do Cách. Přes Franckou vrchovinu sem k Mohanu vedla dokonce z Chebska stará poutní cesta zvaná Böhmerweg. Putování po ní neustalo ani v časech husitského hnutí. Plně se tedy ověřuje Butzbachovo svědectví, že mezi poutníky byli pravidelně i poutníci z Čech, a to nejen Němci, rovněž tak jeho údaj (srov. 15. kap. II. knihy, zde str. 49) o způsobu, jímž se šířila husitská nauka za hranice Čech. Srov. K. Neckermann, Vilchband, eine 5000 Jahre alte Bauern- siedlung im Badischen Frankenland, Mannheim 1937, str. 81 n.; G. Umminger, Die Sankt Achatius-Kapelle in Grünfeldhausen, Badische Heimat 42, 1962, str. 89 n. a W. Brück- ner, Die Verehrung des Heiligen Blutes in Walldürn, Aschaffenburg 1958, str. 52 n. Je také pravděpodobné, že povědomí o Čechách, získané ze styku s těmito poutníky, spolumotivo- valo rozhodnutí pokusit se o štěstí na zdejších školách. 11

Strana 12
měla moudré životní zásady a v jejich smyslu řídila pečlivě Janovu vý- chovu. Když mu bylo šest let, poslala ho do školy10) a dokázala ho vlídně, když však bylo potřebí, i energicky přidržovat k učení. Ale už po čtyřech letech mu umřela. To byla první životní pohroma, která ho, jak si ovšem uvědomil až později, postihla. Vzpomíná, jak pro ni truchlil; současně prý však ve svém dětském nerozumu pocitoval jakousi radost; domníval se totiž, že se vyhne povinnostem a břemenům školní docházky, a vrátil se k rodičům v naději, že bude moci napříště vést nevázaný život. Ale v tom se zklamal, protože rodiče vyžadovali, aby chodil dále do škol. Pro Jana to arci nebylo tak samozřejmé, a rodiče i učitelé měli mnoho trápení s chlapcem, který radši chodil za školu, potloukal se po březích Mohanu, skrýval se tam ve člunech a vymýšlel kdejakou výmluvu, jenom aby se mohl vyhnout učení. Nepomáhaly ani tresty ve škole, které Jan sa- mozřejmě doma tajil. Když se však jednou i před rodiči zapletl do svých lží, přivedla ho matka kantorovi, který ho v její přítomnosti ukvapeně a surově potrestal. Rozhořčená matka kantora udala městské radě; po vy- šetření případu byl propuštěn ze školských služeb a zařazen mezi městské biřice. Jan však krutý trest bývalému kantorovi odpustil, když se s ním po letech zase sešel. Butzbachovic soused měl syna, staršího žáka, který se nedlouho po pří- hodě s kantorem vrátil domů ze škol v cizině. Ten se jal naléhat na Janova otce, aby ho s ním pustil na cesty; prý se lze jinde nepochybně naučit víc a líp než v Miltenberku. Vyhlídka, že by se mohl s daleko starším studen- tem vydat do světa, Jana neobyčejně nadchla. Myslel si totiž, a to jsou jeho vlastní slova, že jsou jinde ploty spleteny z uzenic a střechy pokryty koláči,11) jak o tom často slýchal žertem mluvit. A tak mu rodiče ochotně 10) Počínala si prý přitom ve shodě s výrokem Horatiovým, že totiž vlídní učitelé dávají chlapcům napřed preclíky, aby se ochotně učili základům vědění. V této souvislosti pak Butzbach popsal starý místní obyčej: Děti byly do školy posílány poprvé na den sv. Řeho- ře, o jehož svátku se konávaly i u nás různé žákovské slavnosti. Aby se v žáčcích probudila náklonnost ke škole, byli při této příležitosti obdarováni preclíky, fíky, mandlemi a rozin- kami. Pozoruhodná je tuhá životnost tohoto obyčeje: dodnes si německé děti při první cestě do školy nesou veliký, pestře zbarvený kornout cukroví. 11) Představa z okruhu pohádkového podání o zemi hojnosti (Schlaraffenland), kde le- noši žijí v blažené bezstarostnosti. Podání má kořeny v antické literární tradici, zejména ve vymyšlených zprávách geografů o vzdálených zemích divů. Dále je příležitostně rozví- jeli středověcí klerici. Že nechybělo v repertoáru žákovské poezie, tomu nasvědčuje sklad- ba ve sborníku Carmina Burana (č. 222 edice A. Hilka-O. Schumann) s incipitem Ego sum abbas Cucaniensis (srov. francouzské pays de cocagne); jde o parodii na kají- cí žalmy. Pro Butzbachovu zmínku je příznačné, že spadá právě do doby, kdy toto po- dání pronikalo (1494 u Sebastiána Branta) a rozvíjelo se (1530 u Hanse Sachse) i v ně- mecké humanistické literatuře. Co do smyslu řečeného podání jde totiž o výrazně světskou, ba plebejsky pojatou paralelu k mýtu o pozemském ráji. Srov. A. Graf, Miti, leggende e superstizioni del medio evo I, Torino 1892, str. 229 n.; dále E. Tegethoff, Märchen, Schwänke und Fabeln (Bücher des Mittelalters, IV) München 1925, str. 236 n.; J. Bolte, Bilderbogen des 16. und 17. Jahrhunderts, Zeitschrift des Vereins für Volkskun- de 20, 1910, str. 187 n.; J. Bolte-G. Polívka, Anmerkungen zu den Kinder- und Haus- 12

Strana 13
obstarali potřebné knihy a šaty, otec žáka vybavil penězi, aby stačily krýt náklady spojené s Janovým předpokládaným dvou až tříletým pobytem mimo domov. On sám pak hrdě prohlašoval, že se vrátí až za deset let, až z něho bude tak velký pán a takový doktor, že na něho budou všichni ukazovat prstem a říkat: „To je on!“ A potom byl určen den odchodu a sbalen raneček. Ale ve chvíli, kdy už měl Jan opustit domov, přemohla ho bolest z rozloučení, zejména když otec při požehnání, v němž projevil přá- ní, aby se Jan stal knězem, současně naznačil obavu, zda se dožije jeho návratu: už tehdy totiž pocitoval příznaky nemoci. Kdyby žák nebyl nalé- hal, byl by si Jan asi všecko ještě rozmyslel. Přece však plačky, klopýtavě a v obavách před nejistým osudem vykročil žákovi v patách, doprovázen matkou až daleko za bránu. Tak začala 1488 Butzbachova křížová cesta. Žák, až do té doby k jeho rodičům lichometný, k němu vlídný a přátelský, ukázal hned na prvním noclehu svou pravou tvář: pohostil za Janovy peníze příbuzenstvo a nevší- mal si chlapce, který si netroufal ke stolu a v koutku předstíral, že spí, ačkoli ho trápil hlad. Žák měl namířeno do Norimberku. Ale protože se tam setkal s mnoha lid- mi z Miltenberku, rozhodl se po jednodenním pobytu hned cestovat dál. Obával se, aby se zklamaný Jan s některým z nich nevrátil domů. Hned při vstupu do města se totiž žákův svěřenec stal pro svou plachost terčem posměchu norimberských studentů a už také za ten krátký čas stačil pro- hlédnout jeho záměry. Tak ho žák vlekl s sebou do Bamberku, ale protože tamní gymnasium bylo přeplněno, vrátili se zpět do Norimberku. märchen der Brüder Grimm, III, Leipzig 1918, str. 244; J. Krzyžanowski, Mądrej glo- wie dość dwie słowie, I, Warszawa 1958, str. 167 n. 13

Strana 14

Strana 15
spisek o puCOVáNí kniha pRVÁ Hledajíce bezplatné ubytování někde v kolejí, pospíchali jsme z Norim- I, 14 berku dále Bajuvarskem, zvaným též jinak Bavory, a ačkoli jsme tam prošli kdejaký kout, nemohli jsme nikde najít místo, kde by se bylo žáku konečně zachtělo začít se studiem věd. Po pravdě řečeno, nemělo to u něho jinou příčinu než čirou lenost, protože dokud stačily peníze, toulal se z místa na místo a hrozně mě přitom týral. Sám takovému životu totiž přivykl za ta léta, co žil mimo domov jako potulný žák, a ze všeho nejraději se takto potloukal, pokud mu v měšci cinkal třebas hubený groš. Na cestě touto zemí jsme se octli v nebezpečí, o němž nemám [důvod], proč bych pomlčel. Jednou ráno u Dunaje, což je nadmíru dravá řeka, vyšli jsme z města, v němž jsme přenocovali, a museli jsme přejít most. Ten most by úzký a bez zábradlí a v noci jej silně pokryla námraza; bylo to totiž na podzim, asi tak kolem Všech svatých. Zpěčoval jsem se sice zprvu na něj vkročit, ale nakonec mě žák donutil, abych jej přešel před ním. I byl jsem jat takovým děsem, že se mi zatočí hlava a že užuž spadnu do té přehluboké řeky, až jsem úzkostí křičel. Čím víc jsem se blížil konci mostu, tím víc vzrůstal můj strach, že se zřítím. Zkrátka, čeho jsem se bál, bylo by se asi stalo, kdybych nebyl býval přímo zázračně zachráněn. Neboť když už jsem docházel málem až na konec svažítého mostu, najed- 15

Strana 16
15 nou uklouznu a svým pádem naznak rovněž strhnu žáka, který šel za mnou a o němž jsem se domníval, že je ještě daleko. Leželi jsme tam tak oba jako mrtví a žádný z nás se neodvažoval ani pohnout, abychom nespadli až dolů. Lávka byla totiž velice úzká, zrobená toliko z jednoho [prkna]. Z lávky jsme se nakonec s boží pomocí polomrtví dostali tak, že ležíce stále na zádech jsme se postrkovali rukama a nohama. Potom jsme vzdali dí- ky Bohu, umyli jsme se a pokračovali v cestě do Chebu, významného to měs- ta, o němž nám bylo řečeno, že je vzdáleno od Norimberku osmnáct mil. Než jsme tam dorazili, uviděli jsme na té cestě dříve řadu jiných měst, jako jsou Kulmbach, Řezno, Hof, Joditz a četná další a zastavili jsme se v nich.12) 16 Když jsme došli do Chebu a zklamali se tam v naději, že budeme moci zůstat, vydali jsme se po dvou dnech dál do Čech, a to směrem na Radimi- ce. Zatímco jsme tak při svém bloudění putovali z místa na místo a z kraje do kraje, sužovala mě nadmíru ani ne tak námaha chůze jako žebrání o chléb, které jsem vždycky nenáviděl, protože se s ním pojil stud. Žák totiž tvrdil, že jsme za ty dva měsíce či déle, co už cestujeme, spotřebovali všecky peníze a že tedy holá nutnost káže, abychom po vesnicích dům od domu vyžebrávali, co bychom pak snědli ve městech, kam jsme se uchylo- vali na noc. Kdykoli jsme tedy přišli k nějaké vesnici, poslal mě žák do ní po žebrotě a čekal na mě zatím na jejím druhém konci. Vrátil-li jsme se někdy s prázd- nou, strašně mě zbil řka: „Však já tě naučím chodit po ptaní a prosit pro milosrdenství boží!“ Jestliže jsem však dostal něco dobrého [k snědku], zhltl všechno sám a nedal mně, než co mu zbylo z jeho nadbytku. A tak to bylo po celou dobu, co jsem ještě zůstával s ním. Ba dokonce mně často ve své nedůvěře přikazoval, abych si vypláchl ústa vlažnou vodou a pak ji vyplivl; myslel si, že podle té vody pozná, zda jsem na žebrotě sám ne- snědl něco tučného. Často mě totiž dobrosrdečné ženy, jaty soucitem s mým mládím a křehkostí, pozvaly do stavení, když jsem ostýchavě postával na návsí, a slyšíce s ustrnutím, s jak těžkým srdcem jsem opouštěl rodiče, 12) Cestovní údaje Butzbachovy jsou na tomto místě zřejmě nepřesné, neuspořádané. V doprovodu žákově se vydal z Norimberku patrně nejdřív jihovýchodním směrem na Řez- no, což je nejjižnější bod jejich cesty, který výslovně jmenuje. Sledovali tak tepnu, jež převážně sloužila dopravě do povodí Dunaje, poté co byl r. 1146 v Řezně vybudován most. Z Řezna se obrátili téměř přímo na sever na Kulmbach, který leží na stejné zeměpisné šířce jako Cheb. Z Kulmbachu šli severovýchodně na Hof. Joditz leží v jeho okolí. Zapamato val-li si Butzbach toto nevýznamné místo, není pravděpodobné, že by byl opominul některé velké město. Jestliže dále odpovídá takto zrekonstruovaný itinerář skutečnosti, plyne z něho, že je mylný i Butzbachův údaj o Dunaji. Směrem na Řezno i na Kulmbach ho nikde ne- museli překročit, v Řezně se ho jenom dotkli. Jde tedy o některý jiný tok. Ostatně je Dunaj v místech která jedině přicházejí v úvahu pro přechod, tj. někde v okolí Řezna, už tak široký, že je vyloučena lávka toho druhu, jak ji Butzbach popisuje. Srov. mapovou přílohu u str. 381 v českém překladu Písně o Nibelunzích, Praha 1975. 16

Strana 17
nakrmily mě dosyta, jako bych byl jejich vlastní dítě. Když to žák ve své podezíravosti vytušil, měl z toho pramalou radost, a kdykoli zjistil, že jsem se poměl dobře bez něho, vyčastoval mě pohlavky a ranami holí.13) Jaký potom div, že mě nutil žebrat i na místech blátivých a plných 17 neřádu, kde jsem zapadal až po kotníky a nezřídka až po lýtka jako [pe- kař], když šlape těsto, a nemohl jsem ani sem ani tam. Často se na mne dokonce vyřítili psi tak zuřivě,14) že kdyby se nebyli vesničané sběhli a nevyprostili mě, byli by mě kus po kuse dočista roztrhali. Žák se však žebrat styděl, aby se mu sedláci nevysmáli, že je velký a k práci líný, a aby se neumazal blátem, které na venkově, jak věděl, v čase deštů bývá 13) Není pochyb, že se vyprávění v této a v některých dalších kapitolách zakládá na skutečných zážitcích Butzbachových. Zároveň však jde o příhody velmi typické pro způsob života středověkých potulných žáků vůbec: jsou doloženy mnoha dobovými svědectvími, zejména archívními, a vyskytují se také jako velmi frekventovaná topoi v žákovské slo- vesné produkci. Preiss uvádí z autobiografie o něco mladšího Thomase Plattera (Zwei Autobiopraphien, 1840, str. 26 n.) tuto velmi blízkou paralelu: „Pavel vzal k sobě jiného žáka a ten se jmenoval Achácius...; já a můj druh Hildebrand jsme jim museli sloužit. Ale můj druh sežral kdeco; proto chodili za ním ulicemi, aby ho nachytali, kdyby jedl, nebo mu přikázali, aby si vypláchl ústa vodou a pak ji vyplívl do mísy, aby se tak přesvědčili, zda něco nesežral. [Jestliže se jim ho podařilo takto usvědčit], hodili ho oba žáci do postele, na hlavu mu přitiskli polštář, aby nemohl křičet, a pak ho tloukli, co jim síly stačily. Proto jsem se jich tuze bál, nosil jsem všecko [vyžebrané] domů, takže měli často tolik chleba, až jim zplesnivěl. Potom plesnivinu prostě odřízli a dali nám chléb k snědku. I měl jsem často náramný hlad a nezřídka jsem zle promrzl, protože jsem musel až do půlnoci potmě obcházet a zpěvem vyžebrávat chléb.“ Pokud jde o žákovskou produkci z našich zemí, vyskytují se obdobné motivy běžně ze- jména v latinských skladbách z konce 14. století, které se formou jakýchsi buď prozaických nebo veršovaných žebravých listů dovolávají soucitu a podpory. Srov. například makaron- skou skladbu Carmen prestet deus celi (zachována v několika rukopisech, otisk např. u I. J. Hanuše, Malý výbor ze staročeské literatury, 1863, str. 98 n.) nebo její variant Nos expertes fere labe (otisk u J. Feifalika, Alttschechische Leiche, Lieder und Sprüche des XIV. und XV. Jhdts., in: Sitzungsberichte, 39, 1862, č. 36) a výklad o nich u J. Vili- kovského, Latinská poezie žákovská v Čechách, in: Sborník filos. fakulty univ. Komen- ského v Bratislavě, 8, 1932, str. 61 n. Souvislejší vylíčení žákovského života podává staro- česká Píseň veselé chudiny (otisk ve Výboru z české literatury od počátků po dobu Husovu, 1957, str. 414 n.) a zejména obsáhlý pasus z latinské skladby nesporně české provenience Videant qui nutriunt. Jak se má za to, (srov. Vilikovský, o. c., str. 105 n.), lze v ní vidět podnět rozvedený ve staročeské satiře Podkoní a žák (otisk v cit. Výboru, str. 335 n.), z níž srov. zejména v. 131 n.: Tut vás (tj. žáky) pak starší omýtie, i chléb i jíchu vám vzchytie a to všecko zjedie sami. Jmút se vás bíti metlami, budút se nad vámi mstíti hněvy, nejsúc dobře syti. Dále v. 255 n.: Jakž mě náhle sedlky zočie, inhed ke mně přiskočie a mě dařiti slibují... Souhrnně o životě středověkých žáků srov. také Z. Winter, Život a učení na partikulár- ních školách v Čechách v XV. a XVI. století, 1901, zejména 3. kniha, tj. str. 369 n. 14) Srov. Podkoní a žák, v. 251 n.: Jakž koli přídu ke vsi, inhed bojuji se psy... 2 17

Strana 18
18 hluboké.15) Aby ho neobtěžovali psi, obcházel vesnice po polích nebo lu- kách, mě však nutil, abych jimi procházel kvůli almužně. Tento obyčej zavedl, sotva jsme vykročili z Norimberku, a dodržoval jej nelítostně až do českého města Kadaně i po všechen zbývající čas, kamkoli mně s ním bylo souzeno ještě dále putovat. V Kadani nás správcové školy vyzvali, abychom zůstali, a přidělili nám v koleji neobydlenou jizbu; krátce nato však přibyli dva vídeňští žáci se svými mendíky a byli tam ubytováni s námi. Přes den jsem pobýval v jizbě, pokud čas nebyl vyplněn vyučováním, zpěvem na kůru a žebro- tou. Když pak nastaly mrazy, uchylovali jsme se my všichni malí žáčci, kteří jsme žili v té komůrce, na noc na jakousi dřevěnou palandu nad kamny.16) Jednou ve spánku jsem z ní náhodou spadl a zle jsem přitom pošramotil kamna i hlavu. Musel jsem za to snést veřejnou důtku, která byla tuze ostrá právě pro ta poškozená kamna. Ó jakýmto neustálým trápením a trýzní mě můj žák zahrnoval tu zimu! Když jsem totiž ani žebráním nedosáhl, aby byl se mnou jak náleží spo- kojen, nutil mě dokonce, abych kradl.17) Asi tak v postním čase, když už roztály sněhy a na lukách se zazelenala tráva,18) odebrali jsme se z Kada- ně do jistého městečka, které je odtud vzdáleno jenom dvě míle a jmenuje se Chomutov a které obývají jak kacíři, tak i pravověrní křestané. Ale zdrželi jsme se tu jenom krátce, protože den ze dne sílící morová rána vy- lidňovala domy, a vydali jsme se do městečka jménem Maštov, které ne- bylo vzdáleno víc než tři nebo čtyři míle. Zde jsme nenašli žádného z po- tulných žáků vyjma jednoho z Bavor s jeho malým mendíkem. Obyvatelé 15) Rkp.: aure profundum; Preiss nepřekládá ani nekomentuje. — Vazba je zcela ne- obvyklá; je jí snad možno přeložit takto: [bláto] tak hluboké, že jsem do něho zapadal až po uši. Protože však byl už u antického pluhu pro odvalové desky běžný název aures, nabízí se i tento, možná méně pravděpodobný, výklad: tak hluboké, že do něho zapadal pluh až po uši. — V této souvislosti připomíná Preiss, že Butzbachovo líčení vystihuje přesně povahu půdy na Chebsku, která je značně jílovitá, takže se za dešťů stává velmi mazlavou a lepí se v těžkých hroudách na boty; chůze po polních cestách je proto velmi únavná. 16) O bydlení žáků srov. Winter, o. c., str. 113. 17) Srov. Th. Platter, o. c., str. 16: „Žáci nám řekli, že prý je v Prusku a ve Slezsku docela obvyklé, že si mendíci smějí ukrást husu, kachnu nebo jiné jídlo... Tu se za námi rozběhl husopas a křičel na celou ves: Ten chlapec mně ukradl husu! Já a mí druhové jsme vzali nohy na ramena a huse čouhaly nohy zpod pláštíku.“ Také Podkoní a žák, v. 271 n. A kdež se naměte slepice, hus nebo která kačice, když já ji popadnu koli, tej jest vždy jíti do školy. Vilikovský, o. c., str. 27 cituje v překladu z A. Podlahy, Akta korektorů duchoven- stva diecéze pražské z let 1407-1410, 1921, str. 37, výslech radimského plebána Jana Hošť- ky, konaný 18. 2. 1410: na otázku, zda si něco nepřivlastnil násilím, krádeží nebo loupeží, odpověděl, že nikoli, ledaže jako žák chytal husy nebo slepice. Srov. také Winter, 0. c., str. 508 n. 18) Pravděpodobně parafrázovaný začátek Horatiovy ódy IV, 7. 18

Strana 19
toho místa byli kacíři mluvící českým jazykem; mezi nimi žilo několik málo katolíků a vládl jim pán, nadmíru krutý, zlý, bezbožný a nemilosrd- ný kacíř, který se nadto vyznal v černé magii.19) Krutost tohoto tyrana jasně vysvítne z této příhody: Měl komorníka, velmi nadaného mladíka, kterého si hned oblíbil každý, kdo zavítal [na hrad]. Toho svedli dva nepoctiví sluhové, i odcizil jednou v noci pánův samostříl a nějaké jiné předměty nevalné ceny a utekl s nimi, protože už nechtěl tyranovi déle sloužit. Když to násilník ráno zjistil, hned ho mocí svého čarodějnictví přivolal zpět z dosti velké dálky, a to touže cestou, po které prchal lesnatým krajem: přimrazil ho totiž na kraji háje, v němž se hodlal skrýt.20) 19) Už Bass správně identifikoval pána na Mašťově: byl to Jan z Kolovrat (1473 - — 1532), syn Beneše z Kolovrat, řečeného Svíně, který získal hrad a jeho zboží v držení. Jeho manželka byla Helena z Lobkovic a potomci se psali Maštovští z Kolovrat. 20) Představa, že lze přimrazit zloděje magickým úkonem a zaříkáním, je velmi ar- chaická (srov. například doklad u Rehoře Velikého, Dial., III, 22), avšak udržela se do poměrně nedávné doby. Preiss upozornil (třebaže s nesprávnou charakteristikou pra- mene) na doklad z německé tradice z oblasti velmi blízké místu, kam událost klade Butz- bach. (Srov. Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 18, 1880, str. 154 n., kde A. Benedikt otiskl několik formulí tohoto druhu ze sborníčku zaříkadel. který patřil jeho dědečkovi.) Je však známo také hojně dokladů z tradice české: například v Českém lidu, 5, 1896, str. 154 n. otiskl A. Jirásek obdobnou formuli ze sborníčku z 18. stol., původem z východních Čech. Její varianty se našly také na Brněnsku, Chotěbořsku a jinde (Srov. tamtéž, 13, 1904, str. 136; 15, 1906, str. 394; 20, 1911, str. 277 n.; 22, 1913, str. 381 n.) České formule mají možná starobylejší ráz než zmíněný německý variant; nasvědčoval by tomu jejich plně rozvinutý epický úvod, předeslaný vlastnímu zaklínání. Vystupují v něm biblické postavy, což mimo jiné zvlášt dobře charakterizuje synkretickou povahu tohoto pozdního stadia magie, totiž její prolnutí křesťanskými představami. Uvedené doklady pocházejí z doby, kdy už nepřevládal názor, podle něhož byl magický úkon vyhrazen čarodějům, čarodějnicím nebo nečetným osobám, které pro něj měly zvlášt- ní schopnosti, získané například paktem s dáblem. Jsou z časů, kdy už domněle mohl zaklínat každý, komu se podařilo obstarat si návod k magické praktice a přesné znění formule. Naproti tomu Butzbachův údaj obsahuje jeden z velmi mála poměrně raných dokladů starobylejších představ o osobách nadaných magickou mocí. Je dále významný svou ojedinělostí v tom smyslu, že magickou schopnost připisuje feudálovi. Obdobu znám jenom z archaického podání meklenburského, které se naštěstí zachovalo v takové podobě, že lze s jeho pomocí do jisté míry ucelit představu, kterou jenom v náznaku zachytil Butz- bach. (Srov. R. Wossidlo - G. Schneidewind, Herr und Knecht. Antifeudale Sagen aus Mecklenburg, Veröffentlichungen des Instituts für deutsche Volkskunde, Bd. 22, Berlin 1960, č. 186 n. a pozn. str. 163 n. G. Schneidewind, Der Sagenkreis um den mecklen- burgischen Gutsherrn Georg Haberland, in: Deutsches Jahrbuch für Volkskunde, 5, 1959, str. 8 n.) Podle tohoto podání měl feudál nebo osoba s ním nejúže spojená schopnost ma- gicky ovlivnit hranice panství tak, že je nemohl na útěku překročit nikdo, kdo se proti němu provinil. Kouzlu se mohl vymknout jenom ten, kdo přebrodil vodu nebo podlezl šla- houn ostružiny; obé totiž magickou moc rušilo. Starobylost podání, v němž nepochybně doznívá velmi archaická představa o magickém a charismatickém daru kmenového náčel- níka, knížete, krále, potvrzuje, jak se zdá, i jistá pohádková analogie: v těch pohádkách (myslí se hlavně typ č. 313 podle mezinárodní klasifikace, srov. A. Aarne - S. Thomp- son, The Types of the Folktale, Helsinki 1961), kde složku syžetové výstavby tvoří motiv hrdinova útěku z říše démonické bytosti nebo i krále, uplatňuje se rovněž představa, že hrdina je v bezpečí, až se mu podaří překročit hranici, za kterou už nesahá moc pronásle- dujícího jej vladaře této říše. Srov. také Handwörterbuch des deutschen Aberglaubens, II, hesla: Dieb, Diebssegen; III: Grenze (v dokladech zde uvedených však nikde není zmínka o feudálech jako nositelích magie) a Bolte - Polívka, o. c., III, str. 453. 19

Strana 20
20 19 Když byl nebožák jat a přiveden zpět, strašně ho ztýral a potom ho dal uvrhnout do vězení, než bude oběšen. Prosil za něho úpěnlivě všechen lid páně, psali naléhavě všichni urození i města z celé země, ba přimlouvala se také [pánova] milenka, kterou jedinou měl rád, ale všecko nadarmo. Nakonec přispěchala z města, které [zdejší lidé] ve své řeči nazývají Pra- hou, tyranova vlastní matka prosit syna, aby propustil na svobodu vězně- ného jinocha. Ale on ji odmítl vyslyšet. I vrhla se před ním na kolena v do- mnění, že ho svou ponížeností a vytrvalostí pohne k milosrdenství. Když pak nechtěla povstat, pokud by se nedal obměkčit jejími prosbami, roz- pálil se ten hanebný bezbožník hněvem, jal se po ní šlapat nohama a po- ručil ji odvést. Když se tak stalo, pohaněná paní opustila se svou družinou hrad. Příštího dne pak byl jinoch oběšen.21) K šibenici ho doprovázelo nesčíslné množství lidí obého pohlaví, kteří ho měli odmalička rádi pro jeho nevinnost a dobré mravy, a naříkali přitom tak, že by byli k slitov- nosti obměkčili kterékoli srdce, byť i bylo tvrdší démantu, vyjma srdce ty- rana.22) Ten byl sice po krvi urozený, po duchu však plebejský; jakož se dnes mezi šlechtou najdou mnozí tací, kteří, čím víc je o něco prosíš, tím víc se odmítavě zatvrzují. Také při jiné podobné příležitosti se projevila krutost téhož tyrana. Při- stihl náhodou kuchaře, jak z panské spižírny potají něco odnášel v koši, i dal jej ranami zkrušeného uvrhnout do vězení, protože jej podobně za- mýšlel postihnout nejtěžším trestem. O milost pro něho prosili nejen lidé, ale i medvěd, kterého kuchař na pánův příkaz vychoval z medvíděte. Po- hnut spíš medvědovou než lidskou neodbytností projevil pán nakonec sou- hlas, avšak s tou podmínkou, že medvěd sám, bez jakéhokoli lidského při- Co se týče stylizace příběhu, není vyloučeno, že při ní spolupůsobila reminiscence na Gesta Romanorum; srov. kap. 260 vydání H. Oesterleye, Berlin 1872. Krátké exemplum zní v překladu takto: „Byl jeden místr zkušený v černokněžnickém umění. A ten mistr měl učedníka, kterého velmi miloval. Ale učedník přemýšlel, jak by mu mohl ukrást jeho [čarodějnickou] knihu, protože se chtěl vrátit domů. Stalo se jednou, že byl mistr nepřítomen, i ukradl knihu a pospíchal domů. Když se mistr vrátil a viděl, že byl o knihu okraden, hned svým kou- zelným uměním zvěděl cestu, po které učedník prchal, a jal se ho po ní pronásledovat. Učedník [zavčas] uvážil, že se před ním nebude moci skrýt: „Až zví, kterou cestou jsem se dal, půjde za mnou. I rozhlédl se a z dálky uviděl přes vodu most. Stoupl si pod ním do vody a mistr, který nevěděl, že se tam ukrývá, přešel most a učedníka nenašel.“ Obdoba vysvitne tím spíš, srovnají-li se latinská znění. Gesta: „magister rediit, et cum librum ablatum invenisset, statim per artem magicam ad noticiam venit vie, per quam discipulus perrexit, et per eandem viam secutus est eum.“ - Butzbach: Quod [id est: ba- listam ablatam] mane tyrannus perspiciens mox eum sua nigromantia eodem itinere quo longius iam abierat... reuocauit. 21) Trest je zcela ve shodě s tím, co se ví o neobyčejně přísném zákonodárství v tehdej- ších Čechách. Nejenže byly zcela běžné tělesné tresty, nýbrž smrtí byla pokutována i ne- úměrně malá provinění. Každý feudál měl tehdy prakticky „popravu“ nad svými podda- nými a na drobných statcích, kde nebyl ani rychtář, spočívala veškerá soudní pravomoc přímo v rukou vlastníka panství. 22) Motiv účasti lidu s delikventem, zejména nevinným, má nápadně topickou povahu; je velmi častý v pověstním podání. 20

Strana 21
spění, toliko svou chytrostí a na vlastní pěst vysvobodí vězně z hloubi hladomorny, kam byl vsazen; to se mu totiž zdálo zhola nemožné. Jako kdyby bylo rozumná bytost, pochopilo zvíře, oč jde, i rozběhlo se ruče k věži a dávalo mručíc a posunkujíc tlapami kuchaři na srozuměnou, že je čas, aby vyšel a podal mu obvyklou krmi. Tímto nevídaným počínáním a náramnou podívanou se očividně nemálo bavil i přihlížející tyran. Med- věd se chopí provazu visícího nad otvorem hladomorny, kudy se vězňové vytahují nahoru, jako člověk k tomu navedený jej spouští s mručením kus po kuse dolů, potřásá provazem a naznačuje mu tak, že si má sednout na příčné břevno [na něm přivázané]. Když se kuchař na ně posadil, vy- táhlo ho zvíře k úžasu a radosti všech nahoru, pak ho objalo a tančíc doprovodilo do kuchyně. Tyrana ta příhoda trochu rozveselila, nicméně nevytrval dlouho při svém předsevzetí, že bude milosrdný. Jednoho dne si připomněl ve své chmurné mysli kuchařovo provinění, pro které ho chtěl dát utratit, jakož i jeho vysvobození, i poručil odvést medvěda do lesa a tam ho uštvat psy, aby nezůstala nesplněna jeho vůle, když už si usmys- lel někoho vydat na smrt. Ale psi si s medvědem, kterého znali, hráli, ne- štvali ho, takže nakonec nezbylo myslivcům, než aby nevolky usmrtili zvíře, které sedělo u stromu a prosebně zvedalo tlapy.23) 23) Povídka o vděčném medvědu poutá pozornost svou zvláštní povahou, totiž tím, že — ovšem jenom vzdáleně — připomíná pohádky, v nichž jeden z hlavních motivů tvoří vyprá- vění o odměně a pomoci zvířat vděčných za záchranu; přitom tu zjišťujeme tento pohád- kový názvuk u příběhu, který je naprosto ojedinělý ve výpravné tradici, a to nejen české. Povídky si v tomto smyslu povšiml už Preiss a pokusil se v komentáři — značně ne- soustavně — o její analýzu a o výklad její geneze. Vychází ze zdánlivě samozřejmého, blíže však neověřeného předpokladu, že jde o pohádku folklórní, s níž se prý Butzbach setkal v Čechách. Přitom však prý pohádka sama není českého původu: cizí, vypůjčená látka prý do Čech pronikla složitou cestou a byla zde přetvořena ve spojení s nějakou událostí, v níž figuroval maštovský pán, rozumí se s událostí podobnou té, o níž vypravu- je Hodoporicon. Konkrétně si Preiss věc představuje tak, že vyprávění má základ v mo- tivech doložených už v buddhistické tradici; z těchto motivů vznikla indická verze pohád- ky, fixovaná v Paňčatantře, na ní se pak zakládá verze dochovaná v Gestech Romanorum, jakož i její zlidovělá redakce švábská. Tu prý do Čech přinesli náboženští emigranti, Butz- bachem výslovně připomenutí (srov. kde kap. II, 19). Jde prý tedy o českou redakci oné švábské pohádky, která byla ovšem silně změněna, a to tak, že zachráněný nevděčný člo- věk, vystupující v původním znění, tu byl zaměněn krutým šlechticem. Tuto záměnu lze prý vysvětlit buď prostě tím, že se jí projevila nenávist lidu k feudálům, nebo složitěji vlivem jiné staroindické pohádky, která se mohla rovněž dostat do Čech, jenže zcela neznámou cestou. Nápad, jak prokázat zprostředkující článek mezi švábským a českým podáním, nestačí zachránit jako celek Preissovu argumentaci, která se dopouští několika základních chyb. Především dohad o možném vlivu druhé indické pohádky na Butzbachovo znění je v rozporu s nejprimitivnější metodikou folkloristické práce. Dále si Preiss nesprávně, to jest velmi úzce vymezil srovnávací materiál. Nevyšel totiž z celkové podobnosti témat, ale ani z podobnosti některého nebo některých výrazných prvků tematické výstavby aspoň na úrovní motivu. Řídil se toliko onou zcela povšechnou vnějškovou reminiscencí, a sou- středil se tak na věc zcela podružnou, pro srovnávání irelevantní. Tím se patrně vysvětluje jeho závažné opomenutí: ušlo mu, že u Bolteho - Polívky, o. C., IV, 1930, 139 n. je registrována řada variantů zkoumané pohádky, právě tak jako to, že pod č. 160 je v kata- logu Aarneho - Thompsona, a to už v jeho starší podobě z r. 1928, uveden typ, 21

Strana 22
21 Těmito i mnohými jinými násilnými činy, jichž se pán tehdy dopouštěl, naháněl všem strach a hrůzu. Měl také příbuzného podobných mravů; ten denně tiskl a sužoval své poddané přílišnými břemeny a platy. Proto mu jednou v noci podle spravedlivého božího úradku zlí duchové rozbořili jemuž jsou tyto i další varianty podřazeny. Proto také při srovnávacím rozboru nepřihlédl k pramenům a literatuře zde citované. Je-li tomu tak, nepřekvapí, že stranou zájmu pone- chal doplňky k témuž typu u J. Krzyžanowskicho, Polska bajka ludowa w ukladzie systematycznym, I, jehož první vydání vyšlo už 1947, kde je nadto pod č. 558 nově zařazen jiný, velmi blízký pohádkový typ. Mnohem horší však je, že nepracuje ani s varianty povídky z Gest Romanorum, jejichž soupis v komentáři ke kap. 119 (Quod omnium viven- tium in mundo de beneficiis acceptis est ingratissimus homo) podal jejich editor H. Oesterley. Právě tak lze sotva omluvit, že nezná soubor A. Wesselski, Märchen des Mittelalters, Berlin 1925, kde je jako č. 56 v překladu otištěno znění pohádky z Compi- latio singularis exemplorum a v komentáři jsou sneseny další varianty i početná novější literatura. Podobně si nepovšiml dalšího orientálního variantu, původně obsaženého v Car- donnově souboru Mélanges de littérature orientale, nyní snadno dostupného v antolo- gii Tausendundein Tag, II, jehož původní vydání vyšlo 1909; v lipském přetisku z r. 1962 se uvedená pohádka čte na str. 309 n. (Srov. V. Chauvin, Bibliographie des ouvrages arabes ou relatifs aux Arabes publiés dans l'Europe chrétienne de 1810 à 1885, II, Liège 1897, str. 106 a F. C. Tubach, Index exemplorum, Helsinki 1969, typ č. 256.) Varianty pohádky, jež uvádí sám Preiss (kromě už zmíněných pracuje ještě s jedním variantem finským, aniž jej ovšem začleňuje do předpokládané genetické řady; podrobná motivická regesta těchto variantů srov. ve vydavatelově studii v Českém lidu, 51, 1964, str. 72 n.), jakož i všecek další námi zjištěný srovnávací materiál ukazuje zcela jasně, že ve všech vrstvách výstavby autentického pohádkového podání daleko převládají závažné odlišnosti a neshody s vyprávěním Hodoporica. Smyslem pohádky je rehabilitace a odměna sou- citného a nevinného spravedlivého, spojená s trestem nevděčníka. Současně se ošklivost z lidské nešlechetnosti stupňuje kontrastem s chováním zvířat. Naproti tomu je Butzba- chovo vyprávění pouhá, i když velmi působivá výpověď o krutosti maštovského feudála, je to jedna z ilustrací této krutosti. Schází jí nejen obdobná, nýbrž jakákoli ideová pointa. Tím se odlišuje nejen od pohádky, ale i od protifeudální pověsti, která je rovněž výstrahou a pomyslným aktem spravedlnosti; končí totiž také zpravidla výrazným trestem tyrana. Právě zmíněná vlastnost Butzbachova příběhu se projevuje ještě zřetelněji, přihlédneme-li ke kontextu, do něhož je zasazen: funguje v něm jako jeden z dokladů nelidskosti netoliko jediného feudála, nýbrž feudálů vůbec. Třebaže mu tedy schází řečená pointa, příznačná pro pohádku i pro pověst, má nicméně příběh o medvědu svůj společenský smysl, který si Butzbach možná ani sám neuvědomoval v celém rozsahu. I tak mu však slouží ke cti, do jaké míry se tu přiblížil k postoji lidu, který znal a který zaznamenal zejména v následu- jící pověsti o rozbořeném hradu. Kromě celkové povšechné podobnosti, jež záleží v tom, že v příběhu Hodoporica i ve variantech srovnávané pohádky vystupuje vděčné zvíře, resp. vděčná zvířata, shoduje se obojí — viděno z hlediska tématu — vlastně jenom v jediném motivu, z něhož se pak u Butzbacha i v pohádce rozvíjejí děje zcela odlišně: je to záchrana. Avšak i tato moti- vická shoda je jenom vzdálená, vnější; všechno ostatní, to jest konkrétní provedení, je různé: nejen motivace záchrany, ale i její okolnosti a prostředí. Zejména pak syžetové rozvedení je v obou případech přímo opačné: zatímco v pohádce vysvobodí člověk zvířata. u Butzbacha vysvobodí člověka zvíře. Už teoreticky vzato je nepředstavitelné, že by syže- tové proměny téhož tématu v souvislé vývojové řadě, jak ji konstruuje Preiss, mohly vést k tak odlišným výsledkům. Ve skutečnosti pohádka projevuje pozoruhodnou neměn- nost. Ještě na počátku 18. století mají její doklady v kazatelské literatuře (srov. například E. Moser-Rath, Predigtmärlein der Barockzeit, Berlin 1964, č. 125) touž motivickou výstavbu jako folklórní varianty. Jestliže se tedy ještě v pozdní literární tradici syžet vzepřel jakékoli změně, neřkuli změně tak radikální, jako je Preissem předpokláda- ná záměna nevděčného člověka krutým feudálem, který se ostatně na rozdíl od pohádky v Butzbachově příběhu vůbec nedostane do přímého styku s vděčným zvířetem, a nadto v druhé části vyprávění jako přímo jednající postava mizí z děje, lze pokládat za vylou- čené, že by k takové záměně bylo došlo v ústním podání v době, než se s pohádkou setkal autor Hodoporica. 22

Strana 23
hrad a vyvrátili jeho opevnění.24) Tuto příhodu jsem vylíčil podle vyprávě- ní očitých pamětníků a lze se o ní dočíst v mé knížce o soudobých paměti- hodnostech.25) Blízko [řečeného] městečka byl vrch26) a v něm prý byly ukryty poklady. Když o tom uslyšel můj žák, přinesl mně drápy,27) skrze něž bych je byl Jak Butzbachův příběh, tak i pohádka se kompozičně jasně člení na dvě části. Zatímco však v pohádce obě části těsně k sobě připojuje jednota děje, v Hodoporicu je jejich spo- jení provedeno toliko psychologickou motivací. I když totiž vyprávění předvádí tyranovy pohnutky jako objektivní fakt, není to v podstatě než domysl vypravěčův. Butzbachův příběh je sice složkou vyššího kontextu, který ve svém celku dokládá krutost feudálů, nicméně se z něho dá vyčlenit bez nutnosti jakékoli změny. Je totiž krásně ucelený, za- okrouhlený velmi působivou pointou: výjevem, jak štvaný medvěd prosí o smilování. To však není pointa, která by jako v pohádce přímo podpírala ideové vyhrocení: má daleko spíš povahu výrazného závěrečného gesta. To, dále užitá psychologická motivace, jakož i všechny další zjištěné odlišnosti od pohádky vedou k závěru, že v Hodoporicu máme velmi pravděpodobně co činit s umělou, literární novelkou, jejímž autorem je podle všeho sám Butzbach. Vznikla patrně tak, že když ji Butzbach koncipoval jako složku autobiografie, spojil ve vzpomínce některé rudimentární, původně nesouvislé prvky maštovské místní tradice, které se mohly vztahovat k některým skutečným událostem a které arci nelze rekonstruovat. Že domněnka o existenci nějakého místního maštovského podání má něco do sebe, tomu nasvědčuje tradice o příhodě s medvědem, dochovaná v tzv. Třeboňských pamětech (srov. J. Kolár, Mezi kronikářstvím a zábavnou prózou, in: Strahovská knihov- na, 4. 1969, str. 139). Avšak přímým svědkem oněch událostí Butzbach nepochybně nebyl; zpravidla přece výslovně uvádí, co sám zažil, a to i u událostí mnohem snáze uvěřitelných. Snad se při vzniku povídky uplatnily i některé reminiscence jak z ústní slovesnosti, tak i z literatury, např. z Gest Romanorum. Ve folklórní tradicí je například doloženo vyprá- vění o přítulném medvědu: srov. pověst s legendárními prvky u G. Heilfurtha, Berg- bau und Bergmann in der deutschsprachigen Sagenüberlieferung Mitteleuropas, I. Marburg 1967, č. 33. Podobně je motiv vděčného zvířete běžný v hagiografické literatuře. Tak se například vypravuje v Životech otců o lvici, která přinášela sv. Makariovi kůže ulovených zvířat za to, že vrátil zrak jejím mláďatům. Připomněl to Butzbachův současník Johan- nes Pauli u exempla č. 649 ve svém souboru Schimpff und Ernst, 1522. Dojista tedy u Butzbacha nejde o převzetí, případně jenom o lehké přepracování původně samostatně existujícího, už ustáleného a syžetově zformovaného lidového podání. Nezbývá tedy - na rozdíl od Preisse - než vyloučit, byť i s pocitem lítosti, povídku o vděčném medvědu nejen z lidové tradice české, nýbrž z folklóru vůbec. 24) Zatím nejstarší datovaný záznam pověsti s protifeudální tendencí z našeho území. Variant tohoto znění je ovšem ojedinělý. Pravidlem jsou mladší typy, v nichž je krutý pán zásahem nadpřirozené moci potrestán na vlastním těle a duši. — Pokud jde o vznik po- věsti, má Preiss tento výklad: V srpnu 1421 vojsko německých křižáků vyplenilo Maš- tov a rozbořilo hrad. Stalo se tak z trestu za to, že Mašlovští před časem dobrovolně povo- lili Žižkovi vstup do města. Potom se křižácí rozlili do širokého okolí, pustošili vesnice a nemilosrdně vybíjeli všecko obyvatelstvo. Podle současné relace do Norimberku: „Kdo [tam] neumí německy nebo se podobá Čechu, je jat, k smrti zbit a upálen.“ (Srov. F. Bernau, Album der Burgen und Schlösser in Böhmen, I, 1878, str. 47; tamtéž i citát z relace.) Když se pak do vylidněného území vraceli osídlenci, pozapomnělo se už na pravé pachatele a tyranská vláda Kolovratů dala popud k tomu, že se událost vyložila jako trest dáblův. Preissova hypotéza má však slabinu v tom, že z Butzbachova textu naprosto nevyplý- vá, že by rozbořený hrad byl totožný s Maštovem. Mnohem spíš jde o nějaké jiné panské sídlo. 25) Butzbach odka uje na svůj spis De memorabilis gestis synchronicorum, který se však nedochoval. 26) Podle Basse jde o vrch Chlum u Maštova s ostrohem zvaným Svatá hora. 27) Rkp.: ungues... per quos; Bass: pařáty. Pro užití drápů v nějaké podobné ma- gické praktice nemám doklad. Je však také možné, že Butzbachův výklad není v tomto případě zcela přesný, to jest že drápy při úkonu fungovaly jinak, totiž jako prostředek apotropaický; věřilo se totiž obecně, že kromě drápů také psí a vlčí zuby, kančí kly a ně- 23

Strana 24
22 mohl spatřit, ovšem za předpokladu, že jsem ještě panic; jinak by mě byli zardousili zlí duchové.28) Odmítl jsem to udělat v obavě z nebezpečí, ačkoli jsem měl čisté svědomí stran svého panictví. I obořil se na mě žák s hroz- nými vyhrůžkami a ranami, ale přece na mně nevynutil souhlas, zvlášť když mě druzí z toho zrazovali. A protože jsem i nadále nebyl svolný k takovým a podobným bezbožným činům, pojal ke mně nenávist. Často mě posílal s mendíkem svého kolegy do vesnic, abychom kradli husy a slepice. Velice dbal na to, abych byl v té věci horlivý a učelivý, ale abych prospíval v naukách a v pěstění dobrých mravů, o to se nesta- ral vůbec. Vždyť si nevzpomínám, že bych byl kdy od něho pochytil jediné latinské slovo; sám byl totiž [latiny] neznalý, protože se vyhýbal význam- nějším školám, kde by ho byli přidrželi k soustavnému učení. Vyhledával spíš [školy] nevalné úrovně a nechvalné pověsti, kde ho chlapci pro jeho tělesnou vyspělost považovali také za učeného, a právě zde po dlouhých toulkách mnoha zeměmi konečně našel takovou [školu], jaká nadmíru vyhovovala jeho lenosti. Protože jsem byl neznalý jazyka toho cizího národa, musel jsem se po- starat, abych jej zvládl spíš než latinu. I požádal jsem jednoho svého spo- lužáka z toho městečka, [aby mně řekl,] jak mám zdravit ženy, které jsem při žebrotě nacházel doma častěji než muže. On mě však ze zlomyslnosti naučil nějakým sprostým slovům docela jiného smyslu. Když jsem pak netuše zlého dal jimi pozdravení jedné panně — byla to jeho sestra - vzplanula velkým hněvem, vyskočila, popadla přeslici29) a hnala se po které další ostré předměty, jako zuby bran, pruty šípku, hlohu, plané trnky, jalovce mají moc odpudit nepřátelské, škodlivé síly. (Srov. např. A. Václavík, Výroční obyčeje a li- dové umění, 1959, str. 70.) Jak se zdá, lze posílit interpretaci ve smyslu apotropaické funkce údajem ze středolatinského eposu o Ruodliebovi (srov. K. Langosch, Waltharius, Ruod- lieb, Märchenepen. Lateinische Epik des Mittelalters mit deutschen Versen, Berlin 1956, str. 86), kde si před odjezdem za dobrodružstvím hrdina zavěsí na hrdlo supí pařáty: pendet et a niueo sibimet gripis ungula collo. Vzhledem k tomu i k mnohonásobnému vý- znamu předložky per by tedy bylo možné přeložit místo také takto: drápy, s jejichž po- mocí . .. 28) Pověsti o podzemních pokladech patří k nejfrekventovanějším typům pověstního podá- ní vůbec. V případě Butzbachovy zmínky se nedá říci, o který typ jde. Buď je jeho zápis kusý, anebo zachytil podání ještě v zárodečné, nerozvinuté podobě. Pro tuto druhou možnost by svědčilo srovnání s mladším zněním, pro něž volím příklad lokalizovaný co možná nej- blíž, a to na Petršpurk (srov. zde kap. II, 3). Tamní hrad prý býval v držení tří sester, z nichž nejmladší byla slepá. Obě starší ji chtěly podvodně připravit o podíl na otcově pokladu. Za trest předčasně zemřely. Když nejmladší cítila, že se blíží i její konec, dala zanést poklad do podzemních sklepení a poručila služce, aby zlaté klíče od nich hodila do hradní studny. Po smrti nemá šlechtična klid: hlídá v hoře svůj poklad a o vánocích se potuluje zříceninami. Klíče jsou dodnes ve studni a vynořují se vždycky na Velký pátek. Uvidět je může jenom panic, který s jejich vlastnictvím získá poklad a vysvobodí pannu. (Srov. J. E. Födisch, Sagen ans Petersburg und Umgegend, in: Mitteilungen der Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 4, 1866, str. 120 n.). Jak je vidět, zachoval se v pověstí po velmi dlouhou dobu důležitý motiv panictví jakožto nezbytného předpokladu pro úspěch magického úkonu, i když už vymizela víra v účinnosti úkonu samého. 29) Rkp.: arrepto colo. K tomu jsou možné nominativy: colus - přeslice a colum - síto, cedník, z něhož asi méně správně vychází Preiss. Naše interpretace se opírá o analo- 24

Strana 25
mně. Polekán tím, jak se blížila, uskočil jsem pozpátku z prahu, na němž jsem stál, a zašlápl jsem přitom několik housat. To vystupňovalo její hněv málem do nepříčetnosti, i pronásledovala mě s křikem, když jsem se tím víc vystrašen dal na útěk. Byl jsem vším tak dokonale zmaten, že jsem ani nevěděl, kde jsem. Nechápal jsem také, čím jsem tak proti sobě popudil tu pannu, protože jsem měl za to, že jsem k ní pronesl nejiná než zbožná a počestná slova pozdravu. Nicméně jsem jí unikl a teprve později jsem jí vzkazem vysvětlil svou nevinu. Když zvěděla o bratrově hanebnosti, pře- nesla svou pomstychtivost na něho. Mne však ta příhoda vytrestala do té míry, že jsem se napříště vystříhal učit se místnímu jazyku od nezodpověd- ných lidí, protože jsem se bál nosít vlastní kůži na trh. Bohoslužeb kacířů zde i na jiných místech jsem si příliš nevšímal, protože 23 jsem ve svých dvanácti letech zaměstnával mysl například starostmi o kaši, kterou bych si denně naplnil břicho, spíš než o jejich věrouku a bludy. Vzpomínám si však, že to celé městečko mělo jenom jednoho kněze, který zřídka kdy jindy než o nedělích sloužil mši a kázal; svátost pak udílel jednou do roka, jinak jenom v případech krajní potřeby. Bydlel blízko kostela a vedl život dosti chudý a přísný; lidé ho nazývali svým pastýřem, ale nedovolovali jemu a letité vdově, kterou měl u sebe jako hospodyni, aby vlastnili víc, než kolik bylo nezbytně třeba k živobytí a k ošacení.30) Když se i k tomuto městečku přiblížila morová rána, uprchli jsme před ní, a to směrem zpět do Němec s úmyslem přezimovat v městě Chebu, kdy- by se tam našlo v koleji volné místo. Pospíchajíce tam narazili jsme cestou na podivuhodná a proslulá horká vřídla;31) leží na zboží hrabat Šlíků, vzdálena pět mil od Chebu a na míli od hradu týchž hrabat, který se jme- nuje Loket.32) U vřídel jsme pobyli dva tři týdny a užili jsme si koupelí.33) Potom jsme pokračovali v přerušené cestě a byli jsme přijati do chebských škol s tím, že budeme přiučovat synky bohatých měštanů. Žák byl velice rozradován takovým štěstím, [které ho potkalo:] co se 24 pak mne týče, užíral se nemálo závistí, protože se mu zdálo, že jsem na tom ještě o trochu líp než on. Říkal mně: „Nesluší se, aby ses ty, pouhý mendík, v cizích končinách tak rychle vyšvihl a abys trávil své dny ve větším dostatku než já.“ Protože se za odměnu uvázal v jakousí službu, nepotře- gický motiv v českém překladu skladby domněle Konráda Hase Rozmlouvání Petra svatého se Pánem o obyčejích a povahách nynějšího lidu na světě (srov. otisk v antologii J. Kolá- ra, Frantové a grobiáni, 1959, str. 181). 30) Butzbachův postřeh je zcela v souladu s požadavkem třetího z tzv. pražských arti- kulů, který se opíral mimo jiné o výrok apoštola Pavla v první listu k Timotheovi 6, 8: „Majíce pokrm a čím bychom se odívali, mějme na tom dosti.“ 31) Tj. Karlovy Vary. 32) Držel jej tehdy pan Jeroným Šlik z Lažan. 33) Butzbachův údaj odpovídá skutečnosti: až do dvacátých let 16. stol. se karlovarská lázeňská léčba dála koupelemi. Teprv od této doby začala vlivem doktora Václava Payera, rodinného lékaře Šliků, převládat léčba pitím vody. 25

Strana 26
25 boval už, abych za něho chodil po žebrotě, i přenechal mě na celou zimu dvěma velkým žákům, abych žebral pro ně. Postěžoval jsem si na to jed- nou chlapci mně svěřenému, a jeho rodiče, jimž se on o tom zmínil, mně domlouvali, abych denně [po skončeném vyučování] docházel s hochem [k nim] do domu a ty dva abych pustil k vodě. Zkusil jsem to několikrát udělat vzdor zákazu mého žáka. Následek byl, že mě jednou, když jsme vyšli ze školy, popadl na ulici, zatáhl do jizby těch dvou, s jejich pomocí se mne strhal šaty a nahého krutě po celém těle předlouho mrskal pruty. Pak mě svázal, zavřel v komoře a nechal tam tak ležet na mrazu až do rána. Když se mne ráno přišel zeptat, zda jsem si to už rozmyslel a budu jim sloužit, odpověděl jsem, že tak rád učiním. Nato mě rozvázal za straš- ných kleteb a hrozeb, předal mě v jejich poručenství a vrátil se do svého příbytku. Chlapec ráno přišel sám do školy, a když ode mne zvěděl, co a jak se se mnou dálo, nemeškal to povědět rodičům; ti mně vzkázali, abych večer za- šel s chlapcem k nim do rodiny, kde jsem jim k jejich velkému ustrnutí všecko obšírně vypověděl. Nato mně přikázali, abych zůstal u nich, a roz- hodli se vyčkat, co se bude dít dál. K své velké nelibosti seznal žák, co se stalo, jak ze stížností svých kolegů, kterým mě byl takřka prodal, tak i z mé nepřítomnosti [v koleji], i přišel příštího rána34) před dům s nema- lým doprovodem mendíků a žáků. Když pak vkročili do domu a stoupali po schodech do hořeního patra, kde jsme se zdržovali, otec [mého svěřen- ce] jim vyšel vstříc ozbrojen a jakoby zaslepen [hněvem] jal se do nich seshora bušit, takže je vylekané všecky vyhnal z domu a ze síně,35) přitom za nimi výhrůžně provolával, ať se podruhé neopováží něčeho takového. Vzdor tomu jsem já ubožák ani poté nevěděl o nic líp, co se mnou vlastně bude. Netroufal jsem si totiž [vzhledem k nebezpečí] překročit práh do- mu, ani abych šel do školy, neřkuli někam jinam něco vyřídit, protože mně mí žáci po poslu vzkázali, že mě roztrhají na kusy, pakliže mě kde natrefí. Jat strachem z nich dal jsem vale jim i školám, potají jsem utekl z města a pospíšil zpět k horkým vřídlům. Tam jsem bez jejich vědomí posluhoval v jedné hospodě lázeňským hostům až do jara, kdy mě odtud unesl jeden český šlechtic.36) 34) Rkp.: ... cum cruce sequenti mane. Preiss nepřekládá ani nekomentuje. Je-li místo správně přečteno, je skutečně obtížné pro výklad. Protože však v dobové latině crux zna- menal také šibenici, oprátku, lze si snad představit, že žák v čele této demonstrace nesl pro výhrůžku a zastrašení něco podobného. 35) Rkp.: de domo et atrio suo; Preiss: aus Haus und Hof. Termín dvůr jako ekviva- lent pro atrium by byl na místě, pokud by šlo o dům renesanční. V případě chebského gotického domu není ani pojem síň dost výstižný pro prostor zvaný Diele. Byl to totiž velký přízemní vstupní prostor, který často sloužil jako výrobna nebo provozovna. Vedlo z něho schodiště do hořeního patra. 36) Vzhledem k údaji o Čichálovu v následující kapitole lze říci, že to byl patrně Pur- kard z Čichálova. 26

Strana 27
Tak jsem tedy nakonec k své převeliké žalosti musel opustit školu a zříci se studia věd. Vždyť jsem už déle nemohl snášet krutost a bezbožnost žáka, jemuž mě mí rodiče byli svěřili s takovou starostlivostí. Žádný z nás dvou od té doby už neuviděl tvář druhého, ani se nikdy nedozvěděl, kam zapadl. Sám jsem jenom v lázních potkal ty dva mendíky, kteří kdysi se mnou bydleli v kadaňské koleji v jedné jizbě, a oni mně řekli, že se jejich žáci kdesi dopustili krádeže a byli za trest oběšeni. Tehdy jsem příliš nepochy- boval, že to i s tím mým dopadne stejně. Jestliže by se mu to skutečně stalo — čehož Bůh nedopust — nepadlo by jablko daleko od stromu, protože i jeho otec byl u nás pro krádež oběšen. Teprv později jsem se dozvěděl, že po mém útěku přišel náhodou i do blízkosti mého [rodného] města, ale nevkročil do něho, protože se styděl za oběšeného otce i za to, že jsem se mu ztratil. Sešli se s ním jenom jeho přátelé, které si tajně zavolal, ale vyhledali ho i naši, když se dozvěděli [o jeho příchodu], a jali se ho nalé- havě vyptávat, kde mě ztratil. Když jim však nedovedl dát odpověď, která by se aspoň trochu byla podobala pravdě, a viděl, že se už příliš zapletl do lží, rychle zmizel a až do dnešního dne se v našem městě už nikdy ne- ukázal. Nuže, toť obraz běd, které jsem musel vytrpět od svého sedmého do dva- náctého roku pod metlou učitelů, jakož i pravá podoba věrnosti, kterou mi můj žák - ten osel! — osvědčil v cizině vzdor starostlivým domluvám, s nimiž mě mu svěřili mí rodiče. Kéž mu odpustí všemohoucí Bůh, čím se na mně tak provinil. Amen. kniha dRuhá Vylíčil jsem ti, milý čtenáři,37) v hlavních rysech, opominuv mnohé kvůli u, 1 stručnosti, svá žákovská léta, která skončila před českými [pohraničními] horami [viděno od nás] vinou toho oslovského žáka hrubiána. I bude nyní úkolem druhé knihy tohoto mého cestopisu, aby rovněž stručně podala zprávu o tom, co jsem zažil za těmi horami,38) kde jsem se octl jakoby v centru kacířů. Nuže, jak jsem už řekl, unesl mě ve zmíněných lázních 37) Rkp.: charissime philippe; je míněn Butzbachův nevlastní bratr, srov. zde str. 71. 38) Butzbach překročil české hranice buď v údolí řeky Halštrov mezi Smrčinami a Halštrovskými vrchy, které jako pokračování Krušných hor tvoří pohraniční horský val, nebo - a to je mnohem pravděpodobnější - v údolí řeky Ohře. Celé první období svého pobytu v Čechách se zdržoval v její kotlině. Zatímco svahy pohraničních Krušných hor, obrácené k jihovýchodu do této kotliny, spadají velmi povlovně, sugeruje dojem strmých hor mnohem spíše protilehlý řetěz pohoří, tvořený Slavkovským lesem, Doupovskými vrchy a Českým středohořím. Protože se dále jazyková hranice nekryla s hranicí zemskou, mohl v něm vzniknout dojem, že tuto hranici tvoří až zmíněný druhý horský pás. Tento dojem pak byl ještě posílen rázem terénu, kde zažil příhodu s loupežníky; srov. dále kap. II, 5. 27

Strana 28
tajně mému hospodskému český šlechtic a zavlekl mě dál do vnitra krá- lovství, zatím ovšem pořád ještě ne na druhou stranu oněch hor. Měl jsem se u něho na jeho statečku, který se nazýval Čichálov, docela dobře a v krátkém čase jsem se naučil mluvit jazykem té země, jakož i jezdit na koni. Když už jsem obojí zvládl sdostatek uspokojivě, vyžádal si mě a dostal od něho jeden z jeho přátel, také urozený a ke všemu ještě zavilý kacíř z městečka Žlutic,39) i byl jsem poslán do řečeného místa. [Můj nový] pán se sice kdysi bohatě oženil, ale pak si ženu zošklivil pro její stáří; proto se mě snažil pohnout k tomu, abych mu pro jeho nedovo- lené milostné pletky dohazoval [poddaná] děvčata z vesnice mého dřívější- ho pána. Zkoušel to napřed lichotivými slovy, a když jsem odmítal, hroz- bami a ranami. Přesto se mu dlouho nedařilo, aby mě tím svedl ke kuplíř- ství; i vzal mně nakonec lepší šaty, které jsem si sem přinesl, uzamkl je,40) a že mi je nevrátí, dokud nezlákám děvečky ze statku, které každý týden přicházely na trh a na které měl zálusk, aby mu byly po vůli. Ale já jsem byl pamětliv napomenutí otce, který mně přikázal, abych se chránil tako- vých nepravostí, i opustil jsem toho nemravu, [zanechávaje mu radši] i své šaty, a prchl jsem od těchto zvrácených kacířů zpět k svému dřívějšímu pánu. Ten mě vlídně přijal a podržel u sebe, když jsem mu pověděl důvod svého útěku. Po krátkém čase mě však zase daroval jinému šlechtici, který ho o to naléhavě žádal. Od něho jsem rovněž utekl po půl roce, a to pro přílišnou namáhavost služby, která se u něho vyznačovala spíš přemírou lovu než harcování koňmo, a uchýlil jsem se k dřívějšímu pánu. S ním jsem jednoho dne zajel do městečka, odkud jsem k němu utekl,41) a protože jsem se tuze bál hněvu tamního pána, ukryl jsem se [před ním] v hospodě. Ale on mě přece našel; slíbil mně však, že mi nic neudělá a že mi dokonce vrátí i šaty, uvolím-li se pro něho sebrat koni, jehož mi ukáže v kterési stáji, [falešný] ocas, který měl [ten kůň] jenom přivázaný.42) Nemohl jsem se k tomu dlouho odhodlat, ale pak nabyla vrchu obava z něho, jakož i touha po šatech, a tak jsem [nakonec] udělal, co po mně chtěl. Samozřejmě jsem přitom zakoušel náramný strach, že mě přistihne 39) Podle Basse měl Žlutice v držení Jan mladší z Vřesovic, nejmladší z vnuků slav- ného husitského hejtmana Jakoubka. Jeho druhá žena byla Johanka Libštejnská z Kolo- vrat. Zemřel 1495. 40) Pravý smysl tohoto opatření, jež mělo majiteli šatů hlavně zabránit v útěku (srov. zde také dále závěr kap. II, 18), vysvítne lépe, uváží-li se, že v 15. stol. byl u nás i nej- prostší oděv neobyčejně drahý. Srov. velmi výmluvné doklady u Z. Wintra, Dějiny kroje v zemích českých od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy, 1893, str. 19. 41) Tj. do Žlutic. 42) Podobnými šprýmy se prokazatelně bavila dobová šlechta. Jiný doklad např. ve sbor- níku Jana Albína Ezopovy fabule a Brantovy rozprávky. Dle sborníku prostějovského z r. 1507 vyd. A. Truhlář. Sbírka pramenův ku poznání lit. života v Čechách, na Moravě a v Slezsku, skup. I, řada II, č. 3, Praha 1901, str. 323. Srov. také A. Wesselski, Die Begebenheiten der beiden Gonnela = (Narren, Gaukler und Volkslieblinge, Bd. 5) Weimar 1920, č. 12. 28

Strana 29
majitel koně nebo obyvatelé toho domu. Když jsem mu přinesl odvázaný ocas, vrátil mně odměnou mé šaty a usmířil se se mnou. Ale mě hryzaly výčitky svědomí,43) že jsem jednal proti příkazu páně i proti posledním napomenutím otcovým, tak totiž, že jsem se já hříšný nezalekl toho, abych si krádeží znovu získal přízeň hříšného člověka. U mého dřívějšího pána, který mě zanedbaného studenta unesl z lázní a učinil svým podkoním, jsem pobyl za měnlivé přízně osudu dva roky; i vyložím teď, jak umím zkrátka, co za nové strasti mě stíhaly v tom čase. Můj pán mě někdy bral s sebou na dlouhé cesty, jindy mě však nechával 2 doma. Tak jsem tam jednou zůstal se šafářem a dvěma děvečkami. Když se pán nadobyčej dlouho nevracel, donutil mě šafář, ničemný to člověk, pást krávy, aby mohl v mé nepřítomnosti hovět s děvečkami své chlíp- nosti. Moji rozhořčení příznivci ze vsí to nesli s nemalou nelibostí a roz- hodli se, že o jeho prostopášnosti povědí pánovi, hned jak se vrátí. Ale šafář nic nedal na jejich hrozby,44) nutil mě pást krávy [dál] a s děveč- kou, která byla zprvu určena k dobytku, ale kterou si teď nechával doma k ukojení svých choutek, tím víc se vyžíval v mrzké rozkoši; nadto pak tajně kradl sedlákům slepice a husy, aby utišil svou žravost. Nicméně po- jal úmysl utéci, až by se pán vrátil, a také to potají provedl téže noci, kdy pán konečně dojel. Jindy, když jsem zase zůstal doma a pán se nadlouho vzdálil s jiným doprovodem, přihodilo se mně něco podobného s jiným sloužícím. Ten věrolomný ničema se vloupal do pánovy spižírny, něco tam vzal a upláchl. Ale aby se pán domníval, že to neukradl on, nýbrž já, dal mi k snědku tro- chu mandlí a fíků, které si tam přivlastnil. Bezstarostně a netuše, co zlého z toho vzejde, snědl jsem je všem na očích; vždyť to byla darovaná věc. Nicméně mě potom pán nadmíru krutě potrestal, jako bych je byl sám ukradl: dal mě za ten čin položit nahého na stůl, přidržet na něm čtyřmi sedláky a tak dlouho mrskat pruty, až mně odevšad kůží prosakovala krev.44a) U téhož pána jsem jednou v zimě na vyjíždce tak ztuhl mrazem, že 3 všichni už nade mnou udělali kříž, jako bych byl blíže smrti než životu. A když jsem se zpěčoval jet cvalem, protože jsem se tomu dosud nenaučil, pán mi několikrát ošklivě zatopil; jel totiž za mnou a neustále mě popohá- něl bičíkem. Jindy zase mě shodili, protože jsem nebyl dokonalý jezdec, 43) Rkp. i Preiss: in conscientia remorsum suideresios habui. Prof. Ryšánek na- vrhl emendaci: ... syndereseos ....; synderesis - část svědomí, jež vytýká dobro a zlo. 44) Rkp.: Quorum minas ipse periupendens; Preiss:...praecipiens, ačkoli je nasnadě emendace: paruipendens. 44a) Příběh nápadně připomíná epizodu ze Života Ezopova, který obvykle uvozoval sou- bor jemu připisovaných bajek. Spolu s nimi se čítal ve školách, jak dosvědčuje i Butzbach na začátku autobiografie. Srov. shora cit. Jana Albína Ezopovy fabule, str. 6. 29

Strana 30
vzpínající se koně a málem mě ušlapali k smrti. Aby mě naučil plavat, sra- zil mě pán nejednou [z hráze] do hlubokého rybníka, i nechybělo mnoho, a byl bych se utopil.45) Nakonec pak propustil veškerou čeleď a podržel doma mě jediného. Sám se odebral do služby ke kterémusi jinému šlechti- ci, nechal mně tam jednoho koně a svěřil mně samotnému tvrz, abych ji spravoval s několika sedláky, které před odjezdem povolal ke strážní služ- bě. Zabralo by příliš mnoho místa, kdybych měl vypravovat, jaký jsem po jeho odjezdu vedl po tři měsíce život s těmi sedláky; bylo to, jako když beránek upadne mezi vlky. Když se pán zase vrátil, přivítali ho jeho přátelé s radostí; jeden z nich, pan Šebořík,46) ho navštívil, a protože na něho neustále naléhal, dostal mě od něho darem, nejinak, než jako bych byl býval pouhopouhá věc. S [no- vým] pánem jsem se dostal hloub do vnitra Čech, a to na tvrz, kde žili také jeho rodiče, přehorliví stoupenci kacířských bludů. Ta tvrz leží na zboží pana Jindřicha z Děkova47) nedaleko hradu Petršpurku směrem na město zvané Rakovník a jmenuje se Soseň.48) Pán se doma zdržoval jenom zřídka; sloužil totiž zpravidla s dvěma či třemi koňmi v družině buď králově nebo některého jiného šlechtice. Jeho bratři však neměli takovéto rytířské sklony, nýbrž holdovali neustále doma lovu a spolu s otcem se ze záliby věnovali obdělávání půdy a chovu dobyt ka. Brzy poté, co mě dostal, rozhodl se pán, že se se mnou jako sluhou vy- praví do sídla řečeného šlechtice. Když jsme tam vyjížděli, jeho stařičká matka, nadmíru zarmoucená synovým odjezdem, doprovodila nás před tvrz, a pokud nás bylo vidět, odříkávala nad námi truchlivě jakási pově 45) Ve srovnání s tím, jak zobrazuje život panských podkoní, zbrojnošů a sluhů zmíně- ná už staročeská skladba Podkoní a žák, je Butzbachovo líčení zde a na jiných místech sice drastičtější, ale proto ne nevěrohodné. Jeho věrohodnost se naopak posiluje, uváží-li se co o otužování a bojovém výcviku dokonce šlechtické mládeže, hlavně v rodinách loupeží- vých rytířů, zaznamenal Butzbachův současník W. Rolevinck ve svém díle De laude veteris Saxoniae nunc Westphalia dictae, 3. dil, 10 kap. (Otisk u L. Mackensena, Volkskundliche Texte aus dem 15. u. 16. Jahrhundert, Volkskundliche Texte, Heft 8, Dresden 1938, str. 10). 46) Rkp.: shefforsyt; přijímám emendaci Komárkovu (srov. dále pozn. č. 67) místo dříve zavedeného čtení Šafařík. 47) O tomto držiteli Děkova mlčí až dosud známé prameny. Podle Sedláčka (Hrady, zámky a tvrze Království českého, 8, 1891, str. 166 n.) držel tvrz v letech 1465—74 Prokop z Děkova; prodal ji a zemřel asi r. 1515 v Březnici u Strojenic. Až zase od r. 1519 se na Děkově připomíná Petr Bobrovec z Bobrovic. Pokud jde o Elišku z Děkova, o které se Sedlá- ček jenom letmo zmiňuje (tamtéž str. 154), domnívá se Preiss, že to asi byla žena Jindřichova. 48) Rkp.: zoschek. Přijímám Preissovu emendaci, opřenou o tyto argumenty: Jde buďto o zkomolení českého místního jména nebo o nedopatření Butzbachova písaře. Z tvrzí v okolí Petršpurku a Rakovníka přicházejí v úvahu jenom dvě: Zhoř a Soseň. Přitom je právě druhá z nich daleko pravděpodobnější: tvrz, o niž tu patrně jde, leží totiž 10 km jihovýchodně od Petršpurku, asi 12 km jihozápadně od Děkova a líp se pro její polohu hodí i další údaj Butzbachův, tj. versus oppidum ... rackoffningk. — Tak jako v případě Děko- va zachoval Butzbach i jméno držitele Sosně, o němž jinak prameny mlčí. Srov. Sedlá- ček, O. C., 14, 1923, str. 349 n. 30

Strana 31
rečná žehnání. Vůbec jsou Češi terčem posměchu pro mnohé pověrečné úkony;49) nicméně jsem se i já dal jimi přemluvit, několikrát jsem svolil k léčbě zaříkáním a zbavil se tak svých neduhů. Jednou mě například sužoval vřed v krku; i zavedlí mě k jedné odporné 4 babici. Ona mně vstrčila palec s mrtvolně bledým nehtem do ucha a pak [mi] jím otáčela na jazyku; druhou ruku [držíc] položenu na mé hlavě mumlala přitom chvíli jakési zaříkání. Když s tím skončila, poradila mi tento lé- čebný prostředek: „Chceš-li se uzdravit,“ vece, „vlož do svého poháru tři čerstvé dubové listy, neporušené a bez duběnek,50) dále kousek hřebenu, jímž se z hlavy vyčesávají vši, a konečně tři vločky pazdeří, jaké padají od prstů přadlenám, když stáčejí lněná vlákna. Nápoj takto připravený nech den a noc stát a pak z něho pij v pevné naději, že se uzdravíš, tak dlouho, pokud budeš pocitovat bolest.“51) A ještě dodala: jestliže znovu nabudu zdraví, ale potom zas někdy pocítím břímě [té chorobyl, ať hned strčím vlastní palec do úst, otáčím jím a pronáším ta a ta slova, jimž mě současně naučila. Všemu tomu jsem já neštastný uvěřil, a jen co jsem trochu upil z toho nápoje, hned jsem byl vyléčen. Kdykoli poté se ono místo zase začalo zaněcovat, potlačil jsem vřed hned v zárodku, jak jsem k tomu dostal návod.52) Jindy opět mě zachvátila horká nemoc, kterou jsem přes použití nejrůz- nějších prostředků dlouho nemohl vyléčit tak, aby se po několika dnech zase nevracela. I vzala mě sama paní a za ranních červánků ještě před slunce východem vyvedla před tvrz do pole. Tam si se mnou stoupla na křemenný valoun, napřed pronesla řadu zaklínadel a zaříkadel proti zim- nici, potom sloupla se stromu kůru a ovinula mně jí nahý život. Takto 49) Výtku pověrčivosti, třebaže ne takto výraznou, má už Silvius v 1. kap. Historia Bohemica. Podobně mluví Hasištejnský o magii jako o něčem zcela běžném v tehdej- ších Čechách. Vysvítá to z jeho výroku z r. 1495, který zůstal, pokud vím, naší etnografií zatím nepovšimnut: „Také stáda dobytka, když už jsou nejnadějnější, hynou buď zlobou čarodějnic nebo nemocemi a přivádějí tak vniveč záměry hospodářovy.“ Srov. jeho traktát De miseria humana, in: Bohuslai Hassensteynii Lucubrationes oratoriae, editae per Tho- mam Mitem, Pragae 1563, fol. 15. 50) Rkp. laribus carentia; Bass: bez housenčích hnízd; Preiss: ohne Larven. 51) Preiss: vinilem dolorem; reprodukuje-li edice správně rukopis, jde o koruptelu, kterou se zatím nepodařilo emendovat. 52) Přestože se magické úkony a s nimi spojená zaříkadla vyznačují poměrně velkou stabilitou při tradování, nedochovala se popsaná iracionální léčebná praktika jako celek. Nicméně jsou doloženy ještě z nedávné doby některé její složky, případně ingredience lé- čebného nápoje. Tak mělo při lidovém zaříkání „spadlých mandlí“ místo obdobné gesto nasliněným palcem (Český lid, 28, 1928, str. 297 n.). Máčením dubového listí se získával léčebný nápoj proti otravě, zmiňovaný ovšem vzácně, mezi jiným v receptáři Petra Voka z konce 16. století (tamtéž, 17, 1908, str. 372). Hřebenu se užívalo mimo jiné jako prostřed- ku proti vředům. Jestliže Butzbach upřesňuje jeho druh, není to patrně rovněž bez význa- mu: polykáním vší se zaháněly horečnaté nemoci. Pokud pak jde o lněné pazdeří, je za- znamenán zákaz dopřádat na Štědrý den z přeslice len. Zbytek se totiž pečlivě uschovával jako léčebný prostředek proti růži. (Srov. také cit. Handwörterbuch I, berühnen bespre- chen; IV, Kamm; V, Laus, Lein.) 31

Strana 32
5 ovinut jsem zůstal tři dni a tři noci, pak jsem vhodil kůru a s ní jakoby i horečku do ohně, a byl jsem zdráv.53) Nadále jsem už oběma zmíněnými neduhy netrpěl, dokud mě v Deventeru zpovědníci nepoučili v katolické vě rouce, takže jsem si napříště zošklivil víru v účinnost takovýchto pověreč ných úkonů. Ale od té doby až po dnešní den mě obě řečené choroby na- padaly tím častěji, jako by chtěly oslavit výročí, kdy ode mne prvně od- stoupily. My pak přesvědčeni, že nás matčino zaříkání ochrání před nebezpečen- stvími cesty, dorazili jsme k lesnatému pohoří, které na způsob kruhového [obranného] valu zšíři tří až čtyř mil obklopuje ze všech stran uprostřed ležící český okršlek.54) A to pohoří, objímající jádro české země, rozložené jak do délky, tak i do šířky třiceti mil, bylo plno loupežníků. Když jsme jím projížděli s prstem na spoušti samostřílů, řekl mně pán: „Jeď těsně za mnou. Zahlédneš-li stranou cesty číhajícího lapku, hned mi dej znamení a drž se při mně, ať se dám na útěk, nebo se postavím na odpor.“ A sku- tečně, sotva jsme do toho [hvozdu] vjeli, už zahlédáme55) loupežníky, jak se táhnou za námi, se začerněnými obličeji56) se vynořují ze slují a houštin jako jeleni57) a svolávají se na nás hvízdáním. Znamenajíce to prcháme zběsilým tryskem asi míli jejich středem, až ze zpocených koní lítá pěna. Když potom zvolníme krok, aby zchladli, koho před sebou neví- díme jako jednoho z loupežníků; byl opásán po pravém boku dlouhým a po levém kratším, ale širším mečem, na zádech měl zavěšenu dvojbřitou 53) Na rozdíl od předchozí magické praktiky prozrazuje léčebný úkon zřejmé racio- nální jádro. Čerstvá stromová kůra měla totiž účinek jako studený obklad. Na pokles horeč- ky kromě toho působila i kyselina tříslová v kůře obsažená tím, že otvírala kožní póry a současně perkutánně pronikala do krevního oběhu. Toto zkušenostní jádro úkonu ovšem obrostlo iracionálními doplňky. Tak se předpis nosit obklad tři dni zakládá spíš na víře v číselnou magii. Právě tak je spálení kůry důsledek představy, že lze horečnatou nemoc přenést na věc nošenou na těle a s ní ji zničit popsaným způsobem nebo zapudit ji od člověka tak, že se ona věc hodí do vody, pověsí na strom apod. (Srov. Český lid, 24, 1924, str. 371 n.; 31, 1931, str. 104 n.). Záhadná je funkce křemene: obvykle se o něm totiž sou- dilo, že právě naopak horečku vyvolává; jenom zcela výjimečně se mlékem, do něhož se ponořil rozžhavený křemen, léčil černý kašel. K obecným zvyklostem patří volba doby pro magický úkon právě tak jako požadavek nahoty. V našem případě jde přitom nejen o technickou nezbytnost, aby se totiž snadněji mohl přiložit obklad, ale jako při léčebných úkonech vůbec je nahý člověk daleko lépe přístupen vlivům tajuplných sil. Pokud jde o volbu místa, soudí Preiss, patrně ne zcela právem, že jde o slovanskou zvláštnost; dal se asi svést tím, že se ve slovanské folklórní poezii jako nápadně frekventované topos vyskytuje obraz širého pole. (Srov. také cit. Handwörtebuch VI, nackt, Nacktheit; VII, Quarz.) 54) Cesta ze Sosně do Prahy vedla z kotliny přes okraj Rakovnické plošiny a přes vý- běžek Džbánského lesa. Ráz terénu posiloval dojem, který si už dříve Butzbach vytvořil o pohraničním pohoří. Srov. zde pozn. č. 38. 55) Rkp. i Preiss: videnterque; třeba číst: videnturque. 56) Srov. pasus z protokolu, pořízeného 1659 při výslechu obviněných z loupeže: „Ti pak, kteří obírali, tváří sobě začernili.“ Krevní kniha městečka Bojkovic, ed. A. Verbík, Uherské Hradiště 1971, str. 47. 57) Rkp.: instar ceruorum; Preiss překládá, zřejmě s přehnanou fantazií: als Hirsche getarnt, tj. maskováni jako jeleni. 32

Strana 33
sekeru s hrotem, ramena chráněna [pláty a hlavu] důkladnou přilbou. Zasypali jsme ho střelami, takže uhnul z cesty; zaslechli jsme však, že mnohými hvízdy přivolává své kumpány. A tu, jako by už na nás trhlo, znovu jsme se dali do divokého trysku a ujížděli jsme bodajíce neustále ostruhami koně, pokud jim stačily síly.58) Tak jsme museli utíkat ještě několikrát; nakonec jsme však vyvázli se 6 zdravou kůží a urazili hladce zbytek cesty až do hlavního města království, které ve svém jazyce nazývají Prahou; [ten název znamená] tolik co práh. Město je proslulé královským hradem, v němž je pohřben svatý Václav. Dělí se na tři čtvrtě, jimiž protéká řeka Vltava. Každá z těchto čtvrtí je sice od ostatních oddělena zdí jakožto samostatná obec, ale všechny tří59) dohromady tvoří jedinou Prahu. Jsou to: Nové a Staré Město, které obývají kacíři; za řekou leží Malá Strana s hradem, kteroužto čtvrt obývají pravo- věrní křestané. Král, rovněž pravověrný katolík, vládne současně v Uhrách a v markrabstvím moravském. Kacíři ho při jisté příležitosti pozvali na hostinu a byli by ho málem zavraždili, kdyby mu jeden z nich, který mu 58) Vyprávění o příhodě s loupežníky je zcela pravděpodobné; dobře zapadá do obrazu, který dnes máme o vnitřních poměrech v Čechách v době, kdy zde Butzbach pobýval. Lou- pežnictví se tehdy skutečně považovalo za vážné a rozšířené zlo. U cest číhali jednotliví lapkové nebo celé jejich tlupy a zejména zalesněné kopcovité oblasti se jimi jen hemžily; loupežnictví se stalo dokonce vážnou překážkou dálkového obchodu. O rozsahu a nebezpečí lapkovství svědčí jednání Svatováclavského sněmu r. 1479, policejní řád z roku 1492 a jeho doplněk v sněmovním usnesení z roku 1494, dále korespondence krále a zemských hejt- manů se stavy některých krajů a s městy, obsahující žádosti o ostré zákroky. Některé z těchto údajů uvádí ve svém komentáři Preiss, když se s odvoláním na Palackého Dějiny (kniha XIV, čl. 7; kniha XV, čl. 7; kniha XVI, čl. 6) pokouší o výklad tohoto jevu; vidí v loupežnících zbytky žoldnéřských tlup, které se v zemi udržely po rozkladu husit- ských polních vojsk a byly po dlouhých bojích rozbity roku 1467. Preissův výklad však není zcela správný v tom smyslu, že nepostihuje plně společenskou motivaci loupež- nictví. Není ovšem pochyb, že se nikoli nepodstatná část lapků rekrutovala z řad oněch profesionálních zabijáků, kteří se až dotud živili válečnickým řemeslem. V době, kdy už skončily boje panských jednot, ztratilo takto zaměstnání mnoho mužů, kteří se však nikde nemohli uchytit v řádné práci. Náhradou za ztracené bojové příležitosti zdaleka nemohlo být to, že pak, v době charakterizované bojem mezi feudály a královskými městy, jak se zdá, loupežnické družiny ne-li přímo podporovali, tedy aspoň kryli zemští úředníci. Ještě víc však než bývalé žoldnéře postihoval nedostatek pracovních příležitostí zejména ves- nickou chudinu - jak na to v náznaku upozornil už Palacký, - která od sedmdesá- tých let 15. století zase početně narůstala. Byla to tedy nezaměstnanost, bída a hlad, co především hnalo její příslušníky mezi lapky, s nimiž olupovali sedláky, mlynáře, krčmáře a přepadali pocestné, formany a kupce. O této motivaci loupežnictví svědčí velmi výmluvně výslechy zajatých lapků, zachycené ve smolných knihách. Konečně pak aspoň v ojedině- lých případech nelze vyloučit jako motivaci odboj proti feudálům: jsou doklady, že lid zbojníky chránil a přechovával. Srov. A. Míka, Poddaný lid v Čechách v první polovině 16. století, 1960, 173 n. a 293 n. — Pokud jde o samu Butzbachovu epízodu s loupežníky, nesdílím Míkův názor (o. c. str. 173), že v ní převládá nános senzacechtivosti. Stejným právem nebo neprávem by totiž Míka byl mohl týž prohřešek vytknout i Klaudiánově mapě Čech z roku 1518, kde je vedle alegorické satiry na náboženské poměry v tehdejších Čechách vyobrazeno loupežné přepadení jako jev pro tuto dobu zřejmě příznačný; srov. zde vyobrazení na str. 71. 59) Rkp. quattuor. 33

Strana 34
zachoval věrnost, nebyl listem prozradil jejich úklad, když se na ni užuž chystal přijít. 60) Jak vypravují české kroniky, bylo město založeno nedlouho po době Abrahamově jako Trevír a Worms a trvá od těch časů jako vznešené sídlo králů a biskupů. Jeho Malá Strana se přimyká k pahorku, na němž stojí královský palác a ctihodný biskupský chrám svatého Víta. Staré Město, zvané též Větší Strana, leží na rovině a je vesměs podivuhodně okrášleno velkolepými stavbami, z nichž obzvlášť vynikají radnice, rynk, dále týn- ský dvůr61) a kolej založená Karlem IV. Obě tyto [pobřežní] čtvrtě města spojuje kamenný most o šestnácti62) obloucích. Větší Stranu pak odděluje hluboký příkop, opatřený po obou stranách zdí, od další čtvrti, zvané Nové Město. To se prostírá do šířky i délky až k pahorkům, na nichž se tyčí pro- slavené kostely, zasvěcené svaté Kateřině a Karlu Velikému. Na dalším pahorku konečně strmí tvrz, v níž má své sídlo staroslavná kapitula.63) Jak se praví, slynulo kdysi město i celé království slavnou pověstí o své zbožnosti, moci a důstojenství. Čteme také, že se žádná země v Evropě nemohla chlubit tolika a tak nádhernými kostely jako Čechy. Strměly zde kdysi k nebi chrámy a jejich oltáře, chovající v sobě ostatky svatých, byly obtíženy zlatem a stříbrem. Mešní roucha byla poseta perlami a drahocen- né [bohoslužebné] náčiní bylo okrasou svatyň. Světlo do nich propouštěla 60) Až na motivaci úkladu o Vladislavův život, která je přizpůsobena tendenci převlá- dající v Hodoporicu, Butzbach celkem věrně reprodukuje dobové podání o travičské aféře. Srov. V. V. Tomek, Dějepis města Prahy, VII, 1886, str. 342, kde je věc s odvoláním na Staré letopisy české podána tak, že měl král být otráven z návodu Matyáše Korvína a jeho důvěrníka pana Albrechta Kostky. S pomocí pražského lékárníka Tomáše zajel obstarat jed, prý tak účinný, že usmrcovalo již jeho pouhé vdechnutí, kutnohorský panoš Jiří Hlucký až do Benátek. Tam byl však koupi náhodou přítomen jakýsi Rusín, který o tom uvědomil benátskou vládu, a ta varovala krále. Tomáš i Hlucký byli jati a s nimi další spiklenci, který jim sloužil jako prostředník. V bytě Hluckého byl prý nalezen také jed. - O jiném úkladu o králův život, do něhož byl údajně zapleten také syn krále Jiřího, viz nově studii Z. Tiché, Příspěvek k poznání osobnosti Hynka z Poděbrad, Česká literatura, 19, 1971 str. 223. 61) Rkp. i Preiss: curia lata; podle předlohy, tj. Schedela, by se mělo číst: ... leta. Podle prof. E. Kamínkové se tak běžně označovalo nádvoří za Týnem, zvané též Ungelt. Latinský název naznačuje, že tam byl živý, veselý kupecký ruch. 62) Rkp.: quattuor et viginti. 63) Až na údaj o králi vznikla celá 6. kapitola od slov „Město je proslulé...“ dosti ne- obratným skloubením předloh, tj. Silvia, kap. 1 a Schedela, fol. 229. Je to patrné už z toho, že se opakuje zmínka o královském hradě a katedrále. Z předloh převzal Butzbach také mylné údaje, totiž domnělý výklad českých kronik o založení města a popis Karlova mostu (oblouků je podle něho čtyřiadvacet). Kromě toho nepochopil přesně předlohy, pokud jde o budovy v blízkosti Staroměstského náměstí: všecky je připsal Karlu IV. jako zakladateli. Konečně se pak v závěru kapitoly snažil předlohy zpřesnit (místo o pahorcích mluví pří- padněji o kostelích na nich), ale konec, týkající se Vyšehradu, naopak krácením zko- molil: in quibus (sc. collibus) memoria sancte Catherine et caroli magni celebris cernitur. et in 3° colle in arcis modum protenditur: in quibus solemne collegium habetur. Naproti tomu Silvius: civitas... ad colles usque protenditur, quorum alterum sancti Caroli, alterum sanctae Catharinae appellant, tertium Vissegradum, in arcis modum exedificatum, ubi et collegium est... Překlad se v závěru kapitoly přidržuje znění Butzbachova, které jenom poněkud upravuje; naopak co se týče staroměstských budov, drží se znění předlohy. 34

Strana 35
vysoká a skvěle malovanými skly opatřená okna, jimž se bylo lze obdivo- vat nejenom ve městech, ale také na venkově. Rovněž klášter zbraslavský, ležící na břehu Vltavy blízko Prahy, v němž podle obyčeje byli pohřbíváni králové, vynikal takovouto velkou nádherou. Kromě kostela, pozoruhod ného svou výstavností, stál tam prý jedinečný dormitář a ostatní krásně vyvedené místnosti pro bratry, dále čtvercový ambit, který v sobě uzavíral velkou zahradu. Na zdech této křížové chodby byl pak velkým a čitelným písmem vypsán Starý a Nový Zákon, počínajíc knihou Geneze až po Zjevení svatého Jana.64) V jakém však jazyce nebo nářečí, zda totiž latinsky nebo česky, to mi není bezpečně známo. V zemi je sice dosti těch, kdož [slovem i] písmem ovládají latinu, přesto však ve svých písemnostech víc užívají domácího jazyka se zřetelem na vzdělávání lidu. Tak také mají do své rodné řeči přeloženu onu posvátnou dějepravu, rozumí se Písmo svaté, aby mu všichni rozuměli. O své řeči pak tvrdí, že je to jedna z těch dvaasedmdesáti, které vznikly za zmatení [ja- zyků] při stavbě babylónské věže. Odtud prý totiž do této země přišel muž jménem Čech, který se tu usadil a zemi podle svého jména nazval Čecha- 64) Až potud se kapitola zase zakládá na zjištěných předlohách, tj. Silviovi, kap. 36 a Schedelovi, fol. 230. Na vrub Silviův přitom spadá zejména nejasné místo o textu bible na zdech zbraslavského ambitu. (Silvius: In hujus lateribus vetus novumque testamentum ...literis majusculis in tabulis scriptum continebatur, notis quo altius irent paulatim cres- centibus, ita ut a summo usque deorsum facilis lectio praeberetur. Tj.: Na jeho zdech byl na deskách majuskulí vypsán Starý a Nový zákon ..., a to tak, že se směrem vzhůru písmena povlovně zvětšovala, takže to umožňovalo text číst snadno odshora až dolů.) Na to navazuje Butzbachova úvaha o jazyce biblického textu, nad kterou se pozastavil Preiss. Podle něho Butzbachovu nejistotu způsobilo jednak to, že u Silvia nenašel údaj o jazyce, jednak jeho vlastní vzpomínka na češtinu jakožto liturgický jazyk a — dodejme — jeho povědomí o českých překladech bible. Ale tím se prakticky nevysvětluje nic. Věc se má totiž patrně takto: Pro středověkou malbu se užívalo zcela běžně také termínu scri- bere. (Podle sdělení V. Dvořákové je například pod nástěnnými malbami z doby ko- lem 1400 v kostele v Zolné u Zvolena nápis: Istam picturam scribere iussit...) Doslovný překlad byl jako odborný termín běžný také ve staročeštině: srov. údaj o vyobrazení lucké války ve 20. kap. Dalimilovy kroniky: „Neb na Rajském dvořě nalezeno to psáno...“ (Rajský dvůr byl v ochozu domu kanovníků mezi chrámem sv. Víta a Jelením příkopem.) Termín je zcela pochopitelný, uváží-li se lineární, kresebný styl starší vývojové vrstvy go- tických maleb. Je proto velmi pravděpodobné, že na stěnách zbraslavského ambitu byly nástěnné malby s biblickou tematikou, totiž typologický cyklus obrazů ze Starého a Nového zákona asi toho druhu jako v křížové chodbě pražského emauzského kláštera. Souvisle psaný text celé bible by byla věc naprosto mimořádná, bez jakékoli známé obdoby. Už Silvius věděl o zbraslavském klášteře jenom z doslechu a informaci, že tam byla pictura scripta, mohl pochopit snadno tak, že tam šlo o písmo. V italské malbě jeho doby totiž už dávno převládl jiný styl a s ním vyšel z užívání i starší termín, který už neměl oporu v ma- lířském projevu. Naproti tomu se Silvius ve vlasti běžně setkával s nástěnnými nápisy, v nichž se velikost písma postupně zvětšuje, jak řádky postupují nahoru. Tuto osobní zku- šenost pak spojil s představou, kterou si utvořil o domnělých zbraslavských nápisech na základě informace. (Srov. autorův diskusní příspěvek na genezi emauzského typologického cyklu. Vyjde ve sborníku referátů přednesených na konferenci k výročí založení kláštera Na Slovanech v Praze, konané 14.—15. 9. 1972. K tomu K. Stejskal, Zpráva o vědeckém zasedání o dějinách slovanské kultury v českých zemích, in: Umění 22, 1974, str. 88 n.) Butzbach se na Silviovu konstrukci prostě spolehl a převzal ji bez pochyb a v podstatě beze změny; úvaha, kterou připojil, tvoří zcela přirozený a vhodný přechod k tomu, co dál říká o české bibli a o češtině vůbec. 35

Strana 36
8 mi, protože lidu zde usedlému předal i svůj jazyk, 65) který se mezi všemi slovanskými jazyky pokládá za prapůvodní. Neboť sami Slované, to jest Lužičané, Poláci, Litevci a četní jiní, odvozují své jazyky z češtiny, pro- tože se navzájem nemnoho odlišují některými nářečními jevy: tytéž slabiky totiž někde vyslovují dlouze, jinde zase krátce, když jsou u nich nepřízvuč- né.66) Jde o odlišnost podobnou té, které jsem si všiml v nářečích Horno- němců a Dolnoněmců. Abych přesněji vystihl podobu té jejich hatmatilky, rozhodl jsem se vložit sem [v plném znění] modlitbu Páně, kterou převzali z evangelia s Pozdravením andělským, jakož i apoštolské vyznání víry. Užívám přitom našeho pravopisu; jeho [hlásková] platnost je tu ovšem zcela odlišná od té, které nabývají jednotlivá písmena v naší výslovnosti. Až to budeš číst, zdrž se smíchu z úcty k pravdě, která je stále táž, třebaže se její vnější tvářnost proměňuje podle toho, v kterém jazyce zaznívá evangelium. Když se tedy [Češi] modlí, pozvedají k nebi dlaně, a aniž dodržují ustálený počet [otčenášů], to jest bez růžence, nebo jak říkáme v běžné mluvě, bez páteře — nevzpomínám si, že bych kdy byl u nich zahlédl vůbec ně- jaký růženec, neřkuli zhotovený z korálů nebo z drahých kamenů a podob- ně -, prostě kolikrátkoli jim vnukne zbožnost, pronášejí tato slova: „Votče náš, jenž si na nebesích, vosvit se meno tvý, přid království tvý, buď vůle tvá jako v nebi tak i v zemi, chlíb náš vezdejší dejž nám dnes, vodpust nám naše viny, jakožt i my vodpúštímy našim vinníkům, neodveď nás u pokušení, a zbav nás vod zlého. Amen. Následuje Ave Maria: „Zdrávas si, Maria, milosti's pelná, Pán Bůh s te- bou! Ty si požehnaná mezi ženami, požehnanej plod břicha tvýho svatého Jesuchristus. Amen.“ Dodatek, který sem připojila církev, s níž se v té věci odmítají ztotožnit, se však nemodlí, protože není obsažen v evangeliu. Následuje apoštolské vyznání víry, jež i oni přijímají za své: „Věřím v Boha, v otce všemohúcího, stvořitele nebe i země, i v Jesuchrista, syna jeho jediného, pána našeho, jenž se jest počal Duchem svatým, narodil se z Marie Panny, turpěl pod Ponckým Pilátem, ukřižován umřěl i pohřeben, stoupil do pekel, třetí den vstal z mertvejch, stoupil na nebesa sediec na pravici u Pána všemohúcího, vodtud příde súdit živejch i mertvejch. 65) Kosmou navozenou a Pulkavou převzatou kronikářskou tradici o původu češtiny ze zmatení jazyků a o praotci Čechovi zprostředkoval Butzbachovi Silvius, kap. 2, který sou- časně s nelibostí poznamenává, že se prý kromě Židů ze všech národů jediní Češi vy- chloubají tak starobylým původem své řeči. Údaj o tom, že by ostatní Slované odvozovali své jazyky z češtiny, chybí v Butzbachových předlohách. Názor o příslušnosti litevštiny k slovanským jazykům vládl pak i ve filologii ještě na počátku minulého století. 66) Rkp.: exiliter easdem (sc. syllabas) decurtantibus. Přeloženo ve shodě s tím, jak se interpretuje pasus z Cicerona, De oratore, 3, 41, jehož znalost lze u Butzbacha předpoklá- dat, totiž: nolo verba exiliter exanimata exire. 36

Strana 37
Věřím v Ducha svatého, svatou církev vobecnou, všech svatejch vobcování, vodpuštění hříchům, těla zkříšení i život věčnej po smrtí. Amen.“67) Takový jest jejich, rozumí se těch nevzdělaných Čechů, drsný jazyk, jímž, jak mám za to, byla vypsána celá bible na zdech křížové chodby ve zmíněném klášteře. Jistěže se to zdá nadmíru hodné podivu v tom smyslu, jak velikou to dosvědčuje zbožnost a neporušenou víru zdejšího lidu, která zde kdysi kvetla. Kdysi byla totiž tato země pro upřímnost křestanské víry nazývána nej- 9 utěšenějším květem, který mezi všemi křesťanskými národy vydechoval nejkrásnější vůni. Nyní však z dopuštění božího právě naopak šíří nejsmr- dutější zápach. Ach, kéž by se zase připodobnila své dřívější pověsti!68) V Čechách je ještě jeden význačný klášter naší řehole.69) Jeden z bratří konvršů70) toho kláštera, dobrý a prostý muž, pásl jednou v lese stádo skotu a našel přitom náhodou keřík stříbra. Vyryl ho a zanesl svému opatu, 67) Znění Butzbachem zaznamenaných staročeských modliteb je rekonstruováno. Po- dávám proto na tomto místě transliteraci, a to místy odchylnou od nezcela přesného čtení Preissova; podkladem pro ni jsou fotokopie příslušných folií rukopisu: Vuotze naz gen zi na nebessich wozwitze meno twy brzyt gralosty twy wut wula twa iaku phnebi daky fzemij klyb naz wesdeizy deyz nam tnes wotpuzt nam naze wynne iakozt ymi wotpuztymi nazy wyndikum ne otwet naz opokuzzenij a swaff naz wot sleyo amen. Strawas zy maria myloz ys buelna Pan wo ztebo Ty sy bozzenana mesy szenamij bozze- manei blott brzzijcha twijo zwateyo jesu christa amen. Werzym woha wotze wzemohutzy sworzytele newe y wzeme y wyesu christa syna yeho yedeneho pana nazeo gentzy gest potzal duchem swatem narodgylze marya pany turpiel pod pontzkym pilatem wkrzjzowan vmrzeil ij pozrewen stoupil do pekel trzezy den wstal z umertweych stoupil na nebessa seedgeitz na prawizy o pana wozze wzemoutzio wot dot przide sutgit szyuech ij zumertweych Werzym ducha swateo swateo kyrtew wowetznuc wzech Swateych wopzowaainij wuttpuzsteni herzichum zciella zkrzizengij ij zywot wyez- ney po smrthij Amen. Jak je patrné, je text modliteb silně zkomolen, přestože jsou zapsány v té části rukopisu, která se pokládá za Butzbachův autograf. Je to však věc zcela pochopitelná. Jak nasvědčuje Hodoporicon (II, kap. 7) i jiné jeho práce, měl Butzbach velmi jemný smysl pro jazykové projevy, dovedl je přesně odposlouchat a trefně charakterizovat. Lze také plně věřit jeho tvrzení, že dobře ovládl češtinu; nebyla mu cizí ani její optická stránka, totiž dobový systém spřežkového pravopisu. Na druhé straně však zase psal modlitby na základě pou- hé vzpomínky s odstupem dvanácti až čtrnácti let. Podrobnější rozbor textů spadá ovšem do kompetence jazykozpytců; odkazuji proto na studii M. Komárka, Alttschechische Gebete im Itinerarium Johannes Buzbachs, in: Deutsch-tschehische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur, Aufsätze und Studien (Abhandlungen der Sächsischen Akade- mie der Wissenschaften in Leipzig, Phil.-hist. Klasse, Bd. 57, Heft 2), herausgegeben von B. Havránek und R. Fischer, Berlin 1965, str. 73 n. Závěry zde podaného lingvistického rozboru textů zcela anulují příslušné partie Preissova komentáře mimo jiné také proto, že se Preiss převážně opřel o zastaralou literaturu. — Pokud jde o náš přepis textů, shoduje se téměř s Komárkovým; naše rekonstrukce se pak v zásadě řídí výsledky jeho analýzy. 68) Celý odstavec se velmi těsně, téměř doslovně přímyká ke znění předlohy, totiž Sche- dela fol. 230. 69) Butzbach má na mysli klášter v Sedlci u Kutné Hory, který byl jako Zbraslav cis- terciácký. Butzbach byl naproti tomu benediktin. 70) Konvrš — bratr laik, tj. nevysvěcený řeholník, který konal v klášteře manuální práce a pomocné služby. 37

Strana 38
když byl dříve zavěsil svůj škapulíř71) na strom přečnívající ostatní [po- rost], aby podle tohoto znamení znovu našel [ono místo]. Opat sem hned pospíšil s bratřími, objevil zde naleziště rudy a vytěžil nesmírný poklad. Sotva se o tom dozvěděl král, vyslal sem lidi, kteří v krátkém čase zbohatli z toho naleziště a založili zde město. A protože bylo to místo nalezeno podle kutny zavěšené [na stromě, vyrostlém] na hoře, nazvali je Kutnou Horou,72) to jest po německu Kuttensborch.73) 71) Škapulíř zde ve významu: součást řeholního roucha v podobě dlouhého pruhu látky, splývajícího vpředu i vzadu od límce dolů. 72) Rkp.: cucinahorach. 73) V rkp. následuje: Ach utinam etc. Písař tu nedopatřením opakuje začátek posled- ní věty předchozího odstavce: Ach kéž by se zase... Pokud jde o nález kutnohorského stříbra, ví se bezpečně tolik, že k jeho prvním obje- vům došlo před rokem 1278. Vlastní rozmach dolování nastal počátkem devadesátých let a s ražbou peněz se v městě začalo r. 1300. Butzbachovo vyprávění je pověst pozdějšího původu. Svědčí o tom především fakt, že po ní není ani stopy v tzv. Kronice zbraslavské, kterou její autor Petr Žitavský dovedl k r. 1338. Zbraslavský klášter, založený 1292, byl osazen cisterciáky ze Sedlce a udržoval s mateřským klášterem neustále úzké styky. Jak je z kroniky patrné, byl Petr výborně informován o všem, co se týkalo jak Sedlce, tak i Kutné Hory. (Srov. zejména kap. 106 první knihy, kde je zmínka o klášterním po- díle na kutnohorské urbuře. Přitom padá na váhu, že kronikář neodmítal dobové ústní podání; právě zmíněná kapitola například obsahuje podrobné vylíčení zázračného zásahu P. Marie v bitvě o sedlecký klášter.) Z doby před Butzbachem existuje jediný doklad o životě pověsti, a to v panegyriku na počest pánů Tovačovských z Cimburk a asi z r. 1464. (Srov. O. Leminger, Pověst o nálezu rudných ložisek kutnohorských, in: Kutnohorské příspěvky k dějinám vzdělanosti české, řada II, 1924, str. 49 n.; zde kromě znění panegy- rika také soupis ostatních variantů kromě Butzbachova, který zůstal autorem nepovšimnut, a pokus o jejich analýzu. Údaje o ostatních variantech viz též v poznámkách k č. 114 v citované knize G. Heilfurtha.) Autor panegyrika, jinak neznámý Martin z Tišnova, rozvedl pověst obšírně v latinských hexametrech. Podle tohoto znění našel sedlecký mních žílu stříbra pod vinným keříkem, když překopával vinohrad. Žílu přikryl škapulířem a po návratu do kláštera se o nálezu nechtě svěřil spolubratru, který o věci pověděl ostatním mnichům. Odebrali se potom do vinohradu, zahrnuli zase zemí vykopanou jámu a rozhodli se naleziště utajit, dokud se neporadí o dalším. Nakonec se usnesli uvědomit o nálezu krále Přemysla Otakara II., který na místo poslal odborníky s právem těžit rudu. I když si odmyslíme případný podíl autorův na tomto zpracování pověsti, zbývá ještě tolik odchy- lek od Butzbacha, že jeho znění nelze prostě považovat za článek souvislé tradice, dolože- né zmíněným nejstarším záznamem. Podobně se od Butzbacha odlišují i mladší varianty kutnohorské pověsti, které většinou vycházejí ze znění, jež do svých dějin hornictví De veteribus et novis metallis, 1546, vložil Georg Agricola. Nápadnou výjimku mezi nimi však tvoří Phoenix incineratus sive origo, progressus et eversio monasteriorum ordinis Cisterciensis in regno Bohemiae z r. 1647. Jeho autor, zbraslavský konventuál, vypravuje totiž pověst téměř shodně s Butzbachem. Leminger, který dokonce připouští možnost, že sedlečtí mniši objevili v blízkosti kláštera stříbrnou rudu, pokládá variant z Phoenixe za svědectví tradice zachované v sedleckém klášteře. Avšak zmíněný už argument ex silen- tio Zbraslavské kroniky, kterou Leminger ve svých úvahách rovněž nechal bez povšimnutí, činí obojí jeho názor značně pochybným. Pokud jde o pověst samu, lze nanejvýš připustit, že v sedleckém konventu mohlo jít jenom o tradici pozdní, druhotně osvojenou. Na váhu totiž padá, že v Sasku u města Elterlein byla až do konce minulého století v provozu šachta zvaná Kutte. Podle místního podání (srov. A. Meiche, Sagenbuch des König- reichs Sachsen, Leipzig 1903, č. 1071) vznikla prý na místě, kde cisterciák (!) z kláštera v Grünhein našel v lese stříbrný květ a místo označil kutnou. Celkem vzato je tedy pověst z Elterlein velmi blízká jak znění Butzbachovu, tak znění zbraslavského mnicha. Nápadné je dále, že rozkvět dolů v Elterlein spadá do 16. a 17. století (Leminger, o. c., str. 60), tedy právě do doby, kdy byl sepsán Phoenix. Protože se variant v něm obsažený vymyká z předchozí domácí tradice a naopak se podobá saskému, nabízí se domněnka, že vznikl 38

Strana 39
Stručnou zprávu o této zemi podává Eneáš Silvius ve svém Popisu Evropy; obšírně pak a na základě vlastního pozorování pojednává o její po- loze, přírodních podmínkách, obyvatelích a jejich mravech v Historii [čes- ké], jakož i v jednom ze svých dialogů, kde trefně vylíčil své [diplomatic- ké] poslání do Čech a své tamní disputace. Píše: „Čechy leží uvnitř hranic Německa a jsou zcela otevřeny severním větrům. Na východě hraničí s Mo- ravou a Slezskem, na severu ze Saskem a Míšní, na západě s územím No rimberku, na jihu pak s Rakousy a Bavorskem. Tak jsou ze všech stran sevřeny německými kmeny. Jejich šířka i délka je skoro stejná a odhaduje se asi na tři dny cesty. Celé je obklopuje Hercynský les.74) Jejich největší řeka Labe zavlažuje jejich střed. Do Labe se vlévají některé další větší toky, mezi nimi Vltava, která protéká Prahou. Labe se potom prodere údolími, soutěskami a hvozdy Hercynského lesa, bystře proteče Míšní a u [dolno- saského města Hamburku vůstí do Severního moře. V zemi jsou význačná města, především Praha, důstojné sídlo českých králů, dále Kadaň, Most, Ostrov a Kutná Hora, proslulá svými měděnými a stříbrnými doly. Kraj je to veskrze chladný, přesto však oplývá dobytkem, zvěří a rybami. Orná půda je výborná a rodí množství pšenice a ječmene. Pokud jenom sahá naše povědomí, zběhlo se tu mnoho pamětihodného. Byly tu svedeny mnohé bitvy, prolito mnoho krve a města vyvrácena z ko- řene. Náboženství bylo zneváženo a pošlapáno. Povstalo zde husitské kacířství a vybujel adamitský blud. Řádila zde táborská a sirotčí vojska. Dva váleční běsové, Žižka a Prokop, pustošili zemi podle své libovůle. Jan [Hus] a Jeroným, kteří obloudili lid, byli nakonec upálení na velkém kost- nickému koncilu. Jakoubek [ze Stříbra], Konrád [Waldhauser], Rokycana a Petr [Payne], řečený Engliš,75) všichni lživí vykladači evangelia, byli pod jeho vlivem, a to tím spíš, že jde o tradici spjatou s touž řeholí. Zdá se tedy, že se ve 14. — 15. století (stříbrné hory na pozemcích grünheinských mnichů jsou doloženy k ro- ku 1339, srov. Leminger, str. 65) vytvořily dvě verze pověstí: domácí, doložená panegy- rikem, a saská, s níž souvisí jak podání Butzbachovo, tak i zbraslavského mnicha. Ovšem rozhodnout, zda obě verze vznikly nezávisle na sobě nebo zda podkladem saské byla po- věst kutnohorská, přenesená sem horníky, kteří utekli z Kutné Hory za husitských válek, jak se domnívá Leminger, dochované varianty nedovolují sdostatek jednoznačně. Pověst se zakládá na mylné etymologii: termín německé hornické mluvy Kutte, tj. šach- ta, důl, byl pochopen ve významu: mnišská kutna. To se samo o sobě zdá nasvědčovat, že pověst nevznikla v českém prostředí. Ostatně se v jejím nejstarším záznamu praví doslova toto: „A právě proto, že mních a první nálezce stříbra přikryl jeho žílu pod vinným keřem kutnou, byly podle ní tyto Hory nazvány po německu Guthne, kterýžto jazyk měl král v oblibě.“ A protože byl termín Kutte zčeštěn na kutna a přejat v původním významu, nic nebránilo, aby na základě obdobné homonymity celá pověst přešla i do českého podání. 74) Užito názvu, kterým české pohraniční hory pojmenovali už Caesar a Strabo. Butz- bach jej rozšiřuje i na Českomoravskou vysočinu, kterou překročil cestou na moravské zboží Slavatů; srov. dále kap. 18. 75) Petr Payne (asi 1383-1456), mistr oxfordské university, stoupenec Viklefův, vynikající teolog, jeden z předních představitelů husitského hnutí; pražskou konzistoří býval pověřován nejdůležitějšími diplomatickými posláními. Autorům, z nichž čerpal své povědomí o něm Butzbach, byl znám zejména pro svá vystoupení na basilejském koncilu, 39

Strana 40
10 naopak pokládáni za učitele pravdy. Ctyři králové nebyli s to vyplenit tuto morovou nákazu, totiž Václav, Zikmund, Albrecht a Ladislav, o němž se má za to, že byl zahuben jedem.“76) Se vším, co bylo právě řečeno, se zcela shoduje bratr Bartoloměj Anglický v patnácté knize [svého díla] o vlastnostech věcí,77) stejně tak Jakub z Bergama78) i všich- ni ostatní historikové a kronikáři. Český lid je od přirozenosti hřmotný; jí hodně a rád pokrmy silně koře- něné. Z toho povstalo běžně užívané rčení, že v Čechách jediný vepř za 79 rok spotřebuje víc šafránu než v Německu člověk za celý život.79) I sprost- ní lidé tu mívají k obědu nebo k večeři zřídkakdy méně než čtyři chody; letního času k tomu ráno snídají knedlíky80) s vejci, osmaženými81) na másle, a sýr, mezi obědem a večeří pak svačí sýr s chlebem a mlékem.82) jehož se zúčastnil jako jeden z předních mluvčích českého poselstva. O tom srov. podrobně Deník (Liber diurnus) Petra Žateckého, český překlad z r. 1953; jeho autor F. Heřman- ský zde v komentáři hlavně na str. 223 n. podal o Paynovi souhrnnou informaci. 76) Přestože Butzbach připisuje citát Silviovi, shoduje se téměř doslova se Schedelem fol. 233; záměna je vysvětlitelná tím, že od slov „Pokud jenom sahá naše povědomí... má Schedel text shodný se Silviem. — Podezření, že Ladislavovou smrtí byl vinen Jiří z Poděbrad, případně jeho manželka Johana z Rožmitálu, tradovali nejenom kronikáři; už před nimi je šířily, často vyšperkovány fantastickými motivy, dobové agitační veršova- né skladby. O nich podrobně A. Kraus, o. c., str. 106 n. Srovn. také P. Spunar, Dvě rukopisná bohemika (II. Verše o smrti Ladislava Pohrobka), in: Strahovská knihovna 5-6, 1970—71, str. 149 n. Nechyběly ovšem dobové obranné hlasy, např.: „Doktor starý, kterýž byl v Normberce, vyznával to před Horníky, kupci, dobrými lidmi, že jest doktorem byl krále Ladislava mladého, a když jest umřel, že jest od žádného trávení aneb udávení ne- umřel, než jest měl hlízy uvnitř v sobě a že jest se mu po smrti ještě pryskýř vyvrhl, a že to i jiní doktoři viděli... Čechové s panem Jiřím Poděbradským v tom podezření od nepřá- tel byli nevinně, jako by téhož krále svého Ladislava otráviti neb zadáviti měli, což i do svých kronik lživě a neprávě položili.“ Toto svědectví si zaznamenal Bartoš z Prách- ňan, předek Mikuláše Dačického z Heslova, který je včlenil do svých Pamětí. Srov. edici A. Rezka I, Praha 1878, str. 37 n. Že pak šlo o nařčení krajně nepravděpodob- né, podařilo se prokázat teprve v poslední době, a to na základě objevu dosud nepovšimnuté diplomatické relace benátského vyslance Petra Thomasia. Srov. její otisk a rozbor ve studii Smrt Ladislava Pohrobka, ČSČH, 14, 1966, str. 766 n., kde je též kriticky shrnuta dosavadní literatura. Z lékařského stanoviska dospěl už dříve ke zcela shodnému závěru G. Gelnar ve studii Nemoc Ladislava Pohrobka, ČSČH, 40, 1934, str. 273 n. 77) Bartholomaeus Anglicus kolem r. 1240 napsal encyklopedii De proprieta- tibus rerum; pasus, na nějž se odvolává Butzbach, viz u E. A. Schönbacha, Des Bartholomaeus Anglicus Beschreibung Deutschlands gegen 1240, in: Mitteilungen des Insti- tuts für österreichische Geschichtsforschung, 27, 1906, str. 54 n.; dále srov. C h. -V. Lang lois, La connaissance de la nature et du monde au moyen áge, Paris 1911, str. 114 n. 78) Jacopo Filippo di Bergamo, zvaný též Foresta (1434—1520). augusti- nián, řádový teolog a historik. R. 1483 vydal v Benátkách Supplementum chronicarum orbis ab initio mundi usque ad a. 1482. 79) Údaj o hojném užívání koření, zejména šafránu, zcela odpovídá skutečnosti. Srov. M. Úlehlová-Tilschová, Česká strava lidová, 1945, str. 307 n., kde citovány české dobové prameny. 80) Rkp.: offam; Bass: jelita (?). V překladu užito termínu, který na rozmezí 14. a 15. stol. začal v Čechách vytlačovat původní název šišky (srov. M. J. Husi Sebrané spisy české, vyd. K. J. Erben, I, 1865, str. 133), zatímco na Moravě se starší název udržel dodnes. Co se týče přípravy šišek, šlo spíš o tuhé noky, zavařené zprvu v mléce, později ve vodě. 81) Rkp.: frixis; Preiss: mit frischen Eiern, tj. se syrovými vejci (?). 82) Butzbachovy údaje o stravě jsou velmi neúplné. Přesto však si správně povšiml pře- devším toho, že potrava byla rovnoměrně rozvržena na jednotlivá denní jídla, takže se co 40

Strana 41
Odívají se83) do prostých a hrubých tkanin. Místo aby obouvali střevíce či škorně, zavinují si nohy vesměs do ovinek ze zvířecích kožek, které při- vazují pod kolenem slaměným povříslem; jenom zřídkakdy se tu totiž nosí boty. V zimě obvykle oblékají kožešinové šuby a řasnaté pláště s velkými kápěmi, které jim splývají s ramen až do pasu; neboť, jak známo, kraj je tu velmi studený.84) Obydlí mají sroubená z jedlových klád a v nich z kamenů postavená tope- niště, rozložitá na způsob [chlebové] pece nebo kamen, na nichž také vaří pokrmy. Když v nich ráno rozdělají oheň, zaplní kouř celou jizbu,85) takže všichni musí vyjít ven; až když dřevo dohořelo a kouř vyšel oknem a dveřmi, vrátí se dovnitř a pobývají tam přes den.86) Jedlového dřeva, do jejího množství stíral rozdíl mezi snídaní, obědem a večeří. Dále jeho zpráva potvrzuje, co se ví o stravě odjinud, totiž převahu moučných pokrmů, jakož i výrazný podíl mléka a sýra. Srov. M. Úlehlová-Tilschová, o. c., passím, hlavně str. 429 n. 83) Údaje o oděvu pokračují až do kap. 16. Bude proto o nich souborně pojednáno až na příslušném místě, tj. v pozn. č. 119. 84) Jak se zdá, je tento údaj rovněž přejat ze Silvia; původně tvořil součást kontextu citovaného zde v kap. 10. 85) Rkp.: stupham (jinde také stufam; srov. něm. Stube); v humanistické latině byl tento termín pokládán za nekorektní. Srov. H. Bebel, Facetiarum lib. III, č. 111: „hypocausto (quod stubam appellant barbari) induxit“ (sc. tabernarius hospitem); tj. hospodský zavedl hosta do jizby, pro kterou nevzdělanci v latině užívají názvu stuba. 86) Butzbachův údaj na tomto místě je mimořádně cenný už proto, že je nejstarší, má- me-li na mysli písemná svědectví. Podle jeho nové a nepochybně správné interpretace, kte- rou podali V. Pražák a J. Vařeka (Domový půdorys chebské usedlosti, její interiér a topeniště ve světle nového rozboru Butzbachovy zprávy, Český lid, 58, 1971, str. 193 n.), jde o roubený obytný dům tzv. chlévního typu. Na rozdíl od domů ve středním Německu, kam patří svým původem, měl však dýmovou jizbu, tj. systém jediného topeniště (pece), umístěné v jediné místnosti a tam vytápěné. Tento typ topeniště je patrně starého, a to slo- vanského původu (srov. V. Pražák, Vývojové epochy a stupně topeništ v českém a slo venském lidovém obydlí, Český lid, 53, 1966, str. 334 n.); ojediněle se taková otevřená oh- niště bez komína dochovala dodnes v karpatské oblasti (srov. A. Plessingerová, Vývoj topeniště, jeho využivání a význam ve slovenských obcích pod Javorníky, in: Sbor- ník Národního muzea v Praze, 17, 1963, str. 164 n.). Němci, osídlivší Chebsko ve 12. a 13. století, je podle toho poznali u sousedících Čechů, přejali je od nich a podrželi. V Butzba- chově době šlo už možná o ojedinělý případ, zaznamenaný jako zvláštnost. Ve světle uve- dených skutečností je nepřípadný Preissův odkaz na Niederla, in: Moravské Slo- vensko, I, 1922, str. 70 n.; zde se totiž popisuje jev sice typologicky stejný ale vývojově už pokročilejší, totiž ohniště s komínem. Obdobně Preiss chybuje, srovnává-li zmíněnou pec s pecí ruskou: té totiž právě schází ohniště vpředu. Kromě dalších věcných omylů je Preissův komentář k tomuto místu pozoruhodný ještě v jiném ohledu. Říká doslova: „Na základě vlastního pozorování mohu potvrdit, že se ještě dnes budují mnohé domy, především na venkově, jako smíšené roubené a kolové stav- by. Procházíme-li Čechami od jednoho okraje k druhému, bije do očí, jak je venkovská architektura ve vnitru Čech zvlášt zaostalá. Domy jsou bez ozdob, krčí se k zemi, jako by v ní chtěly hledat ochranu, a připomínají jenom svou obdélnou rozlohou slovanský typ, jehož zvláštními znaky jsou pavlač a uspořádání místností.“ Domnělou výtvarnou chudobu staveb pak dokládá odkazem na B. Gruebera (Das deutsche und slawische Wohnhaus in Böhmen, in: Mitteilungen V. G. D., 8, 1870, str. 213): je to prý důsledek neustálých válek, jež se rozhodovaly na zmíněném území. Zlovolný, zlehčující záměr, který zde prosvítá, je zcela v souladu s celkovou tendencí Preissovy edice, jež už byla na svém místě cha- rakterizována. Je však v rozporu s výtvarnou kvalitou české lidové architektury, která má evropskou úroveň. Chtít ji takto bagatelizovat, je metodicky zcela neudržitelné, zvláště když se argumentuje nehistoricky, totiž venkovskými staveními z minulého a tohoto století, 41

Strana 42
11 prosyceného pryskyřicí, kterého je tu hojnost, sedláci veměs užívají také k svícení: rozštípou je na tenké [louče] a zažehnuté zastrkují v noci do držáku zavěšeného [na stropě] uprostřed jizby.87) Pěstění vlasů věnují velikou péči; umně učesané a zkadeřené sahají mu- žům, jak jsem sám viděl, až do pasu, ženám pak hladce splývají zpra- vidla až na lýtka či na kotníky. Čím se zvlášt honosí, jsou košile, závoje, spony a prsníky. Na čistě vyprané88) [košile] našívají vpředu ozdoby pro- tkávané hedvábím a zlatem. Nejvíc si na nich zakládají mladí a často je zálibně vystavují na odiv, protože si myslí, že jenom ten, [kdo je má], něco platí. Přes celý čtyřicetidenní půst a po všecky pátky v roce se zdržují mléč- ných jídel.89) Proto u nás vzniklo přísloví, že se Čech spíš odváží ukrást ze stáje koně než sníst v pátek vejce.90) Po čas práce pijí zejména chudší jenom obyčejný nápoj, ačkoli se tu dostanou rozmanitá piva; ta se ovšem vaří výhradně ve městech.91) Také víno se pěstuje jenom u větších měst a prodává se dosti draho.92) Kromě toho se ušlechtilejší druhy dovážejí ve velkém množství z Uher a z jiných okolních zemí. Jak je známo, mají která má Preiss zřejmě na mysli. Ostatně by se takto dala odbýt i německá lidová ar- chitektura, kdybychom obdobnou metodou intrepretovali zprávy dobových pozorovatelů. Tak např. Johannes Bohemus ve spise Omnium gentium mores, leges et ritus, 1520, ve 2. kap. 3. knihy mluví o chatrčích vyvedených z hlíny a dřeva nízko nad zem a krytých došky, a Sebastian Franck ve Weltbuchu, 1534, poznamenává, že domy jsou špat- ně postavené z hlíny. (Oba údaje přetištěny u Mackensena, o. c., str. 44 a 56 n.) Co se týče „kolových“ staveb, tj. staveb s kůly v rozích, může jít nanejvýš o nevelká hospo- dářská, tedy neobytná stavení (např. kůlny apod.). Český dům je ovšem v podstatě pří- zemní, ale jeho sedlová střecha ruší onen dojem přikrčenosti. Konečně pak pavlač nemůže být považována za typický příznak slovanského domu; vyskytuje se totiž u patrových domů např. na Turnovsku, ale to je právě oblast vzájemných česko-německých styků. 87) Popsaný způsob osvětlování se udržel do minulého století např. na Chodsku; viz Č. Zíbrt, Veselé chvíle v životě lidu českého, 1950, str. 31. Dále srov. R. Jeřábek, Zanik- lé způsoby rozněcování ohně a osvětlování obydlí na Valašsku, ČL, 44, 1957, str. 252 n. a A. Plessingerová, Vývoj svícení a osvětlovacích zařízení ve slovenských obcích pod Javorníky, in: Sborník Nár. muzea v Praze, 16, 1962, č. 3, str. 164 n.; v obou pracích cito- vána obsáhlá literatura. 88) Rkp. quibus lotis, tj. lautis, lavatis; Preiss nepřekládá. 89) Srov. výrok Petra Chelčického: „A co kráva nebo koza nadojí, toho pro svědomí ne- smějí se doktnouti. Cit. u M. Úlehlové-Tilschové, o. c., str. 322. 90) Srov. Bebelův variant, tj. č. 9 v 1. knize facetií: Poláci tak důsledně dodržují cír- kevní přikázání, že s menšími výčitkami svědomí v neděli ukradnou koně, než by v pátek pojedli mléka nebo másla. (Heinrich Bebels Facetien. Historisch-kritische Ausgabe von G. Bebermeyer, Bibl. des lit. Vereins in Stuttgart, Bd. 276, Leipzig 1931.) Protože cito- vaná kniha Bebelova souboru vyšla poprvé 1508, patří Butzbachovi priorita v záznamu rčení. Srov. také V. Flajšhans, Česká přísloví. Sbírka přísloví, průpovědí a pořekadel lidu českého v Čechách, na Moravě a v Slezsku, díl 1, Přísloví staročeská, 1, 1911, sl. 87. 91) Původně si část velké spotřeby piva vařil venkovský lid pro vlastní potřebu sám. Až ve 2. polovině 15. stol. si královská města z obavy před konkurencí vymohla na Jiřím z Poděbrad všeobecný zákaz prodeje piva poddaným v okruhu městských mílí. Srov. A. Míka, o. c., str. 55 n. 92) Vinorodých oblastí bylo tehdy mnohem víc než dnes a byly větší: předně pruh dol- ního Polabí s centry Roudnicí a Litoměřicemi, na jih podél Labe na Mělník a při Vltavě do Prahy; dále Kutnohorsko, okolí Nového Města nad Metují, okolí Berouna, Krumlovsko, Plzeňsko, Poohří, Lounsko a Libochovicko až ke Kadani. Srov. A. Míka, o. c., str. 36 n. 42

Strana 43
Češi ve své zemi nadbytek všeho kromě soli, kterou si obstarávají výměnou za to, co se u nich daří a co sami vyrábějí.93) Židé u nich žijí povětšině ve městech a jako u nás jsou v opovržení a předmětem posměchu.94) Jak dosvědčuje i Eneáš Silvius, vyskytují se tu rovněž všemožné kacířské sekty, zejména ve městě, které nazývají [hradištěm] hory Tábor. Bohatší se zpravidla tlouštkou vyrovnají epikurejcům,95) takže musí nosit vystupující břicho na jakýchsi šlích upevněných na šíji. Mužští jsou šla- chovití, podsadití a svalnatí,96) ženy pak plných postav a oblých tvarů;97) 93) Sůl se dovážela z rakouských a saských dolů zpravidla výměnou za obilí. Rovněž se vyměňovala za med, a to ve stejné váze. Co se týče ostatních položek velmi rozsáhlého vý- vozu, šlo o chmel, len, zeleninu, semena, z rostlinných polotovarů o slad a koudel; dále se vyváželi krmní voli, koně, drobný dobytek a ryby, z živočišných produktů máslo, sádlo, lůj, vlna a kůže. Srov. A. Míka, o. c., str. 84 n. a J. Kebrle, Dějiny českého včelařství, 1922 (příslušný údaj u M. Úlehlové-Tilschové, o. c., str. 263). 94) Pozoruhodný je nezaujatý, zcela věcný ráz Butzbachova sdělení. Jím se odlišuje od většiny svých současných krajanů, kteří k Židům zaujímali stanoviska osobně krajně vy- hrocená, přitom namnoze protikladná. Tak dominikán Felix Fabri (1441—1492) v trak- tátu De civitate Ulmensi se k nim staví snášenlivě „sicut et ecclesia eos tolerat in testimo- nium fidei christianae“, čímž téměř doslova tlumočí oficiální názor, přednesený na basilej ském koncilu jeho mluvčím Jiljím Charlierem: „Židé mají smět bydlet ve městech, protože jsou svědectvím předobrazů (tj. předobrazů Kristových ve Starém zákonu — K. D.), jejichž pravdivost držíme.“ (Srov. cit. Deník Petra Žateckého, str. 74.) Naproti tomu Conrad Celtes v díle Norimberga (1495) jim nenávistně vytýká jejich škodlivý hospodářský vliv, žízeň nejen po penězích, ale i po krvi křesťanů, opakuje pomluvy o tom, že vraždí děti z rituálních důvodů, že zneucťují hostie apod. (Obě uvedená stanoviska přetištěna u Mac- kensena, o. c., str. 17 a 33.) Zmíněná vyhrocenost postojů se vysvětluje tím, že 15. sto- letí bylo dobou výrazně stupňovaného útisku a velkých pronásledování Židů téměř v celé západní a střední Evropě. Tato protižidovská vlna zasáhla nejednou i Čechy, ale závaž- nější důsledky toho se projevily jenom v některých městech a panstvích podjednou. V ostat- ní části země, kde převládalo význání podobojí, zejména v Praze, docházelo sice občas k protižidovským bouřím, usilovalo se o jejich vypovězení, ale výsledkem bylo toliko to, že se zhoršovalo jejich právní postavení. Zejména král Vladislav pečoval všemožně o jejich právní ochranu; sledoval v tom politiku krále Ladislava, jehož výsady, poskytnuté jim 1454, zakazovaly mimo jiné obviňovat je, že si opatřují lidskou krev k rituálním úkonům. Srov. J. Čelakovský, Příspěvky k dějinám Židů v době jagelonské, ČČM, 1898, též separát. O postavení židů ve středověku obecně W. Danckert, Unehrliche Leute, Bern— München 1963, str. 18. Tamtéž další literatura. 95) Zde ve významu: poživačníkům, břichopáskům. Hanlivý výraz postihuje domnělé stoupence zvulgarizované filosofie Epikurovy. V tom případě by šlo o běžné dobové topos; srov. M. Konáče z Hodiškova Pravidlo lidského života, vyd. M. Kopecký (Pa- mátky staré literatury české sv. 24), Praha 1961, str. 201: „tělo jeho tučné a silné velmi, viece než Epikurovo.“ Není však vyloučeno, že je tu termínu epicureus užito prostě ve vý- znamu nimis pinguis, tj. velice otylý, který v glose k opisu panegyrika (rkp. mus. knihovny v Opavě č. 95), zmíněného zde v pozn. č. 73, vyznačil jeho písař r. 1485. 96) Srov. dobové výroky italského historika Antonia Bonfiniho, který se s Čechy stýkal na dvoře Matyáše Korvína, v jeho Rerum hungar. decad. IV, lib. 2, str. 576 a lib. 5, str. 474: „Musím říci, že bojovní Češi jsou proslavený lidský rod, oddaný pěstění těla a ze- jména vlasů, dychtivý boje a nelekající se nebezpečí. Těl jsou urostlých a pohledných; velmi pohrdají smrtí, ale mravů jsou namouvěru jemných. — „Češi zajisté vynikají nad ostatní národy světa vznosnými postavami a tělesnou silou, jakož i sličností; dále krásnými vlasy a příjemnými mravy. Těl a vlasů si hledí víc, než se sluší, co do strůje a šatu jsou marniví až změkčilí, vpravdě se však narodili pro boj a rozkoše. Všichni jsou prostí a druž- ní a velmi ochotně navazují přátelství.“ První citát byl před Preissem znám Palac- kému a Z. Wintrovi. 97) Rkp.: Mulieres quoque carnose et corpulente... Pro další bádání se otvírá dosud nenadhozená otázka, zda se zde, jakož i na začátku následující 12. kapitoly (Populus pre- 43

Strana 44
12 chodí si nastrojeny do suknic upnutých až k bradě, jejichž široké rukávy jim sahají po lokte, zatímco rukávy košil, na konci nabrané a jako u mužů ozdobené hedvábným vyšíváním, dosahují až k zápěstí. Tak jako je země toho lidu plodná,98) zdá se mi i on sám nadán velkou smyslností. To platí především o venkovanech, zejména jestliže se na ně usměje chvilka dobré pohody při jídle a pití. [Utrhnout si takovou chvíli] se poštěstí sedlákům hlavně tehdy, když přijdou do města a dopřejí si dob- rého a silného piva, kterému říkají staré, a k tomu bílého pečiva zvaného calty.99) Neboť jenom co dojdou na rynk a vyřídí své [záležitosti], už se uklidí do hospod. [Vysedají tam, ] obě ruce plné calet, a když se jimi trochu nasytili a rozveselili se několika džbánky piva, kterými spláchli sousta, ze všeho nejdřív si začnou pro sebe pobrukovat. Jestliže jim však za toho zpě- vu padne do očí nějaká ženská, vysílají k ní divné a nestydaté zvuky, ne- jinak než jako když řehtá hřebec zvětřiv klisnu.99a) To dělají obvykle nejen nachmelení sedláci, ale i lidé vyšších stavů, to jest páni a rytíři. Můj pán sloužil jednou u jednoho hraběte. Když už mu vypršel čas služ- by a on byl na odchodu, žádal ho, aby mu dal náhradu za zchromlé koně. Hrabě to odmítl a řekl mu pln nevole: „Co je mně do toho, že sis koně zkazil, když ses na nich projížděl a skákal před paními a pannami? Nedě- lals to přece na můj rozkaz a k mému prospěchu, ale o své újmě a v poše- tilé touze zalíbit se ženám.“ To byla věru pravda. Neboť jestliže se nám někdy na vyjížďce stalo, že nás cesta vedla kolem šlechtického hradu, tvrze nebo dvorce, o nichž se dalo předpokládat, že jsou tam panny nebo paní, terea... et ipse salax videtur) Butzbach nepřidržel slavného listu Bohuslava Hasi- štejnského z Lobkovic o Praze a o mravech jejich obyvatel z roku 1489, kde obě souběžná místa znějí: Feminae eorum... corporibus plerumque obesis, mammisque ut in Meroe natae viderentur (tj. jejich ženy ... většinou otylé a s [velikými] prsy, jako by se byly narodily v Núbii) a Pronus uterque sexus in libidinem (tj. obě pohlaví jsou náchylná k chlípnosti. Srov. J. Truhlář, Listář Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, 1893, str. 22 n.). Zmíněný list nebyl, jak zcela jednoznačně vyplývá z jeho pojetí, zamýšlen toliko jako soukromé sdělení pisatelovo; mnohem spíš počítal ve shodě s dobovými zvyklostmi s publicitou v okruhu humanistů. Tomu rovněž nasvědčuje fakt, že je dochován — kromě pozdějšího otisku — také v několika rukopisech. Jeho adresát Kristián Pedík studoval s pisatelem na universitě v Bologni, kde svého času fungoval i jako představitel studentů; asi od roku 1494 byl řeholníkem celestinského kláštera na Ojvíně u Žitavy. Nic nebrání domněnce, že list svého přítele, tehdy už i v cizině proslulého, zprostředkoval také Butz- bachovu uctívanému vzoru Trithemiovi (o něm dále). Ten totiž ve svém díle z roku 1494 De scriptoribus ecclesiasticis uvádí dnes neznámé vydání skladeb Hasištejnského, mezí nimiž nepochybně byla i veršovaná satira na mravy Čechů rovněž z roku 1489. Mohl se tedy Trithemius zcela přirozeně zajímat i o list, který se satirou v nejednom bodu kores- ponduje. (Srov. také J. Truhlář, Humanismus a humanisté v Čechách za krále Vladi- slava II, 1894, str. 48 n.) 98 Preiss překládá shodně, ačkoli v textu ponechává sterilis; připouští tedy emen- daci fertilis, třebaže nepochopitelně argumentuje ve prospěch původního výrazu: „Wenn „sterilis' als Gegensatz zu ,belebter Mensch' aufgefasst wird, scheint es haltbar." 99) Rkp.: cuneus. Není nejmenší důvod překládat a interpretovat — jak to činí Preiss — jako obřadní pečivo (Gebildbrot); jde prostě o housky. 99a) Srov.: Ti smilnie a řehcí k ženám cizím (Hus); jsou jako koně vytylí, jeden každý k ženě bližního řehce (Kott). Obojí cit. u K. J. Obrátila, Kryptadia, III, 1932, str. 652. 44

Strana 45
hned jsme jako pominutí pobodli koně do zběsilého trysku a hnali se o zlom- krk přes pole, ploty a příkopy, pokud to sídlo bylo v dohledu; přitom jsme mávali nad hlavami pažemi a ryčeli z plných hrdel: „Jí, jí, heja hoja, hojsa hojsa, 6 milá, pěkná, krásná panna“100) a tak dále. Takto volávají podle tamního zvyku hejsci na své vyvolené, když se jim dvoří. Panny se jim sice pro tyhle ztřeštěnosti vysmívají, ale podněcují je k nim, jak jen mohou. Jsou-li v některém domě jenom dvě nebo tři, vyloží do oken bílé podušky, když mají jet kolem rytíři; vypadá to, jako že jich tam vyhlíží víc, aby si je s potěšením vyslechly. Ó té mužské pošetilosti, té ženské potměšilosti a falše! Koho neměly za blázna a neoklamaly ženy?101) Poznal jsem tam jednoho hraběte, o kterém šla pověst, že je své víře od- daný, pravověrný katolík. Ten si zamiloval jednu urozenou pannu, které se dvořil jiný český šlechtic. Třebaže ho hrabě předčil rodem i majetkem, vzplanul proti němu takovým záštím a žárlivostí, že zapomněl na svou čest i důstojenství, a k vůli té panně, kterou chtěl milovat jenom on sám, vyzval ho na souboj. Když oběma v boji padli koně, dál na sebe opěšalí mocně do- tírali meči.102) Nakonec hrabě podlehl svému protivníku, který byl posta- vou tak malý, že na něho lze vztáhnout ona známá slova: „Nadmíru veliká statečnost vládla tím zakrslým tělem.“ 103) A když se mu pak hrabě nechtěl vzdát, byl bez milosti zabít. Hle, takový byl konec té lásky! O běda nad bědu, pravím, která přichází skrze ženy! Není-li bláznivý posud, kdo octl se v otěžích lásky, jakmile zlíbí se jí, v blázna ho promění hned. Neboť každý, kdo miluje, rozumu pozbyl, a bez jeho míry, bez jeho zábran rozerván trýzní se milostným hořem.104) Ale ne aby sis snad myslel, že se podobnou pošetilostí vyznačují jenom zvyklosti dvořanů a urozených! Jako jejich věrný sluha je musím spíš omlouvat a chválit než obviňovat a hanět: vždyť jsem po pět let jedl jejich chléb. Naopak to platí mnohem víc o měštanech a sedlácích, neboť hlasité prozpěvování [řečených] písní, určených milovaným dívkám, rozléhá se 13 100) Rkp.: jii jii heya hoya hossa hossa O mila peckna grasna panna. Komárek na- vrhuje čtení: ... hopsa hopsa... Citát nepřipomíná žádný z dosud známých incipitů staro- českých světských písní. 101) Rkp.: Quem non illuserunt et deceperunt mulieres. K tomu srov. Johannis de Alta Silva Dolopathos... (Nach den festländischen Handschriften kritisch heraus- gegeben von A. Hilka, Sammlung mittellat. Texte, 5, Heidelberg 1913, str. 35): Quem enim sapientum mulierum species non decepit, quem non subuerterunt earum contubernia? Tj.: Koho z mudrců neoklamala krása žen, koho z nich nepřivedlo k pádu obcování s nimi? 102) Motiv je velmi časté topos v rytířské epice. Srov. například nejrozsáhlejší svod starší epické tradice o rytířích Kruhového stolu v knize Artušova smrt od sira Thomase Maloryho (prvotisk z r. 1485; český překlad Jana Cahy, 1960, passim). 103) Na rozdíl od Preisse už Bass správně rozpoznal jako hexametr. 104) Oba citáty jsou jako verše interpretovány v tomto překladu poprvé. Zejména první z nich je bezpečně elegické distichon. Původ citátů se zatím pohříchu nepodařilo určit. 45

Strana 46
14 po městech a po vesnicích stejně jako po hradech a po polích, a to nejvíc nočního času a v zimě. A toto zpěvné naříkání je tak hrozné na poslech, že kdyby někdo u nás doma vydával podobné [zvuky], sběhl by se přestra- šen všechen lid ve zbrani. Ale tady si toho vůbec nikdo nevšímá, protože to patří k naprosto obvyklým projevům mládeže. 105) Sedláci jsou, jak jsem už řekl, žrouti; když přijdou do města, cpou si jídlem útroby, jako když se nadívají uzenice, že až i tváře přitom mají jako oteklé. [Tuze by ses podivoval,1 kdybys viděl, jak směšně si vedou při jídle: vždyť i na ulici zatnou zuby do calty a mluví a žvýkají a od úst jim při mluvení na všecky strany odskakují drobky.106) Naproti tomu co se týče pití - abych o nich řekl pravdu — ,107) jsou mnohem slušnější a umír- něnější než lidé z mořského pobřeží; tam prý, a to zejména v holandských končinách, tři čtyři ženy dokonce dokážou za den, ba i za půl dne samy vypít nenačatý soudek piva smíšeného s máslem. V Čechách by však táž míra stačila hasit žízeň desíti lidí po celý týden. Je to věru hanba: žena propadlá opilství! Zvyk připíjet si, který je běžný u našeho lidu, zde vůbec není znám; kaž- dý si vypije, na kolik má chuť, a jeden nečeká s pitím na druhého. Dostane se tu velmi opojné a silné pivo; říká se mu staré a je tak husté, že věci jím 105) Srov. Petra Žitavského Kroniku zbraslavskou, 23. kap. 2. knihy, příznačně nadepsanou: Novoty mravů (český překlad F. Heřmanského, 1952, str. 660): „Zpěv. lidskými hlasy v půltónech a kvintách zpívaný, který kdysi pěstovali jen dokonalí hudeb- níci, ozývá se už všude při tancích a na náměstích od laiků a farizeů.“ Podle Butzbachova vylíčení jde asi o zpěv doprovázející noční obchůzky mužské chasy. 106) Zdá se, že je toto místo rovněž stylizováno podle běžných klišé žákovské slovesné produkce: je totiž pro ni mimo jiné příznačný právě tento přezíravý a výsměšný postoj k lidu, k sedlákům. Srov. např. staročeskou skladbu Sedláci, cit. Výbor, str. 412 n. 107) Lze mít za to, že se Butzbach takto distancuje od Silvia, který hned ve vstupní kapitole Historie české tvrdí o českém lidu, že je pijácký a oddaný obžerství. Jak se zdá, byl původcem této pomluvy biskup Rudericus Burgensis, legát basilejského koncilu, jehož se účastnil i Silvius. Ruderik se totiž vysmíval Čechům, že když jeden pocítí žízeň, pocítí ji hned i všichni ostatní (srov. J. Truhlář, Listář 1. c.). Nemírnost v pití naopak němec- kému lidu vytýkají někteří Butzbachovi současníci. Tak Sebastian Franck ve Welt- buchu (1534) píše o Sasech: „Jsou to takoví pijáci piva, že jim ho někdy nestačí nosit v dostatečném množství v konvích. I postaví na stůl hrotek (?, ein Melck) plný piva, v němž je míska, a kdo má žízeň, ten pije, ba navzájem si z něho připíjejí. To pivo je ve- lice dobré, a ani kráva by prý nedokázala vypít tolik co jedno z těchto prasat. Je to až k nevíře, ale oni pijí ve dne v noci, až mají dost a zase vystřízliví...“ U Sebastiana Münstera v Cosmographii (1544) se pak tato vlastnost chápe dokonce jako přísloveč- ná, a to v kontextu, který se po humanistickém způsobu pokouší charakterizovat jednotlivé německé kmeny: „...Švábsko dodává celému Německu dost pošetilých ženských, právě tak jako Franky loupežníky a žebráky, Bavorsko zloděje, Švýcarsko katy, Sasko pijáky, Westfálsko i Frísko křivopřísežníky a Porýní žrouty.“ (Srov. Mackensen, o. c., str. 56 n. a 71). Jmenovaný už S. Franck se dokonce pokusil bojovat proti opilství ve spise Von dem grewlichen Laster der Trunckenheit, 1531. Co se týče vzájemného posměchu Čechů a Němců stran nemírného pití, srov. A. Hauffen, Die Trinkliteratur in Deutschland bis zum Ausgang des XVI. Jahrhunderts, in: Vierteljahrschrift für Literaturgeschichte, 2, 1889, str. 495 n.; Č. Zíbrt, Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvil- ných v zemích českých, 1908, zvl. str. 65 n. a týž, Frantova práva, text prvotisku norim- berského z r. 1518, Praha 1904, str. VIII n. 46

Strana 47
potřené zůstanou slepeny. Za mého tamního pobytu opravovali sklep, který se zavalil před třiceti lety, a našli v něm dva valouny piva bez sudů ve vlastní tlusté kůži. Když je narazili, jako se to dělá u bečky, vytočili tak znamenité pivo, že by nikdo nebyl mohl tvrdit, že pil kdy lepší.108) To jsou věci, kterých jsem si u Čechů všímal víc než věcí božských či duchovních. [Není také divu;] vždyť jsem povětšině žil se sedláky a oby- vateli tvrzí v lesích nebo na venkově, kde se vůbec nekonají bohoslužby Jenom jednou v roce, a to na Zelený čtvrtek, jsem vídal na tvrzi kněze, který sem byl povolán, an slouží mši v jizbě u [obyčejného] stolu a pro- měňuje a těm, kdož si to přáli a připravili se zpovědí k přijímání, podává pod obojí způsobou. Já se tomu v skrytu smál a pokládal to za kacířství a protože mě nenutili, rozhodl jsem se, že je nebude napodobit. Velice jsem se totiž obával, že by mně naši kněží nedali rozhřešení, až by se mně po- dařilo odtud odejít. To jsem jim také namítal, kdykoli mě zvali k svému přijímání, a pro tu příčinu jsem také zůstal bez zpovědi a přijímání celých těch pět let, co jsem pobýval mezi nimi. Povzbuzoval mě v tom především příklad těch, kdož se patnáct či dvacet let ani nezpovídali, ani nepřijímali. Žijí tu totiž mnozí takoví, kteří se jakožto nejlepší křestané vysmívají vě- rouce ostatních; oni pak jimi pohoršeni naopak zase nás pokládají za špat- né křestany. Dní Páně tu světí podle božího přikázání, rovněž tak svátky několika málo svatých. Zřídka jsem se setkal s tím, že by se modlili za mrtvé. Přijí- mat jsem viděl také děti109) a slabomyslné. 109a) O svěcené vodě nebo solí tu nikde není ani potuchy, zato plno všemožných pověr, jaké si kdo jenom může vymyslet nebo vynajít. O jejich bohoslužebných obřadech ti nemohu nic napsat, protože o nich nevím nic jistého až na to, že jsem slyšel, jak 108) Butzbach zaznamenal nejstarší známý variant tohoto typu pověsti, která ovšem čas- těji zní tak, že bylo nalezeno víno, které si stačilo vytvořit vlastní kůži, tj. skořápku z vin- ného kamene, než ztrouchnivěl a rozpadl se sud. Až dosud se mělo za to, že podání klade obdobný nález ne dříve než k roku 1614 (srov. Grundmann, Geschichtsschule, Görlitz 1677, str. 779; odtud vyprávění převzali jako č. 106 do své sbírky pověstí Grimmové). Z našeho území v nové době pověst doložil poprvé J. E. Födisch (Mitteilungen des Ver- eines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 5, 1867, str. 34), a to na Žatecku. Podotkl přitom, že jde o pověst rozšířenou po celých Čechách. Jeden z variantů viz u G. Jung- bauera, Deutsche Sagen aus der Čechoslowakischen Republik, I, 1934, č. 95; komentář k němu v jeho Quellen und Anmerkungen zu den Deutschen Sagen..., 1935 registruje další varianty. Syžet se vyznačuje pozoruhodnou životností také v recentním ústním podání. Srov. K. D. Kadlubiec, Gawędziar cieszyński Józef Jezowicz, Ostrava 1973, č. 51. 109) Iluminace v Jenském kodexu na fol. 55 b, vzniklém přibližně v době Butzbachova pobytu v Čechách, přesně odpovídá tomuto údají o liturgické praxi kališníků. I ostatní miniatury se v řadě věcí (např. kališnická bohoslužba, oděvy, účesy; viz zde také pon. č. 119) shodují s jeho pozorováními. Srov. Z. Drobná, Český život v 15. století v zrcadle Jenského kodexu, Český lid, 39, 1952, str. 5 n. 109a) Butzbacha zřejmě zarážela neproblematická praxe českých kališníků ve věci, která byla jinak předmětem složité teologické kazuistiky tomistů; srov. například J. Herolta, řečeného Discipulus, Sermones de tempore, Hagenaw 1517, č. 47. 47

Strana 48
zpívají ve svém mateřském jazyce některé části mše, jako je epištola, evan- gelium, Krédo a některé další, které zná prostý lid. V kterých článcích se odchylují od ryzí křestanské věrouky, o tom se krátce zmiňuje ve své kronice Hartmann Schedel. Něco málo z toho zde rovněž uvedu. Zase ovšem nevím zcela bezpečně, zda dosud setrvávají na těch svých bludech, ani zda na nich setrvávali tehdy, když jsem ještě dlel mezi nimi. Nikdy jsem se totiž po těch věcech zvědavě nepídil ze stra- chu před nimi. Oni sami pak dbali velmi pečlivě, abych se neseznámil s těmito jejich věroučnými články. Nuže, všechny své kacířské bludy prý převzali z výkladů evangelia, kte- ré sepsal jakýsi Angličan, Jan Wiclif. K nim potom přidali mnohé jiné ně- kteří další jako Jan Hus, Jeroným110) a Jan Rokycana. Rovněž jistý Petr z Drážďan111) a premonstrátský mnich Jan112) vynašli některé nové bludy a vštípili je lehkověrnému lidu k jeho [věčnému] zatracení. Jan [Hus] a Jeroným byli upáleni na kostnickém koncilu. Jak píše Poggio, který byl osobně přítomen, projevili přitom tak neochvějnou stálost přesvědčení, že patrně žádný z filosofů nepodstoupil smrt radostněji než oni. [Pokud pak jde o] Jeronýma, byl to muž oslnivé výmluvnosti. Proto prý je Češi každo- ročně uctívají jako svaté.113) Články víry čili artikuly jejich morového kacířství jsou tyto: Římský papež je roven ostatním biskupům. Očistcový oheň je pouhý výmysl. Mod- lit se za zemřelé je zbytečnost a je to jenom nálezek kněžské hrabivosti. Obrazy boží a svatých mají být zničeny. Žebravé mnišské řády jsou dílo zlých duchů. Kněží mají být chudí a mají žít toliko z almužen. Ušní zpověď 110) Rkp.: ioannes et hyeronimus huss. 111) Ve shodě s některými dobovými zprávami pokládá Silvius a po něm Schedel Petra z Drážďan spolu s Jakoubkem ze Stříbra za vlastního původce přijímání podobojí. Obecně se však má za to, že tuto iniciativu dlužno spíš připsat jeho mladšímu, mnohem významnějšímu a známějšímu druhu Mikuláši z Drážďan. Jak svědčí bezpečné zprávy o něm i jeho dochované spisy, patřil Mikuláš, patrně kazatel kostela P. Marie na Louži, podobně jako Želivský k nejradikálnějším mluvčím chudiny a svým působením významně pomáhal dovést pražský lid k revolučnímu vystoupení. Že pak s ním Petr sdílel shodné názory, lze usuzovat zejména z toho, že s ním učil na škole zřízené asi roku 1411 v domě u Černé růže na dnešních Příkopech, jejíž žáci poté byli svěceni na husitské kněze. Z boha- té literatury o obou srov. J. Sedláka v Hlídce, 31, 1914, str. 35 n., dále J. Pekaře, Žižka a jeho doba, I, 1927, str. 6 n. a komentář F. Heřmanského k jeho překladu Hu- sitské kroniky Vavřince z Březové, 1954, str. 233 n. 112) Tj. Jan Želivský. 113) Passus od slov „Jak píše Poggio“ je parafráze obdobného místa z 36. kap. Silviovy Historie české. Poggiova Epistola ad Leonardum Aretinum de admirabili animi praesentia Hieronymi Pragensis byla od roku 1490 vydávána latinsky i v překladech do několika ev- ropských jazyků. (Tento Jakubcův údaj v Dějinách literatury české, I, 1929, str. 382 třeba doplnit v ten smysl, že německý překlad Niklase von Wyle vyšel už před rokem 1487.) Český překlad Poggiovy zprávy tvoří poslední část souboru, pro který se vžil Flajš- hansův název O českých mučednících knihy patery. Tento soubor byl přivazován k vý- tiskům Kampova Pasionálu z r. 1495, určeným pro kališníky. Palacký přetiskl Pog- giův list v souboru Documenta Mag. Johannis Hus vitam, doctrinam, causam... illu- strantia, 1869. 48

Strana 49
je nicotnost; stačí, aby každý vyznal [přímo] Bohu své hříchy tam, kde právě pobývá. Obyčej zakládat hřbitovy je lichý. Kněz může na kterém- koli místě proměňovat [chléb] v svaté tělo Kristovo. [Recitováním] kano- nických hodinek se zbytečně maří čas. [Dodržovat] církví stanovené posty nemá do sebe nic záslužného. A jiných takových bludů vyhlásili ještě celou řadu.114) Tohle všecko by bylo asi už dávno proniklo i do našich končin, a to při- 15 činěním faráře z Oberwesel, profesora svaté teologie, kterého vzal s sebou jeden Čech, když se vracel z Cách do vlasti. On tam načichl jejich bludy a vtělil je do řady svých knih, které potom vydal. Byl však donucen v Mo- huči je odvolat a [knihy] veřejně spálit.115) Sám totiž zplodil mnoho arti- kulů, odporujících víře a římské církvi. V jednom z nich tvrdil, že půst zavedl svatý Petr, protože byl rybář, to jest proto, aby rychleji a dráže rozprodal své ryby.116) V Čechách je město jménem [hradiště] hory Tábor, kde prý žijí pohro- madě všecky kacířské sekty. O nich pojednává obšírně Eneáš Silvius ve svém Dialogu a vypočítává mezi jiným i jejich jednotlivé bludy. Neuzná- vají římského velekněze ani církev za svou hlavu, právě tak papežův pri- mát [nad ostatními biskupy]. Kněžstvo nemá mít [podle nich] žádný ma- jetek. Popírají [jsoucnost] očistcového ohně. Zamítají jakékoli obrazy. Tvrdí, že smrtelníkům nijak neprospívá přímluva svatých, kteří už trůní s Kris tem [u věčné blaženosti]. Nesvětí žádné svátky kromě nedělí a Hodu boží ho velikonočního. Svátost oltářní ve způsobě chleba a vína podávají i dě tem a slabomyslným. Při jejich mši se [kněží] toliko pomodlí modlitbu Páně a pronesou formuli k proměňování; [předtím] ani nevymění šat, ne- řkuli aby se oděli v nějaký ornát. Někteří dokonce tvrdí, že ve svátosti oltářní není [přítomno] pravé tělo Kristovo, ale že je to jenom jakési jeho podobenství. Z církevních svátostí podrželi křest, svátost oltářní, [svátost] manželství a svěcení kněžstva. [Svátosti] pokání si hrubě neváží, o biřmo- vání a posledním pomazání nechtějí ani slyšet. K mnišským řádům chovají zavilou nenávist, přesvědčeni, že jsou to nálezky dáblovy. Ke křtu berou jenom obyčejnou vodu [z řeky]. Vodu a sůl nesvětí, rovněž hřbítovy mají neposvěcené; mrtvá těla pohřbívají v poli spolu s mršinami, jak toho ostat- 114) Odstavec je doslova přejat ze Schedela (fol. 238), který soupis husitských bludů převzal ze Silvia, kap. 35. 115) Jde o Johanna Ruchrada, který podle Butzbachova Auctaria fol. 79 b sepsal komentář k bibli a traktáty obsahující viklefovské a husitské heretické názory. 116) Není vyloučeno, že zmíněný teolog tlumočil lidový kacířský názor. Ještě v 17. století totiž kazatelé potírali podobné projevy, např. Florentius Schilling ve svém Ovum paschale, 1657, str. 21 se pohoršoval nad tradovaným vysvětlením, proč nemá sv. Petr nad čelem vlasy. Prý: „Dierweil er ein Fischer gewest, hat er gesagt: Ich gieb die Fisch nicht umb ein Härl wölfler [= wohlfeiler], hat ihm [= sich] also allzeit ein Härl ausge- rissen.“ (Tj.: Protože byl rybář, říkal: Nedám ryby ani o vlas levněji, a proto si pokaždé vytrhl vlas.) Srov. Moser-Rath, o. c., str. 58. 49

Strana 50
ně také plně zasluhují. Ze svěcení kostelů si tropí posměch a svátost oltářní běžně proměňují na kterémkoliv místě. O nic tak nepečují jak o to, aby si mohli vyslechnout kázání. Je-li v tomto smyslu někdo nedbalý nebo likna- vý, nebo se v čas kázání zabývá obchodem či se baví hrou, zmrskají ho pruty a donutí, aby vstoupil [do kostela] a vyslechl slovo boží. Mají tam dřevěný dům podobný stodole, kterému říkají chrám; v něm kněží kážou a denně vykládají Zákon. Uvnitř je jediný oltář, který není a nebude po- svěcen. Kněží nenosí tonzuru a ani si neholí bradu. Až potud Silvius.117; Oddávají se prý ještě jiné odporné neřestí: shromáždí se totiž ve sklepě a po kázání, když padla ona známá slova: Rostte a množte se a tak dále, zhasnou svíce a [tělesně] obcují muži se ženami. Já sám jsem tam však o ničem takovém nikdy neslyšel.118) 117) Polemika proti věroučným článkům i náboženské praxi českých kališníků se vedla nejen takto, totiž na úrovni teologických traktátů. U humanistů, Butzbachových součas- níků, témuž záměru sloužily také satirické žánry, v nichž je současně vidět i jistý význa- mový posun: spíš než jako bludy se napadané jevy předvádějí jako hloupost nevzdělaného lidu. Srov. např. tyto Bebelovy facetie (č. 13 a 101 třetí knihy): O jednom řezníku, který se stal knězem Jeden řezník z Frank přišel do Čech a tam se mezi kacíři stal knězem. Když se ho jed- nou zeptal jeden jeho známý, jak je to možné, že to z tak mrzkého a nečistého řemesla dotáhl až na kněžství, odpověděl: „Jaký lid, takový kněz. O českém kacířství Češi setrvávají v takovém bludu, že i nevysvěcení laici denně přistupují ke svatému při- jímání. Tak se také stalo, že jednou jedna selka, nesouc pod paží husu do města na trh, vešla napřed do kostela. A protože se tam právě sloužila mše, přiklekla i s husou k oltáři, aby jí kněz podal hostii. Ale místo selky po hostii znenadání chňapla husa a spolkla ji. Milá selka spustila nářek, ale kněz jí povídá: „Neplač, dám ti jinou, nebo jiného Pána boha“ (abych to řekl po jejich). — Pozoruhodný variant této facetie v Pamětech F. J. Va- váka, vyd. J. Skopec, I/2, Praha 1908, str. 128 n. 118) Odstavec o adamitech, v dřívějších vydáních až po Preisse potlačovaný, shod- ným biblickým citátem (Gen., 9, 1) se rovněž nepochybně zakládá na Silviovi, a to na 41. kap. Příslušný pasus zde zní takto: „Mezitím se u Čechů vynořilo i jiné prokleté a dříve neslýchané kacířství. Jakýsi pikard z belgické Galie... přišel do Čech, získal si důvěru šalebnou řečí a v krátkém čase shromáždil okolo sebe nemalý zástup mužů a žen. Těm přikázal, aby chodili nazí, a nazval je adamity. Zabral s nimi ostrov v řece Lužnici, pro- hlašoval o sobě, že je syn boží, a dal si říkat Adam. V manželství těch lidí vládla promís- kuita; přesto však se považovalo za prohřešek, jestliže kdo bez Adamova dovolení spal s některou ženou. Když tedy někdo rozpálen vášní zahořel k některé ženě, vzal ji za ruku, předstoupil před náčelníka a řekl: „Pro tuhle vzplanul můj duch.“ Na to mu náčelník od- pověděl: „Jděte, rostte, množte se a zaplňte zemi!“ Tvrdil dále, že ostatní lidé jsou otroci ale oni sami, a kdo se z nich narodí, jsou prý svobodní. Čtyřicet mužů z té tlupy opustilo ostrov, vnikli do sousedních vesnic a tasenými meči pobili více než dvě stě venkovanů, o nichž tvrdili, že jsou synové dáblovi... Když jsem dlel za svým posláním v Čechách, slyšel jsem od Oldřicha z Rožmberka, že vzal do zajetí muže i ženy z té sekty; ženy prý tvrdily veřejně, že nejsou svobodní ti, kdož oblékají šaty, zejména kalhoty. A ty ženy prý porodily v jeho vězení; když je pak po roce i s muži vydal k upálení, snesly žár ohně se smíchem a zpěvem. Butzbachova zmínka o adamitech však některými jinými motivy nápadně připomíná také vyprávění, jež - pokud vím - nebylo zatím v této souvislosti uváděno: Za pobytu papeže Lucia III. ve Veroně zdržovali se tam zároveň s mnohými duchovními také dva mniši. Jeden z nich si všiml, že „jejich hospodský skoro každou noc opouští dům se ženou a dcerou. Zeptal se jednoho z těch tří - nevím už, kterého - kam chodí a co tam dělají. Dostalo se mu této odpovědi: „Pojď s námi a uvidíš.“ Následoval je tedy do prostorného domu, kde se shromáždilo mnoho osob obého pohlaví. Za všeobecného mlčení vyslechli 50

Strana 51
Pokud jde o pozemské blaho, dostává se jim mnohého; tím víc je ovšem 16 pochybné jejich blaho nebeské. Dejž to všemohoucí Bůh, aby se odřekli svých bludů. [Svá pozorování] o mravech a poměrech v oné zemi jsem zde stručně uvedl proto, aby ses snad nedomníval, že jsem si vůbec ničeho nevšiml u příležitosti [svého pobytu] v [hlavním] městě, jež leží v jejím středu a v němž jako by se všecko soustřeďovalo. Co jsem svrchu pověděl, platí ovšem spíš o venkovanech než o měštanech, třebaže se městští lidé jemněj ších mravů sotva čím odlišují od venkovských zvyklostí, leda snad bohat- stvím a šaty, které nosí volnější a delší, nebo vlasy, kterých si víc hledí; [ženy] je nosí zapleteny v rulík, přidržovaný v týle lněnými nebo hedváb- nými stužkami pestrých barev, nebo je želízky zkadeřené nechávají [volně] řeč kacířského mistra, plnou rouhání, který je takto poučoval o jejich životě a mravech. Pak zhaslo světlo a každý popadl tu, která mu byla nejblíž, aniž činil rozdíl mezi vdanou a svobodnou, mezi vdovou a pannou, mezi paní a služkou, a co je nejhorší, mezi sestrou a dcerou... Viz, takový je život a zákon kacířů; ostatně se tomu ani není co divit, protože nevěří ve zmrtvýchvstání ani v peklo ani ve trest za hříchy; myslí, že všecko, co dělají, — Vyprávění pochází z kompendia Dialogus miraculorum Cae jim projde beztrestně. saria von Heisterbach (studován prvotisk Kolín 1559, kniha V, kap. 24; srov. ně- mecký překlad s komentářem jako č. 118 v souboru A. Wesselski, Mönchslatein, 1909) jež sice vyšlo tiskem poprvé 1475, ale už brzy po svém vzniku před polovinou 13. století ještě v rukopisné podobě doznalo obrovského rozšíření a podstatně ovlivnilo, zejména co se týče kazatelských exempel, evropskou tradici. Lze považovat za nepochybné, že Butzbach Dialog znal; v jeho podání o adamitech se Caesariovo vyprávění bezděčně kontaminovalo se zprávou Silviovou. Přitom si však Butzbach, který rovněž dobře věděl o zmíněném Cae- sariově vlivu, patrně uvědomil, že jeho pasus o kacířích asi znal i Silvius, který jím mohl být patrně právě tak ovlivněn. Tím by se pak snadno vysvětlilo, že se kriticky distancoval od Silviovy autority a snažil se ověřit si jeho údaj. Padá to na váhu tím spíš, že i Butz bachův uctívaný vzor Trithemius (o něm dále) bral za bernou mínci zprávy o výstřel cích sektářů: do kroniky svého kláštera z roku 1501 vložil například fantastické údaje o těch, jež jmenuje fossarii, protože prý v jamách konali své orgiastické schůzky (srov A. Kraus, o. c., str. 143 n.). Obecnou rozšířenost podobných představ o sektářích dosvěd čuje i u nás jejich ohlas v Husitské kronice Vavřince z Březové, cit. překlad str. 21 Co se týče termínu fossarii a představy o heretických sklepních orgiích, nepostrádá přece jenom obojí, jak se zdá, jistého věcného podkladu. Především byly ještě ve vrchol- ném středověku zcela běžné sklepní tkalcovské dílny; tkalci pak počínajíc 12. stoletím tvořili jádro nejrůznějších sektářských hnutí. Jejich účast v nich byla dokonce tak nápad- ně častá, že se názvu tkalci přeneseně užívalo pro označení sektářů obecně. Srov. W. Danc- kert, o. C.. str. 116 n. Ovšem, jak pozdní zpráva Silviova, založená ke všemu ještě na podání z druhé ruky (jeho České dějiny byly dokončeny 1458, sám Čechy navštívil 1451, když si byl dlouho předtím opatřoval informace, hlavně od M. Jana Papouška ze Soběslavě), tak ještě pozd- nější Butzbachův pokus o její ověření jsou velmi málo relevantní co do svého významu jakožto svědectví o existenci či neexistenci zmíněných jevů u extrémně radikálního křídla táborských chiliastů, rozbitého Žižkou r. 1421, případně u sektářských hnutí vůbec. V té věcí se ostatně vede spor. E. Werner v práci Die Nachrichten über die böhmischen „Adamiten“ in religionshistorischer Sicht (v knize T. Büttner-E. Werner, Circum- celionen und Adamiten. Forschungen zur mittelalterlichen Geschichte, Bd. 2, Berlin 1959, str. 73 n.) dokládá tyto tendence, počínajíc gnóstiky. Naproti tomu je kategoricky, ale jak se zdá, nezcela přesvědčivě vylučuje autor úvodu k českému překladu (1954) rozpravy Isaaca de Beausobre Dissertation sur les Adamites de Bohême à Monsieur Len- fant z roku 1731; srov. dále recenzi Wernerovy studie v ČSČH, 7, 1959, str. 729 n. Ke kon- troverzi srov. nově S. Bylina, Uizje spoleczne w herezjach średniowiecznych, Wrocław 1974, zvl. str. 209 n. 51

Strana 52
splývat nebo je upravené v dlouhé pletence přikrývají svými husitskými, liščími kožešinami podšitými plášti. Poznat je můžeš také podle vysokých čepic z téže kožešiny, které nosí na hlavách muži, a podle kožešinových, až k zemi sahajících pláštů, v nichž chodí do kostela kacířské ženy.119) Celkem vzato žijí tam jako kdekoli jinde na světě zlí mezi dobrými a na- opak, jakož i chudí mezi bohatými, o nichž se má zpravidla za to, že čím jsou zámožnější, tím jsou také spořivější a lakotnější. Jak to říká Juvenál: 119) Interpretace Butzbachových údajů o oděvu naráží na základní obtíž, na niž si stě- žovali už dřívější badatelé o dějinách českého kroje (kromě Winterova díla citova- ného zde v pozn. č. 40 srov. též Č. Zíbrt, Dějiny kroje v zemích českých až po války husitské, 1892). Jak potvrdil podrobný rozbor latinské terminologie, jsou skutečně názvy pro jednotlivé oděvní součásti mimořádně nejednotné a proměnlivé. Patrně jenom termíny camisia (košile) a tunica (sukně) jsou významově zcela pevné. Pro žádoucí upřesnění terminologie zůstala pohříchu bez užítku také její kontrola často citovanou studií J. Klap- pera Spätmittelalterliche Tracht in Schlesien, in: Mitteilungen der schlesischen Gesell- schaft für Volkskunde, 25, 1924, str. 68 n.: tlumočení zde shromážděných latinských dobo- vých zpráv je totiž, jak se ukázalo, místy příliš volné. Další potíž je v tom, že z Butzba- chových roztroušených postřehů (nepopsal totiž oděv soustavně se všemi jeho součástmi) není vždycky dost jasně patrné - právě tak jako tomu bylo u údajů o stravě —, které složky tehdy už značně rozvrstvené společnosti se týkají. Jediný náznak v tomto smyslu obsahuje právě kapitola II, 16. Přesto však lze s velkou pravděpodobností ověřit a vyložit jeho údaje takto: Ve shodě se skutečností si povšiml základní součásti spodního oblečení, totiž košile; střih jejích rukávů přitom popsal zcela přesně. Právě tak souhlasí, co říká o choděcí sukni (suknici). Ještě po celé 15. století totiž byl tento základní kus svrchního oděvu, střižený a ušitý vcelku, ve velké oblibě a nosili jej bez rozdílu příslušníci všech stavů i obojího pohlaví. Odchylky se týkaly toliko detailů střihu (například rukávů, je jichž jednu variantu Butzbach rovněž postihl), hlavně délky a podle majetkových poměrů pochopitelně zejména kvality materiálu. Měla-li ženská sukně hlubší výstřih, zakrýval obnažené místo prsník (punt), především u městských žen často bohatě zdobený. (Udržel se až dodnes jako součást ženského lidového kroje například na Chodsku.) Zdobným do plňkem městského ženského oděvu byly také zde zmíněné závoje a spony. Pokud jde o zimní oděv, všiml si Butzbach opět správně především šuby, která vznikla podélným rozstři- žením choděcí sukně, byla podšita kožešinou a nosila se s nezapjatými křídly. Je při značné, že jiný současník, totiž Bohuslav Hasištejnský (srov. jeho list zmíněný zde v pozn. č. 97) ji pokládal za starodávný oděv, třebaže mylně odvozoval její původ z Persie. To samo o sobě nasvědčuje jejímu velkému rozšíření. Kromě toho se také odjinud ví, že v 15. století byla šuba běžná i na vsích. Nemůže zarážet, že k jejímu pořízení bylo třeba kožešin: podle bezpečných svědectví, počínajících už 10. stoletím, byl kožešinový šat pokládán za příznačný nejen pro Čechy, ale i pro jiné Slovany. Široké, kožešinou pod- šité pláště bez rukávů byly pak, nejen podle Butzbacha, charakteristické pro kališnické ženy ve městech. S dobovými doklady jsou dále v naprosté shodě jeho údaje o pěstění a úpravě vlasů, a to i co se týče mužů. Šlo o zvyk nikterak nový: jeho rozšíření vytýkal s nelibostí už Petr Žitavský (23. kap. II. knihy jeho kroniky). Udržoval se však houževnatě a časem vešel v povědomí jako něco pro Čechy zvlášt příznačného (srov. zde také pozn. č. 96). Jeho tlak byl takový, že mu podlehl i Butzbach (srov. závěr kap. II, 21). Přitom dlouhé vlasy nenosili jenom lidé vyšších stavů; místy sí je sedláci ještě po starodávnu zaplétali v copy. Doloženy jsou rovněž stužky v ženských účesech. Naproti tomu vzbuzuje jisté rozpaky, co poznamenal Butzbach o obouvání. Lid nosil v 15. století jako dříve opánky a dřeváky, ale vedle toho nikoli ojediněle už i škorně. Takže povšiml-li si zvlášt velmi archaických ovinek z kožek (rkp.: pecoribus thibialibus ...vtuntur; Preiss opět nepřesně: pflegen sie die Füsse mit Lappen oder Fell zu umwickeln, tj. ovinují si nohy hadry a kožkami), bylo to asi pro jejich výjimečnost. Podobně je spíš kuriózní jeho údaj o šlích; doklady o nich jsou mimořádně řídké a také jejich účel byl jiný, než uvedeno. (Z novější literatury týkající se předmětu třeba zvlášť uvést studii D. Strán- ské Sukně, sukmany, sarafány. Příspěvek k srovnávacímu studiu slovanského národopisu, in: Národopisný věstník českoslov. 32, 1951, str. 293 n. s hojnými doklady z dobových mi- niatur.) 52

Strana 53
Komu se peníze množí, roste mu také k nim láska. Bez nich kdo přinucen žít je, přejde ho po zlatě hlad120) a tak dále. Poznal jsem tam také jednoho mlynáře; ten začal jako chudý krajánek, ale nakonec zbohatl tak, že jeho majetek kromě polí, k jejichž obdělání denně vysílal patnáct pluhů, každý se čtyřmi koňmi a dvěma pacholky, a kromě mlynářské živnosti obnášel na hotových penězích a [zásobách] nejrůznějších plodin tolik, že snesl srovnání s bohatstvím leckterého velké- ho pána. Ačkoli všichni věděli, jak je zámožný, chodil v laciném a rozedra- ném oděvu a kromě jiných prací, které sám vykonával, rozvážel mouku do měst a vesnic. Jestliže však přitáhl král s vojskem k nejbližšímu městu, které se jmenuje Rakovník, byl povinen zásobovat ho chlebem po celou dobu jeho tamního pobytu.121) Slyšel jsem vyprávět ještě o jednom takovém, ale ne tak šetrném boháči. 17 Ten přišel jako chudý chasník ze Švábska do Kutné Hory, a když pak do- spěl, sňatkem s jistou vdovou nabyl rázem ohromného bohatství. Tím také získal nárok na oslovení pan Hanse;122) tamní lid totiž oslovuje své němec- ké spoluobčany nikoli českými, ale německými, jenom trochu pozměněný- mi jmény na rozlišenou od rodilých Čechů. Zejména vesničané snadno ří- kají pane každému, kdo se od nich po jejich soudu odlišuje chováním, vzhledem, stavem a majetkem. A tak začali, třebaže mě neznali, říkat i mně zdrobněle pan Hensel, to jest pan Janíček.123) Mně se to docela líbilo, i přemítal jsem u sebe a řekl jsem si: „Jestlipak to není lepší sloužit Če- chům, kteří pro tě mají oslovení pán nebo také panic (to je po našem jun- ker), než se zahrabat do knih, od žáků být nazýván mendíkem a považo- ván za nic.“ Takto jsem uvažoval vždycky, když se na mě usmívala přízeň štěstěny; když mě však páni mrskali nebo po mně šlapali nohama, oslovení pán mně náramně zhořklo. S panskými zbrojnoši se tam přece jenom nakládá dosti slušně; přestože ustavičně doprovázejí své pány a ve dne v noci jsou jim po boku, aby jim pohotově posloužili, lze mít za to, že mají lepší časy než [ostatní] sluhové. Dá-li se to ovšem nazvat dobrými časy, kdyžtě musí svým pánům sloužit 120) Sat. 14, v. 139 n.; druhý verš je neúplný. Nejde však možná o přímé převzetí; sati- rikův výrok totiž koloval po celý středověk jako jedna z nejfrekventovanějších sentencí. Srov. H. Walther, Proverbia sententiaeque latinitatis medii aevi. Lateinische Sprich- wörter und Sentenzen des Mittelalters in alphabetischer Anordnung, I, Göttingen 1963, č. 3731. 121) Zemřelý prof. Václav Husa se domníval, že je s to na základě pramenů mly- náře identifikovat. Svůj nález však nestačil publikovat. Nicméně je i tak možno do značné míry ověřit věrohodnost Butzbachovy zprávy. Monografie V. Kočky, Dějiny Rakovnicka, 1938, má totiž několik údajů (např. str. 118, 126, 345) o poměrně velmi rozsáhlých majet- cích, počítajíc v to také mlýny, které manským právem poddanským držely i osoby ne- urozené. 122) Rkp.: pan hanse id est dominus hanse. 123) Rkp.: pan hansel id est dominum ioanniculum. 53

Strana 54
18 u velikém strachu, nesmějí se od nich vzdálit [ani na chvíli] a [jít si svo- bodně] za svým rozptýlením, z něhož má mládež největší potěšení; kdyžtě musí na každé slovo s třesením ohýbat kolena a nezřídka snášet se svrcho- vanou trpělivostí jejich zuřivost, jakož i dát si od nich líbit výprask a hru- biánské nadávky. Všeho toho a mnohého jiného [příkoří] jsem si já nesvé- právný dosyta užil jak u svrchu zmíněné vrchnosti, tak i u onoho posled ního [pána],124) u něhož jsem pobyl bezmála tři roky. S ním se mi poštěs tilo dostat se až do města, jež mi dalo podnět k celému tomu [vyprávění], které jsem předeslal. Odtud jsme pokračovali v cestě k šlechtici, k němuž mě s sebou vzal můj pán, hodlaje u něho vstoupit do služeb. Za tři dni jsme dorazili k jeho hradu; jmenuje se Chlum125) a leží směrem k Moravě nedaleko Hercyn- ského lesa, který, jak jsme shora řekli, svými hřebeny obklopuje celé Čechy. Byli jsme jím s radostí přijati a za pobytu u něho jsme s ním zajížděli hned na Moravu, kde měl syna, hned do Prahy a na jiná místa. [Chlumský pán] byl člověk náramně tlustý, přebohatý a mocný a také nadmíru lakomý. Za manželku měl dceru jistého katolického hraběte; pro jakési podezření ji však držel jakoby v zajetí, vůbec se s ní nestýkal a místo s ní žil v cizoložném poměru se ženou jednoho chudého šlechtice. Tu ctila všecka čeleď jako matku a paní a ona vládla celou domácností. Ale já jsem si ji ošklivil jako prodejnou ženskou, jíž také byla, a nepovažoval jsem ji za hodnou toho, abych jí vzdával [povinnou] úctu. Proto mě také ona i její manžel často stíhali svou nevolí, ba i můj pán mě na její žaloby leckdy ztloukl i pro malichernou příčinu. Ona pak za mnou vytrvale slídila a čí hala na příležitost, jak se mne zbavit. Nesla totiž velice těžce, že zatímco ji ostatní ctili jako paní hradu, já, německý a katolický jinoch, jsem si jí jako kuběny nevážil a jí pohrdal. Nakonec nahlédla, že se živou mocí nedám pohnout k tomu, abych jí prokazoval úctu, ale že jí naopak tím víc opo- vrhuji kvůli zákonité manželce páně, před níž jí on dával přednost ve své mrzké lásce. Jednou jí donesli špehýři, kterým mě dala pod dozor, že odná- ším se stolu zbytky jídel a že je dávám dětem naší pradleny, která bídně živořila v podhradí. I běžela si hned postěžovat pánu hradu a dosáhla toho, že mě vyhnal. Můj pán sice nesl nelibě, že mě vyštvali pro tak očividně malichernou příčinu, ale nedával nějak zvlášť najevo svůj hněv; zane- dlouho potom se však vrátil domů, kam mě byl napřed poslal. Když se pak vypravoval na jiné takové [panské] sídlo, odmítl jsem jít 124) Tj. u pana Šeboříka. 125) Chlum měl tehdy v držení pan Slavata z Chlumu. Jeho zboží bylo skutečně velmi rozsáhlé: držel mnoho vesnic v okolí Chlumu, Jeníkov, dále měl nemalé domény na Čá- slavsku a Chrudimsku; byl výborný hospodář, takže nakonec přikoupil i velké panství kostelecké. Butzbachem vzpomenutý jeho syn byl patrně Michal, který měl za ženu Elišku ze Sovince. Slavatova žena byla Dorota z Nemošic. Srov. Sedláček, o. c., 12, str. 210 n. 54

Strana 55
s ním a prosil ho naopak naléhavě a plačky, aby mně milostivě dovolil vrátit se po sedmiletém vyhnanství domů. A protože jsem mu s tím nechtěl dát pokoj, popudil jsem ho nakonec proti sobě tak zle, že mě tam zanechal polomrtvého — takové týrání mi totiž bylo za to vytrpět - a odjel sám s jedním sluhou. Předtím ještě přikázal rodičům a bratřím, aby dali mé lepší šaty pod zámek, mne pak aby pilně střežili, a kdybych se někdy po- kusil o útěk, aby mě stíhali a lapeného pověsili na nejbližším stromě. Zkrušen převelikým strachem nevěděl jsem já ubožák, co mám dělat ani 19 kam se vrtnout. Myšlenky se mně rozbíhaly a trápily mé zkormoucené srdce, které nechtělo než domů k matce. Doslechl jsem se totiž, že v Ně- mecku se hromadně umírá na morní ránu, ba odevšad se trousily zvěsti, že se [černá smrt] hrozivě blíží k hranicím Čech. A já se děsil, aby mě tu nezkosila, protože se právě zde bylo tím víc co strachovat [věčného] zatra- cení duše. I přemítal jsem ustavičně ve své nerozhodné mysli, jak bych od- tud utekl. Když jsem tak v obavách přemýšlel o útěku a o návratu do vlasti, [zašel] jsem se o tom poradit k jedné stařeně, která se mnou projevila jakousi útrp- nost. Řekla mi: „Poslechneš-li mé rady, způsobím, že se brzičko vrátíš domů!“ Ale když jsem od ní zvěděl způsob a cestu — hodlala mě tam na- příklad dopravit v nejkratším možném čase, za pouhou noc a den -, pra- vím: „Do ohně s tebou, jak toho zasluhuješ!“ Byla to totiž zlá, v ďábelském umění zběhlá čarodějnice, jakých je tam přemnoho mezi osobami jejího pohlaví. Jak říkala, zamýšlela mě svými kouzly přenést do vlasti na černé krávě nad lesy, údolími a horami,126) kdybych k tomu byl svolil. Chy- bělo jenom maličko, ale ještě včas mě od toho odvrátil strach, že utrpím úhonu od dábla. Touž stařenu jsem viděl přijímat pod obojí způsobou. Dřív to nikdy nedělala, protože pocházela z jednoho švábského města, odkud musela uprchnout právě pro své čarodějnické umění. Jakož se říká, že mnozí z těch, kdož utíkají z našeho území, uchylují se právě sem jako do nejbezpečněj šího útočiště. Zřídka se tu totiž najde město, kde by nežili uprchlíci z ci- zích krajin. A jsou-li z jednoho vypuzení, když se poznalo, [co jsou začl, odeberou se do jiného. 126) V této souvislosti uvádí Preiss s odvoláním na Schweizerisches Archiv für Volks- kunde, 21, 1917, str. 191 n. doklad o existenci podání, že se čarodějnice může proměnit v černou krávu. Butzbachovu údaji jsou však zřejmě bližší varianty démonologické po- vídky (Brüder Grimm, Sagen, č. 120 a 121), v níž čarodějnice zcela obdobně dopra- vuje na velkou vzdálenost osoby na černém kozlu. Srov. shodný variant u P. Zauner- ta, Rheinland-Sagen, Köln 1969, str. 218 n., podání o to významnější, že pochází z Eifelu, kde leželo i Butzbachovo působiště, klášter Laach. Četné dobové doklady víry ve schopnost démonů a čarodějů přenášet lidí obdobně z místa na místo uvádějí J. Sprenger a H. Institoris v Malleus maleficarum, II. dílu 1. hlavní otá ka, 3. kap. Srov. také M. Lan- dau, Die Quellen des Dekameron, Stuttgart 1884, str. 193 n. (IV. kap., § 3: Der Wunder- ritt). 55

Strana 56
20 Neboť mimo shora jmenovaná města jsou v tomto království mnohá jiná, která se pokládají za dosti významná. Kromě Prahy, jejíž jméno znamená tolik co práh a která je, jak jsme řekli, hlavní město království a sídlo králů i arcibiskupů, kde se spatřují mnohé řeholní domy, nepočítajíc v to ony čtyři kláštery žebravých řádů, které byly před třiceti lety rozbořeny až po základy, vynikají i další jí podřízená města, totiž: Čáslav, Český Brod,127) Kouřim, Kutná Hora, Plzeň, Rakovník, Žlutice, Tábor, což je bašta nejrůznějších kacířů; pak Žatec, Litoměřice, Budějovice, Duchcov, Kadaň, Most, Krupka, Kralovice, Teplice, kde je jednak proslulé opatství, jednak lázně; konečně pak Slaný 128) a Louny. Obě [posledně jmenovaná] města převedl z kacířského bludařství zpět k jednotě církve svaté ctihodný náš pan biskup-sufragán mohučncký;129) sám mně to aspoň tvrdil, když přišel posledně k nám do Porýní u příležitosti vysvěcení nového opata. Nepochy boval totiž ani v nejmenším, že je svým kázáním zachránil z jejich kacíř- ské nepravosti, i vyptával se mne, zda až dosud pevně vytrvávají u víře. Když se schylovalo k velikonočním svátkům, prosil jsem své shora zmí- něné pány, aby mně vrátili šaty, které měli, jak jsem už řekl, schovány, a to ani ne tak kvůli samým svátkům jako spíš kvůli hostům, kteří mohli přijít [na návštěvu]. Kupodivu se jim uráčilo šaty mně vydat a já je potom oblékal denně a neustále živil v srdci touhu po útěku, hodlaje se chopit první příležitosti. Několikrát jsem promyslel všecky přípravy a užuž jsem byl na odchodu, ale ochromen strachem jsem se přece jenom neodvážil toho kroku. Avšak jednoho dne, když jsem doprovázel místo sluhy starého pána do blízkého města130) na trh, neměl jsem na sobě než suknici a košili, protože jsem už ve své malomyslnosti přestal pomýšlet na útěk. Zanechal jsem pána, an seděl s druhy u vína, a jdu z hospody na rynk, abych za půl zlatého nakoupil hedvábí, z něhož si chtěla paní udělat záložku 31) do nedávno zakoupené bible, která byla právě tehdy vytištěna v jejich jazy- ku.132) Koupím hedvábí, dám se do řeči o poměrech v Německu s jedním 127) Rkp.: tzeizkeybrot, tj. Českej (podle Komárka: Čejskej) Brod. 128) Rkp.: zlanci, tj. Slanej. 129) Erhard von Radwitz, světící biskup mohučský (1493-1502), původně cister- ciácký mnich. O jeho misijním působení v Čechách není jinak nic známo. Jenom K. K az- da (Slaný po stránce historické, 1920, str. 19) je klade do doby kolem roku 1475. 130) Tj. do Rakovníka. 131) Rkp.: registrum. Pojem vysvětlen v dobovém slovníku (cit. u W. Wattenbacha, Das Schriftwesen im Mittelalter, 1896, str. 369 n.): „Registrum register vel buch schnur, in proposito est zona vel multitudo zonarum interposita foliis quaternorum, ut scriptura quae quaeritur citius inveniatur et facilius inveniri possit.“ (Tj. záložka je tkanice nebo několik tkanic vložených mezi listy svazků, aby se hledané místo textu našlo rychleji a snáze.) 132) Butzbachův údaj, který se vztahuje k roku 1494, zhruba souhlasí. Nelze ovšem říci, které bible se týká, zda Pražské z roku 1488, nebo Kutnohorské z roku 1489. Protože oba tisky byly velice drahé, není vyloučeno, že mohlo jít také o Nový zákon, vytištěný poprvé 1475, podruhé asi 1487. — Přesná vzpomínka na českou bibli je dobře vysvětlitelná tím, že se doma Butzbach setkal se zcela opačnou církevní praxí: například 1485 a 1486 zakázal mohučský arcibiskup Berthold pod trestem klatby tisk biblí v německém jazyce; 56

Strana 57
světem jdoucím Němcem a [v rozhovoru] s ním vyjdu bezmyšlenkovitě kus za bránu. Tam nám dojde řeč, já se vzpamatuji a začnu si mu stěžovat, co jsem si nadrobil tím, že jsem se takhle vzdálil. A [svěřím se mu], že se bojím vrátit, protože mě mohl někdo zahlédnout, jak jdu [z města], a říci o tom pánu, který mě už hledá a který v domnění, že pomýšlím na útěk, bude mě napříště doma tím bedlivěji střežit nebo mě dokonce přísně po- trestá. Pln obav a zmítán pochybnostmi prosím pak toho žebráka, aby mně proboha honem poradil, co si mám teď počít. On už z našeho dřívějšího rozhovoru vyrozuměl, jak želím přerušeného studia a jak rád bych se stal řeholníkem, jestliže by mně to dovolilo mé vzdělání; i povzbuzoval mě, jak se zdálo upřímně, abych se chopil té příle- žitosti k útěku: „Jářku, synku, když už ses tak vzdálil a bojíš se, že tě tví [páni] budou mít napříště v podezření, vrátíš-li se do města, radím ti, když už se ti naskytla možnost upláchnout, abys zapomněl na strach a s pevnou důvěrou v Boha pokračoval bez dalšího meškání v začaté cestě. Doufám totiž, že šťastně vyvázneš. Já sám půjdu za tebou pomalým krokem, a kdy- by se mne snad tví pronásledovatelé ptali, zda jsem tě tudy neviděl běžet, zapřu to a budu je navíc mermomocí přesvědčovat, aby zanechali bezna- dějného pronásledování v tomto směru a pustili se jinudy!“ Povzbuzen tě- mito domluvami poděkuji tomu člověku za jeho poctivě míněnou útěchu, rozžehnám se s ním, upravím se, abych mohl rychleji běžet, a vezmu, jak se říká, nohy na ramena, hodlaje do večera urazit aspoň tři míle. V běhu se často nepokojně ohlížím, sužován obavami, že je mně v patách některý z mých pronásledovatelů. Ale nevidím za sebou ani toho pocestného, aniž kohokoli jiného. Jak tak klušu ze všech sil tou cestou, dohoním několik chodců; když zvě- děli, proč tak pospíchám, pozvali mě, abych zašel s nimi do jejich města. Já na to hned vděčně přikývl, protože mě z celého srdce litovali a slibo- vali na noc přístřeší. A skutečně mě večer přijali s milou pohostinností a pán domu, přestože kacíř, umyl mně pokorně nohy133) a bohatě mě na- krmil. To město se jmenovalo Žatec a měštan, [můj hostitel], byl velmi zámožný jirchář, který téhož dne na zmíněném trhu nakoupil mnoho kůží a zahlédl mě, jak s pánem přecházím rynek. Po tomto jircháři jsem také 1521 jakýsi švýcarský dominikán brojil proti všem německy psaným knihám o věcech víry a ještě v zimě 1525 jistý horlivec v Hamburku vystoupil proti šíření Nového zákona v pře- kladu do mateřského jazyka. (Srov. G. Jungbauer, Geschichte der deutschen Volkskun- de, Praha 1931, str. 49.) 133) Zmíněný hostitelský úkon Butzbach zaznamenal zřejmě proto, že jím byl překvapen u „kacíře“. Znal jej však z domova: v popise Miltenberku (Makrostoma, 3. kap.) uvádí, že mytí nohou bylo předepsáno při hoštění pocestných ve špitále u sv. Petra. Hlavní dů- vod, proč je i jinde v Hodoporicu věnováno ve vzpomínce tolik pozornosti pohostinnosti, lze vidět v tom, že byla benediktinům přikázána zakladatelem řehole, a to výrokem: „Sta- tuario ordinis nostri more in hospite Christus excipiatur,“ tj. podle předepsané zvyklosti našeho řádu nechť je host přijat, jako kdyby to byl sám Kristus. 57

Strana 58
vrátil paní hedvábí a od něho jsem se rovněž později dozvěděl, že ona želí mého odchodu, kdyžtě jsem osvědčil takovou poctivost navrácením hed- vábí. 21 Příštího rána mně [hostitel] na mé prosby obstaral zaměstnání u jedno- ho tkalce, abych se u něho přiučil něčemu z otcova řemesla a mohl se s klidnou myslí a sebevědomě vrátit domů. Pracoval jsem u něho několik dní, ale pak jsem si všiml, že do města často zajíždí řada šlechticů, kteří mě znali jako sluhu páně Šeboříkova. I popadl mě strach, aby mě snad neprozradili, a uchýlil jsem se do jiného města, zvaného Slaný, jež bylo odtud vzdáleno tři míle. Tam jsem však nenašel žádného tkalce, který by mě byl chtěl vzít do učení, i přidal jsem se k jednomu jirchářskému tova- ryši, který měl namířeno do jiného města, zvaného Litoměřice. Zde jsme se oba zklamali v naději, [že najdeme práci,l a proto jsme se obrátili do dalšího města, které se jmenuje Kralovice. On tam našel mistra svého ře- mesla a mně se postaral o místo u řezníka, nebo jako se běžně říká, ma- saře. Já jsem si to [řemeslo] ze své přirozenosti sice nadmíru ošklivil, nic- méně vida nezbytí jsem se na ně dal. Ale protože jsem ani potom nemohl přemoci svůj hnus z porážení dobytka, odmítal jsem se dál učit. Měl jsem proto velikou radost, když jsem našel druha, který odtud hodlal odejít, i prosil jsem ho, aby mně dovolil jít s ním. Když jsme se však chtěli vydat na cestu, odmítl mě řezník propustit a požadoval, abych mu nahradil vý- lohy, které se mnou měl. Vida to můj druh a maje se mnou útrpnost — byl to totiž také Němec, který nosil své zboží na prodej z místa na místo - vyšel na pole a vrátil se s ovcí, kterou prý tam našel, a dal mu ji za mne jako výkupné. Řezník mně pak hned dovolil odejít. Podomní obchodník byl mostecký měštan. Most je větší město; leží už blízko německých hranic a bydlí v něm jak kacíři, tak také katolíci. Když jsem tam přišel, seznámil jsem se s člověkem německé národnosti, který si mě najal, abych s ním jezdil po českých trzích a dělal mu tlumočníka, protože sám nebyl mocen českého jazyka. Byl to obchodník s cukrem a uměl jej sám vařit na různý způsob. Zůstal jsem však u něho jenom tři neděle; natrefil jsem totiž potom muže, kteří měli námířeno k horkým vřídlům, od- kud mě kdysi onen šlechtic tajně unesl do Čech. Tuze potěšen tím setkáním prosím pokorně obchodníka, aby mně dovolil s nimi odejít a aby mně daro- val střevíce, které by mi vydržely až domů. Když jsem dostal žádané, s ra- dostí vykročím na cestu z Čech, nepřestávaje až dodnes nadmíru litovat, že jsem je z vyložených i jiných ještě důvodů kdy viděl a poznal. Veden nepo- chybně andělem vykročím, pravím, jako Židé s plesáním na cestu z Egypta kacířů a barbarského lidu.134) 134) Exodus, kap. 15. 58

Strana 59
A tak jsem přišel podruhé po pětiletém putování a skoro v téže roční době, co jsem tam poprvé vkročil, do onoho lázeňského městečka135) a ke své hospodské, jejíž muž byl mezitím zemřel. Ona mě mileráda přijala a co nejvřeleji doporučila jednomu norimberskému kupci, který se po skon- čené léčbě se ženou a služebnictvem chystal k návratu domů vlastním vozem, aby mně dovolil svézt se tam s ním. I dorazil jsem štastně do No- rimberku, kde jsem mu vzdal díky za prokázané dobrodiní. V Norimberku jsem pak našel formany z našeho města a s nimi jsem o svátku svatého Jana Křtitele dojel domů, a to ne jako latiník, v což kdysi doufali moji ro- diče, ani ne jako doktor, jak jsem to sám předpovídal v chlapeckém sebe- vědomí, ba ani ne jako Němec, jak jsem od nich odešel, ale jako Čech a barbar a málem jako pohan co do strůje a mravů. Předlouhé světlé vlasy, kterých jsem si podle tamního mravu hleděl s největší pečlivostí, splývaly mi po ramenou a po zádech až do pasu. Nelze se divit, že mě [naši] ne- poznali takto znetvořeného, jak to ostatně sami později doznali; musel to věru být odpudivý pohled na mou proměnu, která nebyla dílem pravice Nejvyššího, když jsem na sklonku šestého roku po svém odchodu z boží milosti přece jenom zdráv a tělesně zachovalý zase přišel domů. 135) Rkp. i Preiss: oppidulum terrarum, ačkoli se nabízí amendace: ... termarum. — Karlovy Vary popsal Butzbach dále ve 22. kap. takto: „... kde je vidět, jak z útrob země silným vřídlem ustavičně tryská teplá, ba vroucí voda jakoby přímo z pekel.“ 59

Strana 60

Strana 61
ŽiVOCOPiSNÝ NÁČRU 2 Za Butzbachova pobytu v Čechách se v rodině udály závažné změny: ze- mřel mu otec a ovdovělá matka se znovu provdala. Otčím Drunck ho však přijal velmi srdečně. Když se Jan zotavil ze strastí cesty, vyvstala otázka, co dál; nakonec projevil přání vyučit se nějakému řemeslu a otčím mu v tom byl ochotně nápomocen. Měl v Aschaffenburku známého mistra, vyjednal s ním podmínky, zejména výši poplatku za vyučení, a tak Jan, dobře vybaven na cestu, odešel se k němu ještě téhož roku (tj. 1494) učit krejčovině. Ale u mistra ho nečekaly dobré časy. Kromě tvrdých slov, ran, zimy a hladu ho zvlášť zmáhalo nelidské bdění: pracovalo se od čtyř ráno do deseti večer, nezřídka až do půlnoci. Nadto musel Jan pomáhat v do- mácnosti, běhat za mistrovými záležitostmi i za město, o svátcích upomínat dlužníky, ba v kostele krást ze svícnů vosk potřebný pro řemeslo. Zkrátka připadalo mu, jako by se byl znovu octl v Čechách: tak na něho až teď dolehla opravdová bída. K tělesným útrapám se však družila i duševní trýzeň, takže málem zanechal řemesla pro strach o spásu duše. Příčil se mu totiž krejčovský, podle něho hříšný zvyk ponechávat si beze všech skru- pulí, co zbylo z látek: „Mají totiž pod stolem koš nebo bednu, které říkají ,oko; sem házejí zbytky látek. A když je o ně zákazníci upomínají, odpo- vídají, že zbylo sotva tolik, aby se tím mohlo zakrýt oko. Ale myslí tím svůj koš, nikoli svoje skutečné oko.“136) Přesto všecko Jan vydržel celou učební dobu, pak opustil mistra a odešel do Frankfurtu a odtud do Mohuče. Tam se mu líbilo, zejména ho upoutalo mnoho kostelů a klášterů, i přijal práci ve svém cechu. Vytrvale se přitom jal dohánět, co ve věrouce zanedbal mezi kacíři. To ho také přivádělo do blízkosti mnichů a jejich život, jak cítil, ho přitahoval stále víc. Pohříchu nebylo v žádném mohučském klášteře volné místo pro konvrše krejčího. 136) Srov. v Rollwagenbüchlein G. Wickrama z r. 1557 (Werke, herausgegeben von J. Bolte, Bd. 3 = Bibliothek des lit. Vereins in Stuttgart, CCXXIX, Tübingen 1903) pointu u č. 110: ... als offt du ze vil geren geschnitten und ins aug geschoben hast“ (tj. protožes příliš rád odstřihoval a strkal do „oka“). Dále exemplum ve stč. Desateru kázanie božie v. 941 n. o tom, jak se krejčí neudrží, aby neukradl kus sukna, ani když stříhá na plášt vlastní ženě (vyd. J. Hrabák in: Památky staré lit. české, sv. 3, 1947, str. 23 n.). Obojí souvisí víceméně volně s typem č. 1574 v cit. katalogu Aarneho-Thompsona. Srov. také Bolte-Polívka, o. C., I, str. 343 n. a komentář k č. 190 ve sbírce A. Wesselskí, Der Hodscha Nasreddin, 1—II, (= Narren, Gaukler und Volkslieblinge, Bd. 3—4), Wei- mar 1911. 61

Strana 62
Byl však upozorněn na klášter v Johannisberku, kde pochodil: byl při- jat v této funkci, když tamní opat uvážil, kolik klášter ušetří, jestliže jím nahradí drahého světského mistra, který si kromě platu dennodenně potají odnášel domů množství potravin, na něž neměl nárok. Jan prošel jenom ještě krátkým zaučením u krejčího v sousedním konventu a pak už ve svém klášteře šil a opravoval řeholní i liturgická roucha a staral se o oděv početné čeledi na klášterních statcích. Kromě toho pomáhal ostat- ním bratřím laikům při polních pracích, obsluhoval hosty, přisluhoval při bohoslužbách a doprovázel na cestách řeholní kněze. Zvlášť tento styk s nimi živil Janovu touhu po kněžství. Ke všemu ho ještě mladí řeholníci, kteří se vrátili ze škol do kláštera, přemlouvali, aby se pustil do studia. Tak se stalo, že s doporučením na rektora Alexan- dra Hegia137) odešel do Deventeru, aby se pokusil o přijetí na tamním gymnasiu, které se za Hegiovy správy široko daleko těšilo znamenité pověsti. Po zkoušce byl zařazen do sedmé třídy. Ale bída ho tentokrát brzy donuti la, aby se vrátil do kláštera smířen s tím, že tam navždycky zůstane jako bratr laik. Po čase doprovázel svého opata do Frankfurtu, kde se nenadále sešel s matkou. Ta se jala na opata naléhat, aby přece jenom Janovi umož- nil studium. Když opat o tom nechtěl ani slyšet, dala Janovi potají peníze a přemluvila ho, aby z kláštera odešel třeba i proti vůli představených. Ale opat si po čase věc rozmyslel a dal mu vytoužené svolení. Jan se odebral napřed domů, a třebaže mu známí jeho rozhodnutí rozmlouvali, protože je prý už příliš starý na učení, otčím ho náležitě vybavil, takže se Jan mohl podruhé nalodit do Deventeru. Byl znovu přijat, ale tentokrát do osmé třídy. To ho neodradilo, kdyžtě se mu současně zlepšily životní pod- mínky: ubytovala ho u sebe dobročinná kajícnice, pak našel přístřeší v chu- dobinci milosrdného bratrstva a naklonil si několik dobrodinců. Trápily ho však úporné nemoci, kromě toho i pověsti, že se blíží mor a že je na obzoru válka: v obou případech by totiž žáci byli museli opustit město, a Jan se bál výsměchu ze strany těch, když mysleli, že se do škol nehodí. Vydržel však a vyvinul naopak takové úsilí, že rychle přeskakoval třídy; za dva roky jich absolvoval šest. Jana v jeho vytrvalosti povzbuzovala vzpomínka na otce, který na smr- telné posteli kladl na srdce matce, aby ho podporovala v jeho touze stát se knězem. Ale byly tu i dvě události, které Jan chápal jako nadpřirozené pokyny. Prvního z nich se mu dostalo v Johannisberku. Měl tam na zdi naproti svému pracovnímu stolu neposvěcenou hostii jako symbol Kristova 137) Rektor Hegius se narodil okolo r. 1420. Byl učený, ovládal tři jazyky, měl pověst jako filosof a básník. Jako pedagog se podnětně podílel na rozvoji klasických studií v Ně- mecku a vychoval řadu potomních významných spisovatelů. Zemřel 1498 oplakáván chu- dými; v tichosti už před smrtí rozdal své nemalé jmění a nezanechal než šaty a knihy. 62

Strana 63
umučení pro pobídku ke zbožnosti a pro obranu proti návalům pokušení. Když se jednou svěřil mnichu, jehož ošetřoval v nemoci, se svým zármut- kem, že mu přerušená studia zabrání dosáhnout vytouženého důstojenství, spadla hostie na zem. Mnich to vyložil jako znamení, že se mu přání splní. Janova víra v tuto věštbu pak byla ještě posílena, když mnich předpově- děl den a hodinu své smrti. Druhé znamení ho čekalo doma. Když už ne- chal krejčoviny a s příbuznými rozvíjel plán vstoupit znovu do školy, zje- vil se mu prý jednoho rána otcův duch, postál v otevřených dveřích jeho jizby a podíval se na něho, jako by mu naznačoval, aby neprodleně provedl svůj záměr, který byl i jeho přáním. Za časů rektora Hegia i po jeho náhlém úmrtí, jehož Jan velice želel, působili na deventerském gymnasiu i jiní výborní učitelé. Byli pro něho nejen studnicí vědomostí, ale také příkladem píle; vypravovaly se o nich v tomto smyslu příběhy někdy až anekdotického rázu. Tak prý Hegius brával při nočním studiu do ruky zažehnutý oharek svíčky, aby ho její plamen co možná brzy probudil, kdyby usnul. Jiný z profesorů, milovník vína, stavěl před sebe konev rýnského, které rád píval, a nenalil si dřív, dokud dokonale nezvládl studijní penzum, které si předsevzal. Od svých učitelů se konečně Jan naučil vážit si skutečného vědění nabytého vlast- ní prací, a pohrdat hodnostmi buď jenom vysezenými ve školách nebo zís- kanými za úplatky; to prý byl jev, který se v té době začal povážlivě roz- máhat. Když Jan postoupil do třetí třídy, rozmýšlel se, zda by se neměl vrátit do Johannisberku a pokusit se o přijetí mezi konventuály. Právě tehdy však přijel do Deventeru mnich z Maria Laach, který z pověření opatova hledal dostatečně připravené studenty pro kněžský dorost tamního bene- diktinského kláštera. Neměl zpočátku mnoho úspěchů, ale potom zasáhl rektor, který pro věc získal Janova spolužáka. Ten pak společně s mnichem přemluvil i jeho, a tak neprodleně nastoupili cestu do Laach. Putovali od jednoho kláštera ke druhému; v řadě z nich se Jan setkal s řeholníky mi- mořádného formátu, jejichž příklad posíloval jeho rozhodnutí. Z těchto osobností na něho zvlášť zapůsobil Jakub Siberti, mnich v Emmeri- chu a už tehdy vyhlášený učitel tamní školy. V Laach byli oba noví uchazeči přivítání s radostí, oblékli řeholní rou- cho a po krátké zkušební lhůtě nastoupili do noviciátu. Přestože byly oběma, zejména pak Janovi, poskytnuty některé úlevy, aby se mohl zota- vit po dlouhodobých útrapách, jeho druh po čase klášter opustil: řeholní život se mu zdál příliš tvrdý. Ale i Jan se měl co bránit návalům pokušení hledat si štěstí a radost ve světě; nicméně vydržel a složil slib. Klášter mu totiž začal připadat jako pozemský ráj a mniši jako andělé v lidské po- době. Řeholní komunitu pokládal za ideální prostředí, které každému své- mu členu umožňuje pěstovat ctnost, k níž má sklon, a věnovat se činností, 63

Strana 64
v níž našel zalíbení. Kromě toho sám klášter ležící v líbezné krajině vyni- kal nádherou architektury a zařízení nad všecky ostatní, které poznal na svých cestách, a měl ke všemu znamenitou knihovnu. Po skončeném noviciátu byl Jan k své nezměrné radosti roku 1503 v Tre- víru vysvěcen na kněze. Zanedlouho poté si ho povšiml opat Simon von der Leyen, sám muž vynikajících osobních kvalit, za jehož vlády (1491 - — 1512) prožil konvent vrcholnou dobu svého rozkvětu, a ustanovil ho no- vicmistrem. V této funkci se Jan naštěstí mohl opírat o pomoc Sibertiho, který mezitím povolil jeho naléhání a přešel do Maria Laach. Společné zájmy se brzy proměnily v oboustranné upřímné přátelství, v němž oba svorně pečovali o to, aby z noviců vychovali vzdělané členy řádu. Výsled ky této činnosti, jakož i úspěchy v dalších funkcích - od roku 1505 byl Jan kazatelem v Maria Laach a současně ještě vedl duchovní správu v klášterní vesnici — byly tak přesvědčivé, že byl roku 1507, třebaže pa- třil k mladším mnichům, jmenován převorem. Tato nová hodnost, první po opatovi, mu ovšem přinesla i mnoho nových povinností: řídil nejen litur- gii a službu na kůru, ale měl vlastně dozor nad celým klášterem, dbal, aby se ve všem dodržovaly předpisy řehole a všude vládl pořádek; podle vlast- ních slov se nezastavil celý den. Přitom však je zvlášť významné, že řádové hodnosti byly pro něho od počátku pobídkou, aby tím usilovněji pokračoval ve studiu. Především se tedy snažil doplnit své humanistické vzdělání četbou antických klasíků a novějších latinských autorů, poté se zahloubal do teologie. Popudy ke studiu dostával od opata, od Sibertiho a zejména od proslulého humanisty Trithemia.138) Poznal ho už v Johannisberku, když několikrát dopro- 138) Johannes Trithemius (Tritheim) se narodil roku 1462. (Údaj oficiální obsáhlé biografie v Historia rei literariae..., III, str. 217 n., cit. zde v pozn. č. 7, jež je hlavním pramenem naší informace. Přihlédnuto bylo mimo jiné, ovšem s obzvláštní kritič- ností, k dílu C. Kiesewettra, Faust in der Geschichte und Tradition. Mit besonderer Berücksichtigung des okkulten Phänomenalismus und des mittelalterlichen Zauberwesens, I—II, Berlin 1921. Je sice velmi bohaté materiálem, ale jeho interpretace je, jak naznačuje už podtitul, leckdy krajně pochybná. O Trithemiovi pojednává hlavně 2. díl od str. 93 passim.) Po studiích na různých universitách, zejména v Heidelberku, kde ho Liba- nius Gallus zasvěcoval i do okultních nauk, vstoupil roku 1482 do benediktinského klášte- ra ve Sponheimu. Už tehdy slynul takovou učeností a jinými vynikajícími osobními vlast- nostmi, že byl hned roku 1483, ač nevysvěcen, zvolen opatem. Jako představený velkého a bohatého kláštera neustal Trithemius v usilovném studiu a nabádal k němu ustavičně i spolubratry. Příznačná je v tom smyslu jeho „filipika proti misomusům“, totiž otevřený list opatům, kteří trpí nevzdělanost svých řeholníků. Ne všichni mniši ovšem sdíleli a schvalovali Trithemiovy zájmy: někteří mu záviděli, jiní mu vytýkali, že zanedbává sprá- vu kláštera, třebaže jej opat soustavně zveleboval péčí o opravy chrámu, o nová bohoslu- žebná roucha, o stavbu nových hospodářských budov a podobně. Pravda ovšem je, že nej- víc prostředků vynaložil na to, aby vybudoval skvělou klášterní knihovnu. Někteří mu proto, zase ovšem neprávem, vytýkali, že tím ožebračil konvent, jiní ho opět kárali za to, že sem shromažďoval i knihy, jimž buď nerozuměli, nebo jichž se báli, že jsou v neshodě s řeholními předpisy a s pravověrností. Knihovna také umožnila Trithemiovi rozvinout literární činnost, neuvěřitelně velikou jak rozsahem, tak i rozmanitostí: obsahuje ve svém souboru spisy historické, hagiografické, teologické, exegetické, asketické, polemické, filo- 64

Strana 65
vázel jeho a tamního opata na vizitačních cestách. V Deventeru o něm He- gius mluvíval jako o světle světa. V knihovně kláštera Maria Laach pak našel Jan jeho spisy a četl je se zatajeným dechem. Zdálo se mu, že v Tri- themiovi ožívá stará vědecká sláva benediktinského řádu. I navázal s ním osobní styky a celou činnost zaměřil v jeho linii. Tak se stalo, že si brzy vlastní literární tvorbou získal uznávané jméno v učených kruzích. Přispěl k tomu také Trithemius tím, že ho přijal do literárního sdružení porýnských humanistů. Je s podivem, jak rozsáhlou spisovatelskou činnost Jan stačil rozvinout při svých mnohých klášterních povinnostech v desetiletí do roku 1515. Lze si ji vysvětlit jenom tak, že si pro ni ukrádal hodiny odpočinku a spánku, a tím začal podkopávat své beztak nepevné zdraví. Přestože Jan věnoval tolik úsilí rozkvětu kláštera, vzbudila horlivost, s níž se spolu se Sibertim oddávali studiu, nelibost některých spolubratří, kteří si necenili vzdělání. Při vizitaci kláštera se chopili tito závistivci vhodné příležitosti a vytkli mu, že hrubě zanedbává své povinnosti, a do- sáhli toho, že mu řádoví představitelé zakázali rozmnožovat knihovnu, jež mu zvlášť ležela na srdci. Když pak při příští vizitaci vystoupili bratří znovu se stížnostmi, vyžádali si vizitátoři spisy Janovy a Sibertiho k na- hlédnutí, aby si sami mohli učinit představu o jejich tvorbě, než by jim zakázali další studium.139) Ale co se nestalo: s údivem a radostí vzali na logické a literárněhistorické, také však traktáty chemické; ba podle dochovaných zpráv provozoval opat úspěšně i medicínskou praxi. V důsledky jeho literární proslulosti byl sponheimský klášter za jeho vlády cílem četných návštěv známých intelektuálů, zejména poté, co se Trithemius rozhodnou iniciativou podílel na vzniku Sodalitatis literariae Rhe- nanae, což byla nejvýznamnější z několika učených společností, založených z popudu císaře Maxmiliána I. Vůbec byl císař Trithemiovi zvlášť příznivě nakloněn, právě tak jako mnohá jiná knížata; zval ho často k sobě, disputoval s ním a roku 1505 ho jmenoval svým arcikaplanem. Objektivní současníci se shodují v tom, že opat zůstal skromný, prchal před lichou slávou a spíš pěstoval řeholní ctnosti. Přesto za jeho nepřítomnosti, způsobené politickými a válečnými událostmi, propukla proti němu v klášteře vzpoura, motivovaná jednak jeho přísností, jednak tím, že stranil kurfiřtovi Filipu Falckému proti lantkrabímu Fridrichu Hessenskému. Trithemius se proto odmítl do kláštera vrátit, přesvědčen, že nelze obnovit soužití. Uchýlil se do Berlína jako host braniborského kurfiřta, zatímco spolu- bratři pokračovali v šíření pomluv o něm. To byl také hlavní důvod, že Trithemius nevy- hověl rozhodnutí řádové kapituly, která se ho snažila přimět k návratu. Ještě téhož roku ho však zvolili opatem konventuálové kláštera ve Würzburku. Trithemius volbu přijal, tře- baže šlo o opatství mnohem chudší a bez knihovny. Usadil se tam a žil, zvýšenou měrou soustředěn na literární tvorbu, až do smrti roku 1516. (Z další literatury: J. Silberna- gel, Trithemius. Eine Monographie, Landshut 1868 a nově K. Arnold, Johannes Trithe- mius (1462-1516). Quellen und Forschungen zur Geschichte des Bistums und Hochstifts Würzburg, Bd. 23, Würzburg 1971.) 139) Je velmi pravděpodobné, že cenzura Butzbachovy literární tvorby měla ještě jiný, skrytý důvod, totiž jeho styky s Trithemiem a okázalý obdiv, který mu projevoval. Neboť Trithemius byl podezírán z čarodějnictví. (Srov. jeho Epistolarum familiarium libri duo, Haganoae 1536, sv. 1, str. 303: „...vulgi opinionem patior, dum magum me plaerique arbitrantur, asseverantes me suscitasse mortuos, evocasse ab inferis daemones, praedixisse futura,“ tj. stíhá mě veřejné mínění, přemnozí mě totiž pokládají za čaroděje tvrdíce, že jsem křísil mrtvé, vyvolával z pekla dábly a předpovídal budoucnost.) Zavinil si to ovšem jistou měrou sám. Netajil se totiž tím, že studuje čarodějné knihy, což samo o sobě prý není zavržitelné, jestliže se činně nevyužívá černé magie. O svých vědomostech naopak prohla- 65

Strana 66
šoval, že mají zcela přirozený podklad a nevyplývají z obcování se zlými duchy. Takováto na přirozených základech vybudovaná magie prý nepřipouští pověru. Projevuje se sice vidi- telnými účinky, ale nadto vědoucího podivuhodným způsobem zdokonaluje v poznání Boha. Koncem století se pak zabýval koncipováním tak vzané Steganografie. Podle jeho vlastních slov měla pojednávat o jistých tajných a podivuhodných věcech a uměních, které sám nově objevil a na které dosud nikdo jiný nepřišel. Přitom hodlal postupovat tak, aby čtenáři sice pochopili, že se tu pracuje s přirozenými silami, avšak aby jim zároveň zůstaly utajeny samy základy onoho umění a způsob, jak se jich využívá k zmíněným podivuhodným účin- kům. Když ho asi r. 1500 navštívil Charles Boville (Bovillus), dovolil mu neprozřetel ně nahlédnout do nehotového rukopisu. Navštěvník z něho mylně vyrozuměl, že se v něm pojednává o silách dábelských, a veřejně nařkl opata z čarodějnictví. Přitom Steganogra- fie v jádře nepodává než návod, jak velmi složitým systémem šifrovacích postupů utajovat sdělení, třebaže autor původně zamýšlel víc: v dopise karmelitánu Arnoldu Bostovi z roku 1499 aspoň sliboval, že pojedná o umění přenášet myšlenky, naučit jazykově zcela ne- školeného člověka za dvě hodiny mluvit dokonale latinsky apod. Proti nařčení se Trithe- mius pochopitelně hájil, rovněž veřejně, zejména v přípise císaři: tvrdil, že nikdy neměl pakt s dáblem, ani že se nikdy neoddával zvrhlému a zhoubnému čarodějnickému umění, a přísahal na svou duši, že je ve všem, co napsal nebo ještě napíše, v naprostém souladu s křestanskou vírou. Část veřejnosti i císaře Trithemius přesvědčil; Maxmilián, jehož trá- pily výčitky svědomí, že poskytl privilegium na vydání inkviziční příručky Kladivo na čarodějnice, ho dokonce pověřil, aby vypracoval autoritativní odpověď na několik znepoko- jivých otázek, z nichž tři se týkaly právě čarodějnictví: především proč bezbožné čarodějnice mohou poroučet zlým duchům, zatímco věřící katolíci nemají moc přikazovat duchům zlým ani dobrým; dále odkud berou čarodějníci takovou moc, že mohou za hodinu vykonat tolik divů, kolik jich nesvede za celý život žádný dobrý a učený člověk; konečně proč jim spravedlivý a milosrdný Bůh dovoluje konat ke zhoubě lidského pokolení takové věci, jimiž povětšině trpí nevinní. Odpověď obsahuje kromě jiného též systematickou klasifikaci démonů, již Trithemius vypracoval podle vlastního doznání v návaznosti na dávnou tra- dici, počínaje u novoplatoniků, jako byl Proklos v 5. století, a rozvinutou poté ve 12. sto- letí zejména Michaelem Psellem; jsou však do ní zahrnuti například i skřítkové a rusalky, tedy démonické bytosti, jež autor znal z tradice domácí jakožto výtvory nábožensky syn- kretické představivosti. Napříště se pak Trithemius stal skoro jakýmsi oficiálním exper- tem pro otázky černé magie; svědčí o tom řada děl, která tvoří ve zmíněném souboru jeho tvorby jasně vyhraněnou skupinu. Nejdůležitější z nich jsou Antipalus maleficorum o čty- řech knihách z roku 1508 (pojednání o tom, jak se bránit účinkům černé magie, případně je napravovat) a De daemonibus et artibus profanis, maleficis et superstitiosis o dvanácti knihách z roku 1515 (systematický výklad o působení dáblů, o čarodějných a pověreč- ných praktikách). Je celkem pochopitelné, že ti, které Trithemius za svého života nepřesvědčil o své bez- úhonnosti stran magie, vystoupili se svými pochybami tím hlasítěji po jeho smrti. Vznikl vleklý spor mezi nimi a jeho obhájci. Současně se však Trithemiovy postavy zmocnila po- věst, která v lecčems navázala na velmi dávnou tradici: tak se mu například přičítala schopnost vyčarovat obrněné jezdce; nejrozšířenější pak bylo vyprávění, jak císaři vyvolal přízrak jeho mrtvé ženy. Poprvé je literárně tento syžet zpracován, aniž se uvádí nekro- mantovo jméno, v básni Hanse Sachse, Ein wunderbares Gesicht Keyser Maximiliani löblicher Gedächtnus, z roku 1564 (srov. Hans Sachs, herausg. von A. v. Keller und E. Goetze, Bd. 20, in: Bibliothek des lit. Vereins in Stuttgart, Tübingen 1892, str. 483 n.). Už dva roky poté uvedl v této souvislosti Trithemia přímo Luther (srov. Tischreden oder Collo- quia Doct. Mart. Luthers, krit. vyd. K. E. Förstemann a H. E. Bindseil, sv. III, 1845, str. 72). V plně rozvité podobě pak pověst zaznamenal 1585 Augustin Lerchei- mer von Steinfelden v knize Christlich Bedenken und Erinnerung von Zauberei, str. 18 n. (srov. také Brüder Grimm, Deutsche Sagen, č. 496, kde je podána zkrácená verze s výslovným podotknutím, že se zakládá na ústním podání); zní u něho, jak násle- duje: „Za času našich otců, to jest před sedmnácti lety, žil Johannes Trithemius, člověk velmi učený a moudrý. Přesněji: byl moudrý až na to, že se zapsal dáblu a měl s ním tajný spolek. Sám se k tomu ovšem neznal a tvrdil, že se všecko, co dělá, děje přirozeným během věcí. Ale tomu neuvěří žádný rozumný křestan, který se dočte nebo uslyší o jeho činech. Byl opatem ve Sponheimu v Hunsrücku (kde prý byl opatem sám dábel, jak se praví v přísloví) a vybudoval tam znamenitou knihovnu. Byl odtud vyhnán, nevím z ja- kého důvodu, vévodou i spolubratřími, kteří mu záviděli jeho umění a velkou slávu ve všech zemích, jakož i přízeň, jíž se těšil u mnohých, u císaře i u knížat, a kteří ho nenávi- děli za to, že od nich vyžadoval, aby přísněji dodržovali dobré mnišské mravy a posluš- 66

Strana 67
nost, než jak se jim chtělo. Řekl, že mu jeho služebný duch o několik let dříve předpově- děl, že nezemře jako sponheimský opat. Tento opat učinil mnohé divy, zvlášt co se týče vyvolávání přízraků, a slynul tím u mno- hých urozených pánů a požíval jejich přízně a důvěry. Co teď o něm povím, slyšel jsem nejednou od lidí vážených a hodných důvěry. Blahé paměti císař Maxmilián I. měl za ženu Marii, dceru Karla Burgundského; miloval ji tak vroucně, že pro ni velice truchlil, když mu zemřela. Opat o tom dobře věděl; i nabídl cí- saři, bude-li s tím srozuměn, že zesnulou znovu předvede jeho zraku, aby se mohl po těšit pohledem na ni. Císař se dal přemluvit a souhlasil s tím nebezpečným a bezbožným návrhem. Odebrali se společně do tajné komnaty a vzali s sebou ještě kohosi, aby byli tři. Čaroděj jim přikázal, aby žádný z nich za živý svět nepromluvil ani slovo, pokud bude přízrak přítomen. Marie vstoupila jako zjevení Samuelovo před krále Davida, pře- šla tuze způsobně před nimi, a byla živé, skutečné Marii tak podobná, že tu nebyl žádný rozdíl a nescházela ani nejmenší maličkost. Ba, když císař vnímal tu úžasnou podobnost a divil se jí, vzpomněl si, že měla na šíji malé černé mateřské znaménko; dával na ně pozor a také je tam zahlédl, když před nimi přecházela podruhé. Neboť dábel ví, jak každý člověk vypadá, má dobrou pamět a mistrovsky dovede vytvářet podobu. Tu se císař zděsil, pokynul opatoví, aby přízrak zapudil, a pak mu řekl rozechvěn a ve hněvu: „Ta- kové kejkle mně už nikdy, mnichu, nepředváděj.“ Přiznal se také, že se jenom stěží ubrá- nil tomu, aby ji neoslovil. A kdyby se to bylo stalo, zlý duch by ho byl usmrtil. Neboť k tomu všecko směřovalo; ale Bůh milostivě zachránil tohoto zbožného a bohabojného knížete a varoval ho, aby se napříště nebavil podobnou podívanou. Služebný duch splňoval témuž opatu každé přání tak, že na cestách, když se musel zastavit na nocleh, kde nebylo nic k jídlu, hned mu odjinud obstaral pokrm a nápoj. Jednou se ubíral Franckem a mezi jeho spolucestujícími byl vynikající muž, rádce císa- řův a města H., který potom vypravoval, že se zastavili v hospodě, kde nebylo co kloud- ného k snědku ani k pítí. Tu opat jenom přistoupil k oknu a řekl: adfer, tj. přines, a hned nato mu byl oknem podán pokrm z ryby a k tomu láhev vína. Opat jedl a pil. zatímco druzí to zhnuseně odmítli, jako bych to udělal i já; raději bych umřel hlady, než bych dovolil dáblu, aby mě krmil a napájel... Dlužno dodat, že způsobem v pověstním podání nikterak ojedinělým a toliko s drobnou časovou aktualizací byl domnělý Tritheimův čarodějný kousek nedlouho poté přiřčen Fau- stovi: v 33. kapitole lidové knížky o něm z roku 1587 dáblu zaprodaný doktor vyvolává před Karlem V. přízrak Alexandra Velikého a císařovy manželky. Na jiném místě tamže se vypravuje historka, jak v hospodě na Faustův příkaz služebný duch přinese štiku. Paradoxní přitom je, že právě z pera Trithemiova pochází nejstarší známé svědectví o his- torickém Faustovi, totiž opatův dopis z 20. 8. 1507 dvornímu matematiku a astrologu falckého kurfiřta Johannu Wirdungovi (srov. cit. Epistolarum familiarium libri duo, sv. 2, č. 47, str. 314 n.; o Tritheimově postavě v pověstní tradici také knihu B. M. Žirmun- ského, Legenda o doktore Fauste, Moskva —Leningrad 1958, passim a nově č. 249, 468, 733, 734, 762 v katalogu povídek o dáblu ve 2. části studie W. Brückner-R. Alshei- mer, Das Wirken des Teufels. Theologie und Sage im 16. Jahrhundert, in: Volkserzählung und Reformation. Ein Handbuch zur Tradierung und Funktion von Erzählstoffen und Er- zählliteratur im Protestantismus. Hg. von W. Brückner, Berlin 1974, str. 393 n.). Budiž zde rovněž uveden, a to nejen jako doklad pravověrného Tritheimova stanoviska k magii, nýbrž i pro zpřesnění představy o dobovém kontextu, v němž vznikla Butzbachova auto- biografie. „Onen člověk, o kterém mi píšeš, totiž Georg Sabellicus, který se odvážil nazvat se knížetem nekromantů, je tulák, prázdný mluvka a podvodný šejdíř, hodný toho, aby by vymrskán, tak aby se nadále neodvažoval veřejně hlásat věci hodné opovržení a nepřá- telské svaté církvi. Neboť co jiného jsou tituly, které si osobuje, než příznaky nejhloupější ho a nejnesmyslnějšího ducha, který prokazuje, že je to blázen a žádný filosof? Tak si vy- myslel tento mu vyhovující titul: Magister Georg Sabellicus, mladší Faust, zřídlo nekro- mantů, astrolog, druhý z mágů, chiromant, aeromant, pyromant, druhý v hydromancii. — Viz tu pošetilou poblouzněnost toho člověka; jakého šílenství je třeba k tomu, aby se někdo nazval pramenem nekromancie! Kdo je ve skutečností nevědomý, pokud jde o všecky dobré vědy, měl se raději nazvat bláznem než magistrem. Mně však jeho nicotnost není nezná- má. Když jsem se loni vracel z Braniborské marky, narazil jsem na toho člověka blízko města Gelnhausen; v hospodě mi tam pověděli o mnoha jeho ničemnostech, které tropil s velkou drzostí. Když uslyšel, že jsem přítomen, hned z hospody utekl a nikým se nedal přemluvit, aby se mi představil. Vzpomínám si také, že mi po jednom měštanu poslal soupis svých pošetilostí, který Ti 67

Strana 68
vědomí Janovo dílo a nejen oběma dovolili dál po libosti studovat, nýbrž Janovi znovu přiznali právo obohacovat knihovnu, s jedinou toliko pod- mínkou, že přitom nebude zanedbávat své řeholní a úřední povinnosti. A než odjeli, ještě ho se vší vážností napomenuli, aby si šetřil zdraví. Ja- novi protivníci však nepovolili ve svém osočování a ztrpčovali mu poslední léta jeho činnosti, která byla věnována především studiím teologickým. Pokud jde o jeho ostatní, zejména poetickou tvorbu, zanechal jí Jan nadob ro po roce 1515, patrně v důsledku trvalých zdravotních potíží. O Janově otřeseném zdraví věděli i rodiče, pravděpodobně od jeho ne- vlastního bratra Filipa, kterému při návštěvě ve svých dvaatřiceti letech připadal bledý a hubený jako vetchý stařec. Prosili ho proto, aby se šetřil. dal. V onom městě, jak mi vypravovali duchovní, prý řekl v přítomnosti mnohých, že dosáhl tak velikého vědění a že si tak osvojil veškerou moudrost, že kdyby všecka díla Platónova a Aristotelova i se vší jejich filosofií zcela vymizela z lidské paměti, on by je jako druhý Ezra svým géniem vytvořil znovu, a to v úplnosti a líp, než kdy byly. Když jsem se později zdržoval ve Špýru, přišel do Würzburku a tam se prý v přítomnosti mnoha lidí vychloubal stejně chvástavě, že zázraky našeho vykupitele Krista vůbec nejsou hodné podivu; on sám prý umí učinit všecko, co učinil Kristus, a tak často, kdykoli chce. V postě tohoto roku přišel do Kreuznachu, kde se stejně velkohubě chlubil náramnými činy a řekl, že je v alchymii nejdokonalejší ze všech, kdož kdy žili, a že ví a umí, co si kdo jenom přeje. Právě tehdy se v tom městě uprázdnilo místo správce školy; bylo mu svěřeno vli- vem Franze von Sickingen, úředníka Tvého knížete, muže nadmíru dychtivého všeho taju- plného. On však brzy potom začal s chlapci provozovat nejhanebnější necudnosti a utekl před hrozícím trestem, když věc vyšla na světlo. To je, co bezpečně vím na základě spoleh- livých svědectví o tom člověku, jehož příchod očekáváš s tak velkou dychtivostí. Jako nakupila tradice na postavu Trithemiovu leccos z toho, co se připisovalo dřívějším mágům, k nimž byl počítán například také kolínský filosof, zakladatel scholastiky Albert Veliký, podobně se zmocnilo podání i osoby jiného Butzbachova současníka Agrippy von Nettesheim, takže i on nabyl rysů, jimiž se připodobnil doktoru Faustovi z pověsti. I po- dání o něm tedy napomáhá pochopit názorovou tvářnost období, v němž se formovala Butzbachova osobnost. Podle P. Zaunerta, o. c., str. 235 n. získala Agrippovi jeho Occulta philosophia veliké jméno už v jeho třiadvaceti letech. V životě se stal její autor všeličím: kapitánem za císaře Maxmiliána, doktorem lékařství a obojího práva, učitelem teologie, městským syndikem v Metách a lékařem francouzské královny vdovy. Protože si připisoval tajné vědění a umění, nabyl brzy pověsti čaroděje. Zdržoval se také nějaký čas v Bonnu; dlouho totiž nikde nevydržel: buď ho pudil dál jeho vlastní neklid nebo jeho věřitelé nebo mniši. Ti ho totiž zvlášť zavile nenáviděli, zejména poté, co vyrval met- skému inkvizitorovi oběť, selku obžalovanou z čarodějnictví. Roku 1532 ho pozval znovu do Bonnu kolínský arcibiskup Hermann von Wied, který byl nakloněn novým vědám. Agrippa zde obýval pěkný dům a žil, jak se zdá, zcela v ústraní se svým famulem. Přesto se o něm brzy šířily zlé řeči. Měl totiž pořád u sebe černého psa, kterému říkal Monsieur. A toho prý často líbal a posazoval ho vedle sebe u stolu, a když vyhnal svou ženu, uklá- dal ho na noc k sobě do postele. Přes den prý pes líhal v knihovně na stole mezi ním a jeho žákem. Stávalo se také, že doktor celý den nevytáhl z domu paty, a přece věděl navlas všecko, co se zběhlo ve světě. Zprávy o tom, říkali lidé, mu přinášel Monsieur, který nebyl nikdo jiný než dábel. Nadarmo dokazoval famulus, že je to skutečný pes, pro kterého jeho pán opatřil i vzhledem podobnou fenu, rovněž s francouzským jménem Mademoiselle, a že všecko, co se jinak mluví, je jenom zlomyslný klep. Rozumí se, že se doktorovi nepřátelé postarali, aby pomluva na něm uvázla. A uvázla skutečně tak, že pře- trvala i jeho smrt. Když totiž umíral v Grenoblu, opuštěn a v chudobě, setrval prý u něho až do posledního vydechnutí ten černý pes, jeho společník, či vlastně doktorův pán: však ho také proto nazýval Monsieur. Když už ležel čaroděj na smrtelné posteli, uvolnil prý psův obojek, který byl opatřen magickými znameními, a řekl: „Pryč s tebou, ty zlořečené stvoření, skrze které jsem přišel o věčné spasení.“ Nato prý pes seskočil z lůžka, rozběhl se k Saoně a vrhl se do ní. A v touž chvíli také Agrippova duše propadla peklu. 68

Strana 69
Ba pokoušeli se ho přemluvit, aby přešel do jiného kláštera poblíž domo- va; ten se totiž řídil méně přísnou řeholí a ležel v krajině s mírnějším podnebím. Jan však odmítl změnit působiště, třebaže se znovu úporně ozývaly choroby, které ho sužovaly už jako chlapce v Čechách, totiž zim- nice a krční neduh. Pak se k nim ještě přidružily plicní a žaludeční potíže, které mu ve vzrůstající míře ztěžovaly jakoukoli práci. Protože mu nepři- nesla úlevu ani návštěva u proslulého lékaře v Kolíně, nezbývá než se domnívat, že v posledních letech života pozvolna chřadl, až ho roku 1526 ve věku osmatřiceti let vysvobodila smrt z jeho utrpení. 69

Strana 70

Strana 71
e hodoponicon a humaniscická eCHOGRAfie Hodoporicon je dílo příležitostné. Popud k němu vyšel od Butzbachova nevlastního bratra Filipa,140) který na studiích trpěl steskem po domově. Naléhal proto opětovně na Jana s prosbou, aby mu vypsal své příhody v cizích zemích, a to rodným jazykem. Bratrův příklad mu pak měl pomocí vytrvat ve škole mezi cizími. Jan zprvu váhal: nechtěl se vydat posměchu, že se vychloubá a že dává z rukou svůj životní příběh, jako by to byl pří- běh muže vynikajícího nebo svatého. Nakonec se však rozhodl vyhovět, protože mu byl Filip oddán a projevil poslušnost, když mu radil, aby kvůli studiím opustil rodinu. Jenom v jedné věci prosadil Butzbach svou: místo vyžádané němčiny zvolil latinu, především proto, aby se jí Filip rychleji naučil. Jako další důvod pak uvedl, že mateřskou řeč skoro zapomněl nebo jí aspoň nemluví čistě, protože se od dětství téměř neustále zdržoval mimo domov. 140) Filip Drunck (Haustulus) se narodil asi roku 1491. Studoval do roku 1508 v Münsteru a poté vstoupil do cisterciáckého kláštera v Brombachu, třebaže se ho Butz- bach snažil získat pro svůj konvent v Laach. O jeho dalších osudech se nic neví. Je známo jenom devět jeho menších spisků, dochovaných rukopisně v universitní knihovně v Bonnu; je to prý jenom zlomek jeho rozsáhlejší literární produkce, jejíž počátky spadají už do jeho studentských časů. 71

Strana 72
Svou latinu charakterizoval Butzbach sám, když výslovně podotkl, že psal „slovy prostými, slohem nevybroušeným a drsným“. Jak však dále ukáže rozbor, lze toto hodnocení sotva brát doslova. Jednak patřil projev takové sebekritičnosti k dobovým spisovatelským konvencím, jednak, a to mnohem spíš, jej diktovala autorova příslovečná skromnost, která — sluší to připomenout už na tomto místě — patří k nejvýraznějším vlastnostem, jež vyznačují jeho osobnost. Z Hodoporica, a nejenom z něho,141) nabývá- me totiž přesvědčení o Butzbachově osobitém stylistickém úsilí, které ovšem — neoproštěno ještě zcela od zátěže starších literárních zvyklostí — nedo- sahuje ve všem všudy slohové úrovně vůdčích německých humanistů, jeho současníků a následovníků. Lze pro to snést některé doklady i z té části textu, kterou obsahuje naše vydání. Vyskytuje se v něm například očividný syntaktický kalk,142) nekorektní, z němčiny převzatý a toliko polatinštěný výraz,143) výšin z větné vazby,144) elipsa ztěžující porozumě- ní145) a podobně. Vůbec pak autobiografie navozuje dojem, že neprošla konečnou autorskou redakcí. Nasvědčují tomu neopravená nedopatření zmíněných už nekvalifikovaných písařů, zejména však některá opakování přejatých informací, hlavně výkladu o husitských věroučných článcích v kap. 14 a 15 druhé knihy. Tato jistá nehotovost Hodoporica byla nepo- chybně příčinou toho, že je autor nepojal do soupisu svých děl, který vy- pracoval na Trithemiovo přání, nikoli snad jenom jeho příležitostný ráz. Takovouto příležitostnou motivaci, jež se projevuje zpravidla také tím, že je ta která skladba určena některé zcela konkrétní osobě, má totiž řada jiných Butzbachových děl.146) V jejich souboru se především rýsuje sku- pina veršovaných i prozaických skladeb věnovaných oslavě Panny Marie a některých světců, ale také Butzbachových současníků, jako byli senior kláštera v Laach Jakub de Vredis, učená řeholnice Aleydis, mi- lovaný druh Siberti, zejména pak Trithemius. Podobně jsou určitým osobám adresovány spisky pojednávající o některých obecných věcech: tak spolubratru Petrovi báseň k chvále žaltáře, Bedřichovi, nově zvolenému opa- tu kláštera sv. Jana Křtitele, traktát o pravidlech řeholního soužití, klášterní 141) Kromě jiných děl, koncipovaných s estetickým záměrem, máme tu na mysli zejména teoretické pojednání Epistola sive tractatus de differentia et qualitate stili. 142) iacere manentes (tj. ležíce stále na zádech) - liegen bleibend (kap. I, 15). 143) stufa (tj. jizba) — Stube, kap. II, 10; srov. zde také pozn. č. 85. 144) Qui iam ambo veluti mortui iacentes nullum motum ne omnino caderem facere vterque tendebat (tj. leželi jsme oba jako mrtví a žádný z nás se neodvažoval ani pohnout, abychom nespadli až dolů) - celé souvětí má zřejmě mít týž podmět; přesto je však v každé větě formálně jinak vyjádřen a také slovesné tvary kolísají v čísle (kap. I, 14). 145) erat enim angustus valde ex vno confectus — tj. byl totiž velice úzký, zrobený z jednoho (patrně prkna); přítom je zamlčený podmět pons (most) v kontextu umístěn naposledy tak, že jej od této věty oddělují neméně než dvě bohatě rozvitá souvětí (kap. I, 14). 146) Jejich úplný soupis podává Butzbachova oficiální biografie v Historia rei litera- riae..., cit. zde v pozn. č. 7, a v poněkud odlišné podobně Preiss, str. 15 n. 72

Strana 73
malířce Gertrudě pojednání o slavných učitelích malby a zmíněné už Aley- dis historicky pojatý přehled žen proslulých učeností. Ve skupině děl s vý- razným záměrem didaktickým — patří sem například básně k oslavě klášterního života a na povzbuzenou novici, který se touží zdokonalit v ře- holní kázni, dále řeč na podporu studia „svobodných umění“ a básnictví, jakož i soubor satir stíhajících zlo, jež plyne ze zanedbávání tohoto studia — je nevlastnímu bratru Filipovi věnován veršovaný list s obdobnou po- bídkou ke studiu humanitních oborů. A z popudu jasně aktuálního vznikl i Butzbachův hanopis na domnělou čarodějnici obviněnou z vraždy opa- ta.147) Jak je vidět, nestojí v souboru Butzbachovy tvorby Hodoporicon osamoceno, a to v tom smyslu, že je s jistým okruhem jeho děl spojuje dominantní výchovný a určité osoby se týkající záměr. Zároveň však při srovnání tím ostřeji vystupuje do popředí jiný jeho rys, jenž mu v něm naopak vymezuje místo zcela zvláštní: jeho tematické prvky jsou totiž brá- ny z autorova vlastního životního příběhu, autor sám je jeho hrdinou. Dominantní výchovnou funkcí je určena především povaha přímé vý- povědi Hodoporica, nebo lépe řečeno výběr toho, o čem se Butzbach po úvaze rozhodl vypravovat. Skutečnost, že se o některých údobích svého života zmínil jen letmo, nebo že o nich vůbec pomlčel, není tedy snad je- nom důsledek nepříznivých vnějších okolností, které mu bránily v promyš- lené a soustředěné práci na autobiografii, kdyžtě mu, jak si sám posteskl, každodenně mnoho času zabírala častá přítomnost v chóru, starost o novice, o klášterní refektář a šatník, jakož i péče o faru u Sv. Mikuláše. Hledisko, z něhož se dál onen výběr, nepochybně naznačuje mnohem spíš jeho vlast- ní výrok v předmluvě k Hodoporicu: „Vypravoval jsem totiž jenom zběžně, co by bylo vzbuzovalo mou nevoli, kdybych se byl měl zaměřit na podrob- nosti...“ Lze souhlasit s Preissem, že z tohoto důvodu přešel mlčením zejména svůj pobyt v Karlových Varech: výjevy z lázeňského života byly patrně pramálo nabádavé ve smyslu, jemuž podřídil koncepci svého díla.148) Z příhod vlastních, ale také cizích, jejichž byl buď svědkem nebo o nichž se doslechl, pojal tedy Butzbach do autobiografie a zdůraznil v ní rozsa- hem i jinými prostředky hlavně ty, z nichž pro bratra Filipa vyplýval příklad hodný následování nebo naopak výstražný. V částech do této edice nepojatých má touž motivaci například obšírná zpráva o potížích, jež mu- sel překonávat za svého druhého studia v Deventeru, a vyprávění o kláš- terním bratru pijanovi, který svedl k nestřídmosti jeho kolegu na cestě do 147) Uvedené příklady ovšem nezahrnují celou Butzbachovu tvorbu; je v ní mimoto i skupina děl teologických a historiografických. Nicméně je z nich patrna jejich velká žánrová rozrůzněnost, jež svým způsobem dokládá jeho zmíněné už stylistické usilování. 148) O lázeňském životě ve středověku W. Danckert, o. c., str. 66 n. 73

Strana 74
Laach. Nejednou jsou tyto příběhy v kontextu Hodoporica kompozičně ozřejmeny tak, že mají jednoznačnou povahu epizod. Syžetově jsou totiž tak soudržné a dobře zaokrouhlené, že by mohly být vyňaty ze své původ- ní souvislosti a přeneseny do souvislosti nové, aniž by bylo třeba cokoli měnit na jejich výstavbě. Jejich kompoziční ucelenost pak bývá ještě pod- tržena tím, že výrazná pointa shrnuje jejich morální význam (srov. zde například vyprávění o souboji, kap. II, 13). Snadno seznáváme, že zde máme co činit se svého druhu exemply, a všecko nasvědčuje tomu, že si Butzbach uvědomil, jak mu aktualizace jejich staleté tradice znamenitě napomůže v jednotlivostech dosáhnout toho co Hodoporicem zamýšlel. Ba lze tuším říci, že nadto autobiografie jako celek je v jistém smyslu exemplum: slouží jako příklad neochvějného úsilí splnit to, v čem člověk rozeznal své pravé životní povolání. S exemply se Butzbach setkával odmalička. Slýchal je v kostele na ká- záních a náboženských cvičeních. Na latinských školách se užívalo jejich svodů při výuce; sám připomíná Ezopa, jehož bajky v raně středově- kých adaptacích Avianově a Gualterově patřily k základnímu fondu exempel. Narážel na ně poté neustále při studiu starší bohovědné a vzdělavatelské literatury. A sám jich nepochybně používal při své pasto- rační činnosti. Exempla, krátké povídky nejrůznější žánrové povahy, slou- žila totiž zejména kazatelům jako mimořádně oblíbená a vhodná pomůcka k ilustraci a konkretizaci morálních zásad, napomáhala jim při výkladu odtažitých duchovních obsahů. V těch případech byla exempla koncipo- vána jako alegorie, totiž tak, aby byla plně srozumítelná ve dvou význa- mových rovinách: v rovině významu doslovného i přeneseného. Počítalo-li se s publikem lidovým, užívalo se ve funkci exempel vedle vhodně vybra- ných příběhů knižního původu začasté také povídek tradovaných ústně a někdy i nemálo rozpustilých. Představují tedy exempla pomezní oblast, v níž se stýkalo a navzájem ovlivňovalo literární a folklórní podání. Při přechodu do lidového ústního repertoáru ztrácely ovšem povídky svou ale- gorickou dvojvýznamnost: byly v něm hodnoceny toliko co do své pouta- vosti, zábavnosti a podobně. Jak je vidět, mají Butzbachovy jednotlivé příběhy s exemply skutečně mnoho shodného. Je to dáno především jejich moralizující funkcí. Nositeli duchovní alegoričnosti ovšem nejsou; po této stránce se docela podobají tomu, co autor převzal z ústního podání, a jsou právě tak poutavě vyprá- věny. Z jejich hojného počtu je patrná autorova snaha udržet jednotnou konkrétní významovou polohu Hodoporica, jež ostatně nebylo koncipováno jako teologický traktát. Na rozdíl od dřívějších zvyklostí při práci s exemply neleží však těžiště Butzbachových příkladů v příbězích přejatých odjinud; v daleko převažujícím počtu případů se odvážil podepřít své výchovné 74

Strana 75
rady vlastními zážitky a zkušenostmi. Jeho příběhy jsou tedy převážně — řečeno dnešním termínem - memoráty. Právě v tom záleží jeho už zmíně- ná osobitá aktualizace předchozí exemplové tradice. Jakožto celkové e- xemplum má ovšem Hodoporicon v pozadí jistý plán alegorický, jak ještě na svém místě ukáže další rozbor. Nikoli v poslední řadě Butzbachova starost o Filipa směřovala k jeho pra- vověrnosti. Upevnit ji měly některé příklady nabádající k následování, třeba ten, jak se autor odřekl magického léčení i za cenu potomní újmy na zdraví, ale i varující před následky, jež s sebou nesly ztráta víry, odmítá- ní pravd hlásaných církví, jakož i přestupky jejích příkazů. Týž odstrašu- jící smysl má opakovaný přehled českých bludů i vylíčení toho, co z nich podle jeho názoru vzešlo zhoubného při jejich uvádění v život, například v liturgické praxi, neřkuli při jejich prosazování mečem. Na rozdíl od vlastních příběhů, které tvoří páteř výstavby autobiografie, nemají už ovšem tematické prvky, o nichž byla právě řeč, tak výrazně epickou povahu. V tom se zcela podobají jejím dalším složkám, které jsou porůznu včleněny do jejího kompozičního plánu a mají ráz vysloveně úvahový, reflexívní. Patří k nim především autorovy postřehy o výchově a vzdělání, shrnuté zejména v 1. kapitole I. knihy a navázané na vzpomín- ku na pobyt u tety v raném mládí a na její výchovný vliv. Tvoří tak velmi vhodný vstup k celému dílu a předznamenávají a podtrhují jeho domi- nantní záměr. Výjev odchodu z domova je obdobně doprovázen souhrnem životních rad, které dal autorovi na cestu jeho otec a které mají nikoli je nom osobní platnost. Vzdělání a jeho významu se přímo dotýká především elogium na smrt Hegiovu, zčásti svého druhu registr známých huma- nistů, kteří všichni vzdávali chválu zásluhám zesnulého, a pak exkurs ve 14. kapitole III. knihy, kde Butzbach horlí proti samoúčelnému, planému vědění a proti honbě za tituly. K právě probraným úvahám se druží některá další rozjímání o obecně lidských věcech. Tak zprávu o otcově smrti doprovází autor zamyšlením nad proměnlivostí všeho dění, zvláště pak lidského osudu. A 7. kapitola I. knihy, celá adresovaná přímo Filipovi a výborně motivovaná závěrem kapitoly předchozí s výjevem rozloučení s matkou, je osnována jako me- ditace nad hříchem, jehož hrůza záleží v tom, že člověka navěky odlučuje od Boha. Butzbachovy úvahy a meditace, jež nesou ideový patos autobiografie a úzce souvisejí s alegoričností její významové výstavby, jsou očividně valnou měrou rovněž vyvozeny z jeho vlastních životních zkušeností. Aby však tím víc nabyly žádoucí váhy a exemplárnosti, podpírá autor, kde to je- nom lze, jejich platnost autoritami, a to tak, že buď přímo cituje nebo para- frázuje bibli, výroky antických i křestanských básníků a filosofů, a rovněž 75

Strana 76
využívá v tomto smyslu ve shodě se staletou tradicí i přísloví.149) Co se týče veršovaných citátů, které jsou někdy značně rozsáhlé — například rozjí- mání navozené otcovou smrtí je koncipováno v osmi elegických dvojver- ších - lze však mít za to, že jsou aspoň zčásti velmi pravděpodobně jeho vlastní dílo.150) Ráz Butzbachových úvah, jejich motivace konkrétními zážitky i způsob, jímž začleňuje citáty do kontextu, dokládají i v naší edici některá místa, např. na str. 45 a 52n. Další závažnou nevýpravnou složku v kompozičním plánu Hodoporica představují popisy.151) Svými kvalitami strhují dnes na sebe pozornost právě tou měrou, jakou pozbyly na aktuálnosti jeho až dosud probrané komponenty, jež lze souhrnně označit jako moralizující a didaktické a jež bezprostředně souvisejí s dominantním ideovým zaměřením celé skladby Kompoziční začlenění popisů v Hodoporicu je určeno pořadím jednotli- vých zastavení Butzbachovy pozemské pouti. Je pravda, že ve význam- ných městech, jako Bamberk, Norimberk, ale také Praha, jimiž prošel, vší- mal si autor z tamních pamětihodností především sakrálních staveb ostatků světců a podobně Ale současně například krásné vylíčení cesty Po- rýním vypovídá mnoho o Butzbachově smyslu pro přírodu, má řadu po- střehů o lidu, o jeho povaze a práci; výmluvné jsou tu zejména podrobné údaje o výnosu sklizně třešní. Právě tak kapitoly věnované pobytu v Če- 149) Pro argumentaci pomocí autorit je zvlášť charakteristické místo ze vstupní kapi- toly Hodoporica. V jeho čele stojí parafrázovaný výrok Horáciů v o hrnci, který si dlouho podrží zápach po jídle, jež se v něm první vařilo. Následuje přísloví, jehož nejbližší český ekvivalent je obecně známé: „Čemu se v mládí naučíš, ve stáří jako když to najdeš. Nato je uvedeno „svědectví filosofovo“ o duši dítěte, která se podobá nepopsané tabuli. Nutnost raného učení, jež je protiváhou špatným vlivům, je hned poté zdůvodněna „mojžíš- ským podáním“, které má ten smysl, že lidská mysl je nakloněna ke zlému už v mládí. A celou argumentaci uzavírá názor „jistého mudrce“, že se mladík neodchýlí od cesty, na kterou byl uveden, aniž když zestárne. 150) Elegické distichon (ve volném překladu: Jsí-li moudrý, chlapče, uč se už v nejraněj- ším mládí; zítra je pozdě, proto se uč už dnes), zařazené do vstupní kapitoly, je označeno jako „rada básníkova“; naproti tomu zmíněné anonymní verše, rozjímající nad otcovou smrtí, jakož i dvojverší, jež pointuje meditaci v 7. kapitole I. knihy (ve volném překladu: Milenci se loučí smutně, ještě smutněji tělo od duše; ale nejsmutnější je loučit se navěky s Bohem) jsou patrně z pera Butzbachova. — Třeba však dodat v této souvislosti, že se veršované citáty a vůbec odkazy na autority v Hodoporicu nevyskytují jenom v kontextu reflexí. Někdy je jimi proložen sled vyprávění: například mezi důvody, pro které se ne- chtělo žákům z Deventeru do Laach, působil zejména zimní čas, nepříhodný pro cestování. A to je doloženo anonymním distichem o síle mrazu. Srov. zde také vyprávění o souboji na str. 45. Dále je do popisu Bamberku vložen obsáhlý úryvek z básně k jeho chvále od jakéhosi Gottfrieda, podobně do popisu Norimberku včlenil Butzbach anonymní oslavné verše, a vzpomínaje na Deventer a mimořádnou dobročinnost, s níž se tam setkal, cituje souhlasné verše Hegiovy. Svá vlastní pozorování v Porýní pak doplňuje údaji z Bartoloměje Anglického, jehož se ostatně dovolává v jiné souvislosti i v textu zde otištěném (srov. str. 40 a pozn. č. 77). I zde mají odkazy na autority, podobně jako v partiích úvahových, za účel především ověřit a posílit autorovu věrohodnost. Kromě toho se jimi však hlásí také snaha prokázat vlastní sčetlost, učenost; a tom viz dále. 151) Nejsou omezeny ovšem jenom na autobiografii, např. v Makrostoma III je podán podrobný popis rodného města, v němž si všímá staveb, lidí, jejich zaměstnání, ale i okolní přírody, pěstovaných plodin apod. 76

Strana 77
chách jsou plny bystrých a přesných pozorování a velmi jemných postře- hů (například o zvláštnostech jazyka), což všechno začasté postihuje prá- vě podstatné stránky jevů, na něž je upřena autorova pozornost. Stojí za povšimnutí, že se jeho poznatky týkají v naprosté převaze lidí; je to ostatně rys příznačný pro celé Butzbachovo dílo, v němž je tento zřetel k životní konkrétnosti přinejmenším v rovnováze s pojednáváním o abstraktních teologických či filosofických otázkách. A tak nám Hodoporicon zprostřed- kovává značně barvitý a podrobný obraz života ve vladislavských Čechách, a to hlavně života lidu, ale i příslušníků jiných společenských tříd a jiných stavů v jejich vlastním prostředí a s jejich kulturou, myšleno v etnogra- fické výměře tohoto pojmu. Přitom jsou tyto údaje, jak ukázala jejich veri- fikace v komentáři, vesměs zcela spolehlivé. Je tedy plně oprávněné pre- zentovat autobiografii budoucímu bádání jako věrohodný pramen k celkové rekonstrukci českého národního života v minulosti. Ona spolehlivost může možná překvapit, zejména uváží-li se, že Hodoporicon vznikalo ve značně velkém časovém odstupu od autorových přímých zkušeností. Nicméně je vysvětlitelná, a to nikoli snad jenom jako důsledek jeho nepochybné při- rozené vlohy a známé skutečnosti, že se zážitky z mládí vrývají do paměti zvlášť ostře a trvale. Působily tu spíš, jak se zdá, samy okolnosti Butzba- chova života. Mužem studovny a klášterní cely byl přece jenom v jistém, a nikoli nejdelším období svého života. Ostatně i jako řeholník působil drahný čas v duchovní správě přímo mezi lidmi. Předtím musel dělat vše- licos a živit se všeličím, než se v poměrně pokročilém věku mohl zcela oddat vytouženému povolání. Nutnost uhájit holé živobytí třeba jako pan- ský podkoní nebo krejčí tedy bylo, co v něm vypěstovalo k mnoha věcem pozornost přímo profesionální.152) Jak ukázal rozbor, spíná Hodoporicon kompozičně tematické prvky nej- různější povahy. Vyprávění o cizích příbězích (například o kuchaři a medvědovi) i o vlastních příhodách (například o setkání s loupežníky) a reflexe z nich vyvozené se střídají s popisy, výchovnými úvahami, rozjí- máním a exkursy do historie; v některých epízodách, jež by bylo možno označit jako žánrové výjevy ze života (například pobyt v kadaňské ko- leji, nedorozumění s vesnickou dívkou),153) se oba stylové principy, totiž vyprávění a popis, prolínají, obdobně jako popisy na některých místech projevují sklon k dějovosti. Právě tato okolnost už svým způsobem zčásti 152) Zvlášť popis českého odívání prozrazuje vyučeného krejčího, právě tak jako na jiném místě údaje o oděvech bohatě zdobených podle dobové módy a složitě sešívaných z různých látek. 153) Připomínky zasluhuje obdobný půvabný detail v líčení klášterního života v Jo- hannisberku. Když tam některý z bratří laiků nedostál svým povinnostem, byl mu za trest odepřen denní příděl vína. Přitom byl pro tyto konvrše určen zvláštní soudek nejhoršího; jenom o svátcích dostávali napít z téhož co konventuálové. 77

Strana 78
přispívá k tomu, že se zde tematická různorodost nepocituje rušivě, že Ho- doporicon nenavozuje dojem stylové hybridnosti. Obsahové různorodosti autobiografie odpovídá i značná rozmanitost užitých jazykových prostředků, a to tak, že jsou vždycky voleny v souladu s povahou toho kterého místa. Historické exkursy, výpovědi o vlastních pocitech a úvahy výchovného rázu jsou neseny klidným, věcným, ale ní koli mentorským tónem; podobně meditace, které se však na místech vý- znamově závažných dovedou vzepnout až k expresivitě například zvolací mi větami. Obdobně se vyznačují věcností, jak jsme viděli, také popisy, i v detailu přesné, ne však k únavnosti. Plny vzruchu jsou naproti tomu začasté příběhy; jsou vesměs vyprávěny živě, spějí rychle kupředu v krát- kých, někdy bezmála brachylogických větách, jsou dobře zaokrouhleny a leckdy vyhroceny ve výraznou pointu. K jejich živosti nemálo příspívají přímé promluvy a dialogy. I přes jejich latinské roucho je patrné, že jsou ve své výstavbě zaměřeny na polohu skutečně mluveného jazyka. Současně mají dialogy i funkci charakterizační: jsou totiž odstíněny podle povahy mluvčího a podle situace.154) Ale právě tak jako jsme v plánu tematickém odhalili jistou tendenci, která má oslabit dojem přílišné obsahové pestrosti, zjišťujeme obdobný vyrovnávací záměr také v plánu jazykovém: snaha o funkční diferenciaci výrazových prostředků je zároveň vyvažována jed- notícím sklonem k poněkud nadnesenému obraznému vyjádření, které se důsledně vine celou autobiografií a tvoří očividně její stylovou dominan- tu.155) V této obrazné rovině se také znamenitě uplatňují a vedle sebe na- vzájem rušivě nepůsobí jak narážky na bibli456) a parafráze nejrůzněj- ších autorů,157) tak také zastřeně citovaná přísloví a lidová rčení.158) A snad není od místa poznamenat, že překlad usiloval být pokud možná práv všem těmto výrazovým polohám. Vzdor prokázané péči o slovesnou úroveň však Butzbach nikterak neza- mýšlel vytvořit v podstatě dílo beletristické v novodobém významu toho 154) Je například patrný rozdíl mezi tím, jak podlézavě mluvil žák s Butzbachovými rodiči a jak byl hrubý vůči němu samému. Před Norimberkem mu řekl: „Protožes tu ještě nikdy nebyl, budu ti muset asi zazdít hubu“ (totiž abys ji údivem neotvíral). 155) Lze to vidět na mnoha místech našeho textu. Z kapitol do edice nepojatých je zá- hodno uvést tyto příklady: „Tehdy jsem jedl housky, ale brzo potom jsem měl sbírat pod stoly cizích pánů drobky nejhrubšího chleba.“ Nebo: „Byl podoben úrodnému polí, jež ve slunečním svitu dává vzrůst zasetému semeni k radosti pánově, ale pak plní jeho oči obavami, když leží pusté a ztuhlé jinovatkou a námrazou.“ A jinde: „Vznešenost, která mu, jak se zdálo, zářila z, čela jako drahokam.“ 156) Srov. zde pozn. č. 134 a z textu sem nepojatého místo, kde mluví o těch, kdož ne- vydrželi klášterní život: šli do světa, aby se jako ztracený syn živili z koryta s prasaty. 157) Například v 2. kapitole I. knihy říká o sobě Butzbach, že málo scházelo, a mohlo se o něm užít ironického výroku básníka: „Toho chlapce si přejí za zetě král a jeho manželka.“ A jak říká týž satirik: „U všech mých cest pučely růže.“ 158) Například když měl odejít z domova, zdálo se mu, že venku bude pátek mastnější než doma svátek. 78

Strana 79
slova. Právě naopak je autobiografie v jistém smyslu útvar velice tradiční; jeho výpravná složka je toliko jakési vehiculum. Poutavě podané příběhy tu totiž nefungují pro sebe samé; jsou toliko záminkou, pomůckou, předsta- vují podpůrnou konstrukci pro výpověď o jiných závažnějších věcech. Nebo řečeno jinak: estetický záměr tu na sebe nemá strhovat pozornost, je zde druhotný, doprovodný; má navodit vnímavost pro onu složku Hodo- porica, v níž jsme poznali jeho ideový patos, má stupňovat účinnost úvaho- vých a rozjímavých sekvencí už jenom tím, že umožňuje čtenáři, aby si načas od nich oddechl a osvěžil se, a to podle zásady, jíž se řídila už tvor- ba antických, natož pak středověkých autorů, že je totiž radné a prospěš- né sdělovat věci vážné a užitečné prostřednictvím příjemného. Rytmovanost autobiografie, jež záleží ve střídání tematických prvků různé povahy, jako by zde řídila výstavbu konkrétního slovesného díla přesně podle rady, s níž se autor obrací na Filipa, když mu doporučuje, jak si má zařídit stu- dium: je si v něm třeba dopřát oddechu, protože bez něho není vytrva- losti. Neboť jak říká kterási Butzbachem parafrázovaná autorita: mezi starostmi si má člověk chvílemi dopřávat také radosti. A ještě lépe osvětlí poznatek, k němuž dospěl rozbor, nejmenovaný antický bajkář, jehož Butz- bach přímo cituje v právě zmíněném kontextu: „Mile nás nalaďuje vážné zobrazení skutečnosti spojené s rozmarem. Vzhledem k potřebě dosáhnout oné tematické rytmovanosti ukázalo se Butzbachovi jako velmi výhodné komponovat Hodoporicon jako obraz vlast- ní životní pouti, ba zčásti jako cestopis. Zhruba chronologický sled pří- běhů tvoří základní osnovu sdostatek volnou a pružnou, aby unesla i četné, významově zatížené neepické vložky. Aby se však jejich případnou pře- mírou kompozice zcela neuvolnila, nad tím bdí neustále autorův pořádající intelekt. Kompozice je neustále předmětem jeho reflexe, neboť autor dů- sledně udržuje odstup od díla a nadhled nad ním. O tom svědčí několikeré nápadně vysunuté komentující poznámky, jimiž sám sebe přidržuje, aby příliš nevybočoval ze zvoleného základního pojetí. Zvlášť výmluvný je v tomto smyslu závěr dlouhé a myšlenkově nad jiné závažné 7. kapitoly I. knihy, o níž už byla zmínka: „Ale už dost takových úvah, které se vlast- ně víc hodí pro teologa než pro vypravěče příběhů.“ Tedy ne traktát, ale jak jsme viděli, ani beletrie: takové je Hodoporicon. Obojí, byť i záporné pojmové vymezení napomáhá charakterizovat jeho žánrovou povahu. Popisy v Hodoporicu zvlášt aktualizuje dnešní odborný zájem. Ale jako živou pocitujeme na rozdíl od neepických exkursů zejména také jeho vy- pravěčskou složku, a to v důsledku přesunu v pořadí hodnot, k němuž došlo v dnešním životním a literárním kontextu. Co však padá tím víc na váhu, je, že toto hodnocení není v podstatě v rozporu s hodnocením histo- rickým. Věcná pozorování a autorovo vyprávění, dokonce o něm samém, představují totiž v rámci ideově ještě zcela tradičně pojatého díla také 79

Strana 80
vzhledem k své době něco nového, vývojově nosného. Hodoporicem Butz- bach skutečně vytvořil na dlouho nepřekonaný typ autobiografie potulné- ho scholára. Avšak termín Wanderbüchlein, kterým si ji právě pro tento její význam zvykla označovat německá věda, zatarasuje vlastně cestu k je- jímu plnému pochopení. Postihuje totiž jenom jednu, a to základní, do- slovnou rovinu její významové výstavby. Rozbor už upozornil na některé znaky Hodoporica, jež naznačují, že šlo o víc než o poutavé vyprávění; víme už o nich, že poukazují na jednu z jeho skrytějších tendencí, totiž na snahu po exemplárnosti. K oněm znakům pak přistupují další kompozičně zdůrazněné momenty: Butzbachovo putování končí v klášteře a poslední kapitola s portréty několika tamních mnichů má kromě toho výrazně ex- ponovaný citát z Vergiliovy Aeneidy o smyslu hrdinovy strastiplné pouti.159) Všecko to, jak se zdá, nasvědčuje, že vylíčení pozemské cesty je tu třeba chápat jako příměr, že celkově je Hodoporicon alegorií cesty duchovní, cesty za konečným spočinutím v Bohu, cesty za svatostí. Takto se tedy jeví při výsledné rekonstrukci jeho nejvlastnější smysl a záměr, jímž je koneckonců řízeno jak jeho obsahové uspořádání, tak i užití sjedno- cujících stylistických prostředků. Jakožto svého druhu alegorické exemplum musela autobiografie mimo jiné zvlášt dbát požadavku pravdivosti a věrohodnosti. Byla přece ještě za života autorova určena jeho blízkému příbuznému a byla tedy — nejen jím — aspoň v hlavních obrysech celkem bez obtíží ověřitelná. Zcela mi- moděk tím nabyla některými svými složkami na významu jako pramen i dnes pro nás. Zároveň však je nutno onu základní tendenci k pravdivosti brát přece jenom s jistým omezením: jako v každém literárním díle je tu totiž především proveden, jak už bylo ukázáno, jistý výběr jevů skutečnosti a nadto jsou tyto jevy — dodáváme nyní — nezbytně jistým způsobem sty- lizovány. Jako v každém literárním díle hrdina není zcela totožný s auto- rem, autor není v díle obsažen celý. Jestliže se tedy nyní klade otázka, jaká byla jeho osobnost ne jenom jako literáta, třeba pro odpověď využít nejen toho, co přináší opětovný rozbor Hodoporica, provedený ovšem z jiného zorného úhlu než až dosud, nýbrž samozřejmě i všech dostupných údajů odjinud. Sama autobiografie ovšem vypovídá nemálo v právě naznačeném smyslu. Její předností, jež zároveň přispívá k její poutavosti, přitom je, že předvádí hrdinu v jistém vnitřním vývoji. Právě tím se také nemálo odlišuje od zvyk- lostí starší středověké literatury, a to nejen hagiografické, nýbrž i té, která se už začala zaměřovat k novelistickému způsobu podání. Dosavadní po- vídky totiž předváděly člověka jako neměnně strukturovaného jedince, je- 159) Jsou to verše: I, 204—206; VI, 126 — 131 a IX, 641. 80

Strana 81
hož jednoznačná povaha byla toliko načrtnuta několika málo nejvýrazněj- šími rysy a jenž v důsledku toho reagoval způsobem předem odhadnutel- ným na situace, v nichž se ocítal. Pokud pak, například v legendě, vůbec došlo u hrdiny při životním konfliktu k vnitřní proměně, byla tato promě- na sdělena jeho zcela vnějším gestem, a to ke všemu podle závazného, pře- dem daného obecného schématu. V obou případech kromě toho chyběl zájem o jakoukoli jemnější psychologickou motivaci lidských činů. V Ho- doporicu naproti tomu je jakoby v jádře, v náznaku už obsaženo něco, co se daleko později plně rozvine v prozaickém žánru, tak zvaném Bildungs- romanu, zvlášt charakteristickém pro tendenci literatury od konce 18. sto- letí. Znovu se nám takto jeví Hodoporicon jako dílo jistého dobového pře- dělu. Ale abychom se vrátili k Butzbachově osobnosti: zcela střízlivě lze říci, že byl do života vybaven řadou štastných darů a pozitivních vlastností. Byl vnímavý a bystrý. Měl spolehlivou paměť, pohotovou podržet obsáhlý soubor poznatků a vědomostí. Byl vytrvalý, houževnatý a cílevědomý, při- tom schopný přizpůsobit se daným životním okolnostem, pokud se to jenom dalo uvést v soulad se základními pravidly chování, na nichž neochvějně trval. Měl totiž velmi citlivé svědomí, jež však nebylo toho druhu, aby mu zabraňovalo porozumět druhému a případně s ním i soucítit. A byl spon- tánně zbožný. Rodiči vštípená tradiční víra se ovšem časem pod vlivem studia proměnila v teologicky podloženou přísnou pravověrnost, jež pak prolnula všecky složky jeho osobnosti, sjednotila je a vyhrotila v nejvý- raznější rys jeho niterného profilu. V samém Hodoporicu se Butzbachova pravověrnost projevuje na nejed- nom místě, například tam, kde se dotýká otázky neposkvrněného početí P. Marie. Dávno předtím, než bylo vyhlášeno jako dogma, ostře polemizuje proti těm, kdož o něm pochybují; patrně má na mysli zejména františkán ské bohoslovce, kteří v té věci dlouho hájili odlišné stanovisko. V našem textu sem pak hledí především ona místa, kde pojednává o věrouce českých kališníků: v rovině teologické je jeho postoj k nim zcela netolerantní. Ale co se týče jeho věroučné rigoróznosti, nelze si hned v této souvislosti ne- povšimnout, že je přece jenom v jistém smyslu omezena, a to příznivě. Pro styk s lidmi a pro jejich hodnocení se totiž Butzbachovi věrouka promítla do jistého souboru mravních norem. Z řady příběhů v biografii je patrné, jak podle nich posuzuje činy, a to nejenom poddaných, nýbrž i šlechty, a nalézá pro ně případně otevřená slova odsudku. Naproti tomu u českých kališníků mu stejně nepokrytě imponuje jejich úsilí o jednotu víry a život- ní praxe; v morální rovině má pro ně nejednou plné uznání, ba je jimi pře- kvapen v příznivém smyslu. To je ostatně zcela ve shodě s poznáním, k ně- muž jsme došli při rozboru Hodoporica výše: že ho totiž živí lidé zajímají přinejmenším tolik jako odtažité otázky bohoslovecké a filosofické. A padá 81

Strana 82
tím také výtka předpojatosti, dokonce prý důkladné, jíž se svého času Butz- bachovi nespravedlivě dostalo z české strany. 160) Zcela tradiční co do věrouky, již zastává, je Butzbach v tom, že ji zaklá- dá na uznávaných církevních autoritách. Současně se však u něho přihla- šuje ke slovu kritické stanovisko k některým předsudkům v denním životě církve, jako byly například zásady při přijímání noviců v klášteře Neuss. 161) Obojí, vysoká teologická erudice, jakož i probouzející se snaha o racionální výklad a hodnocení jevů, však na první pohled podivně kontrastuje s ně kterými jinými polohami jeho víry, jež lze označit za vysloveně naivní. Týkají se například představ o posmrtném životě: Butzbach nepochybuje, že mu mrtvý otec přišel poradit, a stejně jako bernou minci traduje vyprá- vění o mnichu, který se po smrti zjevoval spolubratřím. Spadlá hostie pro ného znamená nepochybnou předpověď. A nepostřehuje vnitřní rozpor v po dání o řeholníku, který prý sice předpověděl den a hodinu své smrti, přesto však zemřel bez zpovědi a spolubratři ho museli probudit, aby se mohl kát. Ba co víc: v Hodoporicu se najdou výrazné doklady víry, kterou Butzbach sdílel s nejširším okruhem prostých lidí, nebo jinak řečeno: víry, jež v přes- ně téže podobě představuje jednu ze složek v souboru synkrétických věr- ských představ tehdejšího lidu. 162) Na mysli tu máme především jeho víru v magické léčebné úkony a v magii vůbec. Je pravda, že ji připouští toliko pro svá jinošská leta. Ale z toho, co rovněž zcela naivně prozrazuje o zdra- votních následcích poté, co se jí poučen teology zřekl, lze vytušit, že v něm 160) Vyslovil ji A. Kraus v práci zmíněné zde v pozn. č. 2; je tím méně zasloužená, že proti Butzbachovi Kraus vyzvedá líčení českých poměrů v listě Bohuslava Hasištejn- ského (srov. zde pozn. č. 97), které je ve skutečnosti přehnaně křivé. 161) Odmítali tam dokonce i pohostit někoho, kdo se jmenoval Petr. Důvod není Butz- bachovi znám; ale i kdyby nějaký byl, byl by podle něho nesmyslný. Měli možná s někým špatné zkušenosti, ale to prý nelze zobecňovat. Důkazem je Butzbachův novicmistr Petr, muž mimořádných kvalit. 162) Kolem roku 1450 podal Michael Behaim v jedné ze svých veršovaných skla- deb svého druhu nový „indiculus superstitionum“. Podle něho víra ve stará pohanská božstva v lidu už sice vymizela, ale věří se stále na domácí skřítky, kteří zjednávají domu bohatství a čest, ale také trápí dobytek a dokonce proměňují děti v bytosti sobě podobné. V noci na 7. leden se jim vystrojuje stůl s jídlem. Dále se věří na škodlivé démony, kteří sesílají bouřku, blesk a krupobití, na elfy, trolly a vlkodlaky. Především ale vládne víra v sudičky, které určují dopředu nezměnitelně lidský osud. Tato představa je zřejmě nej- hlouběji zakořeněna. Víra ve jmenované bytosti ovlivňuje lidské počínání ve trojím smyslu. Má se za to, že lze magií všeho druhu zlomit jejich moc a ovlivnit příští dění. K tomu cíli se využívá starých, dílem křestanskými jmény opatřených zaříkadel, dále určitých bylin a koření, jejichž účinek je prý zvlášť velký v určité dny a hodiny. Zlé duchy se lidé pokoušejí zapudit hlukem, křikem a podobně. Jde se tu tak daleko, že se ještě věří, že lze takovými prostředky vzbudit mrtvé nebo aspoň donutit jejich duše, aby se dočasně vrátily do těla. Konečně vládne přesvědčení, že lze věštit budoucnost. Při takovém věštění se lidé dotazují ohně, mraků, větru, vody, písku, ptačího letu a křiku, linií ruky, snů a postavení hvězd. Pod vlivem křesťanství slouží i bible, žaltář nebo modlitební knihy a zpěvníky k takovému dotazování. (Srov. A. Waas, Der Mensch im deutschen Mittelalter, Graz-Köln, 1964, str. 69 n.) Obdobný soupis pověr a lidové magie ze stanoviska teologa u J. Herolta, o. c., č. 41 v kázání o čtyřiadvaceti druzích lidí, kteří falšují pravou víru. 82

Strana 83
patrně nazanikla beze stopy. Dále je přesvědčen o fyzické přítomnosti a osobním působení dábla na zemi a o existenci čarodějnic. Celkem snadno se lze domyslet, jakého původu jsou posledně uvedené představy: Butzbach si je odnesl z domova, setkával se s nimi na svém pu- tování i poté, už jako kněz, při své pastorační činnosti. Lze-li věřit údajům v literatuře,163) byl kraj Eifel, kde leží Laach, plný zvlášť houževnatých a dlouho se udržujících předkřestanských přežitků, což představovalo zvlášť živnou půdu i pro onen zmíněný středověký náboženský synkretismus. Ostatně k samému klášteru a jeho nejbližšímu okolí se vázalo bohaté po- věstní podání, v němž nechybí výrazné démonické motivy.164) 163) Například Zaunert, o. c., str. 223 n. 164) Tam, kde se dnes v Laach prostírá jezero, stávala prý před dávnými časy hrdá pevnost nebo dokonce veliké město. Ale jeho obyvatelé vedli tak zpustlý a bezbožný život, že se země otevřela a všecko pohltila. Hlubokou propast vyplnilo jezero, které povstalo z tří tisíc pramenů. Podle jiné pověsti se tu propadl do hlubin klášter, protože jeho osa- zenstvo si vedlo tak zle; o půlnocích se tu prý ozývá z jezera chórový zpěv. Aby zvěděli, co je na tom podání pravdy, povolali mniši z opatství Laach kdysi až z Holandska dva potápěče. Ti skutečně sestoupili dolů. Jeden z nich se brzy zase vynořil a nic neviděl, ale druhý zůstal dole. I ponořil se první ještě jednou, aby se po něm po- díval, a po chvíli ho také vynesl. Vypravoval pak, že jeho druh seděl v okně zvonice a jenom hleděl a hleděl do hlubiny a zapomněl na sebe a na všecko ostatní. A potom se rozpovídal druhý a neměl dost slov, aby vylíčil, jak krásné je město, které viděl hluboko pod sebou, jaké jsou v něm velké paláce a kostely a jací lidé v jeho ulicích a tak dále. Ale za nic na světě se nechtěl ponořit ještě jednou. Neboť kdo ví, kam by se byl až dostal. Jezero je prý totiž velice hluboké a spojené s daleko odlehlými vodstvy. Že souvisí pod zemí s Rýnem, to se ostatně skutečně prokázalo. Jednou totiž hodili do jezera pytel nacpaný řezankou a ten zase vyplaval u Bingen. A když to zkusili obráceně, odtud do jezera, podařilo se to také. A v příkopu hradu Arem- berg, který leží na vysokém pahorku, byl prý malý rybník, a ten byl také nezměrně hlu- boký. Jednou do něho sjeli hraběcímu kočímu koně i s vozem a za rok se zase vynořili z jezera v Laach. Jiné staré podání praví, že přes jezero nepřeletí pták, aniž se zřítí. Ryby v jezeře uznávají za svého pána vždycky jenom určitého rybáře a poznají ho podle hlasu. Když vládnoucí rybář zestárne, uplete si koše z proutí vrb u jezera a spustí je do vody; ryby se v nich poslušně nashromáždí. Musí ale koše uplést sám a jedině z proutí jezerních vrb, jinak ryby zůstanou mimo. Když rybář pocítí, že už nebude dlouho živ, vybere si nástupce a naučí ho vábivému volání, jež bylo jeho tajemstvím. Potom svolá ryby z celého jezera, řekne jim, že už nepřijde, a představí jim svého následníka. Ten nyní pronese prů- pověď, která svolává ryby, a ony od té chvíle znají jeho i jeho hlas a poslouchají ho jako svého pána. Jezero zamrzá velice zřídka, takže kdykoli se tak stalo, bylo to považováno za něco zvlášt pozoruhodného. A když k tomu došlo, bylo to vždycky jenom v březnu a zamrznutí bylo doprovázeno hrozným hřmotem a třeskem. Jednou, když zase jezero zamrzlo, bydlel na druhém břehu naproti opatství rytíř, a ten dělal, co jenom mohl, Bohu a všem dobrým lidem navzdory. Nebylo hanebnosti, jíž by se nebyl dopustil, a obzvlášť opatství od něho zle zakoušelo. Opat proti tomu horlil z kazatelny, obžaloval rytíře u klášterního fojta, celá věc se už dostala až k papeži a on uvalil na rytíře klatbu — ale nic nepomáhalo, rytíř běsnil tím víc proti všem, kdož nosili kutnu. Jednoho dne vzkázal opatovi a bratřím, že leží na smrt nemocen, že se chce s nimi smířit a že potřebuje jejich pomoc. Jiná po- věst vypravuje, že je pozval na hostinu. Opat se hned vydal na cestu a s doprovodem bratří vyjel v saních na jezero. Ale krátce předtím, než dorazili na protější břeh, prozradil jim jeden rytířův sluha, že je to úklad. Hned se obrátili zpět a vzali s sebou i toho, který je varoval. Když to uviděl rytíř, pustil se za nimi s pacholky. Už si myslel, že je má, a tasil na opata meč, když tu sáně dosáhly břehu a pod rytířem a jeho lidmi se prolomil led, takže se všichni utopili. Pravý opak se přihodil jinému rytíři. Když jednoho tmavého větrného večera mníší 83

Strana 84
Rozpor mezi erudovanou kritičností, spojenou se snahou o racionální pojetí skutečnosti, a mezi naivní polohou víry, jíž se Butzbach zcela přiřa- zoval k názorové úrovni - a tu je na místě zpřesnit výše podanou charak- teristiku — zdaleka ne jenom nejnižších a nejméně vzdělaných vrstev teh- dejší německé společnosti, je další doklad toho, jak se v jeho osobnosti střetávaly protikladné tendence přechodného období. Co se pak týče jejich vývojově progresívních rysů, je z jejich povahy patrné, že ho v tomto smys- lu poznamenal tlak pronikajícího humanismu. Z Butzbachovy biografie je také zcela zřejmé, kdy, kde a za jakých okol- ností se tak stalo. Nuže, rozhodující význam v tomto směru připadá jeho studiím v Deventeru pod rektorem Hegiem. O duchu ústavu jím řízeného svědčí mimo jiné zvlášť názorně skutečnost, že tam nedlouho před Butz- bachem vystudoval Erasmus Rotterdamský. Jiný doklad pak podá- vá samo Hodoporicon: jeho autor má nepochybně na mysli deventerskou školu, když si pochvaluje, že za jeho doby čtou žáci obdivuhodná díla sta- rých a nových klasíků, zatímco se dříve probíraly Alanovy Paraboly a Katonova Etika. Lze říci, že Hegiem řízený ústav představoval typ vý- ještě seděli pospolu, zabušil k jejich překvapení kdosi na bránu vedoucí k jezeru. Byl to rytíř, a prosil, aby ho vpustili. Řekl, že byl pronásledován nepřáteli a že sem dojel v největším spěchu přes krásné pole, které se rozkládá v údolí. A že sám neví, jak se to stalo, že se jeho pronásledovatelé najednou zdrželi. Druhého dne mu mniši ukázali rovi- nu, přes kterou se sem dostal, a bylo to jezero; a skutečně bylo ještě tu a tom vidět stopy, které zanechaly podkovy jeho koně. Rytíř nemohl dlouho ze sebe vypravit ani slovo, poté co si vzpomněl na vroucí prosby o pomoc, jež vysílal k nebi, když mu nepřátelé byli v patách. O založení kláštera se vypravovalo: Blízko jezera měli hrad falckrabí Jindřich a jeho manželka Adelheit. Jedné noci viděli, že se celé jezero pokrylo plamínky, a ty se pomalu pohybovaly k západnímu břehu, kde se nakupily. I napadlo je, že je to znamení od Boha, aby tam založili klášter. Nemeškali a obdařili klášterní komunitu bohatě statky, ale ze- mřeli, než bylo dílo dokonáno. Jejich syn, falckrabí Siegfried, v něm pokračoval a dovedl ke konci, co oni započali, a to s tak zbožnou horlivostí, že dal dokonce strhnout svůj hrad, aby nerušil klášterní mír. Ne tak ohleduplný byl leckterý z démonů, kteří tam byli odedávna usazeni; přesto však byli i oni časem klášteru k službám. Jednou za vinobraní pověřil správce klášterních statků dva pacholky, aby hlídali vino- hrad. Ale jeden z nich si chtěl alespoň pro jednu noc usnadnit hlídku, i zavolal žertem dábla a řekl: „Přijď, dáble, a ohlídej mi vinohrad; já se ti za to odměním.“ Jen co to řekl. zjevil se dábel a povídá: „Zde jsem. Co mi dáš, když převezmu tu hlídku?“ Pacholek na to: „Koš plný hroznů, ale pod tou podmínkou, že budeš hlídat od soumraku do svítání, a vkročí-li sem někdo, že mu zlomíš vaz.“ A nevyhradil si přitom výjimku ani pro sebe ani pro nikoho jiného. Dábel s tím byl srozuměn. Když večer přišel pacholek domů bez starosti o vinohrad, řekl mu správce: „Proč nejsi ve vinici?“ On odpověděl: „Mám tam svého společníka,“ a myslel tím dábla. Ale správce, který měl za to, že mluví o druhém pacholkovi, řekl zlostně: „Hned se vrať, jeden na to nestačí.“ I sebral se pacholek, a když s druhým čeledínem vystoupili k boudě pro hlídače, která stála nad vinohradem, zaslechli o půlnoci šelest, jako když se někdo prochází sem a tam mezi keří. Pacholek, který ne- věděl nic o smlouvě, řekl: „Někdo je ve vinohradu.“ — „Jenom seď, já se sejdu podívat, uklidnil ho jeho společník, sestoupil dolů a obešel vinohrad zvnějšku. Když nenašel na živém plotu ani stopu po tom, že by jím byl někdo pronikl, napadlo ho, že to vinohradem chodí jeho zástupce. Ráno pak pověděl všecko svému společníku, a protože chtěl dát dáblovi za odměnu koš plný hroznů, vysypal je u jednoho révového keře. Potom odešel, a když se po chvíli se svým druhem vrátil, nenašel tam ani zrnko vína. (Podle P. Z au- nerta, O. c., str. 196 n.) 84

Strana 85
razně zesvětštělé školy na vysoké úrovni pedagogické teorie a praxe, kde se ve výuce uplatňovaly i matematika a přírodní vědy, avšak hlavní důraz se kladl na zvládnutí jazyků, zvláště latiny, jakožto prostředku k dosažení univerzálního vzdělání, jehož konečným cílem mělo být vypěstění jedi- nečné osobnosti. Při veškerém obdivu k antické kultuře se tu ovšem v jejím osvojování nešlo tak daleko, aby se to u Butzbacha projevilo nějakou vý- raznější trhlinou v dosavadním, církví vytvořeném a tradovaném obraze světa. Jak se zdá, byly důsledky, které v tomto smyslu mohly vyplynout z radi- kální recepce antické vzdělanosti, tlumeny také Butzbachovým stykem s de- venterskou komunitou tzv. bratří pospolitého života. Šlo o hnutí s těžištěm v Nizozemí, jehož příslušníci, kněží i laici, se od konce 14. století sdružo- vali v pospolitostech podobných klášterním komunitám. Nevázáni řehol- ními sliby provozovali dál svá občanská povolání, pěstovali dobročinnost službou chudým a nemocným a také vyučovali na latinských školách. Vě- domi si úpadku scholastiky hlásali návrat k bibli a v souvislosti s tím usi- lovali zejména vytvořit pro úřad duchovního nový mravní podklad. Prak- tikovali cestu mystického poznávání, jako zejména Tomáš Kempen- ský, který vyšel z jejich středu, ba pokoušeli se, byť i nezcela úspěšně, o jistou syntézu těchto svých snah s tendencemi humanismu. A právě v tom- to bodu se u nich projevovala nápadná shoda s tvářností humanismu ně- meckého, který byl do značné míry souběžný s náboženskými reformními snahami a pokusy přímo v církvi, jež sama sobě už nemohla zastírat své namnoze křiklavé nedostatky. Rozumí se, že k tomu zvlášť výraznou měrou přispěl tlak českého reformního a revolučního hnutí, jakož i jeho evropské ohlasy. Důsledkem zmíněné souběžnosti pak bylo, že německý humanis- mus, zejména ve svých počátcích, nevystupoval protinábožensky ani neměl výrazně antickopohanské rysy. Tím, co bylo právě řečeno, je už také zčásti charakterizován ráz Butzba- chova humanismu, tak totiž, že u něho nikdy nedošlo k náboženským po- chybnostem nebo dokonce ke krizi; ba spíš naopak vzniklo a utvrzovalo se jeho přesvědčení, že lze smířit humanistické zaměření s pravověrností. Svým podílem k tomu nepochybně přispěla i okolnost, že nepokračoval ve studiu na některé z německých universit. Neboť na nich - a to je pro Ně- mecko nad jiné příznačné - zakotvil humanismus zvlášť pevně, projevo- val od počátku snahu osvobodit vědu z církevního pojetí a z pout scholas- tické filosofie zejména přírodovědným poznáním, ba časem začal útočit skrytě i otevřeně na církevní dogmata. Místo na universitu vstoupil Butz- bach do řehole a byl dále vzděláván na řádovém učilišti. Ovšem ani zde, to jest na nejkonzervativnějším křídle, už nebyly — jako u benediktinů po burfeldské reformě - dveře zcela uzavřeny novým pedagogickým tenden- cím, solidní výuce nyní už na klasické vzory orientované latiny a jejím 85

Strana 86
prostřednictvím rozvoji všestranné vzdělanosti, i zde se hledaly cesty, jak oživit vědecké bádání silnějším zřetelem k reáliím světa a života. Dokladem toho je mimo jiné zejména mnohostranná osobnost Trithemiova, Butz- bachův uctívaný vzor. Jistě neuniklo pozornosti, že mluvíce o Butzbachově humanismu důsled- ně jej vymezujeme bližším určením: německý. Má to své dobré důvody, dané samou povahou teritoriálně takto vymezeného hnutí, přesněji řečeno jeho odlišnostmi od humanismu zejména předalpského. Tyto odlišnosti byly dů- sledkem zcela zvláštních podmínek, za nichž humanismus do Německa pro- nikal a v něm se rozvíjel. Tehdejší Německo, vyznačující se především krajně vystupňovanou feudální roztříštěností, těžce strádalo nedostatkem ústřední panovnické moci. Její naprostý úpadek měl vzápětí za následek, že scházel jakýkoli korektiv partikulárním a sobeckým zájmům knížat, která je bezo- hledně prosazovala zejména na újmu poddaným. Tím bylo mimo jiné také vážně brzděno formování jednotného národního státu. Ekonomicky byla země všeobecně pod evropskou úrovní; chybělo jí hospodářské centrum a jednotný vnitřní trh. Přímo úměrný tomuto stavu byl význam německého měštanstva, nesrovnatelně menší v poměru k ekonomické váze a společen- ské úloze měšťanstva jinde, hlavně v jižní Evropě, kde tato nastupující třída nadto už i přejímala vůdčí roli v kulturní tvorbě, jejíž program vy- tvářeli jako výraz nového životního postoje, zájmů a potřeb tamního měš- ťanstva s ním spjatí humanisté. Naproti tomu se humanisté němečtí v důsledku vylíčených poměrů orien- tovali mnohem víc na knížata, v jihoněmeckých bohatých městech pak na obchodní patriciát jako na své opory a mecenáše. S tím souviselo, že byl jejich společenský postoj nedosti ujasněný, kompromisní. Pocitovali ovšem víceméně jasně oprávněnost měštanských požadavků, ale nové, v lůně měš- tanstva vznikající společenské ideje překonávaly u nich jenom s obtížemi návyky starého stavovsko-feudálního myšlení. Výsledkem bylo, že měl ně- mecký humanismus od počátku převážně akademicko-teoretický, učenecky historizující a filologický ráz. Ze soupisu Butzbachových děl, podaného na svém místě, je tuším dobře patrné, v jaké míře se jeho produkce kryla s tímto zaměřením. Zmíněnými okolnostmi se dále vysvětluje, proč němečtí humanisté tak nápadně preferovali latinu. Vzhledem k Butzbachovi lze proto mít za to, že volba jazyka, jímž sepsal Hodoporicon, nevyplývala toli- ko ze subjektivních motivů, které sám uvedl. Kromě těchto několika málo známek spíš vnější povahy bychom patrně sotva našli další shodné, pro všecky německé humanisty příznačné rysy. Stav země, kde byl prakticky každý proti každému, promítal se i do huma- nistického hnutí, které si nebylo schopno vytvořit společný kulturní, natož k jistým společenským cílům jednotně zaměřený program. Dalo by se to doložit řadou svědectví; za všecka tu stůj aspoň jedno zvlášť výmluvné: 86

Strana 87
Ulrich von Hutten, jedna z vůdčích postav tohoto hnutí, osobně ukřiv- děný mluvčí deklasovaného říšského rytířstva, v pamfletu na württember- ského vládce vyslovil ve své době snad nejostřejší obžalobu knížecí tyranie a vůbec celého systému, ale skoro současně, neschopen překonat omezenost stavovského zájmu, v Querelarum libri duo (1510) apeloval na své učené kolegy, aby společně vystoupili proti zpupným prý měštanům. Bylo tedy německé humanistické hnutí naopak vnitřně rozporné, rozštěpené do řady skupin často se svářících, z nichž k nejkonzervativnější příslušel z pocho- pitelných důvodů náš autor, vysoký řeholní hodnostář. Stávalo se proto zcela výjimečně, aby humanisté spojili své úsilí k jednotnému náporu jako v případě slavného sporu o Reuchlina, jehož zakončení se Butzbach ještě dožil. Jenom díky tomuto soustředění sil se ho totiž podařilo zachránit před inkvizicí. Reuchlinovo dílo zaslouží v této souvislosti aspoň krátké zmínky, protože to vhodně napomáhá konkretizovat až dosud načrtnutou tvářnost německého humanismu, totiž jeho mimořádně obtížný zápas se starým myšlením, ústící až v podivně smírný synkretismus. Neboť Reuch- lin zakládal svá hebraistická studia v podstatě na mystice. Chtěl spojit křesťanství s pythagorejskými a kabalistickými naukami a filologie měla sloužit „zbožnému muži“ za prostředek, jak probádat podstatu božství a dě- jiny stvoření. Povaha Reuchlinova díla navozuje otázku zvlášť závažnou ve vztahu k relevanci Butzbachových výpovědí, jež jsou předmětem našeho dnešního zájmu a rozboru. Společenské začlenění německých humanistů, jejich vá- havost a obtíže v hledání a navazování ideologického souputnictví, byť i s měšťanstvem, vysvětlují, proč problémy lidu, pokud je vůbec pálily, stály až na výjimky, jež jsou tím čestnější, zcela v pozadí jejich pozornosti, proč byla jejich tvorba namnoze lidu zcela cizí. Co se týče Hodoporica, jež si kladlo za přednostní úkol ovlivnit výchovu budoucího vzdělance a už tím se vzdalovalo zkoumání životních podmínek lidu, modifikuje se řečená otázka v zamyšlení nad tím, jaký jeho autor k lidu projevuje vztah. Nuže, u Butzbacha především nikde nenajdeme náznak příklonu k postoji tak vý- razně zamítavému, ba nepřátelskému, jaký vyznačuje například spisek Fe- lixe Hemmerlina O šlechtě, celý nesený odporem k „selské luze“ (ru- dissima rusticitas seu ruralitas). Pravda ovšem je, že se autor Hodoporica nejednou pohoršuje nad selskými mravy a neotesaným chováním. Vypadá to na první pohled, jako by udržoval tradiční hledisko kleriků a žáků, vy- značující se pocitem nadřazenosti a výsměšným despektem. Při bližším přihlédnutí se však ukazuje, že se v Butzbachově stanovisku už hlásí něco zcela nového: jeho moralizující kritika je upřena rovnou měrou na šlechtu, která před ní právě tak neobstojí. Zvlášť sluší upozornit v této souvislosti na závěr 19. kap. I. knihy, kde se pánu na Maštově přímo vytýká duchovní plebejství. Postoj s náznakem demokratismu, jímž je řízen tento odsudek, 87

Strana 88
pomáhá pochopit sám Butzbach, a to tam, kde v oddíle autobiografie sem nepojatém vypravuje o svém setkání s převorem v Andernachu Adamem von der Leyen a líčí velký dojem, který si odtud odnesl. Převor totiž „neměl nic ze šlechtické pýchy, kterou lidé jeho rodu obyčejně vystavují na odiv, aby se odlišili od prostého lidu a sedláků; jeho řeč byla prostá jakékoli vychloubačnosti, právě tak jako se vyhýbal všemu nápadnému a hledanému v oděvu a v jídle“. Asi nechybíme, budeme-li tuto charakte- ristiku pokládat za obdobu tezí například Poggiových, rozvedených v jeho traktátu De nobilitate. Urozenost je totiž podle něho vyzařováním ctnosti. Nezáleží přitom na původu, neboť urozenost se měří toliko podle zásluh a činů, jež jsou výsledkem volního úsilí. Závažná v této souvislosti jsou také ona místa v Hodoporicu, kde autor například chválí dobrosrdečnost venkovských, patrně českých žen, jakož i zdrženlivost českého lidu v pití. Jinde probleskuje jeho vlastní soucit s chudinou, k níž patřila třebas pradlena chlumského panstva, takže mu můžeme plně věřit, mluví-li při jiné příležitosti o lidech ve vsi, kteří mu byli příznivě nakloněni, rozumí se pro jeho dar sblížit se s nimi. Vždyť sám pocházel z nezámožné řemeslnické rodiny a jeho existenční podmínky po dlouhou dobu smazávaly všecky rozdíly mezi ním a těmi, mezi nimiž mu bylo dáno žít. Dokonce do Hodoporica vložil pověst s vyhraněně protifeu- dální tendencí o pánu potrestaném nadpřirozenou mocí za nelidský útlak poddaných. A připomeňme znovu jeho ocenění morálních kvalit českých kališníků, jakož i záporný výsledek, k němuž došel při ověřování tradice o adamitech, s níž se setkal u Eney Silvia, onoho autoritativního a nad jiné uctívaného vzoru německých humanistů. Ze všeho je patrné, že přede- vším co do postoje k lidu měl Butzbach blízko k jisté nevelké, o to však významnější skupině německých humanistů, kteří se proto ještě stanou po zásluze na svém místě předmětem naší pozornosti. Dále pak že vlastní po- znání a zkušenost aspoň v některých neteologických naukových oborech pro něho platila víc než hlas autorit, od nichž se snažil udržet kritický odstup, že vlastním soudem byl schopen korigovat aspoň některé stavovské a jiné předsudky. Tyto vlastnosti ovšem vyznačovaly výrazným způsobem osobnost rene- sančního humanisty vůbec, nikoli tedy jenom německého. Osobnost vědo- mou si vlastní hodnoty, jedinečnosti, neopakovatelnosti a suverenity jakož- to tvůrčího subjektu. Osobnost, která si uvědomovala odpovědnost k sobě samé, ale i k osobnostem jiným a zaujímala k nim proto úctyplný vztah. Osobnost, pro níž kritika vypracovaná zprvu ve filologii při edicích antic- kých klasíků se stala obecným metodickým principem při pěstování ro- zumného myšlení i za cenu srážky se zakořeněnými a hájenými omyly. Se slábnoucím pocítem závislosti na Bohu a nadsvětských mocnostech, čímž ovšem teologicky obrněný Butzbach zůstal ještě nedotčen, poutal na sebe 88

Strana 89
pozornost vnitřní svět člověka. Zcela přirozeným výrazem tohoto přesunu zájmu se stala autobiografie, zakrátko pěstovaná jako preferovaný žánr. Neboť její sklon k moralizující didaxi, obdobný dobově příznačnému horli- telskému patosu některých jiných žánrů, vyšlých například z pera Eras- ma Rotterdamského, a projevující se zvláště tam, kde nepřevládal krajně vyhrocený renesanční individualismus, lhostejný, až přezíravý k stá- vajícím etickým normám, ba až skeptický k jakékoli mravnosti vůbec, což platí hlavně pro některé humanisty italské, vycházel vítaně vstříc měštan- skému sebevědomí, které toužilo manifestovat aspoň svou morálku a nasta- vovat zrcadlo tomu, co s ní bylo v rozporu. Byla už příležitost ukázat, jak se moralizace uplatňuje také ve výstavbě Hodoporica; podložena je zde ovšem ještě zcela tradičně křestanskými etickými normami. Jakkoli podmínky pro vznik autobiografie jakožto žánru očividně připra- vil až humanismus, přece jenom lze jisté náběhy k ní vystopovat už v ob- dobí předchozím. Míníme tím především životopisné zápisky mystiků vr- cholného středověku, zejména pak vlastní životopis Heinricha Seuse, pokud je ovšem zcela autentický.165) Ale právě srovnání Hodoporica s oně- mi předstupni umožňuje tím líp postihnout, v čem záleží jeho nový a pro budoucnost směrodatný postoj. Neboť mystik sice usiluje sdělit co nej- upřímněji své prožitky, ale ovšem tak, že není přitom v popředí jeho vlast- ní osobnost, nýbrž spíš to, co ji transcenduje. Zvlášť se pak snaží dokonale přemoci a vyloučit svou osobní vůli, protože by byla na překážku jeho nejvyššímu cíli: cele se rozplynout v mystické jednotě s božstvím. Snahu nesmývat takto konkrétní obrysy pozemsky lidských osobností lze naproti tomu postřehnout v kronikářských, nezřídka po generace vedených zázna- mech, jež si pořizovali vzdělaní příslušníci německého městského patri- ciátu. Ony pak představují druhý z obou vývojových předstupňů, jež Butz- bach pozvedl na novou úroveň, aniž na ně ovšem přímo navázal. Histo- rickému pohledu se totiž spíš jeví jako signály obecně pocitovaných, ale teprve svým časem k uvědomění plně dospěvších tendencí. Se změnou, kterou humanismus přivodil v pojetí osobnosti, bezprostřed- ně souvisel také změněný vztah k světu: ten přestal být pouhým slzavým údolím, jímž člověk toliko procházel, zavíraje oči před vším, co ho mohlo rušit v soustředěné přípravě na hodinku smrti, jíž vstupoval do své pravé, rozumí se nebeské vlasti. Jakmile však s humanismem tento úběžník ztratil na své prvořadosti pro člověka smyslů už neumrtvovaných, který napříště 165) Do této souvislosti zařadila Hodoporicon správně M. Beyer-Fröhlich v knize Die Entwicklung der deutschen Selbstzeugnisse, Leipzig 1930 (obsaženo v souboru Deutsche Literatur in Entwicklungsreihen, Reihe 25: Deutsche Selbstzeugnisse, Bd. 1). Avšak vlastní rozbor, či spíš jenom na dojmech založená charakteristika Butzbachovy autobiografie (od str. 60 passim) neobsahuje už nic, oč by se mohl s prospěchem opřít náš pokus o její novou interpretaci. 89

Strana 90
toužil plně realizovat sám sebe hned v životě pozemském, začalo důsledně poutat rovnou měrou jeho pozornost také prostředí, v němž se tak mohlo a mělo dít, tedy společnost, ale také příroda, zvláště příroda polidštěná tvůrčí prací. Takto nově pojatý zřetel k realitě, nesený ve svém základu pocitem odpovědnosti člověka vůči světu, rostoucí úměrně s postupem jeho poznávání, vyznačuje všecka mimetická umění své doby. Například ve vý- tvarnictví se tím vysvětluje nápadná obliba portrétu, ale také pro němec- kou drobnou grafiku zvlášť příznačné výjevy ze života, často zobrazující typické postavy z lidu bez jakékoli stopy výsměchu nebo karikatury. V sou- vislostech námi sledovaných jsou pak zvlášť závažné některé kresby Dü- rerovy, pro svou věcnost použitelné jako výtečná etnografická dokumen tace.166) Co se pak týče literatury, mimo jiné v ní zvlášť vyhovoval zmíněné tendenci cestopisný žánr. Jak je opět vidět, skutečnost, že je Hodoporicon komponováno jako pout světem, dosvědčuje i v tomto smyslu Butzbachovu přinejmenším souběžnost s humanistickým směřováním, k jehož konkre- tizaci přispěl velmi časně a velmi osobitým způsobem. Co do své geneze vykazuje cestopisný žánr jistou obdobu s autobiografií: jako ona má své přípravné období. Neboť nehledě k starším středověkým cestovatelským zprávám vyznačuje se právě 15. století mnoha popisy poutí do Svaté země. Soustředěni na svůj hlavní záměr rozněcovat zbožnost čte nářů evokací míst, na nichž se dokonalo vykupitelské poslání Kristovo, vkládali autoři těchto cestopisů nicméně zprvu bezděky, časem pak stále uvědoměleji do svých líčení postřehy o tom, co se jim jevilo hodné pozoru pro svou odlišnost od poměrů doma, ať už to byla tvářnost krajiny, nebo zejména habitus a život lidí. S takovými jevy se setkávali hned v Itálii, především v Benátkách, odkud se vyjíždělo přes moře, neřkuli pak v Pales- tině a v přilehlých zemích, například v Egyptě. Není pochyby, že dlouho před velkými zámořskými objevy měly už tyto cesty důsledek v jisté ko- rekci středověkem tradovaného obrazu světa. Jejich působnost pak ještě vzrostla s vynálezem knihtisku; ohled na nově získaný okruh čtenářů se přitom projevoval zvýšenou snahou o beletrizaci této slovesné produkce, to jest péčí o zábavné a napínavé podání zážitků. Právě zmíněná tendence je patrná také na popisech cest, ve srovnání s předchozím typem poutnických zpráv ovšem nesrovnatelně řidších, které byly motivovány nenábožensky. Za příklad může sloužit diplomaticko-pro- 166) Srov. Albrecht Dürer, Landschaftsaquarelle, herausgegeben und eingeleitet von A. E. Brinckmann, Berlin 1934; totéž, Zweite Folge, eingeleitet von H. E. Pap- penheim, Berlin 1939. V prvním souboru hlavně čísla 1 a 10 (Drahtziehmühle a Dorf Kalckreuth) dokonale zachycují jak způsob vesnické zástavby, tak také konstrukční de- taily stavení, povahu zdiva a krytiny, konstrukci plotů atd. Z druhého souboru č. 10 (Wei- denmühle) zobrazuje skupinu stavení na obou březích vodního toku, přemostěného lávkou přesně stejné konstrukce, jak ji popsal Butzbach; srov. zde str. 15 n. 90

Strana 91
pagační výprava pana Lva z Rožmitálu, vylíčená také jedním němec- kým účastníkem. Stojí za pozornost, jak málo zmínek se tu odnáší třebas k návštěvám slavných západoevropských poutních míst. Celkem vzato vy- tvořily cestopisy 15. století jeden z významných předpokladů, jež potom německá humanistická literatura zužitkovala a domyslela v nejednom smě- ru. Pochopit, jakou úlohu v ní hrálo téma cest a vůbec poznávání světa, a osvětlit tak zároveň z dalšího zorného úhlu také genezi Hodoporica lze proto jenom s přihlédnutím k celkové soustavě dobových slovesných žánrů. Při úvaze o této věci je si třeba neustále připamatovávat, že se Butzbach jako literát formoval v období, jehož slovesná produkce měla ještě ráz vy- sloveně přechodný. Jevil se v tom, že německá literatura zčásti pořád ještě žila z idealizace minulosti, ale zčásti už spěla ke konkrétnímu zobrazování současnosti. Vedle děl vzdělavatelsky vážných vznikaly už také žánry s pře- vládající funkcí zábavnou. Nebyla ještě zcela jasná budoucnost literatury v národním jazyku za převahy produkce latinské. A jenom pozvolna se přesunovalo těžisko z veršovaných útvarů do prózy. Až svým časem se pak tento přesun dokončil zcela zákonitě; poznalo se, že dynamiku vývoje, spě- jícího za zlidštěním a zesvětštěním, je nejlépe schopna nést německy psaná próza, zaměřená na líčení skutečného každodenního života, a to i života lidu. První náběhy k rozvoji této prózy se ovšem dály prostřednictvím překla- dů, a to tak, že byla nejdříve adaptována starší oblíbená latinská četba. Nikterak není náhodou, že mezi ní nechyběl raně středověký román o Apol- loniovi Tyrském, jehož hrdina prožívá pestrá a často dojímavá dobrodruž- ství, štván svým údělem téměř po celém tehdy známém světě. Skoro sou- časně byl přeložen cestopis Marca Pola. Následovaly prozaické adap- tace francouzských a pak i německých rytířských eposů. Vybírala se pro ně namnoze díla druhého řádu, a to s hlavním zřetelem k napínavému ději: také jejich hrdiny zaváděla dobrodružná touha do dalekých, nezřídka fantastických krajů. Teprve poté se přikročilo k pokusům o tlumočení a ná- podobu italských renesančních novel, zejména Boccaccia. Původní pró- za si posléze našla nejvlastnější doménu v tzv. knížkách lidového čtení. Zajímají nás z nich v naší souvislosti obzvlášť dvě, totiž Fortunatus a Tyl Eulenspiegel. Hrdinu první z nich,167) kupce, i jeho syny zavádějí totiž ob- chodní cesty a pohádková dobrodružství daleko do světa. A obsah druhé tvoří šprýmovné kousky, jež tropí řemeslnický tovaryš při svém vandrování křížem krážem mnoha zeměmi. Při vší myslitelné odlišnosti této knížky od Hodoporica co do základního záměru i podání je tu myslím přece jenom překvapivá, dosud nepovšimnutá shoda v jednom bodu: i Butzbach na jed- 167) Srov. úvod J. Hrabáka k jeho edici staročeského zpracování Fortunata v Památ- kách staré literatury české, sv. 32, 1970, str. 7 n. 91

Strana 92
nom místě tlumočí stanovisko tovaryše proti pracovním poměrům u cechov- ních mistrů. Je tuším jasné, že zmíněná díla zdaleka nereprezentují veškerou žánro- vou rozrůzněnost německého humanistického písemnictví. Byla předběžně vybrána tak, aby se na nich dokumentovalo, jak citlivě reagovala litera- tura na onu novou potřebu otevřených obzorů, na ono náhlé puzení do dálek, což ovšem mělo velmi reálný podklad v potřebě měštanstva rozšířit a prohloubit znalost světa, jak to vyžadoval rozvoj obchodní směny, fi- nančních transakcí, kapitálových investic vůbec jeho ekonomiky. Neuvidí proto, že se zmíněný sklon projevil také v latinském dobovém básnictví. Za příklad mohou sloužit Celtesovy Quatuor libri Amorum secundum quatuor latera Germaniae, dílo v podstatě lyrické, s intimní tematikou, jehož kompoziční rámec, totiž cesty za milovanými dívkami, poskytuje místo také pro krajinná líčení. Celková alegoričnost — jde o alegorii lid- ského života, což Amores sbližuje s Hodoporicem a dokládá, že alegorie nebyla ani renesančnímu myšlení nikterak cizí — ovšem zařazuje skladbu na rozdíl od knížek lidového čtení, vesměs čtenářsky nenáročných, do kon- textu literatury vysoké slovesné úrovně. Dosáhnout obdobně vysokých poloh časem usilovaly i jiné, a to prozaic- ké žánry. Na překladech a nápodobách italských novel především se tříbilo umění jasné syžetové výstavby, dějového soustředění na konflikt, schopnost překvapivé pointy a hutné charakteristiky. O něco velmi podobného jako novely se snažil další drobný prozaický útvar, totiž facetie (švank, humor- ka), jež co do obliby nastoupila na místo dříve preferovaného exempla. Nešlo tu o nějaký nápadný zlom, spíš v jistém smyslu o navázání: značná část exempel si svou rozverností v ničem nezadá s humorkami. Tento pře- sun v preferenci žánrů, odklízející současně ze staršího dědictví všecko, co se vzpíralo zesvětštění, lze zvlášť dobře doložit v Německu prostou kon- frontací dat: 1522 vyvrcholila a současně se uzavřela tradice exempel jejich obrovským souborem Schimpff und Ernst Johanna Pauliho a 1514 vyšla poslední kniha facetií Heinricha Bebela. Jde u něho ještě o fa- cetie latinské, avšak — a to budiž zdůrazněno už teď — jejich značnou část posbíral autor z ústní tradice na cestách. Svědčí o tom nejen jejich lokalizace, nejčastěji do Švábska, nýbrž i styl: cizím rouchem zřetelně pro- svítá původní jazyková podoba. Próza vyvíjející se naznačeným směrem pak vykonávala jistý tlak i na vážnou vzdělavatelskou literaturu. Tak na- příklad Erasmova Colloquia familiaria, tato v plném slova smyslu lido- výchovná knížka pojednávající o nejrůznějších otázkách s cílem poučit o nejlepším způsobu, jak vést život, využívá ke zvýšení účinku bohatě anekdot; anekdoticky je vyhrocen třebas rozhovor sčetlé dámy a opata, v němž se mních odhaluje jako nevzdělaný tupec. A ještě před Erasmem obdobně využil Butzbach, jak se ukázalo už při rozboru jeho autobiogra- 92

Strana 93
fie, možností, jež se nabízejí při vhodném kompozičním využití zaokrouh- lených epizod, podobných exemplům, ale i švankům. Právě tak jako odvětví zábavné prózy spějící za estetickou působivostí vyznačovalo se konečně úsilím o vysokou náročnost i písemnictví oriento- vané světsky naukově. Jde o jistý okruh děl vytvořených patrioticky nala- děnými spisovateli, kteří do svého programu zahrnuli také, ať to zní se- bepřekvapivěji, zřetel, jejž už lze nazvat etnografickým avant lettre.168) Tvůrcem tohoto programu byl Konrád Celtes; formuloval jej prvně ve své nástupní řeči v Ingolstadtu roku 1491 a poté v prohloubené podobě v do- datku ke své edici Tacitovy Germanie roku 1500. Cílem Celtesových pro- pozic bylo, lze říci docela krátce, syntetizovat všecky dostupné poznatky ve vědecký obraz minulosti a přítomnosti neštastné německé vlasti. Nositelem tohoto programu měla být mládež: na ní podle Celtese bylo, aby navázala na živou tradici Říma a pokračovala v ní vlastním způsobem. Kritické ově- řování údajů o německých starožitnostech, zejména pak vylíčení soudo- bého života, rozumí se jednotlivých německých krajů a obyvatel, mělo být založeno na přímé zkušenosti, nabyté nejinak než na cestách. Jestliže bylo právě užito pro označení tehdejšího Německa přívlastku nešťastné, nestalo se tak věru pro stylistickou ozdobnost. Neboť Celtesem formulovaný naukový program byl svou podstatou aktem obrany a zá- chrany: byl totiž motivován živě pocitovaným příkrým rozporem mezi slav- nou minulostí a přítomností. Řekli jsme už o ní, že se v důsledku oslabené ústřední moci vyznačovala krajním partikularismem. K tomu přistupovala papežská vysávačná politika a v neposlední řadě také postoj některých italských humanistů vůči domněle barbarskému severu. Své předsevzetí zamýšlel Celtes sám realizovat v široce založeném díle Germania illustrata, jež pohříchu zůstalo torzem. Roku 1495 vyšla z něho jenom část, totiž monografie Urbs Norimberga. Autor zde pojednal o vzni- ku města, o jeho poloze, výstavnosti, o společenských a právních pomě- rech, vylíčil způsob života jeho obyvatel, jejich oděv, obyčeje a slavnosti, popsal převládající zde nářečí,169) ba pokusil se o nástin povahové cha- 168) Souborně o nich pojednal zatím vlastně jenom E. Schmidt v práci Deutsche Volkskunde im Zeitalter des Humanismus und der Reformation, Historische Studien, Heft 47, Berlin 1904. Charakteristické ukázky z jejich děl podal Mackensen v práci cit. zde v pozn. č. 45. 169) Jaká pozornost se věnovala jazykovým jevům nejenom v písemnictví tohoto typu, k němuž se po této stránce přidružuje i Hodoporicon, dosvědčuje také beletristická próza. V Bebelově facetii III, č. 138 se na nedorozumění, vzniklém z nářečních rozdílů, zakládá přímo pointa vyprávění. Zmíněný švank zní takto: „Tři Bavoři se jednou vydali na cesty do cizích zemí, aby poznali tamní mravy. I přišli také do dolního Německa, kde lidé mluví tak bez zábran a zkrátka a sypou slova tak rychle, že jim ostatní Němci stěží rozumějí. Když se blížili ke kterési obci, poslali napřed toho, který o sobě tvrdil, že je nejvíc obe- známen s tou nezvyklou řečí, aby obstaral ubytování a objednal bohatou snídani. On tedy ve městě zašel ke krčmáři a vyložil mu dopodrobna, co chce, svým pomalým, obšírným a tvrdým nářečím. Ale krčmář ničemu z toho neporozuměl. Proto Bavor ukázal prsty na 93

Strana 94
rakteristiky tamního lidu. Přestože Celtesův plán jako celek ztroskotal, jeho idea zůstala a vzešla z ní řada závažných prací. Připočteme-li k nim také ty, v nichž se řečený program ohlašoval, vyvstává před námi impo- nující nauková tradice, jež svým významem nesporně přesahuje svou míst- ní podmíněnost a působnost: přímým činem se tu totiž projevily tendence, které se v celoevropských souvislostech teoreticky začaly ujasňovat až mno- hem později. Abychom uvedli kromě Celtesovy knihy z oněch prací aspoň nejdůležitější: Wernera Rolevincka De laude veteris Saxonice nunc Westphalia dictae (asi 1478), Felixe Fabriho Tractatus de civitate Ul- mensi (přibližně z téže doby), Johanna Cochlaea Brevis Germaniae descriptio tum a rebus gestis moribusque populorum tum a locorum situ (1512), Francisca Irenica Germaniae exegesis (1518), Johanna Bohema Omnium gentium mores, leges et ritus (1520),169a) Sebastia- na Francka Weltbuch (1534) a Sebastiana Münstera Cosmo- graphia (1543).169b) U všech jmenovaných autorů, z nichž někteří pocházeli přímo z lidu, nacházíme tu menší, tu větší bohatství údajů o lidové kultuře ve smyslu naznačeném u Celtese, ať už se ve svých dílech soustředili toliko na vlastní zemi, nebo vylíčení současných německých poměrů zařadili do širšího ev- ropského kontextu. Intenzitu tohoto zájmu a výsledky dosažené tímto pro- gramovým zaměřením lze dobře měřit srovnáním s tím, co před časem o témž předmětu zaznamenal ve svých spisech Europa a Germania (obojí 1458) Enea Silvio, i jinak, jak jsme viděli, vzor a podněcovatel snah německých humanistů. Z jejich etnograficky pojatých výkonů pak nespor- ný vrchol představuje dílo Bohemovo, vynikající mimo jiné podrobný- mi údají o tradiční lidové obřadnosti.170) zuby, aby mu naznačil, že chce jíst. Krčmář to pochopil tak, že trpí bolením zubů, a bez dlouhých cavyků ho odvedl k zubnímu lékaři. Když i zde Bavor pořád ukazoval na zuby, lékař se utvrdil v domnění, že krčmář ví, o co jde, a vytrhl mu dva zuby i s kořeny. Nato Bavor pln nevole a smuten opustil město, vrátil se k svým druhům a řekl jim: „Milí braši, radím vám upřímně, nevstupujte do té obce. Protože jenom co požádáte o něco k snědku, hned vám vyrvou všecky zuby. Jak vidíte, já tak přišel o dva. Nebýt tak zběhlý v jejich nářečí, byl bych se k vám vrátil dočista bezzubý.“ Důvěřiví kmotři dali na jeho hloupou radu, obrátili se zády k tomu městu, třebaže se skoro motali hlady, a vrátili se do svých Bavor pořádně vypostění.“ 169a) Srov. Obyčeje, práva, řády aneb zvyklosti všech národův skrze Jana Auba- na... v hromadu sebrané... Z latinské řeči v českou přeložené skrze Jana Mirotic- kého v Kroměříži, vytištěné v Holomouci u Jana Olivetského 1579. Zbývá vyšetřit, s jakou měrou samostatnosti přepracoval překladatel stat o Češích a Moravanech. 169b) Srov. Kozmografia Česká, to jest vypsání o položení krajin neb zemí i obyčejích národuov všeho světa a historii, Praha 1554. Vztah této adaptace, již pořídil Zikmund z Puchova, k předloze vyšetřil F. Černý v Listech filologických 20, 1893, str. 444 n. 170) Jsou toho druhu, že se o ně může opírat moderní bádání; srov. například jeho vy- líčení jarního obřadu vynášení smrti, citované a interpretované v knize F. Siebera, Deutsch-westslawische Beziehungen in Frühlingsbräuchen, in: Veröffentlichungen des Insti- tuts für deutsche Volkskunde, Bd. 45, Berlin 1968, str. 14 n. a 236. Obdobně u Francka ve 94

Strana 95
Co však naproti tomu zůstávalo z lidové kultury téměř zcela stranou pozornosti, bylo ústní slovesné podání. Jednu z velmi řídkých výjimek proto znamená záznam několika málo pověstí u Fabriho. Je sotva udr- žitelné příležitostně vyslovené vysvětlení nezájmu o jevy tohoto druhu, takové totiž, že šlo o věci obecně příliš dobře známé, než aby stálo za to si jich zvlášť všímat. Lze namítnout, že o nic méně běžné byly dobovému po- vědomí třebas zvyky a obyčeje. Mnohem spíš proto nutno vzít v úvahu zvolna pronikající, zdaleka však ještě ne obecnou nechuť k tomu, co se zdálo nějak souviset s pověrčivostí a co se tedy jevilo spíš jako hodné vy- mycování. Kromě toho tu působil nepochybně také tlak dobových estetic- kých norem: v konfrontaci s nimi se ústně tradovaná slovesnost z převážné části pro dobový literární vkus v teorii nutně zařazovala ve stupnici hod- not na místo vyhrazené jevům nevalné, zanedbatelné hodnoty. V rozporu s tím však byla sama literární praxe, která zcela tolerovala, stejně jako dříve i později, recepci jistého okruhu syžetů folklórního původu nejen do knížek lidového čtení, ale i do sbírek facetií, ba i do literatury vysoké úrov- ně. Z hierarchie žánrů humanisty pěstovaných jediná bajka měla blízko k útvarům lidové slovesnosti, neboť namnoze jenom její moralizující pointa ji žánrově odlišovala od pohádky o zvířatech. Tutéž vlastnost, totiž použitelnost k přímému ideovému působení, zalo- ženou na zobecněné lidské zkušenosti, shledávali pak humanisté také u pří- sloví a právě ona vlastnost to byla, co v jejích očích jedině legitimovalo i ta z nich, u nichž byl patrný jejich lidový původ. Takto se vysvětluje vznik humanistických příslovních sbírek, jejichž v Německu mimořádně bohatý sled začíná souborem Proverbia communia sive seriosa, pořízeným asi v sedmdesátých letech 15. století pravděpodobně v prostředí známých nám už bratří pospolitého života, pokračuje Erasmem, Bebelem, Jo- hannem Fabri, Antonem Tuniciem a vrcholí sbírkami Johan- na Agricoly (1529) a Sebastiana Francka (1541). Co do zásad, jimiž se řídilo redigování těchto souborů, lze pozorovat obdobný vývoj jako u sbírek facetií: počínajíc Tuniciovou dolnoněmeckou sbírkou vy- střídávají přísloví v původním znění jejich počáteční latinská tlumočení. Bohaté komentáře k vrcholným souborům pak obsahují množství údajů etnografické povahy, u Agricoly například velmi věcný popis výroční obřadnosti, takže i z nich lze těžit pro rekonstrukci značně podrobného obrazu života lidu. Představují v tomto smyslu významný pendant k výše popsanému historicko-geografickému odvětví naukové prózy.170a) Weltbuchu popis vánoční obřadnosti jako ilustrace pověrčivosti ve Francku. Srov. citát u D. Hermeninga, Aberglaube und Alter, in: Volkskultur und Geschichte. Festgabe für Josef Dünninger zum 65. Geburtstag, Berlin 1970, str. 226 n. Jeho údaj o masopustní ob- chůzce u Danckerta, o. c., str. 107. 170a) Zvlášť poučný je v této souvislosti případ Erasmových Adagií. Jejich 1. vyd. 95

Strana 96
Připomeneme-li na tomto místě znovu výsledky získané rozborem Hodo- porica, jsme nepochybně oprávněni říci, že se některými svými popisnými stránkami řadí do blízkosti tohoto odborného písemnictví, obdobně jako se svou výpravnou složkou sbližuje s tendencemi beletristické prózy. Jinak než právě oním kontextem by se totiž stěží dala vyložit už sama cestopisná osnova autobiografie, jakož i sem vložené popisy. U nich nám dnes z hle diska pramenné hodnoty přichází vhod i to, že obsahují údaje o věcech, jimž se Butzbachovi současníci i následovníci povětšinou vyhýbali, jimž však on sám při svém konzervativnějším postoji a vzhledem ke konkrétně výchovnému poslání Hodoporica pokládal za potřebné věnovat byť i va- rovnou pozornost. Myslíme na záznamy démonologického podání a na zmínky o magických úkonech. Pokud jde o přísloví, soupis Butzbachových děl nenasvědčuje tomu, že by se jimi byl nějak speciálněji obíral; avšak ve výstavbě autobiografie jich záměrně využil jak v rovině kompoziční, tak stylistické právě tak jako dobová próza, zaměřená ať už beletristicky, nebo tíhnoucí k naukovosti. Za její zvlášť výmluvný příklad může sloužit dílo Lutherovo právě proto, že jde o projev osobnosti ve všem všudy, tedy i lidským temperamentem myslitelně protikladné; dílo žánrově velmi rozrůzněné, prokazující dokonalou obeznalost s životem lidu a plné nará- žek na jeho slovesné podání, přitom zcela jednotné co do volby výrazových prostředků, jejichž názornost a naléhavá, lze říci až agitační přesvědčivost čerpá z jazykového povědomí autorova, prosyceného právě příslovími, lido- vými rčeními a idiomy. Jestliže označíme postoj k lidu, jak se jeví u většiny humanistů hlásí- cích se k Celtesovu programu, za věcný a nepředsudný, bude to charakte- ristika v jádře správná, nikoli však zcela úplná. Neboť někteří z nich se propracovali k stanovisku značně radikálnějšímu: vylíčili bez přikrášlení otřesné poměry, v nichž lid žil, nesmlčeli svůj soucit s ním, ba odvážili se naznačit, kde je třeba hledat příčinu tohoto zla, to jest v krizi dané spo- lečenské skladby. V návaznosti na starší horlitele171) vystoupili nyní s ob- z r. 1500 o 818 číslech se rozrostlo v životní dílo, jež v posledním přepracování, dokončeném v roce úmrtí, mělo víc než pateronásobný rozsah. Ve shodě s dobovým pojetím vedle příslo- ví ve vlastním smyslu slova zahrnovalo také pořekadla, pranostiky, veršované sentence apod. Komentáře k jednotlivým číslům, někdy velmi rozsáhlé, přinášely doklady o jejich užívání hlavně v antice. To odpovídalo původnímu záměru: sbírka měla napomáhat ele- ganci stylu a šířit humanistický vzdělavatelský program. Časem však přibývalo paralel ze současnosti a z Adagií se stávalo zrcadlo doby, posuzované podle norem antické humanitas. V souvislosti s tím se kritika dobovým poměrů vyostřovala v satiru na nerozum, na válku, vůbec na nelidskost. Velmi výrazný autorův sociální soucit se projevuje v tom, že se ne- jednou rezolutně zastává neštastného, až do morku kostí vysávaného lidu, například ve výkladu rčení: vymáhat daň od mrtvého. Srov. recenzi nového vydání Adagií od W. Mie- dera, in: Fabula 15, 1974, str. 132 n. 171) Například Berthold von Regensburg v jednom ze svých kázání: „Žili jste [tj. sedláci] tak mnohý zlý den ve veliké práci od časného rána do pozdního večera, 96

Strana 97
žalobami v tomto smyslu hlavně Bohemus a Franck.72) Kromě nich pozvedalo obdobně, i když snad ne tak důrazně, svůj hlas také básnictví. Tak byly proti vysávání sedláků zahroceny epigramy Euricia Corda, zcela obdobně satira Thomase Murnera, alegoricky pojatá parafráze oblíbeného tématu bláznovství, ale také veršované skladby didaktického ražení,173) které už v samých počátcích německého humanismu pěstoval Hans Rosenplüt. Platí to například o jeho Chvále sedláků,174) zvláště pak o Zahaleči, kde se selská práce staví do světla málem nábožné úcty. Všecky projevy tohoto druhu nabývaly na významu tím, že vytvářely pro- tiváhu prozaickým i veršovaným švankům; v nich totiž potřeba uspokojit vlastní sebevědomí měštanů a vzdělanců byla nezřídka spojována s přezí- ravým, ba výsměšným postojem k selskému lidu. Něco z toho ulpělo, jak jsme shledali, i na Butzbachovi; ale jako celek se Hodoporicon přiřazuje spíš k oné názorové poloze všímavé k dobovému společenskému zlu. Naukový výkon německých humanistů, na nějž jsme soustředili pozor- nost, jeho zaměření i úroveň, zvláště pak snaha dobrat se až motivace zjištěných neblahých jevů vedou tuším nezbytně k úvaze, pro kterou se jeví svou podobou jako nejvýhodnější nedlouhý exkuns o počáccích eCNOGRAfie Co se týče problému tím nadhozeného, který má pro koncepci dějin oboru klíčový význam, nedá se říci, že by se obecně sdílelo jednotné, aspoň do jisté závaznosti propracované hledisko. Především ještě někdy doznívá starší názor, že počátky etnografie dlužno klást do antiky.175) Zcela přiro- zeným důsledkem tohoto pojetí až donedávna bylo, že němečtí historiogra- a přece musíte vydřít všecko, co svět potřebuje, a ze všeho toho se vám s bídou dostane tolik, že nejíte líp než prasata. 172) Bohemus: „Situace sedláků je značně politováníhodná a tvrdá... Není nic, čím by tento ujařmený a ubohý lid nebyl povinen svým pánům, nic, co by bez nebezpečí pro sebe mohl odmítnout udělat, když je mu to poručeno: viník je přísně potrestán. Ale nejtvrdší pro ty lidi je, že největší část pozemků, které drží, nepatří jim, nýbrž oněm, a že musí každoročně od nich držbu vykupovat určitým podílem na sklizni.“ Franck: „Ten ubohý selský lid, uhlíři, pastýři atd. jsou čtvrtý stav ... velmi pracovitý lid, který každému slouží za onuci a je přetížen a tvrdě postižen robotou, úroky, daněmi a dávkami...“ — Citáty v obou poznámkách podle Waase, o. c., str. 104 n. 173) Myslí se žánr tzv. Spruch, pro který české terminologii zatím schází vhodné ozna- čení. 174) Říká se tu doslova: „Ze všeho, co Bůh stvořil, není nic tak ušlechtilého jako oráč, zbožný sedlák. Svým pluhem živí celý svět.“ 175) U nás jej zastával zejména J. Horák, autor zatím jediného pokusu o historio- grafický nástin. Srov. jeho Národopis československý, in: Československá vlastivěda, díl 2: Člověk, 1933, str. 305 n. 97

Strana 98
fové začínali vylíčení dějin etnografie ve vlastní zemi zpravidla Taci- tem.176) Takový přístup k věci se však zakládá na zásadním nedorozumění. Příležitostné zmínky antických geografů a historiků, ale ani Tacitovo po- jednání o Germánii, určené za zrcadlo pro sebezpytování dekadentní řím ské společnosti, natož pak pozdější údaje středověkých autorů nejsou totiž než materiál, velmi různorodý co do své věrohodnosti, o nějž se ovšem může a musí opírat rekonstrukce života lidu a jeho kultury, počítajíc v to také jeho slovesnou tradici, ve starších obdobích. Naproti tomu chtít z ně- ho získat představu o vznikající odborné disciplíně je počínání předem odsouzené k nezdaru; jeho výpověď v tomto smyslu zcela selhává. Neboť zmíněná pozorování nebyla předně řízena hledisky byť i sebeméně podob- nými a navzájem srovnatelnými; dále pak se právě ve sledu těchto údajů projevuje mezi antikou a středověkem tak nápadný časový a názorový pře ryv, že se zcela rozplývá předpoklad plynulé naukové návaznosti. Nezbývá tedy než připustit daleko pozdější motivaci vzniku etnografie jakožto oboru. Před dalším pokračováním v úvaze je si třeba připomenout jeho dnešní stav a povahu. Vedle etnografie se totiž z tradičního jednotně chápaného národopisu odštěpila a přes stále udržované co nejtěsnější spojení s etno- grafií přece jenom jako zcela samostatná druhá disciplína konstituovala folkloristika. Tato diferenciace se provedla jako nezbytný důsledek zčásti odlišné povahy jevů, jež si do oblasti své kompetence zabírá ta která z obou disciplín, a tím se také upřesnil rozdíl co do metod a cílů jejich zkoumání. Svým způsobem k tomu přispěla i okolnost, že co do svého vzni- ku jsou oba obory poznamenány zřetelnou vývojovou nerovnoměrností. Autor je toho názoru, že z obou disciplín je folkloristika mladší. Přijme- me-li totiž jako teorém, že lze naukový obor pokládat aspoň v základě za konstituovaný, až když si aspoň přibližně vymezil objekt zkoumání, aspoň naznačil okruh hlavních problémů a nabídl byť i jenom pojmově ještě nerozpracovanou hypotézu pro jejich řešení, zdá se, že můžeme vznik folkloristiky položit až do období preromantismu.177) Neboť uvedené před- poklady poprvé zcela splnilo až dílo Herderovo, vyhovělo jim jeho učení o lidové písní jakožto zrcadle národní duše. Aby se lidová slovesnost vůbec mohla stát předmětem odborného zájmu, bylo tuším dříve třeba probojovat přesvědčení, že je toho hodna pro svou estetickou cenu, která 176) Srov. například G. Jungbauer, Geschichte der deutschen Volkskunde, Sudeten- deutsche Zeitschrift für Volkskunde, 2. Beiheft, Prag 1931. 177) Ze stanoviska v podstatě shodného vycházejí například Dzieje folklorystyki polskiej 1800 — 1863. Epoka przedkolbergowska, pod red. H. Kapeluš i J Krzyžanowskie- go, Wrocław - Warszawa — Kraków 1970. Naproti tomu v starší Istorii russkoj folkloris- tiki M. Azadovského (Moskva 1958) se její vznik posunuje hlouběji do minulosti, totiž až do doby Kateřiny II., přesněji do 60. let 18. století. 98

Strana 99
se plně uznala, až když se ukázalo, že z folklóru lze čerpat pro oživení stagnujícího dobového básnictví, ba že se doporučuje vyzvednout jej jako model nové tvorby. Jak je vidět, byl zrod folkloristiky svým způsobem spjat s řešením aktuálních potřeb preromantické poezie. Sama preroman- tická koncepce prozrazuje neklamně svou společenskou vázanost: byla složkou ideologie už měštanské. Ústní slovesnost, zejména dávná, pojmově ztotožněná s poezií národní, jevila se mimo jiné vhodnou k tomu, aby jí novodobé měštanstvo, vystupující jako mluvčí celonárodních zájmů a po- třeb, legitimovalo svůj nárok na převzetí vůdčí společenské role. Nové este- tické hodnocení folklóru ovšem předpokládalo zásadní změnu dosavadní- ho vkusu, což nikdy nebyla a není snadná záležitost. V době, o níž je řeč, byla tomu na překážku především stroze normovaná klasicistická poetika, v níž teoreticky lidová slovesnost neměla žádné místo. Vzdor tomu však v samé klasicistické tvůrčí praxi nebyly kontakty s folklórem nikdy zcela zrušeny. Právě naopak lze pozorovat, jak byly stále vzrůstající měrou prvky folklóru, brané ze všech rovin jeho výstavby, včleňovány do „vy- soké“ literatury. Tím byla klasicistická soustava nahlodávána zvnitřku a chystala se ona rozhodná změna vkusu. Autor proto zastává tezi, že pro úplné vysvětlení vzniku folkloristiky je třeba počítat s jistým přípravným obdobím, v evropském kontextu asi tak sta let, jež ovšem nemělo povahu zájmu po výtce odborného, nýbrž projevovalo se tendencemi určujícími přímo literární proces. V důsledku zcela specifických podmínek historic- kých a společenských nabylo však v našich zemích ono přípravné období podstatně odlišné tvářnosti: ježto u nás nebylo náročné klasicistické litera- tury v národním jazyku, jejímž prostřednictvím by se byl uplatnil vliv recipovaného folklóru, projevovala se předvědecká orientace na lidovou slovesnost přímo ve vrstvě jejích producentů, a to tvorbou písmáků, ale i pořizováním rukopisných svodů lidové slovesné tradice. To byla výchozí poloha, na niž pak navázala s oporou Herderovy koncepce konstituující se folkloristika jungmannovského období. Naproti tomu co se týče etnografie, spadají její programové počátky nesporně už do období osvícenství. 178) Stav, který tehdy zavládl v důsledku zcela odhalené konečné krize feudalismu, byl v příkrém nesouladu s po- třebami centralizovaného absolutistického státu. Zaostalá zemědělská a jiná výroba, nedostatek zboží pro vývoz neposkytovaly nezbytné zdroje ke krytí nákladů na jeho správní aparát, na vojsko, na údržbu a zřizování komunikací, na rozvoj zdravotnictví, školství a tak dále. Jevilo se proto nezbytným získat přesný obraz o situaci zejména lidu, jejž především ona krize zatížila po krajní mez, aby vůbec bylo možné hledat prostředky k ná- 178) Obdobně V. Urbancová v práci Počiatky slovenskej etnografie, Bratislava 1970. 99

Strana 100
pravě. Toto poznání zprostředkovala dobová statisticko-topografická lite- ratura. Obecné tendenci, vyrostlé ze zcela konkrétních potřeb, napomáhalo svým postojem osvícenství, třebaže někde, jako v rakouském soustátí, velmi krotké, a to převzetím západních merkantilistických a fyziokratických teorií, dále byť i sebezdrženlivější kritikou podílu, který měly na daném stavu ideologické opory starého pořádku, jakož i lidovýchovnými snahami. Není nikterak náhodné, že se dřív než v rozdrobeném Německu objevil v kontextu zmíněné literatury zatím první známý doklad pro pojem ná- rodopisu právě v jedné z prací pražského profesora dějepisu a státovědy Josefa Madera.179) Podle něho má národopis vylíčit počet, vlastnosti a činnost lidu, jeho domácí a společenský život, k čemuž je nezbytně za- potřebí srovnávacích údajů. A jestliže je snad předmětem statistiky v už- ším smyslu toliko politické zřízení, je toto zřízení přece jenom tak úzce spjato s myšlením a životem lidu, s jeho náboženstvím, řemesly, mravy a zvyky, že je nelze od nich oddělit, neboť jedno se dá pochopit a vyložit toliko v souvislosti s druhým. Nepříliš dlouho poté byla pak takto nastíně- ná koncepce oboru rozvedena v pokyny pro terénní výzkum.180) Vedle místní statistiky a dějin, popisu přírody a klimatických poměrů měla se pozornost badatelů zaměřit na obecní zřízení, církevní, školní a společen- ské poměry, na situaci čeledi, na všechny podrobnosti zemědělství v hlav- ních i vedlejších odvětvích, v řadě nikoli poslední pak na zvyky a obyče- je, kam slušelo zahrnout i subjektivní vztah obyvatel k oděvu a stravě, práci a odpočinku, chudobě a bohatství, mládí a stáří, nemoci a smrti. Protože nám jde v dané souvislosti toliko o počátky etnografie, lze tuším přestat na tom, co bylo právě k věci řečeno. Jakkoli se tedy jeví výchozí teze jako podložená - je totiž příznačné, že v načrtnutém osvícenském programu podobně jako dříve v humanismu vycházejí zkrátka jevy, na něž se soustředila až folkloristika —, vyvstává nicméně otázka, zda snad není také u etnografie přece jenom na místě předpokládat obdobně jisté pří pravné období. Skutečně je tomu tak například ve velmi seriózním díle G. Cocchiary.181) Vznik oboru se zde přímo spojuje s velkými zámoř- skými objevy, a to tak, že se za jeho teoretické východisko pokládá objev „dobrého divocha“, na něhož upřel pozornost Evropy Michel de Mon- taigne na základě zpráv Jeana de Léry o brazilských domorod- 179) Myslí se jeho 1787 v Praze vydané Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen. Srov. I. Weber-Kellermann, Deutsche Volkskunde zwischen Germanistik und Sozialwissenschaften, Stuttgart 1969, str. 5 n. - Práce L. Schmidta o dějinách rakouského národopisu, s níž by bylo záhodno konfrontovat zde zastávaný názor, zůstala zatím pohříchu nedostupná. 180) Srov. Ch. H. Niemann, Skizze zur Beschreibung eines Landdistrikts...,Schlesw.- holst. Vaterlandskunde 1802. Údaj u Weber-Kellermann tamtéž. 181) Storia del folklore in Europa, 1954, polský překlad, Warszawa 1971. 100

Strana 101
cích.182) Jakkoli se může zdát na první pohled tato konstrukce přesvědčí- vou, její průkaznost se zmenšuje, uvědomíme-li si, že už Celtes vyzvedl, třebaže ve stylizaci s příklonem k antickému mýtu o zlatém věku, v životě Laponců tytéž příkladné jevy,183) které daleko později imponovaly Mon- taignovi u divochů na jiném konci světa. A kdyby jenom to: právě zmíně- nou názorovou obdobu bude sotva možno pokládat za bezvýznamnou, lze-li její závažnost posílit dalším podobným příkladem. Nuže, jako doklad etno- grafií prý ovlivněného a zpětně její další rozvoj stimulujícího postoje bý- vají uváděny Montesquieuovy Lettres persanes. V listech, které do- mněle zasílají přátelům dva vznešení perští návštěvníci Paříže, jsou vylí- čeny poměry ve feudální monarchii jako zvrácené ve srovnání s osvícenou vyšší lidskostí, jež vládne u nich doma. Jenže co říci tomu, že mnohem dřív známý už nám Rosenplüt užil stejného slovesného triku, jehož smyslem bylo zaručit autorovi nenapadnutelnost, když se odvážil dotknout některých ožehavých otázek. V jeho masopustní hře z roku 1456 Des Tur- ken vasnachtspil sultán za návštěvy v Norimberku staví tamním křesta- nům před oči neslýchaný obraz jejich společenského pořádku s důrazem právě na těch jevech, jež autor vytýkal ve svých didaktických verších.184) Už z pouhé chronologie je jasné, že oba humanistické projevy nelze uvá- dět v závislost na zámořských objevech. Cocchiarova teze se proto v tomto smyslu jeví jako nesprávná; zřejmě nepostihla nejvlastnější stimul pro zrod oboru. Ale znamená to snad, že jsme tedy oprávněni posunout počátky etnografie nazpět až do období německého humanismu? Rozhodně nikoli; však jsme také na svém místě užili pojmu etnografie avant lettre. Brání tomu předně okolnost, že ani v samém Německu nenalezla v druhé polovině století po svém velkém vzepětí pokračovatelů, a dále naprosto nelze předpokládat, že by byl Montaigne vědomě navazoval na své 182) Léryho cestopis, vydaný poprvé 1578, byl už 1590 přeložen rovněž do češtiny pod názvem Historie o plavení se do Ameriky, kteráž i Brasilia slove. Kritické vydání čes- kého znění v Památkách staré literatury české, sv. 19, připravili r. 1957 Q. Hodura a B. Horák. Český překlad, dílo dvou bratrských kněží, byl ovšem pořízen proto, že na- bízel možnost agitačního využití v tehdejší napjaté náboženské situaci u nás. Hugenotský autor totiž mimo jiné vyhrotil své vylíčení přirozené ušlechtilosti divochů v kontrast se zvěrstvy, jichž se dopouštěla katolická strana za náboženských válek ve Francii. 183) Toto závažné místo zní takto: „Zde se nikdo nerozněcuje vínem a nekazí přepychem. Nikdo nepřekypuje ctižádostí a nehoní se za zlatem za cenu vraždy a násilností. Kovový hlas zvonů zde nesvolává lid, v chrámech tu nezvučí pozouny a flétny a není slyšet zvuk varhan. Žádný jurista tu nepřekrucuje právo, žádný lékař nevymáhá krvavou úplatu a žád- ný muž s tonzurou netrápí lid. Žijí bez peněz, které plodí sváry a smrt, tasené zbraně a umění podvodu.“ Srov. Geschichte der deutschen Literatur, cit. zde v pozn. č. 7, str. 155. 184) Například v jedné z jeho promluv: „Když bohatý obelhává chudého a chytrý upírá majetek nuznému, když sytý nechce nakrmit hladového, když učení a Písma znalí dávají špatný příklad laikům ... a pán nechce žít v míru se sedlákem, tehdy začíná neštěstí křes- tanů.“ Jeden z jeho rádců pak doplňuje o knížatech: „Každoročně zvyšují sedlákům dávky A když jim někdo za to laje, ztlučou ho jako dobytče, i kdyby proto jeho žena a děti měly trpět nouzi a umřít hlady ... Jářku, tohle nemůže dlouho potrvat!“ Srov. rovněž Geschich- te ..., str. 86. 101

Strana 102
německé předchůdce; také zde tedy postrádáme zjevnější naukovou konti- nuitu.185) Výše zjištěné frapantní shody proto třeba spíš pokládat za navzá- jem nezávislé odrazy obdobně naléhavých situací, jimiž se vyznačoval ne- rovnoměrný vývoj evropského feudalismu. Naproti tomu se jeví nepochybná návaznost mezi Montaignem a společenskými teoriemi Rousseauový- mi, jež nemálo ovlivnily osvícenské a zejména preromantické myšlení. Ani to však nestačí zachránit Cocchiarovu tezi. Setrváme tedy na názoru, že etno- grafie vznikla až za osvícenství, a co předcházelo, počínajíc Montaignem, zahrneme nanejvýš do přípravného období. Rozbor německého humanismu ovšem skýtá poučení v několikerém smě- ru. Především bude třeba skvělému výkonu oné skupiny autorů, jíž jsme věnovali pozornost, přiznat v tradici myšlení o společnosti a v zájmu o li- dovou kulturu místo, jež mu právem patří. V souvislosti s tím pak vyvstá- vá - řečeno na okraji — otázka, zda vůbec existovala a jaká je v tom pří- padě obdoba tohoto zájmu v humanismu českém, který je z tohoto hlediska zatím pramálo prozkoumán.185a) Dále německý humanismus vrhá světlo i na počátky etnografie novodobé: posiluje názor, že motiv jejího vzniku v osvícenství nelze spatřovat jenom v imanentním vývoji vědy samé. Na po- čátku 16. století i na konci feudalismu sama aktuální společenská situace, životní podmínky lidu byly to, co nutilo k přesnému zjištění a analýze. Rozumí se, že konečnému, vyzrále krizovému stavu byl přímo úměrný i vyšší stupeň programové ujasněnosti zkoumání už v plném smyslu etno- grafického. Jak v humanistických nábězích, tak při skutečném zrodu byla tedy etnografie po výtce vědou o současnosti. A i když se časem vyvinula v disciplínu v podstatě historickou, neměla by ani dnes, a právě dnes, na toto své počáteční zaměření zapomínat. O povaze krizového stavu německé společnosti na přelomu 15. a 16. sto- letí - a tím navazujeme na výklad před exkursem - se už stala aspoň povšechná zmínka, jež si nyní vyžaduje doplnění a zpřesnění. Neboť tře- baže Hodoporicon vznikalo v ústraní klášterní cely a sám klášter ležel na území, kam až přímo nezasáhlo bouřlivé dění, jež propuklo ještě za Butz- bachova života, přece jenom je autobiografie poznamenána hektickým ovzduším před selskou válkou a reformací, kdy v Německu historický 185) Fakt, že Cocchiara o německém humanismu zcela mlčí, dá se patrně vysvětlit také tím, že při líčení vývoje etnografie a folkloristiky poněkud nerovnoměrně vyzvedá podíl románských národů. 185a) Shodně na potřebu nového a prohloubeného zkoumání etnografických tendencí v humanismu upozornil H. Wilsdorf ve studii Humanismus und Volkskunde bei Johan- nes Rhagius (Rak) Aesticampianus, in: Festschrift für Paul Nedo I (= Lětopis 11/12), Baut- zen 1968, str. 282 n. 102

Strana 103
Götz von Berlichingen, spíš už námezdný lancknecht než rytíř, mečem prosazoval zájmy hned toho, hned zas jiného ze znesvářených kní- žat a kdy se tam potuloval historický doktor Faust. Především sílil útlak a znevolňování sedláků, kteří se několikrát vzbouřili a byli brutálně paci- fikováni. Vřelo to rovněž ve městech, kde se napětí vybíjelo ve sledu vzpour plebejských vrstev proti patriciům. Města žila v neustálém střehu před přepady feudálů, jejichž vnitřní antagonismy se nakonec řešily také krva- vě, totiž povstáním deklasovaného a zchudlého říšského rytířstva, jehož část už dříve žila z loupeže.186) Pocitem tohoto všeobecného neklidu se dá vysvětlit, že Butzbachovi při vzpomínce na pobyt v Čechách vytanuly v několika případech právě jevy obdobné poměrům doma. Neboť také moc českého panovníka, pobývajícího často mimo zemi, byla valně oslabena. Šlechta utužovala poddanství lidu, nad nímž si na sebe strhla také prak- ticky všecku soudní pravomoc. Zejména však záměrně oslabovala pozici královských měst: podrývala jejich hospodářské základy rozbíjením vý- sad, na nichž spočívala jejich prosperita, brzdila směnu zboží mezi svými vesnicemi a jimi, vytlačovala je z trhů na svém území, aby je uvolnila pro měštany svých poddanských měst a městeček, jichž rychle přibývalo. Daný stav zhoršovaly zostřené náboženské vztahy: katolictví podporované krá- lem a stoupenci v řadách nejvyšší šlechty přecházelo, zejména v hlavním městě, do otevřeného nástupu proti kališníkům. Loupežnické tlupy, jež bez většího úspěchu potírali páni i města, byly nejvýmluvnějším příznakem poměrů v rozvrácené zemí. Jak se krizový stav Německa promítal do tamního společenského vědomí, bylo už zčásti naznačeno. Táž tendence, již jsme objevili v přímých popi- sech sociální skutečnosti, vložených do historicko-topografických děl, a v jejím zobrazení v krásné próze i verších, projevovala se dále také v jisté skupině spisků žánrově dost těžko zařaditelných, k nimž patří zejména Reformatio Sigismundi (1439), obdobná Reformace Friedricha III. (1441). dále tzv. Oberrheinischer Revolutionär (kolem 1500) a tzv. Neuer Karst- hans (1521). Jejich vesměs anonymní autoři, příslušníci intelektuálních měštanských, ale i šlechtických kruhů, volali v nich po radikální reformě Říše a církve, stupňujíce naléhavost svých výzev začasté prorockým pa- tosem. Naděje v tuto reformu pak byly dočasně spojovány přímo s osobou císaře Maxmiliána I. Doložit to lze také odjinud než jenom z literatury. Máme tu na myslí dílo Dürerovo. Uvádíme-li je opět v této souvislosti, je to také proto, že zvlášt dobře umožňuje pochopit vnitřně protikladný dobový vztah ke skutečnosti. Neboť na rozdíl od jeho akvarelových kreseb vyznačuje se cyklus dřevořezných listů k Apokalypse složitou, mnohovrs- 186) Podrobnější výklad srov. v klasické práci F. Engelse, Der deutsche Bauernkrieg. 1874. 103

Strana 104
tevnou alegoričností. Jeden z těchto jejich významů je právě vyjádřením naděje v Maxmiliánovo poslání, povýšené na úroveň kosmického mýtu. Jinde listy tlumočí obecnou vizi říše evangelické svobody a rovnosti, jež zavládne po světové katastrofě. A neschází tu ani narážka na tragický konec Hanse Böheima, vůdce jedné z potlačených selských vzpour.187) Jestliže vizionářské a chiliastické polohy nebyly cizí nejvýznamnějším vzdělancům, není divu, že také radikální představy lidu o přestavbě společ- nosti braly na sebe fantastickou podobu, opřenou o svérázně přizpůsobe nou náboženskou tradici, jak to bylo zvlášť dobře patrné v asketických počátcích hnutí vyvolaného Böheimem, jemuž prý sama Panna Maria určila obsah jeho poslání. Všeobecná nejistota, neklid a vzrušení, jimž dobové poměry skýtaly zvlášť živnou půdu, projevovaly se ještě jinými formami. Především sám rok 1500 byl pocitován jako osudové datum: oče- kával se konec světa a poslední soud. Množila se výstražná znamení, jako byly ony z nebe spadlé kříže, jež měly označit spravedlivé, aby byli za- chráněni v hrozící katastrofě. Mysli, upřené k hledání záchrany, jevily neobyčejně vystupňovaný sklon ke kultu ostatků. Málem jako epidemie propukaly masové pouti na místa zázraků a nadpřirozených zjevení. Vzrůs- tala víra v magii. Spolehlivé dobové zprávy nenechávají na pochybách, že tehdy kolovalo obrovské množství čarodějnických knih, z nichž některé, příkladně mnohokrát přepracovaná a napodobená Clavicula Salomonis, vy- cházely ze starší talmudistické, možná už gnóstické tradice, jiné pak, jako proslulý Heptameron Pietra d'Abano, byly novějšího původu. Množilo se podání o čarodějích, k nimž byl přiřazován kdekterý starší i novější trochu významnější teolog a učenec, zvlášť když se zabýval přírodovědným bádáním; vždyť nejeden z nich byl církví pronásledován jako kacíř. Ba ne- unikli podezření ani papežové, z nichž někteří prý dosáhli svého úřadu paktem s dáblem. Jeho fyzická přítomnost na zemi a škůdné působení pro- střednictvím osob mu propadlých platily už bezmála obecně za věc proká zanou nad jakoukoli pochybnost. Však už planuly hranice a na zkušenostech z inkvizičních procesů byl založen roku 1487 vydaný Malleus maleficarum Jakoba Sprengera a Heinricha Institorise, onen strašlivý systematický návod, jak vyhledávat a usvědčovat čaroděje, sankcionovaný o tři roky starší bulou Inocence VIII. Supremis desiderantes affectibus. Na doklady víry v magii, v existenci čarodějnic, ve věštebná znamení a podobně v Hodoropicu bylo už upozorněno. Jejich vysvětlením v širších souvislostech, z nichž je patrné, že jeho autor, klerik, nestál názorově blíz- ko snad jenom nejzaostalejším stanoviskům — mnoho by k té věci řeklo, 187) Podrobněji o tom R. Chadraba, Dürers Apokalypse. Eine ikonologische Deutung, Praha 1964. 104

Strana 105
kdyby se provedlo bližší srovnání opět například s Lutherem -, náš rozbor autobiografie může skončit. Snad se v něm podařilo odůvodnit, jaký význam jí přikládáme a proč na ni obracíme pozornost. 105

Strana 106
humniscische echHogRuphie BöhmeNs Zusammenfassung Die Bedeutung der Autobiographie Johannes Butzbachs für die böhmische Kulturgeschich- te wurde schon in den neunziger Jahren des vergangenen Jahrhunderts von J. V. Nováček erkannt, obwohl er seinen informativen Bericht nur auf deren unvollständige und ungenaue Beckersche Ubersetzung stützen konnte. Sein Vorhaben, eine kritische Ausgabe des Hodo- poricon urtextlich lateinisch herauszubringen scheiterte jedoch an ausserlichen Umständen. Infolge dessen mussten auch unsere Literaturforscher lange Zeit hindurch mit einer teil- weisen Übersetzung Hodoporicons von E. Bass (1928) vorliebnehmen, die ebenfalls auf Beckers Version fusste. Motiviert wurde diese Ubersetzung vornehmlich von den Bemü- hungen, Butzbach als eine attraktive Lektüre zu präsentieren, was übrigens vollkommen berechtigt war in Anbetracht seiner Wortkunst. Dieser wenig befriedigende Zustand dauerte bis zum Jahre 1958, als H. Preiss in seinem Werk Böhmen, wie es Johannes Butzhach von 1488—1494 erlebte (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, hist.-phil. Reihe, Bd. 4, München) die Sache in die Hand nahm. Seine Leistung zeitigt jedoch - leider - in jeder Hinsicht den Charakter einer verpassten Gele- genheit. Dies trifft schon auf die Herausgabe von Butzbachs Autograph zu (Manuskript der Bonner Universitätsbibliothek, Sign. S 356), von dem Preiss in sein Buch den Böhmen unmittelbar betreffenden Teil übernahm, d. h. vom 14. Kapitel des ersten Buches bis zum 21. Kapitel des zweiten Buches. In Hinsicht der textologischen Bewältigung weist Preissens Wiedergabe schwerwiegende Mängel auf: seine Version ist des öfteren anfechtbar, wenn nicht gar falsch; vor allem waren die Emendationen nicht richtig ausgeführt, auch dort, wo sie auf der Hand lagen, bei evidenten Korruptelen. Die beiliegende deutsche Übersetzung andert stellenweise den Sinn der Vorlage; es gibt sogar Stellen, mit denen sich der Über- setzer keinen Rat wusste und sie einfach wegliess. Das Kommentar zu Butzbachs Text fusst auf einer recht unvollständigen und vielfach auch veralteten, insbesondere linguistischen Literatur. Bei der Interpretation der von Butzbach notierten Fakten und Erscheinungen ethnologischen Charakters begeht Preiss sogar methodische Fehler, die man einem Anfänger zumuten könnte. So z. B. trägt er kein Bedenken, eine novellenartige Episode von dem zahmen Bären, die nachweisbar Butzbachs Feder zuzuschreiben ist, für ein authentisches Volksmärchen zu erklären. Darüberhinaus konstruiert er deren phantastische Filiation bis in die Ausgangsschicht der buddhistischen Tradition zurück, die erstmals in dem Pantschatantra fixiert ist. Und was besonders in die Augen springt: er hat die Stirn, die Landbauten in Mittelböhmen vom letzten und vor- letzten Jahrhundert, die schon unter Berücksichtigung der kommerziellen Ziele und unter dem Einfluss der Vorstadtarchitektur entstanden, als Stütze seiner Behauptung von der Infe- riorität der tschechischen Volksarchitektur anzuführten. Der eben zitierte Umstand lässt durchblicken, dass Preissens Werk trotz proklamatierter Objektivität den unseligen politischen Tendenzen verpflichtet ist, denen übrigens auch die Institution dienlich ist, in deren Schriftenreihe das Werk herausgegeben wurde. Voll und ganz wird es durch sein Kommentar dort bewahrheitet, wo er anhand von Butzbachs Angaben (die für Preissens Bedürfnisse ziemlich dürftig sind) eine Rekonstruktion der 106

Strana 107
ethnischen Grenze anstrebt, die sich in Böhmen als Folge der Hussitenkriege gebildet hat (die vermeintlich von nationalem Hass motiviert waren). Der Autor wendet hier wiederum einen dämlichen methodischen Trick an: schönstill setzt er die Nationalitätengrenze der Grenze gleich, die die Territorien beider Konfessionen in Böhmen zu Wladislaus' Zeiten trennte. Es besteht kein Grund dafür, nicht offen zu bekennen, die nichtbefriedigende Leistung Preissens wäre für den Verf. ein Anlass zum Versuch um eine Richtigstellung der Angelegen- heit gewesen. Obendrein ist diese neue Präsentation des Butzbachschen Hodoporicon von den Bestrebungen geleitet, dadurch eine womöglich genau überprüfte Basis für eine wei- tere Facharbeit zu gestalten. Deswegen liegt der Schwerpunkt dieses Buches in der exe- getischen Übersetzung jenes Teils der Autobiographie, die direkt dem Aufenthalt des Autors in Böhmen gewidmet ist, wobei der lateinische Urtext im voraus kritisch überprüft und nach Bedarf emendiert wurde. Dies wurde anhand von Fotokopien der Schlüsselstellen im Text durchgeführt, die uns die Bibliothek, die das Autograph aufbewahrt hält, mit aussergewöhnlicher Bereitwilligkeit zur Verfügung stellte. Zum besseren Verständnis der Zusammenhänge wird die Übersetzung in einen Rahmen von resumierten unübersetzen Teilen eingefasst und von einem Abriss der Biographie Butzbachs für die Zeit nach der Vollendung des Hodoporicon ergänzt. Das anschliessende Kommentar verfolgt mehrere Ziele and hat demzufolge auch meh- rere sachdienliche Schichten. Zunächst werden die unerlässlichen textkritischen Notizen wiedergegeben, vor allem diejenigen Stellen betreffend, deren Interpretation, allein durch die Übersetzung gegeben, von der bisherigen Interpretation abweicht. Ausserdem führt das Kommentar zumindest Preissens gröbste Irrtümer auf das rechte Mass zurück; die Polemik wird jedoch nicht zielbewusst betont. Der Verf. hielt nämlich für weit zweckmässiger, wo- möglich all das hineinzubeziehen, was zur maximalen Klärung und zum Verständnis des Butzbachschen Textes beitragen könnte. Mit anderen Worten: was der Forschung eine Möglichkeit geben könnte, aus Butzbachs Text maximalen Nutzen zu ziehen. Die Bedeu- tung mancher Aussagen Butzbachs sowie der unerlässliche polemische Standpunkt führten dazu, dass das Komentar stellenweise in kleine Monographien hinüberwuchs; dies trifft z. B. auf einige Sagentypen zu, auf Angaben über Magie, die Persönlichkeit J. Trithemius und seine Bedeutung für Butzbachs Biographie und Werk u. ä. Entsprechend der Sendung der Publikation wird im Kommentar freilich die grösste Auf- merksamkeit der Verifikation des von Butzbach notierten ethnologischen Materials gewid- met. Es ergibt sich daraus, dass seine Betrachtungen über Leben und Kultur des Volkes genau und verlässlich sind; es kann daher angenommen werden, dass dieselben Eigen- schaften auch jene von seinen Angaben auszeichnen, die von anderorts nicht nachge- wiesen sind und eben durch ihr Spezifikum um so mehr an Bedeutung gewinnen. In seiner Ganzheit stellt das Hodoporicon eine ausserordentlich wichtige Quelle dar für die Er- kenntnis der Kultur des böhmischen Volkes vom Ende des 15. Jahrhunderts; eine Quelle, der - abgesehen von ihrem Alter - an Inhaltsreichtum und Glaubwürdigkeit für die ge- schichtliche Ethnographie kaum eine andere nachkommt. Darüberhinaus bleibt Hodopori- cons Bedeutung nicht nur auf Böhmen beschränkt; als Quelle kann das Werk auch z. B. von der vergleichenden Folkloristik ausgenützt werden, vor allem von der Sagenforschung. Die von Butzbach niedergeschriebenen mündlichen Überlieferungen, wie Z. B. die Kutten- berger Sage von dem Silberfund, erfassen nicht selten ältere Varianten, als sie z. B. im Kommentar zur Sagensammlung der Brüder Grimm registriert sind. Obwohl Butzbachs Beitrag zur Ethnographie von grosser Bedeutung ist, darf man nicht aus dem Auge lassen, dass das Hodoporicon keinesfalls ein ethnographisches Werk in dem heute herkömmlichen Sinne des Wortes ist. Die Schilderung des Volkslebens bildet nur eine Komponente der literarischen Gestaltung der Butzbachschen Biographie. Ihr wahrer 107

Strana 108
Sinn liegt woanders, ausserhalb der genannten Bedeutungsschicht. Anders gesagt heisst es, dass das Bild der hiesigen, irdischen Realität einem gewissen Gesamtsinn des Werkes un- tergeordnet, folglich mit einem gewissen Kolorit behaftet und einer gewissen literarischen Stilisierung unterzogen ist. Die wahre Gestalt der dargestellten Realität herauszuholen, d.h. ihre Verifikation für den Gebrauch der Wissenschaft von heute zu unterstützen (die natürlich andere Werkskomponenten aktualisiert als diejenigen, die im Kontext der Zeit in den Vordergrund traten), ist nur dann möglich, wenn die Funktion blossgestelk wird, die sie in bezug auf den ideellen Gesamtplan des Werkes erfüllt. Dies ist nur anhand der strukturalen Analyse der Hodoporicon möglich, die - soweit dem Verf. bekannt ist - noch nicht zufriedenstellend durchgeführt wurde. Die Benennung Wanderbüchlein, die in der deutschen Wissenschaft allgemein gebräuch- loch ist für Butzbachs Autobiographie, enthält schon eine Andeutung einer gewissen Gesamtcharakteristik des Werkes. Es ist jedoch eine Charakteristik, die eher irreführt und von dem Bedeutungsschwerpunkt des Hodoporicon ablenkt. Sie erfasst nämlich nur eine von den Schichten seines literarischen Ausbaus, u. zw. diejenige, die sich dem ersten Blick bietet. Anders sieht das Ergebnis der strukturalen Analyse aus: Die Beobachtungen über die Qualität und das gegenseitige Verhältnis von epischen und nichtepischen Moti- ven, über die eigenen Reflexionen des Autors, über das Kompositionsarrangement aller thematischen Elemente, sowie über Charakter und Funktion von wesentlich differenzierten Sprachmitteln führen — wahrscheinlich eindeutig - zum Schluss, dass der Schlüssel zur Erfassung des Ursins des Werkes, seines Leitmotivs, von dessen allegorischen Wesen gebo- ten wird: der Erdwandel des Autors ist hier nur eine Allegorie des Geistwandels, eine Allegorie der Wanderung eines Menschen der Erfüllung der wahren Lebensberufung entgegen, der Wanderung, deren Ziel das Ruhen in Gott ist. Offensichtlich ist die Wiedergabe der Rea- lität nicht das primäre Ziel an sich. Das Problem des Butzbachschen Verhältnisses zur Realität muss also separat überprüft werden, unter Berücksichtigung des zeitgenössischen literarischen Kontextes. Als geistliche Allegorie, in dem schon angeführten Sinn aufgefasst, blickt das Hodopo- ricon (im Jahre 1506 vollendet) in die Vergangenheit zurück. In gewissen Beziehungen scheint es jedoch, ein Werk der Übergangsperiode zu sein; es ist darin eine gewisse Neigung zum Humanismus bemerkbar, dem übrigens die allegorische Denkweise (wennauch in an- derer Richtung) nicht fremd war. Ebenso nicht fremd war dem Humanismus die Moralisie- rung, obwohl er dabei die Kriterien der traditionellen kirchlichen Ethik schon verliess. In seiner Autobiographie bewertet Butzbach alles in Hinsicht Moral, nach alter Sitte, ver- steht sich. In einem seiner Aspekte ist also das Hodoporicon eine Moralität, was jedoch kei- neswegs im Widerspruch zu seiner allegorischen Konzeption steht. Im Gegentiel: sein alle- gorisches Wesen steigert die morale Wirkung und bringt sie emotionell zur Geltung. Dies war besonders am Platz, weil die Autobiographie in Hinsicht ihrer konkreten Zielsetzung eine Erziehungsschrift war, vom Autor für seinen Stiefbruder verfasst als Muster und An- leitung zur vernünftigen Lebensführung. Unter Berücksichtigung der Wirkung seines Wer- kes in dieser Hinsicht strebte der Autor freilich danach, die realität möglichst glaub- würdig und nachweisbar im Grundplan des Werkes zu wiedergeben. Abgesehen von der typischen humanistisch-wissenschaftlichen Ausstattung macht sich Butzbachs Neigung zu progressiven zeitgenössischen Tendenzen vor allem darin bemerk- bar, dass er im wesentlichen die vom Humanismus proklamierte Anderung in der bishe- rigen Auffassung der menschlichen Persönlichkeit akzeptierte. Demzufolge ist das Hodo- poricon eben als Autobiographie verfasst, deren Held der Autor selbst ist. Er gebärt sich als eine Persönlichkeit, die sich schon in beträchtlichem Masse ihres eigenen Wertes, ihrer Einzigkeit, die nie oftmalig ist, und ihrer Souveränität als schöpferisches Subjekt bewusst ist. Er ist ein Mensch, der volle Selbstgestaltung schon hienieden anstrebt, durch Vermitt- 108

Strana 109
lung von einer hohen, alles umfassenden Bildung. Ferner ist er eine Persönlichkeit, die sich der Verantwortung nicht nur in bezug auf sich selbst, sondern auch auf andere Per- sönlichkeiten bewusst ist, und nimmt also ihnen gegenüber eine ehrfurchtsvolle Haltung ein. Er bemüht sich - zumindest in Andeutung - um eine kritische Haltung gegenüber der Realität und zögert nicht daher vor der Konfrontation seiner eigenen Ansichten mit denen der Autoritäten. Als Masstab des menschlichen Wertes gilt ihm der Grad der er- reichten Tugend und der moralen Qualitäten, keineswegs also Geschlechtsprivilegien, ge- sellschaftliche Einstufung u. ä. Die humanistische Konzeption des Menschen, wie sie auch Butzbach vertrat, führte dann zur Anderung des Verhältnisses zur Umwelt: das Milieu, in dem sich der Mensch selbst gestalten konnte und sollte, fesselte seine Aufmerksamkeit ebenso sehr wie sein eigenes Innenleben. Sein Interesse galt auch der Gesellschaft und ihrem Leben sowie der Natur, vor allem der durch schöpferische Arbeit vermenschlichten Natur. Die Welt wurde in einem ungeahnten Mass erkennbar, wobei das kultivierte Sinneswahrnehmen den Aus- gangspunkt dazu bot. Wenn man alle diese Momente bedenkt und Butzbachs günstige persönliche Dispositionen in Erwägung zieht, wie z. B. seine Herkunft, sein wechselhaftes Schicksal voller Widerwärtigkeiten, seine verschiedenen Professionen, bevor er ins Kloster ging, sowie sein scharfes Beobachtungstalent, so leuchtet einem gleich ein, worauf jene aus- drucksvolle, hier eben verfolgte Züge des Hodoporicon fussen: Es ist das reich dokumen- tierte Bild des Volkslebens, darüberhinaus auch das Verhältnis Butzbachs zum Volk, man könnte sogar sagen sein Mitleid mit dem Volk (nicht selten durch seine Verdammung des gesellschaftlichen Übels und durch die damit verbundene Kritik der Feudalherren als dessen Urstifter ausgedrückt) und nicht zuletzt auch Butzbachs evidenter Respekt (bei gleichzeitiger Unversöhnlichkeit in Sachen der Glaubenslehre) zur Lebenspraxis der böh- mischen Kalixtiner. Man kann also sagen, dass das humanistisch orientierte Verhältnis zur Realität in wesentlichem Masse die Glaubwürdigkeit jener thematischen Grundschicht der Autobiographie Butzbachs verstärkte, die heute das Objekt des Interesses und der Forschung ist. Im Licht der schon genannten Seiten des Hodoporicon erscheint dessen Autor als Mit- läufer des deutschen Humanismus, obwohl er ansonsten auf dessen konservativem Flügel steht. Er nähert sich jener Gruppe von Autoren, die sich als Ziel gesetzt haben, ein systematisches und erschöpfendes Bild der zeitgenössischen deutschen Realität zu brin- gen, damit die daraus resultierenden Kenntnisse zur Unterstützung der schon früher pro- klamierten, die Reform der Gesellschaft anstrebenden Tendenzen ausgenützt werden könn- ten. Die Triebkraft dieser Bestrebungen kann kaum woanders gesucht werden als im be- klemmenden Lebensgefühl, durch die allgemeine Krisensituation im Zeitraum vor dem Bauernkrieg hervorgerufen. In ihrer Gesamtheit stellen die Arbeiten dieser Autoren eine Ethnographie sui generis dar, eine Ethnographie „avant lettre“. Es handelt sich um eine hervorragende Leistung dieser Autorengeneration, eine Leistung, die im europäischen Kon- text bis heute noch lange nicht entsprechen geschätzt wird. Deswegen widmet ihr der Verf. einen umfangreichen Exkurs, in dem er u. a. erlärt, warum die spätere, wirkliche Ethno- graphie der Aufklärungszeit diese Andeutungen sehr in Erinnerung bringt, ohne jedoch an sie direkt anzuknüpfen. Schliesslich ermöglicht der Zeit- und Ortskontext, in dem das Hodoporicon entstand, auch die Prägnanz der Schilderung einiger Seiten des Lebens in Böhmen unter Wladislaus zu begreifen und zu schätzen: Butzbach wurde auch hier ganz fühlbar von den Folgen analoger, wenn auch nicht so bedrohlicher Spannungen bedrängt. 109

Strana 110
Гуманистическая отнография Чехии Иоганес Бучбах и его Годопорикон Резюме Значение автобиографии Иоганеса Буцбаха для чешской истории купьтуры заметил еще в 90�ых годах прошлого стопетия И. В. Новачек, хотя для своего сообщения он мог воспользоваться только неполным и неточным переводом Беккера. Однако его намерение опубликовать критическое издание Годопорикона не осуществилось из�за чисто внешных обстоятельств. В следствие того и наши литературоведы допгое время пользовались частичным переводом Годопорикона, который в 1928 г. сдепаи 9. Басс, опять�таки на основе версии Беккера. Причем в зтом переводе 3. Басс прежде всего стремился представить произведение Буцбаха как занимательное чтение, что впрочем вполне оправдано бесспорными сповесными качествами данного произведения. Такая неудовлетворительная ситуация продолжапась вппоть до 1958 г., когда отим вопросом занялся г. Прейс в работе Böhmen, wie es Johannes Butzbach von 1488 - 1494 erlebte (Veröffentlichungen des Collegium Corolinum, hist. — phil. Reihe Bd. 4, München). Но и сожалению резупьтат отой работь во всех отношениях неудовлетворительный. Ото касается и опубликования афтографа Буцбаха (рукопись унив. библиотекь в Бонне, номер S 356), из которого Прейс включия в свою книгу часть текста непосредственно касающуюся Чехии, т. е. с 14 главы первого тома по 21 главу второго тома. С точки зрения текстологии в издании Прейса имеются значительные недостатки: чтение им рукописи часто спорно, если не ошибочно, а главное, не были достаточно точно проведены змендации, а именно там, где ето было очевидно - в поврежденных местах текста. Приложенный перевод на немецком языке кое�где искажает смыся оригинала, даже в некоторых местах, с которыми переводчик очевидно не сумеп справиться, перевод был им попросту упущен. Комментарий к тексту Буцбаха опи- рается на неполную и в большинстве случаев устаревшую питературу, прежле всего лингвистическую. Особенно ето заметно в интерпретации фактов и явлений етнопо- гического характера собранных Буцбахом, где Прейс, словно новичек, делает методи- ческие ошибки. Например он не боится утверѫдать, что новеппистический опизод о робком медведе является подлинной народной сказкой, хотя можно легко доказать, что етот опизод написан самым Бучбахом, и далее в доказательство своей правоть! Прейс конструирует совершенно фантастическую генеалогию зтого зпизода, обращаясь к первоначальной буддистской традиции, впервые зафиксированной в Панча- тантре. Особенно бросается в глаза то, что он не стесняется в поддержку своего утверждения о неполноченности чешской народной архитектуры, приводить как при- мер деревенские постройки средней Чехии прошлого и зтого столетия, построенные только в коммерческих челях и под влиянием городской периферийной архитектуры. Только что упомянутое обстоятельство показывает, что работа Прейса, вопреки рекламируемой обьективности, несет отпечаток пресповутых политических тенденций, которым впрочем служит и издательство, выпустившее данное сочинение. Потверж- дает ето и его комментарий в тех местах, где автор на основе неполных данных Бучбаха пытается реконструировать етническую границу, возникшую в спедствие гуситских войн, якобы мотивированных национальной враждой. Автор здесь опять 110

Strana 111
допускает непепый методический трюк, отождествляя национальные границы с терри- ториатьными двух репигиозных течений в Чехии времен правления Впадиспава. Нет причин скрывать, что неудовлетворитетьные резупьтаты работы Прейcа nocпу- жипи импульсом к исправлению спожившейся ситуации. Кроме того, в новом варианте Годопорикона Буцбаха издатель стремился создать проверенную основу для даль- нейшего научного исследования. Вот почему в зтой пубникации основой является зкзегетический перевод той части автобиографии, которая прямо касается пребывания автора в Чехии, причем подлинный латинский текст был заранее критически иссле- дован, и там, где зто было необходимо, были проведены змендации. При исследовании были использованы фотокопии основных частей текста, которыіе охотно предоставила автору библиотека хранящая етот автограф. Для лучшего понимания связей, перевод помещен в резюме непереведенных частей, которое дополняет обзор биографии Буч- баха в период завершения им Годопорикона. Поспедующий затем комментарий ставит перед собой несколько задач, и позтому в нем несколько раздепов. Главным образом в нем помещены необходимые критичес- кие замечания к тексту, касающиеся прежде всего тех мест, интерпретация которых данная самым переводом, отличается от прежних вариантов. Кроме того комментарий указывает на грубые ошибки Прейса. Гораздо бопее чепесообразным оказалось включить сюда как можно больше того, что могло бы способствовать максимальному обьяснению ипониманию текста Буцбаха, или, говоря другими словами, способство- вать тому, чтобы из его текста было почеркнуто как можно больше для научной работыl. Важность некоторых данных Бучбаха, как и неизбежное стремление к попе- мике привели к тому, что в надлежащих местах комментарий разросся в небольшие монографии; зто например касается нескольких типичных персонажей повести, даных о магии, личности И. Тритемиуса и его значения для биографии и творчества Буцбаха. Однако, согласно с идеей етой публикации, в комментарии уделяется большое внимание верификации отнологического материала собранного Буцбахом. В резупь- тате обнаруживается, что 9ти набпюдения жизни и купьтуры народа вполне точнь и надежны, позтому можно предположить, что равноценными качествами отличаются и те его факты, которые не подвержены другими источниками, и тем больше их зна- чение как первоисточника. Как челое Годопорикон представляет собой искпючительно зажный источник ознакомления с культурой чешского народа в конце 15�ого века и дия истории зтнографии не имеет себе равных по своему богатству и правдопо- добию. При зтом его значение не ограничивается только Чехией: например из Годопо- рикона может извлечь пользу сравнительная фольклористика, прежде всего при ис- следовании легенд: собранные Бучбахом устные рассказы, как например кутногорская легенда об открытии серебра, нередко явияются более старыми вариантами, нежели в рассказе зарегистрированные в комментарии и сборнику сказок братьев Гримм. Как ни важен вкпад Буцбаха в етнографию, нельзя забывать о том, что Годопорикон дапеко не етнографическое произведение. Изображение жизни народа составияет толь- ко одну часть в композиции автобиографии Буцбаха, настоящий смысл которой нахо- дится вне стой, только что упомянутой линии повествования. Другими сповами, карти- на жизни подчинена определенному чепостному смыслу произведения, придает ему определенный оттенок, что указывает на подчинение спечифической сповесной сти- лизации. Найти настоящее лицо изображаемой действительности, т. е. подтвердить ее верификацию для потребностей науки (она, разумеется, актуатизирует другие соста- вные части произведения, нежели те, которые стояли впереди контекста своего вре- мени), можно только, благораря обьяснению значения, которые она имеет, и общему плану произведения. 9то возможно только при структурном анализе Годопорикона, ко- торый, как известно автору, до сих пор не был удовлетворительно сделан. 111

Strana 112
Автобиография Буцбаха, вошедшая в историю немецкой литературы под названием Wanderbüchlein, намекает на определенный общий характер произведения. Однако зта характеристика скорее темнит, отвлекает внимание в Годопориконе от самого суще- ственного, т. е. затрагивает только одну из плоскостей его структуры, а именно плос- кость заметную с первого взгияда. С другой стороны, структурный анализ, т. е. раз- мышление о качестве и взаимном отношении между зпическими и не зпическими мотивами, об авторском самопознании, о композиции всех етих тематических олемен- тов как и о характере и функции в значительной мере дифференцированных языко- вых средств приводит, и кажется однозначно, К выводу, что ключ к пониманию под- линного смысла произведения, его главной идеи в аплегоричности: путешествие автора по свету здесь явияется только метафорой путешествия духовного, метафорой пути чеповека в поисках смыспа жизни, пути K Богу. Изображение действительности, разу- меется, не является само по себе главной челью. Вот почему вопрос об отношении Бучбаха к лействительности должен быть исследован особо, с учетом питературного контекста того времени. Однако Годопорикон, законченный в 1506 году, как духовная аплегория, понимаемая в выше указанном смысие, уходит своими корнями в прошое. По некоторым чертам можно судить о нем как о произведении переходного периода; в нем проявияется стремление к гуманизму, которому впрочем аплегорическое мышление, хотя и в дру- гих плоскостях, не было чудно. Гуманизм также не избегая и морализации, но отказав- шись при етом от критериев традиционной церковной етики. И Бучбах в своей автобиографии вѣступает как моралист, разумеется в бопьшинстве случаев придер- живаясь традиционныѭх взглядов. Годопорикон является в одном из своих аспектов мо- рапите, что не противоречит его аппегорической концепции. Как раз ноаборот аплего- ричность усиливает, змоционально подчеркивает моральный офсект. И зта морать при- ходится к месту, так как своим конкретным назначением автобиография явияется про- изведением диактическим, предназначенным для неродного брата автора, как пример и руководство в жизни. Само стремление кдейственности произведения, в етом смысле слова в основной композиционной линии произведения, заставило автора писать реа- листически, с учетом возможности сравнения написанного с действительностью. Не принимая во внимание типичное образование ученого�гуманиста, зта принадлеж- ность Бучбаха к прогрессивным тенденциам того времени проявияется прежде всего в том, что он принял гуманизмом провозглашаемые изменения в понимании человече- ской личности. В следствие чего Годопорикон быя задуман именно как автобиография, в которой главным героем является автор. Мы открываем в нем личность осознавшую уже в значительной степени собственные качества: индивидуальность, неповторимость, самостоятельность натуры творческой; чеповек, который ищет полной самоотдачи уже здесь на земле, и зто прежде всего с помощbю высшего всестороннего образования. Также зто чеповек, который сознает ответственность не только к самому себе, но и K другим лдям, и позтому относится к ним с уважением; чеповек, стремящийся по крайней мере завуалировано к критическому подходу к действительности, и не боя- щийся сопоставлять собственные взгляды! со взглядами авторитетными; человек, дия которого мерой чеповеческих качеств явияется ступень достигнутых добродетели и нравственности, а не родовые привилегии и попожение в обществе. Гуманистическая конценция человека, раздепяемая Буцбахом, привела K новым взгпя- дам на мир: среда, в которой мог и должен быя существовать и развиваться, а также внутренний мир привлекли его внимание; общество и его жизнь, природа, а именно природа обпагороженная человеческим трудом. Мир стаи поразительно познаемым, причем исходным пунктом етого понимания было культивированное чувственное вос- приятие. Еспи принять во внимание все оти аспекты и причислить к ним также попо- 112

Strana 113
жительные личные данные Буцбаха, как например его происхождение, разнообразную и непегкую жизнь, его разные профессии, которыіе он менял до ухода в монастьрь, как и его талант наблюдателя, то сразу видно, на чем основаны те ярко выраженные черты Годопорикона разбираепые нами: а именно та богато иплюстрированная картина жизни народа и сочувствие и нему, выраженное неоднократным осуждением общест- венного зла, и с ним связанная критика феодалов, виновников зтого зла, и не на по- спеднем месте то очевидное уважение жизненого опыта чешских гуситов - чашников, причем не следует забывать и о его бескомпромисности по отношению и вероучению. Можно сказать, что гуманистически ориентированное отношение к действительности значительно упрочило достоверность того основного тематического слоя автобиогра- фии Бучбаха, являющегося в настоящее время предметом изучения. Благодаря только что упомянутым сторонам Годопорикона, его автора можно счи- тать попутчиком немецкого гуманизма, несмотря на то, что в остальном он принадле- жит его консервативному крылу; своим мышлением он приближается прежде всего к той группе авторов, которые поставили перед собой задачу дать систематическую и исчерпывающую картину современной немецкой действительности, чтобы можно было использовать ети знания для поддержки ранее провозглашенных общественно - реформаторских тенденций. Двигательную силу зтих стремлений вряд ли можно ис- кать в другом источнике, как в подавленной атмосфере, вызванной всеобщим кризи- сом в период до крестьянской войны. Сборник произведений етих авторов представля- ет своего рода зтнографию avant lettre; 9то замечатепьное достижение одного поко- ления, которое в европейском контексте до сих пор не было полностью оченено. Автор посвящает ему обширное отступление, в котором между прочим обьясняет, по- чему на зти произведения походит позднейшая, уже настоящая етнография зпохи просвещения, несмотря на то, что она не продопжает их прямой линии. Контекст времени и обстановка, в которой Годопорикон возникал, дает возможность понять и оченить выразительность изложения некоторых сторон жизни Чехии времен Владислава: над автором давлела напряженная атмосфера того времени, пронизыва- ющая все слои общества. 113

Strana 114
SEZNAM VYOBRAZENÍ Západní Čechy Král Vladislav Jagelonský v majestátu Alegorie náboženských poměrů v Čechách Výjev s lapky Vyobrazení jsou vesměs výseky z Klaudianovy mapy Čech z roku 1518. Snímky z negativu uloženého v Literárním archívu PNP v Praze pořídila M. Hlušičková. 114

Strana 115
Distribucí je pověřena ediční komise filosofické fakulty University Karlovy, náměstí Krasnoarmej- ců 2, 116 38 Praha 1 — Staré Město ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE PHILOSOPHICA ET HISTORICA - MONOGRAPHIA LVII-1975 KAREL DVOŘÁK humanistická eCNOGRAfie čech JOHANNES BUTZBACH A JEHO HODOPORICON Řídí: Růžena Mužíková (předsedkyně), Lubomír Vebr (tajemník) s redakční radou Obálka a grafická úprava Jaroslav Příbramský Ediční referentka Zdeňka Vávrová-Rejšková Universita Karlova, Praha 1975 Vytiskly Východočeské tiskárny, n. p., provoz 08 v Havlíčkově Brodě Náklad 700 výtisků. Vydání 1. Cena 20 Kčs.