III. Žižka a Korybut. 65 znamné příkré napomenutí, které Žižka v dopisu svém obci činí, „abyšte všickni vespolek po dnešní den věrně všecky nechuti, hněvy . . . odpustili, tak abyšte mohli spravedlivě páteř pěti, řkúce: od- pusť nám naše viny, jakož i my odpúštíme. A jestliže toho neučiníte, a budete chtíti které húře neb které lži a sváry, rotíce se mezi obcemi, vésti: tehdy my s boží pomocí, s kněze milosti, s pány konšely i ji- nými pány, rytíři, panošemi . . . chceme se k tomu přičiniti a mstíti, buď kdož buď, žádné osoby nevynímajíc . . , a starší své, jakožto purkmistry, konšely, obecné i rychtáře, aby v čest měli a milovali za jeden člověk“. Není nejmenší pochybnosti, které straně toto přísné napome- nutí platilo, a jakou autoritu Žižka v Praze chrániti a podporovati mínil. Proto také konšelé Pražští dali asi list tento Žižkův se zvlá- štní spokojeností do památní knihy městské vepsati. Z dopisu toho poznáváme také, jak asi sobě Žižka dosah moci Korybutovičovy v zemi představoval. Nemínil zajisté nikterak ant předčasně, ani bez výhrad podříditi moc sdružení Táborského no- vému „nejvyššímu správci“ zemskému. On představoval sobě Kory- buta jen jako pomocníka, jako spojence, který své straně, která jej povolala, sice vlásti měl a mohl, jemuž ale strana Táborská od pří- padu k případu jen ve věcech dle svého opět uznání řádných pomá- hati slíbila. Jinak zajisté sobě představovali ti, jenž Korybuta jako zástupce požádaného krále Vitolda do země přivedli. Byla to bez odporu strana panská, která by se tímto spůsobem ovšem ráda byla nepovolaného samozvance zbavila. Když pak Korybut z počátku, ne- znaje ovšem poměry v zemi s důstatek, spustil na Žižku po spůsobu pána, který žádá poslušenství, nepochodil. Jest důkazem důvtipu a obratnosti Korybutovy, že záhy omyl svůj poznal a hleděl Žižku smířiti a získati, co se mu ovšem podařilo tak dalece, pokud jen při okolnostech a povaze Žižkově možno bylo. Žižka z počátku roku vítěz u Německého Brodu jako „správce obcí České země, příchylných a plnících zákona buožího“ byl sobě dobře vědom váhy svého meče, svého vlivu a moci. Jest velmi vý- znamné, v jakém pořadí jmenuje autority, které o svornost a řád se starati míní: „Tehdy my s boží pomocí, z kněze milostí, s pány konšely i jinými pány, rytíři, panošemi i se všemi věrnými obcemi chceme se k tomu přičiniti a mstíti . . . . Toto spojenství s knížetem Korybutovičem bylo velké části Tá- borů proti mysli. Mnohem více ale rozčilovalo vystupování Žižkovo proti stoupencům Jana Želivského v Praze. Co se na Táboře v do- Třída fil.-hist. 1893. 5