Strana 84
84
XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova.
Zmínili jsme se již, jak příkře Žižka proti výstředním kněžím
i samému Korandovi, svému dříve blízkému druhu, se zachoval. V té
příčině měl zajisté Žižka již před tím s některými knězi Táborskými
rozličné obtíže. Tak když Žižka dne 26. března r. 1421 mínil s Pra-
žany vytáhnouti proti Berounu, počal jakýsi kněz Táborský Antoch
na rynku Staroměstském kázati o dvou rozích šelmy dle zjevení
sv. Jana a brojiti proti mistrům a konšelům Pražským, anť se prý
protiví pravdě, nechtíce dopustiti sloužení bez ornátů, což prý jest
kacířství tak zjevné, jako kdyby řekl, že prase lítá. Namlouval pak
bratřím, aby Pražanům nepomáhali, ale s ním na Tábor se vrátili.
Skutečně také někteří vytáhli s knězem Antochem a jinými nesou-
cími svátosť před vojskem z Prahy. Žižka uslyšev o tom, rozjel se
za nimi a dohoniv je, ve spravedlivém hněvu vlastní pěstí kněžím
natloukl. Jest to zajímavý doklad, že Žižka svůj vlastní, praktický
rozum nad kněžské výklady zákona božího stavěl.
Jindy opět Žižka vykonal trest na knězi bezprostředně svou
rukou. Kněze, který v bitvě u Strauchova dvora u Hradce
Králové z Pražské strany nesl archu, zabil slepý Žižka palcátem.
Tenkráte šla po prvé archa proti arše, to jest, poprvé bojovali pod
obojí mezi sebou, a tu jak se zdá, Žižka po bitvě, spravedlivým
hněvem jsa pohnut, vykonal soud nad knězem nevěrným.
Mimo ty a podobné příhody, kde Žižka prudkostí hněvu svého
spravedlivého mečem trestával, bylo vždy zvykem jeho dříve poučo-
vati, napomínati, prositi neb hroziti. V nejednom z listů jeho setká-
váme se s tímto pochodem myšlének. Tak v listě Budějovickým (č. 6.),
v listu Pražanům (č. 11.): „A jestliže toho neučiníte a budete chtíti
které búře, neb které lži a sváry, rotíce se mezi obcemi, vésti po
dnešní den; tehdy my chceme se k tomu přičiniti a mstíti buď kdož
buď žádné osoby nevynímajíce“. A opět v listu Prachatickém (č. 14.):
„Pakli byste toho neučinili, tehdy bychom věděli, že nepřáteli bo-
žími a všech bratří Táborských býti chcete“. Tak i nešťastné, zblou-
dilé Adamníky pak teprv osudu jejich upálení vydal, když všecko
jeho osobní jich napomínání marným zůstalo. Když ale dle svého pře-
svědčení mínil, že nápravy neb polepšení nadíti se nelze, pak vyko-
nával trest krutě a bez milosrdenství, slibů a proseb více nehledě.
V té příčině praví nám již uvedený německý badatel Friedrich von
Bezold: „Ohledně ukrutností již dříve jsme naznačili, že tyto nelze
husitům nikterak větší měrou, než odpůrcům jich vytýkati. Jednak
právě v tomto směru učinili katolíci a Němci počátek, jinak opět
husité, vždycky vítězní, ovšem museli dáti hrůzám průchod, které
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102