z 102 stránek
Úvod
1
2
3
4
Žižkův listář
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
Kritické úvahy k listináři
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
Duch a povaha Žižkova
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
Obsah
101
102
- s. 43: ...nemůže rozhodně být ani z roku 1420, ani 1421; neboť Bohuslav ze Švamberka, který zde vystupuje již jako spojenec Žižkův, byl zprvu velký...
- s. 64: ...obce Táborské, vedena kněžstvem, Žižkovi ne ve všem povolným, pak Bohuslav ze Švamberka a Jan Bzdinka Korybuta přijmouti nechtěli a poslušenstvím se jemu...
- s. 90: ...vojskem již hřeben hory byl ob- sadil, obával se právem Bohuslav ze Švamberka, že kdyby jeho Tá- boři mocí dobyli, ani posádku, ani...
Název:
Literní památky, duch a povaha Žižkova
Autor:
Toman, Hugo
Rok vydání:
1893
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
100
Obsah:
- 1: Úvod
- 5: Žižkův listář
- 24: Kritické úvahy k listináři
- 55: Duch a povaha Žižkova
- 101: Obsah
upravit
Strana 1
XVI. Literní památky, duch a povaha Žižkova. Podává dr. Hugo Toman. Úvod. Podávám zde v pořádku časovém listy Žižkovy, pokud se nám originály, přepisy neb překlady zachovaly, i ty, u nichž pouze obsah známe, dále dva dopisy Žižkovi svědčící, a konečně jeho vojenskou píseň: v XX číslech skrovnou jeho literní pozůstalosť. Přidal jsem k některým číslům kritické úvahy. Jednám někdy obšírně, abych třeba jen datum listů, pokud spolehlivě známo není, touto cestou možná-li určiti mohl. Soudný čtenář pozná důležitosť bádání takového při chudobě spolehlivých zpráv nám o Žižkovi za- chovaných, jako i při velkých mezerách, v kterých někdy i spojitosť a účelnosť jednotlivých jeho skutkův se nám ztrácí. Kdyby i veškeré náhledy mé v příčině této, kterými se od jiných badatelů dělím, po- stupem času a dalším zkoumáním se potvrdily, byl by to vždy jen velmi nepatrný příspěvek k životopisu Žižkovu; ujištění však zpráv o sobě dosti nepatrných postup historického děje někdy až ku po- divu objasňuje. Tu pak mívá zkoumatel podobný pocit, jako při sklá- dání mosaikového obrazu, kdy položením na pravé místo třeba jen jediného kamínku často celé řady druhých se slučují a pojednou celá partie kresby jest hotova. Taková sama sebou povstalá harmonie bývá spolehlivým pramenem přesvědčení, že celek na pravdě se za- kládá. Tak mně na př. připadalo, když jsem srovnával výsledek zkou- mání svého vzhledem k listům do let 1422 a 1423 vřaděným. Ovšem laskavý čtenář nejlépe posoudí, byl-li jsem na omylu. Konečně přidávám úvahu o přesvědčení a úmyslech, i o po- vaze Žižkově, pokoušeje se takto dosti směle o nakreslení duševní podobizny Žižkovy. Osobnosť Žižkova roste, čím velkolepějším jeví se nám pozadí, z kterého vyniká: onen obrovský boj duševní i fysický národa če- Třída fil.-hist. 1893. 1
XVI. Literní památky, duch a povaha Žižkova. Podává dr. Hugo Toman. Úvod. Podávám zde v pořádku časovém listy Žižkovy, pokud se nám originály, přepisy neb překlady zachovaly, i ty, u nichž pouze obsah známe, dále dva dopisy Žižkovi svědčící, a konečně jeho vojenskou píseň: v XX číslech skrovnou jeho literní pozůstalosť. Přidal jsem k některým číslům kritické úvahy. Jednám někdy obšírně, abych třeba jen datum listů, pokud spolehlivě známo není, touto cestou možná-li určiti mohl. Soudný čtenář pozná důležitosť bádání takového při chudobě spolehlivých zpráv nám o Žižkovi za- chovaných, jako i při velkých mezerách, v kterých někdy i spojitosť a účelnosť jednotlivých jeho skutkův se nám ztrácí. Kdyby i veškeré náhledy mé v příčině této, kterými se od jiných badatelů dělím, po- stupem času a dalším zkoumáním se potvrdily, byl by to vždy jen velmi nepatrný příspěvek k životopisu Žižkovu; ujištění však zpráv o sobě dosti nepatrných postup historického děje někdy až ku po- divu objasňuje. Tu pak mívá zkoumatel podobný pocit, jako při sklá- dání mosaikového obrazu, kdy položením na pravé místo třeba jen jediného kamínku často celé řady druhých se slučují a pojednou celá partie kresby jest hotova. Taková sama sebou povstalá harmonie bývá spolehlivým pramenem přesvědčení, že celek na pravdě se za- kládá. Tak mně na př. připadalo, když jsem srovnával výsledek zkou- mání svého vzhledem k listům do let 1422 a 1423 vřaděným. Ovšem laskavý čtenář nejlépe posoudí, byl-li jsem na omylu. Konečně přidávám úvahu o přesvědčení a úmyslech, i o po- vaze Žižkově, pokoušeje se takto dosti směle o nakreslení duševní podobizny Žižkovy. Osobnosť Žižkova roste, čím velkolepějším jeví se nám pozadí, z kterého vyniká: onen obrovský boj duševní i fysický národa če- Třída fil.-hist. 1893. 1
Strana 2
2 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. ského za vznešené idey člověčenstva: rovnosť před zákonem a svo- bodu myšlénky. Ačkoliv idey tyto měly na sobě ještě známku mládí, vyspěly jen ve směrech některých a obmezovaly se na vyhledávání nápravy jen tam, kde se jí dle povahy doby zdálo nejvíce třeba: poznali nepřátelé jejich ku podivu jasně a určitě povšechné nebezpe- čenství, které z nich společnosti středověké hrozilo. Významná a ve- lezajímavá jest řeč, kterou posel kardinála Brandy vede u krále Vla- dislava Polského, chtěje jej k polnímu tažení v době r. 1424 proti husitům přiměti. Poselství jeho děje se prý pro slávu boží, pro víru a církev svatou a pro zachránění lidské společnosti (conseruacio so- cietatis humane), neboť prý velká čásť těch kacířů tvrdí, že vše má být společné a že vrchnostem odepírati se mají dávky, platy i po- slušnosť; kterými zásadami prý lidská vzdělanosť, pak i všechen umělý i osvědčený řád, kterým lidskému pokolení se panuje, jest ohrožen. 1) Ať se husitské hnutí ze stanovišť a hledišť rozličných rozličně posuzuje; ať se vytýká, že osobnosti i strany častěji nadšení národ- ního k vlastním a jen sobeckým prospěchům užily; že mělo zkázu blahobytu a štěstí národa, v kterém vzniklo, v zápětí; že bylo ne- rozumným a zpozdilým počínáním proti převážné přesile tehdejšího světa a pod.: nelze jemu upříti, že bylo smělým a světodějným krokem na dráze vývoje člověčenstva. „Nelze pochybovati, že revolucí hu- sitskou započala doba zevnější slávy české, jako že bezprostřední následky její byly pro tuto zemi na nejvýš smutné a zkázonosné. Bývá to již tragickým osudem některých národů, že hrozné boje s obětováním nejlepšího květu i sil svých pro dobré celého člově- čenstva vedou. Tak vítězil sice husitský bojovník a vítězství za ví- tězstvím dobýval, však nikoliv pro osvobození a štěstí svého národa, ale aby osvobodil a probudil odpůrce své, především Němce.“ Tyto myšlénky pronesl badatel — německý, 2) který nejhloub mezi krajany svými pronikl a nejobjektivněji posuzuje hnutí husitské, neštítiv se ani učiti se jazyku českému, aby našich pramenů dovedl plně užiti. Na jiném místě opět uvádí přípis Pražanů Benátčanům daný dne 10. července 1420, v době ovšem velkého vzrušení a nadšení národního, v době slavných bojův proti křižáckému vojsku před Prahou, kdež tito píší, „že od jakživa lidé mysli šlechetné milovali vlasť svoji a v čest- ném boji krev i život svůj za vlasť, jako nejdražší klenot svůj, obětovali, pročež jim za to také po smrti slavná jména jejich pa- 1) Palacký, Urk. Beitr. zur Gesch. d. Hussitenkrieges, I, 309 sl. 2) Bezold, Zur Gesch. des Husitenthums, München 1874, str. 110, 111.
2 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. ského za vznešené idey člověčenstva: rovnosť před zákonem a svo- bodu myšlénky. Ačkoliv idey tyto měly na sobě ještě známku mládí, vyspěly jen ve směrech některých a obmezovaly se na vyhledávání nápravy jen tam, kde se jí dle povahy doby zdálo nejvíce třeba: poznali nepřátelé jejich ku podivu jasně a určitě povšechné nebezpe- čenství, které z nich společnosti středověké hrozilo. Významná a ve- lezajímavá jest řeč, kterou posel kardinála Brandy vede u krále Vla- dislava Polského, chtěje jej k polnímu tažení v době r. 1424 proti husitům přiměti. Poselství jeho děje se prý pro slávu boží, pro víru a církev svatou a pro zachránění lidské společnosti (conseruacio so- cietatis humane), neboť prý velká čásť těch kacířů tvrdí, že vše má být společné a že vrchnostem odepírati se mají dávky, platy i po- slušnosť; kterými zásadami prý lidská vzdělanosť, pak i všechen umělý i osvědčený řád, kterým lidskému pokolení se panuje, jest ohrožen. 1) Ať se husitské hnutí ze stanovišť a hledišť rozličných rozličně posuzuje; ať se vytýká, že osobnosti i strany častěji nadšení národ- ního k vlastním a jen sobeckým prospěchům užily; že mělo zkázu blahobytu a štěstí národa, v kterém vzniklo, v zápětí; že bylo ne- rozumným a zpozdilým počínáním proti převážné přesile tehdejšího světa a pod.: nelze jemu upříti, že bylo smělým a světodějným krokem na dráze vývoje člověčenstva. „Nelze pochybovati, že revolucí hu- sitskou započala doba zevnější slávy české, jako že bezprostřední následky její byly pro tuto zemi na nejvýš smutné a zkázonosné. Bývá to již tragickým osudem některých národů, že hrozné boje s obětováním nejlepšího květu i sil svých pro dobré celého člově- čenstva vedou. Tak vítězil sice husitský bojovník a vítězství za ví- tězstvím dobýval, však nikoliv pro osvobození a štěstí svého národa, ale aby osvobodil a probudil odpůrce své, především Němce.“ Tyto myšlénky pronesl badatel — německý, 2) který nejhloub mezi krajany svými pronikl a nejobjektivněji posuzuje hnutí husitské, neštítiv se ani učiti se jazyku českému, aby našich pramenů dovedl plně užiti. Na jiném místě opět uvádí přípis Pražanů Benátčanům daný dne 10. července 1420, v době ovšem velkého vzrušení a nadšení národního, v době slavných bojův proti křižáckému vojsku před Prahou, kdež tito píší, „že od jakživa lidé mysli šlechetné milovali vlasť svoji a v čest- ném boji krev i život svůj za vlasť, jako nejdražší klenot svůj, obětovali, pročež jim za to také po smrti slavná jména jejich pa- 1) Palacký, Urk. Beitr. zur Gesch. d. Hussitenkrieges, I, 309 sl. 2) Bezold, Zur Gesch. des Husitenthums, München 1874, str. 110, 111.
Strana 3
Úvod. 3 mátka u potomků se zachovává.“ „A nemysliž nikdo,“ pokračuje tentýž učenec německý, Friedrich von Bezold, „že by slova ta byla bý- vala planou frází, bylať nejslavnějšími činy a největšími obětmi zpe- četěna. Hrdosť národní, žárlivá péče o čest národa a radostná obě- tavosť pro věc národní jsou úkazy hnutí husitského, zvláště v prvních letech válečných, které u každého nepředpojatého radostný a velko- lepý dojem budí. I později, když vášnivé boje stran vlastní zemi rozrývaly, spojili se vždy, kdykoli cizí blížil se nepřítel, Pražané a Táboři, páni a sedláci, a veškeré zbraně obracely se proti zhoubci českého jazyka. Český husita měl právě vlasť, na kterou byl pyšným! Jak hluboko pod ním shledáváme velkou massu jeho německých od- půrců!“1) Zdá se nám, když naproti tomu slyšíme tu a tam a bohužel u nás odchylné náhledy, jakoby tlumenou moudrostí pronášené, že jest to odvěká neplecha mezi námi zakořeněná, že dříve cizinec musí pochváliti, než my sami dovedeme sobě plně vážiti toho, což by mělo býti největší naší pýchou a chloubou. A kdyby Němci mohli nazý- vati husitské hnutí svým, jak by je byli probádali, v každé jednotli- vosti prozpytovali, ze všech možných hledišť vylíčili a jednotlivé osobnosti v obrovském tom boji duchů a meče bojovavší neskonalými vavříny ověnčili! A u nás od padesáti let mimo Palackého a Tomka, kteří ovšem hlavní položili základy dějin těch, nenalezl se nikdo, kdo by se byl pokusil o paběrkování neb doplňování mezer předce ještě se vysky- tujících. Ba podrobnější vyličování neb oceňování vynikajících osob- ností a životopisy jejich též leží u nás skoro úplně ladem. A předce bylo husitské hnutí ve svých počátcích tak ideální a ve svém prů- běhu tak mocné a podivuhodné; tak bohaté na nové ušlechtilé my- šlénky, a tak rozmanité v pohnutkách lidského činění! Ono obsahuje snad veškeré zjevy, kterých dějiny dovedou poskytovati; a ukazuje nám v jasných obrazích charaktery převahou opravdové a šlechetné. Ono jest proto nevyčerpatelným zdrojem pravd a zkušeností dějepi- sných a životních, ono by mělo býti povždy učebnou knihou a školou tomu národu, v němž vzniklo a jehož věrný obraz jako v zrcadle ukazuje. Ze středu tohoto hnutí vystupuje velebná postava slepého voje- vůdce, zakladatele válečné moci husitův, největšího jejich bohatýra, nejpřísnějšího mstitele a nejvěrnějšího syna a obránce vlasti. Při 1) Bezold, 1. c. str. 101. 1
Úvod. 3 mátka u potomků se zachovává.“ „A nemysliž nikdo,“ pokračuje tentýž učenec německý, Friedrich von Bezold, „že by slova ta byla bý- vala planou frází, bylať nejslavnějšími činy a největšími obětmi zpe- četěna. Hrdosť národní, žárlivá péče o čest národa a radostná obě- tavosť pro věc národní jsou úkazy hnutí husitského, zvláště v prvních letech válečných, které u každého nepředpojatého radostný a velko- lepý dojem budí. I později, když vášnivé boje stran vlastní zemi rozrývaly, spojili se vždy, kdykoli cizí blížil se nepřítel, Pražané a Táboři, páni a sedláci, a veškeré zbraně obracely se proti zhoubci českého jazyka. Český husita měl právě vlasť, na kterou byl pyšným! Jak hluboko pod ním shledáváme velkou massu jeho německých od- půrců!“1) Zdá se nám, když naproti tomu slyšíme tu a tam a bohužel u nás odchylné náhledy, jakoby tlumenou moudrostí pronášené, že jest to odvěká neplecha mezi námi zakořeněná, že dříve cizinec musí pochváliti, než my sami dovedeme sobě plně vážiti toho, což by mělo býti největší naší pýchou a chloubou. A kdyby Němci mohli nazý- vati husitské hnutí svým, jak by je byli probádali, v každé jednotli- vosti prozpytovali, ze všech možných hledišť vylíčili a jednotlivé osobnosti v obrovském tom boji duchů a meče bojovavší neskonalými vavříny ověnčili! A u nás od padesáti let mimo Palackého a Tomka, kteří ovšem hlavní položili základy dějin těch, nenalezl se nikdo, kdo by se byl pokusil o paběrkování neb doplňování mezer předce ještě se vysky- tujících. Ba podrobnější vyličování neb oceňování vynikajících osob- ností a životopisy jejich též leží u nás skoro úplně ladem. A předce bylo husitské hnutí ve svých počátcích tak ideální a ve svém prů- běhu tak mocné a podivuhodné; tak bohaté na nové ušlechtilé my- šlénky, a tak rozmanité v pohnutkách lidského činění! Ono obsahuje snad veškeré zjevy, kterých dějiny dovedou poskytovati; a ukazuje nám v jasných obrazích charaktery převahou opravdové a šlechetné. Ono jest proto nevyčerpatelným zdrojem pravd a zkušeností dějepi- sných a životních, ono by mělo býti povždy učebnou knihou a školou tomu národu, v němž vzniklo a jehož věrný obraz jako v zrcadle ukazuje. Ze středu tohoto hnutí vystupuje velebná postava slepého voje- vůdce, zakladatele válečné moci husitův, největšího jejich bohatýra, nejpřísnějšího mstitele a nejvěrnějšího syna a obránce vlasti. Při 1) Bezold, 1. c. str. 101. 1
Strana 4
4 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. tom nemáme v dějepise svém osobnosti, jejíž fysická i duševní po- doba byla by nám byla po věky více hyzděna, kaceřována a ostou- zena bývala, než-li právě podoba Žižkova. Při zlomkovitosti a nedo- statečnosti pramenů právě vzhledem k životu jeho jest nám proto každý pablesk pravdy o něm a každý ohlas jeho slov nanejvýš cenný. Při tomto pokusu nehleděl jsem sobě oboru, v kterém jest nej- slavnější a nejproslulejší — válečnictví! Ono jest svým obsahem tak obšírné, osobité a znamenité, že ovšem zvláštní píli a vlastní knihu žádá. V Podhoří, 8 listopadu 1893. Spisovatel.
4 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. tom nemáme v dějepise svém osobnosti, jejíž fysická i duševní po- doba byla by nám byla po věky více hyzděna, kaceřována a ostou- zena bývala, než-li právě podoba Žižkova. Při zlomkovitosti a nedo- statečnosti pramenů právě vzhledem k životu jeho jest nám proto každý pablesk pravdy o něm a každý ohlas jeho slov nanejvýš cenný. Při tomto pokusu nehleděl jsem sobě oboru, v kterém jest nej- slavnější a nejproslulejší — válečnictví! Ono jest svým obsahem tak obšírné, osobité a znamenité, že ovšem zvláštní píli a vlastní knihu žádá. V Podhoří, 8 listopadu 1893. Spisovatel.
Strana 5
Úvod. I. Žižkův listář. 5 I. Žižkův listář. 1. Plachta z Boršova zapisuje věno. Na Krumlově, 3. dubna 1378. Ego Nicolaus dictus Plachta de Barssow tenore presencium re- cognosco universis, quia Nicolaus filius Paraslini de Chuchlecz pro dotalicio sororis suae, uxoris mee Katherine, michi viginti quinque talenta denariorum Vyennensium asignavit. Ego vero prefate contho- rali mee Katherine in omnibus bonis meis mobilibus et immobilibus, que ibidem in Barsszow habeo, sexaginta quinque talenta veri dota- licii dedi et asignavi, preter mediam sexagenam redituum, quam in eadem villa Barsszow super villano meo, qui Szratlinus dicitur, Gyte sorori mee prius tradidi et deputavi; alia vero omnia bona mea mo- bilia et immobilia in villa mea Barsszow uxori mee pretacte do et asigno litteram per presentem, etiamsi valor eorundem bonorum et rerum excederet taxam sexaginta quinque talentorum Vyennensis et Pataviensis monete denariorum, omne jus, quod in ipsis bonis et rebus habui, in ipsam Katharinam1) conthoralem meam transferendo, tali tamen sub condicione, quod si me heredes legittimos contigeret generare, tunc ipsa conthoralis mea solum sexaginta quinque talenta in hereditatibus meis sepetactis obtinebit, reliquum vero, quidquid habeo vel habuero, ad ipsos pueros meos omni absque controversia et lite pertinebit. In cujus rei evidenciam et roboramentum sigillum meum presentibus duxi appendendum; et pro majori testimonio ad peticionem meam sigilla discretorum virorum Ulrici dicti Dro- chowecz de Omleniczka et Johannis dicti Zizka de Trucznow presen- tibus sunt appensa. Datum Chrumpnaw sabato ante dominica Judica anno domini millesimo trecentesimo septuagesimo octavo. 1) V listině stojí patrným omylem Margaretham. Srovn. u Millauera, Ab- handl. d. k. böhm. Gesellsch. d. W. z r. 1824, str. 20. nota c.
Úvod. I. Žižkův listář. 5 I. Žižkův listář. 1. Plachta z Boršova zapisuje věno. Na Krumlově, 3. dubna 1378. Ego Nicolaus dictus Plachta de Barssow tenore presencium re- cognosco universis, quia Nicolaus filius Paraslini de Chuchlecz pro dotalicio sororis suae, uxoris mee Katherine, michi viginti quinque talenta denariorum Vyennensium asignavit. Ego vero prefate contho- rali mee Katherine in omnibus bonis meis mobilibus et immobilibus, que ibidem in Barsszow habeo, sexaginta quinque talenta veri dota- licii dedi et asignavi, preter mediam sexagenam redituum, quam in eadem villa Barsszow super villano meo, qui Szratlinus dicitur, Gyte sorori mee prius tradidi et deputavi; alia vero omnia bona mea mo- bilia et immobilia in villa mea Barsszow uxori mee pretacte do et asigno litteram per presentem, etiamsi valor eorundem bonorum et rerum excederet taxam sexaginta quinque talentorum Vyennensis et Pataviensis monete denariorum, omne jus, quod in ipsis bonis et rebus habui, in ipsam Katharinam1) conthoralem meam transferendo, tali tamen sub condicione, quod si me heredes legittimos contigeret generare, tunc ipsa conthoralis mea solum sexaginta quinque talenta in hereditatibus meis sepetactis obtinebit, reliquum vero, quidquid habeo vel habuero, ad ipsos pueros meos omni absque controversia et lite pertinebit. In cujus rei evidenciam et roboramentum sigillum meum presentibus duxi appendendum; et pro majori testimonio ad peticionem meam sigilla discretorum virorum Ulrici dicti Dro- chowecz de Omleniczka et Johannis dicti Zizka de Trucznow presen- tibus sunt appensa. Datum Chrumpnaw sabato ante dominica Judica anno domini millesimo trecentesimo septuagesimo octavo. 1) V listině stojí patrným omylem Margaretham. Srovn. u Millauera, Ab- handl. d. k. böhm. Gesellsch. d. W. z r. 1824, str. 20. nota c.
Strana 6
6 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. 2. Jaroslav z Kropné, Jan z Mysletína a Jan Žižka zapisují dluh ži- dovkám Budějovickým. Bez místa, 11. července 1378. Nos Jaroslaus de Kropna, debitor principalis, Johannes de Mis- sletin et Johannes dictus Žižka de Trocnow, nostrique heredes, re- cognoscimus et fatemur universis, praesentem literam inspecturis sive etiam audituris: discretis Hannae et Johannae, Judeis mulieribus in Budweis, ac earundem heredibus in 3 sexag. cum 10 grossis denar. Prag. nomine veri et legitimi debiti contracti nos teneri ac debitorie obligari. Et super qualibet dictarum sexagenarum sexagena singulis septimanis a data praesentis usque ad festum S. Martini 1 grossus pro usura crescere debebit. Et deinde singulis septimanis super qua- libet dictarum sexagenarum sexagena 1 grossus cum dimidio usque ad dominicam Esto mihi crescere debebit pro usura. Et deinde sin- gulis septimanis super qualibet dictarum sexagenarum sexagena duo grossi pro usura crescere debebunt usque ad festum penthecostes proxime venturum. Si vero saepe dictis Judeis aut earum heredibus in praemissa sorte pecuniae capitalis cum omnibus usuris desuper contractis non satis fecerimus ad plenum: ex tunc promisimus et bona nostra fide promittimus, sine omni dolo et fraude: dictis Judeis statuere unum equum competentem nomine pignoris; cui si quid acciderit inter praesepe et locum adaquandi, id nobis et non ipsis Judeis debebitur computari. Cui vero statuto vel non statuto, sin- gulis septimanis 15 grossi pro expensis debebunt numerari usque ad festum S. Joh. baptistae deinde continuo subsequens, usura praelibata nondum cessante. Si vero saepedictis Judeis aut ipsarum heredibus in omnibus praemissis non satis faceremus ad plenum: quod tunc statim duo ex nobis, quicunque per dictas Judeas moniti fuerunt vel vocati, quilibet cum 1 famulo et 2 equis, in civitate Budweis aut ubicunque dictae Judeae habuerint mansionem, obstagium verum et debitum obstagialiter debebunt subintrare. Elapsis denique a dictae monitionis termino diebus 14 continuis, praestito ipso obstagio vel non praestito, pecunia praefata capitalis cum omnibus usuris desuper contractis nondum per nos plenariter persoluta: ex tunc damus et concedimus saepedictis Judeis plenam et omnimodam potestatem, nos et bona nostra mobilia hominesque nostros ac eorum bona mobilia et fixa, ubilibet, in terra sive extra terram, cum auxilio et adjutorio domini vel personae cujuscunque, arrestandi, occupandi, impignorandi
6 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. 2. Jaroslav z Kropné, Jan z Mysletína a Jan Žižka zapisují dluh ži- dovkám Budějovickým. Bez místa, 11. července 1378. Nos Jaroslaus de Kropna, debitor principalis, Johannes de Mis- sletin et Johannes dictus Žižka de Trocnow, nostrique heredes, re- cognoscimus et fatemur universis, praesentem literam inspecturis sive etiam audituris: discretis Hannae et Johannae, Judeis mulieribus in Budweis, ac earundem heredibus in 3 sexag. cum 10 grossis denar. Prag. nomine veri et legitimi debiti contracti nos teneri ac debitorie obligari. Et super qualibet dictarum sexagenarum sexagena singulis septimanis a data praesentis usque ad festum S. Martini 1 grossus pro usura crescere debebit. Et deinde singulis septimanis super qua- libet dictarum sexagenarum sexagena 1 grossus cum dimidio usque ad dominicam Esto mihi crescere debebit pro usura. Et deinde sin- gulis septimanis super qualibet dictarum sexagenarum sexagena duo grossi pro usura crescere debebunt usque ad festum penthecostes proxime venturum. Si vero saepe dictis Judeis aut earum heredibus in praemissa sorte pecuniae capitalis cum omnibus usuris desuper contractis non satis fecerimus ad plenum: ex tunc promisimus et bona nostra fide promittimus, sine omni dolo et fraude: dictis Judeis statuere unum equum competentem nomine pignoris; cui si quid acciderit inter praesepe et locum adaquandi, id nobis et non ipsis Judeis debebitur computari. Cui vero statuto vel non statuto, sin- gulis septimanis 15 grossi pro expensis debebunt numerari usque ad festum S. Joh. baptistae deinde continuo subsequens, usura praelibata nondum cessante. Si vero saepedictis Judeis aut ipsarum heredibus in omnibus praemissis non satis faceremus ad plenum: quod tunc statim duo ex nobis, quicunque per dictas Judeas moniti fuerunt vel vocati, quilibet cum 1 famulo et 2 equis, in civitate Budweis aut ubicunque dictae Judeae habuerint mansionem, obstagium verum et debitum obstagialiter debebunt subintrare. Elapsis denique a dictae monitionis termino diebus 14 continuis, praestito ipso obstagio vel non praestito, pecunia praefata capitalis cum omnibus usuris desuper contractis nondum per nos plenariter persoluta: ex tunc damus et concedimus saepedictis Judeis plenam et omnimodam potestatem, nos et bona nostra mobilia hominesque nostros ac eorum bona mobilia et fixa, ubilibet, in terra sive extra terram, cum auxilio et adjutorio domini vel personae cujuscunque, arrestandi, occupandi, impignorandi
Strana 7
I. Listář Žižkův. tamdiu et toties, quousque saepedictis Judeis aut earundem heredibus in praemissa sorte pecunia capitalis cum omnibus usuris nec non omnibus et singulis damnis modis quibuscunque desuper concretis et contractis, puta recusando, itinerando, nuntios mittendo, sumtus vel expensas faciendo, per nos aut nostros superstites totaliter fuerit satisfactum et in toto. Promittentes insuper bona nostra fide sine omni dolo et fraude, dictas Judeas nusquam proinde ad aliquam po- tentem personam remittendo, sed ipsis per nos aut nostros super- stites fieri satisfactum. Et si contra praemissa aut praemissorum quodlibet nos verbo opponeremus aut facto, quod mox in derogati- onem fidei et honoris nostri essemus facturi. Et quicunque praesentes de consensu et bona voluntate dictarum Judearum habuerit literas: eidem jus omne competit praemissorum. In cujus rei testimonium et robur dedimus ipsis praesentes literas nostras, munimine appensionis sigillorum nostrorum propriorum roboratas. Datum et actum die do- minica proxima ante festum S. Margarethae. A. D. millesimo trecen- tesimo septuagesimo octavo. 3. Mach z Holkova prodává dědictví své v Ujezdě. Na Krumlově, 1. srpna 1378. Ego Matias de Holkow tenore presentium profiteor vniuersis, quod sana prehabita deliberacione et meorum de consilio amicorum, hereditates meas in Vgezd, quas tenui et habui, pleno cum dominio et omni voluntate, cum siluis, rubetis, pratis, agris, fluminibus, ri- vulis, aquarumque decursibus, pro quinquaginta sexagenis cum qua- tuor sexagenis grossorum denariorum argenteorum vendidi discretis uiris Bohunconi et Jarosslao fratribus indiuisis ac eorum heredibus, et liberel) condescendi nomine hereditario perpetue ad tenendum, possidendum, vendendum et in vsus eorum ad complacitum conuertendum; quas qui- dem pecunias fateor me recipisse plene pecunia in parata. Quocirca nos Bernhardus de Czechrzie, Johannes de Vesscze et Jesko dictus Zizka de Trocznow, libertatores predictarum hereditatum, promittimus vna cum prefato Machone seu2) Matia de Holkow, predicta bona sine dolo vna manu indiuisa disbrigare et libertare iure terrestri hactenus aprobato contra quemlibet hominem, cuiuscunque fuerit condicionis, et specialiter contra dominam Ankam, contoralem3) Matie, quod si de hac uita mi- 1) V originálu přepsáno bilere. — 2) V originálu psáno an. 3) Rasura; v originálu omylem contorali.
I. Listář Žižkův. tamdiu et toties, quousque saepedictis Judeis aut earundem heredibus in praemissa sorte pecunia capitalis cum omnibus usuris nec non omnibus et singulis damnis modis quibuscunque desuper concretis et contractis, puta recusando, itinerando, nuntios mittendo, sumtus vel expensas faciendo, per nos aut nostros superstites totaliter fuerit satisfactum et in toto. Promittentes insuper bona nostra fide sine omni dolo et fraude, dictas Judeas nusquam proinde ad aliquam po- tentem personam remittendo, sed ipsis per nos aut nostros super- stites fieri satisfactum. Et si contra praemissa aut praemissorum quodlibet nos verbo opponeremus aut facto, quod mox in derogati- onem fidei et honoris nostri essemus facturi. Et quicunque praesentes de consensu et bona voluntate dictarum Judearum habuerit literas: eidem jus omne competit praemissorum. In cujus rei testimonium et robur dedimus ipsis praesentes literas nostras, munimine appensionis sigillorum nostrorum propriorum roboratas. Datum et actum die do- minica proxima ante festum S. Margarethae. A. D. millesimo trecen- tesimo septuagesimo octavo. 3. Mach z Holkova prodává dědictví své v Ujezdě. Na Krumlově, 1. srpna 1378. Ego Matias de Holkow tenore presentium profiteor vniuersis, quod sana prehabita deliberacione et meorum de consilio amicorum, hereditates meas in Vgezd, quas tenui et habui, pleno cum dominio et omni voluntate, cum siluis, rubetis, pratis, agris, fluminibus, ri- vulis, aquarumque decursibus, pro quinquaginta sexagenis cum qua- tuor sexagenis grossorum denariorum argenteorum vendidi discretis uiris Bohunconi et Jarosslao fratribus indiuisis ac eorum heredibus, et liberel) condescendi nomine hereditario perpetue ad tenendum, possidendum, vendendum et in vsus eorum ad complacitum conuertendum; quas qui- dem pecunias fateor me recipisse plene pecunia in parata. Quocirca nos Bernhardus de Czechrzie, Johannes de Vesscze et Jesko dictus Zizka de Trocznow, libertatores predictarum hereditatum, promittimus vna cum prefato Machone seu2) Matia de Holkow, predicta bona sine dolo vna manu indiuisa disbrigare et libertare iure terrestri hactenus aprobato contra quemlibet hominem, cuiuscunque fuerit condicionis, et specialiter contra dominam Ankam, contoralem3) Matie, quod si de hac uita mi- 1) V originálu přepsáno bilere. — 2) V originálu psáno an. 3) Rasura; v originálu omylem contorali.
Strana 8
8 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. grauerit, quod absit, post obitum predicti Matie ad tres annos pre- dicta bona libertare debemus et spondemus. Si vero predictas here- ditates non possemus disbrigare, extunc tenemur et debemus prefatis Bohunconi et Jarosslao de Lhotka et eorum heredibus alias heredi- tates liberas cum augumento tercie partis in nostris propriis bonis condescendere et demonstrare. Si autem non fecerimus, ut prefertur, mox, moniti per predictos, duo ex nobis primitus moniti sine omni occasione, non se per apsenciam alterius excusando, tenebimur et de- bemus in Chrumpnaw subintrare ciuitatem et ibidem ad probum ho- spitem per predictos deputatum cum duobus famulis et quatuor equis consuetudinaliter obstagiaturi, nullatenus exeuntes tamdiu, quousque ipsos viros prenominatos et heredes eorum pacificos in prenominatis bonis uel in nostris bonis propriis reddemus possessores. Insuper pre- dictas hereditates in festo sancti Wenceslai proxime venturo sine omni dolo predictis promittimus tabulis terre inponere et intabulare. Si au- tem predicta intabulacio fuerit per nos uel Bohunconem et Jaroslaum, predictos viros, neglecta, tunc vna pars alteri parti decem sexagenas manebit et tenebitur soluere ob negleccionem huiusmodi intabulacionis pro vero debito computando. In cuius euidenciam pleniorem et cau- telam firmiorem sigilla nostra propria de certa nostra consciencia presentibus sunt appensa. Actum et datum anno domini millesimo trecentesimo septuagesimo octauo in ad vincula sancti Petri apostoli gloriosi. 4. Žižka prodává svobodný lán v Ceřejově. Ve Svinech Trhových, r. 1384. Ego Johannes dictus Zijska de Trocznow tenore presencium universis publice recognosco, quod matura deliberacione, sano et sufficienti consilio meorum amicorum, non coactus, ymo benevole unum laneum hereditatis liberum in Czerzeijow pro XIX sexagenis grossorum argenteorum denariorum Pragensium, qui in paratis est mihi solutus totaliter peccuniis, justo vendicionis titulo vendidi ac presentibus vendo, predictum laneum liberaliter condescendendo Jes- coni dicto Cruecz de Yedowar et fratri ipsius Stephano de Cze- rzeijow, ipsorumque heredibus ac successoribus legitimis, cum omni libertate ac utilitate, quidquid ego in eodem laneo possedi et habui, nihil mihi aut meis heredibus ibidem juris relinquendo, ad habendum, tenendum, perpetue possidendum et ad proprios usus convertendum. Quod circa nos Johannes dictus Zijska, Czyenko de Clenije et Mach
8 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. grauerit, quod absit, post obitum predicti Matie ad tres annos pre- dicta bona libertare debemus et spondemus. Si vero predictas here- ditates non possemus disbrigare, extunc tenemur et debemus prefatis Bohunconi et Jarosslao de Lhotka et eorum heredibus alias heredi- tates liberas cum augumento tercie partis in nostris propriis bonis condescendere et demonstrare. Si autem non fecerimus, ut prefertur, mox, moniti per predictos, duo ex nobis primitus moniti sine omni occasione, non se per apsenciam alterius excusando, tenebimur et de- bemus in Chrumpnaw subintrare ciuitatem et ibidem ad probum ho- spitem per predictos deputatum cum duobus famulis et quatuor equis consuetudinaliter obstagiaturi, nullatenus exeuntes tamdiu, quousque ipsos viros prenominatos et heredes eorum pacificos in prenominatis bonis uel in nostris bonis propriis reddemus possessores. Insuper pre- dictas hereditates in festo sancti Wenceslai proxime venturo sine omni dolo predictis promittimus tabulis terre inponere et intabulare. Si au- tem predicta intabulacio fuerit per nos uel Bohunconem et Jaroslaum, predictos viros, neglecta, tunc vna pars alteri parti decem sexagenas manebit et tenebitur soluere ob negleccionem huiusmodi intabulacionis pro vero debito computando. In cuius euidenciam pleniorem et cau- telam firmiorem sigilla nostra propria de certa nostra consciencia presentibus sunt appensa. Actum et datum anno domini millesimo trecentesimo septuagesimo octauo in ad vincula sancti Petri apostoli gloriosi. 4. Žižka prodává svobodný lán v Ceřejově. Ve Svinech Trhových, r. 1384. Ego Johannes dictus Zijska de Trocznow tenore presencium universis publice recognosco, quod matura deliberacione, sano et sufficienti consilio meorum amicorum, non coactus, ymo benevole unum laneum hereditatis liberum in Czerzeijow pro XIX sexagenis grossorum argenteorum denariorum Pragensium, qui in paratis est mihi solutus totaliter peccuniis, justo vendicionis titulo vendidi ac presentibus vendo, predictum laneum liberaliter condescendendo Jes- coni dicto Cruecz de Yedowar et fratri ipsius Stephano de Cze- rzeijow, ipsorumque heredibus ac successoribus legitimis, cum omni libertate ac utilitate, quidquid ego in eodem laneo possedi et habui, nihil mihi aut meis heredibus ibidem juris relinquendo, ad habendum, tenendum, perpetue possidendum et ad proprios usus convertendum. Quod circa nos Johannes dictus Zijska, Czyenko de Clenije et Mach
Strana 9
I. Listář Žižkův. 9 de Holkow fidejussores et disbrigatores lanei predicti promittimus manu conjuncta et in solidum sine fraude et dolo, post mortem pre- dicti Johannis dicti Zijska post tres annos et diem unum eisdem et eorum sucessoribus legitimis a quolibet homine impetente, et spe- cialiter a dotalicio Katherine conthoralis sepe dicti 1) Zijska, juxta consuetudinem juris terre Bohemie disbrigare et libertare. Sin autem quidpiam in promissis non fecerimus, ex tunc duo nostrum, quan- docunque primitus moniti fuerimus, quilibet uno cum famulo et duobus equis in civitate Swyn ad prestandum obstagium ad honestum hospicium per ipsos nobis ostensum occasione qualibet semota tene- bimur et debebimus subintrare, et ibidem obstagiari et nusquam abinde exituri, donec fecerimus ut prefertur. Si autem unum ex nobis premori contigerit, quod absit, ex tunc superstites in quatuor hebdo- madis alium loco ipsius in hoc promisso tam famosum et divitem tenebimur statuere, moniti obstagium subintrare. Sin autem in hujus- modi disbrigacionem post moniciones, quod absit, aliqualiter essemus negligentes vel exbrigare non curantes: ex tunc quilibet nostrum eisdem predictis, videlicet Yesconi dicto Cruecz et fratri Stephano de Czerzeijow suo, ipsius in propriis bonis liberalibus plus tercia parte adaucta tenebitur condescendere, occasione qualibet procul manente. Et quicunque presentem literam cum voluntate ipsorum in sua potestate habuerit, eidem jus omne competit promissorum. In cuius rei testimonium et certamen quodlibet evitandum presentem literam sigillo meo nec non sigillis famosorum jussi 2) clientum roborare. Datum et actum in Swijn anno domini M’CCC° octuagesimo quarto. 5. Hejtmané Táborští a obec Písecká vstupují v příměří s panem Oldřichem z Rožmberka. V Písku, 18. listop. 1420. My Jan řečený Žižka z Trocnova, Chval z Machovic, Zbyněk z Buchova, Pavlík z Mužic i obec Piesecká, jistci, tímto listem obecně vyznáváme přede všemi, ktož jej uzří neb čtúce slyšeti budú, že jsme vstúpili a vstupujem mocí tohoto listu u pravé křesťanské příměřie až do masopusta, a ten den v úterý celý, s urozeným pánem Oldřichem z Rozmberka i s jeho se všemi. A to jisté příměřie slibujeme jemu sdržeti naší dobrú věrú křesťanskú i s našimi se všemi obcemi, 1) Ruk. má dicti dvakrát. 2) V originale: jusse.
I. Listář Žižkův. 9 de Holkow fidejussores et disbrigatores lanei predicti promittimus manu conjuncta et in solidum sine fraude et dolo, post mortem pre- dicti Johannis dicti Zijska post tres annos et diem unum eisdem et eorum sucessoribus legitimis a quolibet homine impetente, et spe- cialiter a dotalicio Katherine conthoralis sepe dicti 1) Zijska, juxta consuetudinem juris terre Bohemie disbrigare et libertare. Sin autem quidpiam in promissis non fecerimus, ex tunc duo nostrum, quan- docunque primitus moniti fuerimus, quilibet uno cum famulo et duobus equis in civitate Swyn ad prestandum obstagium ad honestum hospicium per ipsos nobis ostensum occasione qualibet semota tene- bimur et debebimus subintrare, et ibidem obstagiari et nusquam abinde exituri, donec fecerimus ut prefertur. Si autem unum ex nobis premori contigerit, quod absit, ex tunc superstites in quatuor hebdo- madis alium loco ipsius in hoc promisso tam famosum et divitem tenebimur statuere, moniti obstagium subintrare. Sin autem in hujus- modi disbrigacionem post moniciones, quod absit, aliqualiter essemus negligentes vel exbrigare non curantes: ex tunc quilibet nostrum eisdem predictis, videlicet Yesconi dicto Cruecz et fratri Stephano de Czerzeijow suo, ipsius in propriis bonis liberalibus plus tercia parte adaucta tenebitur condescendere, occasione qualibet procul manente. Et quicunque presentem literam cum voluntate ipsorum in sua potestate habuerit, eidem jus omne competit promissorum. In cuius rei testimonium et certamen quodlibet evitandum presentem literam sigillo meo nec non sigillis famosorum jussi 2) clientum roborare. Datum et actum in Swijn anno domini M’CCC° octuagesimo quarto. 5. Hejtmané Táborští a obec Písecká vstupují v příměří s panem Oldřichem z Rožmberka. V Písku, 18. listop. 1420. My Jan řečený Žižka z Trocnova, Chval z Machovic, Zbyněk z Buchova, Pavlík z Mužic i obec Piesecká, jistci, tímto listem obecně vyznáváme přede všemi, ktož jej uzří neb čtúce slyšeti budú, že jsme vstúpili a vstupujem mocí tohoto listu u pravé křesťanské příměřie až do masopusta, a ten den v úterý celý, s urozeným pánem Oldřichem z Rozmberka i s jeho se všemi. A to jisté příměřie slibujeme jemu sdržeti naší dobrú věrú křesťanskú i s našimi se všemi obcemi, 1) Ruk. má dicti dvakrát. 2) V originale: jusse.
Strana 10
10 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. a pod základem deset tisícuov kop grošóv dobrých střiebrných rázu Pražského. A my svrchupsaní jistci i rukojmě i hajtmané z Pieska města, rychtář, burgmistr, konšelé i všecka obec toho města podle nich i za ně společně jednú rukú nerozdielnú slibujem, ty umluvy svrchupsané pod deseti tisíci držeti. Ale že svrchupsaný urozený pán Oldřich z Rozmberka má nám držeti tyto čtyry kusy na všem svém panství: aby slovo božie svobodu mělo; druhé, aby tělo božie a krev jeho svatá byla dávána všem věrným, osob nevynímajíc; třetie, aby kněžská nadánie byla rušena; čtvrté, hřiechy smrtedlné na všem zboží aby stavoval, což móž najdál; a to pod základem svrchupsaným. Pakli bychom nezdrželi příměřie svrchupsaného, jehožto bože nedaj: tehdy máme i slibujem základ svrchupsaný od napomanutie v měsíci splniti na Krumlově neb na Novém Hradě, kdež nám naši věřitelové ukáží. Pakli bychom základu svrchupsaného v měsíci nesplnili, tehdy jim dáváme plnú moc svrchupsaným, urozenému pánu Oldřichovi z Rozmberka neb jeho purkrabiem, aby mohli napřed nám i našim všem láti, přimlúvati, stavovati, jímati, šacovati tak dlúho, dokudž bychom jim svrchupsaného základu nevyplnili. A k tomu ke všemu na potvrzenie své jsme pečeti k tomuto listu přivěsili. Jenž jest dán léta ot narozenie božieho tisícieho čtyřstého a dvúdcátého, ten pon- dělí oktav svatého Martina. 6. Žižka žádá od Budějovických volný průchod. V Táboře, snad z r. 1420. Žižka píše z Tábora Budějovickým, že by úmysl měl, za krátko lid svůj vésti pokojně přes Budějovice, a že očekává, že jemu pře- kážeti nebudou, jinak že by ohněm i mečem brániti se musil. 7. Žižka píše o posilu Pražanům. Bez místa, v poslední dny ledna neb první dny února 1421. Žižka píše Pražanům, aby jemu něco lidu ku pomoci poslali, poněvadž jest jeho úmysl, krále (Sigmunda) čili antikrista z pole sehnati. 8. Odpovědný list Žižkův markrabím Míšenským a Fridrichovi mladšímu lantkrabí Durinskému. Vydán byl v první polovici srpna 1421. Žižka, který se v odpovědném tomto listu zprávcem obce Tá-
10 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. a pod základem deset tisícuov kop grošóv dobrých střiebrných rázu Pražského. A my svrchupsaní jistci i rukojmě i hajtmané z Pieska města, rychtář, burgmistr, konšelé i všecka obec toho města podle nich i za ně společně jednú rukú nerozdielnú slibujem, ty umluvy svrchupsané pod deseti tisíci držeti. Ale že svrchupsaný urozený pán Oldřich z Rozmberka má nám držeti tyto čtyry kusy na všem svém panství: aby slovo božie svobodu mělo; druhé, aby tělo božie a krev jeho svatá byla dávána všem věrným, osob nevynímajíc; třetie, aby kněžská nadánie byla rušena; čtvrté, hřiechy smrtedlné na všem zboží aby stavoval, což móž najdál; a to pod základem svrchupsaným. Pakli bychom nezdrželi příměřie svrchupsaného, jehožto bože nedaj: tehdy máme i slibujem základ svrchupsaný od napomanutie v měsíci splniti na Krumlově neb na Novém Hradě, kdež nám naši věřitelové ukáží. Pakli bychom základu svrchupsaného v měsíci nesplnili, tehdy jim dáváme plnú moc svrchupsaným, urozenému pánu Oldřichovi z Rozmberka neb jeho purkrabiem, aby mohli napřed nám i našim všem láti, přimlúvati, stavovati, jímati, šacovati tak dlúho, dokudž bychom jim svrchupsaného základu nevyplnili. A k tomu ke všemu na potvrzenie své jsme pečeti k tomuto listu přivěsili. Jenž jest dán léta ot narozenie božieho tisícieho čtyřstého a dvúdcátého, ten pon- dělí oktav svatého Martina. 6. Žižka žádá od Budějovických volný průchod. V Táboře, snad z r. 1420. Žižka píše z Tábora Budějovickým, že by úmysl měl, za krátko lid svůj vésti pokojně přes Budějovice, a že očekává, že jemu pře- kážeti nebudou, jinak že by ohněm i mečem brániti se musil. 7. Žižka píše o posilu Pražanům. Bez místa, v poslední dny ledna neb první dny února 1421. Žižka píše Pražanům, aby jemu něco lidu ku pomoci poslali, poněvadž jest jeho úmysl, krále (Sigmunda) čili antikrista z pole sehnati. 8. Odpovědný list Žižkův markrabím Míšenským a Fridrichovi mladšímu lantkrabí Durinskému. Vydán byl v první polovici srpna 1421. Žižka, který se v odpovědném tomto listu zprávcem obce Tá-
Strana 11
I. Listář Žižkův. 11 borské jmenuje, spílá markrabím a lantkrabí zatvrzelých kacířů, vra- žedníků a nectných krve prolévačů. 9. Pověřující list Rybkovi z Lužnice k Vodňanským. V poli u Německého Brodu, 10. ledna 1422. Pán buoh všemohúcí rač býti s vámi i s námi svú svatú mi- lostí. Bratří v pánu bohu! Jan Žižka z hradu Kalichu, zprávce obcí České země příchylných a plnících zákona buožieho v naději buoží, rychtáři, purkmistru, konšelóm i obci města Třeboňského. Posielám k vám Rybku z Lužnice, ukazatele listu tohoto, svých úmyslóv zpra- veného; i žádámť, abyste jemu věřili, což bude s vámi mluviti nenie v tejto mieře, jako bych já sám s vámi mluvil osobně. Dán list nenie v sobotu u Německého Brodu na poli. 10. Žižka přimlouvá se u Domažlických za vdovu páně Gutštejnovu. Bez datum a místa. Nejspíše z dubna 1422. Pozdravenie vám od boha otce a pána našeho Jesu Krista, jenž sě jest dal za naše hřiechy, a netoliko za nás, ale za vešken svět, aby nás z tohoto světa zlostného vysvobodil, jemuž jest čest a chvála na věky věkóv amen. Žádosť všeho dobrého, v pánu bohu bratřie milí! A vědětiť vám dávám, žeť mě jest zpravila nebošce Gutštajnova žena ze Dvorce, že jest dala schovati peřiny a šatstvie své tu u vás Šprochovi. Protož vás prosím, abyšte jí to propustili, což jest jejieho. Jan Žižka z Kalichu, zprávce lidu Táborského v naději boží. Hejtmanóm i všie obci města Domažlického buď tento list dán. 11. Žižka a Táborští přijímají knížete Sigmunda Korybutoviče za pomocníka a správce země České. Bez místa, 11. června 1422. S boží pomocí amen! Račtež slyšeti páni a bratřie! že my s bratřími Táborskými, Domažlice, Klatovy, Sušice, Piesek, i jiní páni, rytieři, panoše i jiné obce, Prachatice a Horažděvice, kteréžto dobro- volně k vám hledie, k Chvalovi, k Buchovcovi, a nám sebe svěřili, kněze milost sme přijeli za pomocníka a za zprávci najvyššího této země. I chceme jeho milosti rádi poslúchati, ve všech řádných věcech
I. Listář Žižkův. 11 borské jmenuje, spílá markrabím a lantkrabí zatvrzelých kacířů, vra- žedníků a nectných krve prolévačů. 9. Pověřující list Rybkovi z Lužnice k Vodňanským. V poli u Německého Brodu, 10. ledna 1422. Pán buoh všemohúcí rač býti s vámi i s námi svú svatú mi- lostí. Bratří v pánu bohu! Jan Žižka z hradu Kalichu, zprávce obcí České země příchylných a plnících zákona buožieho v naději buoží, rychtáři, purkmistru, konšelóm i obci města Třeboňského. Posielám k vám Rybku z Lužnice, ukazatele listu tohoto, svých úmyslóv zpra- veného; i žádámť, abyste jemu věřili, což bude s vámi mluviti nenie v tejto mieře, jako bych já sám s vámi mluvil osobně. Dán list nenie v sobotu u Německého Brodu na poli. 10. Žižka přimlouvá se u Domažlických za vdovu páně Gutštejnovu. Bez datum a místa. Nejspíše z dubna 1422. Pozdravenie vám od boha otce a pána našeho Jesu Krista, jenž sě jest dal za naše hřiechy, a netoliko za nás, ale za vešken svět, aby nás z tohoto světa zlostného vysvobodil, jemuž jest čest a chvála na věky věkóv amen. Žádosť všeho dobrého, v pánu bohu bratřie milí! A vědětiť vám dávám, žeť mě jest zpravila nebošce Gutštajnova žena ze Dvorce, že jest dala schovati peřiny a šatstvie své tu u vás Šprochovi. Protož vás prosím, abyšte jí to propustili, což jest jejieho. Jan Žižka z Kalichu, zprávce lidu Táborského v naději boží. Hejtmanóm i všie obci města Domažlického buď tento list dán. 11. Žižka a Táborští přijímají knížete Sigmunda Korybutoviče za pomocníka a správce země České. Bez místa, 11. června 1422. S boží pomocí amen! Račtež slyšeti páni a bratřie! že my s bratřími Táborskými, Domažlice, Klatovy, Sušice, Piesek, i jiní páni, rytieři, panoše i jiné obce, Prachatice a Horažděvice, kteréžto dobro- volně k vám hledie, k Chvalovi, k Buchovcovi, a nám sebe svěřili, kněze milost sme přijeli za pomocníka a za zprávci najvyššího této země. I chceme jeho milosti rádi poslúchati, ve všech řádných věcech
Strana 12
12 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. pomocni a radni býti věrně buohdá; i vás také prosíme všech, abyšte jeho milosti poslušni byli, jakož jste slíbili před pánem bohem. Dále také prosímet vás, abyšte všichni ve spolek po dnešní den věrně všecky nechuti, hněvy, kyselosti, kteréžto ste mezi sebú, jakž jste živi, od roka nebo nynie měli, konečně odpustili, tak abyšte mohli spravedlivě páteř pěti a řkúce: „odpusť nám naše viny, jakožť i my odpúštíme“. A jestliže toho neučiníte a budete chtieti které búře neb které lži a sváry, rotiece se mezi obcemi, vésti po dnešní den: tehdy my s boží pomocí, s kněze milostí, s pány konšely i jinými pány, rytieři, panošemi i se všemi věrnými obcemi chceme se k tomu při- činiti a mstíti, buď ktož buď, ižádné osoby nevynímajíc. Slibujeteli nám toho pomocni býti? A ktožby měli s kým co činiti, buďto o zbožie nebo o jiné věci, abyšte bez rocenie, bez zbierání byli před purk- mistry, před konšely a před rychtáři řádně každý s svú pří. A starší své, jakožto purkmistry, konšely, obecné a rychtáře, aby v čest měli, a milovali sě za jeden člověk. A tak pán buoh bude s námi i jeho svatá milost, a prospěch nám dá ke všemu dobrému oc. 12. Žižka napomíná Domažlické, aby se proti Němcům statečně postavili a k boji všickni byli hotovi, že k nim brzo přijeti míní. Na Orlíku, 11. září 1422. Bože dejž, byšte se navrátili ku první lásce, abyšte hodné skutky první činili. Bratří v boze milí! Prosím vás pro pána boha, abyšte v bázni boží jakožto synové nejmilejší trvali a nestýskali sobě, když od něho trestáni býváte; ale rozpomínajíce se na rozmnožitele víry naší, pana Jesu Krista, proti takovým zlostem, které se od těch Němců dějí, statečně se postavili, vezmúc staré Čechy, ježto zatknúce klanici za škorni, netoliko o boží při ale i o svú bili sú se. A my pak, milí bratří! hledíce k zákonu božímu a k obecnému dobrému, větší snažnosť máme naložiti, aby kdož můž kej v ruku vzíti a ka- menem lúčiti, vzhůru byl. A protož, milí bratří, věděti vám dávám, že lid sbíráme ze všech stran proti takovým nepřátelům a zhúbcím České země; protož i vy kažte kněžím, ať na kázání lid vzbuzují k boji proti takovému antikristu, a sami trhem volejte, ať všichni, kteří mohú pro starosť a mladosť, vzhůru jsú na každú hodinu. A myť k vám bůhdá brzy přijedeme; jedno mějte chleb, pivo, obrok koňům připravený, a všichni braň vojenskú; neb již jest čas
12 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. pomocni a radni býti věrně buohdá; i vás také prosíme všech, abyšte jeho milosti poslušni byli, jakož jste slíbili před pánem bohem. Dále také prosímet vás, abyšte všichni ve spolek po dnešní den věrně všecky nechuti, hněvy, kyselosti, kteréžto ste mezi sebú, jakž jste živi, od roka nebo nynie měli, konečně odpustili, tak abyšte mohli spravedlivě páteř pěti a řkúce: „odpusť nám naše viny, jakožť i my odpúštíme“. A jestliže toho neučiníte a budete chtieti které búře neb které lži a sváry, rotiece se mezi obcemi, vésti po dnešní den: tehdy my s boží pomocí, s kněze milostí, s pány konšely i jinými pány, rytieři, panošemi i se všemi věrnými obcemi chceme se k tomu při- činiti a mstíti, buď ktož buď, ižádné osoby nevynímajíc. Slibujeteli nám toho pomocni býti? A ktožby měli s kým co činiti, buďto o zbožie nebo o jiné věci, abyšte bez rocenie, bez zbierání byli před purk- mistry, před konšely a před rychtáři řádně každý s svú pří. A starší své, jakožto purkmistry, konšely, obecné a rychtáře, aby v čest měli, a milovali sě za jeden člověk. A tak pán buoh bude s námi i jeho svatá milost, a prospěch nám dá ke všemu dobrému oc. 12. Žižka napomíná Domažlické, aby se proti Němcům statečně postavili a k boji všickni byli hotovi, že k nim brzo přijeti míní. Na Orlíku, 11. září 1422. Bože dejž, byšte se navrátili ku první lásce, abyšte hodné skutky první činili. Bratří v boze milí! Prosím vás pro pána boha, abyšte v bázni boží jakožto synové nejmilejší trvali a nestýskali sobě, když od něho trestáni býváte; ale rozpomínajíce se na rozmnožitele víry naší, pana Jesu Krista, proti takovým zlostem, které se od těch Němců dějí, statečně se postavili, vezmúc staré Čechy, ježto zatknúce klanici za škorni, netoliko o boží při ale i o svú bili sú se. A my pak, milí bratří! hledíce k zákonu božímu a k obecnému dobrému, větší snažnosť máme naložiti, aby kdož můž kej v ruku vzíti a ka- menem lúčiti, vzhůru byl. A protož, milí bratří, věděti vám dávám, že lid sbíráme ze všech stran proti takovým nepřátelům a zhúbcím České země; protož i vy kažte kněžím, ať na kázání lid vzbuzují k boji proti takovému antikristu, a sami trhem volejte, ať všichni, kteří mohú pro starosť a mladosť, vzhůru jsú na každú hodinu. A myť k vám bůhdá brzy přijedeme; jedno mějte chleb, pivo, obrok koňům připravený, a všichni braň vojenskú; neb již jest čas
Strana 13
I. Listář Žižkův. 13 netoliko proti domácím, ale i proti cizozemcům. Pomněte na váš první boj, ješto jste malí proti velikým, nemnozí proti mnohým, neodění proti oděným statečně bojovali; však ještě ruka boží není ukrácena! Protož doufajíce v boha, buďtež hotovi. Pán bůh rač vás posilniti. Datum Orlík f. VI. post nativitatis Mariae anno 1422. Jan Žižka z Kalichu, zprávce lidu Táborského v naději boží. Statečným hauptmanům a obci města Domažlického, bratřím milým. 13. Žižkova píseň vojenská. Ktož jste boží bojovníci a zákona jeho, prostež od boha pomoci a ufajte v něho, že konečné vždycky s ním zvítězíte! Tenť pán velíť se nebáti záhubcí tělesných, velíť i život složiti pro lásku svých blížních, protož posilňte zmužile srdcí svých! Kristus vám za škody stojí, stokrát viec slibuje; pakli kdo proň život složí, věčný mieti bude; blaze každému, ktož na pravdě sejde. Protož střelci, kopinníci řádu rytieřského, sudličníci a cepníci lidu rozličného, pomnětež všichni na pana štědrého! Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehledte, pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřátely neutiekajte!
I. Listář Žižkův. 13 netoliko proti domácím, ale i proti cizozemcům. Pomněte na váš první boj, ješto jste malí proti velikým, nemnozí proti mnohým, neodění proti oděným statečně bojovali; však ještě ruka boží není ukrácena! Protož doufajíce v boha, buďtež hotovi. Pán bůh rač vás posilniti. Datum Orlík f. VI. post nativitatis Mariae anno 1422. Jan Žižka z Kalichu, zprávce lidu Táborského v naději boží. Statečným hauptmanům a obci města Domažlického, bratřím milým. 13. Žižkova píseň vojenská. Ktož jste boží bojovníci a zákona jeho, prostež od boha pomoci a ufajte v něho, že konečné vždycky s ním zvítězíte! Tenť pán velíť se nebáti záhubcí tělesných, velíť i život složiti pro lásku svých blížních, protož posilňte zmužile srdcí svých! Kristus vám za škody stojí, stokrát viec slibuje; pakli kdo proň život složí, věčný mieti bude; blaze každému, ktož na pravdě sejde. Protož střelci, kopinníci řádu rytieřského, sudličníci a cepníci lidu rozličného, pomnětež všichni na pana štědrého! Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehledte, pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřátely neutiekajte!
Strana 14
14 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. Dávno Čechové řiekali a příslovie měli, že podle dobrého pána dobrá jiezda bývá, s nímž věrný sluha rytířství dobývá. Vy pakosty a drabanti na duše pomněte, pro lakomstvie a lúpeže životóv netraťte, a na kořistech se nezastavujte! Heslo všichni pamatujte, kteréž vám vydáno, svých hauptmanóv pozorujte, retuj druh druhého; hlediž a drž se každý šiku svého! A s tiem vesele křikněte, řkúc: Na ně, hr na ně! Braň svú rukama chutnejte, bóh pán náš, křikněte, bijte, zabijte, žádného neživte! Píseň: Kdož jste boží bojovníci. Věrně dle Jistebnického kancionalu, toliko s přidáním paus, transkribováno prof. Ot. Hostinským. . Kdo jste bo-ží bo-jo-vní - ci a zá - ko-na je-ho, prostež od bo- & ha po -mo - ci a dou - fej - te v ně-ho, že ko - ne-čně vždycky s ním zví - tě - zí - te. R Tenť pán ve - lít se ne - bá-ti zá - hub-cí tě- D les-ných, ve - lít i ži-vot slo-ži - ti pro lá-sku svých blížních.
14 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. Dávno Čechové řiekali a příslovie měli, že podle dobrého pána dobrá jiezda bývá, s nímž věrný sluha rytířství dobývá. Vy pakosty a drabanti na duše pomněte, pro lakomstvie a lúpeže životóv netraťte, a na kořistech se nezastavujte! Heslo všichni pamatujte, kteréž vám vydáno, svých hauptmanóv pozorujte, retuj druh druhého; hlediž a drž se každý šiku svého! A s tiem vesele křikněte, řkúc: Na ně, hr na ně! Braň svú rukama chutnejte, bóh pán náš, křikněte, bijte, zabijte, žádného neživte! Píseň: Kdož jste boží bojovníci. Věrně dle Jistebnického kancionalu, toliko s přidáním paus, transkribováno prof. Ot. Hostinským. . Kdo jste bo-ží bo-jo-vní - ci a zá - ko-na je-ho, prostež od bo- & ha po -mo - ci a dou - fej - te v ně-ho, že ko - ne-čně vždycky s ním zví - tě - zí - te. R Tenť pán ve - lít se ne - bá-ti zá - hub-cí tě- D les-ných, ve - lít i ži-vot slo-ži - ti pro lá-sku svých blížních.
Strana 15
I. Listář Žižkův 15
I. Listář Žižkův 15
Strana 16
16 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. 14. Žižka a jiní hejtmané napomínají nejmenované sousedy Prachatických, aby se přiznali ke čtyrem článkům Pražským. V Prachaticích, 20. listopadu 1422. Pán náš, Jesus Kristus, jenž pro nás pro všecky krev svou přehořce prolil, budiž s námi i s vámi se všemi amen! Bratří a sousedé milí! Věděti vám dáváme, že jakož o pánu slyšíme, (že o nás mluví), že bychom vám měli býti nepřátely: věříme vám jako svým milým sousedům, že toho nikoli do nás věřiti ne- budete. Ale vězte, že jsme nepřátelé všech zlých kněží a světských lidí, kteří proti nám a proti svatému evangeliu píší a stojí. A takéť věděti vám dáváme, že proti sobě máme všecky zlé křesťany, pro ty čtyry kusy. Za prvé, aby slovo boží všudy bylo kázáno po celém křesťanství, což se však neděje; druhé, aby pravé tělo Kristovo a jeho svatá krev všem věrným křesťanům, starým i mladým, bylo podáváno; třetí, aby všecko panování od nejvyššího kněze, tudy i pa- peže, až do nejnižšího a nejmenšího nebylo trpíno, ani na statcích ani na úrocích, a aby jmenované panování kněžské pomocí světských lidí bylo kaženo; čtvrté, aby všickni zjevní hříchové byli stavováni, budíž na králích, na pánech, vládykách neb farářích, duchovních i světských. Proto vám plně jako svým milým bratří důvěřujeme, že pravdy ty přijmete a nám v tom pomocni budete proti všem po- krytcům a nevěrným křesťanům, duchovním i světským, kteří těmto svatým pravdám odporují. O tom nám listy svými odpověď dejte! Pakli byste toho neučinili, tehdy bychom věděli, že nepřátely božími a všech bratří Táborských býti chcete. Dáno v Prachaticích, v pátek před sv. Kateřinou. Jan Žižka (z Kalichu), Chval (z Machovic), zprávce lidu Tábor- ského. Jeník, hejtman v Prachaticích. 15. Žižka píše Pražanům, že jich proti králi i pánům brániti míní. 1423, asi v prvních měsících toho roku. Žižka píše Pražanům, omlouvaje se za příčinou vtržení onoho (Táborů vedením Jana Bzdinky a pana Bohuslava ze Švamberka 30. září 1422) do Prahy, a napomíná jich, aby Vitolda Litevského ne- přijímali, že by on (Žižka) pomocí svých věrných jich proti králi Sigmundovi i všem pánům českým hájiti a chrániti, a toho opatřiti mínil, aby oni jsouce svobodni krále zapotřebí neměli.
16 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. 14. Žižka a jiní hejtmané napomínají nejmenované sousedy Prachatických, aby se přiznali ke čtyrem článkům Pražským. V Prachaticích, 20. listopadu 1422. Pán náš, Jesus Kristus, jenž pro nás pro všecky krev svou přehořce prolil, budiž s námi i s vámi se všemi amen! Bratří a sousedé milí! Věděti vám dáváme, že jakož o pánu slyšíme, (že o nás mluví), že bychom vám měli býti nepřátely: věříme vám jako svým milým sousedům, že toho nikoli do nás věřiti ne- budete. Ale vězte, že jsme nepřátelé všech zlých kněží a světských lidí, kteří proti nám a proti svatému evangeliu píší a stojí. A takéť věděti vám dáváme, že proti sobě máme všecky zlé křesťany, pro ty čtyry kusy. Za prvé, aby slovo boží všudy bylo kázáno po celém křesťanství, což se však neděje; druhé, aby pravé tělo Kristovo a jeho svatá krev všem věrným křesťanům, starým i mladým, bylo podáváno; třetí, aby všecko panování od nejvyššího kněze, tudy i pa- peže, až do nejnižšího a nejmenšího nebylo trpíno, ani na statcích ani na úrocích, a aby jmenované panování kněžské pomocí světských lidí bylo kaženo; čtvrté, aby všickni zjevní hříchové byli stavováni, budíž na králích, na pánech, vládykách neb farářích, duchovních i světských. Proto vám plně jako svým milým bratří důvěřujeme, že pravdy ty přijmete a nám v tom pomocni budete proti všem po- krytcům a nevěrným křesťanům, duchovním i světským, kteří těmto svatým pravdám odporují. O tom nám listy svými odpověď dejte! Pakli byste toho neučinili, tehdy bychom věděli, že nepřátely božími a všech bratří Táborských býti chcete. Dáno v Prachaticích, v pátek před sv. Kateřinou. Jan Žižka (z Kalichu), Chval (z Machovic), zprávce lidu Tábor- ského. Jeník, hejtman v Prachaticích. 15. Žižka píše Pražanům, že jich proti králi i pánům brániti míní. 1423, asi v prvních měsících toho roku. Žižka píše Pražanům, omlouvaje se za příčinou vtržení onoho (Táborů vedením Jana Bzdinky a pana Bohuslava ze Švamberka 30. září 1422) do Prahy, a napomíná jich, aby Vitolda Litevského ne- přijímali, že by on (Žižka) pomocí svých věrných jich proti králi Sigmundovi i všem pánům českým hájiti a chrániti, a toho opatřiti mínil, aby oni jsouce svobodni krále zapotřebí neměli.
Strana 17
I. Listář Žižkův. 17 16. Odpověď Pražanů na předešlý list. Pražané odpovídají na předešlý dopis (č. 15.) v ten rozum, že by tomu byli upřímně rádi, že by on (Žižka) ono nebezpečné a ohavné vtržení (do Prahy) neschvaloval, tím méně býval jeho pů- vodcem; že však jest jim ku podivu, že by Vitolda za krále míti ne- chtěl a jim toho zrazoval, vždyť prý jest hlavy při vládě třeba, má-li kázeň býti zachována. 17. Žižka Bartošovi a Bernartovi z menšího Tábora zprávy dává, jmeno- vitě, že na středu po velikonoci všecky věrné k Německému Brodu svolává. Na Vilémově, 26. března 1423. Milosť ducha svatého račiž přebývati s vámi i s námi a osvietiti srdce i rozumy naše k vuoli synu všemohúcímu! Bratřie v pánu bohu najmilejšie! Dávám vám věděti, žeť sem nynie na Vilémově, a žádám vás některého, abyšte ke mně přijeli jeden z vás, abychom spolu rozmluvili o poctivé a líbezné našeho pána boha všemohúcieho. A takéť vám věděti dávám, žeť sem s Táborským(i) zóstal za jeden člověk, a poddali sú sě dobrovolně mne poslušni býti jakožto kdy: i kázalť sem pole sbierati, a počeliť sú. I také posielám do vašich měst, ať by všickni věrní byli nynie s veliky noci v středu neb ko- nečně ve čtvrtek u Brodu Německého, abychom se pokáli, tu kdež sme zhřešili, a tu zóstali podle rady božie za jeden člověk, a podle jeho zákona svatého a rady chudých i bohatých, v pravdách otce našeho pána všemohúcieho, proti nevěrným pokryvačem domácím i cizozemciem. Takéť věděti vám dávám, žeť jest knieže vyjelo pryč z země. A příměřie aby se panem Čeňkem nečinili, leč byšte měli i s jinými súsedy okolo sebe. A o ty věci bohdá rozmluvíme. Datum in Wylemow feria sexta post annunciacionem Marie virginis gloriose. Jan Žižka z Kalichu. Slovútným, statečným bratří v naději božie Bartošěvi, Bernar- tovi z menšieho Tábora na Valečově buď dán. 18. Žižka věrné ze Skalice a Náchoda a vůbec z České země svolává na středu po velikonoci do Německého Brodu. Na Vilémově, 1. dubna 1423. S boží pomocí Jan Žižka z Kalicha, slúha nestatečný v na- Třída fil.-hist. 1893. 2
I. Listář Žižkův. 17 16. Odpověď Pražanů na předešlý list. Pražané odpovídají na předešlý dopis (č. 15.) v ten rozum, že by tomu byli upřímně rádi, že by on (Žižka) ono nebezpečné a ohavné vtržení (do Prahy) neschvaloval, tím méně býval jeho pů- vodcem; že však jest jim ku podivu, že by Vitolda za krále míti ne- chtěl a jim toho zrazoval, vždyť prý jest hlavy při vládě třeba, má-li kázeň býti zachována. 17. Žižka Bartošovi a Bernartovi z menšího Tábora zprávy dává, jmeno- vitě, že na středu po velikonoci všecky věrné k Německému Brodu svolává. Na Vilémově, 26. března 1423. Milosť ducha svatého račiž přebývati s vámi i s námi a osvietiti srdce i rozumy naše k vuoli synu všemohúcímu! Bratřie v pánu bohu najmilejšie! Dávám vám věděti, žeť sem nynie na Vilémově, a žádám vás některého, abyšte ke mně přijeli jeden z vás, abychom spolu rozmluvili o poctivé a líbezné našeho pána boha všemohúcieho. A takéť vám věděti dávám, žeť sem s Táborským(i) zóstal za jeden člověk, a poddali sú sě dobrovolně mne poslušni býti jakožto kdy: i kázalť sem pole sbierati, a počeliť sú. I také posielám do vašich měst, ať by všickni věrní byli nynie s veliky noci v středu neb ko- nečně ve čtvrtek u Brodu Německého, abychom se pokáli, tu kdež sme zhřešili, a tu zóstali podle rady božie za jeden člověk, a podle jeho zákona svatého a rady chudých i bohatých, v pravdách otce našeho pána všemohúcieho, proti nevěrným pokryvačem domácím i cizozemciem. Takéť věděti vám dávám, žeť jest knieže vyjelo pryč z země. A příměřie aby se panem Čeňkem nečinili, leč byšte měli i s jinými súsedy okolo sebe. A o ty věci bohdá rozmluvíme. Datum in Wylemow feria sexta post annunciacionem Marie virginis gloriose. Jan Žižka z Kalichu. Slovútným, statečným bratří v naději božie Bartošěvi, Bernar- tovi z menšieho Tábora na Valečově buď dán. 18. Žižka věrné ze Skalice a Náchoda a vůbec z České země svolává na středu po velikonoci do Německého Brodu. Na Vilémově, 1. dubna 1423. S boží pomocí Jan Žižka z Kalicha, slúha nestatečný v na- Třída fil.-hist. 1893. 2
Strana 18
18 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. ději boží. Milost ducha svatého rač přebývati s vámi i s námi a rač osvítiti srdce i rozumy naše i všech věrných, kteříž sú se zasadili o pravdu pána našeho všemohúcího. Všem a ke všem, žádných osob nevymiňujíc, v Skalici a v Náchodě, i jiným všem v České zemi pře- bývajícím, příchylným k pravdám pána boha všemohúcího, služba má s požádáním všeho dobrého! Nejmilejší bratří! Napomínámť vás skrze dobrodiní pána našeho všemohúcího, kterýž jest nám mnoho pomáhal i osvobozoval od nepřátel velikých, jakož jest ráčil učiniti u Brodu Německého mocí svú nad nepřátely svými, že sám za nás ráčil bojovati. A my toho vděčně nepřijali sme, ani jeho milosti chvály vzdali sme na tom místě. Ale v lakomství, v lúpeže, v pýchu a v ne- věru dali sme se, a tudy sme pána boha rozhněvali, a od toho času málo sme co dobrého učinili. A pán bůh mstí spravedlivě nad námi pro naše hříchy. I napomínámť ještě všecky pro boží umučení a pro osvobození jeho svatých pravd k prospěchu věrným v svaté církvi, a zlým a nevěrným kacířům k zkažení, s pomocí boží abychom se sešli i sjeli nyní mezi hody v středu s velikénoci do Brodu totiž Německého, kdež sme zhřešili, abychme na témž místě pokání uči- nili, svých hříchův želejíc, pánu bohu poděkovali z toho daru veli- kého a nesmírného, jenž jest nám ráčil dáti nestatečným náš nej- dobrotivější otec, kterémuž jest chvála na věky věkuov amen. Dále abychom se ustanovili tudyž na témž místě s radou pána boha a jeho svatým zákonem i s jeho se všemi věrnými, radou chudých i bohatých, a zuostali za jeden člověk proti všem pokrytcům domácím i cizo- zemcům. A vždy s pomocí trojice svaté, jednoho pána vysvoboditele všech v něho ufajících. Dán na Vilémově leta narození buožího 1422 (sic) u veliký čtvrtek. 19. Řád a manifest bratrstva Žižkova. (Žižkův řád vojenský.) Smluven v první asi polovici září r. 1423. a) Z milosti a z daru otce a pána boha všemohúcího uvěřivše a přijevše osvícení jisté, stálé, ohlášené a důvodné pravdy a zákona božího: Nejprve, abychom slovu božímu svobodu dali v kázání všudy, žádného místa nevymlúvajíce, a to v svých srdcích mile přijímajíce, skutečně plnili a drželi, potom i jiné k tomu vedli a učili. Druhé, abychme tělo a krev pána našeho Ježíše Krista, boha všemohúcího, všickni přijímali s bázní, s náboženstvím a s poctivostí, staří i mladí, dítky hned po křtu, a potom vždy dítky, žád ných osob
18 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. ději boží. Milost ducha svatého rač přebývati s vámi i s námi a rač osvítiti srdce i rozumy naše i všech věrných, kteříž sú se zasadili o pravdu pána našeho všemohúcího. Všem a ke všem, žádných osob nevymiňujíc, v Skalici a v Náchodě, i jiným všem v České zemi pře- bývajícím, příchylným k pravdám pána boha všemohúcího, služba má s požádáním všeho dobrého! Nejmilejší bratří! Napomínámť vás skrze dobrodiní pána našeho všemohúcího, kterýž jest nám mnoho pomáhal i osvobozoval od nepřátel velikých, jakož jest ráčil učiniti u Brodu Německého mocí svú nad nepřátely svými, že sám za nás ráčil bojovati. A my toho vděčně nepřijali sme, ani jeho milosti chvály vzdali sme na tom místě. Ale v lakomství, v lúpeže, v pýchu a v ne- věru dali sme se, a tudy sme pána boha rozhněvali, a od toho času málo sme co dobrého učinili. A pán bůh mstí spravedlivě nad námi pro naše hříchy. I napomínámť ještě všecky pro boží umučení a pro osvobození jeho svatých pravd k prospěchu věrným v svaté církvi, a zlým a nevěrným kacířům k zkažení, s pomocí boží abychom se sešli i sjeli nyní mezi hody v středu s velikénoci do Brodu totiž Německého, kdež sme zhřešili, abychme na témž místě pokání uči- nili, svých hříchův želejíc, pánu bohu poděkovali z toho daru veli- kého a nesmírného, jenž jest nám ráčil dáti nestatečným náš nej- dobrotivější otec, kterémuž jest chvála na věky věkuov amen. Dále abychom se ustanovili tudyž na témž místě s radou pána boha a jeho svatým zákonem i s jeho se všemi věrnými, radou chudých i bohatých, a zuostali za jeden člověk proti všem pokrytcům domácím i cizo- zemcům. A vždy s pomocí trojice svaté, jednoho pána vysvoboditele všech v něho ufajících. Dán na Vilémově leta narození buožího 1422 (sic) u veliký čtvrtek. 19. Řád a manifest bratrstva Žižkova. (Žižkův řád vojenský.) Smluven v první asi polovici září r. 1423. a) Z milosti a z daru otce a pána boha všemohúcího uvěřivše a přijevše osvícení jisté, stálé, ohlášené a důvodné pravdy a zákona božího: Nejprve, abychom slovu božímu svobodu dali v kázání všudy, žádného místa nevymlúvajíce, a to v svých srdcích mile přijímajíce, skutečně plnili a drželi, potom i jiné k tomu vedli a učili. Druhé, abychme tělo a krev pána našeho Ježíše Krista, boha všemohúcího, všickni přijímali s bázní, s náboženstvím a s poctivostí, staří i mladí, dítky hned po křtu, a potom vždy dítky, žád ných osob
Strana 19
I. Listář Žižkův. 19 nevymiňujíce, je k tomu raději nutili a pudili, nejméně v neděli každý týden. Třetí, abychme kněžstvo přivedli a uvedli k životu syna božího, pána Jesu Krista, a k životu apoštolskému, a nadání jich a sboží svatokupectví rušili a zkazili s pomocí boží. Čtvrté, abychme sami na sobě napřed i v sobě hříchy smrtedlné i všední stavovali, rušili a kazili; potom na králích, na knížatech i na páních, na měšťanech, na řemeslnících, na robotězích i na všech lidech mužského i ženského pohlaví a pokolení, žádných osob nevy- miňujíce, starých ani mladých, a vždy s pomocí pána boha všemo- húcího. A kdožby těchto kusuov a artikuluov svrchu psaných držeti a jich skutečně vésti i plniti, jich pomáhati, hájiti a brániti nechtěl, toho žádného nevymíně, aniž chceme trpěti mezi sebú i u vojště s boží pomocí a na hradích, na tvrzech, v městech, v městečkách hra- zených i otevřených, ve vsích i ve dvořích, žádného místa nevymi- ňujíce ani vymlúvajíce, ale nevynímajíce, všecky všudy napomínati, raditi, puditi, honiti k tomu dobrému s pomocí pána boha našeho. b) A protož hnuti jsúce duchem dobrým, vědúce a rozomějíce, že všecky tohoto světa věci jsú padúcí a minulé, ale pravda pána Jesu Krista, boha všemohúcího, zůstává na věky: My Jan bratr Žižka z Kalichu, Jan Roháč z Dubé, Aleš z Rysmburka a z Vřešťova, Jan z Potštaina na Žampachu, Boček z Kunstatu a od jinud z Jevišovic, Bartoš a Bernart bratří z Vale- čova, Bartoš, Jan, Martin bratří z Vysoké; my purkmistři a konšelé i všecky obce města Hradce nad Labem a Čáslavi; my Beneš z Mokrovús, Jaroslav z Kalichu, Václav Horyna z Honbic, Křištan z Žernosek, Frencl z Litožnic, Jíra z Rečice, Jan z Studené; a my purkmistr a konšelé i všecka obec města Jaroměře; my Zdislav Zeman, Vavřinec Polák z Paňova, Blažek z Kralup, Jakub z Bře- zové, Petřík Kralovec z Příbramě, Jan z Domažlic, Jan z Tehova, Martin z Borovnice, Havel Orebský; a my purkmistr a konšelé i všecka obec města Dvora; a my Chústník z Košova, Ondřej z Stu- dené, Šarka z Slavného, Kříž setník, Beneš setník, Mikát Brada Odraný, Aleš z Hostačova, Polévka z Hoštky, Mikuláš Orebský, Veta z Chlumčan, Litobor z Trubče, Linhart z Sleze, Beneš z Horošovic, Jan Baštín, Mařík Velek Šeňk, Jíra Roh, Mikuláš Brada, hejtmané, páni, rytíři, panoše, purkmistři, konšelé i všecky obce panské, ry- tířské, panošské, městské, žádných nevymiňujíce ani vymlúvajíce; my všichni svrchupsaní ke všem i všech prosíme, řádně napomínajíce 2*
I. Listář Žižkův. 19 nevymiňujíce, je k tomu raději nutili a pudili, nejméně v neděli každý týden. Třetí, abychme kněžstvo přivedli a uvedli k životu syna božího, pána Jesu Krista, a k životu apoštolskému, a nadání jich a sboží svatokupectví rušili a zkazili s pomocí boží. Čtvrté, abychme sami na sobě napřed i v sobě hříchy smrtedlné i všední stavovali, rušili a kazili; potom na králích, na knížatech i na páních, na měšťanech, na řemeslnících, na robotězích i na všech lidech mužského i ženského pohlaví a pokolení, žádných osob nevy- miňujíce, starých ani mladých, a vždy s pomocí pána boha všemo- húcího. A kdožby těchto kusuov a artikuluov svrchu psaných držeti a jich skutečně vésti i plniti, jich pomáhati, hájiti a brániti nechtěl, toho žádného nevymíně, aniž chceme trpěti mezi sebú i u vojště s boží pomocí a na hradích, na tvrzech, v městech, v městečkách hra- zených i otevřených, ve vsích i ve dvořích, žádného místa nevymi- ňujíce ani vymlúvajíce, ale nevynímajíce, všecky všudy napomínati, raditi, puditi, honiti k tomu dobrému s pomocí pána boha našeho. b) A protož hnuti jsúce duchem dobrým, vědúce a rozomějíce, že všecky tohoto světa věci jsú padúcí a minulé, ale pravda pána Jesu Krista, boha všemohúcího, zůstává na věky: My Jan bratr Žižka z Kalichu, Jan Roháč z Dubé, Aleš z Rysmburka a z Vřešťova, Jan z Potštaina na Žampachu, Boček z Kunstatu a od jinud z Jevišovic, Bartoš a Bernart bratří z Vale- čova, Bartoš, Jan, Martin bratří z Vysoké; my purkmistři a konšelé i všecky obce města Hradce nad Labem a Čáslavi; my Beneš z Mokrovús, Jaroslav z Kalichu, Václav Horyna z Honbic, Křištan z Žernosek, Frencl z Litožnic, Jíra z Rečice, Jan z Studené; a my purkmistr a konšelé i všecka obec města Jaroměře; my Zdislav Zeman, Vavřinec Polák z Paňova, Blažek z Kralup, Jakub z Bře- zové, Petřík Kralovec z Příbramě, Jan z Domažlic, Jan z Tehova, Martin z Borovnice, Havel Orebský; a my purkmistr a konšelé i všecka obec města Dvora; a my Chústník z Košova, Ondřej z Stu- dené, Šarka z Slavného, Kříž setník, Beneš setník, Mikát Brada Odraný, Aleš z Hostačova, Polévka z Hoštky, Mikuláš Orebský, Veta z Chlumčan, Litobor z Trubče, Linhart z Sleze, Beneš z Horošovic, Jan Baštín, Mařík Velek Šeňk, Jíra Roh, Mikuláš Brada, hejtmané, páni, rytíři, panoše, purkmistři, konšelé i všecky obce panské, ry- tířské, panošské, městské, žádných nevymiňujíce ani vymlúvajíce; my všichni svrchupsaní ke všem i všech prosíme, řádně napomínajíce 2*
Strana 20
20 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. přikazujeme, i chcme tomu, aby řádné poslušenství bylo; nebo skrze neposlušenství a neřádné výtržky veliké škody sme brávali na bratřích i na statcích, a hanbu často od nepřátel božích a našich trpěli. Již s pomocí boží a vaší i všech věrných míníce se toho vystříci těmito obyčeji: 1. Nejprvé, když bychom chtěli vytrhnúti z města kterého, nebo-li kde se hnúti chtěli z místa, kdež bychom polem leželi, aby nižádný napřed nejezdil k městu, ani šel, aniž se vezl, sobě místa aneb hospody zastávat, ani se kde polem klad bez dopuštění a roz- kázání města jmenovaného od jmenovaných starších hejtmanův, kteříž na to a k tomu vydáni a jmenováni budú! A jest-li žeby se kdo jinde položil a vytrhl neboli postavil bez rozkázání těch starších, chtěli bychom pomstiti a popraviti nad ním i nad takovým, i k jeho statku i k jeho hrdlu, jakožto k neposlušným, buď kdož buď, které- hožkoli řádu, žádných osob nevynímajíce. 2. A kdyžby se chtěli hnúti z toho místa, kdežby polem leželi, s dopuštěním a rozkázáním těch starších jmenovaných, aby vytrhli na pole, kdežby místo podobné a hodné bylo k tomu, a tu sebe zčekali, aby se všecko vojsko hnulo z stanoviště. 3. A žádný aby nezapaloval bud, ani kde jinde pálil, kde bychme táhli nebo leželi, jedno ti, ježto k tomu vydáni a ustaveni budú, a to pod velikú pokutú, aby toho žádní jiní nečinili. 4. Potom nežby se ihned z místa hnuli, prvé nežby které věci činili a rozkázali, aby se nejprv pánu bohu modlili, kleknúc a padnúc před tělem božím a před tváří boží, když vytržení bude z vojska anebo z města, aby pán buoh všemohúcí ráčil svú pomoc dáti, a tu při svú svatú provésti k své svaté chvále a k rozmnožení toho do- brého a věrným k spasení a ku pomoci. 5. Pak potom aby lidi šikovali nebo zřídili, každú rotu pod své korúhve, heslo aby bylo povědíno, a potom aby se ihned hnuli a tak táhli, která napřed rota bude šikována ten den pod svými ko- rúhvemi; a jiní aby se v ně nemísili, ani jim překáželi, ani se kam odtrhali; jakož komu kde a jakž které roty nebo korúhve sšikovány budú, aby tak táhli v svém šiku a pohromadě, jedni k druhým se nemísejíce, a to opatrně, napřed i nazad i na stranách vojska ostří- hajíce i sami sebe, jakož komu kde od starších poručeno bude. 6. A jest-li žeby bůh neuchoval, žeby kterú škodu vzeli skrze jich neopatrnosti a zmeškání které, neb těch hejtmanuov, u vojště, nebo-li na vartách, nebo na poli, neb v strážech, kdež jim poručeno bude a svěřeno od starších a od obcí: žádných osob nevymiňujíce,
20 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. přikazujeme, i chcme tomu, aby řádné poslušenství bylo; nebo skrze neposlušenství a neřádné výtržky veliké škody sme brávali na bratřích i na statcích, a hanbu často od nepřátel božích a našich trpěli. Již s pomocí boží a vaší i všech věrných míníce se toho vystříci těmito obyčeji: 1. Nejprvé, když bychom chtěli vytrhnúti z města kterého, nebo-li kde se hnúti chtěli z místa, kdež bychom polem leželi, aby nižádný napřed nejezdil k městu, ani šel, aniž se vezl, sobě místa aneb hospody zastávat, ani se kde polem klad bez dopuštění a roz- kázání města jmenovaného od jmenovaných starších hejtmanův, kteříž na to a k tomu vydáni a jmenováni budú! A jest-li žeby se kdo jinde položil a vytrhl neboli postavil bez rozkázání těch starších, chtěli bychom pomstiti a popraviti nad ním i nad takovým, i k jeho statku i k jeho hrdlu, jakožto k neposlušným, buď kdož buď, které- hožkoli řádu, žádných osob nevynímajíce. 2. A kdyžby se chtěli hnúti z toho místa, kdežby polem leželi, s dopuštěním a rozkázáním těch starších jmenovaných, aby vytrhli na pole, kdežby místo podobné a hodné bylo k tomu, a tu sebe zčekali, aby se všecko vojsko hnulo z stanoviště. 3. A žádný aby nezapaloval bud, ani kde jinde pálil, kde bychme táhli nebo leželi, jedno ti, ježto k tomu vydáni a ustaveni budú, a to pod velikú pokutú, aby toho žádní jiní nečinili. 4. Potom nežby se ihned z místa hnuli, prvé nežby které věci činili a rozkázali, aby se nejprv pánu bohu modlili, kleknúc a padnúc před tělem božím a před tváří boží, když vytržení bude z vojska anebo z města, aby pán buoh všemohúcí ráčil svú pomoc dáti, a tu při svú svatú provésti k své svaté chvále a k rozmnožení toho do- brého a věrným k spasení a ku pomoci. 5. Pak potom aby lidi šikovali nebo zřídili, každú rotu pod své korúhve, heslo aby bylo povědíno, a potom aby se ihned hnuli a tak táhli, která napřed rota bude šikována ten den pod svými ko- rúhvemi; a jiní aby se v ně nemísili, ani jim překáželi, ani se kam odtrhali; jakož komu kde a jakž které roty nebo korúhve sšikovány budú, aby tak táhli v svém šiku a pohromadě, jedni k druhým se nemísejíce, a to opatrně, napřed i nazad i na stranách vojska ostří- hajíce i sami sebe, jakož komu kde od starších poručeno bude. 6. A jest-li žeby bůh neuchoval, žeby kterú škodu vzeli skrze jich neopatrnosti a zmeškání které, neb těch hejtmanuov, u vojště, nebo-li na vartách, nebo na poli, neb v strážech, kdež jim poručeno bude a svěřeno od starších a od obcí: žádných osob nevymiňujíce,
Strana 21
I. Listář Žižkův. 21 míníť i chtí nad nimi hejtmané i všecky obce k nim toho zříti i jim k hrdlóm popraviti i k statkuom a pomstiti, buď kníže, pán, nebo ktož kolivěk, žádných osob nevymiňujíce, ani vymlúvajíce. 7. Ale jest-li žeby kde pán buoh dal nepřátely přemoci a po- raziti, města, tvrze, hradu dobyti, táhnúce polem nebo polem ležíce, kterých kořistí dobýti: aby ten vzatek a ty kořisti sneseny, svedeny, svezeny a na hromadu skladeny byly, kdežby bylo tomu místo uká- záno a jmenováno od starších, buďto mnoho nebo málo; a k tomu aby byli vydáni a voleni starší ze všech obcí, panských, rytířských, městských i robotězuov, aby věrně spósobili ty věci chudým i bo- hatým, a spravedlivě, jakž na koho sluší, rozdány a rozděleny byly, aby nižádný sám sobě nebral, ani co kdo zachoval. Jest-li pak žeby co kto vzal nebo-li zachoval, a to bylo usvědčeno dobrým svědomím: k tomu takovému chtěli by popraviti, k jeho hrdlu i statku, buď kdož buď, žádných osob nevynímajíce, jakožto k zloději božímu a obecnému; jakož se jest stalo Achanovi1) pro čepici dcer královských a pro plášť; nebo-li jinú smrtí, buďto kníže, pán, rytíř, nebo panoše, měštěnín, řemeslník, nebo sedlák, ižádného nevymlúvajíce, ani k osobám hledíce a zříce, s pomocí boží takovú činiti nad nimi pomstu. 8. Dále sváruov, křikuov a potrhání aby žádných nebylo u vojště, ani mezi námi. 9. Jest-li že by kto koho bil, ranil, ochromil, nebo zabil, buď nad ním pomstěno podle zákona božího, jako pán Buoh dopustí, žádného nevymiňujíce ani k osobám zříce. 10. Dále vězte, že kdoby se kolivěk kradl, nebo šel, nebo jel, aneb vezl od nás z vojsky, když bychom polem táhli nebo leželi, bez odpuštění starších jmenovaných svrchu, a znamení jistého nebude míti, buď kníže, pán, rytíř, panoše, měštěnín, řemeslník, nebo robotěz, nebo kterýž kolivěk člověk, a bylby popaden, že chtí k jeho hrdlu i k statku popraviti, jakožto nad zlodějem nevěrným, jenž se krade od pře boží a věrných bratří z vojsky, kdež vojsko bude neb leží. 11. Také nechcem trpěti mezi sebú nevěrných, neposlušných lhářuov, zlodějuov, kostkářuov, lúpežníkuov, plundréřuov, opilcuov, lajcí, smilníkuov, cizoložníkuov, smilnic a cizoložnic, i všech zjevných hříšníkův a hříšnic: ty všecky z sebe chcme puditi a honiti, nad nimi popravovati s pomocí trojice svaté vedle zákona božího. 12. Míníť také bratr Žižka i jiní páni, hejtmané, rytíři, panoše, měšťané, řemeslníci i robotězi svrchu psaní a jmenovaní, i všecky 1) V rukopisech: Achiorovi.
I. Listář Žižkův. 21 míníť i chtí nad nimi hejtmané i všecky obce k nim toho zříti i jim k hrdlóm popraviti i k statkuom a pomstiti, buď kníže, pán, nebo ktož kolivěk, žádných osob nevymiňujíce, ani vymlúvajíce. 7. Ale jest-li žeby kde pán buoh dal nepřátely přemoci a po- raziti, města, tvrze, hradu dobyti, táhnúce polem nebo polem ležíce, kterých kořistí dobýti: aby ten vzatek a ty kořisti sneseny, svedeny, svezeny a na hromadu skladeny byly, kdežby bylo tomu místo uká- záno a jmenováno od starších, buďto mnoho nebo málo; a k tomu aby byli vydáni a voleni starší ze všech obcí, panských, rytířských, městských i robotězuov, aby věrně spósobili ty věci chudým i bo- hatým, a spravedlivě, jakž na koho sluší, rozdány a rozděleny byly, aby nižádný sám sobě nebral, ani co kdo zachoval. Jest-li pak žeby co kto vzal nebo-li zachoval, a to bylo usvědčeno dobrým svědomím: k tomu takovému chtěli by popraviti, k jeho hrdlu i statku, buď kdož buď, žádných osob nevynímajíce, jakožto k zloději božímu a obecnému; jakož se jest stalo Achanovi1) pro čepici dcer královských a pro plášť; nebo-li jinú smrtí, buďto kníže, pán, rytíř, nebo panoše, měštěnín, řemeslník, nebo sedlák, ižádného nevymlúvajíce, ani k osobám hledíce a zříce, s pomocí boží takovú činiti nad nimi pomstu. 8. Dále sváruov, křikuov a potrhání aby žádných nebylo u vojště, ani mezi námi. 9. Jest-li že by kto koho bil, ranil, ochromil, nebo zabil, buď nad ním pomstěno podle zákona božího, jako pán Buoh dopustí, žádného nevymiňujíce ani k osobám zříce. 10. Dále vězte, že kdoby se kolivěk kradl, nebo šel, nebo jel, aneb vezl od nás z vojsky, když bychom polem táhli nebo leželi, bez odpuštění starších jmenovaných svrchu, a znamení jistého nebude míti, buď kníže, pán, rytíř, panoše, měštěnín, řemeslník, nebo robotěz, nebo kterýž kolivěk člověk, a bylby popaden, že chtí k jeho hrdlu i k statku popraviti, jakožto nad zlodějem nevěrným, jenž se krade od pře boží a věrných bratří z vojsky, kdež vojsko bude neb leží. 11. Také nechcem trpěti mezi sebú nevěrných, neposlušných lhářuov, zlodějuov, kostkářuov, lúpežníkuov, plundréřuov, opilcuov, lajcí, smilníkuov, cizoložníkuov, smilnic a cizoložnic, i všech zjevných hříšníkův a hříšnic: ty všecky z sebe chcme puditi a honiti, nad nimi popravovati s pomocí trojice svaté vedle zákona božího. 12. Míníť také bratr Žižka i jiní páni, hejtmané, rytíři, panoše, měšťané, řemeslníci i robotězi svrchu psaní a jmenovaní, i všecky 1) V rukopisech: Achiorovi.
Strana 22
22 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. obce s pomocí boží a obecní ze všech neřáduov trestati i bíti, tre- stáním honiti, mrskati, bíti i zabíjeti, stínati, věšeti, topiti, páliti i všemi pomstami mstíti, kteréž pomsty na zlé slušejí vedlé zákona božího, nižádných osob nevynímajíce ze všech stavuov, mužského i ženského pohlaví. c) A tak budeme-li zachovávati, činiti a plniti artikule svrchu psané a spasitedlné, pán buoh bude s námi s svú milostí a pomocí; neb to přísluší k boji božímu tak činiti, dobře, křesťansky, v lásce zřízeni, v bázni boží živu býti, své žádosti, potřeby i naděje v pánu bohu setrvale bez pochybení položiti, čekajíce od něho věčné od- platy. I prosímeť vás, milé obce, ve všech a ze všech krajin, knížat, pánuov, rytířuov, panoší, měšťanuov, řemeslníkuov, robotězuov, se- dlákuov, i lidí všech stavuov, a zvláště napřed všech věrných Čechův, abyšte se k tomu dobrému svolili a nám toho radni a pomocni byli. A my vám zase též držeti, plniti i mstíti (chceme), pro milého pána boha, pro jeho svaté umučení, pro vysvobození pravdy zákona bo- žího, svatých a jich zvelebení, ku pomoci věrným církvi svaté a zvláště jazyka českého i slovenského, i všeho křesťanství, ku pozdvižení věrným a ku potupě neústupným a zjevným kacířům a pokrytým a zloskvrníkům, aby pán buoh všemohúcí nám i vám ráčil svú pomoc dáti i zvítěziti nad nepřátely svými i našimi, a za nás i s vámi bojovati svú mocí a neodlučovati nás své svaté milosti. Amen. Budiž pán buoh s námi i s vámi, v nichž jste, a kdež se líbí trojici svaté! A toho pro lepší svědomí a potvrzení a jistotu s větší pilností vedle duchovenství nad bídný rozum světa tohoto, my svrchu psaní s dobrým rozmyslem vědomě, dobrú volí k tomuto zápisu a listu svolujeme, a svolujeme jej skutečně držeti a zachovati i ostříhati s pomocí nestvořené a na věky požehnané trojice svaté. Amen. Tak pán buoh dej! 20. Jan Hvězda z Vícemilic, purkmistr a konšelé Hradečtí s knězem Ambrožem dávají Žižkovi výstrahu o člověku ve vojště k zavraždění jeho najatém. V Králové Hradci, 24. listopadu 1423. Pán buoh všemohúcí rač býti s tebú, se všemi bratřími věrnými i s námi hříšnými svú svatú milostí i pomocí. Bratře Žižko i bratří naši nejmilejší! Věz, žeť jsme jednoho Opočenských strany jali, vězně
22 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. obce s pomocí boží a obecní ze všech neřáduov trestati i bíti, tre- stáním honiti, mrskati, bíti i zabíjeti, stínati, věšeti, topiti, páliti i všemi pomstami mstíti, kteréž pomsty na zlé slušejí vedlé zákona božího, nižádných osob nevynímajíce ze všech stavuov, mužského i ženského pohlaví. c) A tak budeme-li zachovávati, činiti a plniti artikule svrchu psané a spasitedlné, pán buoh bude s námi s svú milostí a pomocí; neb to přísluší k boji božímu tak činiti, dobře, křesťansky, v lásce zřízeni, v bázni boží živu býti, své žádosti, potřeby i naděje v pánu bohu setrvale bez pochybení položiti, čekajíce od něho věčné od- platy. I prosímeť vás, milé obce, ve všech a ze všech krajin, knížat, pánuov, rytířuov, panoší, měšťanuov, řemeslníkuov, robotězuov, se- dlákuov, i lidí všech stavuov, a zvláště napřed všech věrných Čechův, abyšte se k tomu dobrému svolili a nám toho radni a pomocni byli. A my vám zase též držeti, plniti i mstíti (chceme), pro milého pána boha, pro jeho svaté umučení, pro vysvobození pravdy zákona bo- žího, svatých a jich zvelebení, ku pomoci věrným církvi svaté a zvláště jazyka českého i slovenského, i všeho křesťanství, ku pozdvižení věrným a ku potupě neústupným a zjevným kacířům a pokrytým a zloskvrníkům, aby pán buoh všemohúcí nám i vám ráčil svú pomoc dáti i zvítěziti nad nepřátely svými i našimi, a za nás i s vámi bojovati svú mocí a neodlučovati nás své svaté milosti. Amen. Budiž pán buoh s námi i s vámi, v nichž jste, a kdež se líbí trojici svaté! A toho pro lepší svědomí a potvrzení a jistotu s větší pilností vedle duchovenství nad bídný rozum světa tohoto, my svrchu psaní s dobrým rozmyslem vědomě, dobrú volí k tomuto zápisu a listu svolujeme, a svolujeme jej skutečně držeti a zachovati i ostříhati s pomocí nestvořené a na věky požehnané trojice svaté. Amen. Tak pán buoh dej! 20. Jan Hvězda z Vícemilic, purkmistr a konšelé Hradečtí s knězem Ambrožem dávají Žižkovi výstrahu o člověku ve vojště k zavraždění jeho najatém. V Králové Hradci, 24. listopadu 1423. Pán buoh všemohúcí rač býti s tebú, se všemi bratřími věrnými i s námi hříšnými svú svatú milostí i pomocí. Bratře Žižko i bratří naši nejmilejší! Věz, žeť jsme jednoho Opočenských strany jali, vězně
Strana 23
I. Listář Žižkův. 23 dosti znamenitého, kterýž jesti nás za jisté zpravil, že již jeden jest s tebú u vojště, kterýž tě má zamordovati; a za to má ještě třiceti kop vzíti, a již deset kop hotových vzal. Pak toho jistého mordéře zná Pavel s černú hlavú kadeřavú, tohoto listu ukazatel. A protoť sme my jeho k tobě vypravili, kterýž tě má všeho úplně zpraviti, kdož to jednají a kterak to má jednáno býti a kto to má učiniti, toho tobě ukázati. Kterémužto Pavlovi prosíme, aby jemu věřil, což s tebú od nás o té věci mluviti bude. Pán všemohúcí rač tě zacho- vati k své chvále a k prospěchu věrným obcem. Dán v Hradci nad Labem, v pondělí v třetí hodinu v noci před sv. Kateřinú, rukú tvého kněze Ambrože. Janek Hvězda, purkmistr, konšelé a tvój kněz Ambrož.
I. Listář Žižkův. 23 dosti znamenitého, kterýž jesti nás za jisté zpravil, že již jeden jest s tebú u vojště, kterýž tě má zamordovati; a za to má ještě třiceti kop vzíti, a již deset kop hotových vzal. Pak toho jistého mordéře zná Pavel s černú hlavú kadeřavú, tohoto listu ukazatel. A protoť sme my jeho k tobě vypravili, kterýž tě má všeho úplně zpraviti, kdož to jednají a kterak to má jednáno býti a kto to má učiniti, toho tobě ukázati. Kterémužto Pavlovi prosíme, aby jemu věřil, což s tebú od nás o té věci mluviti bude. Pán všemohúcí rač tě zacho- vati k své chvále a k prospěchu věrným obcem. Dán v Hradci nad Labem, v pondělí v třetí hodinu v noci před sv. Kateřinú, rukú tvého kněze Ambrože. Janek Hvězda, purkmistr, konšelé a tvój kněz Ambrož.
Strana 24
24 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. II. Kritické úvahy k listáři. K číslu 1. Originál listiny pergamenové nalézá se v archivu kláštera ci- sterciákův ve Vyšším Brodě. Přivěšeny jsou tři malé pečeti. Na třetí velmi slabě vytištěné pečeti jest dle Millauera pouze v prostřed pozorovati přílbici, dle Pangerla jest uprostřed štítu ryba a pod přílbicí v okrase totéž znamení; opis: S. Johanis. D. Tr ... ov. Poprvé vydal ji Millauer ve svém pojednání o Žižkovi v Abh. d. k. böhm. Gesellsch. d. W. r. 1824, str. 20; pak M. Pangerl: Urkun- denbuch der Stiftes Hohenfurt, 1865, str. 175. O významu obsahu promluvil jsem ve Věstníku tomto r. 1890, str. 44. V textu užito Pangerlova vydání. K číslu 2. Přepis listiny této vytiskl Millauer ve svém pojednání (1. c. str. 22.). Tenkráte se chovala v Budějovickém archivu městském a byla právě před nedávnem tam nalezena. Byly při listině té tři pečeti, první Jana z Kropné, druhá Jana z Mysletína a třetí Žižkova. Tato byla oblá, v bílém vosku otištěná, a ukazovala tříhranný štít šikmo postavený s rakem, druhý rak byl na štítě pod přílbicí umístěn. Opis zněl: S(igillum) Johannis de Trocnow. Originál ten již před mnoha lety z Budějovic zmizel a chová se prý nyní v museu v Pešti. Odtud nepodařilo se mně ani zprávy ani věrného přepisu dosá- hnouti. Otiskuji listinu tu dle Millauera. O významu jejím zmínil jsem se ve Věstníku r. 1890 na str. 44., 45. a 339. K číslu 3. Listina tato chová se dosud v originále ve Švarcenberském archivu na Krumlově. Jest psána na pergaméně. Pečeti jsou ztraceny. Na rubu psáno stojí rukou Václava Březana: „Bratr Jan Žižka z Ka- licha. Trocnow. Ješko z Trocnowa měl raka za erb.“
24 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. II. Kritické úvahy k listáři. K číslu 1. Originál listiny pergamenové nalézá se v archivu kláštera ci- sterciákův ve Vyšším Brodě. Přivěšeny jsou tři malé pečeti. Na třetí velmi slabě vytištěné pečeti jest dle Millauera pouze v prostřed pozorovati přílbici, dle Pangerla jest uprostřed štítu ryba a pod přílbicí v okrase totéž znamení; opis: S. Johanis. D. Tr ... ov. Poprvé vydal ji Millauer ve svém pojednání o Žižkovi v Abh. d. k. böhm. Gesellsch. d. W. r. 1824, str. 20; pak M. Pangerl: Urkun- denbuch der Stiftes Hohenfurt, 1865, str. 175. O významu obsahu promluvil jsem ve Věstníku tomto r. 1890, str. 44. V textu užito Pangerlova vydání. K číslu 2. Přepis listiny této vytiskl Millauer ve svém pojednání (1. c. str. 22.). Tenkráte se chovala v Budějovickém archivu městském a byla právě před nedávnem tam nalezena. Byly při listině té tři pečeti, první Jana z Kropné, druhá Jana z Mysletína a třetí Žižkova. Tato byla oblá, v bílém vosku otištěná, a ukazovala tříhranný štít šikmo postavený s rakem, druhý rak byl na štítě pod přílbicí umístěn. Opis zněl: S(igillum) Johannis de Trocnow. Originál ten již před mnoha lety z Budějovic zmizel a chová se prý nyní v museu v Pešti. Odtud nepodařilo se mně ani zprávy ani věrného přepisu dosá- hnouti. Otiskuji listinu tu dle Millauera. O významu jejím zmínil jsem se ve Věstníku r. 1890 na str. 44., 45. a 339. K číslu 3. Listina tato chová se dosud v originále ve Švarcenberském archivu na Krumlově. Jest psána na pergaméně. Pečeti jsou ztraceny. Na rubu psáno stojí rukou Václava Březana: „Bratr Jan Žižka z Ka- licha. Trocnow. Ješko z Trocnowa měl raka za erb.“
Strana 25
II. Kritické úvahy k listáři. 25 Prof. Sedláček ve svých Hradech a zámcích patrně na základě listiny této zmiňuje se o Ješkovi Žižkovi z Trocnova. Dozvěděv se o ní sdělením pana archiváře Třeboňského, obšírněji o ní jsem po- jednal ve Věstníku z r. 1890 na str. 337 a 338. Tam také hleděl jsem dokázati, že Ješek Žižka z Trocnova není asi nikdo jiný, než vojevůdce náš Žižka. Od té doby nalezl jsem jiné příklady, že v době té vskutku jedna a táž osoba nazývala se někdy Janem, jindy Je- škem. Abych jen jediného uvedl, odvolávám se na Dlugoše, jenž Jana Sokola z Lamberka někdy také Jaškem Sokolem jmenuje. To- tožnosť tu podporuje také pravdě velmi podobný význam příjmení Žižkova. Viz o tom článek můj: O významu příjmení Žižkova, v Osvětě, XXI, (1891) 779. K číslu 4. Originál na pergameně na radnici města Svin Trhových, na němž připevněny jsou tři proužky pergamenové, z nichž však pečeti nyní jsou ztraceny a již za času Millauera byly polámány a zcela neznatelny. Text otištěn jest chybně v topografii Schallerově, XIII (Budweiser Kreis), str. 122. Pelzel zmiňuje se o listině té ve své Geschichte Böhmens I. 135 (1782), pak Millauer (1. c.); Tomek z ní čerpá ve svém Žižkovi na str. 2; konečně spisovatel ve Věstníku kr. č. spol. nauk r. 1890, str. 45. a 46. její význam uvažuje. Text podán jest dle originalu. Čtení Ješek Črnec z Jedovar přijal sice Tomek 1), nezdá se však správné, poněvadž již dle analogie spůsobu psaní v listině samé nelze první písmenu míti za české č neb c, byloť by jinak psáno czrnecz. Třeba čísti cruecz = kruez, kreuz. Jmenoval se tedy jeden z bratří koupivších svobodný lán od Žižky Ješek s německým pří- jmím Kruez z Jedovar, druhý Štěpán z Čeřejova. Jiná listina archivu Třeboňského toto čtení podporuje. Zápisem totiž od 9. července 1399 zakládá Licek ze Dvorce kaplana v Borovanech a věnuje na to 7 kop gr. č. rozličných platů ročních, mezi jinými také „in Cruce de villa Czeregyow tenente quandam curiam allodialem centum quatuor grossos“. Držel tedy jakýsi Kreuz nebo Kříž ještě roku 1399 svo- bodný dvorec v Čeřejově, byl však již zavázán ročním úrokem Lickovi ze Dvorce. Tento tímtéž zápisem ustanovuje plat kopy gr. č. z Ondřeje ze vsi Trocnova k témuž účelu. Nejspíše jest tento Kříž právě onen ze dvou bratří, jimž Žižka 1) Žižka, str. 2.
II. Kritické úvahy k listáři. 25 Prof. Sedláček ve svých Hradech a zámcích patrně na základě listiny této zmiňuje se o Ješkovi Žižkovi z Trocnova. Dozvěděv se o ní sdělením pana archiváře Třeboňského, obšírněji o ní jsem po- jednal ve Věstníku z r. 1890 na str. 337 a 338. Tam také hleděl jsem dokázati, že Ješek Žižka z Trocnova není asi nikdo jiný, než vojevůdce náš Žižka. Od té doby nalezl jsem jiné příklady, že v době té vskutku jedna a táž osoba nazývala se někdy Janem, jindy Je- škem. Abych jen jediného uvedl, odvolávám se na Dlugoše, jenž Jana Sokola z Lamberka někdy také Jaškem Sokolem jmenuje. To- tožnosť tu podporuje také pravdě velmi podobný význam příjmení Žižkova. Viz o tom článek můj: O významu příjmení Žižkova, v Osvětě, XXI, (1891) 779. K číslu 4. Originál na pergameně na radnici města Svin Trhových, na němž připevněny jsou tři proužky pergamenové, z nichž však pečeti nyní jsou ztraceny a již za času Millauera byly polámány a zcela neznatelny. Text otištěn jest chybně v topografii Schallerově, XIII (Budweiser Kreis), str. 122. Pelzel zmiňuje se o listině té ve své Geschichte Böhmens I. 135 (1782), pak Millauer (1. c.); Tomek z ní čerpá ve svém Žižkovi na str. 2; konečně spisovatel ve Věstníku kr. č. spol. nauk r. 1890, str. 45. a 46. její význam uvažuje. Text podán jest dle originalu. Čtení Ješek Črnec z Jedovar přijal sice Tomek 1), nezdá se však správné, poněvadž již dle analogie spůsobu psaní v listině samé nelze první písmenu míti za české č neb c, byloť by jinak psáno czrnecz. Třeba čísti cruecz = kruez, kreuz. Jmenoval se tedy jeden z bratří koupivších svobodný lán od Žižky Ješek s německým pří- jmím Kruez z Jedovar, druhý Štěpán z Čeřejova. Jiná listina archivu Třeboňského toto čtení podporuje. Zápisem totiž od 9. července 1399 zakládá Licek ze Dvorce kaplana v Borovanech a věnuje na to 7 kop gr. č. rozličných platů ročních, mezi jinými také „in Cruce de villa Czeregyow tenente quandam curiam allodialem centum quatuor grossos“. Držel tedy jakýsi Kreuz nebo Kříž ještě roku 1399 svo- bodný dvorec v Čeřejově, byl však již zavázán ročním úrokem Lickovi ze Dvorce. Tento tímtéž zápisem ustanovuje plat kopy gr. č. z Ondřeje ze vsi Trocnova k témuž účelu. Nejspíše jest tento Kříž právě onen ze dvou bratří, jimž Žižka 1) Žižka, str. 2.
Strana 26
26 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. svobodný svůj lán v Čeřejově prodal, a stal se právě tak Lickovi poplatným, jako onen Ondřej, držitel lánu v blízkém Trocnově. Roku 1425 patřila Lickům ze Dvorce již „celá ves v Trocnově“. Žižka prodal r. 1384 sice jen lán, kdežto roku 1399 držel onen Kříž Čeřejovský dvorec, z kterého platil ročního úroku kopu a 44 gr. Poněvadž dle téhož nadacího listu z lánu platili kopu, z půl lánu půl kopy, byl dvorec Křížův ovšem v poměru větší, a nebyl to asi pouze jen lán od Žižky koupený, ale snad i jiné po- zemky, které Kříž již před r. 1384, byv v Čeřejově usedlý, držel. K číslu 5. Originál na pergaméně v archivu Třeboňském, na němž visí dosud pečeti vystavitelů listiny v tomtéž pořadí, jak jsou jmenováni. Třetí pečeť Buchovcova však jest ztracena. Na pečeti Žižkově jest uprostřed kalich, z něhož vystupuje hostie. Po obou stranách kalicha po třech hvězdách. Opis nejasný: Johannes .... capit.... Otištěna jest od Millauera (1. c.) česky, též v německém pře- kladu; pak v Palackého Arch. Č. III. 280; odtud vzat jest náš text a srovnán s originálem. Tomek míní, 1) že byla smlouva ta o příměří uzavřena nejspíše v Prachaticích. Dle okolností sjeli se Žižka a Chval po dobytí Pra- chatic (dne 12. listopadu) se Zbyňkem z Buchova v Písku, který s nimi na výpravě do Prachatic nebyl, poněvadž s lidem Táborským okolo téhož času a sice dne 13. listopadu dobyl hradu Přibenického. Zápis o příměří stal se tudy v tomto městě, a zajisté v plném shromáždění obce, a to proto, poněvadž nemáme příčiny, abychom tomu nevěřili, když v listině výslovně stojí, že „my .... z Píska města, rychtář, purkmistr, konšelé i všecka obec tohoto města ... spo- lečnou a nerozdílnou rukou slibujeme“. Jistci v listině jmenovaní Žižka, Chval, Buchovec, Pavlík z Mužic i obec Písecká zavázali se osobně a dle soukromého práva pod zá- kladem k dodržení příměří; ne však jako plnomocníci neb zástupci své strany, ačkoliv ovšem slíbili příměří sdržeti „se svými se všemi obcemi“, které v příměří byly pojaty, tak zvláště a nepochybně obce Táborská i Prachatická. Jistci byli vlastní smlouvající stranou, a mu- seli tedy také závazek v platní formě (listinou pod pečetí) převzíti. Museli tedy také jednání býti z pravidla přítomni. Kdyby byli jednali skrze plnomocníka, byli by tito v listině jmenováni bývali. 1) Žižka, 70.
26 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. svobodný svůj lán v Čeřejově prodal, a stal se právě tak Lickovi poplatným, jako onen Ondřej, držitel lánu v blízkém Trocnově. Roku 1425 patřila Lickům ze Dvorce již „celá ves v Trocnově“. Žižka prodal r. 1384 sice jen lán, kdežto roku 1399 držel onen Kříž Čeřejovský dvorec, z kterého platil ročního úroku kopu a 44 gr. Poněvadž dle téhož nadacího listu z lánu platili kopu, z půl lánu půl kopy, byl dvorec Křížův ovšem v poměru větší, a nebyl to asi pouze jen lán od Žižky koupený, ale snad i jiné po- zemky, které Kříž již před r. 1384, byv v Čeřejově usedlý, držel. K číslu 5. Originál na pergaméně v archivu Třeboňském, na němž visí dosud pečeti vystavitelů listiny v tomtéž pořadí, jak jsou jmenováni. Třetí pečeť Buchovcova však jest ztracena. Na pečeti Žižkově jest uprostřed kalich, z něhož vystupuje hostie. Po obou stranách kalicha po třech hvězdách. Opis nejasný: Johannes .... capit.... Otištěna jest od Millauera (1. c.) česky, též v německém pře- kladu; pak v Palackého Arch. Č. III. 280; odtud vzat jest náš text a srovnán s originálem. Tomek míní, 1) že byla smlouva ta o příměří uzavřena nejspíše v Prachaticích. Dle okolností sjeli se Žižka a Chval po dobytí Pra- chatic (dne 12. listopadu) se Zbyňkem z Buchova v Písku, který s nimi na výpravě do Prachatic nebyl, poněvadž s lidem Táborským okolo téhož času a sice dne 13. listopadu dobyl hradu Přibenického. Zápis o příměří stal se tudy v tomto městě, a zajisté v plném shromáždění obce, a to proto, poněvadž nemáme příčiny, abychom tomu nevěřili, když v listině výslovně stojí, že „my .... z Píska města, rychtář, purkmistr, konšelé i všecka obec tohoto města ... spo- lečnou a nerozdílnou rukou slibujeme“. Jistci v listině jmenovaní Žižka, Chval, Buchovec, Pavlík z Mužic i obec Písecká zavázali se osobně a dle soukromého práva pod zá- kladem k dodržení příměří; ne však jako plnomocníci neb zástupci své strany, ačkoliv ovšem slíbili příměří sdržeti „se svými se všemi obcemi“, které v příměří byly pojaty, tak zvláště a nepochybně obce Táborská i Prachatická. Jistci byli vlastní smlouvající stranou, a mu- seli tedy také závazek v platní formě (listinou pod pečetí) převzíti. Museli tedy také jednání býti z pravidla přítomni. Kdyby byli jednali skrze plnomocníka, byli by tito v listině jmenováni bývali. 1) Žižka, 70.
Strana 27
II. Kritické úvahy k listáři. 27 Pro tuto povahu právního poměru z listiny patrného není dů- vodu, míti Pavlíka z Mužic jako na místě čtvrtého nepřítomného hejtmana Mikuláše z Husi. Obec Táborská nebyla smlouvající stranou, nebylo také třeba jejího zastoupení. Dle pravděpodobností, snad i ve smyslu listiny byl Pavlík z Mužic, který jinde se nepřipomíná, hejtmanem branného lidu z Písku, odkud výprava Žižkova do Prachatic se připravovala. K uzavření smlouvy o příměří byl panem Oldřichem vydán po- dobný zápis, který s vystaviteli listiny naší vyměněn byl. Že se tak stalo, potvrzuje psaní mistra Křišťana z Prachatic vydané 5. prosince 1420, v němžto Oldřichovi děkuje, že ke čtyrem artikulům opět při- stoupiti slíbil. (Arch. Č. III. str. 4. a 5.). K číslu 6. Millauer (1. c. na str. 32. a 33.) vypravuje, že listina toho ob- sahu na papíře s pečetí Žižkovou otisknutou na Táboře vydaná dle věrohodných zpráv ještě asi před dvacíti lety na radnici Budějovické se nacházela, za jeho paměti ale již ztracena byla. Je-li uvedený obsah alespoň v hlavní věci přesný, jednalo se Žižkovi, strojícímu výpravu nějakou do jižních končin Čech, o smluvení neutrality s Bu- dějovickými, s kterými ještě tenkráte nebyl ve válce. Dle toho po- někud ač s velkou reservou dalo by se hádati na dobu asi na srpen r. 1420. K číslu 7. Žižka ustoupil od Tachova (okolo polovice ledna), a král ob- léhal Chvala z Machovic na Kladrubech. Na žádosť Žižkovu odeslali Pražané ochotně dne 6. února 1421 320 vozů s jízdnými i pěšími Žižkovi na pomoc. O listu Žižkově svědčí Vavřinec z Březové (u Höflera I. 449), který asi original měl ještě před rukama, v tato slova: Žižka dirigit ad Pragenses, ut suam aliqualem sibi dirigant gentem, quod sue in- tentionis esset, velit regem scilicet antichristum de campis repellere. K číslu 8. O listu tom svědčí opat Ludolf Zaháňský ve svém traktatu De longaevo schismate současně sepsaném a v archivu für österr. Gesch. ve Vídni, sv. LX, 532 a 533 r. 1880 vydaném. Vypravuje o po- rážce Pražan u Mostu dne 5. srpna 1421, a pak pokračuje v tato slova: Post hec Johannes Cziska capitaneus Pragensium cum pluribus
II. Kritické úvahy k listáři. 27 Pro tuto povahu právního poměru z listiny patrného není dů- vodu, míti Pavlíka z Mužic jako na místě čtvrtého nepřítomného hejtmana Mikuláše z Husi. Obec Táborská nebyla smlouvající stranou, nebylo také třeba jejího zastoupení. Dle pravděpodobností, snad i ve smyslu listiny byl Pavlík z Mužic, který jinde se nepřipomíná, hejtmanem branného lidu z Písku, odkud výprava Žižkova do Prachatic se připravovala. K uzavření smlouvy o příměří byl panem Oldřichem vydán po- dobný zápis, který s vystaviteli listiny naší vyměněn byl. Že se tak stalo, potvrzuje psaní mistra Křišťana z Prachatic vydané 5. prosince 1420, v němžto Oldřichovi děkuje, že ke čtyrem artikulům opět při- stoupiti slíbil. (Arch. Č. III. str. 4. a 5.). K číslu 6. Millauer (1. c. na str. 32. a 33.) vypravuje, že listina toho ob- sahu na papíře s pečetí Žižkovou otisknutou na Táboře vydaná dle věrohodných zpráv ještě asi před dvacíti lety na radnici Budějovické se nacházela, za jeho paměti ale již ztracena byla. Je-li uvedený obsah alespoň v hlavní věci přesný, jednalo se Žižkovi, strojícímu výpravu nějakou do jižních končin Čech, o smluvení neutrality s Bu- dějovickými, s kterými ještě tenkráte nebyl ve válce. Dle toho po- někud ač s velkou reservou dalo by se hádati na dobu asi na srpen r. 1420. K číslu 7. Žižka ustoupil od Tachova (okolo polovice ledna), a král ob- léhal Chvala z Machovic na Kladrubech. Na žádosť Žižkovu odeslali Pražané ochotně dne 6. února 1421 320 vozů s jízdnými i pěšími Žižkovi na pomoc. O listu Žižkově svědčí Vavřinec z Březové (u Höflera I. 449), který asi original měl ještě před rukama, v tato slova: Žižka dirigit ad Pragenses, ut suam aliqualem sibi dirigant gentem, quod sue in- tentionis esset, velit regem scilicet antichristum de campis repellere. K číslu 8. O listu tom svědčí opat Ludolf Zaháňský ve svém traktatu De longaevo schismate současně sepsaném a v archivu für österr. Gesch. ve Vídni, sv. LX, 532 a 533 r. 1880 vydaném. Vypravuje o po- rážce Pražan u Mostu dne 5. srpna 1421, a pak pokračuje v tato slova: Post hec Johannes Cziska capitaneus Pragensium cum pluribus
Strana 28
28 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. aliis . .. literas publice diffidacionis ipsis marchionibus direxerunt, volentes ut dicitur se de eis jure bellico vindicare ... In litera igitur diffidacionis, quam Johannes iste marchionibus Misne et Frederico juniori lantgravis Thuringie transmisit, se capitaneum communitatis in Thabor nominavit ... communitas igitur horum hominum .. . una cum suo memorato capitaneo sigillum quoddam fabricantes, in eo calicis imaginem exsculpi fecerunt, quem calicem eciam in eorum vexillo bellico depinxerunt ... et in eadem diffidacionis litera prin- cipibus Misne et lantgravis Thuringie per Joannem Cziska directa ipse eosdem preclaros, illustres et venerabiles principes obstinatos hereticos appellavit, quos et homicidas et injuriosos effusores san- guinis, quod ... Husitas ... in bello ... trucidantes manus suas in eorum sanguine consecrarunt ... (nominavit). K číslu 9. Originál listu toho na papíře v archivu Třeboňském. Za dob Millauerových byla na něm ještě pečeť s obrazem kalicha. Nyní pouze znáti jest, že byla pečeť v zeleném vosku přitištěna. List ten vytištěn u Millauera (1. c. str. 58) česky, pak též (na str. 36) v německém překladu; v Arch. Č. III. str. 301 a v Erbenově Výboru z literatury č. II, na str. 277 a p. Text náš vzat z Arch. Č. a srovnán s originálem. Ve spůsobu mluvy místní nalézáme dvakráte v dopise není na místě běžného nyní. Podobně i jinde, jako na př. v dopisu purkrabí Prachatického Krumlovskému z r. 1475: A jakož píšeš, aby to není tak ponecháno bylo (Arch. Č. VIII. str. 156). K čísln 10. Originál v městském museu Domažlickém na papíře. Jest znáti, že byla na rubu původně pečeť v zeleném vosku přitištěna. Na staré obálce, v které list ten dříve byl uložen, dosud při něm zachované, stojí písmem asi z konce prý 16. století paměť, o které se Millauer (1. c. na str. 8) zmiňuje, a my v poznámkách k č. 13. šířeji mlu- víme. Vytištěn jest list tento po prvé v Geschichte der böhm. Sprache od J. Dobrovského, 1818, str. 406; pak v Arch. Č. III, str. 301; v Erbenově Výboru z lit. II. str. 279. V našem vydání vzat text z Arch. Č. a srovnán s originálem. Mám za to, že dopis ten se týká vdovy po pánu hradu Gut- šteina, který Žižkou v dubnu r. 1422 byl dobyt. (Srovnej u Tomka,
28 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. aliis . .. literas publice diffidacionis ipsis marchionibus direxerunt, volentes ut dicitur se de eis jure bellico vindicare ... In litera igitur diffidacionis, quam Johannes iste marchionibus Misne et Frederico juniori lantgravis Thuringie transmisit, se capitaneum communitatis in Thabor nominavit ... communitas igitur horum hominum .. . una cum suo memorato capitaneo sigillum quoddam fabricantes, in eo calicis imaginem exsculpi fecerunt, quem calicem eciam in eorum vexillo bellico depinxerunt ... et in eadem diffidacionis litera prin- cipibus Misne et lantgravis Thuringie per Joannem Cziska directa ipse eosdem preclaros, illustres et venerabiles principes obstinatos hereticos appellavit, quos et homicidas et injuriosos effusores san- guinis, quod ... Husitas ... in bello ... trucidantes manus suas in eorum sanguine consecrarunt ... (nominavit). K číslu 9. Originál listu toho na papíře v archivu Třeboňském. Za dob Millauerových byla na něm ještě pečeť s obrazem kalicha. Nyní pouze znáti jest, že byla pečeť v zeleném vosku přitištěna. List ten vytištěn u Millauera (1. c. str. 58) česky, pak též (na str. 36) v německém překladu; v Arch. Č. III. str. 301 a v Erbenově Výboru z literatury č. II, na str. 277 a p. Text náš vzat z Arch. Č. a srovnán s originálem. Ve spůsobu mluvy místní nalézáme dvakráte v dopise není na místě běžného nyní. Podobně i jinde, jako na př. v dopisu purkrabí Prachatického Krumlovskému z r. 1475: A jakož píšeš, aby to není tak ponecháno bylo (Arch. Č. VIII. str. 156). K čísln 10. Originál v městském museu Domažlickém na papíře. Jest znáti, že byla na rubu původně pečeť v zeleném vosku přitištěna. Na staré obálce, v které list ten dříve byl uložen, dosud při něm zachované, stojí písmem asi z konce prý 16. století paměť, o které se Millauer (1. c. na str. 8) zmiňuje, a my v poznámkách k č. 13. šířeji mlu- víme. Vytištěn jest list tento po prvé v Geschichte der böhm. Sprache od J. Dobrovského, 1818, str. 406; pak v Arch. Č. III, str. 301; v Erbenově Výboru z lit. II. str. 279. V našem vydání vzat text z Arch. Č. a srovnán s originálem. Mám za to, že dopis ten se týká vdovy po pánu hradu Gut- šteina, který Žižkou v dubnu r. 1422 byl dobyt. (Srovnej u Tomka,
Strana 29
II. Kritické úvahy k listáři. 29 Žižka, str. 138) Stál nedaleko Krasikova. Dle této domněnky list také do dubna r. 1422 klademe. K číslu 11. V současné pamětní knize Nového města Pražského mezi ji- nými důležitými usnešeními Veliké obce (ruk. č. 993, str. 216) z po- čátku prvního pobytu Korybutoviče v Čechách čteme list ten jako zápis pro paměť pod záhlavím tímto: „Ve čtvrtek po svaté Trojici bratr Žižka, Chval, Buchovec i jiní zprávce lidu Táborského oby- čejem dolepsaným kněze milost jsú přijeli.“ Vydán byl poprvé německy v Abh. d. k. b. Gesellsch. d. Wiss. 1786, str. 372 od Pelzla; česky od Millauera (1. c. na str. 54.—56.), pak v Palackého Archivu Č. III. str. 239. V poslednějším vydání vynechány jsou věty v textu našem tiskem vyznačené. Ku konci stojící etc. ukazuje, že zakončení dopisu jest vynecháno. Právě z věty v Archivě vynechané můžeme souditi, že byl Žižka onomu slibu obce Pražské „před pánem bohem“ přítomen, který se nejspíše stal dne 25. května r. 1422. Téhož dne kníže Korybut dal od svolané obce na radnici Staroměstské voliti nové konšely. List Žižkův byl snad vydán na Táboře, kde by tenkráte, tedy dne 11. června 1422, svolení obcí Táborských k místu bylo přišlo. K číslu 12. Zachariáš Theobald podává ve svém dějepise husitské války (vyd. z r. 1609, str. 197) německý překlad listu toho, a poznamenává, že obdržel tento list Žižkův, který byl r. 1541 vedle české písně, kteréž tenkráte Táboři užívali, na radnici domažlické nalezen. Dle něho byl datován a podepsán: „Datum Worlik F. 6. post nativitatis Mariae Anno 1418. Johann Zischka von Kelch, Hauptman in der Hoffnung Gottes der Thaboriten.“ Bohuslav Balbin zachoval nám české znění památného listu tohoto v přepisu svém, nyní v cís. veřejné knihovně Pražské (XVII. A. 5.) chovaném. Skládá se z dvou malých kvartových listů. Dle Balbina nesl datum a podpis: „Scriptum Orlik. F. 6. Nativ. S. Mariae. Jan Žižka z Kalicha, zprávce lidu Tábor- ského.“ Konečně zmiňuje se Balbin o tomto listu také ve své Epi- tome (str. 465) takto: „Habeo manuscriptam Zisscae epistolam linguâ patriâ scriptam ad Tustenses feria VI. nativitatis S. Mariae ex castro Orlik an. 1422.“ Byl tedy originál bezpochyby také správně datován r. 1422 (proti mylnému roku Theobaldovu). Jinak však jest překlad Theobaldův, pokud se týče podpisu a datum, přesnější. Srovnáním
II. Kritické úvahy k listáři. 29 Žižka, str. 138) Stál nedaleko Krasikova. Dle této domněnky list také do dubna r. 1422 klademe. K číslu 11. V současné pamětní knize Nového města Pražského mezi ji- nými důležitými usnešeními Veliké obce (ruk. č. 993, str. 216) z po- čátku prvního pobytu Korybutoviče v Čechách čteme list ten jako zápis pro paměť pod záhlavím tímto: „Ve čtvrtek po svaté Trojici bratr Žižka, Chval, Buchovec i jiní zprávce lidu Táborského oby- čejem dolepsaným kněze milost jsú přijeli.“ Vydán byl poprvé německy v Abh. d. k. b. Gesellsch. d. Wiss. 1786, str. 372 od Pelzla; česky od Millauera (1. c. na str. 54.—56.), pak v Palackého Archivu Č. III. str. 239. V poslednějším vydání vynechány jsou věty v textu našem tiskem vyznačené. Ku konci stojící etc. ukazuje, že zakončení dopisu jest vynecháno. Právě z věty v Archivě vynechané můžeme souditi, že byl Žižka onomu slibu obce Pražské „před pánem bohem“ přítomen, který se nejspíše stal dne 25. května r. 1422. Téhož dne kníže Korybut dal od svolané obce na radnici Staroměstské voliti nové konšely. List Žižkův byl snad vydán na Táboře, kde by tenkráte, tedy dne 11. června 1422, svolení obcí Táborských k místu bylo přišlo. K číslu 12. Zachariáš Theobald podává ve svém dějepise husitské války (vyd. z r. 1609, str. 197) německý překlad listu toho, a poznamenává, že obdržel tento list Žižkův, který byl r. 1541 vedle české písně, kteréž tenkráte Táboři užívali, na radnici domažlické nalezen. Dle něho byl datován a podepsán: „Datum Worlik F. 6. post nativitatis Mariae Anno 1418. Johann Zischka von Kelch, Hauptman in der Hoffnung Gottes der Thaboriten.“ Bohuslav Balbin zachoval nám české znění památného listu tohoto v přepisu svém, nyní v cís. veřejné knihovně Pražské (XVII. A. 5.) chovaném. Skládá se z dvou malých kvartových listů. Dle Balbina nesl datum a podpis: „Scriptum Orlik. F. 6. Nativ. S. Mariae. Jan Žižka z Kalicha, zprávce lidu Tábor- ského.“ Konečně zmiňuje se Balbin o tomto listu také ve své Epi- tome (str. 465) takto: „Habeo manuscriptam Zisscae epistolam linguâ patriâ scriptam ad Tustenses feria VI. nativitatis S. Mariae ex castro Orlik an. 1422.“ Byl tedy originál bezpochyby také správně datován r. 1422 (proti mylnému roku Theobaldovu). Jinak však jest překlad Theobaldův, pokud se týče podpisu a datum, přesnější. Srovnáním
Strana 30
30 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. dle jiného originalu dopisu Žižkova (č. 10.) doplnil jsem také podpis ten, jako v textu jest položen. Originál listu toho jest nyní ztracen. Balbin asi sotva měl originál před rukama, nejspíše také již jen přepis (Srovn. poznámky k písni vojenské pod č. 13). Z Balbinova přepisu byl vytištěn v Abh. d. böhm. Gesellschaft d. W., 1791 str. 375; též od K. H. Thama vydán v Praze r. 1817 u J. F. Fetterla spolu s Žižkovým řádem vojenským, a konečně v Er- benově Výboru z lit. č. II. 279, vše v jazyku obnoveném. K číslu 13. Píseň tuto nalézáme v nejstarší formě její v kancionálu, který nalezen byl asi v sedmdesátých létech na faře Jistebnické a odtud dostal se do českého musea. Papírový rukopis ten in folio obsahuje dosud 245 listů, začátek i konec schází, a některé listy jsou všelijak potrhány neb i vytrhány. Obsahuje písně české, velkou převahou náboženské, jen tu a tam a celkem několik písní latinských jest vtroušeno. U jednotlivých písní jsou buď notové přílohy aneb latině poukaz, dle které jiné písně se zpívají. Dle písma byl rukopis ten psán asi ve čtvrtém neb pátém desítiletí 15. století a datuje spo- lehlivě z první polovice jeho. Jest to sborník z rozličných kancionalů sestavený; nebo na listu 42 (2) čteme zvláštní titul: „Tuto se počí- nají písně boží k jeho světy chvále a k našemu spasení. Najprve sedm obecných proseb ku pánu bohu, potom o víře co máme věřiti a kterak, a potom kterak máme jeho desatero přikázání plniti, a potom mnoho jiných o jeho svatých pravdách, a zvláště vo jeho svatém těle a vo jeho svaté krvi přijímání ot věrných křesťanův, a potom jiné dobré písně k chvále boží a ke cti jeho matce se všemi sva- tými." Pod toto záhlaví náleží též píseň „Ktož jsú boží bojovníci“, na listu 87 (1 a 2) s čtyrmi řádky průvodu notového vepsaná. Není tedy pochybnosti, že byla vzata ze současného hnutí husitskému pra- mene, jako jiné písně tamtéž jednající O arcibiskupu Zbyňkovi, Proti kněžím, Na hory, Velikému městu Pražskému, Uvítání vítězů, Píseň za pokoj a p., a i dle přípisků, že tu a tu píseň skládal kněz Čapek, nebo „svaté paměti mistr Jan Hus“. Z tohoto vzácného rukopisu, o kterém zároveň jednal, otiskl ji prof. Martin Kolář v Památkách arch. IX. 826. Srovn. též v Jirečkově Hymnologii, na str. 4. Revo- kaci této písně nalézáme v rukopisu Jenenském asi okolo r. 1480 vzniklém, napsanou pod obrázkem Jana Žižky v čele jeho bojovníků a taktéž v jiném starším o něco vydání téhož obrázkového rukopisu
30 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. dle jiného originalu dopisu Žižkova (č. 10.) doplnil jsem také podpis ten, jako v textu jest položen. Originál listu toho jest nyní ztracen. Balbin asi sotva měl originál před rukama, nejspíše také již jen přepis (Srovn. poznámky k písni vojenské pod č. 13). Z Balbinova přepisu byl vytištěn v Abh. d. böhm. Gesellschaft d. W., 1791 str. 375; též od K. H. Thama vydán v Praze r. 1817 u J. F. Fetterla spolu s Žižkovým řádem vojenským, a konečně v Er- benově Výboru z lit. č. II. 279, vše v jazyku obnoveném. K číslu 13. Píseň tuto nalézáme v nejstarší formě její v kancionálu, který nalezen byl asi v sedmdesátých létech na faře Jistebnické a odtud dostal se do českého musea. Papírový rukopis ten in folio obsahuje dosud 245 listů, začátek i konec schází, a některé listy jsou všelijak potrhány neb i vytrhány. Obsahuje písně české, velkou převahou náboženské, jen tu a tam a celkem několik písní latinských jest vtroušeno. U jednotlivých písní jsou buď notové přílohy aneb latině poukaz, dle které jiné písně se zpívají. Dle písma byl rukopis ten psán asi ve čtvrtém neb pátém desítiletí 15. století a datuje spo- lehlivě z první polovice jeho. Jest to sborník z rozličných kancionalů sestavený; nebo na listu 42 (2) čteme zvláštní titul: „Tuto se počí- nají písně boží k jeho světy chvále a k našemu spasení. Najprve sedm obecných proseb ku pánu bohu, potom o víře co máme věřiti a kterak, a potom kterak máme jeho desatero přikázání plniti, a potom mnoho jiných o jeho svatých pravdách, a zvláště vo jeho svatém těle a vo jeho svaté krvi přijímání ot věrných křesťanův, a potom jiné dobré písně k chvále boží a ke cti jeho matce se všemi sva- tými." Pod toto záhlaví náleží též píseň „Ktož jsú boží bojovníci“, na listu 87 (1 a 2) s čtyrmi řádky průvodu notového vepsaná. Není tedy pochybnosti, že byla vzata ze současného hnutí husitskému pra- mene, jako jiné písně tamtéž jednající O arcibiskupu Zbyňkovi, Proti kněžím, Na hory, Velikému městu Pražskému, Uvítání vítězů, Píseň za pokoj a p., a i dle přípisků, že tu a tu píseň skládal kněz Čapek, nebo „svaté paměti mistr Jan Hus“. Z tohoto vzácného rukopisu, o kterém zároveň jednal, otiskl ji prof. Martin Kolář v Památkách arch. IX. 826. Srovn. též v Jirečkově Hymnologii, na str. 4. Revo- kaci této písně nalézáme v rukopisu Jenenském asi okolo r. 1480 vzniklém, napsanou pod obrázkem Jana Žižky v čele jeho bojovníků a taktéž v jiném starším o něco vydání téhož obrázkového rukopisu
Strana 31
II. Kritické úvahy k listáři. 31 v Gotinkách. 1) Opakuje se tu dle našeho textu pátá sloka celá, pak první verš osmé sloky, čtvrtý verš deváté sloky a pátý verš sedmé sloky jen s nepatrnou změnou ve čtení vše bez přetržení po sobě. Nejprve byla píseň naše vytištěna v knížce bratrské: „Zpráva a naučení křesťanům věrným“, vydané na Karmeli 1530, a v po- zdějších vydáních knihy této, pak v kancionálu bratrském; v Rulí- kově učené Čechii, III, str. 24.; v Listech Vídenských l. 1815, str. 164, v Malém výboru z literatury české od Fr. L. Čelakovského, v Praze 1851, str. 90 a j. Ve Výboru od Karla Jar. Erbena, II, 1868, str. 283 vydána byla v jazyku obnoveném, tak jak z nejstaršího tisku od r. 1530 tenkráte byla známa s notovou přílohou dle téhož kancionálu. Tran- skripci notovou přidal též Kolář 1. c. Jinou opět K. Konrád ve svých Dějinách posv. zpěvu, I, 174. V kancionále Jistebnickém provázena jest první sloka a čtyry verše druhé sloky notou hudební, kterou podáváme v příloze dle snímku fotografického, pak věrnou transkripci dle Jistebnického kan- cionalu, toliko s přidáním paus, kterou ze zvláštní laskavosti mně poskytl p. prof. Ot. Hostinský. Celkem skládá se z devíti slok, každá o pěti verších; první verš má vždy 8, druhý 6, třetí opět 8, čtvrtý 6 a pátý 11 slabik. Rozdělení toto jest dle rukopisu Jistebnického a značek v něm obsažených patrné. Čtením dělí se od vydání dle nejstaršího tisku celkem starším jazykem a tím, že chybí v druhé, šesté a deváté sloce pátý verš, a pak čteme tam místo nám již zvyklého: kdož jste boží bojovníci — kdož jsú boží bojovníci. Ve všech těchto směrech mám vydání bratrské, ač Jistebnický kancionál jest téměř současný, za správnější. Pátý verš, jak za to mám, nemohl v jmenovaných třech slokách původně chyběti, poněvadž jej jak počet veršů, ostatních slok a pak počet slabik žádá. Podobně myslím, že variant v prvním verši povstal pouze omylem přepisovatele, neboť ze všech veršů jest patrno, že skladatel písně bojovníky v písni oslovuje. Kdo na pravdě sende. Mám čtení seyde za správné, neboť pí- smena y jest v rukopise poněkud setřená, ocásek však litery té jest zcela patrně zachovaný. Dle těchto náhledů upravil jsem text písně té, který dle toho od vydání Erbenova ve Výboru se liší staršími formami jazyka a rozdělením veršů. Dle tisku od r. 1530 přidal jsem chybící v kancionále Jistebnickém tři verše. 1) O obou rukopisech jednám v článku: O podobiznách Jana Žižky, v Květech, roč. XIV. (1892) str. 472 a sld.
II. Kritické úvahy k listáři. 31 v Gotinkách. 1) Opakuje se tu dle našeho textu pátá sloka celá, pak první verš osmé sloky, čtvrtý verš deváté sloky a pátý verš sedmé sloky jen s nepatrnou změnou ve čtení vše bez přetržení po sobě. Nejprve byla píseň naše vytištěna v knížce bratrské: „Zpráva a naučení křesťanům věrným“, vydané na Karmeli 1530, a v po- zdějších vydáních knihy této, pak v kancionálu bratrském; v Rulí- kově učené Čechii, III, str. 24.; v Listech Vídenských l. 1815, str. 164, v Malém výboru z literatury české od Fr. L. Čelakovského, v Praze 1851, str. 90 a j. Ve Výboru od Karla Jar. Erbena, II, 1868, str. 283 vydána byla v jazyku obnoveném, tak jak z nejstaršího tisku od r. 1530 tenkráte byla známa s notovou přílohou dle téhož kancionálu. Tran- skripci notovou přidal též Kolář 1. c. Jinou opět K. Konrád ve svých Dějinách posv. zpěvu, I, 174. V kancionále Jistebnickém provázena jest první sloka a čtyry verše druhé sloky notou hudební, kterou podáváme v příloze dle snímku fotografického, pak věrnou transkripci dle Jistebnického kan- cionalu, toliko s přidáním paus, kterou ze zvláštní laskavosti mně poskytl p. prof. Ot. Hostinský. Celkem skládá se z devíti slok, každá o pěti verších; první verš má vždy 8, druhý 6, třetí opět 8, čtvrtý 6 a pátý 11 slabik. Rozdělení toto jest dle rukopisu Jistebnického a značek v něm obsažených patrné. Čtením dělí se od vydání dle nejstaršího tisku celkem starším jazykem a tím, že chybí v druhé, šesté a deváté sloce pátý verš, a pak čteme tam místo nám již zvyklého: kdož jste boží bojovníci — kdož jsú boží bojovníci. Ve všech těchto směrech mám vydání bratrské, ač Jistebnický kancionál jest téměř současný, za správnější. Pátý verš, jak za to mám, nemohl v jmenovaných třech slokách původně chyběti, poněvadž jej jak počet veršů, ostatních slok a pak počet slabik žádá. Podobně myslím, že variant v prvním verši povstal pouze omylem přepisovatele, neboť ze všech veršů jest patrno, že skladatel písně bojovníky v písni oslovuje. Kdo na pravdě sende. Mám čtení seyde za správné, neboť pí- smena y jest v rukopise poněkud setřená, ocásek však litery té jest zcela patrně zachovaný. Dle těchto náhledů upravil jsem text písně té, který dle toho od vydání Erbenova ve Výboru se liší staršími formami jazyka a rozdělením veršů. Dle tisku od r. 1530 přidal jsem chybící v kancionále Jistebnickém tři verše. 1) O obou rukopisech jednám v článku: O podobiznách Jana Žižky, v Květech, roč. XIV. (1892) str. 472 a sld.
Strana 32
32 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. Konečně zachovalo se ještě jedno starší čtení písně té v ruko- pisných Pamětech Mikoláše Dačického z Heslova v Českém museu, kde jest na listu 16tém píseň tato vepsána. Dle obnoveného jazyka a i čtením rovná se celkem vydáním tištěným, až na některé roz- díly. Tak v čtvrté sloce čteme: lidu tak věrného; v šesté: s nímž věrný sluha cti sobě dobývá a v deváté sloce: nepřátel neživte. Erben ve Výboru (II. 282) praví dle Palackého (III. l. 535), že staré podání jmenuje Jana Žižku z Trocnova skladatelem této písně; nicméně v Obsahu (str. 1695) píše, že tato píseň válečná Táborův byla složená od Bohuslava z Čechtic. Toto poslednější při- psání písně té zakládá se na zprávě B. Mikovce o rukopisu Antithesis Christi et Antichristi (v Čas. Mus. r. 1854, str. 366 v poznámce ob- sažené), kdež Mikovec odůvodňuje náhled svůj, že prý se mu poda- řilo najíti jméno pravého původce písně té, neboť prý jméno Bohuslava z Čechtic stojí zřejmě v starém rukopisu university Jenenské. Zmínil jsem se již shora o revokaci písně naší pod obrázkem Jana Žižky jedoucího v čele svých bojovníkův, která obsahuje celkem pátou sloku a tři verše na přeskáčku z písně naší vybrané, které části asi dle náhledu skladatele knížky té nejlépe k obrázku onomu se ho- dily. Pozdější asi okolo r. 1480 povstalý rukopis Jenenský nese mimo to pod citovanými verši jako podpis slova: Hec Deosolemnisa (Bohuslav) de Czechticz. Ukázal jsem jinde pojednávaje o rukopise Jenenském, že Bohuslav z Čechtic není skladatelem rukopisu, nýbrž že jméno to znamená pouze přepisovatele neb spíše dosti dovedného illuminatora jeho, a to hlavně za tím důvodem, že přípisku na prvním listě rukopisu Jenenského, který zní opět: Bohuslaus de ... sue causa memorie manu propria me fecit, ani onen podpis Hec Deosolemnisa de Czechticz na starším o něco vydání spisu tohoto v Gotinkách vůbec není, a slova propria manu na práci jen rukodělnou ukazují. Nebyl-li Bohuslav z Čechtic skladatelem Jenenského zrcadla všeho křesťanství čili Antithesis Christi et Antichristi, nebyl teprv skladatelem písně v obou vydáních spisu toho stejně citované. Věc ta jest nyní u sro- vnání s rukopisem Jistebnickým ještě patrnější, dle něhož píseň kdož jste boží bojovníci alespoň během válek náboženských povstala a ne- byla tedy skládána Bohuslavem z Čechtic, který padesát let později psal neb illuminoval Jenenský rukopis. Skladatel Zrcadla všeho křesťanství měl patrný úmysl připsáním několika veršů z válečné písně té zrovna pod obrázek Žižkův v čele jeho bojovníkův a označením mimo to těchto řádkův slovem píseň (jak stojí v ruk. Gotingském) naznačiti, že to byla právě píseň Žiž-
32 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. Konečně zachovalo se ještě jedno starší čtení písně té v ruko- pisných Pamětech Mikoláše Dačického z Heslova v Českém museu, kde jest na listu 16tém píseň tato vepsána. Dle obnoveného jazyka a i čtením rovná se celkem vydáním tištěným, až na některé roz- díly. Tak v čtvrté sloce čteme: lidu tak věrného; v šesté: s nímž věrný sluha cti sobě dobývá a v deváté sloce: nepřátel neživte. Erben ve Výboru (II. 282) praví dle Palackého (III. l. 535), že staré podání jmenuje Jana Žižku z Trocnova skladatelem této písně; nicméně v Obsahu (str. 1695) píše, že tato píseň válečná Táborův byla složená od Bohuslava z Čechtic. Toto poslednější při- psání písně té zakládá se na zprávě B. Mikovce o rukopisu Antithesis Christi et Antichristi (v Čas. Mus. r. 1854, str. 366 v poznámce ob- sažené), kdež Mikovec odůvodňuje náhled svůj, že prý se mu poda- řilo najíti jméno pravého původce písně té, neboť prý jméno Bohuslava z Čechtic stojí zřejmě v starém rukopisu university Jenenské. Zmínil jsem se již shora o revokaci písně naší pod obrázkem Jana Žižky jedoucího v čele svých bojovníkův, která obsahuje celkem pátou sloku a tři verše na přeskáčku z písně naší vybrané, které části asi dle náhledu skladatele knížky té nejlépe k obrázku onomu se ho- dily. Pozdější asi okolo r. 1480 povstalý rukopis Jenenský nese mimo to pod citovanými verši jako podpis slova: Hec Deosolemnisa (Bohuslav) de Czechticz. Ukázal jsem jinde pojednávaje o rukopise Jenenském, že Bohuslav z Čechtic není skladatelem rukopisu, nýbrž že jméno to znamená pouze přepisovatele neb spíše dosti dovedného illuminatora jeho, a to hlavně za tím důvodem, že přípisku na prvním listě rukopisu Jenenského, který zní opět: Bohuslaus de ... sue causa memorie manu propria me fecit, ani onen podpis Hec Deosolemnisa de Czechticz na starším o něco vydání spisu tohoto v Gotinkách vůbec není, a slova propria manu na práci jen rukodělnou ukazují. Nebyl-li Bohuslav z Čechtic skladatelem Jenenského zrcadla všeho křesťanství čili Antithesis Christi et Antichristi, nebyl teprv skladatelem písně v obou vydáních spisu toho stejně citované. Věc ta jest nyní u sro- vnání s rukopisem Jistebnickým ještě patrnější, dle něhož píseň kdož jste boží bojovníci alespoň během válek náboženských povstala a ne- byla tedy skládána Bohuslavem z Čechtic, který padesát let později psal neb illuminoval Jenenský rukopis. Skladatel Zrcadla všeho křesťanství měl patrný úmysl připsáním několika veršů z válečné písně té zrovna pod obrázek Žižkův v čele jeho bojovníkův a označením mimo to těchto řádkův slovem píseň (jak stojí v ruk. Gotingském) naznačiti, že to byla právě píseň Žiž-
Strana 33
II. Kritické úvahy k listáři. 33 kova a bojovníkův jeho, kterou na svých jízdách a v bojích zpívávali. Jenenský a Gotingský rukopis jest tudy spolehlivým svědectvím, že píseň kdož jste boží bojovníci byla skutečně píseň Žižkova a jeho bo- jovníkův. O „Žižkově písni vojenské“ zmiňuje se stará paměť Domaž- lická z 16. století, o které co nevidět promluvíme; Dačický z Heslova (na rozhraní 16. a 17. stol.) ji přepsal jako „píseň Žižkovu a těch jeho vojákův“ jak praví a dle nějakého rukopisu Kutnohorského uvádí také Balbin první verš písně té a zve ji „ejusdem Zisskae cantionem ab eo Zisskianam appellatam.“ Palacký zmiňuje se sice o starém podání, dle něhož píseň tu sám Žižka skládal; neuvedl ale, odkud čerpal. Možná, že sobě název píseň Žižkova a jeho bojovníkův v tomto smyslu vykládal. Bohužel, že sestavovatel kancionálu Jistebnického, který za- choval nám ve zvláštním přípisku jména skladatelů asi v pěti pří- padech, a sice mistra Jana Husi a kněze Čapka, u naší písně ničeho nepoznamenal; uvádíť ji prostě beze všeho nadpisu mezi jinými „do- brými písněmi“. Předce však zachovala se nám ještě jiná jakási stopa, která píseň tuto v bližší poměr k osobě Žižkově přivádí. Zachariáš Theobald podává ve svém dějepise husitské války (vydání z r. 1609, str. 197) německý překlad listu Žižkova, psaného Domažlickým z Orlíku dne 11. září r. 1422 a dodává, že dopis ten obdržel, který vedle písně české, které Táboři tehdáž užívali, na ra- dnici v Domažlicích r. 1541 nalezen byl. 1) Z předmluvy se dovídáme, že Theobald byl osobně v Domažlicích; píšeť takto: „Když jsem .. . s ji- stými šlechtici, kteří se řeči přiučiti měli, do českých míst poslán byl, pilně jsem se doptával a dával si mnohé české věrohodné ruko- pisy, jichž jsem nemálo v Domažlicích v knihovně mistra Prokopa Lupáče (žil a byl radním v Domažlicích, kamž se r. 1569 odstěhoval, až do své smrti r. 1587) nalezl, do němčiny přeložiti.“ Nemůžeme dle toho pochybovati, že Theobald originál neb přepis listu Žižkova se zprávou o nalezení jeho „vedle písně Táborské“ v Domažlicích viděl a sobě list ten přeložiti dal. Zpráva ta zakládala se zajisté na nějakém zápisu Lupačově, který, jak známo, sám sepsal český histo- rický kalendář a byl tudy dějepiscem z povolání. Když r. 1541 byla vojenská píseň Táborská vedle dopisu Žiž- kova na radnici Domažlické nalezena, musela být k tomu příčina, 1) Ich habe ein Brief des Žižka bekommen,...welcher neben einem böhmi- schen gesang, des die Taboriten damals gebrauchet, anno 1541 ist auf dem rat- haus (zu Taus) gefunden worden. Třída fil.-hist. 1893. 3
II. Kritické úvahy k listáři. 33 kova a bojovníkův jeho, kterou na svých jízdách a v bojích zpívávali. Jenenský a Gotingský rukopis jest tudy spolehlivým svědectvím, že píseň kdož jste boží bojovníci byla skutečně píseň Žižkova a jeho bo- jovníkův. O „Žižkově písni vojenské“ zmiňuje se stará paměť Domaž- lická z 16. století, o které co nevidět promluvíme; Dačický z Heslova (na rozhraní 16. a 17. stol.) ji přepsal jako „píseň Žižkovu a těch jeho vojákův“ jak praví a dle nějakého rukopisu Kutnohorského uvádí také Balbin první verš písně té a zve ji „ejusdem Zisskae cantionem ab eo Zisskianam appellatam.“ Palacký zmiňuje se sice o starém podání, dle něhož píseň tu sám Žižka skládal; neuvedl ale, odkud čerpal. Možná, že sobě název píseň Žižkova a jeho bojovníkův v tomto smyslu vykládal. Bohužel, že sestavovatel kancionálu Jistebnického, který za- choval nám ve zvláštním přípisku jména skladatelů asi v pěti pří- padech, a sice mistra Jana Husi a kněze Čapka, u naší písně ničeho nepoznamenal; uvádíť ji prostě beze všeho nadpisu mezi jinými „do- brými písněmi“. Předce však zachovala se nám ještě jiná jakási stopa, která píseň tuto v bližší poměr k osobě Žižkově přivádí. Zachariáš Theobald podává ve svém dějepise husitské války (vydání z r. 1609, str. 197) německý překlad listu Žižkova, psaného Domažlickým z Orlíku dne 11. září r. 1422 a dodává, že dopis ten obdržel, který vedle písně české, které Táboři tehdáž užívali, na ra- dnici v Domažlicích r. 1541 nalezen byl. 1) Z předmluvy se dovídáme, že Theobald byl osobně v Domažlicích; píšeť takto: „Když jsem .. . s ji- stými šlechtici, kteří se řeči přiučiti měli, do českých míst poslán byl, pilně jsem se doptával a dával si mnohé české věrohodné ruko- pisy, jichž jsem nemálo v Domažlicích v knihovně mistra Prokopa Lupáče (žil a byl radním v Domažlicích, kamž se r. 1569 odstěhoval, až do své smrti r. 1587) nalezl, do němčiny přeložiti.“ Nemůžeme dle toho pochybovati, že Theobald originál neb přepis listu Žižkova se zprávou o nalezení jeho „vedle písně Táborské“ v Domažlicích viděl a sobě list ten přeložiti dal. Zpráva ta zakládala se zajisté na nějakém zápisu Lupačově, který, jak známo, sám sepsal český histo- rický kalendář a byl tudy dějepiscem z povolání. Když r. 1541 byla vojenská píseň Táborská vedle dopisu Žiž- kova na radnici Domažlické nalezena, musela být k tomu příčina, 1) Ich habe ein Brief des Žižka bekommen,...welcher neben einem böhmi- schen gesang, des die Taboriten damals gebrauchet, anno 1541 ist auf dem rat- haus (zu Taus) gefunden worden. Třída fil.-hist. 1893. 3
Strana 34
34 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. proč Domažličtí někdy, dávno před r. 1541, tuto píseň s dopisem Žižkovým na radnici uložili. Zachovala se nám ještě jiná paměť Domažlická, která opět mluví o Žižkově dopisu a písni Žižkově v jakémsi spojení. O této paměti zmiňuje se Millauer 1) v roku 1824, uváděje ji německy s poznámkou, že jest na obálce napsána, v které nalézá se nyní jen jediný dopis Žižkův Domažlickým2) zachovaný na radnici tamtéž, a že paměť ta může pocházet ze 16. století. Podařilo se mně této původní obálky, o které Millauer píše, se dopíditi a byla nalezena v rámečku pod do- pisem Žižkovým, který od mnoha let jest v něm uložený. Dle písma prý skutečně z druhé polovice 16. stol. pochází a zní takto 3): „Toliko tuto jest jedno psaní. Ale jest jich víceji. Taková psaní byla schována někdy zde v Domažlicích mezi platnými věcmi. Ale potom léta 1541 jsou odtud vynešena spolu i píseň vojenská. Avšak zdali by tam zase složena byla, o tom se neví. V Čáslavi více jeho psaní se nachází, kde on psával Domažlickým, z nichž se poznává, že jest jich ob- zvláštní přítel byl“. Pisatel této paměti, který také jediný za jeho doby dopis Žižkův v Domažlicích do řečené obálky jak se zdá sám uložil a zachoval, byl asi nějakou radní osobou tamtéž, a ačkoliv jej zpomínky na Žižku živě poutaly, jest z jeho řeči patrno, že po jiném dopisu Žižkově a „jeho písni vojenské“, a zvláště o dopisu někdy Theabaldem pře- loženém a z Orlíku dne 11. září r. 1422 daném, v Domažlicích tehdáž jiné památky se nezachovalo, leda onoho podání, které on na obálku napsal. Z toho soudím, že paměť ta byla na obálku napsána delší čas po návštěvě Zachariáše Theobalda v Domažlicích. Proto však dle znění této paměti, nemyslím, že pisatel její čerpal z Theobaldova spisu, ale z podání v místě dotud zachovaného. Nás zajímá v této paměti, že se v ní mluví o Žižkově písni vojenské a zároveň o ztra- cených dopisích jeho. Konečně píše také Balbin (Epit. str. 465) takto: Habeo manu- scriptam Zisscae epistolam, lingua patria scriptam ad Tustenses feria VI. nativitatis S. Mariae ex castro Orlík anno 1422. A vskutku chová císařská knihovna v Praze (sign. XVII. A 5) dosud český přepis památ- ného listu Žižkova z Orlíka rukou Balbinovou učiněný, kterým nám jest právě zachováno také české znění listu toho, nyní ztraceného. 1) 1. c., str. 8. 2) Zde míní list, který vedeme pod č. 10. 3) Požádal jsem za příčinou možného nalezení této obálky za otevření rá- mečku, a byla tam vskutku také nalezena in orig. a přepis p. prof. Strérem mně byl laskavě sdělen.
34 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. proč Domažličtí někdy, dávno před r. 1541, tuto píseň s dopisem Žižkovým na radnici uložili. Zachovala se nám ještě jiná paměť Domažlická, která opět mluví o Žižkově dopisu a písni Žižkově v jakémsi spojení. O této paměti zmiňuje se Millauer 1) v roku 1824, uváděje ji německy s poznámkou, že jest na obálce napsána, v které nalézá se nyní jen jediný dopis Žižkův Domažlickým2) zachovaný na radnici tamtéž, a že paměť ta může pocházet ze 16. století. Podařilo se mně této původní obálky, o které Millauer píše, se dopíditi a byla nalezena v rámečku pod do- pisem Žižkovým, který od mnoha let jest v něm uložený. Dle písma prý skutečně z druhé polovice 16. stol. pochází a zní takto 3): „Toliko tuto jest jedno psaní. Ale jest jich víceji. Taková psaní byla schována někdy zde v Domažlicích mezi platnými věcmi. Ale potom léta 1541 jsou odtud vynešena spolu i píseň vojenská. Avšak zdali by tam zase složena byla, o tom se neví. V Čáslavi více jeho psaní se nachází, kde on psával Domažlickým, z nichž se poznává, že jest jich ob- zvláštní přítel byl“. Pisatel této paměti, který také jediný za jeho doby dopis Žižkův v Domažlicích do řečené obálky jak se zdá sám uložil a zachoval, byl asi nějakou radní osobou tamtéž, a ačkoliv jej zpomínky na Žižku živě poutaly, jest z jeho řeči patrno, že po jiném dopisu Žižkově a „jeho písni vojenské“, a zvláště o dopisu někdy Theabaldem pře- loženém a z Orlíku dne 11. září r. 1422 daném, v Domažlicích tehdáž jiné památky se nezachovalo, leda onoho podání, které on na obálku napsal. Z toho soudím, že paměť ta byla na obálku napsána delší čas po návštěvě Zachariáše Theobalda v Domažlicích. Proto však dle znění této paměti, nemyslím, že pisatel její čerpal z Theobaldova spisu, ale z podání v místě dotud zachovaného. Nás zajímá v této paměti, že se v ní mluví o Žižkově písni vojenské a zároveň o ztra- cených dopisích jeho. Konečně píše také Balbin (Epit. str. 465) takto: Habeo manu- scriptam Zisscae epistolam, lingua patria scriptam ad Tustenses feria VI. nativitatis S. Mariae ex castro Orlík anno 1422. A vskutku chová císařská knihovna v Praze (sign. XVII. A 5) dosud český přepis památ- ného listu Žižkova z Orlíka rukou Balbinovou učiněný, kterým nám jest právě zachováno také české znění listu toho, nyní ztraceného. 1) 1. c., str. 8. 2) Zde míní list, který vedeme pod č. 10. 3) Požádal jsem za příčinou možného nalezení této obálky za otevření rá- mečku, a byla tam vskutku také nalezena in orig. a přepis p. prof. Strérem mně byl laskavě sdělen.
Strana 35
II. Kritické úvahy k listáři. 35 Přepis tento vyplňuje dva malé kvartové listy, a na konci čtvrté strany připsal Balbin: Ejusdem Zisskae cantionem ab eo Zisskia- nam appellatam, cujus initium est: Kdož ste boží bojovníci, recitat ad longum Ms. quoddam Kuttenbergense ad a. 16101). Shora uvedli jsme, že v Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova († 1626), které obsahují dle způsobu věku místní kroniku Kutno- horskou, nalezáme celou píseň Kdož jste boží bojovníci vepsanou. Mohlo by se tedy snadno mysleti, an Balbin cituje kroniku Kutno- horskou, že poznámku svou nad spisem Mikuláše Dačického učinil. Žeby však byl měl před rukama Paměti Dačického, o tom alespoň nevíme; měl ale dojista před rukama paměti Mikoláše z Práchňan, neboť tohoto cituje na příklad v Epit. str. 434 v textu: Manuscripta historia Cuttnensis narrat — a in margine tuto kroniku jmenuje: Ms. Nicolai de Prachnian. Balbin také praví, že píseň nalezl v jakémsi rukopisu Kutnohorském k r. 1610. To by se nesrovnávalo s Pamětmi Mikuláše Dačického, který píseň uvádí ihned po vypravování bitvy u Lipan. Poněvadž ale víme, že právě kronika Dačického k letům těm se vztahující byla „výtahem z poznamenání předkův jeho“, ke kterýmž výslovně náležel Mikuláš z Prachňan (nar. 1485, † 1550), jehož vlastní paměti se ale nezachovaly, jest možná, že Balbin čerpal z pamětí Mikuláše z Prachňan aneb jiného nám neznámého rukopisu neb raději letopisu Kutnohorského. Balbin na tomtéž půl- aršku přepisu památného listu Domažlickým na Orlíku daného zmi- ňuje se o písni Kdož jste boží bojovníci. Mimo to také Theobald po uvedení téhož dopisu zmiňuje se o písni vojenské Táborů a pozdější paměť Domažlická taktéž a zároveň o vojenské písni Žižkově. To se po třikráte sotva stalo náhodou. Mám za to, že Žižkova píseň vojenská byla buď na originálu dopisu jeho Orlického napsaná neb s ním vůbec nějakým spůsobem spojena (číslo předcházející 12. našeho listáře,) a že z nějakého přepisu obou podobným spůsobem spojeného sobě Balbin svůj přepis v císařské knihovně dosud zachovaný učinil. Žižka by tedy byl píseň onu vojenskou sám zaslal Domažlickým k lepšímu jich povzbuzení, o které se právě v listě z Orlíku psaném s nevšedním důrazem řečnickým přičiňuje. Tím ovšem není vyřízena otázka, zdali Žižka také píseň tuto skládal. Píseň naše není nic jiného než stručné připomenutí, čeho bojovník boží v boji samém hleděti a pomněti, a jak se v boji vůbec zachovati 1) Česky: Téhož Žižky píseň, dle něho Žižkovu zvanou, která počíná: Kdož jste boží bojovníci, uvádí obšírně jistý Kutnohorský rukopis k roku 1610. 3*
II. Kritické úvahy k listáři. 35 Přepis tento vyplňuje dva malé kvartové listy, a na konci čtvrté strany připsal Balbin: Ejusdem Zisskae cantionem ab eo Zisskia- nam appellatam, cujus initium est: Kdož ste boží bojovníci, recitat ad longum Ms. quoddam Kuttenbergense ad a. 16101). Shora uvedli jsme, že v Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova († 1626), které obsahují dle způsobu věku místní kroniku Kutno- horskou, nalezáme celou píseň Kdož jste boží bojovníci vepsanou. Mohlo by se tedy snadno mysleti, an Balbin cituje kroniku Kutno- horskou, že poznámku svou nad spisem Mikuláše Dačického učinil. Žeby však byl měl před rukama Paměti Dačického, o tom alespoň nevíme; měl ale dojista před rukama paměti Mikoláše z Práchňan, neboť tohoto cituje na příklad v Epit. str. 434 v textu: Manuscripta historia Cuttnensis narrat — a in margine tuto kroniku jmenuje: Ms. Nicolai de Prachnian. Balbin také praví, že píseň nalezl v jakémsi rukopisu Kutnohorském k r. 1610. To by se nesrovnávalo s Pamětmi Mikuláše Dačického, který píseň uvádí ihned po vypravování bitvy u Lipan. Poněvadž ale víme, že právě kronika Dačického k letům těm se vztahující byla „výtahem z poznamenání předkův jeho“, ke kterýmž výslovně náležel Mikuláš z Prachňan (nar. 1485, † 1550), jehož vlastní paměti se ale nezachovaly, jest možná, že Balbin čerpal z pamětí Mikuláše z Prachňan aneb jiného nám neznámého rukopisu neb raději letopisu Kutnohorského. Balbin na tomtéž půl- aršku přepisu památného listu Domažlickým na Orlíku daného zmi- ňuje se o písni Kdož jste boží bojovníci. Mimo to také Theobald po uvedení téhož dopisu zmiňuje se o písni vojenské Táborů a pozdější paměť Domažlická taktéž a zároveň o vojenské písni Žižkově. To se po třikráte sotva stalo náhodou. Mám za to, že Žižkova píseň vojenská byla buď na originálu dopisu jeho Orlického napsaná neb s ním vůbec nějakým spůsobem spojena (číslo předcházející 12. našeho listáře,) a že z nějakého přepisu obou podobným spůsobem spojeného sobě Balbin svůj přepis v císařské knihovně dosud zachovaný učinil. Žižka by tedy byl píseň onu vojenskou sám zaslal Domažlickým k lepšímu jich povzbuzení, o které se právě v listě z Orlíku psaném s nevšedním důrazem řečnickým přičiňuje. Tím ovšem není vyřízena otázka, zdali Žižka také píseň tuto skládal. Píseň naše není nic jiného než stručné připomenutí, čeho bojovník boží v boji samém hleděti a pomněti, a jak se v boji vůbec zachovati 1) Česky: Téhož Žižky píseň, dle něho Žižkovu zvanou, která počíná: Kdož jste boží bojovníci, uvádí obšírně jistý Kutnohorský rukopis k roku 1610. 3*
Strana 36
XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. 36 má. Obsah písně jest tedy tendenční, a v každé větě slyšíme vůdce, který lid svůj oslovuje a napomíná. Skladatel nebyl básníkem, ale řečníkem, který bojovníky k největším obětem přiměti se snažil. Tendence v dopisu Žižkově píseň provázejícím i písni jest dle myšlenek i stupně nadšenosti asi tatáž. Skladatel v obou pro- zrazuje zvyk, vedle myšlének vznešenějších bezprostředně vzpomínati zcela všedních potřeb a pravidel. Byl patrně muž zkušený, jenž stejně počítal s nadšením lidu svého, jako s všedními potřebami vojska. Všude pravidla vojenská, o nichž píseň se zmiňuje, jsou v úplné shodě jak s řádem vojenským, tak i vůbec se zásadami, které v boji zachovával Žižka. Upomínka v písni na dávné Čechy jest jakoby, ohlas podobné myšlénky v Žižkově listu, jak staří Čechové prý bojovali. Jeli tedy domnění naše správné čili nic, že Žižka píseň Kdož jste boží bojovníci zároveň s dopisem z Orlíku Domažlickým zaslal, vždy plným právem dle obsahu zváti můžeme píseň tu vojenskou Písní Žižkovou, a ve věci samé mnoho nemění, zdali píseň sám složil, jak podání v pamětech uvedených se ohlašující tomu chce, aneb skladateli myšlénky k ní napověděl a hotovou odporučoval. Rozhoduje, že duch Žižkův v ní vládne úplně a cele, a protož nerozpakoval jsem se, ji mezi literní památky Žižkovy položiti. K číslu 14. List tento zachoval nám Eberhard Windecke (ed. Mencken, I. str. 1151) v německém rouše takto: Unser herre Jhesus Christus, der um unseren willen alle bitterli- chen sein Blut vergossen hat, der sei mit uns und mit euch allen, amen ! Lieben Bruder und nachgebauern, wir thun euch zu wissen, also wir von dem landherrn vernehmen, dass wir euer feind sullen sein, und wir glauben auch es wohl, also unsern lieben nachgebauern, dass ihr das nit glauben werdet. Ihr sollt aber wissen, wess' feind wir sein, also aller bosen pfaffen und werntlichen leute, die wider uns sein und das heilige evangelium schreibent und stant. Wir thun euch auch zu wissen, dass wir wider uns habent alle bosen christen umb vier artikel willen; das erste ist, dass gottis wort an allen stätten soll gepredigt sein und also in aller kristenheit, und doch nicht ge- schieht; der ander artikel ist, dass der wahre leichnam unsers herren und sein heiliges blut allen treuen christen, jungen und alten gericht werde; und der dritte artikel ist, dass der aller herrschaft
XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. 36 má. Obsah písně jest tedy tendenční, a v každé větě slyšíme vůdce, který lid svůj oslovuje a napomíná. Skladatel nebyl básníkem, ale řečníkem, který bojovníky k největším obětem přiměti se snažil. Tendence v dopisu Žižkově píseň provázejícím i písni jest dle myšlenek i stupně nadšenosti asi tatáž. Skladatel v obou pro- zrazuje zvyk, vedle myšlének vznešenějších bezprostředně vzpomínati zcela všedních potřeb a pravidel. Byl patrně muž zkušený, jenž stejně počítal s nadšením lidu svého, jako s všedními potřebami vojska. Všude pravidla vojenská, o nichž píseň se zmiňuje, jsou v úplné shodě jak s řádem vojenským, tak i vůbec se zásadami, které v boji zachovával Žižka. Upomínka v písni na dávné Čechy jest jakoby, ohlas podobné myšlénky v Žižkově listu, jak staří Čechové prý bojovali. Jeli tedy domnění naše správné čili nic, že Žižka píseň Kdož jste boží bojovníci zároveň s dopisem z Orlíku Domažlickým zaslal, vždy plným právem dle obsahu zváti můžeme píseň tu vojenskou Písní Žižkovou, a ve věci samé mnoho nemění, zdali píseň sám složil, jak podání v pamětech uvedených se ohlašující tomu chce, aneb skladateli myšlénky k ní napověděl a hotovou odporučoval. Rozhoduje, že duch Žižkův v ní vládne úplně a cele, a protož nerozpakoval jsem se, ji mezi literní památky Žižkovy položiti. K číslu 14. List tento zachoval nám Eberhard Windecke (ed. Mencken, I. str. 1151) v německém rouše takto: Unser herre Jhesus Christus, der um unseren willen alle bitterli- chen sein Blut vergossen hat, der sei mit uns und mit euch allen, amen ! Lieben Bruder und nachgebauern, wir thun euch zu wissen, also wir von dem landherrn vernehmen, dass wir euer feind sullen sein, und wir glauben auch es wohl, also unsern lieben nachgebauern, dass ihr das nit glauben werdet. Ihr sollt aber wissen, wess' feind wir sein, also aller bosen pfaffen und werntlichen leute, die wider uns sein und das heilige evangelium schreibent und stant. Wir thun euch auch zu wissen, dass wir wider uns habent alle bosen christen umb vier artikel willen; das erste ist, dass gottis wort an allen stätten soll gepredigt sein und also in aller kristenheit, und doch nicht ge- schieht; der ander artikel ist, dass der wahre leichnam unsers herren und sein heiliges blut allen treuen christen, jungen und alten gericht werde; und der dritte artikel ist, dass der aller herrschaft
Strana 37
II. Kritické úvahy k listáři. 37 von dem hochsten priester, es sei der pabest, unz an den mindsten und kleinsten nicht geleidt werden, es sei guter oder zinse, und dass die vorgenannte herrschaft der geistiichen mit der hulfe der werntlichen vortilget werden; und der vierte artikel ist, dass alle offenbare sunde gesteuret werde, es sei von dem konig, oder von den landherren, oder dem vladyken oder pfarrer, geistlich oder werntlichen. Darumbe getrauen wir euch wohl, als unsern lieben brudern, dass ihr die wahrheit auf- nehmen und uns dorinnen beholfen sie(n) werdet wider alle fälscher und ungeläubige christen, geistlich oder werntlich, die dieser heiligen wahrheit widerstreben. Und des gebent uns auch antwort mit euren briefen; und thut ihr das nit, so wissen wir das wohl, dass ihr gottes feinde wollet sein und aller bruder vom Tabor. Geben zu Prachatic am freitag vor Katharina. Hanns Zižka, Chval, der oberster hauptmann von dem Tabor und Jenik, hauptmann zu Prachatice. Windecke vypravuje o vítězství Žižky nad králem Sigmundem u Německého Brodu (6. ledna 1422), a pak pokračuje takto: In der- selben zeit do mehrten sich die hussen je länger je mehre, also sam- mete der römische könig und zog aber gein Böheim uf die hussen und ketzere mit grosser macht. Do besorgten sich die hussen gar sehre und schreiben aus briefe allem städten und nachgepauern, die zu nächste gelegen woren. Also dieser nachgeschrieben brief lautet. Nyní uveden jest text našeho psaní. Překlad ve vydání našem zdě- lán jest se zřením k způsobu mluvy tehdejší. Dle tohoto vypravo- vání Windeckova nelze ani s jistotou určiti, klade-li psaní do r. 1422 aneb do r. 1421, avšak o Windeckovi jako letopisci praví Tomek 1): „Windeck, jehož letopočet jest všude nad míru nespolehlivý, klade dopis ten bez udání roku, po vypravování sice o porážce krále Sigmunda u Německého Brodu na začátku r. 1422, ale beze všeho vztahu k tomu, ano tak, že po tomto dopise následuje bezprostředně jiný, který patrně pocházel z r. 1420.“ Kdybychom směli Windeckovi věřiti, že dopis byl psán před mocným vpádem krále Sigmunda do Čech, připadal by nejspíše ku 21. listopadu r. 1421, neboť tehdáž král držel dne 17. listopadu sněm v Brně s moravskými pány a vrátil se na to s velkým vojskem svým hlavně uherským k Jihlavi, maje namířeno ke Kutné Hoře. Avšak do roku tohoto náležeti nemůže, poněvadž téhož roku Žižka od polovice listopadu v jiných stranách krutými boji byl s Plzenskými a jich 1) Děj. Pr. IV, 270 v pozn.
II. Kritické úvahy k listáři. 37 von dem hochsten priester, es sei der pabest, unz an den mindsten und kleinsten nicht geleidt werden, es sei guter oder zinse, und dass die vorgenannte herrschaft der geistiichen mit der hulfe der werntlichen vortilget werden; und der vierte artikel ist, dass alle offenbare sunde gesteuret werde, es sei von dem konig, oder von den landherren, oder dem vladyken oder pfarrer, geistlich oder werntlichen. Darumbe getrauen wir euch wohl, als unsern lieben brudern, dass ihr die wahrheit auf- nehmen und uns dorinnen beholfen sie(n) werdet wider alle fälscher und ungeläubige christen, geistlich oder werntlich, die dieser heiligen wahrheit widerstreben. Und des gebent uns auch antwort mit euren briefen; und thut ihr das nit, so wissen wir das wohl, dass ihr gottes feinde wollet sein und aller bruder vom Tabor. Geben zu Prachatic am freitag vor Katharina. Hanns Zižka, Chval, der oberster hauptmann von dem Tabor und Jenik, hauptmann zu Prachatice. Windecke vypravuje o vítězství Žižky nad králem Sigmundem u Německého Brodu (6. ledna 1422), a pak pokračuje takto: In der- selben zeit do mehrten sich die hussen je länger je mehre, also sam- mete der römische könig und zog aber gein Böheim uf die hussen und ketzere mit grosser macht. Do besorgten sich die hussen gar sehre und schreiben aus briefe allem städten und nachgepauern, die zu nächste gelegen woren. Also dieser nachgeschrieben brief lautet. Nyní uveden jest text našeho psaní. Překlad ve vydání našem zdě- lán jest se zřením k způsobu mluvy tehdejší. Dle tohoto vypravo- vání Windeckova nelze ani s jistotou určiti, klade-li psaní do r. 1422 aneb do r. 1421, avšak o Windeckovi jako letopisci praví Tomek 1): „Windeck, jehož letopočet jest všude nad míru nespolehlivý, klade dopis ten bez udání roku, po vypravování sice o porážce krále Sigmunda u Německého Brodu na začátku r. 1422, ale beze všeho vztahu k tomu, ano tak, že po tomto dopise následuje bezprostředně jiný, který patrně pocházel z r. 1420.“ Kdybychom směli Windeckovi věřiti, že dopis byl psán před mocným vpádem krále Sigmunda do Čech, připadal by nejspíše ku 21. listopadu r. 1421, neboť tehdáž král držel dne 17. listopadu sněm v Brně s moravskými pány a vrátil se na to s velkým vojskem svým hlavně uherským k Jihlavi, maje namířeno ke Kutné Hoře. Avšak do roku tohoto náležeti nemůže, poněvadž téhož roku Žižka od polovice listopadu v jiných stranách krutými boji byl s Plzenskými a jich 1) Děj. Pr. IV, 270 v pozn.
Strana 38
38 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. spojenci zaměstnán, spižoval Krasikov, konečně ustoupiti musel před panem Plavenským, který Plzenským přitáhl na pomoc. Žižka ustupoval k Žatci, tři dni byl obléhán na Vládaři, až mocně se do Žatce probil. Odtud pak byv volán Pražanům na pomoc, již dne 1. prosince slavně se svými vtáhl do Prahy. Jest tedy patrno, že Windeckovi nelze věřiti ani co do okolností ani co do času; nezbývá nám tedy nic jiného, než obsah listu samého kriticky rozbírati. Palacký klade dopis ten na den 20. listopadu r. 14221), Tomek opét na 22. listopad 1. 14202). Rozdíl ten zakládá se hlavně v roz- dílném čtení. Palacký rozumí: also wir von den landherren verneh— men, dass wir euer feind sullen sein; a Tomek čte: von dem land- herrn a rozumí zde pana Oldřicha z Rožmberka. Ve vydání Mencke- nově z r. 1728 čteme ovšem dem landherrn. Nehledíce však ani na snadno možný omyl pisatele neb tiskaře, když se jedná o jediný háček písmenky, ani na spisovatele velmi nespolehlivého, musíme bráti na váhu, že v tomtéž vydání a zrovna ve psaní onom a úvodu k němu dvakráte nalezáme dem, kde patrně rozuměti možno pouze den v počtu množném. Tak čteme allem städten — dem vladyken, jak literou v citátech naznačeno jest. Nemáme tedy z hlediska for- málního ani pro správnosť jednoho neb druhého čtení jis toty pražádné. Tomek při svém čtení nachází „velmi jasného a určitého smy- slu“ ve psaní tom vzhledem k událostem r. 1420 a zvláště k vypra- vování Březanovu. On praví: „Dle smlouvy (o příměří s Žižkou a hejtmany Táborskými 18. listopadu téhož roku uzavřené) pan Oldřich Rosenberský propustil zase svobodu přijímání pod obojí spů- sobou v Soběslavi, u Veselí, v Netolicích, Selčanech a jiných ně- kterých městech svých českých, jakož bezpochyby rovněž i na vsech v jich okolí, ale ne, jak bylo znění smlouvy3), po všem panství svém, to jest tedy jmenovitě v německých krajinách a městech svého panství. Oldřich Rožmberský vymlouval se Táborům v té příčině nejspíše hned z počátku na nepřátelské smýšlení obyvatelstva těch krajin proti Husitům. To nejspíše zavdalo příčinu k dopisu . . . danému tudíž v Prachaticích dne 22. listopadu 1420, jejž poslali do všech měst v sousedství. Jakož prý slyší od pána, žeby oni, Táboři měli býti jejich nepřátely, aby tomu víry nedávali atd.“ Citované místo Březanovo 4) zní v tento smysl: Pro ty artikule (1420) pán z Rosemberka velikou nesnáz se stranou pod obojí měl. 1) Děj. III. 1. 501. 2) Děj. Pr. IV. 270 v pozn., pak Žižka, 71 v pozn. 3) Tuto srovnej pod č. 5. 4) Čas. Mus. 1828, IV, 56.
38 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. spojenci zaměstnán, spižoval Krasikov, konečně ustoupiti musel před panem Plavenským, který Plzenským přitáhl na pomoc. Žižka ustupoval k Žatci, tři dni byl obléhán na Vládaři, až mocně se do Žatce probil. Odtud pak byv volán Pražanům na pomoc, již dne 1. prosince slavně se svými vtáhl do Prahy. Jest tedy patrno, že Windeckovi nelze věřiti ani co do okolností ani co do času; nezbývá nám tedy nic jiného, než obsah listu samého kriticky rozbírati. Palacký klade dopis ten na den 20. listopadu r. 14221), Tomek opét na 22. listopad 1. 14202). Rozdíl ten zakládá se hlavně v roz- dílném čtení. Palacký rozumí: also wir von den landherren verneh— men, dass wir euer feind sullen sein; a Tomek čte: von dem land- herrn a rozumí zde pana Oldřicha z Rožmberka. Ve vydání Mencke- nově z r. 1728 čteme ovšem dem landherrn. Nehledíce však ani na snadno možný omyl pisatele neb tiskaře, když se jedná o jediný háček písmenky, ani na spisovatele velmi nespolehlivého, musíme bráti na váhu, že v tomtéž vydání a zrovna ve psaní onom a úvodu k němu dvakráte nalezáme dem, kde patrně rozuměti možno pouze den v počtu množném. Tak čteme allem städten — dem vladyken, jak literou v citátech naznačeno jest. Nemáme tedy z hlediska for- málního ani pro správnosť jednoho neb druhého čtení jis toty pražádné. Tomek při svém čtení nachází „velmi jasného a určitého smy- slu“ ve psaní tom vzhledem k událostem r. 1420 a zvláště k vypra- vování Březanovu. On praví: „Dle smlouvy (o příměří s Žižkou a hejtmany Táborskými 18. listopadu téhož roku uzavřené) pan Oldřich Rosenberský propustil zase svobodu přijímání pod obojí spů- sobou v Soběslavi, u Veselí, v Netolicích, Selčanech a jiných ně- kterých městech svých českých, jakož bezpochyby rovněž i na vsech v jich okolí, ale ne, jak bylo znění smlouvy3), po všem panství svém, to jest tedy jmenovitě v německých krajinách a městech svého panství. Oldřich Rožmberský vymlouval se Táborům v té příčině nejspíše hned z počátku na nepřátelské smýšlení obyvatelstva těch krajin proti Husitům. To nejspíše zavdalo příčinu k dopisu . . . danému tudíž v Prachaticích dne 22. listopadu 1420, jejž poslali do všech měst v sousedství. Jakož prý slyší od pána, žeby oni, Táboři měli býti jejich nepřátely, aby tomu víry nedávali atd.“ Citované místo Březanovo 4) zní v tento smysl: Pro ty artikule (1420) pán z Rosemberka velikou nesnáz se stranou pod obojí měl. 1) Děj. III. 1. 501. 2) Děj. Pr. IV. 270 v pozn., pak Žižka, 71 v pozn. 3) Tuto srovnej pod č. 5. 4) Čas. Mus. 1828, IV, 56.
Strana 39
II. Kritické úvahy k listáři. 39 Nebo dav jim po panství do jistého času průchod, chtěli od pána míti, aby po všech panstvích stále přijati byli, k čemuž pána přivésti nemohli; nežli v některých městech českých přijati byli, jako v Sobě- slavi, ve Veselí, v Netolicích, Selčanech atd. Tím, zdá se mně, chtěl Březan jenom říci, jaké nesnáze se při provádění výminek příměří ukázaly, neboť husité žádali vyplnění výminek příměří od pana Oldřicha doslovně dle smlouvy, kdežto tento asi odpor obyvatelstva, kde se proti novému učení jevil, mocí pře- konávati se zdráhal. Řeč Březanova týká se tedy pozdější doby a nikoliv snad pochybností páně Oldřichových, kterým by byl hned při smlouvání uzdu pustil. K tomu byl pan Oldřich příliš zchytralý a Žižka příliš rozhodný, aby byl svolil k příměří, kdyžby byl mohl napřed již tušiti, že pan Oldřich výminkám jeho plně dostáti by ne- mínil. Ostatně víme z listu mistra Křišťána Oldřichovi svědčícího od 5. prosince 14201), že pan Oldřich následkem smlouvy i sám osobně k čtyrem artikulům přistoupiti mínil, aneb že alespoň jemu na tom záleželo, aby pod obojí od něho tak očekávali. Dejme tomu, žeby již čtyry dny po uzavření příměří s panem Oldřichem Táboři byli zvěděli, že pan Oldřich slibu svému dostáti nemíní, nebyli by předce bez úhony mohli ve smyslu dopisu našeho psáti poddaným pana Oldřicha, aby Táborům proti všem pokrytcům a nevěrným lidem, kteří těmto svatým pravdám odporují, duchovním i světským byli nápomocni. Jakým spůsobem byli by také poddaní Rožmberští mohli býti Táborům nápomocni? Žádosť takovou přímo do měst Rožmberských řízenou čtyry dny po uzavření příměří byl by pan Oldřich zajisté považoval za nevěru a rušení příměří. Takového činu Žižka ani schopen nebyl. Nesrovnává se také znění dopisu s výkladem Tomkovým ani v tom, žeby byl Oldřich na odpor v těch kterých městech vůči Táborům se vymlouval; naopak tito žalují u těch, kterým píší, na pomluvy se strany Oldřichovy a očekávají, že jim tito věřiti nebudou. Nemyslím také naprosto, žeby list Prachatický byl původně v německé řeči sepsán a do některých německých měst v Čechách určen býval. Žižka dle povahy a zkušeností svých sotva by byl k úlisným slovům vzal útočiště a Němce „svými milými sousedy a bratry nazýval,“ a ještě méně byl by zcela moderního prostředku k získání dobré vůle Němců v Čechách užil a list svůj do jejich řeči dal překládati. 1) Arch. Č. III. 4.
II. Kritické úvahy k listáři. 39 Nebo dav jim po panství do jistého času průchod, chtěli od pána míti, aby po všech panstvích stále přijati byli, k čemuž pána přivésti nemohli; nežli v některých městech českých přijati byli, jako v Sobě- slavi, ve Veselí, v Netolicích, Selčanech atd. Tím, zdá se mně, chtěl Březan jenom říci, jaké nesnáze se při provádění výminek příměří ukázaly, neboť husité žádali vyplnění výminek příměří od pana Oldřicha doslovně dle smlouvy, kdežto tento asi odpor obyvatelstva, kde se proti novému učení jevil, mocí pře- konávati se zdráhal. Řeč Březanova týká se tedy pozdější doby a nikoliv snad pochybností páně Oldřichových, kterým by byl hned při smlouvání uzdu pustil. K tomu byl pan Oldřich příliš zchytralý a Žižka příliš rozhodný, aby byl svolil k příměří, kdyžby byl mohl napřed již tušiti, že pan Oldřich výminkám jeho plně dostáti by ne- mínil. Ostatně víme z listu mistra Křišťána Oldřichovi svědčícího od 5. prosince 14201), že pan Oldřich následkem smlouvy i sám osobně k čtyrem artikulům přistoupiti mínil, aneb že alespoň jemu na tom záleželo, aby pod obojí od něho tak očekávali. Dejme tomu, žeby již čtyry dny po uzavření příměří s panem Oldřichem Táboři byli zvěděli, že pan Oldřich slibu svému dostáti nemíní, nebyli by předce bez úhony mohli ve smyslu dopisu našeho psáti poddaným pana Oldřicha, aby Táborům proti všem pokrytcům a nevěrným lidem, kteří těmto svatým pravdám odporují, duchovním i světským byli nápomocni. Jakým spůsobem byli by také poddaní Rožmberští mohli býti Táborům nápomocni? Žádosť takovou přímo do měst Rožmberských řízenou čtyry dny po uzavření příměří byl by pan Oldřich zajisté považoval za nevěru a rušení příměří. Takového činu Žižka ani schopen nebyl. Nesrovnává se také znění dopisu s výkladem Tomkovým ani v tom, žeby byl Oldřich na odpor v těch kterých městech vůči Táborům se vymlouval; naopak tito žalují u těch, kterým píší, na pomluvy se strany Oldřichovy a očekávají, že jim tito věřiti nebudou. Nemyslím také naprosto, žeby list Prachatický byl původně v německé řeči sepsán a do některých německých měst v Čechách určen býval. Žižka dle povahy a zkušeností svých sotva by byl k úlisným slovům vzal útočiště a Němce „svými milými sousedy a bratry nazýval,“ a ještě méně byl by zcela moderního prostředku k získání dobré vůle Němců v Čechách užil a list svůj do jejich řeči dal překládati. 1) Arch. Č. III. 4.
Strana 40
40 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. Naopak míním dokázati, že list ten po německu psaný nemohl vyjíti z tábora Žižkova, a to proto, že překladatel ani poměry v táboře Žižkově neznal, ani české řeči důkladně mocen byl. Nebyl by zajisté pře- kládal, že mají hříchy smrtelné stavovány býti „von dem König oder von den landherren oder dem vladyken oder pfarrer“, kdežto správné české znění může jen býti: „na králi, na pánech, na vladykách a farářích“, jako podobně čtvrtý článek zní v Žižkově řádu vojenském a v podobném smyslu i jinde. Zajímavější ještě jest druhá patrná chyba překladatelova. U Windecka nese list podpisy Žižkův a Chvalův, pak dodatek „der oberster hauptmann von dem Tabor, und Jenik hauptmann zu Prachatice“. Překladatel vztahuje přívlastek patrně pouze na Chvala, což by byla patrná nesrovnalosť. Věc se vysvětlí snadno. Originál byl podepsán: „Jan Žižka, Chval z Machovic, zprávce lidu Táborského, a Jeník, hejtman v Prachaticích“. Překladatel ale přeložil slova zprávce omylem v počtu jednotném: oberster hauptmann. Zprávce znamenalo v Čechách za dob husitských tolik jako gubernator; kdežto hejtmanem psal se obyčejně každý jakýkoliv úředník neb náčelník, třeba podřízený. Čtyři hejtmané na Táboře: Mikoláš z Husi, Žižka, Chval a Buchovec psali se vždycky v úředním slohu českém zprávci. Podobně, abych jen jediného příkladu užil, v zápise sněmu Čáslav- ského uvádějí se: „Jan Žižka z Trocnova, Zbyněk z Buchova, Chval z Machovic, Jan Roháč z Dubé, zprávce lidu a měst Táborských“. Z těchto příčin nemůžeme uznávati důvody váženého životopisce Žižkova, pro které dopis ten klade do r. 1420, a jsou-li naše po- chybnosti podstatné, pak nemáme vůbec žádného důvodu, dopis ten klásti do r. 1420. Míním ale ukázati na okolnost, která mluví přímo proti náhle- du, žeby dopis ten byl dne 22. listopadu r. 1420 v Prachaticích vy- dán. Žižka přitáhl nejspíše od Písku s vojskem svým k Prachaticům, kterýchž dne 12. listopadu 1420 dobyl a strašlivě pomstil zpronevěření se tamnějších obyvatelů Táborům. Byl-li některý z ostatních správců Táborských s ním v Prachaticích, byl to ovšem pouze Chval; neboť Buchovec dobýval se svými Tábory dne 13. listopadu Přiběnic; Mi- kuláš z Husi pak jednal okolo téhož času s Pražany o poselství do Polska. Dne 18. listopadu Žižka s Chvalem a Buchovcem vydali v Písku list o příměří s panem Oldřichem z Rožmberka1). Poněvadž Žižka již tenkráte asi pomýšlel zajeti do Prahy, aby vzešlým sporům mezi Pražany a Tábory konec učiněn byl2), jest pravdě ne- 1) Srovnej, co o tom nahoře v poznámkách k listu č. 5. pověděno. 2) O tom Tomek, Žižka, str. 73.
40 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. Naopak míním dokázati, že list ten po německu psaný nemohl vyjíti z tábora Žižkova, a to proto, že překladatel ani poměry v táboře Žižkově neznal, ani české řeči důkladně mocen byl. Nebyl by zajisté pře- kládal, že mají hříchy smrtelné stavovány býti „von dem König oder von den landherren oder dem vladyken oder pfarrer“, kdežto správné české znění může jen býti: „na králi, na pánech, na vladykách a farářích“, jako podobně čtvrtý článek zní v Žižkově řádu vojenském a v podobném smyslu i jinde. Zajímavější ještě jest druhá patrná chyba překladatelova. U Windecka nese list podpisy Žižkův a Chvalův, pak dodatek „der oberster hauptmann von dem Tabor, und Jenik hauptmann zu Prachatice“. Překladatel vztahuje přívlastek patrně pouze na Chvala, což by byla patrná nesrovnalosť. Věc se vysvětlí snadno. Originál byl podepsán: „Jan Žižka, Chval z Machovic, zprávce lidu Táborského, a Jeník, hejtman v Prachaticích“. Překladatel ale přeložil slova zprávce omylem v počtu jednotném: oberster hauptmann. Zprávce znamenalo v Čechách za dob husitských tolik jako gubernator; kdežto hejtmanem psal se obyčejně každý jakýkoliv úředník neb náčelník, třeba podřízený. Čtyři hejtmané na Táboře: Mikoláš z Husi, Žižka, Chval a Buchovec psali se vždycky v úředním slohu českém zprávci. Podobně, abych jen jediného příkladu užil, v zápise sněmu Čáslav- ského uvádějí se: „Jan Žižka z Trocnova, Zbyněk z Buchova, Chval z Machovic, Jan Roháč z Dubé, zprávce lidu a měst Táborských“. Z těchto příčin nemůžeme uznávati důvody váženého životopisce Žižkova, pro které dopis ten klade do r. 1420, a jsou-li naše po- chybnosti podstatné, pak nemáme vůbec žádného důvodu, dopis ten klásti do r. 1420. Míním ale ukázati na okolnost, která mluví přímo proti náhle- du, žeby dopis ten byl dne 22. listopadu r. 1420 v Prachaticích vy- dán. Žižka přitáhl nejspíše od Písku s vojskem svým k Prachaticům, kterýchž dne 12. listopadu 1420 dobyl a strašlivě pomstil zpronevěření se tamnějších obyvatelů Táborům. Byl-li některý z ostatních správců Táborských s ním v Prachaticích, byl to ovšem pouze Chval; neboť Buchovec dobýval se svými Tábory dne 13. listopadu Přiběnic; Mi- kuláš z Husi pak jednal okolo téhož času s Pražany o poselství do Polska. Dne 18. listopadu Žižka s Chvalem a Buchovcem vydali v Písku list o příměří s panem Oldřichem z Rožmberka1). Poněvadž Žižka již tenkráte asi pomýšlel zajeti do Prahy, aby vzešlým sporům mezi Pražany a Tábory konec učiněn byl2), jest pravdě ne- 1) Srovnej, co o tom nahoře v poznámkách k listu č. 5. pověděno. 2) O tom Tomek, Žižka, str. 73.
Strana 41
II. Kritické úvahy k listáři. 41 podobno, žeby byl opět z Písku se vrátil s Chvalem do Prachatic, aby tam ve spolku s ním vydal list často jmenovaný. Obraťme se opět k obsahu listu. Ačkoliv, jak jsme nahoře pravili, nelze správnost čtení ani Palackého ani Tomkova jistiti, předce za- mlouvá se nám poslednější z mnohých patrných důvodův. Přes to však nelze opět tvrditi, že by slova „jakož o pánu doslýcháme“ dala se pouze a výlučně rozuměti na pana Oldřicha. Psaní mohlo býti určeno městu třeba jinému pánu než panu Oldřichovi poddanému, a řeč v něm o pánu byla adressatům s dostatek srozumitelna. Jak Palacký, tak Tomek dle výkladů svých přidávají víry vy- pravování Windeckovu, jakoby list náš byl vskutku býval nějakým manifestem většímu počtu měst sousedních určeným. Myslím, že Windeck vědomosti o listu tom čerpal pouze z listu samého, který jemu, jako jiné listiny do vypravování jeho vložené, do rukou se dostal, a že generalisoval bezdůvodně, když rozpisování podobných listů husitům vůbec přičítal. Přehlédl patrně, že obsah listu samého náhledu jeho projevenému odporuje; nebo list datovaný v Prachati- cích a spolu podepsaný hejtmanem Prachatickým, mluvě o souse- dech, mohl pouze rozuměti sousedy okolí Prachatického. Uvážíme-li nespolehlivost Windeckovu, nemůžeme jemu ani v tomto směru přidati víry a jsme opět odkázáni pouze na kritiku obsahu listu samého. Pustíme-li všecky náhledy, které jsme dosud slyšeli, mimo sebe a vezmeme-li zřetel na pouhý obsah listu, poznáme zajisté za pravdě nejpodobnější, že list ten byl určen některému městu neb městečku v okolí Prachatickém, které bylo poddáno neb pouze v područí ně- kterého pána a dosud alespoň zjevně se ke čtyrem článkům nepřiznalo; že pán ten hleděl ovšem vzbuditi zášť proti Táborům, líče je jako nepřátely panování světského vůbec, jakoby dnes řekl, že jsou kom- munisté a socialisté. Proto se proti takovému nařknuti ohražují a v listu obšírněji a důrazněji dávají na srozuměnou, že jedná se jim jen o čtyry články Pražské, a nepřátelství platí zvláště zlým kněžím a všemu panství kněžskému na statcích pozemských, jemuž má být pomocí světských konec učiněn. Nechybí ovšem vyzvání, aby přijali čtyry články a Táborům proti nepřátelům zákona božího pomáhali, jinak že by byli za nepřátely všech Táborů pokládáni. Tajná dorozumění v posádkách hradů a mezi obyvateli měst v rukou nepřátelských se nalezajících nebylo posledním prostředkem k dosažení velkých úspěchů husitův. O tom nalézáme v Popravčí knize zajímavých dokladů. Byl tedy bezpochyby i tento list tajný, a kdyby byli
II. Kritické úvahy k listáři. 41 podobno, žeby byl opět z Písku se vrátil s Chvalem do Prachatic, aby tam ve spolku s ním vydal list často jmenovaný. Obraťme se opět k obsahu listu. Ačkoliv, jak jsme nahoře pravili, nelze správnost čtení ani Palackého ani Tomkova jistiti, předce za- mlouvá se nám poslednější z mnohých patrných důvodův. Přes to však nelze opět tvrditi, že by slova „jakož o pánu doslýcháme“ dala se pouze a výlučně rozuměti na pana Oldřicha. Psaní mohlo býti určeno městu třeba jinému pánu než panu Oldřichovi poddanému, a řeč v něm o pánu byla adressatům s dostatek srozumitelna. Jak Palacký, tak Tomek dle výkladů svých přidávají víry vy- pravování Windeckovu, jakoby list náš byl vskutku býval nějakým manifestem většímu počtu měst sousedních určeným. Myslím, že Windeck vědomosti o listu tom čerpal pouze z listu samého, který jemu, jako jiné listiny do vypravování jeho vložené, do rukou se dostal, a že generalisoval bezdůvodně, když rozpisování podobných listů husitům vůbec přičítal. Přehlédl patrně, že obsah listu samého náhledu jeho projevenému odporuje; nebo list datovaný v Prachati- cích a spolu podepsaný hejtmanem Prachatickým, mluvě o souse- dech, mohl pouze rozuměti sousedy okolí Prachatického. Uvážíme-li nespolehlivost Windeckovu, nemůžeme jemu ani v tomto směru přidati víry a jsme opět odkázáni pouze na kritiku obsahu listu samého. Pustíme-li všecky náhledy, které jsme dosud slyšeli, mimo sebe a vezmeme-li zřetel na pouhý obsah listu, poznáme zajisté za pravdě nejpodobnější, že list ten byl určen některému městu neb městečku v okolí Prachatickém, které bylo poddáno neb pouze v područí ně- kterého pána a dosud alespoň zjevně se ke čtyrem článkům nepřiznalo; že pán ten hleděl ovšem vzbuditi zášť proti Táborům, líče je jako nepřátely panování světského vůbec, jakoby dnes řekl, že jsou kom- munisté a socialisté. Proto se proti takovému nařknuti ohražují a v listu obšírněji a důrazněji dávají na srozuměnou, že jedná se jim jen o čtyry články Pražské, a nepřátelství platí zvláště zlým kněžím a všemu panství kněžskému na statcích pozemských, jemuž má být pomocí světských konec učiněn. Nechybí ovšem vyzvání, aby přijali čtyry články a Táborům proti nepřátelům zákona božího pomáhali, jinak že by byli za nepřátely všech Táborů pokládáni. Tajná dorozumění v posádkách hradů a mezi obyvateli měst v rukou nepřátelských se nalezajících nebylo posledním prostředkem k dosažení velkých úspěchů husitův. O tom nalézáme v Popravčí knize zajímavých dokladů. Byl tedy bezpochyby i tento list tajný, a kdyby byli
Strana 42
42 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. oslovení sousedé odpověděli dle přání Táborů, byl by asi následoval důvěrný posel, jako byl z bojiště u Německého Brodu poslán Rybka k Třeboňským. Rozumíme-li dobře obsahu, byl list ten psán v době, kdy válka proti onomu pánu neb městu byla v plném proudu, a jak by se zdálo, nedlouho před zamýšlenou výpravou 1). Chceme-li vpraviti dopis náš do doby, do které spíše by slušel a připadal, třeba určiti dáta jiných dvou dopisů o Žižkovi jednajících. V archivu Chebském chovají se dva dopisy z let těchto, jejichž datum dosud spolehlivě není určeno. Jsou to tyto: 1. Den ehrbarn, weisen bürgermeister und dem ganzen rat der stadt zu Eger, unseren lieben besunderen freunden! Unseren dienst zuvor, besunderen lieben freund ! Wir thun euch zu wissen, dass der herr Bohuslav von Schwamberg und der Žižka mit aller ihr macht jezund zu Nepomuk legen, von dannen in unsern kreis kommen wellen, uns und unseren ganzen kreis zu vorderben und vorbrennen. Darumb bitten wir durch Gott und der heiligen christenheit wil- len, dass ihr uns darzu helfen geruht und mit euer ganzen macht, es sei von reisigen oder fussgänger, die ihr darzu haben und brengen müget, en bis sunntag gen den Mise kommen wollet, wann wir, ab 1) Když již stať tato v tisku se nacházela, přišlo mně do rukou nové dlouho postrádané kritické vydání Eberharta Windecka, jež obstaral Dr. Vilém Altmann, vydané v Berlíně r. 1893. Text listu našeho umístěný na str. 148 neliší se obsahem od onoho ve vydání Menckenově, že v překladu našem není třeba ani jediného slova měniti. Totéž platí o úvodu k listu tomuto. Vydavatel vzal větu, o kterou nám nejvíce jde, takto do textu: Also ir von den lantherren horen sagen, dass wir uwer vigent (t. j. feind) worden sint. Než však čtení toto v žádném rukopise se nenalezá, a jest pouhou kombinací několika variantů. Tyto jsou v rukopisích z 15. století, a sice v rukopise V2: also ir von den lantherren sagen, dass wir uwer vigent worden sint; v rukopise G: also wir von dem landherre sagen, dass wir uwer vigent sullen sein. Konečně pak v rukopise asi snad z konce 16. století H: also wir von dem lant horen sagen, dasz wir uwer vigent sullen sein. O tomto posled- ním rukopise praví vydavatel, že prý má sice mnoho z druhé ruky, avšak mnohá lepší čtení, než rukopisy starší. Srovnáme-li tyto tři varianty, možno z nich též souditi, že v původním textu o pánu neb pánech nebyla ani řeč, ale že místo to mělo asi smysl, „slyšíme po kraji mluviti, že bychom vašimi nepřáteli býti měli, atd.“ Celkem nám tady nové kritické vydání Windeckovo ničím neposloužilo, a třeba nám zůstati na tom, jak jsme z počátku vyslovili, že ani na jedno ani na druhé čtení nelze s jistotou spoléhati.
42 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. oslovení sousedé odpověděli dle přání Táborů, byl by asi následoval důvěrný posel, jako byl z bojiště u Německého Brodu poslán Rybka k Třeboňským. Rozumíme-li dobře obsahu, byl list ten psán v době, kdy válka proti onomu pánu neb městu byla v plném proudu, a jak by se zdálo, nedlouho před zamýšlenou výpravou 1). Chceme-li vpraviti dopis náš do doby, do které spíše by slušel a připadal, třeba určiti dáta jiných dvou dopisů o Žižkovi jednajících. V archivu Chebském chovají se dva dopisy z let těchto, jejichž datum dosud spolehlivě není určeno. Jsou to tyto: 1. Den ehrbarn, weisen bürgermeister und dem ganzen rat der stadt zu Eger, unseren lieben besunderen freunden! Unseren dienst zuvor, besunderen lieben freund ! Wir thun euch zu wissen, dass der herr Bohuslav von Schwamberg und der Žižka mit aller ihr macht jezund zu Nepomuk legen, von dannen in unsern kreis kommen wellen, uns und unseren ganzen kreis zu vorderben und vorbrennen. Darumb bitten wir durch Gott und der heiligen christenheit wil- len, dass ihr uns darzu helfen geruht und mit euer ganzen macht, es sei von reisigen oder fussgänger, die ihr darzu haben und brengen müget, en bis sunntag gen den Mise kommen wollet, wann wir, ab 1) Když již stať tato v tisku se nacházela, přišlo mně do rukou nové dlouho postrádané kritické vydání Eberharta Windecka, jež obstaral Dr. Vilém Altmann, vydané v Berlíně r. 1893. Text listu našeho umístěný na str. 148 neliší se obsahem od onoho ve vydání Menckenově, že v překladu našem není třeba ani jediného slova měniti. Totéž platí o úvodu k listu tomuto. Vydavatel vzal větu, o kterou nám nejvíce jde, takto do textu: Also ir von den lantherren horen sagen, dass wir uwer vigent (t. j. feind) worden sint. Než však čtení toto v žádném rukopise se nenalezá, a jest pouhou kombinací několika variantů. Tyto jsou v rukopisích z 15. století, a sice v rukopise V2: also ir von den lantherren sagen, dass wir uwer vigent worden sint; v rukopise G: also wir von dem landherre sagen, dass wir uwer vigent sullen sein. Konečně pak v rukopise asi snad z konce 16. století H: also wir von dem lant horen sagen, dasz wir uwer vigent sullen sein. O tomto posled- ním rukopise praví vydavatel, že prý má sice mnoho z druhé ruky, avšak mnohá lepší čtení, než rukopisy starší. Srovnáme-li tyto tři varianty, možno z nich též souditi, že v původním textu o pánu neb pánech nebyla ani řeč, ale že místo to mělo asi smysl, „slyšíme po kraji mluviti, že bychom vašimi nepřáteli býti měli, atd.“ Celkem nám tady nové kritické vydání Windeckovo ničím neposloužilo, a třeba nám zůstati na tom, jak jsme z počátku vyslovili, že ani na jedno ani na druhé čtení nelze s jistotou spoléhati.
Strana 43
II. Kritické úvahy k listáři 43 Gott will, sulchen bosen leuten mit unserer ganzer macht weder- stehn wollen. Auch bestellet es, dass euer leute wegen tarasen und ander dinge, auch speise auf acht tage mit en haben. Datum zu Plsen an der mitwochen vor Elisabeth. Friedrich von Kolovrat, hauptmann zu Plsen; Bovorek von Schwamberg, Wilhelm von Žlutic, Zdenko genannt Drštka, bürger- meister und der ganze Rat zu Plsen 1). 2. Den etc. Erhart Puchelberger und Hanns Smyd, burger zu Egern. Mein willigen dienst zuvor, lieben Herrn! Als ihr mir geschrieben hat, dass ich euch soll lossen wissen, wo der Žižko wär, ich thu euch zu wissen, dass har zu Klot gelegen hat. Do har hot gehört, dass die herren werden, der ganz landfried werden zusammenkommen, do wort der Žižko geruckt von Klatov; do leit er zu felde ume das haus Rab. Do haben unseren herren ein tag gelegt von diesen, der do nu kommt, diensttage uber acht tage, dass sie wellen allen zu felde legen mit ihr macht gen dem Zižko. Auch lieben herren, ume das gelt, als ich euch schuldig bin . . . . . . Datum dominico die post sanctae Catherinae. Niklas Hynko, bürger zu neue Pilsen 2). Palacký klade první dopis datovaný „an der mitwochen vor Elisabeth“, však bez roku, na 18. listopad 1422; druhý dopis dato- vaný „dominico die post sanctae Catherinae“, rovněž bez roku, na 30. listopad 1420. Bezold 3) klade první dopis do roku 1421; druhý pak na 29. listopad 1422. Tomek 4) myslí, že náležejí oba do r. 1422. První dopis nemůže rozhodně být ani z roku 1420, ani 1421; neboť Bohuslav ze Švamberka, který zde vystupuje již jako spojenec Žižkův, byl zprvu velký odpůrce Táborův, a od Žižky teprv v lednu r. 1421 na Krasikově jat. Poprvé jmenuje se ve spolku s Tábory ke konci září r. 1422, kdy s Janem Bzdinkou účastnil se vpádu do Prahy. Z roku 1421 nemůže však již z toho ohledu na prosto být, poněvadž toho roku připadá den sv. Alžběty na středu, kdežto dopis jest datován ve středu před sv. Alžbětou 5). Dopis ten jest tedy buď z 18. listopadu 1422 neb 17. listopadu 1423. 1) Vytištěn v Palackého Urk. Beitr. I, 271. 2) Otištěn u Palackého, 1. c. I, 51. 3) Reichskriege, I, 136 a sl. 4) Děj. Pr. IV. 270 v pozn. 5) To Bezold, který jej klade do r. 1421, přehlédl.
II. Kritické úvahy k listáři 43 Gott will, sulchen bosen leuten mit unserer ganzer macht weder- stehn wollen. Auch bestellet es, dass euer leute wegen tarasen und ander dinge, auch speise auf acht tage mit en haben. Datum zu Plsen an der mitwochen vor Elisabeth. Friedrich von Kolovrat, hauptmann zu Plsen; Bovorek von Schwamberg, Wilhelm von Žlutic, Zdenko genannt Drštka, bürger- meister und der ganze Rat zu Plsen 1). 2. Den etc. Erhart Puchelberger und Hanns Smyd, burger zu Egern. Mein willigen dienst zuvor, lieben Herrn! Als ihr mir geschrieben hat, dass ich euch soll lossen wissen, wo der Žižko wär, ich thu euch zu wissen, dass har zu Klot gelegen hat. Do har hot gehört, dass die herren werden, der ganz landfried werden zusammenkommen, do wort der Žižko geruckt von Klatov; do leit er zu felde ume das haus Rab. Do haben unseren herren ein tag gelegt von diesen, der do nu kommt, diensttage uber acht tage, dass sie wellen allen zu felde legen mit ihr macht gen dem Zižko. Auch lieben herren, ume das gelt, als ich euch schuldig bin . . . . . . Datum dominico die post sanctae Catherinae. Niklas Hynko, bürger zu neue Pilsen 2). Palacký klade první dopis datovaný „an der mitwochen vor Elisabeth“, však bez roku, na 18. listopad 1422; druhý dopis dato- vaný „dominico die post sanctae Catherinae“, rovněž bez roku, na 30. listopad 1420. Bezold 3) klade první dopis do roku 1421; druhý pak na 29. listopad 1422. Tomek 4) myslí, že náležejí oba do r. 1422. První dopis nemůže rozhodně být ani z roku 1420, ani 1421; neboť Bohuslav ze Švamberka, který zde vystupuje již jako spojenec Žižkův, byl zprvu velký odpůrce Táborův, a od Žižky teprv v lednu r. 1421 na Krasikově jat. Poprvé jmenuje se ve spolku s Tábory ke konci září r. 1422, kdy s Janem Bzdinkou účastnil se vpádu do Prahy. Z roku 1421 nemůže však již z toho ohledu na prosto být, poněvadž toho roku připadá den sv. Alžběty na středu, kdežto dopis jest datován ve středu před sv. Alžbětou 5). Dopis ten jest tedy buď z 18. listopadu 1422 neb 17. listopadu 1423. 1) Vytištěn v Palackého Urk. Beitr. I, 271. 2) Otištěn u Palackého, 1. c. I, 51. 3) Reichskriege, I, 136 a sl. 4) Děj. Pr. IV. 270 v pozn. 5) To Bezold, který jej klade do r. 1421, přehlédl.
Strana 44
44 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. Podobně se to má s dopisem druhým. Nemůže být z roku 1420. Dle dopisu toho ležel Žižka, jak se zdá, některý čas v Klatovech a byl by ještě 1. prosince obléhal s vojskem Rabí — kdežto odjinud víme s veškerou jistotou, že Žižka po uzavření příměří s Oldřichem z Rožmberka dne 18. listopadu 1420 obrátil se s jinými, a bezpochyby i s vojskem svým k Říčanům, které se dne 4. prosince spojeným silám Táborů a Pražanů vzdaly úmluvou. Kdyby byl Žižka hned 1. prosince od Rabí odtáhl a zrychlenými pochody k Říčanům se bral, byl by sotva za tři dny tam dorazil. Ve vzduchové čáře jest od Rabí k Říčanům dobrých 15 rakouských mil 1). Ještě méně pak může být z r. 1421. Neboť téhož roku Žižka po krutých bojích v Plzensku a třídenním bránění se na hoře Vladaři u Žlutic přitáhl do Žatce, a byv odtud pozván do Prahy, s velkou slávou již 1. prosince do Prahy vjel. Může tedy i druhý tento dopis býti buď z roku 1422 neb 1423, a to naprosto a výlučně. Kdyby oba byly z jednoho roku, připadaly by do druhé polo- vice listopadu a byly jen jedenácte dní od sebe. Srovnáme-li obsah obou dopisů, jeví se nám poměry jak na straně Žižkově, tak nepřátel jeho dle jednoho a druhého dopisu zcela rozdílné. Dle prvního dopisu Švamberk a Žižka s celou svojí mocí, tedy veškerá moc Táborská leží u Nepomuka, hotova jsouc vpadnouti do Plzenska a hrozí zkázou celému kraji. Náčelníci lantfridu Plzeňského s purkmistrem i radou města Plzně žádají Chebských, vzdálenějších spojenců svých, aby jim pro boha s celou mocí svojí, jízdnými i pě- šímí přispěli s největším spěchem na pomoc. V druhém dopisu naproti tomu na dotazy Chebských podává soused Plzeňský zprávu, že Žižka ležel v Klatovech, že však dozvěděv se, že se proti němu lantfried Plzeňský chystá, ustoupil od Klatov a leží okolo Rabí. Za devět dní teprv mají se polem položiti proti Žižkovi. Jest patrno, že Žižka byl tenkráte bez spojenců, a že vojsko jeho bylo slabé, nemělť lantfried před ním ani strachu, ani spěchu. Chy- stali se proti němu se vším pohodlím k offensivě. A lantfried Plzenský měl se na rychlo sjeti dne 22. (neb 21.) listopadu u Stříbra s jinými spojenci s celou jejich mocí a, kdy- by oba dopisy z jednoho roku byly, měl se opět sejíti ke dni 8. (neb 7.) prosince v poli, byv k tomuto druhému termínu již před 1) Srov. u Tomka, Žižka, 76.
44 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. Podobně se to má s dopisem druhým. Nemůže být z roku 1420. Dle dopisu toho ležel Žižka, jak se zdá, některý čas v Klatovech a byl by ještě 1. prosince obléhal s vojskem Rabí — kdežto odjinud víme s veškerou jistotou, že Žižka po uzavření příměří s Oldřichem z Rožmberka dne 18. listopadu 1420 obrátil se s jinými, a bezpochyby i s vojskem svým k Říčanům, které se dne 4. prosince spojeným silám Táborů a Pražanů vzdaly úmluvou. Kdyby byl Žižka hned 1. prosince od Rabí odtáhl a zrychlenými pochody k Říčanům se bral, byl by sotva za tři dny tam dorazil. Ve vzduchové čáře jest od Rabí k Říčanům dobrých 15 rakouských mil 1). Ještě méně pak může být z r. 1421. Neboť téhož roku Žižka po krutých bojích v Plzensku a třídenním bránění se na hoře Vladaři u Žlutic přitáhl do Žatce, a byv odtud pozván do Prahy, s velkou slávou již 1. prosince do Prahy vjel. Může tedy i druhý tento dopis býti buď z roku 1422 neb 1423, a to naprosto a výlučně. Kdyby oba byly z jednoho roku, připadaly by do druhé polo- vice listopadu a byly jen jedenácte dní od sebe. Srovnáme-li obsah obou dopisů, jeví se nám poměry jak na straně Žižkově, tak nepřátel jeho dle jednoho a druhého dopisu zcela rozdílné. Dle prvního dopisu Švamberk a Žižka s celou svojí mocí, tedy veškerá moc Táborská leží u Nepomuka, hotova jsouc vpadnouti do Plzenska a hrozí zkázou celému kraji. Náčelníci lantfridu Plzeňského s purkmistrem i radou města Plzně žádají Chebských, vzdálenějších spojenců svých, aby jim pro boha s celou mocí svojí, jízdnými i pě- šímí přispěli s největším spěchem na pomoc. V druhém dopisu naproti tomu na dotazy Chebských podává soused Plzeňský zprávu, že Žižka ležel v Klatovech, že však dozvěděv se, že se proti němu lantfried Plzeňský chystá, ustoupil od Klatov a leží okolo Rabí. Za devět dní teprv mají se polem položiti proti Žižkovi. Jest patrno, že Žižka byl tenkráte bez spojenců, a že vojsko jeho bylo slabé, nemělť lantfried před ním ani strachu, ani spěchu. Chy- stali se proti němu se vším pohodlím k offensivě. A lantfried Plzenský měl se na rychlo sjeti dne 22. (neb 21.) listopadu u Stříbra s jinými spojenci s celou jejich mocí a, kdy- by oba dopisy z jednoho roku byly, měl se opět sejíti ke dni 8. (neb 7.) prosince v poli, byv k tomuto druhému termínu již před 1) Srov. u Tomka, Žižka, 76.
Strana 45
II. Kritické úvahy k listáři. 45 27tým (neb 28tým) listopadem vyzván. Sešel-li se u Stříbra nebo nic, v obou případech jest nesnadno jeho opětné obeslání vysvětliti. Žižka u Klatov nebyl zajisté méně nebezpečným, než u Nepomuku; leda žeby byly poměry jeho moci v těchto jedenácti dnech valně se změnily. To jsou poměry tak rozdílné, že nelze snadno věřiti, že by v tak krátké době změny takové a to v jednom polním tažení byly se staly. Myslím, že jest patrno, že události, o kterých dopisy se zmiňují, sběhly se v dobách daleko od sebe vzdálených a nikoliv v pásmu jedenácti dnů. Sotva tedy chybíme, položíme-li často jmenované do- pisy do rozličných let, jeden do r. 1422 a druhý do r. 1423. Však, který kam? Jsem náhledu, že dopis první se zprávou, že Švamberk i Žižka s celou svojí mocí stojí u Nepomuka, nepatří do r. 1422, alébrž psán jest dne 17. listopadu 1423. Během onoho roku 1422 vedli Táboři a spojenci jejich z jednotlivých svých pevných míst stálou tak zvanou denní válku proti nepřátelům svým v jižních Čechách, jmenovitě proti panu Oldřichovi z Rosenberka. Taková střediska ozbrojeného lidu Táborského, který takřka stále byl ve zbraních, byla mimo Tábor zvláště Písek, Prachatice, Lomnice a jiná pevná místa v rukou jejich. V Prachaticích dlel tenkráte hejtman Táborský Chval z Machovic a podnikal odtud všelijaké větší i menší výpravy. Dle polohy měl každý střed výprav jisté nepřátely zvláště na zřeteli. V Písku a snad i jinde byly rozděleni na díly, jenž střídavě vycházely na škody ne- přátel. Žižka, jak se zdá, z Písku chystal podobné výpravy, jako na příklad proti Bechyni, Strakonicům, tvrzi Vlhlavě; jako Chval z Ma- chovic proti Budějovicům, k Vimberku a j. O způsobu této války podává nám Popravčí kniha Rožmberská hojnost zpráv o podrobnostech sice nesouvislých a kusých, předce však dosti živě přímo ze života vza- tých. Vidíme, že dělo se vše dle jistého plánu. Pražané a kníže Korybut od května byli zaměstnáni úsilovným do- dobýváním Karlštejna, a k vybavení jeho chystala se toho času výprava v říši, ovšem s výsledkem nevalným. V říjnu (13.) překročil Fridrich Bran- denburský jako nejvyšší vůdce jak výpravy ke Karlštejnu, tak i k ve- dení podobné denní války hranice české a zdržoval se s vojskem z Němec jen asi 4000 mužů silným větším dílem na Tachově. Podob- ná asi síla vojenského lidu, která vedením kurfirsta Míšenského Viléma do Čech ke Kadani a Chomútovu se byla vypravila, brzo po příchodu kurfirsta Brandeburského do Čech zase odtáhla, a tudy k spojení obou vojsk a k tažení proti Karlštejnu ani nedošlo.
II. Kritické úvahy k listáři. 45 27tým (neb 28tým) listopadem vyzván. Sešel-li se u Stříbra nebo nic, v obou případech jest nesnadno jeho opětné obeslání vysvětliti. Žižka u Klatov nebyl zajisté méně nebezpečným, než u Nepomuku; leda žeby byly poměry jeho moci v těchto jedenácti dnech valně se změnily. To jsou poměry tak rozdílné, že nelze snadno věřiti, že by v tak krátké době změny takové a to v jednom polním tažení byly se staly. Myslím, že jest patrno, že události, o kterých dopisy se zmiňují, sběhly se v dobách daleko od sebe vzdálených a nikoliv v pásmu jedenácti dnů. Sotva tedy chybíme, položíme-li často jmenované do- pisy do rozličných let, jeden do r. 1422 a druhý do r. 1423. Však, který kam? Jsem náhledu, že dopis první se zprávou, že Švamberk i Žižka s celou svojí mocí stojí u Nepomuka, nepatří do r. 1422, alébrž psán jest dne 17. listopadu 1423. Během onoho roku 1422 vedli Táboři a spojenci jejich z jednotlivých svých pevných míst stálou tak zvanou denní válku proti nepřátelům svým v jižních Čechách, jmenovitě proti panu Oldřichovi z Rosenberka. Taková střediska ozbrojeného lidu Táborského, který takřka stále byl ve zbraních, byla mimo Tábor zvláště Písek, Prachatice, Lomnice a jiná pevná místa v rukou jejich. V Prachaticích dlel tenkráte hejtman Táborský Chval z Machovic a podnikal odtud všelijaké větší i menší výpravy. Dle polohy měl každý střed výprav jisté nepřátely zvláště na zřeteli. V Písku a snad i jinde byly rozděleni na díly, jenž střídavě vycházely na škody ne- přátel. Žižka, jak se zdá, z Písku chystal podobné výpravy, jako na příklad proti Bechyni, Strakonicům, tvrzi Vlhlavě; jako Chval z Ma- chovic proti Budějovicům, k Vimberku a j. O způsobu této války podává nám Popravčí kniha Rožmberská hojnost zpráv o podrobnostech sice nesouvislých a kusých, předce však dosti živě přímo ze života vza- tých. Vidíme, že dělo se vše dle jistého plánu. Pražané a kníže Korybut od května byli zaměstnáni úsilovným do- dobýváním Karlštejna, a k vybavení jeho chystala se toho času výprava v říši, ovšem s výsledkem nevalným. V říjnu (13.) překročil Fridrich Bran- denburský jako nejvyšší vůdce jak výpravy ke Karlštejnu, tak i k ve- dení podobné denní války hranice české a zdržoval se s vojskem z Němec jen asi 4000 mužů silným větším dílem na Tachově. Podob- ná asi síla vojenského lidu, která vedením kurfirsta Míšenského Viléma do Čech ke Kadani a Chomútovu se byla vypravila, brzo po příchodu kurfirsta Brandeburského do Čech zase odtáhla, a tudy k spojení obou vojsk a k tažení proti Karlštejnu ani nedošlo.
Strana 46
46 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. Žižka, jak víme z dopisu jeho z Orlíku Domažlickým ze dne 11. září psaného, sbíral tenkráte lid a mínil se odebrati k Domažli- cům k hájení hranic českých, na kterých bezpochyby již tehdáž ně- které zástupy německé, určené k denní válce proti Čechům, nájezdy činily. Bezpochyby však byly naděje Žižkovy alespoň na ten čas zmařeny. Táboři z Hradiště, popuzováni kněžstvem, s kterým Žižka již po delší dobu nevařil, uchystali onen osudný vpád do Prahy ke konci téhož měsíce, který vedl, chtě se na Pražanech pomstíti, Jan Bzdinka, propuštěný hejtman, vlastně diktátor Pražský, a vedle něho pan Bohuslav ze Švamberka, nedávno ještě urputný odpůrce Žižkův, nyní horlivý stoupenec nejodhodlanějších Táborů, bezpochyby s lidem svým pod vlastní svojí korouhví. Výprava ta stala se bez vědomí Žižkova. Vytržení toto z poslu- šenství jeho mělo v zápětí jednak rozdvojení Žižky s Tábory, které nevedlo sice k otevřenému nepřátelství, ale patrně k seslabení mocí obou; jednak ale k mnohem nebezpečnějšímu a osudnějšímu nepřátel- ství mezi Pražany a Tábory. Sotva tedy bylo uzavřeno příměří před Karlštejnem (8. listopadu) a Pražané se domů vrátili, chystali se opět proti Táborům, chtíce patrně pomstíti v skutku zrádný jejich pokus o Prahu. O kritickém okamžiku tohoto nepřátelství nalézáme sice sporou ale spolehlivou zprávu v dopise kurfirsta Brandenburského, daném 26. listopadu z Tachova, v kterém podává vévodům Bavorským sou- vislé zprávy o výpravě do Čech a událostech tam sběhlých. Tak píše: Dann ihr süllt wissen, dass die Prager und die vom Tabor in grossen zweiungen mit einander sein, und die Prager begehrten, ihne wider die Taborischen zu helfen, und wollten sold darum geben. Darauf wir botschaft ausston und harren, und wollten sie, ob wir mochten, gern ferrer verwerren und in zwietracht bringen. To byly události, které se před několika dny právě asi okolo 20. listopadu mohly sběhnouti. Nebo ke konci dopisu dodává kurfirst toto : Auch thun wir eurer lieb zu wissen, als dieser brief geschrie- ben war, dass uns botschaft kommen von herr Alšo von Sternberg, wie die Prager und Taborischen in tedingen sein und meinen sich mit einander wieder zu verrichten. Pan Aleš ze Šternberka jednal právě tenkráte o nový sjezd s Čechy (Pražany) položený na Žebrák. Byl to snad právě on, od něhož čekal Fridrich odpověď na svoje poselství od Pražan, a podá- val mu snad zprávu z Prahy do Tachova. Na každý pád nebyla udá-
46 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. Žižka, jak víme z dopisu jeho z Orlíku Domažlickým ze dne 11. září psaného, sbíral tenkráte lid a mínil se odebrati k Domažli- cům k hájení hranic českých, na kterých bezpochyby již tehdáž ně- které zástupy německé, určené k denní válce proti Čechům, nájezdy činily. Bezpochyby však byly naděje Žižkovy alespoň na ten čas zmařeny. Táboři z Hradiště, popuzováni kněžstvem, s kterým Žižka již po delší dobu nevařil, uchystali onen osudný vpád do Prahy ke konci téhož měsíce, který vedl, chtě se na Pražanech pomstíti, Jan Bzdinka, propuštěný hejtman, vlastně diktátor Pražský, a vedle něho pan Bohuslav ze Švamberka, nedávno ještě urputný odpůrce Žižkův, nyní horlivý stoupenec nejodhodlanějších Táborů, bezpochyby s lidem svým pod vlastní svojí korouhví. Výprava ta stala se bez vědomí Žižkova. Vytržení toto z poslu- šenství jeho mělo v zápětí jednak rozdvojení Žižky s Tábory, které nevedlo sice k otevřenému nepřátelství, ale patrně k seslabení mocí obou; jednak ale k mnohem nebezpečnějšímu a osudnějšímu nepřátel- ství mezi Pražany a Tábory. Sotva tedy bylo uzavřeno příměří před Karlštejnem (8. listopadu) a Pražané se domů vrátili, chystali se opět proti Táborům, chtíce patrně pomstíti v skutku zrádný jejich pokus o Prahu. O kritickém okamžiku tohoto nepřátelství nalézáme sice sporou ale spolehlivou zprávu v dopise kurfirsta Brandenburského, daném 26. listopadu z Tachova, v kterém podává vévodům Bavorským sou- vislé zprávy o výpravě do Čech a událostech tam sběhlých. Tak píše: Dann ihr süllt wissen, dass die Prager und die vom Tabor in grossen zweiungen mit einander sein, und die Prager begehrten, ihne wider die Taborischen zu helfen, und wollten sold darum geben. Darauf wir botschaft ausston und harren, und wollten sie, ob wir mochten, gern ferrer verwerren und in zwietracht bringen. To byly události, které se před několika dny právě asi okolo 20. listopadu mohly sběhnouti. Nebo ke konci dopisu dodává kurfirst toto : Auch thun wir eurer lieb zu wissen, als dieser brief geschrie- ben war, dass uns botschaft kommen von herr Alšo von Sternberg, wie die Prager und Taborischen in tedingen sein und meinen sich mit einander wieder zu verrichten. Pan Aleš ze Šternberka jednal právě tenkráte o nový sjezd s Čechy (Pražany) položený na Žebrák. Byl to snad právě on, od něhož čekal Fridrich odpověď na svoje poselství od Pražan, a podá- val mu snad zprávu z Prahy do Tachova. Na každý pád nebyla udá-
Strana 47
II. Kritické úvahy k listáři. 47 lost, o které kurfirst dne 26. listop. zprávu obdržel, starší než asi tři dny; smlouvali se tedy Pražané s Tábory okolo 23. listopadu. V těchto poměrech zdá se mně naprosto pravdě nepodobno, že by byl Žižka ve spolku s panem Švamberkem a s celou mocí Tábor- skou právě dne 18. listopadu leželi u Nepomuku a chystali mocný vpád do kraje Plzeňského. Byl by musel býti tenkráte s Tábory opět smířen a zvláště též s panem Švamberkem, a byl by tedy během asi půlletí dvakráte s Tábory se rozdvojil a dvakráte opět smířil. Vímeť z dopisu jeho, že teprv v březnu násl. roku smíření se stalo, a Táboři slíbili jemu býti poslušnými jakožto kdy. Nejplatnější jest ale důvod, že Táboři právě v tom čase, kdy Pražané proti nim vojensky se chy- stali a pomoci již i u Němců za žold hledali, nikdy by nebyli vypra- vili celou moc svoji proti lantfridu Plzeňskému, který jim v té době ani nehrozil, nýbrž sám se viděl ohrožena. Vůbec není s dostatek zřejmo, nač a proč by byli Táboři výpravu takovou právě v této době chystali, když po celé léto jen malé války sobě hleděli, a jim vý- prava německá ostatně jen málo překážela. Odvolávám se při tom také na důvody Bezoldovy, kterými bo- juje proti položení dopisu jednajícího o Žižkovi a Švamberkovi u Ne- pomuku do roku 1422, ačkoliv jej, jak jsem nahoře podotkl, patr- ným omylem klade do roku 1421 1). Ukazuje předem, že z dopisu Fridricha Brandenburského z 12. a 22. listopadu 2) jde na jevo, že vedle pana Alše byl pan Fridrich z Kolovrat právě tenkráte zaměst- nán smlouváním roku, který se měl odbývát na Žebráce, kdežto jest na dopisu Plzeňském podepsán. Dále uvádí, že by sobě rovněž odporovala přítomnost pánů Bavórka ze Švamberka a Viléma ze Žlutic v Plzni, když dle psaní kurfirsta Brandenburského z 14. listopadu 3) tento onoho na Rabštejn, tohoto na Gutštejn posílá, kdežto Jana Lopatu do Plzně ustanovuje. Mnohem však významnější jest důvod rovněž Bezoldem uvedený, že by nebylo k víře podobné, aby Fridrich Brandenburský na Tachově v dopisech svých z 22. a 26. listopadu se o Žižkovi ani nezmiňoval, neboť by jej události u Nepomuku, jako objevení se tam celé moci Táborské se Švamberkem i Žižkou v čele, daleko více byly dojímaly, než sebrání nepřátel u Košťálova, o kterém píše. Dodávám k tomu, že Fridrich v zmíněném dopisu se dotýká, že míní vévodům Bavor- ským ony události v Čechách vypsati, které se sběhly od doby, kdy biskup Würzburský z Čech odtáhl, což se stalo dne 25. října t. r. 1) Bezold, Reichskriege, I., 139 a 140. 2) Palacký, Urk. I., 267 a 272. 3) Palacký, 1. c. 269.
II. Kritické úvahy k listáři. 47 lost, o které kurfirst dne 26. listop. zprávu obdržel, starší než asi tři dny; smlouvali se tedy Pražané s Tábory okolo 23. listopadu. V těchto poměrech zdá se mně naprosto pravdě nepodobno, že by byl Žižka ve spolku s panem Švamberkem a s celou mocí Tábor- skou právě dne 18. listopadu leželi u Nepomuku a chystali mocný vpád do kraje Plzeňského. Byl by musel býti tenkráte s Tábory opět smířen a zvláště též s panem Švamberkem, a byl by tedy během asi půlletí dvakráte s Tábory se rozdvojil a dvakráte opět smířil. Vímeť z dopisu jeho, že teprv v březnu násl. roku smíření se stalo, a Táboři slíbili jemu býti poslušnými jakožto kdy. Nejplatnější jest ale důvod, že Táboři právě v tom čase, kdy Pražané proti nim vojensky se chy- stali a pomoci již i u Němců za žold hledali, nikdy by nebyli vypra- vili celou moc svoji proti lantfridu Plzeňskému, který jim v té době ani nehrozil, nýbrž sám se viděl ohrožena. Vůbec není s dostatek zřejmo, nač a proč by byli Táboři výpravu takovou právě v této době chystali, když po celé léto jen malé války sobě hleděli, a jim vý- prava německá ostatně jen málo překážela. Odvolávám se při tom také na důvody Bezoldovy, kterými bo- juje proti položení dopisu jednajícího o Žižkovi a Švamberkovi u Ne- pomuku do roku 1422, ačkoliv jej, jak jsem nahoře podotkl, patr- ným omylem klade do roku 1421 1). Ukazuje předem, že z dopisu Fridricha Brandenburského z 12. a 22. listopadu 2) jde na jevo, že vedle pana Alše byl pan Fridrich z Kolovrat právě tenkráte zaměst- nán smlouváním roku, který se měl odbývát na Žebráce, kdežto jest na dopisu Plzeňském podepsán. Dále uvádí, že by sobě rovněž odporovala přítomnost pánů Bavórka ze Švamberka a Viléma ze Žlutic v Plzni, když dle psaní kurfirsta Brandenburského z 14. listopadu 3) tento onoho na Rabštejn, tohoto na Gutštejn posílá, kdežto Jana Lopatu do Plzně ustanovuje. Mnohem však významnější jest důvod rovněž Bezoldem uvedený, že by nebylo k víře podobné, aby Fridrich Brandenburský na Tachově v dopisech svých z 22. a 26. listopadu se o Žižkovi ani nezmiňoval, neboť by jej události u Nepomuku, jako objevení se tam celé moci Táborské se Švamberkem i Žižkou v čele, daleko více byly dojímaly, než sebrání nepřátel u Košťálova, o kterém píše. Dodávám k tomu, že Fridrich v zmíněném dopisu se dotýká, že míní vévodům Bavor- ským ony události v Čechách vypsati, které se sběhly od doby, kdy biskup Würzburský z Čech odtáhl, což se stalo dne 25. října t. r. 1) Bezold, Reichskriege, I., 139 a 140. 2) Palacký, Urk. I., 267 a 272. 3) Palacký, 1. c. 269.
Strana 48
48 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. Naproti tomu nemáme příčiny, proč bychom událost v dopise Plzeňském zmíněnou nemohli do roku 1423 položiti? Žižka vřátil se ke konci října neb počátku listopadu téhož r. z Uher a z Moravy do Čech. Sněm Svatohavelský od 16. října 1423. trvající, na němž strana Pražská s panskou a strana pod jednou smluvily se o pro- středcích proti „zhoubcům zemským“, musel Žižku poučiti, kam věci v Čechách dospěly, a jej tudy k urychlení návratu nutiti. Žižka za- nechal Jana Bzdinku v Hradci Králové, sám pak spěchal k Táboru a sesílil se zde s mocí Táborskou pod Švamberkem. Tento právě té- hož roku v létě již po boku Žižkově trval a jak se zdá na místo Bzdinkovo, kterému připadlo vedení polního vojska tenkráte se utvo- řivšího, jako hejtman domácího vojska Táborského vstoupil 1). Žižka patrně chtěl především lantfried Plzeňský zkrotiti. Bohužel nemáme zpráv o dalších osudech výpravy té, ba vůbec z listopadu a prosince r. 1423 o Žižkovi skoro ničeho nevíme. Pouze dopis výstražný jemu svědčící a daný ve Hradci Králové dne 24. listopadu t. r. v třetí ho- dinu v noci 2) zpravuje nás o úkladech, které strana Opočenská proti osobě samého Žižky strojila, najmuvši placeného vraha, který již s ním ve vojště trval. Z dopisu tohoto dále jde na jevo, že na Hradci hejtmanil tenkráte Jan Bzdinka (Hvězda z Vícemilic), že válka proti straně pod jednou ve východních Čechách již započala, nebo právě od dosti znamenitého zajatce strany Opočenské o všem se dověděli, a konečně, že také Žižka v tom čase trval u vojska a patrně v značné vzdále- nosti od Hradce; bylť k němu ještě v noci vypraven posel, který jej měl všeho úplně zpraviti. O Žižkovi dovídáme se teprv ze zprávy o vítězné jeho bitvě právě proti stranníkům Opočenským svedené dne 6. ledna r. 1424. Vidíme jasně, že byl Žižkův plán především rychlými ranami pod- lomiti sílu strany pod jednou, kde byla nejmocnější: v jihozápadních i východních krajích českých, a pak teprv spojenou s ní stranu Praž- skou a panskou pod obojí pokořiti a zničiti. Když, jak myslím, s velkou pravděpodobností klademe první do- pis Plzenský do r. 1423, připadá druhý do roku předcházejícího. Tenkráte (r. 1422), v době vtržení Friedricha Brandenburského do Čech, Žižka postrádal neposlušností Táborů i Hradiště pomoci jejich a byl patrně odkázán na družinu svých věrných a pomoc několika měst, která k němu hleděla. Úmysl přispěti Domažlickým, jak se zdá, ne- 1) O poměrech vojsk a hejtmanů Táborských míním na jiném místě obšír- něji pojednati. 2) Asi v 7 hodin večer dle našeho orloje.
48 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. Naproti tomu nemáme příčiny, proč bychom událost v dopise Plzeňském zmíněnou nemohli do roku 1423 položiti? Žižka vřátil se ke konci října neb počátku listopadu téhož r. z Uher a z Moravy do Čech. Sněm Svatohavelský od 16. října 1423. trvající, na němž strana Pražská s panskou a strana pod jednou smluvily se o pro- středcích proti „zhoubcům zemským“, musel Žižku poučiti, kam věci v Čechách dospěly, a jej tudy k urychlení návratu nutiti. Žižka za- nechal Jana Bzdinku v Hradci Králové, sám pak spěchal k Táboru a sesílil se zde s mocí Táborskou pod Švamberkem. Tento právě té- hož roku v létě již po boku Žižkově trval a jak se zdá na místo Bzdinkovo, kterému připadlo vedení polního vojska tenkráte se utvo- řivšího, jako hejtman domácího vojska Táborského vstoupil 1). Žižka patrně chtěl především lantfried Plzeňský zkrotiti. Bohužel nemáme zpráv o dalších osudech výpravy té, ba vůbec z listopadu a prosince r. 1423 o Žižkovi skoro ničeho nevíme. Pouze dopis výstražný jemu svědčící a daný ve Hradci Králové dne 24. listopadu t. r. v třetí ho- dinu v noci 2) zpravuje nás o úkladech, které strana Opočenská proti osobě samého Žižky strojila, najmuvši placeného vraha, který již s ním ve vojště trval. Z dopisu tohoto dále jde na jevo, že na Hradci hejtmanil tenkráte Jan Bzdinka (Hvězda z Vícemilic), že válka proti straně pod jednou ve východních Čechách již započala, nebo právě od dosti znamenitého zajatce strany Opočenské o všem se dověděli, a konečně, že také Žižka v tom čase trval u vojska a patrně v značné vzdále- nosti od Hradce; bylť k němu ještě v noci vypraven posel, který jej měl všeho úplně zpraviti. O Žižkovi dovídáme se teprv ze zprávy o vítězné jeho bitvě právě proti stranníkům Opočenským svedené dne 6. ledna r. 1424. Vidíme jasně, že byl Žižkův plán především rychlými ranami pod- lomiti sílu strany pod jednou, kde byla nejmocnější: v jihozápadních i východních krajích českých, a pak teprv spojenou s ní stranu Praž- skou a panskou pod obojí pokořiti a zničiti. Když, jak myslím, s velkou pravděpodobností klademe první do- pis Plzenský do r. 1423, připadá druhý do roku předcházejícího. Tenkráte (r. 1422), v době vtržení Friedricha Brandenburského do Čech, Žižka postrádal neposlušností Táborů i Hradiště pomoci jejich a byl patrně odkázán na družinu svých věrných a pomoc několika měst, která k němu hleděla. Úmysl přispěti Domažlickým, jak se zdá, ne- 1) O poměrech vojsk a hejtmanů Táborských míním na jiném místě obšír- něji pojednati. 2) Asi v 7 hodin večer dle našeho orloje.
Strana 49
II. Kritícké úvahy k listáři. 49 mohl provésti v době, když o něm psal (11. září 1422). Teprv ke konci listopadu podnikl výpravu, však předce jen s malou silou vojenskou. Nalézáme jej v Klatovech, odkudž ustoupil, jak pisatel dopisu myslí, před lantfriedem Plzenským k Rábí, které již po třetí obléhal. Pravdě podobnějším jest, že Žižka chtěl pomoci zbytkům německého vojska přes les. Shledav ale v Klatovech, že zem již opustili, pokusil se opět o Rábí. Pevný hrad tento po prvním dobytí a vypálení Žižkou r. 1420 byl brzo zase vystaven a osazen. Mezi dvěma městy spolku Táborského, Horažďovicemi a Sušicí, těmto městům, a spojení jejich s Klatovskými a Domažlickými velmi překážel. Proto časté oň dály se pokusy. Že konečně Žižka nemnoho dříve než ke konci listopadu 1422 se v Klatovsku objevil, podobá se pravdě, poněvadž lantfried Plzenský teprv v tentýž čas proti němu počal se chystati. Vrátíme-li se nyní k tak zvanému manifestu v Prachaticích vy- danému, připomeneme sobě, že do roku 1420 obsahem svým, jak jsme shora provedli, ani se nehodí; a do roku 1421 pro odpor událostí stejnodobých jej naprosto nelze položiti. Nic však nám nevadí položiti jej na den 20. listopadu 1422 (v pátek před sv. Kateřinou). Žižka mohl dobře teprv po vydání listu tohoto v Prachaticích vykonati výpravu ku Klatovům a zpět k Rabí. Zbývá k tomu úplných devět dní. V této době, jak již víme, vedli Táboři a Žižka s panem Oldřichem z Rožmberka a s celou jim protivnou stranou na jihu českém denní válku, a pan Oldřich, který mimo to byl také v stavu nepřátelském se stranou Korybutovou, byl velmi sklíčen a žádal dopisem daným na Krumlově 6. listop. 1422 kurfiřta Brandenburského, aby při vyjednávání o mír naň nebylo za- pomenuto. Právě po dobu této denní války na jihu českém zdržoval se Chval z Machovic, hejtman Táborský, vedle místního hejtmana Jeníka, kteří oba list ten podepsali, po delší dobu v Prachaticích.1) Žižka chystaje výpravu do Klatovska, zajel asi do Prachatic, aby ji odtud společně s Chvalem podnikl. Dopis Prachatický byl snad určen některému městu ve směru chystané výpravy ležícímu, snad sousedům Strakonickým. Strakonice náležely tenkráte velkopřevoru řádu Svatojanského v Čechách. Po smrti Jindřicha z Hradce, který zemřel následkem poranění u Sudo- 1) Dle Popravčí knihy Rožmberské. Třída fil.-hist. 1893.
II. Kritícké úvahy k listáři. 49 mohl provésti v době, když o něm psal (11. září 1422). Teprv ke konci listopadu podnikl výpravu, však předce jen s malou silou vojenskou. Nalézáme jej v Klatovech, odkudž ustoupil, jak pisatel dopisu myslí, před lantfriedem Plzenským k Rábí, které již po třetí obléhal. Pravdě podobnějším jest, že Žižka chtěl pomoci zbytkům německého vojska přes les. Shledav ale v Klatovech, že zem již opustili, pokusil se opět o Rábí. Pevný hrad tento po prvním dobytí a vypálení Žižkou r. 1420 byl brzo zase vystaven a osazen. Mezi dvěma městy spolku Táborského, Horažďovicemi a Sušicí, těmto městům, a spojení jejich s Klatovskými a Domažlickými velmi překážel. Proto časté oň dály se pokusy. Že konečně Žižka nemnoho dříve než ke konci listopadu 1422 se v Klatovsku objevil, podobá se pravdě, poněvadž lantfried Plzenský teprv v tentýž čas proti němu počal se chystati. Vrátíme-li se nyní k tak zvanému manifestu v Prachaticích vy- danému, připomeneme sobě, že do roku 1420 obsahem svým, jak jsme shora provedli, ani se nehodí; a do roku 1421 pro odpor událostí stejnodobých jej naprosto nelze položiti. Nic však nám nevadí položiti jej na den 20. listopadu 1422 (v pátek před sv. Kateřinou). Žižka mohl dobře teprv po vydání listu tohoto v Prachaticích vykonati výpravu ku Klatovům a zpět k Rabí. Zbývá k tomu úplných devět dní. V této době, jak již víme, vedli Táboři a Žižka s panem Oldřichem z Rožmberka a s celou jim protivnou stranou na jihu českém denní válku, a pan Oldřich, který mimo to byl také v stavu nepřátelském se stranou Korybutovou, byl velmi sklíčen a žádal dopisem daným na Krumlově 6. listop. 1422 kurfiřta Brandenburského, aby při vyjednávání o mír naň nebylo za- pomenuto. Právě po dobu této denní války na jihu českém zdržoval se Chval z Machovic, hejtman Táborský, vedle místního hejtmana Jeníka, kteří oba list ten podepsali, po delší dobu v Prachaticích.1) Žižka chystaje výpravu do Klatovska, zajel asi do Prachatic, aby ji odtud společně s Chvalem podnikl. Dopis Prachatický byl snad určen některému městu ve směru chystané výpravy ležícímu, snad sousedům Strakonickým. Strakonice náležely tenkráte velkopřevoru řádu Svatojanského v Čechách. Po smrti Jindřicha z Hradce, který zemřel následkem poranění u Sudo- 1) Dle Popravčí knihy Rožmberské. Třída fil.-hist. 1893.
Strana 50
XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. 50 měře r. 1421, následoval jako nejvyšší převor čili mistr řádu toho v Čechách, na Moravě, Slezsku, v Polsku, v Rakousích, ve Štýrsku, Korutanech a Krajině, kníže Rupert Lubinský a Hajnovský ve Slez- sku (1422—1431).1) Zdá se mně, jakoby v listu Prachatickém ne bez zvláštního úmyslu jaksi v popředí se stavělo, že jedná se hlavně, aby všemu kněžskému panování pomocí světských lidí učiněn byl konec. Mohl tedy v dopisu onom míněn býti nový velký mistr Strakonický, kde se mluví o pánu, který ovšem napomínal svých osobně neb písemně a varoval jich před husity, které líčil jako společné nepřátely. A v skutku zachovala se nám paměť v Popravčí knize Rožm- berské, že asi v době této Žižka dobýval Strakonic.2) Mohlo se to díti na výpravě ke Klatovům aneb i při návratu odtud. Podařilo-li se dosti spolehlivě určiti dobu vydání Žižkova listu Prachatického a obou dopisů Plzenských do Chebu, získala by tím osnova činů Žižkových právě v dobách nejtemnějších sporého sice, předce však takového světla, že spojitost událostí mnohem jasněji by vystupovala. K číslu 15. a 16. Tento obsah listu Žižkova i odpověď Pražanů (č. 16.) zachoval dle starého pramena Zachariáš Theobald v německém díle svém o válkách husitských (v prvním vydání od r. 1609 na str. 301), a obsahu listu dotýká se krátce již Eneáš Sylvius ve svém dějepise českém (kap. 44) patrně na základě zpráv svého českého zpravodaje. Psal jsem o tom v Čas. Mus. 1893, str. 212 a p. K číslu 17. List nachází se v originálu v archivu musejním, který se za dob Millauerových, ačkoliv několikrát roztržený, opět objevil a patřil dle téhož p. M. N. faráři v D. v Čechách (srovn. Millauer, Žižka str. 37—40). U Millauera jest tamtéž česky i v německém překladu otištěn. Starý přepis, z 15. prý století, chová se na Orlíku. 1) Tomek, Děj. Pr. IX, str. 146. 2) Jakýsi Václav Lapka vyznává 10. října 1424 na mučení, že byl as půl léta v Prachaticích, „že odtud s nimi vycházel, kam mu kázali“. Na tuto dobu vztahují se patrně jízdy, kterých se s Chvalem a se Žižkou zúčastnil, a tu také praví, že „byl u Strakonic, jako Žižka dobýval“. Podle toho byla výprava k Stra- konicům učiněna z Prachatic. Výslech z 24. listopadu 1422 nikterak nemusí se vztahovati na dobývání Strakonic Žižkou. Srovn. u Tomka, Žižka, str.145 pozn. 95.
XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. 50 měře r. 1421, následoval jako nejvyšší převor čili mistr řádu toho v Čechách, na Moravě, Slezsku, v Polsku, v Rakousích, ve Štýrsku, Korutanech a Krajině, kníže Rupert Lubinský a Hajnovský ve Slez- sku (1422—1431).1) Zdá se mně, jakoby v listu Prachatickém ne bez zvláštního úmyslu jaksi v popředí se stavělo, že jedná se hlavně, aby všemu kněžskému panování pomocí světských lidí učiněn byl konec. Mohl tedy v dopisu onom míněn býti nový velký mistr Strakonický, kde se mluví o pánu, který ovšem napomínal svých osobně neb písemně a varoval jich před husity, které líčil jako společné nepřátely. A v skutku zachovala se nám paměť v Popravčí knize Rožm- berské, že asi v době této Žižka dobýval Strakonic.2) Mohlo se to díti na výpravě ke Klatovům aneb i při návratu odtud. Podařilo-li se dosti spolehlivě určiti dobu vydání Žižkova listu Prachatického a obou dopisů Plzenských do Chebu, získala by tím osnova činů Žižkových právě v dobách nejtemnějších sporého sice, předce však takového světla, že spojitost událostí mnohem jasněji by vystupovala. K číslu 15. a 16. Tento obsah listu Žižkova i odpověď Pražanů (č. 16.) zachoval dle starého pramena Zachariáš Theobald v německém díle svém o válkách husitských (v prvním vydání od r. 1609 na str. 301), a obsahu listu dotýká se krátce již Eneáš Sylvius ve svém dějepise českém (kap. 44) patrně na základě zpráv svého českého zpravodaje. Psal jsem o tom v Čas. Mus. 1893, str. 212 a p. K číslu 17. List nachází se v originálu v archivu musejním, který se za dob Millauerových, ačkoliv několikrát roztržený, opět objevil a patřil dle téhož p. M. N. faráři v D. v Čechách (srovn. Millauer, Žižka str. 37—40). U Millauera jest tamtéž česky i v německém překladu otištěn. Starý přepis, z 15. prý století, chová se na Orlíku. 1) Tomek, Děj. Pr. IX, str. 146. 2) Jakýsi Václav Lapka vyznává 10. října 1424 na mučení, že byl as půl léta v Prachaticích, „že odtud s nimi vycházel, kam mu kázali“. Na tuto dobu vztahují se patrně jízdy, kterých se s Chvalem a se Žižkou zúčastnil, a tu také praví, že „byl u Strakonic, jako Žižka dobýval“. Podle toho byla výprava k Stra- konicům učiněna z Prachatic. Výslech z 24. listopadu 1422 nikterak nemusí se vztahovati na dobývání Strakonic Žižkou. Srovn. u Tomka, Žižka, str.145 pozn. 95.
Strana 51
II. Kritické úvahy k listáři. 51 Originál byl od Hanky několikrát faksimilován, pak vytištěn v Arch. Č. III, str. 302; v Erbenově Výboru z lit. č. na str. 281. Náš text vzat jest z Arch. Č. a srovnán s originálem. K číslu 18. V rukopisu Starých Letopisů českých Oseckém, kterého při vy- dání letopisů těch Palackým r. 1829 ještě užito nebylo, a který po- chází z doby asi Ferdinanda I., čteme na listu 91. ihned po vypravo- vání o bitvě u Brodu Německého (6. ledna 1422) tento list Žižkův pod záhlavím: Frater Zizka post victoriam circa Brodam Theuthuni- calem hanc exhortationem scribit fratribus in Boemico ydiomate, que sequitur et est talis. V rukopisu Děčínském (u Palackého lit. M), opsaném z větší částky l. 1619 skrze Jakuba Brazydýna, souseda na Horách Kutnách, čteme na listu 284 tentýž list Žižkův pod podobným záhlavím: Bratr Žižka po vítězství u Brodu Německého toto napomenutí píše bratřím takto slovo od slova. Jako celkem Brazydýn přepisoval ze starší redakce letopisů za- chované v rukopisu Oseckém, tak není pochyby, že z téže čerpán byl také list Žižkův. Za základ vzal jsem text o něco původnější z rukopisu Oseckého. Čtení v rukopisech „sv. Kalicha“ mám za omyl přepisovatele. List ten posud nikde vydán nebyl, aniž jsem o něm kde zmínku nalezl. Povšímnouti si musíme, že jest v obou rukopisech datován omylem z r. 1422, do kterého roku již dle srovnání s kalendářem, jako i událostmi současnými položen býti nemůže. Kompilator leto- pisů, čta v listu zmínku o bitvě u Německého Brodu, položil jej ihned po vypravování o bitvě této, buď že list letopočet neobsahoval, buď že kompilator letopočet takto opraviti mínil. List tento jest z těch, o nichž Žižka se zmiňuje v listu Barto- šovi a Bernartovi z Valečova, vydaném na Vilémově dne 26. března 1423, „že posílá do jejich měst, aby všickni věrní byli nyní s veliky noci v středu neb konečně ve čtvrtek u Německého Brodu,“ a s ním také má některé nábožné průpovědi společné. Jest, jak se zdá, spíše složen písařem Žižkovým a nečiní dalece onen dojem bezprostředně diktujícího, jako list bratřím Valečovským. Jde z něho na jevo, že Žižka měl tenkráte větší výpravu v úmyslu, že se na Vilémově alespoň týden (od 26. března do 1. dubna) zdržoval a zde porady 4*
II. Kritické úvahy k listáři. 51 Originál byl od Hanky několikrát faksimilován, pak vytištěn v Arch. Č. III, str. 302; v Erbenově Výboru z lit. č. na str. 281. Náš text vzat jest z Arch. Č. a srovnán s originálem. K číslu 18. V rukopisu Starých Letopisů českých Oseckém, kterého při vy- dání letopisů těch Palackým r. 1829 ještě užito nebylo, a který po- chází z doby asi Ferdinanda I., čteme na listu 91. ihned po vypravo- vání o bitvě u Brodu Německého (6. ledna 1422) tento list Žižkův pod záhlavím: Frater Zizka post victoriam circa Brodam Theuthuni- calem hanc exhortationem scribit fratribus in Boemico ydiomate, que sequitur et est talis. V rukopisu Děčínském (u Palackého lit. M), opsaném z větší částky l. 1619 skrze Jakuba Brazydýna, souseda na Horách Kutnách, čteme na listu 284 tentýž list Žižkův pod podobným záhlavím: Bratr Žižka po vítězství u Brodu Německého toto napomenutí píše bratřím takto slovo od slova. Jako celkem Brazydýn přepisoval ze starší redakce letopisů za- chované v rukopisu Oseckém, tak není pochyby, že z téže čerpán byl také list Žižkův. Za základ vzal jsem text o něco původnější z rukopisu Oseckého. Čtení v rukopisech „sv. Kalicha“ mám za omyl přepisovatele. List ten posud nikde vydán nebyl, aniž jsem o něm kde zmínku nalezl. Povšímnouti si musíme, že jest v obou rukopisech datován omylem z r. 1422, do kterého roku již dle srovnání s kalendářem, jako i událostmi současnými položen býti nemůže. Kompilator leto- pisů, čta v listu zmínku o bitvě u Německého Brodu, položil jej ihned po vypravování o bitvě této, buď že list letopočet neobsahoval, buď že kompilator letopočet takto opraviti mínil. List tento jest z těch, o nichž Žižka se zmiňuje v listu Barto- šovi a Bernartovi z Valečova, vydaném na Vilémově dne 26. března 1423, „že posílá do jejich měst, aby všickni věrní byli nyní s veliky noci v středu neb konečně ve čtvrtek u Německého Brodu,“ a s ním také má některé nábožné průpovědi společné. Jest, jak se zdá, spíše složen písařem Žižkovým a nečiní dalece onen dojem bezprostředně diktujícího, jako list bratřím Valečovským. Jde z něho na jevo, že Žižka měl tenkráte větší výpravu v úmyslu, že se na Vilémově alespoň týden (od 26. března do 1. dubna) zdržoval a zde porady 4*
Strana 52
52 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. s čelnějšími stranníky svými měl. List sice svědčí nejprve Skalickým a Náchodským, jest ale zároveň provoláním ku všem věrným. Čtrnácte dní po smluveném dni u Brodu Německého svedl Žižka (dne 20. dubna 1423) bitvu u Hořic s panem Čeňkem a spojenci jeho. Mezi tím če- lili Táboři, jimž Žižka kázal pole sbírati, Pražanům, a shledáváme, že byla válka proti pánům a Pražanům dle plánu Žižkova napřed s dobrým rozmyslem společně ujednána a vedena. Dopis náš jest ještě proto zajímavý, že obsahuje výklad slov Žižkových „tu kdež jsme zhřešili“. Nejednalo se tedy o pokání pro zrušení jednání a vraždění po vtržení do Německého Brodu v lednu předešlého roku, nýbrž pro jiné poklésky, které Žižka vytýká. Balbin neměl list bratřím Valečovským, ale jiný list, jak dobře tušil Millauer (1. c. str. 40), před rukama, a ovšem nejspíše dle jednoho neb druhého ze svrchupsaných rukopisů letopisů českých. Píšeť Balbin (Misc. Dec. I. lib. 4 na str. 153): Habeo in manuscripto codice meo Žižcae bohemicam epistolam, Villemovio hoc anno 1422 die Jovis sancta datam: in qua omnes armorum per Bohemiam socios, Teutobrodam, ad diem Mercurii post festa paschalia invitat: inter alia, ut ubi peccavismus inquit, eodem in loco poenitentiam agamus e. s. p. K číslu 19. Zachoval se nám přepis tohoto zápisu v kopiáři z 17. století v museu českém (sign. 23. E. 10.) počínající na listu 28 (b) mezi přepisy jiných listin z doby husitské. Přepis beze vší pochyby z to- hoto kopiářel) učinil sobě Balbin a chová se v cís. veřejné knihovně v Praze (sign. XVII. A. 5). Balbin dal zápisu tomu nápis tento: Constitutio militaris Joannis Ziscae et exercitus sui et civitatum confoederatarum et in haeresi obfirmatarum a poznamenal: Ex MSP, to jest: ex manuscripto Pragensi. Dle Balbinova přepisu byl vydán v Bienenbergově Geschichte der Stadt Königgrätz, str. 280, potom v Neuere Abhandlungen der böhmischen Gesellschaft, I. B. Prag, 1791, str. 377; pak od Hynka Thama v Praze r. 1817 u J. F. Fetterla v 8° str. 16, ko- nečně v Erbenově Výboru z lit. č., II, str. 271—278. Tento text byl vzat za základ, poopraven a srovnán s oběma zachovanými starými 1) Proto objevují se v přepisu Balbinově chyby nejasným písmem v kopiáři jen náhodou zaviněné. Tak na př. (na konci c, 7): . .. pomstu dali, na místě (na počátku c, 8) ... dále sváruov atd. Tento omyl vešel také do vydání ve Výboru.
52 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. s čelnějšími stranníky svými měl. List sice svědčí nejprve Skalickým a Náchodským, jest ale zároveň provoláním ku všem věrným. Čtrnácte dní po smluveném dni u Brodu Německého svedl Žižka (dne 20. dubna 1423) bitvu u Hořic s panem Čeňkem a spojenci jeho. Mezi tím če- lili Táboři, jimž Žižka kázal pole sbírati, Pražanům, a shledáváme, že byla válka proti pánům a Pražanům dle plánu Žižkova napřed s dobrým rozmyslem společně ujednána a vedena. Dopis náš jest ještě proto zajímavý, že obsahuje výklad slov Žižkových „tu kdež jsme zhřešili“. Nejednalo se tedy o pokání pro zrušení jednání a vraždění po vtržení do Německého Brodu v lednu předešlého roku, nýbrž pro jiné poklésky, které Žižka vytýká. Balbin neměl list bratřím Valečovským, ale jiný list, jak dobře tušil Millauer (1. c. str. 40), před rukama, a ovšem nejspíše dle jednoho neb druhého ze svrchupsaných rukopisů letopisů českých. Píšeť Balbin (Misc. Dec. I. lib. 4 na str. 153): Habeo in manuscripto codice meo Žižcae bohemicam epistolam, Villemovio hoc anno 1422 die Jovis sancta datam: in qua omnes armorum per Bohemiam socios, Teutobrodam, ad diem Mercurii post festa paschalia invitat: inter alia, ut ubi peccavismus inquit, eodem in loco poenitentiam agamus e. s. p. K číslu 19. Zachoval se nám přepis tohoto zápisu v kopiáři z 17. století v museu českém (sign. 23. E. 10.) počínající na listu 28 (b) mezi přepisy jiných listin z doby husitské. Přepis beze vší pochyby z to- hoto kopiářel) učinil sobě Balbin a chová se v cís. veřejné knihovně v Praze (sign. XVII. A. 5). Balbin dal zápisu tomu nápis tento: Constitutio militaris Joannis Ziscae et exercitus sui et civitatum confoederatarum et in haeresi obfirmatarum a poznamenal: Ex MSP, to jest: ex manuscripto Pragensi. Dle Balbinova přepisu byl vydán v Bienenbergově Geschichte der Stadt Königgrätz, str. 280, potom v Neuere Abhandlungen der böhmischen Gesellschaft, I. B. Prag, 1791, str. 377; pak od Hynka Thama v Praze r. 1817 u J. F. Fetterla v 8° str. 16, ko- nečně v Erbenově Výboru z lit. č., II, str. 271—278. Tento text byl vzat za základ, poopraven a srovnán s oběma zachovanými starými 1) Proto objevují se v přepisu Balbinově chyby nejasným písmem v kopiáři jen náhodou zaviněné. Tak na př. (na konci c, 7): . .. pomstu dali, na místě (na počátku c, 8) ... dále sváruov atd. Tento omyl vešel také do vydání ve Výboru.
Strana 53
II. Kritické úvahy k listáři. 53 přepisy. K vůli snadnějšímu odvolávání na jednotlivá místa rozdělil jsem jej na částě a odstavce: a, b, c, (1—12). Obsahem podobá se sice zápisům řádů vojenských, které v Če- chách i jinde vojska neb spojenci sobě před výpravami ustanovovali, dělí se však tím, že platnost jeho není obmezena na čas výpravy ně- jaké, o které se ani nezmiňuje, ale patrně jest to zápis celé strany Žižkovy ve východních Čechách, vstupující ve spolek trvalý, k účelu činného rozšiřování čtyr článkův Pražských (viz pod a) a zvláště článku čtvrtého trestáním hříchův zjevných napořád, pomstami jaké „na zlé slušejí vedle zákona božího“ bez výjimky osob dle stavu a pohlaví (pod c, 12) a „k boji božímu“ čili „pro vysvobození pravdy zákona božího“, vůbec ku pomoci věrným jazyka českého i slovan- ského, ba celého křesťanství. Proto obsahuje (tamtéž) vyzvání ke všem obcím a stavům ze všech krajů, zvláště pak „všech věrných Čechův“, k přistoupení k svolení tomu a k spolučinnosti radou a skutkem. Jest to tedy zároveň manifest strany, který zajisté v přepisech býval rozšiřován. Název řád vojenský byl by na újmu důležitosti a váze veřejného osvědčení tohoto, jehož následkem byla hned na to velká výprava vojenská na Moravu a do Uher. Zápis ten sice nemá udání ani roku, ani dne, ale Tomek (Žižka, str. 173 v pozn) položil zcela přesně dobu vzniku jeho a sice do první asi polovice září, „dřív než se Žižka po obhájení Čáslavi vy- dal na jízdu do Moravy“ r. 1423. K číslu 20. V Starých Letopisech českých dle rukopisu Brazydýnova (viz po- známky k čís. 18.) čteme dopis tento s výstrahou Hradeckých Žižkovi. Palacký jej uveřejnil v Arch. Č. III, str. 302—303 a zcela správně položil do r. 1423. Dle rubryky (Arch. Č. III, byl vydán r. 1844) měl Palacký podepsaného Janka Hvězdu za purkmistra Hradeckého. Naproti tomu praví v Děj. Č. III, 1. str. 521, že Jan Hvězda z Vícemilic a kněz Ambrož dali Žižkovi výstrahu o vrahu najatém. Ve svých Urk. Beiträge z. Gesch. d. Hussitenkrieges, vyda- ných r. 1873 (I, str. 309) uvádí zase list ten pod rubrykou: Der Bürgermeister Johann Hvězda, sammt den Gemeindeältesten von Königgrätz und Priester Ambrosius atd. Také Tomek (v Děj. Pr. IV, str. 295 a Žižka, str. 184) sdílí náhled ten. Není-li však odjinud známo, že byl tehdáž nějaký Janek Hvězda purkmistrem Hradeckým, nelze vykládati podpis než na Jana Hvězdu
II. Kritické úvahy k listáři. 53 přepisy. K vůli snadnějšímu odvolávání na jednotlivá místa rozdělil jsem jej na částě a odstavce: a, b, c, (1—12). Obsahem podobá se sice zápisům řádů vojenských, které v Če- chách i jinde vojska neb spojenci sobě před výpravami ustanovovali, dělí se však tím, že platnost jeho není obmezena na čas výpravy ně- jaké, o které se ani nezmiňuje, ale patrně jest to zápis celé strany Žižkovy ve východních Čechách, vstupující ve spolek trvalý, k účelu činného rozšiřování čtyr článkův Pražských (viz pod a) a zvláště článku čtvrtého trestáním hříchův zjevných napořád, pomstami jaké „na zlé slušejí vedle zákona božího“ bez výjimky osob dle stavu a pohlaví (pod c, 12) a „k boji božímu“ čili „pro vysvobození pravdy zákona božího“, vůbec ku pomoci věrným jazyka českého i slovan- ského, ba celého křesťanství. Proto obsahuje (tamtéž) vyzvání ke všem obcím a stavům ze všech krajů, zvláště pak „všech věrných Čechův“, k přistoupení k svolení tomu a k spolučinnosti radou a skutkem. Jest to tedy zároveň manifest strany, který zajisté v přepisech býval rozšiřován. Název řád vojenský byl by na újmu důležitosti a váze veřejného osvědčení tohoto, jehož následkem byla hned na to velká výprava vojenská na Moravu a do Uher. Zápis ten sice nemá udání ani roku, ani dne, ale Tomek (Žižka, str. 173 v pozn) položil zcela přesně dobu vzniku jeho a sice do první asi polovice září, „dřív než se Žižka po obhájení Čáslavi vy- dal na jízdu do Moravy“ r. 1423. K číslu 20. V Starých Letopisech českých dle rukopisu Brazydýnova (viz po- známky k čís. 18.) čteme dopis tento s výstrahou Hradeckých Žižkovi. Palacký jej uveřejnil v Arch. Č. III, str. 302—303 a zcela správně položil do r. 1423. Dle rubryky (Arch. Č. III, byl vydán r. 1844) měl Palacký podepsaného Janka Hvězdu za purkmistra Hradeckého. Naproti tomu praví v Děj. Č. III, 1. str. 521, že Jan Hvězda z Vícemilic a kněz Ambrož dali Žižkovi výstrahu o vrahu najatém. Ve svých Urk. Beiträge z. Gesch. d. Hussitenkrieges, vyda- ných r. 1873 (I, str. 309) uvádí zase list ten pod rubrykou: Der Bürgermeister Johann Hvězda, sammt den Gemeindeältesten von Königgrätz und Priester Ambrosius atd. Také Tomek (v Děj. Pr. IV, str. 295 a Žižka, str. 184) sdílí náhled ten. Není-li však odjinud známo, že byl tehdáž nějaký Janek Hvězda purkmistrem Hradeckým, nelze vykládati podpis než na Jana Hvězdu
Strana 54
54 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. z Vícemilic, jinak Bzdinku, známého hejtmana lidu Táborského. To plyne především ze zvyku tehdejšího při listinách, že u vojska snad bez výminky nejdříve hejtman polní jménem; pak purkmistr neb konšelé čili obec toho kterého města vždy bez jména vlastního, ko- nečně pak kněz, obyčejně zprávce vojska opět jménem se uvodí Bzdinka hejtmanoval při polním vojsku Starého Tábora pod nejvyš- ším velením Žižkovým. Po návratu Žižky z Uher, asi počátkem listo- padu r. 1423, Bzdinka nejspíše zůstaven byl na místě Žižkově hejt- manem v Hradci, kdežto Žižka spěchal do Plzenska a spojiv se s druhým, domácím vojskem Táborským pod velením Bohuslava ze Švamberka, ohrožoval kraj Plzenský. O tom srovnati sluší kritické poznámky k č. 14. položené. Že Bzdinkovi říkávali také Janek, dokazují Staré Letopisy dle vydání Palackého na str. 54. Oprava. Pověřující list Rybkovi z Lužnice č. 9. na str. 11 svědčí Třeboňským, a ni- koliv, jak v nadpisu mylně položeno, Vodňanským.
54 XVI. Hugo Toman: Literní památky oc Žižkovy. z Vícemilic, jinak Bzdinku, známého hejtmana lidu Táborského. To plyne především ze zvyku tehdejšího při listinách, že u vojska snad bez výminky nejdříve hejtman polní jménem; pak purkmistr neb konšelé čili obec toho kterého města vždy bez jména vlastního, ko- nečně pak kněz, obyčejně zprávce vojska opět jménem se uvodí Bzdinka hejtmanoval při polním vojsku Starého Tábora pod nejvyš- ším velením Žižkovým. Po návratu Žižky z Uher, asi počátkem listo- padu r. 1423, Bzdinka nejspíše zůstaven byl na místě Žižkově hejt- manem v Hradci, kdežto Žižka spěchal do Plzenska a spojiv se s druhým, domácím vojskem Táborským pod velením Bohuslava ze Švamberka, ohrožoval kraj Plzenský. O tom srovnati sluší kritické poznámky k č. 14. položené. Že Bzdinkovi říkávali také Janek, dokazují Staré Letopisy dle vydání Palackého na str. 54. Oprava. Pověřující list Rybkovi z Lužnice č. 9. na str. 11 svědčí Třeboňským, a ni- koliv, jak v nadpisu mylně položeno, Vodňanským.
Strana 55
III. Duch a povaha Žižkova. 55 III. Duch a povaha Žižkova. Půl hodiny na západ od Borovan, překročíme-li malou rokli, kterou beře se potůček od Radostic směrem poledním do Borovan- ského potoka tekoucí, stojíme hned za potůčkem již na pozemcích k nynějšímu dvoru Trocnovu patřících. Popojdeme-li pak, jsme brzo uprostřed mělké uzavřené kotliny, obroubené jehličnatými lesy s vy- hlídkou pouze na západ na pásmo hor Krumlovských otevřenou. Jest to jako velký palouk uprostřed lesů, na němž střídají se role a louky, ovlažené opět potůčkem kotlinou směrem jihozápadním tekoucím, který hned u vzniku svém na pokraji lesa tvoří rybníček a doleji ještě tři rybníky. Tam na pokraji lesa nad prvním rybníčkem uka- zují místo, kde prý pod dubem narodil se Žižka. Na samotě této stály v 14. století dva dvorce zemanské, bez- pochyby dřevěné, které s několika chýžkami pro čeleď neb podsed- níky tvořily malou vísku jménem Trocnov. Ke každému z těchto dvorců počítalo se po lánu polností, mimo něco luk, rybníků a lesů zvláště dubových, v jejichž mýtině dle jména i polohy nepříliš stará osada tato založena byla. Dle staré zprávy z r. 1569 narodil se Žižka v jednom z těchto dvorců, na němž tenkráte seděl ještě jakýsi starý dvořák a patřily k němu lesy dubové, z kterých tento duby prodával, tak velké, že dvě i tři koryta z jednoho dubu dělávali. Do dneška stojí duby na březích jmenovaných rybníků a tu a tam i po lukách se pamatují. Po třicetileté válce okolo r. 1654 byly dvorce ty, odpolou opuštěné a sešlé, snešeny a zrušeny, a nový panský dvůr uprostřed kotliny popsané vystavěn, k němuž polnosti oboje byly přiděleny. Počítalo se tenkrát k tomuto panskému dvoru celkem sto korců polí, čtyry po- lohy luk, pak lesy a rybníky, celkem opět dva lány. Rodný dvorec Žižkův stával bezpochyby nad horním rybníčkem, který ještě ke konci 17. století zván byl Žižkovým, asi na místě, kde
III. Duch a povaha Žižkova. 55 III. Duch a povaha Žižkova. Půl hodiny na západ od Borovan, překročíme-li malou rokli, kterou beře se potůček od Radostic směrem poledním do Borovan- ského potoka tekoucí, stojíme hned za potůčkem již na pozemcích k nynějšímu dvoru Trocnovu patřících. Popojdeme-li pak, jsme brzo uprostřed mělké uzavřené kotliny, obroubené jehličnatými lesy s vy- hlídkou pouze na západ na pásmo hor Krumlovských otevřenou. Jest to jako velký palouk uprostřed lesů, na němž střídají se role a louky, ovlažené opět potůčkem kotlinou směrem jihozápadním tekoucím, který hned u vzniku svém na pokraji lesa tvoří rybníček a doleji ještě tři rybníky. Tam na pokraji lesa nad prvním rybníčkem uka- zují místo, kde prý pod dubem narodil se Žižka. Na samotě této stály v 14. století dva dvorce zemanské, bez- pochyby dřevěné, které s několika chýžkami pro čeleď neb podsed- níky tvořily malou vísku jménem Trocnov. Ke každému z těchto dvorců počítalo se po lánu polností, mimo něco luk, rybníků a lesů zvláště dubových, v jejichž mýtině dle jména i polohy nepříliš stará osada tato založena byla. Dle staré zprávy z r. 1569 narodil se Žižka v jednom z těchto dvorců, na němž tenkráte seděl ještě jakýsi starý dvořák a patřily k němu lesy dubové, z kterých tento duby prodával, tak velké, že dvě i tři koryta z jednoho dubu dělávali. Do dneška stojí duby na březích jmenovaných rybníků a tu a tam i po lukách se pamatují. Po třicetileté válce okolo r. 1654 byly dvorce ty, odpolou opuštěné a sešlé, snešeny a zrušeny, a nový panský dvůr uprostřed kotliny popsané vystavěn, k němuž polnosti oboje byly přiděleny. Počítalo se tenkrát k tomuto panskému dvoru celkem sto korců polí, čtyry po- lohy luk, pak lesy a rybníky, celkem opět dva lány. Rodný dvorec Žižkův stával bezpochyby nad horním rybníčkem, který ještě ke konci 17. století zván byl Žižkovým, asi na místě, kde
Strana 56
XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. 56 nyní místo narození jeho ukazují. Pověst teprv v druhé polovici 17. století běžná, že by se byl Žižka pod dubem narodil, povstala asi před nedávnem a sice tenkráte, když starý dvorec Žižkův byl snešen, a místo jeho nějakým starým osamělým dubem, který dříve podle domu stál, zůstalo označeno. Když pak i dub vzal za své, vystavěl probošt kláštera Borovanského, jemuž Trocnov tenkráte ná- ležel, na místě dubu pro paměť kapličku. 1) Rum z kapličky té, prý zlomyslností lidskou povalené, dosud mezi dvěmi sešlými lípami jest znatelný. Rok narození Žižkova znám není. Na starých rytinách z minu- lého století nalézám rok 1360; nevím na jakém základě udání to zpočívá, k ostatním však našim důminkám dobře se hodí. Nepatrné zboží Trocnovské, k němuž náleželo také některé zboží v blízkých vsech Vrcově a Čeřejově, a snad i jiných, bylo již za mládí Žižkova rozdělené a seděli na něm zemané Mikeš a Pešek z Trocnova. Roku 1381 zemřel Mikeš bez dědiců, a podíl jeho na krále spadlý obdržel Ješek z Trocnova, jak myslím, náš Žižka, vý- prosou. Když roku 1396 i Pešek z Trocnova opět bez dědiců zemřel, byla odúmrť jeho na krále spadlá propůjčena jistému Dominovi z rodu zemanského, poblíž sedícího, Doudlebských, a od tohoto Do- mina jiným způsobem jinému blízkému zemanu, Lickovi ze Dvorce, se dostala. Tento dal zboží v Trocnově z jednoho lánu záležející jakémus Ondřejovi pod úrok a úrok ten obrátil r. 1399 pro nadací oltáře s kaplanstvím v kostele Borovanském. Nadací toto potáhli pak v bouřích náboženských bezpochyby opět na sebe, a k tomu jiným spůsobem získali také druhý dvorec v Trocnově, neboť jisto jest, že r. 1425 Lickovi ze Dvorce celá ves v Trocnově patřila. V rukou těchto Licků ze Dvorce byl v této době již značný počet statků, vsí, dvorů a platů, jak sledovati se dá, v okolí zakou- pených. Rohu 1425 postupuje Oldřich Licek ze Dvorce Dvorec, Mo- huřice, Trutmaň, Trocnov, Čeřejov a Třebec komusi v držení. Roku 1378 dosáhl Žižka asi svého 16. neb 18. roku stáří a stal se tudy svéprávným, neboť právě v tomto roce shledáváme jej v živějším styku se zemanstvem svého sousedství. Neméně než tři- kráte účastnil se při rozličných právních jednáních. Dne 3. dubna přitiskuje v Krumlově ve společnosti s Oldřichem Drochovcem z Omlevičky pečeť svoji na listinu, kterou Mikuláš ře- čený Plachta z Boršova ženě své věno zapisuje. 1) Mezi léty 1677—1693. O tom o všem srovn. články mé ve Věstníku spol. r. 1890 a přednášku prof. Kalouska tamtéž.
XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. 56 nyní místo narození jeho ukazují. Pověst teprv v druhé polovici 17. století běžná, že by se byl Žižka pod dubem narodil, povstala asi před nedávnem a sice tenkráte, když starý dvorec Žižkův byl snešen, a místo jeho nějakým starým osamělým dubem, který dříve podle domu stál, zůstalo označeno. Když pak i dub vzal za své, vystavěl probošt kláštera Borovanského, jemuž Trocnov tenkráte ná- ležel, na místě dubu pro paměť kapličku. 1) Rum z kapličky té, prý zlomyslností lidskou povalené, dosud mezi dvěmi sešlými lípami jest znatelný. Rok narození Žižkova znám není. Na starých rytinách z minu- lého století nalézám rok 1360; nevím na jakém základě udání to zpočívá, k ostatním však našim důminkám dobře se hodí. Nepatrné zboží Trocnovské, k němuž náleželo také některé zboží v blízkých vsech Vrcově a Čeřejově, a snad i jiných, bylo již za mládí Žižkova rozdělené a seděli na něm zemané Mikeš a Pešek z Trocnova. Roku 1381 zemřel Mikeš bez dědiců, a podíl jeho na krále spadlý obdržel Ješek z Trocnova, jak myslím, náš Žižka, vý- prosou. Když roku 1396 i Pešek z Trocnova opět bez dědiců zemřel, byla odúmrť jeho na krále spadlá propůjčena jistému Dominovi z rodu zemanského, poblíž sedícího, Doudlebských, a od tohoto Do- mina jiným způsobem jinému blízkému zemanu, Lickovi ze Dvorce, se dostala. Tento dal zboží v Trocnově z jednoho lánu záležející jakémus Ondřejovi pod úrok a úrok ten obrátil r. 1399 pro nadací oltáře s kaplanstvím v kostele Borovanském. Nadací toto potáhli pak v bouřích náboženských bezpochyby opět na sebe, a k tomu jiným spůsobem získali také druhý dvorec v Trocnově, neboť jisto jest, že r. 1425 Lickovi ze Dvorce celá ves v Trocnově patřila. V rukou těchto Licků ze Dvorce byl v této době již značný počet statků, vsí, dvorů a platů, jak sledovati se dá, v okolí zakou- pených. Rohu 1425 postupuje Oldřich Licek ze Dvorce Dvorec, Mo- huřice, Trutmaň, Trocnov, Čeřejov a Třebec komusi v držení. Roku 1378 dosáhl Žižka asi svého 16. neb 18. roku stáří a stal se tudy svéprávným, neboť právě v tomto roce shledáváme jej v živějším styku se zemanstvem svého sousedství. Neméně než tři- kráte účastnil se při rozličných právních jednáních. Dne 3. dubna přitiskuje v Krumlově ve společnosti s Oldřichem Drochovcem z Omlevičky pečeť svoji na listinu, kterou Mikuláš ře- čený Plachta z Boršova ženě své věno zapisuje. 1) Mezi léty 1677—1693. O tom o všem srovn. články mé ve Věstníku spol. r. 1890 a přednášku prof. Kalouska tamtéž.
Strana 57
III. Trocnov. Žižka ve svém rodišti. 57 Dne 17. července na to zaručuje se s Janem z Mysletína za Jaroslava z Kropné pro dluh 3 kop 10 gr. pražských dvěma židov- kám Budějovickým, Haně a Johaně, pod úroky nemírně vysokými a výmínkami vůbec krutými. Není pochybnosti, že všichni tři tito zemánkové nevládli velkým jměním, nemohouce mezi sebou summu tu ne právě valnou sehnati, a nepožívali také dle všeho velkéko úvěru, za to pak měli naléhavou potřebu peněz. Kde ležela Kropná, odkud se psal hlavní dlužník, nevíme; Jan z Mysletína ale byl zcela blízký soused Žižkův. Mysletín, nyní dvůr, leží jen asi půl hodiny na půlnoc od Trocnova, a víme také, že byl Jan z Mysletína tenkráte ještě mladý muž asi ve stáří Žižkově, a bezpochyby též i Jaroslav z Kropné. V bližší známosti s mladým Žižkou stál také jiný mladý zeman, Mach z Holkova. Tento prodal dne 1. srpna téhož roku dědictví své v Újezdě dvěma bratřím Bohunkovi a Jaroslavovi, při čemž jako rukojmí přistoupili Bernard ze Štěkře, Jan z Vesce a Ješek (Jan), řečený Žižka z Trocnova. Štěkře, Vesce i Holkov jsou vesměs vesnice na Krumlovsku nedaleko rodiště Žižkova. Šest let později a sice r. 1384 prokázal opět Mach z Holkova podobnou službu Žižkovi, který toho roku prodal svobodný lán svůj v Čeřejově bratřím řečenému Kříž z Jedovar a Štěpánovi z Čeře- jova za 19 kop gr. č. Vedle Macha z Holkova ručí také Čeněk z Klení (na Novohradsku) ze zprávy i proti manželce Žižkově Kate- řině. Ves Čeřejov, v které Žižkovi tento svobodný lán náležel, jest v sousedství zcela blízkém Trocnova a sice na polední straně hned za potokem Stropnicí. I tento někdy Žižkův lán v Čeřejově přešel za nedlouho do rukou Licka ze Dvorce, neboť tento věnoval r. 1399 k zmíněnému kaplanství v Borovanech také plat jakéhos Kříže ze svobodného dvorce v Čeřejově. Mám za to, že jest to tentýž Kříž, jeden z bratrů, jemuž Žižka svobodný lán svůj prodal, a který později osamotněv, stal se poplatníkem Lickovi ze Dvorce. Dle všeho toho zdržoval se Žižka v dobách svého jinošství i prvních letech svého manželství v této krajině a seděl bezpochyby na svém otcovském dědictví v Trocnově. V těchto létech byl ovšem již jednooký, nebo jedno oko své již jako chlapec při hře neb rvačce se svými kamarády ztratil, a právě odtud byl zván Žižkou, což byla přezdívka jednookých tenkráte obyčejná.
III. Trocnov. Žižka ve svém rodišti. 57 Dne 17. července na to zaručuje se s Janem z Mysletína za Jaroslava z Kropné pro dluh 3 kop 10 gr. pražských dvěma židov- kám Budějovickým, Haně a Johaně, pod úroky nemírně vysokými a výmínkami vůbec krutými. Není pochybnosti, že všichni tři tito zemánkové nevládli velkým jměním, nemohouce mezi sebou summu tu ne právě valnou sehnati, a nepožívali také dle všeho velkéko úvěru, za to pak měli naléhavou potřebu peněz. Kde ležela Kropná, odkud se psal hlavní dlužník, nevíme; Jan z Mysletína ale byl zcela blízký soused Žižkův. Mysletín, nyní dvůr, leží jen asi půl hodiny na půlnoc od Trocnova, a víme také, že byl Jan z Mysletína tenkráte ještě mladý muž asi ve stáří Žižkově, a bezpochyby též i Jaroslav z Kropné. V bližší známosti s mladým Žižkou stál také jiný mladý zeman, Mach z Holkova. Tento prodal dne 1. srpna téhož roku dědictví své v Újezdě dvěma bratřím Bohunkovi a Jaroslavovi, při čemž jako rukojmí přistoupili Bernard ze Štěkře, Jan z Vesce a Ješek (Jan), řečený Žižka z Trocnova. Štěkře, Vesce i Holkov jsou vesměs vesnice na Krumlovsku nedaleko rodiště Žižkova. Šest let později a sice r. 1384 prokázal opět Mach z Holkova podobnou službu Žižkovi, který toho roku prodal svobodný lán svůj v Čeřejově bratřím řečenému Kříž z Jedovar a Štěpánovi z Čeře- jova za 19 kop gr. č. Vedle Macha z Holkova ručí také Čeněk z Klení (na Novohradsku) ze zprávy i proti manželce Žižkově Kate- řině. Ves Čeřejov, v které Žižkovi tento svobodný lán náležel, jest v sousedství zcela blízkém Trocnova a sice na polední straně hned za potokem Stropnicí. I tento někdy Žižkův lán v Čeřejově přešel za nedlouho do rukou Licka ze Dvorce, neboť tento věnoval r. 1399 k zmíněnému kaplanství v Borovanech také plat jakéhos Kříže ze svobodného dvorce v Čeřejově. Mám za to, že jest to tentýž Kříž, jeden z bratrů, jemuž Žižka svobodný lán svůj prodal, a který později osamotněv, stal se poplatníkem Lickovi ze Dvorce. Dle všeho toho zdržoval se Žižka v dobách svého jinošství i prvních letech svého manželství v této krajině a seděl bezpochyby na svém otcovském dědictví v Trocnově. V těchto létech byl ovšem již jednooký, nebo jedno oko své již jako chlapec při hře neb rvačce se svými kamarády ztratil, a právě odtud byl zván Žižkou, což byla přezdívka jednookých tenkráte obyčejná.
Strana 58
58 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Bylť Žižka ve svém mládí, jak říkáme, ostrý hoch a snad i ne příliš dobrý hospodář. Živý duch jeho sotva měl dlouho stání v chu- dých poměrech osamělého dvorce otcovského, a dost možná, že pro- dejem lánu v Čeřejově zbavil se posledního zbytku dědictví svého, chtěje již tenkráte, jako chudí panošové vůbec činili, hledati v pan- ských službách a snad v cizině zaměstnání a živobytí. Nemáme totiž od r. 1384 do r. 1408 o Žižkovi pražádných zpráv, a zaniknutím úplným jména jeho v kraji jeho rodiště se náhled ten jaksi po- tvrzuje. Eneáš Sylvius praví o něm, že byl od svého chlapectví u dvora královského vychován, a i Václav Březan, skladatel kronik Rožmber- ských, poznamenává, že po r. 1384 sloužil králi Václavovi. Jiná paměť v kronice Chebské1), zakládající se na starších zprávách, zmi- ňuje se o tom, že prý Žižka sloužil dříve pánům z Rožmberka. Oboje jest možné. Jisto jest jen, že měl Žižka r. 1381, když odúmrť po Mikšovi z Trocnova obdržel, a též i r. 1409, když jej vzal král Václav na milosť, dobré přímluvce u dvora královského. Jest tedy také možno, že v rozdílných dobách ve službách dvorských trval. Jest odjinud s dostatek známo, že Žižka teprv r. 1408 z čista jasna objevuje se opět v těchto krajinách jako odpovědník pana Jindřicha z Rožmberka a rovněž v nepřátelství s Budějovickými a sice ve srozumění se šlechtici některými v Čechách i na Moravě, jako Alšíkem a Lipoltem z Lichtenburka, seděním na Bítově na Moravě, mladým panem Krajířem na Bystřici nedaleko Třeboně, Erhartem Puškou z Kunštátu a na Bechyni, Zajímačem z Kunštátu na Jevišo- vicích, panem Valkúnem z Adlaru a jinými. Tomek zcela případně soudí, že se dojista před tím neúčastnil války v těchto krajích zuřící, an by Popravčí kniha jeho jména vedle jiných nebyla smlčela. Dost možná, že bezpráví nějaké některému příbuznému, snad bratru jeho učiněné, zavdalo příčinu a jeho k návratu přimělo. Bratr Žižkův, nevíme který, a snad i zeť jeho, Jindřich z Dubé, jemu při tom pomáhali. Při pestrém takovém životě malého odpovědníka byla otužilost, smělost a odhodlanost vlastnostmi nezbytnými. Často bylo jim hle- dati na samotách a v lesích bezpečného úkrytu. Padl-li kdo z nich do rukou lidí Rožmberských, skončil v mučírně neb na popravišti. Roku 1410 vzplanula opět válka na jiné straně a sice krále Vladislava Polského s řádem německých křižovníkův, proslulá krva- vou bitvou a porážkou těchto poslednějších u Tannenberka. Tenkráte 1) Die Chroniken der Stadt Eger, v Praze 1884, str. 24.
58 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Bylť Žižka ve svém mládí, jak říkáme, ostrý hoch a snad i ne příliš dobrý hospodář. Živý duch jeho sotva měl dlouho stání v chu- dých poměrech osamělého dvorce otcovského, a dost možná, že pro- dejem lánu v Čeřejově zbavil se posledního zbytku dědictví svého, chtěje již tenkráte, jako chudí panošové vůbec činili, hledati v pan- ských službách a snad v cizině zaměstnání a živobytí. Nemáme totiž od r. 1384 do r. 1408 o Žižkovi pražádných zpráv, a zaniknutím úplným jména jeho v kraji jeho rodiště se náhled ten jaksi po- tvrzuje. Eneáš Sylvius praví o něm, že byl od svého chlapectví u dvora královského vychován, a i Václav Březan, skladatel kronik Rožmber- ských, poznamenává, že po r. 1384 sloužil králi Václavovi. Jiná paměť v kronice Chebské1), zakládající se na starších zprávách, zmi- ňuje se o tom, že prý Žižka sloužil dříve pánům z Rožmberka. Oboje jest možné. Jisto jest jen, že měl Žižka r. 1381, když odúmrť po Mikšovi z Trocnova obdržel, a též i r. 1409, když jej vzal král Václav na milosť, dobré přímluvce u dvora královského. Jest tedy také možno, že v rozdílných dobách ve službách dvorských trval. Jest odjinud s dostatek známo, že Žižka teprv r. 1408 z čista jasna objevuje se opět v těchto krajinách jako odpovědník pana Jindřicha z Rožmberka a rovněž v nepřátelství s Budějovickými a sice ve srozumění se šlechtici některými v Čechách i na Moravě, jako Alšíkem a Lipoltem z Lichtenburka, seděním na Bítově na Moravě, mladým panem Krajířem na Bystřici nedaleko Třeboně, Erhartem Puškou z Kunštátu a na Bechyni, Zajímačem z Kunštátu na Jevišo- vicích, panem Valkúnem z Adlaru a jinými. Tomek zcela případně soudí, že se dojista před tím neúčastnil války v těchto krajích zuřící, an by Popravčí kniha jeho jména vedle jiných nebyla smlčela. Dost možná, že bezpráví nějaké některému příbuznému, snad bratru jeho učiněné, zavdalo příčinu a jeho k návratu přimělo. Bratr Žižkův, nevíme který, a snad i zeť jeho, Jindřich z Dubé, jemu při tom pomáhali. Při pestrém takovém životě malého odpovědníka byla otužilost, smělost a odhodlanost vlastnostmi nezbytnými. Často bylo jim hle- dati na samotách a v lesích bezpečného úkrytu. Padl-li kdo z nich do rukou lidí Rožmberských, skončil v mučírně neb na popravišti. Roku 1410 vzplanula opět válka na jiné straně a sice krále Vladislava Polského s řádem německých křižovníkův, proslulá krva- vou bitvou a porážkou těchto poslednějších u Tannenberka. Tenkráte 1) Die Chroniken der Stadt Eger, v Praze 1884, str. 24.
Strana 59
III. Slouží. Čeští válečníci v Polsku. 59 celé prapory českých žoldnéřův a pomocníků bojovaly na straně polské. Jest pozoruhodno, že vedle Žižky více jiných účastníků zmí- něné malé války proti Rožmberkům a německým městům na roz- hraní moravskočeském jmenuje se mezi vynikajícími válečníky na straně polské. Vedle Popravčí knihy nalézáme jména jejich v zápis- kách za podobným účelem založených a seznamech „loupežníků“ také v městské knize Jihlavské.1) Tak dle Dlugoše vedl Helm, Mo- ravan, čtyřidcátý devátý prapor, vypravený moravským pánem Janem Jenčíkovic na pomoc králi Vladislavovi v bitvě u Tannenberka. Tam též bojoval v čele čtvrtého praporu pod korouhví svatého Jiří Jan Sokol z Lamberka, jehož vzácných vlastností sobě Vladislav zvláště vážil a jej také do své tělesné stráže šedesáti kopinníkův přijal. Žižku, Sokola a jistého Angela (ze Sumerpurka?) jmenuje Dlugoš v posádce krátce potom dobytého hradu Radzině2), a všecky tři uvádí seznam Jihlavský mezi „loupežníky“ (predones). Angel opět jmenuje se ve sbírce vyznání zločinců v řečené městské knize Jihlavské. Žižka a Sokol jest nám znám z Popravčí knihy Rožmberské, a v téže činí se zmínka o Helmovi, který s jinými tovaryši ve spolku se Sokolem a Suchým Čertem výprav proti panu Jindřichu z Rožmberka se účastnil.3) Jiné vynikající válečníky české a moravské jmenuje nám Dlugoš, jako: Jana Sarnovkého, pana Salavu z domu Tovačovského, rytíře Javora, Rakovce z Rakova, konečně Hynčíka, kterémuž po bitvě Tannenberské dán byl dobytý hrad Rogozno ve správu, Jošta ze Zelče, Jana Jenčíkovic z Moravy, Zbislávka, Kostku a Stanislávka. Avšak nejen na straně polské, ale i na straně pruských křižov- níků bojovali četní žoldnéři a pomocníci ze zemí koruny české. Dlouho prý čeští a němečtí pomocní houfové vytrvalostí svojí udržo- vali pořádek v bitevních řadách křižovníků. Konečně i jednoho ze zajatých Čechů u Tannenberka jmenuje nám Dlugoš, a sice pana Václava z Donína, a smíme snad i Konráda Bílého, knížete Olešni- ckého, jako příslušníka koruny České zde jmenovati. Tohoto právě zajal tenkráte jiný český válečník, Jošt ze Zelče, který před tím roku 1408 také v Rakousích byl za žold sloužil a pak po návratu z Polska opět na tvrzi svojí jižně od Tábora seděl. R. 1415 přivěsil také on pečeť svoji k známému stížnému listu pro upálení Jana 9 1) Osvěta, XXI, 1027 v pozn. 2) V záp. Prusku v Povislí mezi Kvidzinem (Marienwerder) a Rogoznem. O tom o všem srovn. v Osvětě, 1. c. str. 1021 a p.
III. Slouží. Čeští válečníci v Polsku. 59 celé prapory českých žoldnéřův a pomocníků bojovaly na straně polské. Jest pozoruhodno, že vedle Žižky více jiných účastníků zmí- něné malé války proti Rožmberkům a německým městům na roz- hraní moravskočeském jmenuje se mezi vynikajícími válečníky na straně polské. Vedle Popravčí knihy nalézáme jména jejich v zápis- kách za podobným účelem založených a seznamech „loupežníků“ také v městské knize Jihlavské.1) Tak dle Dlugoše vedl Helm, Mo- ravan, čtyřidcátý devátý prapor, vypravený moravským pánem Janem Jenčíkovic na pomoc králi Vladislavovi v bitvě u Tannenberka. Tam též bojoval v čele čtvrtého praporu pod korouhví svatého Jiří Jan Sokol z Lamberka, jehož vzácných vlastností sobě Vladislav zvláště vážil a jej také do své tělesné stráže šedesáti kopinníkův přijal. Žižku, Sokola a jistého Angela (ze Sumerpurka?) jmenuje Dlugoš v posádce krátce potom dobytého hradu Radzině2), a všecky tři uvádí seznam Jihlavský mezi „loupežníky“ (predones). Angel opět jmenuje se ve sbírce vyznání zločinců v řečené městské knize Jihlavské. Žižka a Sokol jest nám znám z Popravčí knihy Rožmberské, a v téže činí se zmínka o Helmovi, který s jinými tovaryši ve spolku se Sokolem a Suchým Čertem výprav proti panu Jindřichu z Rožmberka se účastnil.3) Jiné vynikající válečníky české a moravské jmenuje nám Dlugoš, jako: Jana Sarnovkého, pana Salavu z domu Tovačovského, rytíře Javora, Rakovce z Rakova, konečně Hynčíka, kterémuž po bitvě Tannenberské dán byl dobytý hrad Rogozno ve správu, Jošta ze Zelče, Jana Jenčíkovic z Moravy, Zbislávka, Kostku a Stanislávka. Avšak nejen na straně polské, ale i na straně pruských křižov- níků bojovali četní žoldnéři a pomocníci ze zemí koruny české. Dlouho prý čeští a němečtí pomocní houfové vytrvalostí svojí udržo- vali pořádek v bitevních řadách křižovníků. Konečně i jednoho ze zajatých Čechů u Tannenberka jmenuje nám Dlugoš, a sice pana Václava z Donína, a smíme snad i Konráda Bílého, knížete Olešni- ckého, jako příslušníka koruny České zde jmenovati. Tohoto právě zajal tenkráte jiný český válečník, Jošt ze Zelče, který před tím roku 1408 také v Rakousích byl za žold sloužil a pak po návratu z Polska opět na tvrzi svojí jižně od Tábora seděl. R. 1415 přivěsil také on pečeť svoji k známému stížnému listu pro upálení Jana 9 1) Osvěta, XXI, 1027 v pozn. 2) V záp. Prusku v Povislí mezi Kvidzinem (Marienwerder) a Rogoznem. O tom o všem srovn. v Osvětě, 1. c. str. 1021 a p.
Strana 60
60 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Husi do Kostnice zaslanému. Roku 1425 svědčí tentýž zároveň s Bohuslavem ze Švamberka, Vilémem z Postupic a Valkúnem z Adlaru. Počítal se jak se zdá ke straně Táborské. Dále jmenuje Dlugoš na straně německých rytířů pět hejtmanů a sice Jana Kolovrata na Kornhause, Jana Zajíce z Hasenburku, Jindřicha Malovce z Čechů, pak Hervarta Neidburgka ze Slezska a Jindřicha z Zeben (Leben, Lubin?), kteří byli v tomtéž polním tažení v bitce u Tucholie (28. října 1410) od Poláků zajati. Také Jan kníže Minsterberské bojoval na straně Němců. Není pochybnosti, že mnozí tovaryši z válek polských později opět bojovali pod prapory s kalichem ve válkách v Čechách. Z nich nejslovutnější jest jméno knížete Sigmunda Korybuta s některými jeho společníky. Nelze ovšem zde o těch věcech se šířiti. Byla by to vděčná úloha dějepisného specialisty na základě pramenův všestran- ných objasniti nám poměry tehdejší vzájemnosti národní polskočeské. Jen mimochodem připomínám, že i v bratrském sdružení Žižkově z r. 1423 nalézáme šlechtice polského Vavřince z Paňova. Z našeho kruhu českých válečníkův lze nám za touto příležitostí jmenovati jen oba syny Jana Sokola z Lamberka. Bylit to Mikuláš a bratr jeho Jaroslav Sokolové z Lamberka1). Když otec jejich r. 1410, byv od jistého měšťana v Toruni úkladně otráven, zahynul, dal král Vladislav oba syny jeho v Krakově pečlivě vychovati. Oba přidrželi se později strany Táborské, seděli na někdy arcibiskupském statku Řečici a bojovali r. 1431 v nešťastné bitvě u Waidhofenu v Rakousích, kde mladší Jaroslav byl zajat, kdežto starší Mikuláš spasil se útěkem. U Dlugoše nalézáme mezi jmény Čechů též Kostku. Nebyl-li to Vilém Kostka z Postupic, neb některý z jeho předků? Dalo by se tím snad důvěrné přátelství pana Kostky ke knížeti Korybutovi vy- světliti. Pak v pozdějších dobách válek husitských připomíná se též rod pánů Salavů z Lípy na straně pod obojí. Srovnáme-li jména bojujících žoldnéřů z Čech neb zemí koruny České, nalézáme již r. 1410 na straně německé i polské bojovníky, kteří také ve válkách husitských proti sobě stáli. Dlugoš zachoval nám velmi zajímavou zprávu, že prý Čechům ve vojště polském, jako prý proslulým a zkušeným válečníkům, nabí- zeno bylo i nejvyšší velení obou vojsk. Čechové prý však moudře odmítli nabídnutí takové, vědouce, že by pro případ nezdaru jim jediným všecka vina přičítána byla. Kdyby i Dlugoš, maje snad 1) Jméno mladšího zachoval nám opět Dlugoš.
60 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Husi do Kostnice zaslanému. Roku 1425 svědčí tentýž zároveň s Bohuslavem ze Švamberka, Vilémem z Postupic a Valkúnem z Adlaru. Počítal se jak se zdá ke straně Táborské. Dále jmenuje Dlugoš na straně německých rytířů pět hejtmanů a sice Jana Kolovrata na Kornhause, Jana Zajíce z Hasenburku, Jindřicha Malovce z Čechů, pak Hervarta Neidburgka ze Slezska a Jindřicha z Zeben (Leben, Lubin?), kteří byli v tomtéž polním tažení v bitce u Tucholie (28. října 1410) od Poláků zajati. Také Jan kníže Minsterberské bojoval na straně Němců. Není pochybnosti, že mnozí tovaryši z válek polských později opět bojovali pod prapory s kalichem ve válkách v Čechách. Z nich nejslovutnější jest jméno knížete Sigmunda Korybuta s některými jeho společníky. Nelze ovšem zde o těch věcech se šířiti. Byla by to vděčná úloha dějepisného specialisty na základě pramenův všestran- ných objasniti nám poměry tehdejší vzájemnosti národní polskočeské. Jen mimochodem připomínám, že i v bratrském sdružení Žižkově z r. 1423 nalézáme šlechtice polského Vavřince z Paňova. Z našeho kruhu českých válečníkův lze nám za touto příležitostí jmenovati jen oba syny Jana Sokola z Lamberka. Bylit to Mikuláš a bratr jeho Jaroslav Sokolové z Lamberka1). Když otec jejich r. 1410, byv od jistého měšťana v Toruni úkladně otráven, zahynul, dal král Vladislav oba syny jeho v Krakově pečlivě vychovati. Oba přidrželi se později strany Táborské, seděli na někdy arcibiskupském statku Řečici a bojovali r. 1431 v nešťastné bitvě u Waidhofenu v Rakousích, kde mladší Jaroslav byl zajat, kdežto starší Mikuláš spasil se útěkem. U Dlugoše nalézáme mezi jmény Čechů též Kostku. Nebyl-li to Vilém Kostka z Postupic, neb některý z jeho předků? Dalo by se tím snad důvěrné přátelství pana Kostky ke knížeti Korybutovi vy- světliti. Pak v pozdějších dobách válek husitských připomíná se též rod pánů Salavů z Lípy na straně pod obojí. Srovnáme-li jména bojujících žoldnéřů z Čech neb zemí koruny České, nalézáme již r. 1410 na straně německé i polské bojovníky, kteří také ve válkách husitských proti sobě stáli. Dlugoš zachoval nám velmi zajímavou zprávu, že prý Čechům ve vojště polském, jako prý proslulým a zkušeným válečníkům, nabí- zeno bylo i nejvyšší velení obou vojsk. Čechové prý však moudře odmítli nabídnutí takové, vědouce, že by pro případ nezdaru jim jediným všecka vina přičítána byla. Kdyby i Dlugoš, maje snad 1) Jméno mladšího zachoval nám opět Dlugoš.
Strana 61
III. Opět v Čechách. Poměry sociální a národní. 61 vživé paměti vojenskou slávu českou, později ve válkách nabytou, po- někud nadsazoval, netřeba pochybovati, že bojovnost šlechty české byla válkami v posledních desítiletích panování krále Václava IV. valně probuzena. Zvláště války domácí, které vzaly počátek ve svá- rech členů panující rodiny lucemburské a strannictví šlechty české, zvláště Rožmberkův proti králi Václavovi, prodlužovaly se i po uza- vření míru s králem a trvaly mezi jednotlivými pány a zvláště ze- many na rozhraní Čech a Moravy proti Rožmberkům a některým německým městům dále. Shledáme ovšem příčinu toho v soukromých sporech a rozmíškách; tím však není s dostatek vysvětleno, proč tyto spory se bez ustání opakovaly. Za vlády Karlovy těšila se Praha i Čechy vynikajícím posta- vením; stalyť se středem všech stykův alespoň střední Evropy. Postavení toto mělo za následek nahromadění velkého bohatství, průmyslem a obchodem zvláště v městech rostoucího. Z důvodův částečně jiných nastřádaly též kněžské korporace a nadání nemírné množství statkův pozemských; podobným bohatstvím vynikali též ně- kteři rodové panští; tak v jižních Čechách jmenovitě Rožmberkové. Bohatství to záleželo větším dílem v statcích nemovitých k vlastním rukoum spravovaných neb dle německého práva pod úrok daných. Tato převaha kapitálu v třídách jedněch měla za nutný následek chudnutí nenáhlé ostatních, počtem ovšem daleko četnějších vrstev národa, zvláště zemanstva a ovšem také změnu sociálních jejich poměrův. Jak jeden zemanský rod chudnul a druhý nepoměrně bohatl, jak statky zemanské měnily se v pozemky poplatné, a svobodníci v poplatníky; jak konečně chudší zemané nuceni byli hledati v služ- bách panských neb jako dobrodruhové ve válkách svoje živobytí, o tom naskytl se nám tuším dosti jasný příklad při zemanech z Trocnova a v sousedství jejich při rodu Licků ze Dvorce, který nebyl ojedinělý, ale v dobách těch často se opakoval. Tento obrat sociální nebyl těm, kteří velké hnutí náboženské připravovali a řídili, nepovědomým. Alespoň soudil bych tak z tře- tího článku pražského, který žehrá nad velikým zbožím kněžským a mnišským „k veliké škodě stavu světského“ 1). Ovšem že při ruchu doby té mravním a náboženském, při vše- 1) Není bez významu, že původní znění zmíněného článku Pražského z 3. července 1420 bylo: k velké škodě pánům stavu světského. Vyznačené slovo při redakci tohoto článku na sněmu Čáslavském bylo vynecháno.
III. Opět v Čechách. Poměry sociální a národní. 61 vživé paměti vojenskou slávu českou, později ve válkách nabytou, po- někud nadsazoval, netřeba pochybovati, že bojovnost šlechty české byla válkami v posledních desítiletích panování krále Václava IV. valně probuzena. Zvláště války domácí, které vzaly počátek ve svá- rech členů panující rodiny lucemburské a strannictví šlechty české, zvláště Rožmberkův proti králi Václavovi, prodlužovaly se i po uza- vření míru s králem a trvaly mezi jednotlivými pány a zvláště ze- many na rozhraní Čech a Moravy proti Rožmberkům a některým německým městům dále. Shledáme ovšem příčinu toho v soukromých sporech a rozmíškách; tím však není s dostatek vysvětleno, proč tyto spory se bez ustání opakovaly. Za vlády Karlovy těšila se Praha i Čechy vynikajícím posta- vením; stalyť se středem všech stykův alespoň střední Evropy. Postavení toto mělo za následek nahromadění velkého bohatství, průmyslem a obchodem zvláště v městech rostoucího. Z důvodův částečně jiných nastřádaly též kněžské korporace a nadání nemírné množství statkův pozemských; podobným bohatstvím vynikali též ně- kteři rodové panští; tak v jižních Čechách jmenovitě Rožmberkové. Bohatství to záleželo větším dílem v statcích nemovitých k vlastním rukoum spravovaných neb dle německého práva pod úrok daných. Tato převaha kapitálu v třídách jedněch měla za nutný následek chudnutí nenáhlé ostatních, počtem ovšem daleko četnějších vrstev národa, zvláště zemanstva a ovšem také změnu sociálních jejich poměrův. Jak jeden zemanský rod chudnul a druhý nepoměrně bohatl, jak statky zemanské měnily se v pozemky poplatné, a svobodníci v poplatníky; jak konečně chudší zemané nuceni byli hledati v služ- bách panských neb jako dobrodruhové ve válkách svoje živobytí, o tom naskytl se nám tuším dosti jasný příklad při zemanech z Trocnova a v sousedství jejich při rodu Licků ze Dvorce, který nebyl ojedinělý, ale v dobách těch často se opakoval. Tento obrat sociální nebyl těm, kteří velké hnutí náboženské připravovali a řídili, nepovědomým. Alespoň soudil bych tak z tře- tího článku pražského, který žehrá nad velikým zbožím kněžským a mnišským „k veliké škodě stavu světského“ 1). Ovšem že při ruchu doby té mravním a náboženském, při vše- 1) Není bez významu, že původní znění zmíněného článku Pražského z 3. července 1420 bylo: k velké škodě pánům stavu světského. Vyznačené slovo při redakci tohoto článku na sněmu Čáslavském bylo vynecháno.
Strana 62
62 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. obecném hlasu po nápravě v stavu kněžském bouře především stihla bohatá nadání kněžská. Právě v dobách těch (r. 1409) dobojován byl dlouho trvající nekrvavý boj o právo českého národa na vysokém učení pražském, který zajisté ode dávna čeřil vlny i v jiných vrstvách lidu českého. Také v městech vládli všude Němci, a živel český, třeba dosti četný, byl zde jako v podruží. Což divu, že národ český cítil se v nejednom směru ve svém vlastním domově odstrkovaným. Pro tyto zde jen jako letem dotknuté poměry mám za to, že v Čechách pohnutky národní i socialní k budoucímu velkému boji dlouho před jeho početím již vřely, a strany byly rezděleny. Proto také nebylo asi náhodou, že Žižka se svou družinou již r. 1409 vypověděl ne- přátelství Rožmberkům a německým městům, že r. 1410 bojoval proti německým rytířům v Prusích, a že konečně proti všem těmto nepřátelům o mnoho let později spojeným zdvihl prapor s kalichem. I dle pozdějších jeho slov a skutkův nelze nám pochybovati, že již r. 1410 bojoval plným vědomím jako Slovan v řadách polských u Tannenberka. Když pak muže, jako byl Jan Sokol z Lamberka, jehož služeb král Václav sobě vážil a král polský Vladislav zvláštní svojí přízní vyznamenal, aneb muže ryzostí mravní vynikajícího, jako byl Jan Žižka a j., zapisovali sobě Jihlavané, Budějovičtí, Německo- brodští a Rožmberkové do svých seznamů „loupežníků“, a pak tyto psance, když jich do svých rukou dostali, nečiníce rozdílu se zločinci, ve svých mučírnách trápili a utracovali: nemýlí nás to v úsudku našem, neboť máme plné právo nevěřiti ve správnost právních ná- hledů německých měšťáků. Vímeť jak Kutnohorští zachovávali se k nešťastným a tenkráte ještě bezbranným husitům, a jaký shon strhl se i v ostatních německých městech, a jakých zločinů páchalo se proti českým kacířům. A o ničemnostech pana Oldřicha z Rožm- berka svědčí jeho vlastní koncept vůbec známého ale vždy přepa- mátného psaní z r. 1425 králi Sigmundovi, kde mezi jiným píše: „Také žeť tak znamenitě jako prve nepřátelům pro jich velikou sílu nemohu překážeti, tak mnoho jako prve lidí nemaje: než což jediné kradí mohú okolo vojsky..., byť je věšeti jako prvé zjevně nesmíme, než podtají, kohož lapí, utopí neb umoři1). Nevlastenecké a sobecké počínání rodu Rožmberského vůbec bylo Žižkovi z blízka povědomo, jako povaha jejich osobní nejspíše 1) Arch. Č. III, 7. a 8.
62 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. obecném hlasu po nápravě v stavu kněžském bouře především stihla bohatá nadání kněžská. Právě v dobách těch (r. 1409) dobojován byl dlouho trvající nekrvavý boj o právo českého národa na vysokém učení pražském, který zajisté ode dávna čeřil vlny i v jiných vrstvách lidu českého. Také v městech vládli všude Němci, a živel český, třeba dosti četný, byl zde jako v podruží. Což divu, že národ český cítil se v nejednom směru ve svém vlastním domově odstrkovaným. Pro tyto zde jen jako letem dotknuté poměry mám za to, že v Čechách pohnutky národní i socialní k budoucímu velkému boji dlouho před jeho početím již vřely, a strany byly rezděleny. Proto také nebylo asi náhodou, že Žižka se svou družinou již r. 1409 vypověděl ne- přátelství Rožmberkům a německým městům, že r. 1410 bojoval proti německým rytířům v Prusích, a že konečně proti všem těmto nepřátelům o mnoho let později spojeným zdvihl prapor s kalichem. I dle pozdějších jeho slov a skutkův nelze nám pochybovati, že již r. 1410 bojoval plným vědomím jako Slovan v řadách polských u Tannenberka. Když pak muže, jako byl Jan Sokol z Lamberka, jehož služeb král Václav sobě vážil a král polský Vladislav zvláštní svojí přízní vyznamenal, aneb muže ryzostí mravní vynikajícího, jako byl Jan Žižka a j., zapisovali sobě Jihlavané, Budějovičtí, Německo- brodští a Rožmberkové do svých seznamů „loupežníků“, a pak tyto psance, když jich do svých rukou dostali, nečiníce rozdílu se zločinci, ve svých mučírnách trápili a utracovali: nemýlí nás to v úsudku našem, neboť máme plné právo nevěřiti ve správnost právních ná- hledů německých měšťáků. Vímeť jak Kutnohorští zachovávali se k nešťastným a tenkráte ještě bezbranným husitům, a jaký shon strhl se i v ostatních německých městech, a jakých zločinů páchalo se proti českým kacířům. A o ničemnostech pana Oldřicha z Rožm- berka svědčí jeho vlastní koncept vůbec známého ale vždy přepa- mátného psaní z r. 1425 králi Sigmundovi, kde mezi jiným píše: „Také žeť tak znamenitě jako prve nepřátelům pro jich velikou sílu nemohu překážeti, tak mnoho jako prve lidí nemaje: než což jediné kradí mohú okolo vojsky..., byť je věšeti jako prvé zjevně nesmíme, než podtají, kohož lapí, utopí neb umoři1). Nevlastenecké a sobecké počínání rodu Rožmberského vůbec bylo Žižkovi z blízka povědomo, jako povaha jejich osobní nejspíše 1) Arch. Č. III, 7. a 8.
Strana 63
III. Tvoření stran. Žižka a král Sigmund. 63 také z vlastní zkušenosti známa. Nepochybuji, že staré nepřátelství Žižkovo k Rožmberkům vzalo odtud počátek a příčinu. Můžeme již zde zaznamenati pozoruhodný zjev, jejž životopis Žižkův naveskrz potvrzuje, že komu Žižka byl nepřítelem nesmířitel- ným, ten také neobstojí mravní soud dějepisu, kdežto naproti tomu na přátely Žižkovy ani nejmenší stín úhony nepadá. Z pozorování toho plyne nezvratný důsledek, že mravní povaha byla v osobním i politickém přátelství jeho základní výminkou, a tudy také mravnost hlavní pohnutkou všech úmyslů i čínů jeho. Proto také Žižka, kde se o lehkosti, nevěře neb nespolehlivosti přesvědčil, tam se ani přá- teliti, ba ani mířiti nechtěl. Nejpamátnější v tom směru jest nenávisť, kterou Žižka choval k Sigmundovi, králi uherskému, „králi antikristovi,“ jak říkával. Vrátiv se z Polska — ač neumíme říci, do kterého roku návrat jeho připadá — přijat byl za komorníka ke dvoru krále Václava; víme totiž, že r. 1419 ze služeb královských přímo vstoupil na dějiště světové. Mohl znáti Sigmunda krále dle nepříznivých o něm posudkův u dvora Václavova zajisté panujících, zdá se ale spíše, že jej také poznal z bližšího osobního pozorování, snad již v dřívějších letech u dvora Václavova. Nesmířitelnou zášť tuto dědili vesměs také bližší jeho stoupenci, Sirotci. Tak i Královéhradečtí nejdéle odpírali Sigmun- dovi, a příbuzný Žižkův, Roháč z Dubé, strašlivě odpykal zděděnou zášť svoji na popravišti. Žižka znal, jak z jeho pobytu ve vojskách polských spolehlivě můžeme souditi, z bližšího pozorování i sdělení svých krajanů v Polsku dopodrobna povahu jak krále polského Vladislava, tak ve- likého knížete Vitolda a strýčence jeho Korybuta, který již v bitvě u Tannenberka měl prapor svůj pod vlastní korouhví. Že krále Vladislava osobně sobě vážil, můžeme souditi z roz- hodností, jakou přál jeho kandidatuře na trůn český. Hned v srpnu r. 1420 smluvil se s Pražany, aby byl požádán Vladislav na trůn český a bez vědomí předního tehdáž ještě politického vůdce Táborův přitiskl pečeť táborskou na dotýčný zápis o tom učiněný. Marně od- píral v listopadu téhož roku Mikuláš z Husi kandidatuře té, dovo- lávaje se vůle obce Táborské. Teprv když mu pečeť ukázali, v sou- hlasu s ostatními přitisknutou, umlkl. Rozumíme-li dobře událostem pozdějším, neměl Žižka velkého knížete Litevského Vitolda v stejné přízni. Povaha poloupohanského knižete toho lstivá a úskočná, nelišící se v tomto směru mnoho od povahy Sigmunda krále, byla toho příčinou.
III. Tvoření stran. Žižka a král Sigmund. 63 také z vlastní zkušenosti známa. Nepochybuji, že staré nepřátelství Žižkovo k Rožmberkům vzalo odtud počátek a příčinu. Můžeme již zde zaznamenati pozoruhodný zjev, jejž životopis Žižkův naveskrz potvrzuje, že komu Žižka byl nepřítelem nesmířitel- ným, ten také neobstojí mravní soud dějepisu, kdežto naproti tomu na přátely Žižkovy ani nejmenší stín úhony nepadá. Z pozorování toho plyne nezvratný důsledek, že mravní povaha byla v osobním i politickém přátelství jeho základní výminkou, a tudy také mravnost hlavní pohnutkou všech úmyslů i čínů jeho. Proto také Žižka, kde se o lehkosti, nevěře neb nespolehlivosti přesvědčil, tam se ani přá- teliti, ba ani mířiti nechtěl. Nejpamátnější v tom směru jest nenávisť, kterou Žižka choval k Sigmundovi, králi uherskému, „králi antikristovi,“ jak říkával. Vrátiv se z Polska — ač neumíme říci, do kterého roku návrat jeho připadá — přijat byl za komorníka ke dvoru krále Václava; víme totiž, že r. 1419 ze služeb královských přímo vstoupil na dějiště světové. Mohl znáti Sigmunda krále dle nepříznivých o něm posudkův u dvora Václavova zajisté panujících, zdá se ale spíše, že jej také poznal z bližšího osobního pozorování, snad již v dřívějších letech u dvora Václavova. Nesmířitelnou zášť tuto dědili vesměs také bližší jeho stoupenci, Sirotci. Tak i Královéhradečtí nejdéle odpírali Sigmun- dovi, a příbuzný Žižkův, Roháč z Dubé, strašlivě odpykal zděděnou zášť svoji na popravišti. Žižka znal, jak z jeho pobytu ve vojskách polských spolehlivě můžeme souditi, z bližšího pozorování i sdělení svých krajanů v Polsku dopodrobna povahu jak krále polského Vladislava, tak ve- likého knížete Vitolda a strýčence jeho Korybuta, který již v bitvě u Tannenberka měl prapor svůj pod vlastní korouhví. Že krále Vladislava osobně sobě vážil, můžeme souditi z roz- hodností, jakou přál jeho kandidatuře na trůn český. Hned v srpnu r. 1420 smluvil se s Pražany, aby byl požádán Vladislav na trůn český a bez vědomí předního tehdáž ještě politického vůdce Táborův přitiskl pečeť táborskou na dotýčný zápis o tom učiněný. Marně od- píral v listopadu téhož roku Mikuláš z Husi kandidatuře té, dovo- lávaje se vůle obce Táborské. Teprv když mu pečeť ukázali, v sou- hlasu s ostatními přitisknutou, umlkl. Rozumíme-li dobře událostem pozdějším, neměl Žižka velkého knížete Litevského Vitolda v stejné přízni. Povaha poloupohanského knižete toho lstivá a úskočná, nelišící se v tomto směru mnoho od povahy Sigmunda krále, byla toho příčinou.
Strana 64
64 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Nevíme alespoň o tom, že by se byl Žižka, když na místě krále Vladislava od Čechů požádán byl, oň nějakým spůsobem přičinil. Když pak strýčenec Vitoldův, kníže Sigmund Korybutovič, jeda do Čech, Žižkovi několikráte (asi v dubnu r. 1422) poněkud z vysoka psal, „aby země nehubil a neplenil“, odpověděl mu přímý a bezohledný a k tomu nedůtklivý stařec, cítě se spůsobem tím uraženým, „co mohl nejukrutněji sám od sebe na všecka ta psaní,“ nazývaje jej knížetem vražedlným a paličem proklatým, „při sobě samém maje, což mu na mysli bylo“, t. j. plným proudem hněvu daleko přes meze vlastního o něm v srdci přesvědčení šlehajícím, tak že se tomu kníže podivilo. Když pak Korybut byl zpraven, že jest Žižka „vítězný v bojích a šťastný, ve válkách nepřemožený“, a rovněž doslechl také o citlivosti slepého vojevůdce, který v návalu prchlosti užitých slov ani tak do opravdy nemínil, „snesl to kníže.“ A potom, když se spolu seznámili a v přízni sešli, kníže říkalo Žižkovi otče, a Žižka knížeti „pane synu!“ Tento přátelský poměr sotva dlouho přetrval dobu prvního se- tkání, při kterém zajisté Korybut hleděl smířiti starého bojovníka. Smysl a ton dopisů Korybutových, v kterých Žižku, jak jsme se zmínili, napomínal, a příkrá odpověď Žižkova zdá se mně, že na- jisto dokazuje, že Žižka nebyl mezi těmi, jenž Vitolda neb Korybuta do země zvali. Totéž také vysvítá ze známého listu Pražanům z 11. června 1422, dle kterého sice přijímá se stranou svou knížete, však jen „za pomocníka a za správce nejvyššího této země. Chceme Jmti rádi poslúchati, ve všech řádných věcech pomocni a radni býti věrně buohdá“. O Vitoldovi pak nečiní se žádná zmínka. Poslušen- ství ba i spojenství slibuje Žižka s Tábory jen pod výminkou. Po- znáváme z dopisu samého, že bylo odporu a rozdvojení v té věci na Táboře; jest patrno, že sice města spolku Táborského, která se dobrovolným poslušenstvím hejtmanům Táborským svěřila, šla za Žižkou, že však jistá čásť samé obce Táborské, vedena kněžstvem, Žižkovi ne ve všem povolným, pak Bohuslav ze Švamberka a Jan Bzdinka Korybuta přijmouti nechtěli a poslušenstvím se jemu neza- vázali. Tím patrné také omlouvali útok, který později na podzim vpá- dem svým do Prahy proti Pražanům a Korybutovi učinili. Kníže Korybut brzo po svém příjezdu do Prahy obnovil radu v spojených obcích Pražských tím spůsobem, že Šrol a Charvát i přívrženstvo jejich, byvši po smrti kněze Jana zbouřením lidu na konšelská místa povoláno, nyní o svoje panování přišlo, a mírná strana tudy opětně k veslu se dostala. Proto jest také velmi vý-
64 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Nevíme alespoň o tom, že by se byl Žižka, když na místě krále Vladislava od Čechů požádán byl, oň nějakým spůsobem přičinil. Když pak strýčenec Vitoldův, kníže Sigmund Korybutovič, jeda do Čech, Žižkovi několikráte (asi v dubnu r. 1422) poněkud z vysoka psal, „aby země nehubil a neplenil“, odpověděl mu přímý a bezohledný a k tomu nedůtklivý stařec, cítě se spůsobem tím uraženým, „co mohl nejukrutněji sám od sebe na všecka ta psaní,“ nazývaje jej knížetem vražedlným a paličem proklatým, „při sobě samém maje, což mu na mysli bylo“, t. j. plným proudem hněvu daleko přes meze vlastního o něm v srdci přesvědčení šlehajícím, tak že se tomu kníže podivilo. Když pak Korybut byl zpraven, že jest Žižka „vítězný v bojích a šťastný, ve válkách nepřemožený“, a rovněž doslechl také o citlivosti slepého vojevůdce, který v návalu prchlosti užitých slov ani tak do opravdy nemínil, „snesl to kníže.“ A potom, když se spolu seznámili a v přízni sešli, kníže říkalo Žižkovi otče, a Žižka knížeti „pane synu!“ Tento přátelský poměr sotva dlouho přetrval dobu prvního se- tkání, při kterém zajisté Korybut hleděl smířiti starého bojovníka. Smysl a ton dopisů Korybutových, v kterých Žižku, jak jsme se zmínili, napomínal, a příkrá odpověď Žižkova zdá se mně, že na- jisto dokazuje, že Žižka nebyl mezi těmi, jenž Vitolda neb Korybuta do země zvali. Totéž také vysvítá ze známého listu Pražanům z 11. června 1422, dle kterého sice přijímá se stranou svou knížete, však jen „za pomocníka a za správce nejvyššího této země. Chceme Jmti rádi poslúchati, ve všech řádných věcech pomocni a radni býti věrně buohdá“. O Vitoldovi pak nečiní se žádná zmínka. Poslušen- ství ba i spojenství slibuje Žižka s Tábory jen pod výminkou. Po- znáváme z dopisu samého, že bylo odporu a rozdvojení v té věci na Táboře; jest patrno, že sice města spolku Táborského, která se dobrovolným poslušenstvím hejtmanům Táborským svěřila, šla za Žižkou, že však jistá čásť samé obce Táborské, vedena kněžstvem, Žižkovi ne ve všem povolným, pak Bohuslav ze Švamberka a Jan Bzdinka Korybuta přijmouti nechtěli a poslušenstvím se jemu neza- vázali. Tím patrné také omlouvali útok, který později na podzim vpá- dem svým do Prahy proti Pražanům a Korybutovi učinili. Kníže Korybut brzo po svém příjezdu do Prahy obnovil radu v spojených obcích Pražských tím spůsobem, že Šrol a Charvát i přívrženstvo jejich, byvši po smrti kněze Jana zbouřením lidu na konšelská místa povoláno, nyní o svoje panování přišlo, a mírná strana tudy opětně k veslu se dostala. Proto jest také velmi vý-
Strana 65
III. Žižka a Korybut. 65 znamné příkré napomenutí, které Žižka v dopisu svém obci činí, „abyšte všickni vespolek po dnešní den věrně všecky nechuti, hněvy . . . odpustili, tak abyšte mohli spravedlivě páteř pěti, řkúce: od- pusť nám naše viny, jakož i my odpúštíme. A jestliže toho neučiníte, a budete chtíti které húře neb které lži a sváry, rotíce se mezi obcemi, vésti: tehdy my s boží pomocí, s kněze milosti, s pány konšely i ji- nými pány, rytíři, panošemi . . . chceme se k tomu přičiniti a mstíti, buď kdož buď, žádné osoby nevynímajíc . . , a starší své, jakožto purkmistry, konšely, obecné i rychtáře, aby v čest měli a milovali za jeden člověk“. Není nejmenší pochybnosti, které straně toto přísné napome- nutí platilo, a jakou autoritu Žižka v Praze chrániti a podporovati mínil. Proto také konšelé Pražští dali asi list tento Žižkův se zvlá- štní spokojeností do památní knihy městské vepsati. Z dopisu toho poznáváme také, jak asi sobě Žižka dosah moci Korybutovičovy v zemi představoval. Nemínil zajisté nikterak ant předčasně, ani bez výhrad podříditi moc sdružení Táborského no- vému „nejvyššímu správci“ zemskému. On představoval sobě Kory- buta jen jako pomocníka, jako spojence, který své straně, která jej povolala, sice vlásti měl a mohl, jemuž ale strana Táborská od pří- padu k případu jen ve věcech dle svého opět uznání řádných pomá- hati slíbila. Jinak zajisté sobě představovali ti, jenž Korybuta jako zástupce požádaného krále Vitolda do země přivedli. Byla to bez odporu strana panská, která by se tímto spůsobem ovšem ráda byla nepovolaného samozvance zbavila. Když pak Korybut z počátku, ne- znaje ovšem poměry v zemi s důstatek, spustil na Žižku po spůsobu pána, který žádá poslušenství, nepochodil. Jest důkazem důvtipu a obratnosti Korybutovy, že záhy omyl svůj poznal a hleděl Žižku smířiti a získati, co se mu ovšem podařilo tak dalece, pokud jen při okolnostech a povaze Žižkově možno bylo. Žižka z počátku roku vítěz u Německého Brodu jako „správce obcí České země, příchylných a plnících zákona buožího“ byl sobě dobře vědom váhy svého meče, svého vlivu a moci. Jest velmi vý- znamné, v jakém pořadí jmenuje autority, které o svornost a řád se starati míní: „Tehdy my s boží pomocí, z kněze milostí, s pány konšely i jinými pány, rytíři, panošemi i se všemi věrnými obcemi chceme se k tomu přičiniti a mstíti . . . . Toto spojenství s knížetem Korybutovičem bylo velké části Tá- borů proti mysli. Mnohem více ale rozčilovalo vystupování Žižkovo proti stoupencům Jana Želivského v Praze. Co se na Táboře v do- Třída fil.-hist. 1893. 5
III. Žižka a Korybut. 65 znamné příkré napomenutí, které Žižka v dopisu svém obci činí, „abyšte všickni vespolek po dnešní den věrně všecky nechuti, hněvy . . . odpustili, tak abyšte mohli spravedlivě páteř pěti, řkúce: od- pusť nám naše viny, jakož i my odpúštíme. A jestliže toho neučiníte, a budete chtíti které húře neb které lži a sváry, rotíce se mezi obcemi, vésti: tehdy my s boží pomocí, s kněze milosti, s pány konšely i ji- nými pány, rytíři, panošemi . . . chceme se k tomu přičiniti a mstíti, buď kdož buď, žádné osoby nevynímajíc . . , a starší své, jakožto purkmistry, konšely, obecné i rychtáře, aby v čest měli a milovali za jeden člověk“. Není nejmenší pochybnosti, které straně toto přísné napome- nutí platilo, a jakou autoritu Žižka v Praze chrániti a podporovati mínil. Proto také konšelé Pražští dali asi list tento Žižkův se zvlá- štní spokojeností do památní knihy městské vepsati. Z dopisu toho poznáváme také, jak asi sobě Žižka dosah moci Korybutovičovy v zemi představoval. Nemínil zajisté nikterak ant předčasně, ani bez výhrad podříditi moc sdružení Táborského no- vému „nejvyššímu správci“ zemskému. On představoval sobě Kory- buta jen jako pomocníka, jako spojence, který své straně, která jej povolala, sice vlásti měl a mohl, jemuž ale strana Táborská od pří- padu k případu jen ve věcech dle svého opět uznání řádných pomá- hati slíbila. Jinak zajisté sobě představovali ti, jenž Korybuta jako zástupce požádaného krále Vitolda do země přivedli. Byla to bez odporu strana panská, která by se tímto spůsobem ovšem ráda byla nepovolaného samozvance zbavila. Když pak Korybut z počátku, ne- znaje ovšem poměry v zemi s důstatek, spustil na Žižku po spůsobu pána, který žádá poslušenství, nepochodil. Jest důkazem důvtipu a obratnosti Korybutovy, že záhy omyl svůj poznal a hleděl Žižku smířiti a získati, co se mu ovšem podařilo tak dalece, pokud jen při okolnostech a povaze Žižkově možno bylo. Žižka z počátku roku vítěz u Německého Brodu jako „správce obcí České země, příchylných a plnících zákona buožího“ byl sobě dobře vědom váhy svého meče, svého vlivu a moci. Jest velmi vý- znamné, v jakém pořadí jmenuje autority, které o svornost a řád se starati míní: „Tehdy my s boží pomocí, z kněze milostí, s pány konšely i jinými pány, rytíři, panošemi i se všemi věrnými obcemi chceme se k tomu přičiniti a mstíti . . . . Toto spojenství s knížetem Korybutovičem bylo velké části Tá- borů proti mysli. Mnohem více ale rozčilovalo vystupování Žižkovo proti stoupencům Jana Želivského v Praze. Co se na Táboře v do- Třída fil.-hist. 1893. 5
Strana 66
XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. 66 bách těch mezi Žižkou a obcí jednalo, nevíme, pouze jest nám známo, že od této doby nechuť Žižky proti některým kněžím Táborským, zvláště hlavě mezi nimi nejpokročilejší neb nejrozhodnější, Václavovi Korandovi, jehož nazýval kacířem a pikhartem, otevřeně se jevila. Není nepodobné, jak Tomek se domýšlí, že Žižka hleděl nějakým způso- bem mezi Tábory zjednati platnosti nálezům synody Pražské z r. 1421, na jejímž základě byl v Praze přičiněním knížete Sigmunda zave- den nový řád v duchovenstvu, a novoty Táborské přísněji v městě potla- čovány než před tím. Víme, že byl Žižka od počátku nepřítelem vý- středností kněží Táborských a také rozhodně se stavěl proti vystupování jejich z mezí povolání kněžského a vkládání se do záležitostí světských. Žižka, jak se zdá, až do té doby trpěl aneb částečně sám zachovával ně- které puritánské zvyklosti Táborské a méně se staral o zásady v učení, vyjma pouze pikhartství, které vždy pronásledoval. Toto však nebylo nikdy zjevně a úředně od kněží Táborských přijato. V době však, o které právě jednáme, učinil asi nějaký rozhodnější krok neb pro- hlášení. Na tuto událost, nám ovšem neznámou, vztahuje se asi paměť bratrská,1) která se zmiňuje: „že prý se i ti našli, kteří Žižku, vůdce Táborského, omámili, že ke kališným přistoupil.“ Za nepří- tomnosti Žižky na Táboře, když v letě a na podzim zaměstnán byl zvláště válkou v jižních Čechách, zosnováno bylo, a Bohuslavem ze Švamberka a Janem Bzdinkou jako vůdci provedeno ono vpadnutí mocné do měst Pražských, kdež se pomocí svých stranníků pokoušeli zvrátiti pořádek knížetem Korybutem ve spojenství s Žižkou zavedený. Tím byl učiněn osudný počátek nepřátelství a válek mezi Táborem a Pražany. Tím muselo povstati mezi Žižkou s jedné, a vlastními Tá- bory z Hory Hradiště a jmenovanými vůdci jejich s druhé strany napjetí patrné. Žižka, jak se zdá, obrátil se k věrným spojencům svým spolku Táborského a nechal jíti Tábory na ten čas vlastní cestou jejich do doby, až by vystřízlivěli. Dne 22. listopadu 1422 vydal z Prachatic s Chvalem z Machovic a Jeníkem hejtmanem tamějším některému městu sousednímu svědčící list napomínací, aby se k bratřím přidali a čtyry články přijali. Odtud vytrhl pak ke Klatovům, odkud se ku konci téhož měsíce vrátil a ležel opět okolo Rabí, bezpochyby s ne- velkým počtem lidu svého, kam se proti němu lantfrid Plzeňský chystal. Dne 26. března následujícího roku byl již na Vilémově, od- kudž dával bratřím z menšího Tábora zprávu, že se s Tábory smířil, že ho slíbili poslouchati jakožto kdy, že jim kázal pole sbírati a že tak činiti počínají. 1) Historie o protiv. církve české.
XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. 66 bách těch mezi Žižkou a obcí jednalo, nevíme, pouze jest nám známo, že od této doby nechuť Žižky proti některým kněžím Táborským, zvláště hlavě mezi nimi nejpokročilejší neb nejrozhodnější, Václavovi Korandovi, jehož nazýval kacířem a pikhartem, otevřeně se jevila. Není nepodobné, jak Tomek se domýšlí, že Žižka hleděl nějakým způso- bem mezi Tábory zjednati platnosti nálezům synody Pražské z r. 1421, na jejímž základě byl v Praze přičiněním knížete Sigmunda zave- den nový řád v duchovenstvu, a novoty Táborské přísněji v městě potla- čovány než před tím. Víme, že byl Žižka od počátku nepřítelem vý- středností kněží Táborských a také rozhodně se stavěl proti vystupování jejich z mezí povolání kněžského a vkládání se do záležitostí světských. Žižka, jak se zdá, až do té doby trpěl aneb částečně sám zachovával ně- které puritánské zvyklosti Táborské a méně se staral o zásady v učení, vyjma pouze pikhartství, které vždy pronásledoval. Toto však nebylo nikdy zjevně a úředně od kněží Táborských přijato. V době však, o které právě jednáme, učinil asi nějaký rozhodnější krok neb pro- hlášení. Na tuto událost, nám ovšem neznámou, vztahuje se asi paměť bratrská,1) která se zmiňuje: „že prý se i ti našli, kteří Žižku, vůdce Táborského, omámili, že ke kališným přistoupil.“ Za nepří- tomnosti Žižky na Táboře, když v letě a na podzim zaměstnán byl zvláště válkou v jižních Čechách, zosnováno bylo, a Bohuslavem ze Švamberka a Janem Bzdinkou jako vůdci provedeno ono vpadnutí mocné do měst Pražských, kdež se pomocí svých stranníků pokoušeli zvrátiti pořádek knížetem Korybutem ve spojenství s Žižkou zavedený. Tím byl učiněn osudný počátek nepřátelství a válek mezi Táborem a Pražany. Tím muselo povstati mezi Žižkou s jedné, a vlastními Tá- bory z Hory Hradiště a jmenovanými vůdci jejich s druhé strany napjetí patrné. Žižka, jak se zdá, obrátil se k věrným spojencům svým spolku Táborského a nechal jíti Tábory na ten čas vlastní cestou jejich do doby, až by vystřízlivěli. Dne 22. listopadu 1422 vydal z Prachatic s Chvalem z Machovic a Jeníkem hejtmanem tamějším některému městu sousednímu svědčící list napomínací, aby se k bratřím přidali a čtyry články přijali. Odtud vytrhl pak ke Klatovům, odkud se ku konci téhož měsíce vrátil a ležel opět okolo Rabí, bezpochyby s ne- velkým počtem lidu svého, kam se proti němu lantfrid Plzeňský chystal. Dne 26. března následujícího roku byl již na Vilémově, od- kudž dával bratřím z menšího Tábora zprávu, že se s Tábory smířil, že ho slíbili poslouchati jakožto kdy, že jim kázal pole sbírati a že tak činiti počínají. 1) Historie o protiv. církve české.
Strana 67
III. Táboři a Pražané. Žižka správce bratrstev. 67 Toto smíření s Tábory bylo bezpochyby uspíšeno valnou změ- nou poměrů zevnějších i vnitřních, která se mezi tím udála. Kory- but v rukou šlechty, smlouvání jeho na podzim minulého roku se stranou pod jednou i Němci, smíření Vladislava Polského i Vi- toldovo s králem uherským Sigmundem a neupřímné chování obou k Čechům Žižku dojista úplně a na dobro od nich odvrátilo. Když tu Pražané počátkem roku po vzdálení se Korybutoviče ze země opět k Vitoldovi za příčinou přijetí koruny poselství vypravili, velmi těžce toho nesl Žižka a poslal k Pražanům, omlouvaje ono vtržení do Prahy, a napomínal jich, aby onoho Vitolda nepřijímali, žeby on (Žižka) po- mocí svých věrných jich proti králi Sigmundovi hájiti a chrániti a toho opatřiti mínil, aby oni jsouce svobodni, žádného krále zapo- třebí neměli. Žižka učinil asi sám první krok ke smíření; byl to upřímný pokus šlechetného vlastence, který pro dobrou věc sebe sama zapřel, ale jak často bývá, potkal se s nedůvěrou stranickou a jizlivými výklady.1) Zamítavá a ironicky přibarvená odpověď Pra- žan Žižku ovšem nanejvýš popudila, že pozdvihl hůl svoji a pohro- zil jim zničením. Proto však netřeba míti Žižku od těch dob za nepřítele krá lovské vlády v Čechách ze zásady, čili za republikána. On ovšem jako muž k praktickým potřebám hledící uznával potřebu jednotné královské vlády za příčinou obrany vlasti a hájení pravd, které národ český heslem v boji sobě byl učinil. Když ale poznal v té příčině neschopnost těch, jenž o vládu stáli, jakož i obojetnosť mezi šlechtou, což divu, že pomýšlel na spojení všech demokratických živlů proti od- porné šlechtě a králům v trvalejší spolek pod zprávcovstvím vlastním. Důvěra v boha, který Žižku nikdy neopustil, vzbudila také sebevědomí vlastní váhy a síly, kterému v obou dopisech k Pražanům jasného a přímo pyšného dal výrazu. Když Žižka 26. března 1423 z Vilémova psal bratřím Valečov- ským, chystal výpravu proti straně Opočenské a svolával zároveň hotovost měst spolku bratrstva Orebského čili Menšího Tábora, aby se po Velkonocích u Německého Brodu sešli, kdežby ostatní ujednati se mělo. Byl tedy Žižka tehdáž a jak se zdá od doby velké výpravy proti králi Sigmundovi a bitvy u Německého Brodu skutečnou hlavou čili nejvyšším zprávcem také bratrstva Orebského neboliž Menšího Tábora, jinak by nebyl mohl u nich nařizovati přímo hotovost a žá- dati od nich poslušenství. Tutéž nejvyšší vojenskou, a tudy i politi- 1) O tom viz v Čas. mus. r. 1893 str. 215 a p. 5*
III. Táboři a Pražané. Žižka správce bratrstev. 67 Toto smíření s Tábory bylo bezpochyby uspíšeno valnou změ- nou poměrů zevnějších i vnitřních, která se mezi tím udála. Kory- but v rukou šlechty, smlouvání jeho na podzim minulého roku se stranou pod jednou i Němci, smíření Vladislava Polského i Vi- toldovo s králem uherským Sigmundem a neupřímné chování obou k Čechům Žižku dojista úplně a na dobro od nich odvrátilo. Když tu Pražané počátkem roku po vzdálení se Korybutoviče ze země opět k Vitoldovi za příčinou přijetí koruny poselství vypravili, velmi těžce toho nesl Žižka a poslal k Pražanům, omlouvaje ono vtržení do Prahy, a napomínal jich, aby onoho Vitolda nepřijímali, žeby on (Žižka) po- mocí svých věrných jich proti králi Sigmundovi hájiti a chrániti a toho opatřiti mínil, aby oni jsouce svobodni, žádného krále zapo- třebí neměli. Žižka učinil asi sám první krok ke smíření; byl to upřímný pokus šlechetného vlastence, který pro dobrou věc sebe sama zapřel, ale jak často bývá, potkal se s nedůvěrou stranickou a jizlivými výklady.1) Zamítavá a ironicky přibarvená odpověď Pra- žan Žižku ovšem nanejvýš popudila, že pozdvihl hůl svoji a pohro- zil jim zničením. Proto však netřeba míti Žižku od těch dob za nepřítele krá lovské vlády v Čechách ze zásady, čili za republikána. On ovšem jako muž k praktickým potřebám hledící uznával potřebu jednotné královské vlády za příčinou obrany vlasti a hájení pravd, které národ český heslem v boji sobě byl učinil. Když ale poznal v té příčině neschopnost těch, jenž o vládu stáli, jakož i obojetnosť mezi šlechtou, což divu, že pomýšlel na spojení všech demokratických živlů proti od- porné šlechtě a králům v trvalejší spolek pod zprávcovstvím vlastním. Důvěra v boha, který Žižku nikdy neopustil, vzbudila také sebevědomí vlastní váhy a síly, kterému v obou dopisech k Pražanům jasného a přímo pyšného dal výrazu. Když Žižka 26. března 1423 z Vilémova psal bratřím Valečov- ským, chystal výpravu proti straně Opočenské a svolával zároveň hotovost měst spolku bratrstva Orebského čili Menšího Tábora, aby se po Velkonocích u Německého Brodu sešli, kdežby ostatní ujednati se mělo. Byl tedy Žižka tehdáž a jak se zdá od doby velké výpravy proti králi Sigmundovi a bitvy u Německého Brodu skutečnou hlavou čili nejvyšším zprávcem také bratrstva Orebského neboliž Menšího Tábora, jinak by nebyl mohl u nich nařizovati přímo hotovost a žá- dati od nich poslušenství. Tutéž nejvyšší vojenskou, a tudy i politi- 1) O tom viz v Čas. mus. r. 1893 str. 215 a p. 5*
Strana 68
68 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. ckou nadvládu zachoval Žižka při smíření svém i nad spolkem Vel- kého Tábora, a opustiv tehdáž Tábor na delší dobu, vzdal se zajisté zároveň svého hejtmanování na vlastním Hradišti Hory Tábor. Od této doby nikdy více ani sám sebe nejmenuje zprávcem lidu Tábor- ského, nýbrž píše se pouze Jan Žižka z Kalichu. I Táboři, kteří jej v této době podobně jmenují, od doby té nikdy více bezprostředně pod ním v poli nestáli, ale měli odtud své zvláštní hejtmany; tak hned od léta r. 1423 pana Bohuslava ze Švamberka a od podzima téhož roku Jana Bzdinku. Místními hejtmany vlastní obce Hradiště Hory Tábor zbyli pouze Chval a Buchovec.1) Ačkoliv Žižka jako válečník a bojovník boží musel sobě přáti, aby zůstal v čele lidu pro zákon boží a obecné dobré bojujícího, ne- měl zajisté úmyslův ctižádostivých obyčejného druhu. Ačkoliv pro- váděl na Velkém i Malém Táboře moc takořka královskou, zůstal on chudým a věrným bratrem Žižkou až do smrti. Podobnou moc Žižka po dvakráte provozoval i nad všemi stranami husitskými, a sice když jako zprávce všech obcí zákonu božímu příchylných vedl všecky vy- znavače kalicha proti králi Sigmundovi k vítězství u Německého Brodu, a po druhé, když po vzdání se Prahy mírem na Špitálském poli veškerá vojska česká vedl rovněž proti králi Sigmundovi a zeti jeho Albrechtovi pro vybavení Moravy z moci jejich. Když pak je- dnou dne 1. prosince 1421 a po druhé dne 15. září 1424 se svými bratřími a sestrami, jízdou i vozy, s knězi v čele velebnou svátost dle zvyku jejich před sebou nesoucími při hlaholu zvonův na radnici a kostelích vtáhl do Prahy a zde processím s kněžstvem i podobně velebnou svátost nesoucím a množstvím lidu obojího pohlaví jako kníže s veškerou slávou přijat byl, tu nejen zvoleným a přijatým nejvyšším zprávcem, ale mnohým přímo jakoby králem zdál se býti.2) Žižka byl křesťanskou naukou o bratrství a rovnosti všech spravedlivých hluboce prodchnut, a veškeré své jednání a činy dle této zásady zařizoval. Před zákonem božským jako světským měl pán neb nepán, chudý i bohatý na osobu nehledíc stejně spravedli- vého míti zastání, stejným podléhati trestům a rovný míti podíl na 1) Že Žižka dojista na podzim r. 1424 hejtmanem Táborským víc nebyl jasně zdá se mně vysloveno v listině o příměří strany Táborské dne 10. září 1424, v Arch. Česk. III, 245. 2) Srovn. citáty u Bezolda: Zur Geschichte des Husitentums, str. 67 v po- znám., pak též u Dobnera, VI, str. 490 : et postea omnium hereticorum effectus est dux.
68 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. ckou nadvládu zachoval Žižka při smíření svém i nad spolkem Vel- kého Tábora, a opustiv tehdáž Tábor na delší dobu, vzdal se zajisté zároveň svého hejtmanování na vlastním Hradišti Hory Tábor. Od této doby nikdy více ani sám sebe nejmenuje zprávcem lidu Tábor- ského, nýbrž píše se pouze Jan Žižka z Kalichu. I Táboři, kteří jej v této době podobně jmenují, od doby té nikdy více bezprostředně pod ním v poli nestáli, ale měli odtud své zvláštní hejtmany; tak hned od léta r. 1423 pana Bohuslava ze Švamberka a od podzima téhož roku Jana Bzdinku. Místními hejtmany vlastní obce Hradiště Hory Tábor zbyli pouze Chval a Buchovec.1) Ačkoliv Žižka jako válečník a bojovník boží musel sobě přáti, aby zůstal v čele lidu pro zákon boží a obecné dobré bojujícího, ne- měl zajisté úmyslův ctižádostivých obyčejného druhu. Ačkoliv pro- váděl na Velkém i Malém Táboře moc takořka královskou, zůstal on chudým a věrným bratrem Žižkou až do smrti. Podobnou moc Žižka po dvakráte provozoval i nad všemi stranami husitskými, a sice když jako zprávce všech obcí zákonu božímu příchylných vedl všecky vy- znavače kalicha proti králi Sigmundovi k vítězství u Německého Brodu, a po druhé, když po vzdání se Prahy mírem na Špitálském poli veškerá vojska česká vedl rovněž proti králi Sigmundovi a zeti jeho Albrechtovi pro vybavení Moravy z moci jejich. Když pak je- dnou dne 1. prosince 1421 a po druhé dne 15. září 1424 se svými bratřími a sestrami, jízdou i vozy, s knězi v čele velebnou svátost dle zvyku jejich před sebou nesoucími při hlaholu zvonův na radnici a kostelích vtáhl do Prahy a zde processím s kněžstvem i podobně velebnou svátost nesoucím a množstvím lidu obojího pohlaví jako kníže s veškerou slávou přijat byl, tu nejen zvoleným a přijatým nejvyšším zprávcem, ale mnohým přímo jakoby králem zdál se býti.2) Žižka byl křesťanskou naukou o bratrství a rovnosti všech spravedlivých hluboce prodchnut, a veškeré své jednání a činy dle této zásady zařizoval. Před zákonem božským jako světským měl pán neb nepán, chudý i bohatý na osobu nehledíc stejně spravedli- vého míti zastání, stejným podléhati trestům a rovný míti podíl na 1) Že Žižka dojista na podzim r. 1424 hejtmanem Táborským víc nebyl jasně zdá se mně vysloveno v listině o příměří strany Táborské dne 10. září 1424, v Arch. Česk. III, 245. 2) Srovn. citáty u Bezolda: Zur Geschichte des Husitentums, str. 67 v po- znám., pak též u Dobnera, VI, str. 490 : et postea omnium hereticorum effectus est dux.
Strana 69
III. Žižka nejv. vůdce. Jeho demokracie. 69 odměně. Zvláště ve vojště přísně prováděl stejné povinnosti, odměny a tresty. Tu právě setkáváme se s onou bezohlednou spravedlností a rovností, jakou každý bratr ve vojsku byl kárán neb odměňován, „buď kdož buď, kteréhokoliv řádu, žádných osob nevynímajíc ..., buď kníže, buď pán neb kdožkolivěk“. Tak zvláště kořisti měly rozdělovány býti „od starších ze všech obcí k tomu vydaných, panských, rytířských, městských i robotězův, aby věrně spůsobili ty věci chudým i bohatým, jakž na koho sluší.“ Jest to velevýznamná zásada o zastoupení všech stavův od nejvyššího do nejnižšího u vykonávání spravedlnosti. A opět, „kdožby co zpronevěřil a usvědčen byl, k tomu jako k zloději božímu a obecnému má popraveno býti, buď to kníže, pán, rytíř nebo panoše, měštěnín, řemeslník nebo sedlák, nižádného ne- vymlúvajíce, a bez zření neb hledění k osobám“, a stejným řádem proti všem těmto hleděno býti má, kdyby kdo z vojska se kradl. A k dotvrzení této stejné spravedlivosti ke všem stavům jsou v řádu bratrstva Žižkova, nebo jak říkáme, ve vojenském jeho řádu, vedle Žižky, pánů, hejtmanů, rytířů, panoší a měšťan také řemeslníci i robotězi dle jmen svých uvedeni. Bez předsudkň stavovských vážil sobě bratr Žižka také stejně rozumu chudých jako vznešených, hledě ovšem v radách k jádru, a nikoliv k osobám těch neb oněch.1) Po katastrofě Lipanské toužili ještě na Táboře po Žižkovi. Z malých a nepatrných počátků bratra Žižky a jiných bratří dodělali prý se velké moci, že sousedním zemím silni jsouce, jimi vládli, ba i k poplatkům jich přiváděli, a to prý jen proto, že k osobám zření neměli, ale přímo jen ku pravdě. Vyzývají k následování Žižky a jiných předních hajitelů zákona božího, kteří na osoby nehledíce, nikdy by nebyli k moci pomáhali těm, kteří z bázně neb zisku k nim se při- dávali, „jmenovitě ne těm, kteří urozenými, statečnými a slovůtnými se jmenují.“ Jest to důkazem, v jakém duchu prováděl Žižka vládu na Táboře, dokud tam jako místní hejtman rozhodoval. Žižka byl jako muž zkušený a světa tehdejšího znalec k pánům a vyšším stavům spíše nedůvěřivý a jim méně přístupný. Dle toho všeho můžeme plným právem Žižku jmenovati demo- kratem v nejušlechtilejším smyslu toho slova. Žižka nemínil rušiti 1) Tak píše bratřím Valečovským (č. 17.): abychom . ... tu zůstali za jeden člověk ... podle zákona svatého a rady chudých i bohatých.
III. Žižka nejv. vůdce. Jeho demokracie. 69 odměně. Zvláště ve vojště přísně prováděl stejné povinnosti, odměny a tresty. Tu právě setkáváme se s onou bezohlednou spravedlností a rovností, jakou každý bratr ve vojsku byl kárán neb odměňován, „buď kdož buď, kteréhokoliv řádu, žádných osob nevynímajíc ..., buď kníže, buď pán neb kdožkolivěk“. Tak zvláště kořisti měly rozdělovány býti „od starších ze všech obcí k tomu vydaných, panských, rytířských, městských i robotězův, aby věrně spůsobili ty věci chudým i bohatým, jakž na koho sluší.“ Jest to velevýznamná zásada o zastoupení všech stavův od nejvyššího do nejnižšího u vykonávání spravedlnosti. A opět, „kdožby co zpronevěřil a usvědčen byl, k tomu jako k zloději božímu a obecnému má popraveno býti, buď to kníže, pán, rytíř nebo panoše, měštěnín, řemeslník nebo sedlák, nižádného ne- vymlúvajíce, a bez zření neb hledění k osobám“, a stejným řádem proti všem těmto hleděno býti má, kdyby kdo z vojska se kradl. A k dotvrzení této stejné spravedlivosti ke všem stavům jsou v řádu bratrstva Žižkova, nebo jak říkáme, ve vojenském jeho řádu, vedle Žižky, pánů, hejtmanů, rytířů, panoší a měšťan také řemeslníci i robotězi dle jmen svých uvedeni. Bez předsudkň stavovských vážil sobě bratr Žižka také stejně rozumu chudých jako vznešených, hledě ovšem v radách k jádru, a nikoliv k osobám těch neb oněch.1) Po katastrofě Lipanské toužili ještě na Táboře po Žižkovi. Z malých a nepatrných počátků bratra Žižky a jiných bratří dodělali prý se velké moci, že sousedním zemím silni jsouce, jimi vládli, ba i k poplatkům jich přiváděli, a to prý jen proto, že k osobám zření neměli, ale přímo jen ku pravdě. Vyzývají k následování Žižky a jiných předních hajitelů zákona božího, kteří na osoby nehledíce, nikdy by nebyli k moci pomáhali těm, kteří z bázně neb zisku k nim se při- dávali, „jmenovitě ne těm, kteří urozenými, statečnými a slovůtnými se jmenují.“ Jest to důkazem, v jakém duchu prováděl Žižka vládu na Táboře, dokud tam jako místní hejtman rozhodoval. Žižka byl jako muž zkušený a světa tehdejšího znalec k pánům a vyšším stavům spíše nedůvěřivý a jim méně přístupný. Dle toho všeho můžeme plným právem Žižku jmenovati demo- kratem v nejušlechtilejším smyslu toho slova. Žižka nemínil rušiti 1) Tak píše bratřím Valečovským (č. 17.): abychom . ... tu zůstali za jeden člověk ... podle zákona svatého a rady chudých i bohatých.
Strana 70
70 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. rozdíl stavů, ani práva jejich uznaná, ani jejich přednosti obecně zvyklé, právě tak jako nebyl ze zásady odpůrcem moci královské. On bojoval proti králům, knížatům, pánům a Pražanům, pokud je měl za vlažné, nevěrné neb zrádné přívržence zákona božího, on nebyl a nechtěl býti zásadným nepřítelem ani šlechty, ani kněžstva, nýbrž jak sám praví v listu Prachatickém: „Vězte, že jsme nepřátelé všech zlých kněží a světských lidí, kteří proti nám a proti svatému evangeliu píší a stojí.“ Demokracie Žižkova a Táborův vůbec dělí se ovšem od obec- ných v moderní době panujících názorů. Zásada plné spravedlnosti dle zásluh i provinění, beze zření na osobu nebo stav, na chudobu neb bohatství, zásada rovnosti a bratrství byla čerpána z písma, a vzory její hledány v učení Kristově a prvních obcích křesťanských. První křesťané však rozuměli toto bratrství mezi sebou vůči otci nebeskému, tuto rovnost vůči bohu a nemínili ji zaváděti na úkor platných zákonův občanských. Dejte Bohu i císaři, což jeho jest.1) Husité však zaváděli zákon boží, plnou spravedlnost k osobám beze zření na osobu i stav, bratrství a rovnost na úkor platných záko- nův na rozličné sociální poměry světské. Tak dle 4. článku Pražského měly býti zjevné hříchy smrtelné a jiní neřádové trestání ve všech stavech od nejvyššího do nejnižšího od těch, kterým souditi příslušelo. Mezi dvanácti články, jichž provádění Táboři počátkem srpna r. 1420 v Praze meškající od Pražanů žádali a společně se svými hejtmany tedy i Žižkou předložili, zněl jeden v ten smysl, „aby práva pohan- ská a německá, jenž se zákonem božím se nesrovnávají, byla zru- šena, a aby zákonem božím se vládlo, soudilo a vše řídilo“.2) Žižka 1) O chiliasmu čili komunismu, který byl výronem prvního dětinného nad- šení a sebezapření na Táboře, který také ze stejného pramene vzešel, brzo však skutečným poměrům musel ustoupiti, netřeba se zmiňovati, poněvadž nezacho- vala se nám nejmenší paměť, jak asi Žižka k němu se zachoval. 2) Höfler, Hus. Geschichtschr. I, str. 386. Zákonem božím zde rozuměny pravdy a zásady v písmu svatém nového zákona obsažené; k starému zákonu mělo jen potud hleděno býti, pokud jeho Kristus pán schválil a původní církev sku- tečně zachovávala. Táboři zamýšleli, aby písmo svaté v míře právě určené bylo zave- deno jako základní pramen práva zvláště při soudech, kdežto práva římská a něme- cká měla platiti pouze subsidiárně. Jest patrno, že kněžím při tomto řádu při- padla nejdůležitější úloha, vykládati, jak se zákonu božímu rozuměti má. Obšír- nější výklad o tom, co a jak dle úředního prohlášení alespoň zákonem božím se rozuměti mělo, nalezneme v čtvrtém článku synody Táborské u Höflera, 1. c. II, str. 484, který zde pro důležitost v úplnosti kladu: Quarto praedicti sacerdotes respicientes excessus in vindictis, publicandum judicarunt, quod nec in condem- natione reorum nec in occisione lex vetus ut hujusmodi in singulis suis judici-
70 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. rozdíl stavů, ani práva jejich uznaná, ani jejich přednosti obecně zvyklé, právě tak jako nebyl ze zásady odpůrcem moci královské. On bojoval proti králům, knížatům, pánům a Pražanům, pokud je měl za vlažné, nevěrné neb zrádné přívržence zákona božího, on nebyl a nechtěl býti zásadným nepřítelem ani šlechty, ani kněžstva, nýbrž jak sám praví v listu Prachatickém: „Vězte, že jsme nepřátelé všech zlých kněží a světských lidí, kteří proti nám a proti svatému evangeliu píší a stojí.“ Demokracie Žižkova a Táborův vůbec dělí se ovšem od obec- ných v moderní době panujících názorů. Zásada plné spravedlnosti dle zásluh i provinění, beze zření na osobu nebo stav, na chudobu neb bohatství, zásada rovnosti a bratrství byla čerpána z písma, a vzory její hledány v učení Kristově a prvních obcích křesťanských. První křesťané však rozuměli toto bratrství mezi sebou vůči otci nebeskému, tuto rovnost vůči bohu a nemínili ji zaváděti na úkor platných zákonův občanských. Dejte Bohu i císaři, což jeho jest.1) Husité však zaváděli zákon boží, plnou spravedlnost k osobám beze zření na osobu i stav, bratrství a rovnost na úkor platných záko- nův na rozličné sociální poměry světské. Tak dle 4. článku Pražského měly býti zjevné hříchy smrtelné a jiní neřádové trestání ve všech stavech od nejvyššího do nejnižšího od těch, kterým souditi příslušelo. Mezi dvanácti články, jichž provádění Táboři počátkem srpna r. 1420 v Praze meškající od Pražanů žádali a společně se svými hejtmany tedy i Žižkou předložili, zněl jeden v ten smysl, „aby práva pohan- ská a německá, jenž se zákonem božím se nesrovnávají, byla zru- šena, a aby zákonem božím se vládlo, soudilo a vše řídilo“.2) Žižka 1) O chiliasmu čili komunismu, který byl výronem prvního dětinného nad- šení a sebezapření na Táboře, který také ze stejného pramene vzešel, brzo však skutečným poměrům musel ustoupiti, netřeba se zmiňovati, poněvadž nezacho- vala se nám nejmenší paměť, jak asi Žižka k němu se zachoval. 2) Höfler, Hus. Geschichtschr. I, str. 386. Zákonem božím zde rozuměny pravdy a zásady v písmu svatém nového zákona obsažené; k starému zákonu mělo jen potud hleděno býti, pokud jeho Kristus pán schválil a původní církev sku- tečně zachovávala. Táboři zamýšleli, aby písmo svaté v míře právě určené bylo zave- deno jako základní pramen práva zvláště při soudech, kdežto práva římská a něme- cká měla platiti pouze subsidiárně. Jest patrno, že kněžím při tomto řádu při- padla nejdůležitější úloha, vykládati, jak se zákonu božímu rozuměti má. Obšír- nější výklad o tom, co a jak dle úředního prohlášení alespoň zákonem božím se rozuměti mělo, nalezneme v čtvrtém článku synody Táborské u Höflera, 1. c. II, str. 484, který zde pro důležitost v úplnosti kladu: Quarto praedicti sacerdotes respicientes excessus in vindictis, publicandum judicarunt, quod nec in condem- natione reorum nec in occisione lex vetus ut hujusmodi in singulis suis judici-
Strana 71
III. Demokracie Táborská. Žižkova víra. 71 opět, jak jsme již viděli, zaváděl úplnou rovnost trestů a odměn — která ovšem na samém Táboře ve smyslu zákona božího platila — pro všecky stavy a bez ohledu na osoby ve vlastním svém vojště bratrském. Avšak tuto křesťanskou mravní zásadu neprováděli ani Táboři ještě ve všech socialních poměrech, nýbrž jen tam, kde potřeba její za příčinou opravy mravů dle poměrů doby tehdejší nejcitelněji se jevila. Proto také nesmíme se diviti, že v obcích bratrských veškeré tehdáž uznané stavy, jich rozdíly a práva, přednosti a titule se ob- jevují a zachovávají. V době moderní ovšem idea demokratické rov- nosti proklestila sobě cestu a dosáhla uznání v kruzích a oborech sociálních, kde by se toho středověk nikdy nebyl nadál; nicméně však zdá se, že jest lidské společnosti souzeno, o tento ideál věčně bojovati. Nadvláda stavův a poddanství objevuje se vždy opět ve for- mách nových! Třeba že Táboři a Žižka nebyli demokraté zrovna dle našich názorů moderních, byli jimi neméně upřímně, věrně a opravdově, než nejryzejší idealisté naší doby. Oni obětovali pro své mravní idey vše, statky i život! Mezi nimi byl, jak jsme již řekli, Žižka demokratem nejušlechtilejším, nebo ani nejmenší stín podezření naň nepadá, žeby byl on, chudý slepý bratr, pro světský klam bojoval, a ne pro pravdu. Pokud se týče víry neobíral se Žižka asi nikdy hloubáním ná- boženským. Nelze nám alespoň nalézti, že by se byl někde vzdaloval od obecně platných dogmat katolických. Tak zejména věřil ovšem v transsubstantiaci, jsa úhlavní nepřítel pikartů; zachovával půst, činil pokání a věřil v očistec, měl svaté ve cti a blahoslavenou pannu Marii, a kněži jeho odbývali mše v komžích a ornátech atd. Tím dělil se podstatně od pokročilejších Táborů, kteří záhy odchylovali se v roz- ličných kusech věroučných, což vedlo k provedení úplné roztržky v církvi, kdežto strana Pražská povždy zůstati chtěla ve svazku ariis est exequenda, neque leges humanae evangelio contrariae sequendae sunt et allegandae, nec ipsa occisio unquam in aliqua causa alicui infligenda, nisi si et in quantum urgente necessitate lex nova occidere et condemnare licenciat et per potestates legitimas suadet et autorizat, aut illa deficiente populus, aut quicun- que spiritu dei agitatus, et sic quod lex vetus de tanto in judiciariis sit sequenda, de quanto eam Christus licentiat et ecclesia primitiva declarat et ostendit, ita tamen, quod circa praedicta sedecim conditiones caritatis observentur et ipsa legis naturae regula: Quid tibi non vis, rationabiliter alteri ne feceris. Z ustanovení toho synody Táborské poznáváme, že měla učiněna býti přítrž přílišnostem, které na základě písma zvláště při trestech dle učení kněž- stva a výkladů jeho se páchaly při vojskách.
III. Demokracie Táborská. Žižkova víra. 71 opět, jak jsme již viděli, zaváděl úplnou rovnost trestů a odměn — která ovšem na samém Táboře ve smyslu zákona božího platila — pro všecky stavy a bez ohledu na osoby ve vlastním svém vojště bratrském. Avšak tuto křesťanskou mravní zásadu neprováděli ani Táboři ještě ve všech socialních poměrech, nýbrž jen tam, kde potřeba její za příčinou opravy mravů dle poměrů doby tehdejší nejcitelněji se jevila. Proto také nesmíme se diviti, že v obcích bratrských veškeré tehdáž uznané stavy, jich rozdíly a práva, přednosti a titule se ob- jevují a zachovávají. V době moderní ovšem idea demokratické rov- nosti proklestila sobě cestu a dosáhla uznání v kruzích a oborech sociálních, kde by se toho středověk nikdy nebyl nadál; nicméně však zdá se, že jest lidské společnosti souzeno, o tento ideál věčně bojovati. Nadvláda stavův a poddanství objevuje se vždy opět ve for- mách nových! Třeba že Táboři a Žižka nebyli demokraté zrovna dle našich názorů moderních, byli jimi neméně upřímně, věrně a opravdově, než nejryzejší idealisté naší doby. Oni obětovali pro své mravní idey vše, statky i život! Mezi nimi byl, jak jsme již řekli, Žižka demokratem nejušlechtilejším, nebo ani nejmenší stín podezření naň nepadá, žeby byl on, chudý slepý bratr, pro světský klam bojoval, a ne pro pravdu. Pokud se týče víry neobíral se Žižka asi nikdy hloubáním ná- boženským. Nelze nám alespoň nalézti, že by se byl někde vzdaloval od obecně platných dogmat katolických. Tak zejména věřil ovšem v transsubstantiaci, jsa úhlavní nepřítel pikartů; zachovával půst, činil pokání a věřil v očistec, měl svaté ve cti a blahoslavenou pannu Marii, a kněži jeho odbývali mše v komžích a ornátech atd. Tím dělil se podstatně od pokročilejších Táborů, kteří záhy odchylovali se v roz- ličných kusech věroučných, což vedlo k provedení úplné roztržky v církvi, kdežto strana Pražská povždy zůstati chtěla ve svazku ariis est exequenda, neque leges humanae evangelio contrariae sequendae sunt et allegandae, nec ipsa occisio unquam in aliqua causa alicui infligenda, nisi si et in quantum urgente necessitate lex nova occidere et condemnare licenciat et per potestates legitimas suadet et autorizat, aut illa deficiente populus, aut quicun- que spiritu dei agitatus, et sic quod lex vetus de tanto in judiciariis sit sequenda, de quanto eam Christus licentiat et ecclesia primitiva declarat et ostendit, ita tamen, quod circa praedicta sedecim conditiones caritatis observentur et ipsa legis naturae regula: Quid tibi non vis, rationabiliter alteri ne feceris. Z ustanovení toho synody Táborské poznáváme, že měla učiněna býti přítrž přílišnostem, které na základě písma zvláště při trestech dle učení kněž- stva a výkladů jeho se páchaly při vojskách.
Strana 72
72 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. církve, přestávajíc na tom, co ve čtyrech kusech k opravě církve mezi stranami bylo smluveno. Ačkoliv byl hejtmanem Táborským, nebyl tedy co do víry ani pravým Táborem, byl ale pravým následovatelem mravokárce Jana Husa. Hus kázal, učil i trpěl, aby obětí svojí dal podnět k opravě mravů a vyklestění neřádův v lidské společnosti vůbec a církvi zvláště za dob jeho zakořeněných. Tuto opravu mravův a odstranění zlořá- dův Žižka jako bojovník boží eneržií podivuhodnou, přímostí bez- ohlednou, pomocí úžasného nadání vojenského ve skutek uváděl. Žižkovu úsilí jevilo se zvláště při provádění čtyr článků Praž- ských, které zajisté i jeho přispěním od Pražanů i Táborů přijaty byly. Mimo přijímání těla i krve Kristovy obsahují první, třetí a čtvrtý článek jen praktické zásady v duchu Husově neb Wiklefově, které vésti měly k opravě mravův u kněží i laikův. Články tyto dle znění na sněmu Čáslavském přijatého1) jsou: Nejprvé: aby slovo boží po království Českém svobodně bez překazy od křesťanských kněží bylo zvěstováno a kázáno. Druhé: aby velebná svátost těla a krve pána našeho Jesu Krista pod oběma spósoboma chleba a vína všem věrným křesťanům starým i mladým svobodně byla rozdávána. Třetí: že mnozí kněži a mniši světským řádem panují nad velkým zbožím tělesným proti Kristovu přikázání a na překazu svému kněžskému úřadu a k veliké škodě stavu světského, aby takovým kněžím to neřádné panování odjato a staveno bylo, a aby podle čtení nám příkladně živi byli k stavu Kristovu a apoštolskému. Čtvrté: aby všichni hříchové zjevní smrtedlní i jiní neřádové zákonu božímu odporní, řádem a rozumně od těch, jenž úřad k tomu mají, v každém stavu byli stavováni a kázáni, a zlá a křivá pověst o této zemi České aby očistěna byla, tak aby se obecné dobré krá- lovství a jazyku Českému dálo. Tedy zkaženost a lakomství kněžstva zvláště vyššího, pak zne- mravnělost vyšších stavův vůbec, kterým dle řádův tehdejších snadno bylo beztrestně a veřejně neřesti páchati, a obecné dobré království a jazyka českého byly hlavním ostnem hnutí husitského. Z mravního pohoršení, které zlořády těmi bylo vzbuzováno, pak útisků tříd ne- panujících, kterých pociťoval sám národ český ve vlastní zemi od- 1) Znění těchto čtyr kusův, jak byly původně přijaty (latinsky u Höflera, 1. c. II, str. 480), pak prohlášeny později a sice 3. července 1420 (Arch. Č. III, 214) a konečně též na sněmu Čáslavském (Arch. Č. III, 227) až na nepatrné varianty ve čtení souhlasí vespolek.
72 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. církve, přestávajíc na tom, co ve čtyrech kusech k opravě církve mezi stranami bylo smluveno. Ačkoliv byl hejtmanem Táborským, nebyl tedy co do víry ani pravým Táborem, byl ale pravým následovatelem mravokárce Jana Husa. Hus kázal, učil i trpěl, aby obětí svojí dal podnět k opravě mravů a vyklestění neřádův v lidské společnosti vůbec a církvi zvláště za dob jeho zakořeněných. Tuto opravu mravův a odstranění zlořá- dův Žižka jako bojovník boží eneržií podivuhodnou, přímostí bez- ohlednou, pomocí úžasného nadání vojenského ve skutek uváděl. Žižkovu úsilí jevilo se zvláště při provádění čtyr článků Praž- ských, které zajisté i jeho přispěním od Pražanů i Táborů přijaty byly. Mimo přijímání těla i krve Kristovy obsahují první, třetí a čtvrtý článek jen praktické zásady v duchu Husově neb Wiklefově, které vésti měly k opravě mravův u kněží i laikův. Články tyto dle znění na sněmu Čáslavském přijatého1) jsou: Nejprvé: aby slovo boží po království Českém svobodně bez překazy od křesťanských kněží bylo zvěstováno a kázáno. Druhé: aby velebná svátost těla a krve pána našeho Jesu Krista pod oběma spósoboma chleba a vína všem věrným křesťanům starým i mladým svobodně byla rozdávána. Třetí: že mnozí kněži a mniši světským řádem panují nad velkým zbožím tělesným proti Kristovu přikázání a na překazu svému kněžskému úřadu a k veliké škodě stavu světského, aby takovým kněžím to neřádné panování odjato a staveno bylo, a aby podle čtení nám příkladně živi byli k stavu Kristovu a apoštolskému. Čtvrté: aby všichni hříchové zjevní smrtedlní i jiní neřádové zákonu božímu odporní, řádem a rozumně od těch, jenž úřad k tomu mají, v každém stavu byli stavováni a kázáni, a zlá a křivá pověst o této zemi České aby očistěna byla, tak aby se obecné dobré krá- lovství a jazyku Českému dálo. Tedy zkaženost a lakomství kněžstva zvláště vyššího, pak zne- mravnělost vyšších stavův vůbec, kterým dle řádův tehdejších snadno bylo beztrestně a veřejně neřesti páchati, a obecné dobré království a jazyka českého byly hlavním ostnem hnutí husitského. Z mravního pohoršení, které zlořády těmi bylo vzbuzováno, pak útisků tříd ne- panujících, kterých pociťoval sám národ český ve vlastní zemi od- 1) Znění těchto čtyr kusův, jak byly původně přijaty (latinsky u Höflera, 1. c. II, str. 480), pak prohlášeny později a sice 3. července 1420 (Arch. Č. III, 214) a konečně též na sněmu Čáslavském (Arch. Č. III, 227) až na nepatrné varianty ve čtení souhlasí vespolek.
Strana 73
III. Čtyry články Pražské. 73 strkovaný, vznikalo ono hnutí v národě českém, které vyburácelo v děsných válkách husitských. Kněži a hejtmané Táborští (tedy patrně s Žižkou v čele) před- ložili 4. srpna r. 1420 po odtržení německých vojsk od Prahy jiných zvláštních dvanácte kusův obci Pražské, žádajíce, aby jich schvá- lila, vedla a hájila, jinak žeby nemínili déle v Praze zústati. Kusové ti jeví se býti doplněním čtyr článků Pražských ve smyslu Táborském a týkají se v podstatě jen veřejné kázně, jak při kněžstvu tak světských lidech. Žádají předně, aby zápis mezi Tábory a obcí Pražskou učiněný s obou stran neporušeně byl zachováván.1) Za druhé zmiňují se též o (čtyrech) článcích (Pražských), ke kterým prý hejtmané, starší i obec přistoupila, a které kazateli již dávno ohlašovány jsou, aby byly držány pod pokutami ohlášenými. Dále doléhali na to, aby se trestalo cizoložství a jiná smilství, zahálka a lotrovství, pití po krčmách, pak nošení všelijakého oděvu skvostného, pásů stříbrných neb zlatých, rouch kropených neb krumpovaných, neb jak byla v nich jiná tehdejší obliba; rovněž všeliké podvody a lichvy v řemeslích a na trzích; aby úroky duchovním svědčící byly obráceny k obecnému dobrému, a lichvářské úroky na domích, krámích a kdekoli jinde aby byly jako veškeré lichvářské zápisy vůbec rušeny; aby zákona božího v řízení a soudech i veškeré správě bylo užíváno a práva pohanská a německá, pokud se zákonem božím se nesrovnávají, aby byla zdvi- žena; i mistři Pražští aby se podřídili zákonu božímu, jako jiní kře- sťané, a zápisy své aby zařídili dle vůle boží a na radnici jich k vůli prozkoumání položili; také mají Pražané protivníky pravdy boží vy- hostiti a zběhlé a vypovězené sousedy více nepřijímati, a konečně že mají býti kacířské kláštery2) a zbytečné kostely a oltáře i obrazy buď veřejně vystavené buď ukryté, rovněž ornáty nádherné, kalichy zlaté a stříbrné a vůbec veškerá setba antikristova, která od boha nepo- chází, nešlechetné modlářství a svatokupectví kaženo. V článcích těch obráží se po mém náhledu dosti jasně řád ve- řejné kázně a poměrů společenských na Táboře, pokud byl vůbec při- jat. V nich jeví se nám také přísný ouen duch učení Táborského, ke kterému Žižka dle povahy své se klonil, a v skutcích jeho dobře dá se sledovati. Také z důvodův zevnějších a dle příležitosti, při které články tyto jako conditio sine qua non byly sdělány, nadějeme 1) Znění zápisu toho neznáme, není však pochybnosti, že v něm byly vý- minky vzájemné pro případ potřeby pomoci vojenské stanoveny. 2) Rozuměj ty, které čtyry kusy Pražské dosud nepřijaly.
III. Čtyry články Pražské. 73 strkovaný, vznikalo ono hnutí v národě českém, které vyburácelo v děsných válkách husitských. Kněži a hejtmané Táborští (tedy patrně s Žižkou v čele) před- ložili 4. srpna r. 1420 po odtržení německých vojsk od Prahy jiných zvláštních dvanácte kusův obci Pražské, žádajíce, aby jich schvá- lila, vedla a hájila, jinak žeby nemínili déle v Praze zústati. Kusové ti jeví se býti doplněním čtyr článků Pražských ve smyslu Táborském a týkají se v podstatě jen veřejné kázně, jak při kněžstvu tak světských lidech. Žádají předně, aby zápis mezi Tábory a obcí Pražskou učiněný s obou stran neporušeně byl zachováván.1) Za druhé zmiňují se též o (čtyrech) článcích (Pražských), ke kterým prý hejtmané, starší i obec přistoupila, a které kazateli již dávno ohlašovány jsou, aby byly držány pod pokutami ohlášenými. Dále doléhali na to, aby se trestalo cizoložství a jiná smilství, zahálka a lotrovství, pití po krčmách, pak nošení všelijakého oděvu skvostného, pásů stříbrných neb zlatých, rouch kropených neb krumpovaných, neb jak byla v nich jiná tehdejší obliba; rovněž všeliké podvody a lichvy v řemeslích a na trzích; aby úroky duchovním svědčící byly obráceny k obecnému dobrému, a lichvářské úroky na domích, krámích a kdekoli jinde aby byly jako veškeré lichvářské zápisy vůbec rušeny; aby zákona božího v řízení a soudech i veškeré správě bylo užíváno a práva pohanská a německá, pokud se zákonem božím se nesrovnávají, aby byla zdvi- žena; i mistři Pražští aby se podřídili zákonu božímu, jako jiní kře- sťané, a zápisy své aby zařídili dle vůle boží a na radnici jich k vůli prozkoumání položili; také mají Pražané protivníky pravdy boží vy- hostiti a zběhlé a vypovězené sousedy více nepřijímati, a konečně že mají býti kacířské kláštery2) a zbytečné kostely a oltáře i obrazy buď veřejně vystavené buď ukryté, rovněž ornáty nádherné, kalichy zlaté a stříbrné a vůbec veškerá setba antikristova, která od boha nepo- chází, nešlechetné modlářství a svatokupectví kaženo. V článcích těch obráží se po mém náhledu dosti jasně řád ve- řejné kázně a poměrů společenských na Táboře, pokud byl vůbec při- jat. V nich jeví se nám také přísný ouen duch učení Táborského, ke kterému Žižka dle povahy své se klonil, a v skutcích jeho dobře dá se sledovati. Také z důvodův zevnějších a dle příležitosti, při které články tyto jako conditio sine qua non byly sdělány, nadějeme 1) Znění zápisu toho neznáme, není však pochybnosti, že v něm byly vý- minky vzájemné pro případ potřeby pomoci vojenské stanoveny. 2) Rozuměj ty, které čtyry kusy Pražské dosud nepřijaly.
Strana 74
74 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. se, že v nich složeny jsou zásady, proti kterým žádný odstín stran- níků Táborských, ovšem tedy ani Žižka sám se nezpouzel. Také tyto články mají pouze mravní nápravu a zřízení řádův veřejných dle zákona božího1) na zřeteli. Dogmat církevních se ne- dotýkají; leč v poslední větě ohlašuje se jasně již zavrhování veške- rých autorit lidských ve víře, tedy i autority církve římské, mimo jediný zákon boží. Jest pozoruhodno, že ve čtyrech kusech Pražských, tak i v dva- nácti článcích od Táborů Pražanům později předložených, nikde ne- mluví se o tom, co by kdo věřiti měl, nýbrž pouze o tom, jakým spůsobem měli by se věrní křesťané mravně zachovávati. Jen o přijetí těchto článků, ba vlastně vždy jen o přijetí čtyr článků Pražských jednalo se mezi stranami, a nejen přívrženci strany Pražské, ale Žižka a Táboři žádali od odpůrců svých pod jednou vždy jen přijetí čtyr článků Pražských. Nejednalo se vlastně nikdy mezi stranami a věrouku, nýbrž vždy jen o přijetí praktických řádův mravních. Jako vznik, tak byly i účely celého hnutí jen sociální, mravní náprava. Zákon boží, osvobozený od přímětkův lidských, byl formulí na- lezenou v písmě svatém; život v původních apoštolských církvích příkladem. Dle této formule a dle tohoto příkladu mínili husité pro- vésti nápravu zkažené společnosti lidské. Jest to úkaz pozoruhodný, který se jeví ve čtyrech kusech Pražských, jako v dvanácti článcích dodatečných, že Táboři i Pražané nalezli formule pouze veřejného mravního řádu, o které se smluvili neb smlouvali, pustivše věrouku úplně z jednání, jakoby měla býti věcí pouze vnitřního přesvědčení. Byl to nenepatrný výsledek di- plomacie husitské, že nalezli základ veřejnoprávní, na kterém shoda obou stran byla možna. Zásluha ta patří zajisté laikům na obou stranách, o kterou bezpochyby Mikuláš z Husi měl největší zásluhu. Kněžstvo alespoň z obou stran z velké části vášnivé a obmezené, majíc na své straně massu lidu sobě dětinsky oddaného, rádo počínalo sváry a rozbroje, zvláště tam, kde odchylky jevily se ná- zorně lidu obecnému. Podobně pozorujeme, když vznikl spor mezi Tábory a Pražany, mají-li kněži sloužiti v ornátech či bez ornátů. Divíme se tomu, jak otázka předce jen malicherná nabyla takové důležitosti a bývala sta- věna v popředí. A za naší doby někteří, jimž se jedná o to, aby chudobu snah husitských dokázali, ukazují na toto prý malicherné hašteření. 1) O významu „zákona božího“ dle učení Táborského viz s hora str 70, pozn. 2.
74 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. se, že v nich složeny jsou zásady, proti kterým žádný odstín stran- níků Táborských, ovšem tedy ani Žižka sám se nezpouzel. Také tyto články mají pouze mravní nápravu a zřízení řádův veřejných dle zákona božího1) na zřeteli. Dogmat církevních se ne- dotýkají; leč v poslední větě ohlašuje se jasně již zavrhování veške- rých autorit lidských ve víře, tedy i autority církve římské, mimo jediný zákon boží. Jest pozoruhodno, že ve čtyrech kusech Pražských, tak i v dva- nácti článcích od Táborů Pražanům později předložených, nikde ne- mluví se o tom, co by kdo věřiti měl, nýbrž pouze o tom, jakým spůsobem měli by se věrní křesťané mravně zachovávati. Jen o přijetí těchto článků, ba vlastně vždy jen o přijetí čtyr článků Pražských jednalo se mezi stranami, a nejen přívrženci strany Pražské, ale Žižka a Táboři žádali od odpůrců svých pod jednou vždy jen přijetí čtyr článků Pražských. Nejednalo se vlastně nikdy mezi stranami a věrouku, nýbrž vždy jen o přijetí praktických řádův mravních. Jako vznik, tak byly i účely celého hnutí jen sociální, mravní náprava. Zákon boží, osvobozený od přímětkův lidských, byl formulí na- lezenou v písmě svatém; život v původních apoštolských církvích příkladem. Dle této formule a dle tohoto příkladu mínili husité pro- vésti nápravu zkažené společnosti lidské. Jest to úkaz pozoruhodný, který se jeví ve čtyrech kusech Pražských, jako v dvanácti článcích dodatečných, že Táboři i Pražané nalezli formule pouze veřejného mravního řádu, o které se smluvili neb smlouvali, pustivše věrouku úplně z jednání, jakoby měla býti věcí pouze vnitřního přesvědčení. Byl to nenepatrný výsledek di- plomacie husitské, že nalezli základ veřejnoprávní, na kterém shoda obou stran byla možna. Zásluha ta patří zajisté laikům na obou stranách, o kterou bezpochyby Mikuláš z Husi měl největší zásluhu. Kněžstvo alespoň z obou stran z velké části vášnivé a obmezené, majíc na své straně massu lidu sobě dětinsky oddaného, rádo počínalo sváry a rozbroje, zvláště tam, kde odchylky jevily se ná- zorně lidu obecnému. Podobně pozorujeme, když vznikl spor mezi Tábory a Pražany, mají-li kněži sloužiti v ornátech či bez ornátů. Divíme se tomu, jak otázka předce jen malicherná nabyla takové důležitosti a bývala sta- věna v popředí. A za naší doby někteří, jimž se jedná o to, aby chudobu snah husitských dokázali, ukazují na toto prý malicherné hašteření. 1) O významu „zákona božího“ dle učení Táborského viz s hora str 70, pozn. 2.
Strana 75
III. Veřejné mravní řády. Věrouka. 75 Myslím že se tak děje neprávem. Ani zde nebyla příčina sporu v roz- dílu mínění, jako spíše v rozdílu obyčeje u Pražan a Táborů jinak ustá- leného. Dle povahy své byl to rozdíl názorný, i nejprostějšímu patrný, který byl sobě lid zvykl bráti za heslo, jako v jiném směru přijímání pod obojí a pod jednou. Proto byl zvyk ten mezi lidem obou stran ne- konečnou příčinou škádlení, ústrkův a pohoršení. Nesmíme zapomenouti, že massa lidu, s kterým vůdcové hnutí husitského v 15. století praco- vali, byla povahou a vzděláním mnohem prostnější a dětinnější, než v naší době sečtené a rafinované. Proto forma nám málo významná měla u prostého lidu tehdáž váhu kromobyčejnou. Kněz a kazatel býval nositelem vzdělání a duševních snah jeho. Při tom však byla velká část kněžstva, jak jsme již řekli, vášnivá a obmezená. Klidnější pozorovatel, Vavřinec z Březové, příčinu všech výstředností jak v učení, tak jednání dává Táborským kněžím. Ovšem, že zamlčuje, že těmto poměrům dobře váhu držela prostřednosť a úzkoprsost v cechu mistrů Pražských. Víme že Žižka, ač i v jeho vojště byli kněži důležitým činitelem,1) snažil se obmezovati vliv kněží ve věcech světských vůbec, a jen k výkladu zákona a na požádání jich připouštěti chtěl. On ze zkušenosti dobře věděl, proč tak jednal. Podobně konšelé pražští, když (8. pros. 1420) chtíce ve schůzi stran zvěděti, oč se mezi nimi a Tábory vlastně jedná, a zameziti napřed chystaný roz- strk: pod trestem zapověděli, aby k roku tomu žádná žena ani kněz kteréžkoli strany se nepřimísil, a to proto, aby ani vyzýváním (suasi- onibus) kněží, ani křikem ženským k ostřejším hádkám nepřišlo.2) Uváživše tyto věci, pochopíme také vášnivost, s jakou onen spor o ornáty veden byl, ač víme, že osvícenější na obou stranách o věci té smýšleli právě jako my. Spůsob, jakým spor ten v míru Konopišt- ském urovnán byl, potvrzuje náhled náš, a okolnost ta vyjasní nám smysl výroku Žižkova, který při míru na Špitálském poli pronesl, že jeho bude tak dlouho, jako míru u Konopiště. Dobrý znatel lidí a stran dobře prorokoval. Jest patrno, že v hnutí husitském ve veřejném jednání mezi stranami celkem věrouka ustupovala do pozadí, a na rozdíly v ná- hledech jednotlivců se méně hledělo, a při relativní svobodě, která výkladu písma byla puštěna, ani hleděti nemohlo. Pouze v otázkách základních, jako jest dogma o transsubstanciaci, trestána nevěra alespoň v prvních létech jako ohavnost patrná. 1) Srovn. dopis Domažlickým, č. 12. 2) Höfler, 1. c. I, str. 433.
III. Veřejné mravní řády. Věrouka. 75 Myslím že se tak děje neprávem. Ani zde nebyla příčina sporu v roz- dílu mínění, jako spíše v rozdílu obyčeje u Pražan a Táborů jinak ustá- leného. Dle povahy své byl to rozdíl názorný, i nejprostějšímu patrný, který byl sobě lid zvykl bráti za heslo, jako v jiném směru přijímání pod obojí a pod jednou. Proto byl zvyk ten mezi lidem obou stran ne- konečnou příčinou škádlení, ústrkův a pohoršení. Nesmíme zapomenouti, že massa lidu, s kterým vůdcové hnutí husitského v 15. století praco- vali, byla povahou a vzděláním mnohem prostnější a dětinnější, než v naší době sečtené a rafinované. Proto forma nám málo významná měla u prostého lidu tehdáž váhu kromobyčejnou. Kněz a kazatel býval nositelem vzdělání a duševních snah jeho. Při tom však byla velká část kněžstva, jak jsme již řekli, vášnivá a obmezená. Klidnější pozorovatel, Vavřinec z Březové, příčinu všech výstředností jak v učení, tak jednání dává Táborským kněžím. Ovšem, že zamlčuje, že těmto poměrům dobře váhu držela prostřednosť a úzkoprsost v cechu mistrů Pražských. Víme že Žižka, ač i v jeho vojště byli kněži důležitým činitelem,1) snažil se obmezovati vliv kněží ve věcech světských vůbec, a jen k výkladu zákona a na požádání jich připouštěti chtěl. On ze zkušenosti dobře věděl, proč tak jednal. Podobně konšelé pražští, když (8. pros. 1420) chtíce ve schůzi stran zvěděti, oč se mezi nimi a Tábory vlastně jedná, a zameziti napřed chystaný roz- strk: pod trestem zapověděli, aby k roku tomu žádná žena ani kněz kteréžkoli strany se nepřimísil, a to proto, aby ani vyzýváním (suasi- onibus) kněží, ani křikem ženským k ostřejším hádkám nepřišlo.2) Uváživše tyto věci, pochopíme také vášnivost, s jakou onen spor o ornáty veden byl, ač víme, že osvícenější na obou stranách o věci té smýšleli právě jako my. Spůsob, jakým spor ten v míru Konopišt- ském urovnán byl, potvrzuje náhled náš, a okolnost ta vyjasní nám smysl výroku Žižkova, který při míru na Špitálském poli pronesl, že jeho bude tak dlouho, jako míru u Konopiště. Dobrý znatel lidí a stran dobře prorokoval. Jest patrno, že v hnutí husitském ve veřejném jednání mezi stranami celkem věrouka ustupovala do pozadí, a na rozdíly v ná- hledech jednotlivců se méně hledělo, a při relativní svobodě, která výkladu písma byla puštěna, ani hleděti nemohlo. Pouze v otázkách základních, jako jest dogma o transsubstanciaci, trestána nevěra alespoň v prvních létech jako ohavnost patrná. 1) Srovn. dopis Domažlickým, č. 12. 2) Höfler, 1. c. I, str. 433.
Strana 76
76 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Proto bylo zachovávání veřejně zavedeného pořádku mravního všech věrných hlavní věcí. Těmito poměry dovedeme sobě také vysvětliti, proč Žižka, který dle přesvědčení věroučného nelišil se pokud víme aniuod Pražan, ba ani od věřících pod jednou, a jen dle mravouky byl přísným Táborem, mohl po tři léta býti hejtmanem lidu Táborského, a do smrti své nejvyš- šim jeho vůdcem. Ovšem, že povaze a názorům jeho demokratickým přísnost a jednoduchost mravů Táborských mnohem více lahodila, než nevázanost a nádhera Pražská. Proto on také, zachovávaje přísnější formy Táborské právě asi v mezích oněch zmíněných článků, o kněžská dogmata a hádky, pokud neměly praktických následků, asi málo se staral. Od Pražské strany dělil se tedy Žižka a jeho stoupenci sotva jinak, leč rozhodností a demokratickou opravdovostí, kterou prováděl čtyry kusy Pražské. Jakkoli tedy hlavním cílem celého hnutí v Čechách byla mravní náprava lidské společnosti a zároveň podařilo se nalézti formule, v kterých věrouka ustupovala do pozadí, a tím nalezen základ na němž mezi stranami Táborskou, Pražskou ba i stranou pod jednou jednání a zevní shoda byla možnou: nechybělo ovšem ostrých hádek a krutých rozbrojů mezi kněžstvem, a vzájemného mezi nimi kaceřo- vání. Zavdali-li k tomu kněží Táborští volnějším učením svým pří- činu, přičinili se naproti tomu zvláště mistři Pražští, aby, vyhledáva- jíce se zvláštní pílí odchylky dogmatické a bludy Táborů, je postavili do zvláště křiklavého světla. Když při hádání v domě Zmrzlíkově v Praze mistři Pražští dali předčítati oněch 75 článkův, kterým prý kněži Táborští učí a které obsahují všecky bludy Táborské z katoli- ckého stanoviště kacířské, kdekoliv se dotud vyskytly, zvláště též učení pikhartské, ukázalo se také, jak asi nesrovnalé a rozdílné bylo o nich mínění u jednotlivců, zvláště laiků na Táboře. Tak na příklad Chval z Machovic, hejtman Táborský, který se Žižkou byl v ustavič- ném styku, směl zvolati: „A já je držím všecky“; naproti čemuž biskup Táborský, Mikuláš z Pelhřimova, ovšem jen povšechně některé kusy nazval škodlivými; Roháč z Dubé, příbuzný Žižkův, jen podivení vy- slovil, že v Kostnici jim jen 40 kusů, dnes ale přes 70 vytýkají, a Žižka konečně při tom při všem — mlčel! Tak zajisté zvláště na Táboře od počátku hleděno na přísnost mravů veřejnými řády zavedenou mnohem více než na věroučné pře- svědčení jednotlivcův. Když Žižka svého času s některými kněžími sobě oddanými se zvyklou svojí přísností vyhledával přívržence učení pikhartského a zatvrzelé vyhnanstvím neb ohněm nemilosrdně trestal,
76 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Proto bylo zachovávání veřejně zavedeného pořádku mravního všech věrných hlavní věcí. Těmito poměry dovedeme sobě také vysvětliti, proč Žižka, který dle přesvědčení věroučného nelišil se pokud víme aniuod Pražan, ba ani od věřících pod jednou, a jen dle mravouky byl přísným Táborem, mohl po tři léta býti hejtmanem lidu Táborského, a do smrti své nejvyš- šim jeho vůdcem. Ovšem, že povaze a názorům jeho demokratickým přísnost a jednoduchost mravů Táborských mnohem více lahodila, než nevázanost a nádhera Pražská. Proto on také, zachovávaje přísnější formy Táborské právě asi v mezích oněch zmíněných článků, o kněžská dogmata a hádky, pokud neměly praktických následků, asi málo se staral. Od Pražské strany dělil se tedy Žižka a jeho stoupenci sotva jinak, leč rozhodností a demokratickou opravdovostí, kterou prováděl čtyry kusy Pražské. Jakkoli tedy hlavním cílem celého hnutí v Čechách byla mravní náprava lidské společnosti a zároveň podařilo se nalézti formule, v kterých věrouka ustupovala do pozadí, a tím nalezen základ na němž mezi stranami Táborskou, Pražskou ba i stranou pod jednou jednání a zevní shoda byla možnou: nechybělo ovšem ostrých hádek a krutých rozbrojů mezi kněžstvem, a vzájemného mezi nimi kaceřo- vání. Zavdali-li k tomu kněží Táborští volnějším učením svým pří- činu, přičinili se naproti tomu zvláště mistři Pražští, aby, vyhledáva- jíce se zvláštní pílí odchylky dogmatické a bludy Táborů, je postavili do zvláště křiklavého světla. Když při hádání v domě Zmrzlíkově v Praze mistři Pražští dali předčítati oněch 75 článkův, kterým prý kněži Táborští učí a které obsahují všecky bludy Táborské z katoli- ckého stanoviště kacířské, kdekoliv se dotud vyskytly, zvláště též učení pikhartské, ukázalo se také, jak asi nesrovnalé a rozdílné bylo o nich mínění u jednotlivců, zvláště laiků na Táboře. Tak na příklad Chval z Machovic, hejtman Táborský, který se Žižkou byl v ustavič- ném styku, směl zvolati: „A já je držím všecky“; naproti čemuž biskup Táborský, Mikuláš z Pelhřimova, ovšem jen povšechně některé kusy nazval škodlivými; Roháč z Dubé, příbuzný Žižkův, jen podivení vy- slovil, že v Kostnici jim jen 40 kusů, dnes ale přes 70 vytýkají, a Žižka konečně při tom při všem — mlčel! Tak zajisté zvláště na Táboře od počátku hleděno na přísnost mravů veřejnými řády zavedenou mnohem více než na věroučné pře- svědčení jednotlivcův. Když Žižka svého času s některými kněžími sobě oddanými se zvyklou svojí přísností vyhledával přívržence učení pikhartského a zatvrzelé vyhnanstvím neb ohněm nemilosrdně trestal,
Strana 77
III. Žižkovy náhledy. Svoboda víry na Táboře. 77 ba když v letě r. 1421 na Pražanech žádal, aby kněze Martina pří- jmím Loquis, původce pikhartského učení, uprostřed náměstí pro strach jiným spálili, našli se mezi Tábory jejich orodovníci. Žižka naproti tomu považoval pikhartství asi za podobnou neřesť, jako blou- znění společnosti vskutku nebezpečné nešťastných Adamníkův, které on do posledního mečem i ohněm vyhubil. Tato jeho činnost líbila se dojista rovněž nesnášelivým mistrům pražským mnohem více, než jeho vlastním Táborům. Až na Žižkovy doby nepodává nám historie Táborská důkazy nesnášelivosti neb pronásledování náboženského. Jest jisto, že svobodné kázání slova božího — mimo obyčejný smysl, jaký článku tomu připisován byl — mělo na Táboře i význam skutečné svobody výkladům z písma a i odchylným o nich přesvěd- čení. Od dob Žižkových až do doby dobytí Tábora správcem zem- ským Jiříkem z Kunštatu panovala na Táboře, ovšem v mezích pří- sných řádův veřejně zavedených, skutečná svoboda náboženství. O tom podává nám svědectví klassické, ač jinak dle názoru svého přibac- vené, na základě vlastní zkušenosti Eneáš Sylvius: „Tak vešli jsme“, praví, „do města (Tábora), které jiným jménem leda hradem a útočištěm kacířů nazvati nemohu. Neb jakékoli shledali bychom mezi křesťany spůsoby bezbožnosti a rouhání se bohu, sem se utí- kají a zde ochrany požívají, kde kolik hlav, tolik najdeš kacířství. a svobodu máš věřiti, co ti libo“1). A nikdo nebude moci tvrditi, že by úkazy zmíněné o mírnosti a snášelivosti Táborské měly se snad vysvětliti nedostatkem pramenův neb povrchním pozorováním Sylvio- vým; neboť manifest Táborský, který roku 1431 nalezen byl přibitý na vratech radnice Basilejské, zásadně zavrhuje pronásledování ka- cířů, an prý ten, kdo jiné pronásleduje, sám je kacíř, a hlásá, že každé trestání bludů ve víře na hrdle jest proti zákonu božímu a proti zvyku staré církve; kacíři prý pronásledují křesťany, nikoliv však tito kacíře. Jest to patrně zásada, kterou již Hus dne 8. června 1415 před koncilem Kostnickým hájil.2) 1) Ve známém listě kardinálovi Karvajalovi 21. srpna 1451 daném. 2) Palacký, Documenta M. J. Hus, str. 293. Pozoruhodný jest také rozdíl, jaký Táboři činili mezi písmem a zákonem božím. Viz o tom Mon. conc. I. 167 a p.: In veteri enim testamento haeretici occidebantur, . .. propter quod presbyteri et Pharisei imponebant Christo crimina, dum dicebant, legem habemus, et secun- dum hanc debet mori; sed in nova lege non legitur, hereticos fore occidendos judicialiter a Christianis. K tomu všemu srovnati sluší u Bezolda, Zur Gesch. d. Husifentums, str. 32 et passim.
III. Žižkovy náhledy. Svoboda víry na Táboře. 77 ba když v letě r. 1421 na Pražanech žádal, aby kněze Martina pří- jmím Loquis, původce pikhartského učení, uprostřed náměstí pro strach jiným spálili, našli se mezi Tábory jejich orodovníci. Žižka naproti tomu považoval pikhartství asi za podobnou neřesť, jako blou- znění společnosti vskutku nebezpečné nešťastných Adamníkův, které on do posledního mečem i ohněm vyhubil. Tato jeho činnost líbila se dojista rovněž nesnášelivým mistrům pražským mnohem více, než jeho vlastním Táborům. Až na Žižkovy doby nepodává nám historie Táborská důkazy nesnášelivosti neb pronásledování náboženského. Jest jisto, že svobodné kázání slova božího — mimo obyčejný smysl, jaký článku tomu připisován byl — mělo na Táboře i význam skutečné svobody výkladům z písma a i odchylným o nich přesvěd- čení. Od dob Žižkových až do doby dobytí Tábora správcem zem- ským Jiříkem z Kunštatu panovala na Táboře, ovšem v mezích pří- sných řádův veřejně zavedených, skutečná svoboda náboženství. O tom podává nám svědectví klassické, ač jinak dle názoru svého přibac- vené, na základě vlastní zkušenosti Eneáš Sylvius: „Tak vešli jsme“, praví, „do města (Tábora), které jiným jménem leda hradem a útočištěm kacířů nazvati nemohu. Neb jakékoli shledali bychom mezi křesťany spůsoby bezbožnosti a rouhání se bohu, sem se utí- kají a zde ochrany požívají, kde kolik hlav, tolik najdeš kacířství. a svobodu máš věřiti, co ti libo“1). A nikdo nebude moci tvrditi, že by úkazy zmíněné o mírnosti a snášelivosti Táborské měly se snad vysvětliti nedostatkem pramenův neb povrchním pozorováním Sylvio- vým; neboť manifest Táborský, který roku 1431 nalezen byl přibitý na vratech radnice Basilejské, zásadně zavrhuje pronásledování ka- cířů, an prý ten, kdo jiné pronásleduje, sám je kacíř, a hlásá, že každé trestání bludů ve víře na hrdle jest proti zákonu božímu a proti zvyku staré církve; kacíři prý pronásledují křesťany, nikoliv však tito kacíře. Jest to patrně zásada, kterou již Hus dne 8. června 1415 před koncilem Kostnickým hájil.2) 1) Ve známém listě kardinálovi Karvajalovi 21. srpna 1451 daném. 2) Palacký, Documenta M. J. Hus, str. 293. Pozoruhodný jest také rozdíl, jaký Táboři činili mezi písmem a zákonem božím. Viz o tom Mon. conc. I. 167 a p.: In veteri enim testamento haeretici occidebantur, . .. propter quod presbyteri et Pharisei imponebant Christo crimina, dum dicebant, legem habemus, et secun- dum hanc debet mori; sed in nova lege non legitur, hereticos fore occidendos judicialiter a Christianis. K tomu všemu srovnati sluší u Bezolda, Zur Gesch. d. Husifentums, str. 32 et passim.
Strana 78
78 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Idey obsažené ve čtyrech článcích Pražských, za které Hus slo- vem a Žižka mečem bojovali, neztratily až do naší doby své aktua- lity a budou míti moc a váhu, dokud společnost lidská státi bude na základech mravných, křesťanských. V naší době jest svoboda myšlénky prohlášením svobody vědy a její nauky, uvolněním kritiky všech poměrů lidských a veřejným ti- skem až do nejposlednější chaty vesnické provedena. My tuto svo- bodu myšlénky nazýváme in praxi svobodou tisku. Zmínili jsme se již, že v počátku 15. století byl kněz a kazatel takřka jediným šiři- telem vzdělání v širších kruzích lidu a skutečným apoštolem duševních snah jeho. První článek Pražský měl dle výkladů současných pramenů formelní význam ten, aby biskupové a faráři, kteří právo kázati každý pro sebe ve svých diecésích a kolaturách hájili, nesměli brániti žád- nému řádnému knězi kdekoliv slovo boží svobodně kázati. Měl tedy tento spůsob censury biskupů a farářů vzhledem ku kazatelům přestati. Není tedy žádné pochybnosti, že první článek Pražský měl pro dobu tehdejší podobný význam, jaký má za našich dob — svoboda tisku. Apoštolská chudoba kněžstva nemá ovšem za naší doby té důle- žitosti a váhy, jakou měla při přepyšném spůsobu života vyššího kněžstva v 14. a 15. století. Avšak právě proto, že pokračováním se- kularisace statků kněžských povolným sice, ale od 15. století vždy od věku k věku se obnovujícím byla vlastně idea ta provedena. Se- kularisace státu papežského provedena byla teprv za naší paměti. Nebude snad šíře známo, že byl Žižka první, který myšlénku tu ve svém listě Prachatickém výslovně pronesl. Článek Pražský týkající se pan- ství kněžského neměl ten rozum, aby kněz neměl být schopen na- bývati jmění vůbec; jednaloť se pouze o to, že kněz nemá panovati t. j. vládnouti statky nemovitými neb platy na nich zapsanými. Stíhání zjevných hříchův smrtelných mocí veřejnou bez rozdílu osob a stavů jest v našich moderních státech vůbec provedeno v tom směru, že zločiny, které společnost ohrožují, veřejná moc sama od sebe bez ohledu na stav i osoby trestati má. Zjevné hříchy měly asi pro společnost středověkou nemnoho rozdílný význam, než jaký mají za naší doby zločiny vůbec. V čtvrtém článku Pražském jest zásada jasně vyslovena, že hříchy zjevné1), tedy ovšem zločiny, mají býti z moci úřední těch, jenž právo k tomu mají, stíhány a trestány. V středověkém právě vůbec a v českém zvláště panoval celkem prin- cip obžaloby t. j. zásada, že poškozený měl k právu vinníka sám po- háněti a průvody o vině jeho přivésti. Panovala tedy tato zásada 1) Seznam jejich v Arch. Č. III, str. 216.
78 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Idey obsažené ve čtyrech článcích Pražských, za které Hus slo- vem a Žižka mečem bojovali, neztratily až do naší doby své aktua- lity a budou míti moc a váhu, dokud společnost lidská státi bude na základech mravných, křesťanských. V naší době jest svoboda myšlénky prohlášením svobody vědy a její nauky, uvolněním kritiky všech poměrů lidských a veřejným ti- skem až do nejposlednější chaty vesnické provedena. My tuto svo- bodu myšlénky nazýváme in praxi svobodou tisku. Zmínili jsme se již, že v počátku 15. století byl kněz a kazatel takřka jediným šiři- telem vzdělání v širších kruzích lidu a skutečným apoštolem duševních snah jeho. První článek Pražský měl dle výkladů současných pramenů formelní význam ten, aby biskupové a faráři, kteří právo kázati každý pro sebe ve svých diecésích a kolaturách hájili, nesměli brániti žád- nému řádnému knězi kdekoliv slovo boží svobodně kázati. Měl tedy tento spůsob censury biskupů a farářů vzhledem ku kazatelům přestati. Není tedy žádné pochybnosti, že první článek Pražský měl pro dobu tehdejší podobný význam, jaký má za našich dob — svoboda tisku. Apoštolská chudoba kněžstva nemá ovšem za naší doby té důle- žitosti a váhy, jakou měla při přepyšném spůsobu života vyššího kněžstva v 14. a 15. století. Avšak právě proto, že pokračováním se- kularisace statků kněžských povolným sice, ale od 15. století vždy od věku k věku se obnovujícím byla vlastně idea ta provedena. Se- kularisace státu papežského provedena byla teprv za naší paměti. Nebude snad šíře známo, že byl Žižka první, který myšlénku tu ve svém listě Prachatickém výslovně pronesl. Článek Pražský týkající se pan- ství kněžského neměl ten rozum, aby kněz neměl být schopen na- bývati jmění vůbec; jednaloť se pouze o to, že kněz nemá panovati t. j. vládnouti statky nemovitými neb platy na nich zapsanými. Stíhání zjevných hříchův smrtelných mocí veřejnou bez rozdílu osob a stavů jest v našich moderních státech vůbec provedeno v tom směru, že zločiny, které společnost ohrožují, veřejná moc sama od sebe bez ohledu na stav i osoby trestati má. Zjevné hříchy měly asi pro společnost středověkou nemnoho rozdílný význam, než jaký mají za naší doby zločiny vůbec. V čtvrtém článku Pražském jest zásada jasně vyslovena, že hříchy zjevné1), tedy ovšem zločiny, mají býti z moci úřední těch, jenž právo k tomu mají, stíhány a trestány. V středověkém právě vůbec a v českém zvláště panoval celkem prin- cip obžaloby t. j. zásada, že poškozený měl k právu vinníka sám po- háněti a průvody o vině jeho přivésti. Panovala tedy tato zásada 1) Seznam jejich v Arch. Č. III, str. 216.
Strana 79
III. Moderní idey v článcích Pražských. 79 soukromého práva také při právě trestním. Nejen tato okolnost, ale mnohé jiné nedokonalosti řádův trestních měly za následek, že z pra- vidla u vyšších stavův zločiny a hříchy pohoršlivé zůstávaly bez tre- stu. Jednak tedy ustanovení, že stíhání z moci úřední mělo míti místa, jinak opět požadavek, aby tresty ty „v každém stavu“, aneb, jak Žiž- kovy řády hlásají, „bez rozdílu stavu, osoby neb pohlaví“, stejně, to jest spravedlivě byly vykonávány, tento požadavek praktické mrav- nosti má velký význam kulturně historický. Kdežto Žižka jako hejtman vojsk Táborských, „zprávce obcí če- ské země příchylných a plnících zákona buožího“ neb zprávce bra- trstva Orebského bral sobě právo k provádění trestů těchto, které dle zákona božího „na zlé slušejí“, zachovaly se nám, ač skrovné a nedostatečné paměti o tom, že byli v Praze a jak se zdá i v jiných městech na radnicích zvláštní soudové duchovní k trestání zjevných hříchův ve smyslu čtvrtého článku Pražského ustanoveni. Přislušelo jim dle všeho právo z vlastní moci vinníky před se poháněti. Již za knížete Sigmunda Korybutoviče (r. 1427) bylo proti soudu neb úřadu tomu v Praze brojeno. Po nastoupení vlády krále Sigmunda (r. 1436) zanikl aneb pozbyl své moci a působnosti. Později byl jak se zdá opět zřízen, bral však zřetel, pokud víme, alespoň v této době jen na cizoložství, smilství, hry o peníze, nepoctivé zpěvy a podobné leh- kosti.1) Ještě v průběhu 15. století zanikla zásada tato husitská úplně, a po celé 16. století panuje na veskrz opět princip soukromé obža- loby při trestních skutcích, tak že bez žaloby poškozeného nebylo trestu. V 16. století rychtáři královští jen z fiskalních ohledů vyhle- dávali ve městech některé viny, aby mohli sobě pokut dobývati. Prin- cip inkvisičuí a stíhání zločinů z moci úřední, jako právo lidské spo- lečnosti k sebeobraně, velmi pozdě obecně se ujal, a v tom směru ustanovení zřízení zemských a práv městských opravena jsou teprv novým právem hrdelním r. 1708, kde přijata vedle processu obžalo- vacího subsidiární platnost principu inkvisičního, kterážto poslední teprv řádem Teresiánským z r. 1768 až na nepatrné zbytky, a teprv soudním řádem Josefinským z r. 1788 úplně vymizela.3) Mluvíme-li o vině a trestu, nemůžeme opomenouti také zná- mou krutost trestů v středověku. Chceme-li pak býti spravedlivými, nesmíme viniti tam, kde jen užívalo se práva a zvyku v středo- věku panujícího; a kárati smíme pouze tam, kde kdo takových 1) Tomkův děj. Pr., IX, str. 175 a 176. 2) Čelakovský, České dějiny právní, zvláštní otisk z Ottova slovníku, str. 22.
III. Moderní idey v článcích Pražských. 79 soukromého práva také při právě trestním. Nejen tato okolnost, ale mnohé jiné nedokonalosti řádův trestních měly za následek, že z pra- vidla u vyšších stavův zločiny a hříchy pohoršlivé zůstávaly bez tre- stu. Jednak tedy ustanovení, že stíhání z moci úřední mělo míti místa, jinak opět požadavek, aby tresty ty „v každém stavu“, aneb, jak Žiž- kovy řády hlásají, „bez rozdílu stavu, osoby neb pohlaví“, stejně, to jest spravedlivě byly vykonávány, tento požadavek praktické mrav- nosti má velký význam kulturně historický. Kdežto Žižka jako hejtman vojsk Táborských, „zprávce obcí če- ské země příchylných a plnících zákona buožího“ neb zprávce bra- trstva Orebského bral sobě právo k provádění trestů těchto, které dle zákona božího „na zlé slušejí“, zachovaly se nám, ač skrovné a nedostatečné paměti o tom, že byli v Praze a jak se zdá i v jiných městech na radnicích zvláštní soudové duchovní k trestání zjevných hříchův ve smyslu čtvrtého článku Pražského ustanoveni. Přislušelo jim dle všeho právo z vlastní moci vinníky před se poháněti. Již za knížete Sigmunda Korybutoviče (r. 1427) bylo proti soudu neb úřadu tomu v Praze brojeno. Po nastoupení vlády krále Sigmunda (r. 1436) zanikl aneb pozbyl své moci a působnosti. Později byl jak se zdá opět zřízen, bral však zřetel, pokud víme, alespoň v této době jen na cizoložství, smilství, hry o peníze, nepoctivé zpěvy a podobné leh- kosti.1) Ještě v průběhu 15. století zanikla zásada tato husitská úplně, a po celé 16. století panuje na veskrz opět princip soukromé obža- loby při trestních skutcích, tak že bez žaloby poškozeného nebylo trestu. V 16. století rychtáři královští jen z fiskalních ohledů vyhle- dávali ve městech některé viny, aby mohli sobě pokut dobývati. Prin- cip inkvisičuí a stíhání zločinů z moci úřední, jako právo lidské spo- lečnosti k sebeobraně, velmi pozdě obecně se ujal, a v tom směru ustanovení zřízení zemských a práv městských opravena jsou teprv novým právem hrdelním r. 1708, kde přijata vedle processu obžalo- vacího subsidiární platnost principu inkvisičního, kterážto poslední teprv řádem Teresiánským z r. 1768 až na nepatrné zbytky, a teprv soudním řádem Josefinským z r. 1788 úplně vymizela.3) Mluvíme-li o vině a trestu, nemůžeme opomenouti také zná- mou krutost trestů v středověku. Chceme-li pak býti spravedlivými, nesmíme viniti tam, kde jen užívalo se práva a zvyku v středo- věku panujícího; a kárati smíme pouze tam, kde kdo takových 1) Tomkův děj. Pr., IX, str. 175 a 176. 2) Čelakovský, České dějiny právní, zvláštní otisk z Ottova slovníku, str. 22.
Strana 80
80 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. pokrokem a moderním vzděláním zavržených prostředkův užil z po- hnútek nekalých, ze msty, neb jakékoliv vášně neb zlosti, bez po- třeby neb účelu. Jen tam opět vytknouti jest dovoleno zásluhu o pokrok dobu předstihující, kde cit lidskosti proti ustálenému právu neb zvyku vedl na cesty mírnosti a shovívavosti. A ku podivu, jako shora vytkli jsme snášelivost na Táboře, tak zde opět ukázati mu- síme na jasné stopy šlechetných a dobu předstihujících zjevův při vykonávání mírnějších trestův u zločinů ve společnosti husitské vůbec, zjevův ne jako pouze osamělých událostí, ale skutečného zásadného učení lidskosti. Jako náhodou zachovala se nám v té příčině slova Ro- kycanova na koncilu Basilejském dne 4. dubna 1433 pronešená1), z kterých dovídáme se, že působoním kněžstva strany pod obojí zmen- šil se velice počet poprav v Praze dle zásady od nich hájené, že na hrdle nemá být nikdo trestán, než o kom nebylo by se nadíti žádným spůsobem polepšení. Popravy pro pouhé zlodějství jindy velmi oby- čejné byly jmenovitě zamítány. Odvolávali se při tom na starý zákon, že ani jím nebyl na zlodějství, jakožto věc pouze jmění se týkající, uložen trest smrti, než toliko náhrada několikonásobná, a poukazo- vali k tomu, že ani jiné ohavnější zločiny, jako na příklad cizolož- ství nebyly trestány ztrátou života. Vynasnažení to mělo také účinek, že po více let nebyl v Praze žádný zloděj oběšen dle staršího oby- čeje. Ale na dlouho se toto naklonění k větší lidskosti nezachovalo. Po nastoupení krále Sigmunda v panství starší krutější řád, jinde zvyklý, v té i jiných věcech zase byl obnoven.2) Když totéž mínění zastávali později bratři čeští a Chelčický ve své Síti víry pravé o tom psal, a ještě v 16. století tam, kde bratři panovali, mírněji se zločinci se nakládalo: můžeme to míti za do- klad, že ušlechtilý zjev tento a probuzená lidskost nebyla pouze zá- sluhou Pražských kněží, ale zásadou husitskou vůbec, která jako v Praze, tak na Táboře i jinde opanovala řády veřejné. Ostatně dle nálezů synod Táborských v letech 1421—14243) mělo za příčinou vy- slovenou umírnění trestů vůbec upuštěno býti od zákonů lidských a i od zákona starého, pokud jej pán Kristus neschválil neb prvotní církev v platnost neuvedla, a vůbec na trest smrti mělo jen v pádu nutné potřeby uznáno býti. Avšak nejen ve směru vykonávání spravedlnosti zasazovali se husité v duchu moderním o demokratickou rovnost před zákonem a 1) Mon. con. I, str. 341. 2) Tomek, Děj. Pr. IV, str. 572, pak VIII, str. 318. 3) Höfler, 1. c. II, 484.
80 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. pokrokem a moderním vzděláním zavržených prostředkův užil z po- hnútek nekalých, ze msty, neb jakékoliv vášně neb zlosti, bez po- třeby neb účelu. Jen tam opět vytknouti jest dovoleno zásluhu o pokrok dobu předstihující, kde cit lidskosti proti ustálenému právu neb zvyku vedl na cesty mírnosti a shovívavosti. A ku podivu, jako shora vytkli jsme snášelivost na Táboře, tak zde opět ukázati mu- síme na jasné stopy šlechetných a dobu předstihujících zjevův při vykonávání mírnějších trestův u zločinů ve společnosti husitské vůbec, zjevův ne jako pouze osamělých událostí, ale skutečného zásadného učení lidskosti. Jako náhodou zachovala se nám v té příčině slova Ro- kycanova na koncilu Basilejském dne 4. dubna 1433 pronešená1), z kterých dovídáme se, že působoním kněžstva strany pod obojí zmen- šil se velice počet poprav v Praze dle zásady od nich hájené, že na hrdle nemá být nikdo trestán, než o kom nebylo by se nadíti žádným spůsobem polepšení. Popravy pro pouhé zlodějství jindy velmi oby- čejné byly jmenovitě zamítány. Odvolávali se při tom na starý zákon, že ani jím nebyl na zlodějství, jakožto věc pouze jmění se týkající, uložen trest smrti, než toliko náhrada několikonásobná, a poukazo- vali k tomu, že ani jiné ohavnější zločiny, jako na příklad cizolož- ství nebyly trestány ztrátou života. Vynasnažení to mělo také účinek, že po více let nebyl v Praze žádný zloděj oběšen dle staršího oby- čeje. Ale na dlouho se toto naklonění k větší lidskosti nezachovalo. Po nastoupení krále Sigmunda v panství starší krutější řád, jinde zvyklý, v té i jiných věcech zase byl obnoven.2) Když totéž mínění zastávali později bratři čeští a Chelčický ve své Síti víry pravé o tom psal, a ještě v 16. století tam, kde bratři panovali, mírněji se zločinci se nakládalo: můžeme to míti za do- klad, že ušlechtilý zjev tento a probuzená lidskost nebyla pouze zá- sluhou Pražských kněží, ale zásadou husitskou vůbec, která jako v Praze, tak na Táboře i jinde opanovala řády veřejné. Ostatně dle nálezů synod Táborských v letech 1421—14243) mělo za příčinou vy- slovenou umírnění trestů vůbec upuštěno býti od zákonů lidských a i od zákona starého, pokud jej pán Kristus neschválil neb prvotní církev v platnost neuvedla, a vůbec na trest smrti mělo jen v pádu nutné potřeby uznáno býti. Avšak nejen ve směru vykonávání spravedlnosti zasazovali se husité v duchu moderním o demokratickou rovnost před zákonem a 1) Mon. con. I, str. 341. 2) Tomek, Děj. Pr. IV, str. 572, pak VIII, str. 318. 3) Höfler, 1. c. II, 484.
Strana 81
III. Husité apoštoly lidskosti. Žižka muž činu. 81 zároveň též o umírněni trestu ve prospěch lidskosti. Též vedení války mělo se díti oprotí krutým zvykům současným ve spůsobu lidštějším. Jest vůbec známé prohlášení Prokopovo na koncilu Basilejském roku 1433 o příčinách a účelu, pro kterou Čechové válku do sousedních zemí zavedli, a rovněž způsob, kterým válka ta v sousedních zemích vedena byla. Čechové vůbec skutečně šetřívali venkovský lid, tak že zde onde s nimi se proti vlastním pánům svým spolčoval, pak též žen- ské, děti a nedospělé; záhubě propadaly zvláště kostely, kláštery, panská sídla a krčmy. A co v skutcích jejich sledujeme, bylo u nich též stanoveno zákonem. Bude mně snad popřáno jinde místněji do- kázati, že ve vojenských řádech husitských nalézáme překvapující pro dobu tu ustanovení k ochraně rolnického hospodářství, krbu do- mácího, žen a rodiny, a to nejen na přátelském ale též na nepřá- telském. Aby pak nikdo nemohl popříti, že zásluha a prvenství v tomto směru náleží Čechům, budu moci též ukázati nu pamětihodný další zjev, že sice sousedé a zvláště Němci nejen zbraně a vojska sobě dle vzorů českých upravovali, ale také své řády vojenské spisovali, při tom však bez výminky vynechávali právě to, co duch český na umír- nění hrůz války ve prospěch lidskosti byl vymyslil a u sebe ve skutek uvedl! Žižka byl sice v náhledech svých jak politických, tak nábožen- ských umírněný a střízlivý, nepřítel nepořádků a nezřízeností nerozum- ných všeho druhu, ale v provádění toho, co za dobré uznal, jako i v pronásledování toho, co zavrhoval, byl nejen věrný, opravdový a neoblomný, ale také přísný a nesnášelivý. Bylť především mužem činu. Čtyry kusy Pražské byly předním heslem jeho, pro které se vším úsilím se zasazoval. Třikrát1) nalézáme je v listech jeho uve- deny. Ale jaký rozdíl jest ve čtení těchto článků ve znění jejich na příklad na sněmu v Čáslavi přijatém a listu Žižkově vydaném v Prachaticích v listopadu r. 1422 a konečně ve zřízení jeho vojen- ském! Všude klade on důraz na skutečné jich provádění, bezohledné a bezvýminečné, po dobrém i po zlém! Největší poplach a hrůzu rozšiřovalo ovšem provádění třetího a čtvrtého článku Pražského v rukou Žižkových. Tyto pravdy a zá- sady mínil Žižka nejen u národa českého, ale i slovanského a po všem křesťanství nejen rozšiřovati, lidí k tomu vedením a učením, ale skutkem prováděti nucením, puzením, kažením a rušením, jako mstěním 1) Po třetí ve smlouvě o příměří s Oldřichem z Rožmberka (18. listopadu 1420); zde však dotýká se jich pouze jen krátkým obsahem. Třída fil.-hist. 1893. 6
III. Husité apoštoly lidskosti. Žižka muž činu. 81 zároveň též o umírněni trestu ve prospěch lidskosti. Též vedení války mělo se díti oprotí krutým zvykům současným ve spůsobu lidštějším. Jest vůbec známé prohlášení Prokopovo na koncilu Basilejském roku 1433 o příčinách a účelu, pro kterou Čechové válku do sousedních zemí zavedli, a rovněž způsob, kterým válka ta v sousedních zemích vedena byla. Čechové vůbec skutečně šetřívali venkovský lid, tak že zde onde s nimi se proti vlastním pánům svým spolčoval, pak též žen- ské, děti a nedospělé; záhubě propadaly zvláště kostely, kláštery, panská sídla a krčmy. A co v skutcích jejich sledujeme, bylo u nich též stanoveno zákonem. Bude mně snad popřáno jinde místněji do- kázati, že ve vojenských řádech husitských nalézáme překvapující pro dobu tu ustanovení k ochraně rolnického hospodářství, krbu do- mácího, žen a rodiny, a to nejen na přátelském ale též na nepřá- telském. Aby pak nikdo nemohl popříti, že zásluha a prvenství v tomto směru náleží Čechům, budu moci též ukázati nu pamětihodný další zjev, že sice sousedé a zvláště Němci nejen zbraně a vojska sobě dle vzorů českých upravovali, ale také své řády vojenské spisovali, při tom však bez výminky vynechávali právě to, co duch český na umír- nění hrůz války ve prospěch lidskosti byl vymyslil a u sebe ve skutek uvedl! Žižka byl sice v náhledech svých jak politických, tak nábožen- ských umírněný a střízlivý, nepřítel nepořádků a nezřízeností nerozum- ných všeho druhu, ale v provádění toho, co za dobré uznal, jako i v pronásledování toho, co zavrhoval, byl nejen věrný, opravdový a neoblomný, ale také přísný a nesnášelivý. Bylť především mužem činu. Čtyry kusy Pražské byly předním heslem jeho, pro které se vším úsilím se zasazoval. Třikrát1) nalézáme je v listech jeho uve- deny. Ale jaký rozdíl jest ve čtení těchto článků ve znění jejich na příklad na sněmu v Čáslavi přijatém a listu Žižkově vydaném v Prachaticích v listopadu r. 1422 a konečně ve zřízení jeho vojen- ském! Všude klade on důraz na skutečné jich provádění, bezohledné a bezvýminečné, po dobrém i po zlém! Největší poplach a hrůzu rozšiřovalo ovšem provádění třetího a čtvrtého článku Pražského v rukou Žižkových. Tyto pravdy a zá- sady mínil Žižka nejen u národa českého, ale i slovanského a po všem křesťanství nejen rozšiřovati, lidí k tomu vedením a učením, ale skutkem prováděti nucením, puzením, kažením a rušením, jako mstěním 1) Po třetí ve smlouvě o příměří s Oldřichem z Rožmberka (18. listopadu 1420); zde však dotýká se jich pouze jen krátkým obsahem. Třída fil.-hist. 1893. 6
Strana 82
82 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. a trestáním. K tomu měl se také bratr Žižka s bratřími svými za po- volána. „A kdož by těchto kusův držeti a jich skutečně vésti a plniti nechtěl, toho žádného nevymíně, aniž chceme trpěti mezi sebú i u vojště s boží pomocí a na hradích, na tvrzech, městech, městečkách hrazených i otevřených, ve vsech i dvořích, žádného místa nevymi- ňujíce ani nevymlúvajíce, všecky všudy napomínati, raditi, puditi k tomu dobrému pomocí pána boha našeho. „Míníť také bratr Žižka i jiní páni, hejtmané, rytíři, panoše, měšťané, řemeslníci i robotězi svrchu psaní a jmenovaní, i všecky obce s pomocí boží a obecní ze všech neřádův trestati i bíti, trestáním honiti, mrskati, bíti i zabíjeti, stínati, věšeti, topiti, páliti i všemi pomstami mstíti, kteréž pomsty na zlé slušejí vedle zákona božího.“ „A tak budeme-li zachovávati, činiti a plniti artikule svrchupsané a spasitedlné, pán bůh bude s námi svú svatú milostí a pomocí.“ V těchto větách řádu bratrstva Žižkova jest jasně naznačen veškerý úkol a poslání, které Žižka ve věcech náboženských neb raději mravních na sebe vzal a provésti usiloval. S hlubokým přesvědčením, se zapřením veškerých osobních žá- dostí a s nadšením opravdovým bojoval slepý vojevůdce hájením a rozšiřováním těchto uznaných pravd pro zákon boží, pro obecné dobré a obranu jazyka českého a slovanského. Kdo nezná a nectí tyto ideály Žižkovy: jeho náboženské, mravní a národní přesvědčení, kdo není schopen jeho pro ně nadšení, bude ovšem z jiného stano- viska slepého bratra Žižku posuzovati, bude jemu ale také vždycky křivditi. Hleděli jsme dotud duševní obzor Žižkův, jeho úmysly a pře- svědčení jednak přímo, jednak vysvětlením poměrů v okolí jeho pa- nujících dolíčiti, pokud se dotýkaly velkých otázek, které za dob válek a bouří husitských národem českým hýbaly. Zbývá nám pro- mluviti ještě o oněch zvláštnostech ducha a povahy Žižkovy, které individualitu osoby jeho doplňují. Žižka jmenuje se sám nepřítelem všech zlých kněží. A vskutku s přísností obzvláštní trestal odpadlictví, zradu a jiné zločiny a po- klésky na kněžích. V šestnáctém století napsali na hrob jeho v Čá- slavi, že byl pýchy a lakomství kněžského přísný mstitel. Žižka vy- slovuje kdesi náhled svůj o povinnostech dvojnásob se scházejících, a tento náhled choval zajisté o kněžích, že oni měli býti lidu pří- kladem. Dějepisci téhož století podkládali mimo to zvláštní příčiny
82 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. a trestáním. K tomu měl se také bratr Žižka s bratřími svými za po- volána. „A kdož by těchto kusův držeti a jich skutečně vésti a plniti nechtěl, toho žádného nevymíně, aniž chceme trpěti mezi sebú i u vojště s boží pomocí a na hradích, na tvrzech, městech, městečkách hrazených i otevřených, ve vsech i dvořích, žádného místa nevymi- ňujíce ani nevymlúvajíce, všecky všudy napomínati, raditi, puditi k tomu dobrému pomocí pána boha našeho. „Míníť také bratr Žižka i jiní páni, hejtmané, rytíři, panoše, měšťané, řemeslníci i robotězi svrchu psaní a jmenovaní, i všecky obce s pomocí boží a obecní ze všech neřádův trestati i bíti, trestáním honiti, mrskati, bíti i zabíjeti, stínati, věšeti, topiti, páliti i všemi pomstami mstíti, kteréž pomsty na zlé slušejí vedle zákona božího.“ „A tak budeme-li zachovávati, činiti a plniti artikule svrchupsané a spasitedlné, pán bůh bude s námi svú svatú milostí a pomocí.“ V těchto větách řádu bratrstva Žižkova jest jasně naznačen veškerý úkol a poslání, které Žižka ve věcech náboženských neb raději mravních na sebe vzal a provésti usiloval. S hlubokým přesvědčením, se zapřením veškerých osobních žá- dostí a s nadšením opravdovým bojoval slepý vojevůdce hájením a rozšiřováním těchto uznaných pravd pro zákon boží, pro obecné dobré a obranu jazyka českého a slovanského. Kdo nezná a nectí tyto ideály Žižkovy: jeho náboženské, mravní a národní přesvědčení, kdo není schopen jeho pro ně nadšení, bude ovšem z jiného stano- viska slepého bratra Žižku posuzovati, bude jemu ale také vždycky křivditi. Hleděli jsme dotud duševní obzor Žižkův, jeho úmysly a pře- svědčení jednak přímo, jednak vysvětlením poměrů v okolí jeho pa- nujících dolíčiti, pokud se dotýkaly velkých otázek, které za dob válek a bouří husitských národem českým hýbaly. Zbývá nám pro- mluviti ještě o oněch zvláštnostech ducha a povahy Žižkovy, které individualitu osoby jeho doplňují. Žižka jmenuje se sám nepřítelem všech zlých kněží. A vskutku s přísností obzvláštní trestal odpadlictví, zradu a jiné zločiny a po- klésky na kněžích. V šestnáctém století napsali na hrob jeho v Čá- slavi, že byl pýchy a lakomství kněžského přísný mstitel. Žižka vy- slovuje kdesi náhled svůj o povinnostech dvojnásob se scházejících, a tento náhled choval zajisté o kněžích, že oni měli býti lidu pří- kladem. Dějepisci téhož století podkládali mimo to zvláštní příčiny
Strana 83
III. Přísnost proti kněžím. 83 jeho přísnosti Nám nelze ze spolehlivých pramenů tuto otázku zod- povědíti. Kněžstvo bylo jednak vlivem, kterého sobě hned při počátcích probouzejicího se hnutí v Čechách dobylo, jakož i relativní učeností a sběhlostí v písmě autoritou u víře a výkladu zákona božího jediné možnou, a tudy přirozeným a rozhodujícím vůdcem lidu obecného. Když pak provedením revoluce vzaly dosavadní řády církevní za své, a autorita rozdělila se na tolik dílů, kolik nalezlo se vykladačů písma svatého a zákona božího v něm obsaženého: tu musely ovšem také vzniknouti rozdílné výklady a náhledy. Právě pak, že kněžstvo tehdáž zvláště nižší, které přilnulo k novým proudům sociálním a nábožen- ským, z části vyznamenávalo se vášnivostí, svárlivostí a umíněností a tudy i obmezeností, vábilo bez ohledu na velké cíle znamenitých a šlechetných vůdců a ředitelů celého hnutí z ohledů osobních roz- ličnými hesly přívržence, a opanováním jich vyvinovalo činnosť na mnoze zhoubnou. Podněcovalo zhusta k svárům, rocení a nepokojům. Naproti tomu Žižka, jemuž jako hejtmanu vojenskému na svor- nosti, řádu a poslušenství ve vojště nejvíce záleželo, musel z hloubí srdce svého malicherné hádky kněžské a libovolná hesla jejich nená- viděti, z nichž pouze nerozum jejich a zhoubnosť chápal a zatracoval. A při tom při všem byl nucen autoritu kněží do jisté míry nejen šetřiti, ba ji častěji k účelům svým užíti. Což divu, že duši jeho opanovala nenávisť proti strůjcům neplech těch buď nerozumným a přemrštěným, aneb jinde opět nevěrným a pokryteckým. Myslím, že se nám tím s dostatek přísnosť Žižkova vůči kněžím vysvětluje. Proto také přísnost jeho neobmezovala se pouze na kněze strany pro- tivné, ale stejně stihala kněze z vlastního tábora. Obzvláště bránil tomu, aby kněží mísili se v záležitosti světské. Když Žižka v únoru 1422 s jinými hejtmany a vůdci jako roz- sudí mezi Pražany Staro- a Novoměstskými konšelům obojích měst nařídili, „aby nižádnému mistru ani knězi, ani na nižádném rathouse ani kde jinde k sobě do nižádné rady nedali choditi, leč by který byl pro zprávu ze zákona božího od nich povolán, a toto bylo po- třebí, a tu kněz radu svou tu učiniv aneb k otázce odpověděv, aby hned pryč šel“, byl to zajisté Žižka, který náhledu tomu průchod zjednal. Jest z příhody té patrno, že i Žižka uznával hlavní úkol, který kněžím připadal, aby v případech konání spravedlnosti i jiných potřebách obecných výklad zákona božího z písma činili. Výklad takový o Achanovi nalézáme v řádu bratrstra Žižkova uvedený. 6*)
III. Přísnost proti kněžím. 83 jeho přísnosti Nám nelze ze spolehlivých pramenů tuto otázku zod- povědíti. Kněžstvo bylo jednak vlivem, kterého sobě hned při počátcích probouzejicího se hnutí v Čechách dobylo, jakož i relativní učeností a sběhlostí v písmě autoritou u víře a výkladu zákona božího jediné možnou, a tudy přirozeným a rozhodujícím vůdcem lidu obecného. Když pak provedením revoluce vzaly dosavadní řády církevní za své, a autorita rozdělila se na tolik dílů, kolik nalezlo se vykladačů písma svatého a zákona božího v něm obsaženého: tu musely ovšem také vzniknouti rozdílné výklady a náhledy. Právě pak, že kněžstvo tehdáž zvláště nižší, které přilnulo k novým proudům sociálním a nábožen- ským, z části vyznamenávalo se vášnivostí, svárlivostí a umíněností a tudy i obmezeností, vábilo bez ohledu na velké cíle znamenitých a šlechetných vůdců a ředitelů celého hnutí z ohledů osobních roz- ličnými hesly přívržence, a opanováním jich vyvinovalo činnosť na mnoze zhoubnou. Podněcovalo zhusta k svárům, rocení a nepokojům. Naproti tomu Žižka, jemuž jako hejtmanu vojenskému na svor- nosti, řádu a poslušenství ve vojště nejvíce záleželo, musel z hloubí srdce svého malicherné hádky kněžské a libovolná hesla jejich nená- viděti, z nichž pouze nerozum jejich a zhoubnosť chápal a zatracoval. A při tom při všem byl nucen autoritu kněží do jisté míry nejen šetřiti, ba ji častěji k účelům svým užíti. Což divu, že duši jeho opanovala nenávisť proti strůjcům neplech těch buď nerozumným a přemrštěným, aneb jinde opět nevěrným a pokryteckým. Myslím, že se nám tím s dostatek přísnosť Žižkova vůči kněžím vysvětluje. Proto také přísnost jeho neobmezovala se pouze na kněze strany pro- tivné, ale stejně stihala kněze z vlastního tábora. Obzvláště bránil tomu, aby kněží mísili se v záležitosti světské. Když Žižka v únoru 1422 s jinými hejtmany a vůdci jako roz- sudí mezi Pražany Staro- a Novoměstskými konšelům obojích měst nařídili, „aby nižádnému mistru ani knězi, ani na nižádném rathouse ani kde jinde k sobě do nižádné rady nedali choditi, leč by který byl pro zprávu ze zákona božího od nich povolán, a toto bylo po- třebí, a tu kněz radu svou tu učiniv aneb k otázce odpověděv, aby hned pryč šel“, byl to zajisté Žižka, který náhledu tomu průchod zjednal. Jest z příhody té patrno, že i Žižka uznával hlavní úkol, který kněžím připadal, aby v případech konání spravedlnosti i jiných potřebách obecných výklad zákona božího z písma činili. Výklad takový o Achanovi nalézáme v řádu bratrstra Žižkova uvedený. 6*)
Strana 84
84 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Zmínili jsme se již, jak příkře Žižka proti výstředním kněžím i samému Korandovi, svému dříve blízkému druhu, se zachoval. V té příčině měl zajisté Žižka již před tím s některými knězi Táborskými rozličné obtíže. Tak když Žižka dne 26. března r. 1421 mínil s Pra- žany vytáhnouti proti Berounu, počal jakýsi kněz Táborský Antoch na rynku Staroměstském kázati o dvou rozích šelmy dle zjevení sv. Jana a brojiti proti mistrům a konšelům Pražským, anť se prý protiví pravdě, nechtíce dopustiti sloužení bez ornátů, což prý jest kacířství tak zjevné, jako kdyby řekl, že prase lítá. Namlouval pak bratřím, aby Pražanům nepomáhali, ale s ním na Tábor se vrátili. Skutečně také někteří vytáhli s knězem Antochem a jinými nesou- cími svátosť před vojskem z Prahy. Žižka uslyšev o tom, rozjel se za nimi a dohoniv je, ve spravedlivém hněvu vlastní pěstí kněžím natloukl. Jest to zajímavý doklad, že Žižka svůj vlastní, praktický rozum nad kněžské výklady zákona božího stavěl. Jindy opět Žižka vykonal trest na knězi bezprostředně svou rukou. Kněze, který v bitvě u Strauchova dvora u Hradce Králové z Pražské strany nesl archu, zabil slepý Žižka palcátem. Tenkráte šla po prvé archa proti arše, to jest, poprvé bojovali pod obojí mezi sebou, a tu jak se zdá, Žižka po bitvě, spravedlivým hněvem jsa pohnut, vykonal soud nad knězem nevěrným. Mimo ty a podobné příhody, kde Žižka prudkostí hněvu svého spravedlivého mečem trestával, bylo vždy zvykem jeho dříve poučo- vati, napomínati, prositi neb hroziti. V nejednom z listů jeho setká- váme se s tímto pochodem myšlének. Tak v listě Budějovickým (č. 6.), v listu Pražanům (č. 11.): „A jestliže toho neučiníte a budete chtíti které búře, neb které lži a sváry, rotíce se mezi obcemi, vésti po dnešní den; tehdy my chceme se k tomu přičiniti a mstíti buď kdož buď žádné osoby nevynímajíce“. A opět v listu Prachatickém (č. 14.): „Pakli byste toho neučinili, tehdy bychom věděli, že nepřáteli bo- žími a všech bratří Táborských býti chcete“. Tak i nešťastné, zblou- dilé Adamníky pak teprv osudu jejich upálení vydal, když všecko jeho osobní jich napomínání marným zůstalo. Když ale dle svého pře- svědčení mínil, že nápravy neb polepšení nadíti se nelze, pak vyko- nával trest krutě a bez milosrdenství, slibů a proseb více nehledě. V té příčině praví nám již uvedený německý badatel Friedrich von Bezold: „Ohledně ukrutností již dříve jsme naznačili, že tyto nelze husitům nikterak větší měrou, než odpůrcům jich vytýkati. Jednak právě v tomto směru učinili katolíci a Němci počátek, jinak opět husité, vždycky vítězní, ovšem museli dáti hrůzám průchod, které
84 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Zmínili jsme se již, jak příkře Žižka proti výstředním kněžím i samému Korandovi, svému dříve blízkému druhu, se zachoval. V té příčině měl zajisté Žižka již před tím s některými knězi Táborskými rozličné obtíže. Tak když Žižka dne 26. března r. 1421 mínil s Pra- žany vytáhnouti proti Berounu, počal jakýsi kněz Táborský Antoch na rynku Staroměstském kázati o dvou rozích šelmy dle zjevení sv. Jana a brojiti proti mistrům a konšelům Pražským, anť se prý protiví pravdě, nechtíce dopustiti sloužení bez ornátů, což prý jest kacířství tak zjevné, jako kdyby řekl, že prase lítá. Namlouval pak bratřím, aby Pražanům nepomáhali, ale s ním na Tábor se vrátili. Skutečně také někteří vytáhli s knězem Antochem a jinými nesou- cími svátosť před vojskem z Prahy. Žižka uslyšev o tom, rozjel se za nimi a dohoniv je, ve spravedlivém hněvu vlastní pěstí kněžím natloukl. Jest to zajímavý doklad, že Žižka svůj vlastní, praktický rozum nad kněžské výklady zákona božího stavěl. Jindy opět Žižka vykonal trest na knězi bezprostředně svou rukou. Kněze, který v bitvě u Strauchova dvora u Hradce Králové z Pražské strany nesl archu, zabil slepý Žižka palcátem. Tenkráte šla po prvé archa proti arše, to jest, poprvé bojovali pod obojí mezi sebou, a tu jak se zdá, Žižka po bitvě, spravedlivým hněvem jsa pohnut, vykonal soud nad knězem nevěrným. Mimo ty a podobné příhody, kde Žižka prudkostí hněvu svého spravedlivého mečem trestával, bylo vždy zvykem jeho dříve poučo- vati, napomínati, prositi neb hroziti. V nejednom z listů jeho setká- váme se s tímto pochodem myšlének. Tak v listě Budějovickým (č. 6.), v listu Pražanům (č. 11.): „A jestliže toho neučiníte a budete chtíti které búře, neb které lži a sváry, rotíce se mezi obcemi, vésti po dnešní den; tehdy my chceme se k tomu přičiniti a mstíti buď kdož buď žádné osoby nevynímajíce“. A opět v listu Prachatickém (č. 14.): „Pakli byste toho neučinili, tehdy bychom věděli, že nepřáteli bo- žími a všech bratří Táborských býti chcete“. Tak i nešťastné, zblou- dilé Adamníky pak teprv osudu jejich upálení vydal, když všecko jeho osobní jich napomínání marným zůstalo. Když ale dle svého pře- svědčení mínil, že nápravy neb polepšení nadíti se nelze, pak vyko- nával trest krutě a bez milosrdenství, slibů a proseb více nehledě. V té příčině praví nám již uvedený německý badatel Friedrich von Bezold: „Ohledně ukrutností již dříve jsme naznačili, že tyto nelze husitům nikterak větší měrou, než odpůrcům jich vytýkati. Jednak právě v tomto směru učinili katolíci a Němci počátek, jinak opět husité, vždycky vítězní, ovšem museli dáti hrůzám průchod, které
Strana 85
III. Žižka mstitelem zákona božího. 85 by v opačném případě oni sami aneb ještě ukrutněji byli zkoušeti museli. Dostačí jeden příklad: Na podzim r. 1421 ohlásili kurfirstové ve vojsku křižáckém, že v zemi české všecko napořád mimo děti, kteří rozum nemají, má být vražděno. Že pak tento rozkaz nebyl pouhou hrozbou, dokazuje krátce na to zpráva Normberských, že vše co německy neumí neb Čechu se podobá, schytávají, zabíjí neb upa- lují. Tyto z německé strany dosvědčené události nemají, pokud nám známo, na straně husitů žádné analogie, neboť jednotlivé zločiny z ne- návisti a rozčilenosti nedají se s tím nikterak srovnávati". Potud německý učenec 1). Táboři sami na synodách svých, jak jsme se shora zmínili, upřímně želeli zločinů takových, jako výprav válečných nespravedlivě podniknutých; ale shledali jsme také, že takovéto zločiny byly sku- tečně jen výminkou. Vždyť husité vůbec a Táboři zvláště první po- čali hlásati zásadně a prováděti zákonem i skutkem mírnost při tre- stech, lidskost ve válce a snášelivost u víře. Naproti tomu nelze upříti, že v téže době Řím kázal, a německá říše pokoušela se nelitostným mečem kacířský český národ z obzoru světa vyhubiti úplně! A pokud se samého Žižky týče máme i souvěkého svědka, kte- rého nikdo ze strannosti viniti nebude. Opat Ludolf Zaháňský, jenž současné události dosti věrně spisoval, ovšem tak, jak jemu zprávy z do- slechu se dostaly, a jehož vypravování jest také věrným ohlasem, jak ještě za živobytí Žižkova o něm ve Slezsku se mluvilo, mezi jiným píše, „že prý Žižka za kněze, kdo by mu jeho přivedl, po dvou ko- pách grošů sliboval; že je pak ponejvíce pálil, leda když od pravé víry ustoupili a husitské bludy přijali, vyznávali a uznávali, a dále hájiti slíbili. Když prý ale o některém z takových konvršů později se dozvěděl, že od jejich bludů opět odstoupil, tu prý takového jako odpadlíka beze všeho ohledu o život připravil, maje jen sebe a své za pravověrné“ 2). Nevěříme sice, že by byl Žižka sobě bral příklad z německých sousedů Kutnohorských a že by byl z chudé vojenské kassy bratr- ské mohl takových nákladů vésti; ale kdyby líčení opatovo i do- slovně na pravdě se zakládalo, byl by Žižka prováděl jen slabou od- vetu za to, co tehdáž Němci domácí, vojska cizí neb i strana pod jednou v Čechách proti husitům páchala. 1) O otázce té šíře jedná Palacký: Zur Geschichte des Husitenthums, pod záhlavím: Die Gräuel der Husitenkriege, 1868. 2) Tractatus de longaevo schismate, v Arch. f. österr. Gesch. sv. 60, str. 494.
III. Žižka mstitelem zákona božího. 85 by v opačném případě oni sami aneb ještě ukrutněji byli zkoušeti museli. Dostačí jeden příklad: Na podzim r. 1421 ohlásili kurfirstové ve vojsku křižáckém, že v zemi české všecko napořád mimo děti, kteří rozum nemají, má být vražděno. Že pak tento rozkaz nebyl pouhou hrozbou, dokazuje krátce na to zpráva Normberských, že vše co německy neumí neb Čechu se podobá, schytávají, zabíjí neb upa- lují. Tyto z německé strany dosvědčené události nemají, pokud nám známo, na straně husitů žádné analogie, neboť jednotlivé zločiny z ne- návisti a rozčilenosti nedají se s tím nikterak srovnávati". Potud německý učenec 1). Táboři sami na synodách svých, jak jsme se shora zmínili, upřímně želeli zločinů takových, jako výprav válečných nespravedlivě podniknutých; ale shledali jsme také, že takovéto zločiny byly sku- tečně jen výminkou. Vždyť husité vůbec a Táboři zvláště první po- čali hlásati zásadně a prováděti zákonem i skutkem mírnost při tre- stech, lidskost ve válce a snášelivost u víře. Naproti tomu nelze upříti, že v téže době Řím kázal, a německá říše pokoušela se nelitostným mečem kacířský český národ z obzoru světa vyhubiti úplně! A pokud se samého Žižky týče máme i souvěkého svědka, kte- rého nikdo ze strannosti viniti nebude. Opat Ludolf Zaháňský, jenž současné události dosti věrně spisoval, ovšem tak, jak jemu zprávy z do- slechu se dostaly, a jehož vypravování jest také věrným ohlasem, jak ještě za živobytí Žižkova o něm ve Slezsku se mluvilo, mezi jiným píše, „že prý Žižka za kněze, kdo by mu jeho přivedl, po dvou ko- pách grošů sliboval; že je pak ponejvíce pálil, leda když od pravé víry ustoupili a husitské bludy přijali, vyznávali a uznávali, a dále hájiti slíbili. Když prý ale o některém z takových konvršů později se dozvěděl, že od jejich bludů opět odstoupil, tu prý takového jako odpadlíka beze všeho ohledu o život připravil, maje jen sebe a své za pravověrné“ 2). Nevěříme sice, že by byl Žižka sobě bral příklad z německých sousedů Kutnohorských a že by byl z chudé vojenské kassy bratr- ské mohl takových nákladů vésti; ale kdyby líčení opatovo i do- slovně na pravdě se zakládalo, byl by Žižka prováděl jen slabou od- vetu za to, co tehdáž Němci domácí, vojska cizí neb i strana pod jednou v Čechách proti husitům páchala. 1) O otázce té šíře jedná Palacký: Zur Geschichte des Husitenthums, pod záhlavím: Die Gräuel der Husitenkriege, 1868. 2) Tractatus de longaevo schismate, v Arch. f. österr. Gesch. sv. 60, str. 494.
Strana 86
86 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Tolik ale pravdy můžeme s jistotou ze zprávy té čerpati, že Žižka jen odpadlictví, když polepšení více neočekával, aneb zjevné hříchy a pak ovšem bez milosti na kněžích trestal. V tomto smyslu pak svědectví to úplně se shoduje s činy jeho a zprávami odjinud nám známými. Že zásada tato nebyla pouze osobním náhledem Žižkovým, ale že jiní vyčetli ji ze zákona božího a obecně schvalovali, toho nale- zám doklad ve výpovědi devatenácti rozsudí mezi Pražany Staro- i Novoměstskými dne 5. února 1422 vydané, mezi kterými ovšem vedle Žižky, vítěze u Habru, seděli nejpřednější z panstva strany pod obojí v Čechách, i též dva páni moravští, zemané čeští a hejtmané Jan Roháč a Zbyněk z Buchova, a Pražský hejtman Jan Hvězda z Vícemilic. Tam čteme, že kdyby který kněz nechtěl poslušen býti čtyr mistrův ustanovených, a mimo jich vůli které kusy vedl ne- řádně, neb búřil kterú obec, neb kázal věci, které by ze zákona bo- žího dovésti nemohl a to těmi čtyrmi mistry ukázáno bylo a provedeno, takový každý má z obcí vyhnán býti, a pak-li by od těch mistrův k tomu usazených shledán byl neustupně, tehdy buď nad jeho životem popraveno, jakožto nad bludným, neustupným sluší.“ Dost možná, že právě v tomto přísném nařízení ohlašoval se vliv a náhled Žižkův, ačkoliv zvláště na straně pražské bylo, jak ze svědectví Vavřince z Březové souditi můžeme, mnoho jiných mužů, kteří počátek všeho zlého hledali v přílišnostech kněžstva zvláště Táborského. Mimo náboženské přesvědčení měl Žižka ještě jiný dů- vod, pro který jej přílišnosti a nerozum jisté části kněží Táborských hořkostí a hněvem naplňoval. Bylo to právě zření jeho ke skutkům a praktickým výsledkům, kterých on si nejvíce hleděl, a při kterých jemu kněži byli často překážkou — jak jsme viděli při knězi Anto- chovi — nepředvídanou a tudy tím mrzutější. Nazvali jsme již Žižku ve věcech náboženského přesvědčení ne- snášelivým a zmínili jsme se také, že právě opravdovost přesvědčení jeho byla toho příčinou, že ty, kteří čtyry kusy Pražské nevedli a nehájili, přímo měl za kacíře. Předce však spůsob pokračování jeho proti nevěrným laikům líšil se podstatně a byl mnohem mírnější, než proti kněžím. Platný o tom důkaz podává nám zásada v manifestu jeho strany vyslovená, že nechtí mezi sebou, ani u vojště, v hradech, tvrzích, městečkách a vsích jich trpěti, „ale všecky všude napomínati, raditi, puditi, honiti k tomu dobrému pomocí pána boha.“ Proto zdá se mně výrok o něm pronešený1) až příliš přísný, dle něhož prý „pro 1) Palacký, III, 1, 533.
86 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Tolik ale pravdy můžeme s jistotou ze zprávy té čerpati, že Žižka jen odpadlictví, když polepšení více neočekával, aneb zjevné hříchy a pak ovšem bez milosti na kněžích trestal. V tomto smyslu pak svědectví to úplně se shoduje s činy jeho a zprávami odjinud nám známými. Že zásada tato nebyla pouze osobním náhledem Žižkovým, ale že jiní vyčetli ji ze zákona božího a obecně schvalovali, toho nale- zám doklad ve výpovědi devatenácti rozsudí mezi Pražany Staro- i Novoměstskými dne 5. února 1422 vydané, mezi kterými ovšem vedle Žižky, vítěze u Habru, seděli nejpřednější z panstva strany pod obojí v Čechách, i též dva páni moravští, zemané čeští a hejtmané Jan Roháč a Zbyněk z Buchova, a Pražský hejtman Jan Hvězda z Vícemilic. Tam čteme, že kdyby který kněz nechtěl poslušen býti čtyr mistrův ustanovených, a mimo jich vůli které kusy vedl ne- řádně, neb búřil kterú obec, neb kázal věci, které by ze zákona bo- žího dovésti nemohl a to těmi čtyrmi mistry ukázáno bylo a provedeno, takový každý má z obcí vyhnán býti, a pak-li by od těch mistrův k tomu usazených shledán byl neustupně, tehdy buď nad jeho životem popraveno, jakožto nad bludným, neustupným sluší.“ Dost možná, že právě v tomto přísném nařízení ohlašoval se vliv a náhled Žižkův, ačkoliv zvláště na straně pražské bylo, jak ze svědectví Vavřince z Březové souditi můžeme, mnoho jiných mužů, kteří počátek všeho zlého hledali v přílišnostech kněžstva zvláště Táborského. Mimo náboženské přesvědčení měl Žižka ještě jiný dů- vod, pro který jej přílišnosti a nerozum jisté části kněží Táborských hořkostí a hněvem naplňoval. Bylo to právě zření jeho ke skutkům a praktickým výsledkům, kterých on si nejvíce hleděl, a při kterých jemu kněži byli často překážkou — jak jsme viděli při knězi Anto- chovi — nepředvídanou a tudy tím mrzutější. Nazvali jsme již Žižku ve věcech náboženského přesvědčení ne- snášelivým a zmínili jsme se také, že právě opravdovost přesvědčení jeho byla toho příčinou, že ty, kteří čtyry kusy Pražské nevedli a nehájili, přímo měl za kacíře. Předce však spůsob pokračování jeho proti nevěrným laikům líšil se podstatně a byl mnohem mírnější, než proti kněžím. Platný o tom důkaz podává nám zásada v manifestu jeho strany vyslovená, že nechtí mezi sebou, ani u vojště, v hradech, tvrzích, městečkách a vsích jich trpěti, „ale všecky všude napomínati, raditi, puditi, honiti k tomu dobrému pomocí pána boha.“ Proto zdá se mně výrok o něm pronešený1) až příliš přísný, dle něhož prý „pro 1) Palacký, III, 1, 533.
Strana 87
III. Táboři a mistr Vavřinec. 87 zákon boží plenil a vraždil nemilosrdně všecky ty, kteří dle něho živi nebyli." Kdyby letopisci dob těch nebyli z pravidla zaznamenávali holé události a jen pouze jako výminkou uváděli, proč se tak a nejinak stalo, mohli bychom dojista provésti důkazy podrobné, že případy ukrutného řádění mečem i ohněm, které se neděly proti vůli Žižkově zuřivým vojskem, nýbrž přímo neb patrně z jeho vůle, byly vždy jen trestem neb odvetou v duchu jeho doby zaslouženou. Takovou výminkou jest na příklad paměť starého letopisu če- ského, že Žižka kázal v Libochovicích (r. 1424) veřejně upáliti čtyry mnichy, protože byli násilníci panen a paní. Uvedu jiný případ podrobnější. Vavřinec z Březové vypravuje o ukrutnostech Táborů, že prý nejvíce kostely a kláštery, ale i lid světský i duchovní nelidsky upa- lovali. Tak právě prý v Prachaticích, krvavé ruce Táborů dobyvše města, 135 lidí cepy a mečem jako prý zvěř v ulicích ukrutně pobili. a 85 v zakristii kostela sudy a slámu zapálivše beze všeho milosr- denství upálili, ačkoliv na kolenou, sepnutýma a k nebi zdviženýma rukama usedavě prosili, aby nebohým dali času na pokání, že vše chtí činiti, čeho sobě přejí. Kdyby tentýž Vavřinec z Březové tutéž událost na jiném místě se vším, co předcházelo, nevypravoval, byl by dojem tohoto krvavého díla ovšem ještě hroznější. Slyšme, jak tu vypravuje: „Táboři majíce tenkráte Písek osazený, želeli nátisků svých sou- sedů Prachatických, kterými věrné zákonu božímu pronásledovali. Když Táboři (v dubnu r. 1420), spálivše a částečně pobořivše zdi města Prachatic, se odtud vzdálili, vrátili se někteří z protivníků opět, kteří strachem před Tábory byli utekli, a spravivše poněkud domy a zdi zouplna, počali veškeré pod obojí spůsobou hrozně pronásledovati; některé uvrhli do žaláře, aby je k odpřisáhnutí přinutili, jiné, vzavše jim jejich statky, z města vyhnali a co horšího jest, dva neb tři hor- litele zákona nevinně spálili, mezi nimiž byl kněz Ondřej z Věrova, dříve zvoník Prachatický, jehož z pole jeho zdvihli, a že obrazy ničil, ne- lidsky spálili. Pročež Žižka, hejtman Táborský, svrchupsaného dne (12. listop. 1420) s bratřími a sestrami s tělem božím v čele vytrhl proti Prachaticům, což měšťané zvěděvše, zavřeli brány a k obraně na zdech se hotovili. Tu Žižka přiblíživ se, je zprvu smířlivě oslovil, řka: „Otevřte brány a nechte nás pokojně s tělem božím a knězi do města, slibujeme vám, že nemáte ani na těle ani na statcích škod utrpěti.“ Tito však rouhajíce se, odpověděli: „Není nám třeba vašeho
III. Táboři a mistr Vavřinec. 87 zákon boží plenil a vraždil nemilosrdně všecky ty, kteří dle něho živi nebyli." Kdyby letopisci dob těch nebyli z pravidla zaznamenávali holé události a jen pouze jako výminkou uváděli, proč se tak a nejinak stalo, mohli bychom dojista provésti důkazy podrobné, že případy ukrutného řádění mečem i ohněm, které se neděly proti vůli Žižkově zuřivým vojskem, nýbrž přímo neb patrně z jeho vůle, byly vždy jen trestem neb odvetou v duchu jeho doby zaslouženou. Takovou výminkou jest na příklad paměť starého letopisu če- ského, že Žižka kázal v Libochovicích (r. 1424) veřejně upáliti čtyry mnichy, protože byli násilníci panen a paní. Uvedu jiný případ podrobnější. Vavřinec z Březové vypravuje o ukrutnostech Táborů, že prý nejvíce kostely a kláštery, ale i lid světský i duchovní nelidsky upa- lovali. Tak právě prý v Prachaticích, krvavé ruce Táborů dobyvše města, 135 lidí cepy a mečem jako prý zvěř v ulicích ukrutně pobili. a 85 v zakristii kostela sudy a slámu zapálivše beze všeho milosr- denství upálili, ačkoliv na kolenou, sepnutýma a k nebi zdviženýma rukama usedavě prosili, aby nebohým dali času na pokání, že vše chtí činiti, čeho sobě přejí. Kdyby tentýž Vavřinec z Březové tutéž událost na jiném místě se vším, co předcházelo, nevypravoval, byl by dojem tohoto krvavého díla ovšem ještě hroznější. Slyšme, jak tu vypravuje: „Táboři majíce tenkráte Písek osazený, želeli nátisků svých sou- sedů Prachatických, kterými věrné zákonu božímu pronásledovali. Když Táboři (v dubnu r. 1420), spálivše a částečně pobořivše zdi města Prachatic, se odtud vzdálili, vrátili se někteří z protivníků opět, kteří strachem před Tábory byli utekli, a spravivše poněkud domy a zdi zouplna, počali veškeré pod obojí spůsobou hrozně pronásledovati; některé uvrhli do žaláře, aby je k odpřisáhnutí přinutili, jiné, vzavše jim jejich statky, z města vyhnali a co horšího jest, dva neb tři hor- litele zákona nevinně spálili, mezi nimiž byl kněz Ondřej z Věrova, dříve zvoník Prachatický, jehož z pole jeho zdvihli, a že obrazy ničil, ne- lidsky spálili. Pročež Žižka, hejtman Táborský, svrchupsaného dne (12. listop. 1420) s bratřími a sestrami s tělem božím v čele vytrhl proti Prachaticům, což měšťané zvěděvše, zavřeli brány a k obraně na zdech se hotovili. Tu Žižka přiblíživ se, je zprvu smířlivě oslovil, řka: „Otevřte brány a nechte nás pokojně s tělem božím a knězi do města, slibujeme vám, že nemáte ani na těle ani na statcích škod utrpěti.“ Tito však rouhajíce se, odpověděli: „Není nám třeba vašeho
Strana 88
88 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. těla Kristova, ani vašich kněží, máme tělo Kristovo i kněze, kteří nám dostačí“. Když to Žižka uslyšel, zvolal vysokým hlasem: „Pří- sahám dnes bohu, jest-li vás dnes mocí dobudu, nebudu z vás žád- ného živiti, ale všecky dám utratiti, kolikž vás bude“. Tu hned dal znamení bratřím k útoku, a tito ze všech stran na město udeřivše, brzo na mnohých místech řebříky přistavivše, mocí přes zdě do města se dostali, neboť střelci a pračata Táborští zabraňovali sousedům, jenž puškami, smolou a kameny se bránili, aby nemohli ani přes zeď vyhléd- nouti. Když Táboři takto na několika místech zeď zlezli, některé hned na zdi cepy skolili, jiné pronásledujíce v ulicích jako zvěř pobili. Když pak otevřeli bránu, vešli i ostatní bratři a sestry s tělem Kri- stovým zpívajíce do města; zde pak rozdělivše se po domech, ple- nili; tu a tam, kde skryté muže nalezli, odpouštějíce ženám i dětem, ukrutně ubíjeli aneb zajaté před Žižku vedli, které všecky až as na sedm věrných Žižka kázal v sakristii zavříti; a když 85 muži těsně stojí- cími byla naplněna, řečený Žižka všecky kázal spáliti, ačkoliv sepnu- týma rukama pro lásku boží prosili, aby jim život byl darován, aby svých hříchů mohli se káti a veškerou vůli jejich vyplniti. Táboři však jakoby hluší těchto slzavých proseb neslyšíce, vysmolené sudy se slámou zapálenou na hlavy v sakristi zavřených házeli a je tak kouřem i ohněm zadusili a pak sbořivše nad sakristií klenutí, hrob jim připravili. Ze zabitých asi 130 po ulicích ležících některé po- hřbili, jiné do studně jednoho občana uvrhli, a vyhnavše ženy a děti, sami město osadili a ohradili se příkopy pilně vlastní rukou zdě- lanými.“ Z dvojího vypravování Vavřincova o příběhu tomto dobře mů- žeme poznati, do jaké míry žaloby jeho na ukrutnosti Táborské bý- vají odůvodněny. Vynecháním toho, co předcházelo, nabývá událost jiného světla. Z vypravování Vavřincova srozumívám, že mimo vše co před- cházelo, rouhání se Prachatických tělu božímu, které v pokřikování jejich shledával, Žižku o zlomyslnosti a nepolepšitelnosti jejich úplně přesvědčilo a k strašné přísaze, kterou pak doslovně dodržel, přimělo. Zneuctění těla božího považováno bylo za nejtěžší zločin a hřích smrtelný, a z vypravování kronikářů doby té dobře cítíme hrůzu, s kterou o podobných činech, které se tu a tam v bouřlivých těch dobách sběhly, vypravují.1) 1) Nepochybuju také, že zprávy, jak Vavřince z Březové, tak Bartoška z Dra- honic o účastenství Žižky při vybití radnice Novoměstské v červenci r. 1420 a vzetí pomsty na konšelích, kterým ovšem vina zneuctění procesí s tělem božím
88 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. těla Kristova, ani vašich kněží, máme tělo Kristovo i kněze, kteří nám dostačí“. Když to Žižka uslyšel, zvolal vysokým hlasem: „Pří- sahám dnes bohu, jest-li vás dnes mocí dobudu, nebudu z vás žád- ného živiti, ale všecky dám utratiti, kolikž vás bude“. Tu hned dal znamení bratřím k útoku, a tito ze všech stran na město udeřivše, brzo na mnohých místech řebříky přistavivše, mocí přes zdě do města se dostali, neboť střelci a pračata Táborští zabraňovali sousedům, jenž puškami, smolou a kameny se bránili, aby nemohli ani přes zeď vyhléd- nouti. Když Táboři takto na několika místech zeď zlezli, některé hned na zdi cepy skolili, jiné pronásledujíce v ulicích jako zvěř pobili. Když pak otevřeli bránu, vešli i ostatní bratři a sestry s tělem Kri- stovým zpívajíce do města; zde pak rozdělivše se po domech, ple- nili; tu a tam, kde skryté muže nalezli, odpouštějíce ženám i dětem, ukrutně ubíjeli aneb zajaté před Žižku vedli, které všecky až as na sedm věrných Žižka kázal v sakristii zavříti; a když 85 muži těsně stojí- cími byla naplněna, řečený Žižka všecky kázal spáliti, ačkoliv sepnu- týma rukama pro lásku boží prosili, aby jim život byl darován, aby svých hříchů mohli se káti a veškerou vůli jejich vyplniti. Táboři však jakoby hluší těchto slzavých proseb neslyšíce, vysmolené sudy se slámou zapálenou na hlavy v sakristi zavřených házeli a je tak kouřem i ohněm zadusili a pak sbořivše nad sakristií klenutí, hrob jim připravili. Ze zabitých asi 130 po ulicích ležících některé po- hřbili, jiné do studně jednoho občana uvrhli, a vyhnavše ženy a děti, sami město osadili a ohradili se příkopy pilně vlastní rukou zdě- lanými.“ Z dvojího vypravování Vavřincova o příběhu tomto dobře mů- žeme poznati, do jaké míry žaloby jeho na ukrutnosti Táborské bý- vají odůvodněny. Vynecháním toho, co předcházelo, nabývá událost jiného světla. Z vypravování Vavřincova srozumívám, že mimo vše co před- cházelo, rouhání se Prachatických tělu božímu, které v pokřikování jejich shledával, Žižku o zlomyslnosti a nepolepšitelnosti jejich úplně přesvědčilo a k strašné přísaze, kterou pak doslovně dodržel, přimělo. Zneuctění těla božího považováno bylo za nejtěžší zločin a hřích smrtelný, a z vypravování kronikářů doby té dobře cítíme hrůzu, s kterou o podobných činech, které se tu a tam v bouřlivých těch dobách sběhly, vypravují.1) 1) Nepochybuju také, že zprávy, jak Vavřince z Březové, tak Bartoška z Dra- honic o účastenství Žižky při vybití radnice Novoměstské v červenci r. 1420 a vzetí pomsty na konšelích, kterým ovšem vina zneuctění procesí s tělem božím
Strana 89
III. Žižka a mistři Pražští. 89 Žižka bojoval za svoje hesla mečem i ohněm, ovšem krutě, však ve spůsobu svého věku. A při tom prováděl úkol tento s opra- vdovostí a důsledností neobyčejnou. Není tedy divu, že byl od svých nepřátel právě tak rozhodně za živa i po smrti nenáviděn a haněn, jako od svých jako věrný bratr milován ba zbožňován. Významné jest, že na příklad Vavřinec z Březové, rozhodný stranník Pražských mistrů, který nejtěžší žaloby v neprospěch Táborů pronáší, jejich ukrutnosti a vý- střednosti do nejhoršího světla staví a tím se stal žalobníkem jejich nejnebezpečnějším, s úctou mluví o Žižkovi, jeho neobyčejnou od- vahu a udatnost a velké činy vojenské při úplné slepotě vykonané na několika místech vynáší, jej horlitelem pro zákon boží obzvlá- štním nazývaje. Okolnost ta potvrzuje jednak, co jsme nahoře již po- věděli, že Žižka v náhledech svých věroučných nelišil se od mírných kališníkův a nebyl přívržencem novot Táborských, jednak ale též do- kazuje, že Žižka nebyl v jednání svém zuřivcem, jak pozdější věk neustále zvykl sobě jej líčiti, aneb alespoň nebyl horším, než „umír- nění“ stranníci jeho v Praze. On byl jen přísným, důsledným a bez- ohledným vykonavatelem trestů, jak přesvědčeu byl, spravedlivých dle zákona božího. Nesmíme při posuzování jeho nikdy zapomínati na názory věku jeho, v kterém žil, kde na příklad Vavřinec z Březové, tentýž mistr Pražský, mírný kališník a žalobník na Tábory, provází zprávu podanou o pobití až na jednoho všech Adamníkův obojího po- hlaví slovy: Gloria tibi Domine! Sláva Bohu! a podobně na jiném místě zprávu o spálení ševce Václava v sudě pro jeho přesvědčení pikartské rovněž povzdechem: Deo gracias! Z těchto vzdechův stran- nického mistra Pražského poznáváme, že tento sdílel úplně slabost při straně Pražské obyčejnou: nesnášelivost, a z nesrovnalosti, s jakou vypravuje o příběhu Prachatickém — jen Tábory vině, ačkoliv ne- mohl zamlčeti, že vše dělo se na přímý rozkaz Žižkův — můžeme směle souditi, že by byl Žižkovi krutost z podobného pramene vzni- klou rád odpustil, jen kdyby jemu tím nebyla ušla příležitost, Tábo- rům opět jednou zatopiti. K charakteristice 15. století dotýkám se zběžně jediným pří- kladem, že dle řádů vojenských u Švýcarů psaným bylo zákonem ještě ve válkách burgundských (v létech 1468—1484), že v boji nemá nikdo živen býti, ale že sluší pokud možná každého nepřítele zabíti. Dle zvyku jejich bývaly také posádky hradů a tvrzí dobytých napo- v čele dávána byla, zakládají se na pravdě, a že Žižka, účastniv se průvodu toho, byl nejpřednějším mezi těmi, jenž ohavnost tu hned na místě pomstili.
III. Žižka a mistři Pražští. 89 Žižka bojoval za svoje hesla mečem i ohněm, ovšem krutě, však ve spůsobu svého věku. A při tom prováděl úkol tento s opra- vdovostí a důsledností neobyčejnou. Není tedy divu, že byl od svých nepřátel právě tak rozhodně za živa i po smrti nenáviděn a haněn, jako od svých jako věrný bratr milován ba zbožňován. Významné jest, že na příklad Vavřinec z Březové, rozhodný stranník Pražských mistrů, který nejtěžší žaloby v neprospěch Táborů pronáší, jejich ukrutnosti a vý- střednosti do nejhoršího světla staví a tím se stal žalobníkem jejich nejnebezpečnějším, s úctou mluví o Žižkovi, jeho neobyčejnou od- vahu a udatnost a velké činy vojenské při úplné slepotě vykonané na několika místech vynáší, jej horlitelem pro zákon boží obzvlá- štním nazývaje. Okolnost ta potvrzuje jednak, co jsme nahoře již po- věděli, že Žižka v náhledech svých věroučných nelišil se od mírných kališníkův a nebyl přívržencem novot Táborských, jednak ale též do- kazuje, že Žižka nebyl v jednání svém zuřivcem, jak pozdější věk neustále zvykl sobě jej líčiti, aneb alespoň nebyl horším, než „umír- nění“ stranníci jeho v Praze. On byl jen přísným, důsledným a bez- ohledným vykonavatelem trestů, jak přesvědčeu byl, spravedlivých dle zákona božího. Nesmíme při posuzování jeho nikdy zapomínati na názory věku jeho, v kterém žil, kde na příklad Vavřinec z Březové, tentýž mistr Pražský, mírný kališník a žalobník na Tábory, provází zprávu podanou o pobití až na jednoho všech Adamníkův obojího po- hlaví slovy: Gloria tibi Domine! Sláva Bohu! a podobně na jiném místě zprávu o spálení ševce Václava v sudě pro jeho přesvědčení pikartské rovněž povzdechem: Deo gracias! Z těchto vzdechův stran- nického mistra Pražského poznáváme, že tento sdílel úplně slabost při straně Pražské obyčejnou: nesnášelivost, a z nesrovnalosti, s jakou vypravuje o příběhu Prachatickém — jen Tábory vině, ačkoliv ne- mohl zamlčeti, že vše dělo se na přímý rozkaz Žižkův — můžeme směle souditi, že by byl Žižkovi krutost z podobného pramene vzni- klou rád odpustil, jen kdyby jemu tím nebyla ušla příležitost, Tábo- rům opět jednou zatopiti. K charakteristice 15. století dotýkám se zběžně jediným pří- kladem, že dle řádů vojenských u Švýcarů psaným bylo zákonem ještě ve válkách burgundských (v létech 1468—1484), že v boji nemá nikdo živen býti, ale že sluší pokud možná každého nepřítele zabíti. Dle zvyku jejich bývaly také posádky hradů a tvrzí dobytých napo- v čele dávána byla, zakládají se na pravdě, a že Žižka, účastniv se průvodu toho, byl nejpřednějším mezi těmi, jenž ohavnost tu hned na místě pomstili.
Strana 90
90 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. řád pobíjeny a zajatí popravováni. Staly-li se podobné porážky od husitů, bylo to výminkou, poraženými nepřáteli vlastní ukrutností neb urputností zaviněnou. Žižka byl záhy po svém veřejném vystoupení postrachem svých nepřátel. Nebylo to zajisté pouze pro tvrdost jeho válečné metody a krutost jeho vojska, nýbrž rovněž a ještě spíše pro pádnost jeho cepů, hbitost jeho vojsk a nevyčerpatelný vojenský důvtip, kterým dovedl vždy a vždycky s hrstkou svých bratří nejen nepříteli odolati, ale je z pravidla též k hanebnému útěku přivésti. Přepamátné boje u Nekměře, u Sudoměře, na hoře Vítkově a u Boru, které vítězně a vždy proti mnohonásobně četnějšímu nepříteli slavně skončil, staly se brzo pověstnými. Již u Sudoměře pán bůh divem pomáhal, že slunce zašlo před časem za horu, a nepřátelé to vidouce, v mnoho hlasův mluvili: Mé kopí jich nebode, můj meč jich neseče a můj samostříl jich nestřílí! Tak víra i pověra rozšiřovala postrach před jeho vojsky. Z dopisu Vodňanských (28. srpna 1420) panu Oldřichovi z Rožmberka mluví neméně zvláštní úzkost před Žižkou: „... Jistáť jest věc, žeť jest na Písku Žižka — — a takéť, pane milý, žalujemť na své žoldnéře, že kdyžť sú zvěděli Žižku na Písku, tehdáž sú od nás pryč odjeli ihned. Protož milý pane, rač spomenúti naši sirobu, a rač nás opatřiti; neb nebude-li boha a TMti, tehdy my zahynem a králův zámek ztratíme“. A Žižka byl sobě vědom této moci svého jména a dovedl jeho užíti. Když rok potom ztrativ před Rabím druhé oko své, v Praze se hojil a lékaři žádnou naději, že by zraku nabyl, nedávali, vyjel úplný slepec s Pražany po neštěstí jejich u Mostu proti Míšňanům, aby prý Němcům alespoň strachu nahnal. A Míšňané o tom uslyševše, dříve než vojsko k Lounům dojelo, ze země se vy- tratili. Když Žižka, dobývaje Krasikov, vojskem již hřeben hory byl ob- sadil, obával se právem Bohuslav ze Švamberka, že kdyby jeho Tá- boři mocí dobyli, ani posádku, ani jeho by neživili. Na jeho nalehání dosáhl toho, ač prý s obtíží, pan Petr Zmrzlík u Táborů, že mu život darovali. Mělť ovšem pan Bohuslav, do té doby nejúhlavnější protiv- ník husitů, špatné svědomí. Podobně Litoměřičtí vzdali se raději Pražanům, než Žižkovi, který jich obléhal. Také jim asi tanuly na mysli hříchy, kterých se za doby pobytu u nich krále Sigmunda byli proti spolusousedům pod obojí dopustili! Žižka byl dle povolání svého vojín. Veškeré jednání jeho řídilo se spravedlivou přísností stavu tomu přiměřenou. Proto hájil uznané
90 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. řád pobíjeny a zajatí popravováni. Staly-li se podobné porážky od husitů, bylo to výminkou, poraženými nepřáteli vlastní ukrutností neb urputností zaviněnou. Žižka byl záhy po svém veřejném vystoupení postrachem svých nepřátel. Nebylo to zajisté pouze pro tvrdost jeho válečné metody a krutost jeho vojska, nýbrž rovněž a ještě spíše pro pádnost jeho cepů, hbitost jeho vojsk a nevyčerpatelný vojenský důvtip, kterým dovedl vždy a vždycky s hrstkou svých bratří nejen nepříteli odolati, ale je z pravidla též k hanebnému útěku přivésti. Přepamátné boje u Nekměře, u Sudoměře, na hoře Vítkově a u Boru, které vítězně a vždy proti mnohonásobně četnějšímu nepříteli slavně skončil, staly se brzo pověstnými. Již u Sudoměře pán bůh divem pomáhal, že slunce zašlo před časem za horu, a nepřátelé to vidouce, v mnoho hlasův mluvili: Mé kopí jich nebode, můj meč jich neseče a můj samostříl jich nestřílí! Tak víra i pověra rozšiřovala postrach před jeho vojsky. Z dopisu Vodňanských (28. srpna 1420) panu Oldřichovi z Rožmberka mluví neméně zvláštní úzkost před Žižkou: „... Jistáť jest věc, žeť jest na Písku Žižka — — a takéť, pane milý, žalujemť na své žoldnéře, že kdyžť sú zvěděli Žižku na Písku, tehdáž sú od nás pryč odjeli ihned. Protož milý pane, rač spomenúti naši sirobu, a rač nás opatřiti; neb nebude-li boha a TMti, tehdy my zahynem a králův zámek ztratíme“. A Žižka byl sobě vědom této moci svého jména a dovedl jeho užíti. Když rok potom ztrativ před Rabím druhé oko své, v Praze se hojil a lékaři žádnou naději, že by zraku nabyl, nedávali, vyjel úplný slepec s Pražany po neštěstí jejich u Mostu proti Míšňanům, aby prý Němcům alespoň strachu nahnal. A Míšňané o tom uslyševše, dříve než vojsko k Lounům dojelo, ze země se vy- tratili. Když Žižka, dobývaje Krasikov, vojskem již hřeben hory byl ob- sadil, obával se právem Bohuslav ze Švamberka, že kdyby jeho Tá- boři mocí dobyli, ani posádku, ani jeho by neživili. Na jeho nalehání dosáhl toho, ač prý s obtíží, pan Petr Zmrzlík u Táborů, že mu život darovali. Mělť ovšem pan Bohuslav, do té doby nejúhlavnější protiv- ník husitů, špatné svědomí. Podobně Litoměřičtí vzdali se raději Pražanům, než Žižkovi, který jich obléhal. Také jim asi tanuly na mysli hříchy, kterých se za doby pobytu u nich krále Sigmunda byli proti spolusousedům pod obojí dopustili! Žižka byl dle povolání svého vojín. Veškeré jednání jeho řídilo se spravedlivou přísností stavu tomu přiměřenou. Proto hájil uznané
Strana 91
III. Postrach před Žižkou. Jeho intimní povaha. 91 řády a autority vrchností, chtěl aby čest byla vzdávána i poslušnost zachována, a zvláště ve vojště žádal neobmezenou poslušnost k starším nebo-li hejtmanům od kohokolivěk, bez rozdílu řádu, žádných osob nevyjímaje. O řádném poslušenství a úctě k vrchnosti vícekráte horlí v li- stech svých. Tak (11. června 1422) Pražanům přísně přikazuje, aby starší své, jakožto purkmistry, konšely, obecné a rychtáře v čest měli, a aby před těmito, kdožby měli s kým co činiti, buďto o zboží nebo o jiné věci, bez rocení, bez sbírání byli před nimi řádně každý se svú pří. S důrazem zvěstuje přátelům svým, že s Táborskými se sro- vnal, že se dobrovolně poddali, chtíce jemu býti poslušni jakožto kdy. A ve vojenském řádu svém zvláště připomíná řádné poslušenství, neboť prý skrze neposlušenství a neřádné výtržky veliké škody prý brávali na bratřích i na statcích, a hanbu od nepřátel božích a svých trpěli. Tvrdá kázeň jeho byla také vůbec v ústech lidu známá. Zdá se nám a není divu, že Žižka jako vojevůdce a jako ne- přemožený vojevůdce nerad jinou autoritu mimo pána boha a své vlastní opravdové přesvědčení uznával. Alespoň odporu nikde netrpěl, a štěstí zbraní jeho ovšem dávalo jemu naveskrz za právo. Co do povahy nebyl člověkem chladným, vypočítavým, ale tem- peramentem živý a přímý a nepřítel pokrytství. Při vznětlivosti po- vahy své byl nedůtklivým, někdy snad i prchlým, a snadno zaplála tvář jeho hněvem spravedlivým. Nebyl diplomat, aniž přítel chladných forem zdvořilých. Tuto drsnost povahy své Žižka ani v dopisech svých netajil a rád pouštěl bez ohledu na osoby uzdu nevoli své, vůbec rád sobě zaláteřil. Tak Táborským kněžím pikartů, kacířů a ševců dával; vynadal Korybutovi, nazývaje ho knížetem vražedlným a paličem pro- klatým; podobně učinil v srpnu r. 1421 v odpovědném listu svém markrabím Míšenským a Fridrichovi mladšímu, lantkrabí Durynskému, zatvrzelých kacířů, vražedníků a nectných krve prolévačů jim dávaje. Pro tuto právě zmíněnou povahu svoji nebyl ani zarputilým, ani nepřístupným. Mírnými domluvami s důvody, zvláště při styku osob- ním ne nesnadno dával se udobřiti. Tak dovedl Korybut hněv jeho při osobním styku ukonejšiti, až i v srdečnou laskavost obrátiti. A mladý kněz Rokycana dovedl výmluvností svojí na Špitalském poli a zajisté dotknutím se jemnějších strun citu v srdci jeho odvrátiti zkázu slepým vojevodou nevěrné Praze připravovanou. Žižka byl upřímným přesvědčením a hlubokým citem věřící kře- sťan. Velice dojímavá jest vroucí nábožnost a nezvratná důvěra v boha, která ze všech listů Žižkových dýše: „Neb to přísluší k boji božímu
III. Postrach před Žižkou. Jeho intimní povaha. 91 řády a autority vrchností, chtěl aby čest byla vzdávána i poslušnost zachována, a zvláště ve vojště žádal neobmezenou poslušnost k starším nebo-li hejtmanům od kohokolivěk, bez rozdílu řádu, žádných osob nevyjímaje. O řádném poslušenství a úctě k vrchnosti vícekráte horlí v li- stech svých. Tak (11. června 1422) Pražanům přísně přikazuje, aby starší své, jakožto purkmistry, konšely, obecné a rychtáře v čest měli, a aby před těmito, kdožby měli s kým co činiti, buďto o zboží nebo o jiné věci, bez rocení, bez sbírání byli před nimi řádně každý se svú pří. S důrazem zvěstuje přátelům svým, že s Táborskými se sro- vnal, že se dobrovolně poddali, chtíce jemu býti poslušni jakožto kdy. A ve vojenském řádu svém zvláště připomíná řádné poslušenství, neboť prý skrze neposlušenství a neřádné výtržky veliké škody prý brávali na bratřích i na statcích, a hanbu od nepřátel božích a svých trpěli. Tvrdá kázeň jeho byla také vůbec v ústech lidu známá. Zdá se nám a není divu, že Žižka jako vojevůdce a jako ne- přemožený vojevůdce nerad jinou autoritu mimo pána boha a své vlastní opravdové přesvědčení uznával. Alespoň odporu nikde netrpěl, a štěstí zbraní jeho ovšem dávalo jemu naveskrz za právo. Co do povahy nebyl člověkem chladným, vypočítavým, ale tem- peramentem živý a přímý a nepřítel pokrytství. Při vznětlivosti po- vahy své byl nedůtklivým, někdy snad i prchlým, a snadno zaplála tvář jeho hněvem spravedlivým. Nebyl diplomat, aniž přítel chladných forem zdvořilých. Tuto drsnost povahy své Žižka ani v dopisech svých netajil a rád pouštěl bez ohledu na osoby uzdu nevoli své, vůbec rád sobě zaláteřil. Tak Táborským kněžím pikartů, kacířů a ševců dával; vynadal Korybutovi, nazývaje ho knížetem vražedlným a paličem pro- klatým; podobně učinil v srpnu r. 1421 v odpovědném listu svém markrabím Míšenským a Fridrichovi mladšímu, lantkrabí Durynskému, zatvrzelých kacířů, vražedníků a nectných krve prolévačů jim dávaje. Pro tuto právě zmíněnou povahu svoji nebyl ani zarputilým, ani nepřístupným. Mírnými domluvami s důvody, zvláště při styku osob- ním ne nesnadno dával se udobřiti. Tak dovedl Korybut hněv jeho při osobním styku ukonejšiti, až i v srdečnou laskavost obrátiti. A mladý kněz Rokycana dovedl výmluvností svojí na Špitalském poli a zajisté dotknutím se jemnějších strun citu v srdci jeho odvrátiti zkázu slepým vojevodou nevěrné Praze připravovanou. Žižka byl upřímným přesvědčením a hlubokým citem věřící kře- sťan. Velice dojímavá jest vroucí nábožnost a nezvratná důvěra v boha, která ze všech listů Žižkových dýše: „Neb to přísluší k boji božímu
Strana 92
92 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. tak činiti, dobře, křesťansky, v lásce zřízeni, v bázni boží živu býti, své žádosti, potřeby i naději v pána boha setrvale bez pochybení po- ložiti, čekajíce od něho věčné odplaty“. Jako vůbec tak i křesťanem nebyl jen slovem, ale i činem: on vykonával křesťanské ctnosti. Jako sám vyzýval na příklad Pražan: „I vás také prosím všech, abyšte všichni vespolek . . . nechuti, hněvy, kyselosti konečně odpu- stili, tak abyšte mohli spravedlivě páteř pěti a řkúce: odpusť nám naše viny, jakožť i my odpouštíme,“ podobně i sám odpouštěl. Tak po míru na Špitálském poli, když výminky míru byl Pražanům usta- novil, zvolal: „A křivdy, které jste mně učinili, ty vám odpouštím“. Jako upřímný křesťan ujímal se vdov a sirotků. Po dobytí hradu Rabí r. 1420 dostali se mladí synové pana Jana Krka z Rismberka v zajetí vojínů Táborských. Aby jim ublí- ženo nebylo divokou rotou vojenskou, vzal je Žižka do své zvláštní ochrany. Později ukázalo se, že vzal Žižka do ochrany zuřivé ne- přátely kalicha! A pro peřiny a šatství nebožce Gutštejnovy ženy — jak za to mám vdovy po pánu na hradě Gutštejně, jehož Žižka z jara 1422 dobyl — píše zvlásť domažlickým a prosí jich, „aby jí vydali, což jest jejího. I v pověsti zachoval se nejeden hlas, že Žižka rád bránil zpou- stě, pokud toho nežádala krutá nutnost vojenská. Ku podivu, že se pověsti podobné udržely v dobách, kdy Žižka platil za ďábla vtěle- ného. Tak ona, že krutě potrestati dal vojína, který bez rozkazu v požeh dal nádherný chrám Sedlecký, jehož prý zachovati chtěl. Dle těchto několika málo zmínek, intimní povahy jeho se týkají- cích, jen jako náhodou nám v dopisích jeho neb zprávách současníků zachovaných, nemůžeme dáti za pravdu, že by shovívavost a slitování bylo jemu bývalo ctností neznámou. Spíše dle všech svých zkušeností budeme souditi, že pod drsným zevnějškem starého vojína bilo v hrudi srdce dobré a všem šlechetným citům přístupné. A ve styku se svými věrnými bratřími přímo jako něžný otec oplývá bohatstvím srdce i ducha svého. Tak odpovídá z hradu Orlíku Domažlickým, jenž ža- lovali na útisky, které jim Němci, chystající tenkráte denní válku proti Čechům, připravovali: „Prosím vás pro pána boha, abyšte v bázni boží jakožto synové nejmilejší trvali a nestýskali sobě, když od něho trestáni býváte, ale rozpomínajíce se na rozmnožitele víry naší, pána Jesu Krista, proti takovým zlostem, které se od těch Němců dějí, statečně se postavili vezmúc staré Čechy (za příklad), ježto zatknúce
92 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. tak činiti, dobře, křesťansky, v lásce zřízeni, v bázni boží živu býti, své žádosti, potřeby i naději v pána boha setrvale bez pochybení po- ložiti, čekajíce od něho věčné odplaty“. Jako vůbec tak i křesťanem nebyl jen slovem, ale i činem: on vykonával křesťanské ctnosti. Jako sám vyzýval na příklad Pražan: „I vás také prosím všech, abyšte všichni vespolek . . . nechuti, hněvy, kyselosti konečně odpu- stili, tak abyšte mohli spravedlivě páteř pěti a řkúce: odpusť nám naše viny, jakožť i my odpouštíme,“ podobně i sám odpouštěl. Tak po míru na Špitálském poli, když výminky míru byl Pražanům usta- novil, zvolal: „A křivdy, které jste mně učinili, ty vám odpouštím“. Jako upřímný křesťan ujímal se vdov a sirotků. Po dobytí hradu Rabí r. 1420 dostali se mladí synové pana Jana Krka z Rismberka v zajetí vojínů Táborských. Aby jim ublí- ženo nebylo divokou rotou vojenskou, vzal je Žižka do své zvláštní ochrany. Později ukázalo se, že vzal Žižka do ochrany zuřivé ne- přátely kalicha! A pro peřiny a šatství nebožce Gutštejnovy ženy — jak za to mám vdovy po pánu na hradě Gutštejně, jehož Žižka z jara 1422 dobyl — píše zvlásť domažlickým a prosí jich, „aby jí vydali, což jest jejího. I v pověsti zachoval se nejeden hlas, že Žižka rád bránil zpou- stě, pokud toho nežádala krutá nutnost vojenská. Ku podivu, že se pověsti podobné udržely v dobách, kdy Žižka platil za ďábla vtěle- ného. Tak ona, že krutě potrestati dal vojína, který bez rozkazu v požeh dal nádherný chrám Sedlecký, jehož prý zachovati chtěl. Dle těchto několika málo zmínek, intimní povahy jeho se týkají- cích, jen jako náhodou nám v dopisích jeho neb zprávách současníků zachovaných, nemůžeme dáti za pravdu, že by shovívavost a slitování bylo jemu bývalo ctností neznámou. Spíše dle všech svých zkušeností budeme souditi, že pod drsným zevnějškem starého vojína bilo v hrudi srdce dobré a všem šlechetným citům přístupné. A ve styku se svými věrnými bratřími přímo jako něžný otec oplývá bohatstvím srdce i ducha svého. Tak odpovídá z hradu Orlíku Domažlickým, jenž ža- lovali na útisky, které jim Němci, chystající tenkráte denní válku proti Čechům, připravovali: „Prosím vás pro pána boha, abyšte v bázni boží jakožto synové nejmilejší trvali a nestýskali sobě, když od něho trestáni býváte, ale rozpomínajíce se na rozmnožitele víry naší, pána Jesu Krista, proti takovým zlostem, které se od těch Němců dějí, statečně se postavili vezmúc staré Čechy (za příklad), ježto zatknúce
Strana 93
III. Vykonává křesťanské ctnosti. 93 klánici za škorni, netoliko (ne tak) o boží, ale o svú při bili sú se. A my pak milí bratři, hledíce k zákonu božímu a k obecnému do- brému, větší snažnost máme naložiti, aby kdož můž kej v ruku vzíti a kamenem lúčiti, vzhůru byl. A myť k vám bůhdá brzo přijedeme .. pomněte na váš první boj, ježto jste malí proti velikým, nemnozí proti mnohým, neodění proti oděným statečně bojovali; však ještě ruka boží není ukrácena! Protož doufajíce v boha buďtež hotovi! Pán bůh rač vás posilniti“! Které české srdce nedojmula by i dnes tato vřelá řeč Žižkova: zdáť se nám, jako bychom přímo slyšeli hlas nadšeného slepce samého! Z dopisu tohoto vyjasní se nám poměr spojených obcí k Žiž- kovi a hejtmanům Táborským, kterým se byli „dobrovolně svěřili“. Jest to vskutku poměr rodiny, jehož svazky tvořilo bratrství a láska otcovská. Odtud vzala také původ ona srdečná náklonnost a úcta bratří k věrnému bratru Žižkovi za života i po smrti jeho. Pouhá vítězství a sláva, která bez ustání kynula bojovníkům pod praporem Žižkovým, ani milost boží, která očividně provázela bohabojného vůdce, nebyla by sama vzbudila onen jemný cit uprostřed děsných výjevů války v srdcích drsných bojovníků; vždyť nehověl Žižka nerozvážnosti a výstřednostem, nehověl vášni obccného lidu, ba naopak přísnou vedl kázeň a bez milosti káral hříchy všude, kde jich nalezl. Mám za to, že kouzlo osobnosti Žižkovy hlavně hledati sluší v jeho upřímné, věrné a nezvratné spravedlnosti, kterou cenil a od- měňoval zásluhy, dělil svoji lásku a káral hříchy u všech bez roz- dílu stavu, buď kníže, pán nebo sedlák. Tato jeho v upřímně prová- děném křesťanství zakotvená demokratická stránka jeho cítění, my- šlení a jednání dobyla mu lásku nejen lidu obecného, ale i jednotli- vých šlechetně soudících lidí všech stavů. Máme výslovnou paměť1), že nedlouho po neštěstí Lipanském Táboři v tajných svých radách zjevně želeli, že opustivše zásady Žiž- kovy, pracovitý lid sobě odvrátili, jej utiskovavše, vyšší stavy, které fedrovali, tím nezískavše. Mstilo se i na Táboře, jako při každé straně, když stává se nevěrnou zásadám, z kterých vyrostla. O Táborských víme, že Žižku okolo polovice století přímo zbož- ňovali. O tom i o velké vážnosti a lásce k Žižkovi za doby života jeho i po smrti promluvili jsme s dostatek na jiném místě.2) Budiž zde jen ještě zmínka učiněna o dopisu Hradeckých z listopadu r. 1424. 1) Mon. conc. I, pg. 329 a p. 2) V článku o pravé podobě Žižkově, v Osvětě 1. c.
III. Vykonává křesťanské ctnosti. 93 klánici za škorni, netoliko (ne tak) o boží, ale o svú při bili sú se. A my pak milí bratři, hledíce k zákonu božímu a k obecnému do- brému, větší snažnost máme naložiti, aby kdož můž kej v ruku vzíti a kamenem lúčiti, vzhůru byl. A myť k vám bůhdá brzo přijedeme .. pomněte na váš první boj, ježto jste malí proti velikým, nemnozí proti mnohým, neodění proti oděným statečně bojovali; však ještě ruka boží není ukrácena! Protož doufajíce v boha buďtež hotovi! Pán bůh rač vás posilniti“! Které české srdce nedojmula by i dnes tato vřelá řeč Žižkova: zdáť se nám, jako bychom přímo slyšeli hlas nadšeného slepce samého! Z dopisu tohoto vyjasní se nám poměr spojených obcí k Žiž- kovi a hejtmanům Táborským, kterým se byli „dobrovolně svěřili“. Jest to vskutku poměr rodiny, jehož svazky tvořilo bratrství a láska otcovská. Odtud vzala také původ ona srdečná náklonnost a úcta bratří k věrnému bratru Žižkovi za života i po smrti jeho. Pouhá vítězství a sláva, která bez ustání kynula bojovníkům pod praporem Žižkovým, ani milost boží, která očividně provázela bohabojného vůdce, nebyla by sama vzbudila onen jemný cit uprostřed děsných výjevů války v srdcích drsných bojovníků; vždyť nehověl Žižka nerozvážnosti a výstřednostem, nehověl vášni obccného lidu, ba naopak přísnou vedl kázeň a bez milosti káral hříchy všude, kde jich nalezl. Mám za to, že kouzlo osobnosti Žižkovy hlavně hledati sluší v jeho upřímné, věrné a nezvratné spravedlnosti, kterou cenil a od- měňoval zásluhy, dělil svoji lásku a káral hříchy u všech bez roz- dílu stavu, buď kníže, pán nebo sedlák. Tato jeho v upřímně prová- děném křesťanství zakotvená demokratická stránka jeho cítění, my- šlení a jednání dobyla mu lásku nejen lidu obecného, ale i jednotli- vých šlechetně soudících lidí všech stavů. Máme výslovnou paměť1), že nedlouho po neštěstí Lipanském Táboři v tajných svých radách zjevně želeli, že opustivše zásady Žiž- kovy, pracovitý lid sobě odvrátili, jej utiskovavše, vyšší stavy, které fedrovali, tím nezískavše. Mstilo se i na Táboře, jako při každé straně, když stává se nevěrnou zásadám, z kterých vyrostla. O Táborských víme, že Žižku okolo polovice století přímo zbož- ňovali. O tom i o velké vážnosti a lásce k Žižkovi za doby života jeho i po smrti promluvili jsme s dostatek na jiném místě.2) Budiž zde jen ještě zmínka učiněna o dopisu Hradeckých z listopadu r. 1424. 1) Mon. conc. I, pg. 329 a p. 2) V článku o pravé podobě Žižkově, v Osvětě 1. c.
Strana 94
94 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Píší na rychlo zvěsť bratru Žižkovi do vojska, že ve vojsku jeho na- lezá se prý úkladný vrah, který najmut od Opočenské strany za pe- níze jej má zavražditi. Odesílají ještě pozdě večer posla, kterého Žižka zná, a který jeho má dopodrobna o všem zpraviti. „Pán vše- mohúcí rač tě zachovati k své chvále a k prospěchu věrným obcem! Rukú tvého kněze Ambrože“. Pak následují podpisy: „Janek Hvězda, purkmistr, konšelé a tvój kněz Ambrož.“ Tenkráte nebylo slovo „tvůj ještě planou frásí v dopisech užívanou. Dle toho, co jsme o Žižkovi pověděli, tuším, dostačí nám k víře, že ačkoliv byl na konec komorníkem při dvoře krále Václava a zde nějaké podřízenější místo zastával, sotva byl uhlazeným dvořanem, neboť svoji přímou, vojenskou, drsnou a opravdovou povahu ve svém jednání nedovedl asi přetvařovati. Také nezdá se, že by byl zvláštního literního vzdělání na vy- sokých školách nabyl. Bezpochyby také latinsky nerozuměl, možno-li spolehlivě tak souditi dle zprávy, že Pražané k Žižkovi do tábora jeho u Libně poslali mladého kněze Rokycanu, řečníka v českém ja- zyce zběhlého, aby jej k míru naklonil. Listy Žižkovy, které on patrně sám diktoval, vyznamenávají se sice bezprostředností a tudy i nemalou dojímavostí myšlének; tyto však nejsou po školském spůsobu srovnané, ale častěji jdou na pře- skáčku, tak jak se byly zrodily. Proto někdy myšlénka o všedních věcech jednající zabloudila mezi jiné s nadšením pronešené. Na rozhodné nadání řečnické, kterým Žižka dle podání vládl, jsa při tom přirozeným mocným hlasem podporován, můžeme plným právem souditi dle listů Pražanům, a nejvíce opět dle listu právě uvedeného, Domažlickým svědčícího. To však není výmluvnost ve škole naučená, což dokazuje právě ona úchvatnost a síla myšlének, jejíž sporé ale významné ukázky se nám zachovaly, a k nimž příkladů z onoho věku marně v písemnostech hledáme. Ony mají svůj původ pouze v pře- svědčení a temperamentu. Proto dovedl také bojovníky své uchvátiti. Máme o tom příklad řeči jeho ve vojenské radě v táboře u Libně pronešené. Právě při této přiležitosti pozorujeme zajímavý úkaz, že Žižka sice svojí řečí unesl, sám však nedal se unésti, nýbrž zachovav klid vojevůdce, opět bojovníky od předčasného útoku sdržel. Nebyl-li sobě sám vědom, že temperament jej unáší přes chladnou rozvahu? Zdá se nám alespoň, že starý letopisec něco podobného myslel, kde o příkrých dopisech Korybutovi se zmiňuje.
94 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Píší na rychlo zvěsť bratru Žižkovi do vojska, že ve vojsku jeho na- lezá se prý úkladný vrah, který najmut od Opočenské strany za pe- níze jej má zavražditi. Odesílají ještě pozdě večer posla, kterého Žižka zná, a který jeho má dopodrobna o všem zpraviti. „Pán vše- mohúcí rač tě zachovati k své chvále a k prospěchu věrným obcem! Rukú tvého kněze Ambrože“. Pak následují podpisy: „Janek Hvězda, purkmistr, konšelé a tvój kněz Ambrož.“ Tenkráte nebylo slovo „tvůj ještě planou frásí v dopisech užívanou. Dle toho, co jsme o Žižkovi pověděli, tuším, dostačí nám k víře, že ačkoliv byl na konec komorníkem při dvoře krále Václava a zde nějaké podřízenější místo zastával, sotva byl uhlazeným dvořanem, neboť svoji přímou, vojenskou, drsnou a opravdovou povahu ve svém jednání nedovedl asi přetvařovati. Také nezdá se, že by byl zvláštního literního vzdělání na vy- sokých školách nabyl. Bezpochyby také latinsky nerozuměl, možno-li spolehlivě tak souditi dle zprávy, že Pražané k Žižkovi do tábora jeho u Libně poslali mladého kněze Rokycanu, řečníka v českém ja- zyce zběhlého, aby jej k míru naklonil. Listy Žižkovy, které on patrně sám diktoval, vyznamenávají se sice bezprostředností a tudy i nemalou dojímavostí myšlének; tyto však nejsou po školském spůsobu srovnané, ale častěji jdou na pře- skáčku, tak jak se byly zrodily. Proto někdy myšlénka o všedních věcech jednající zabloudila mezi jiné s nadšením pronešené. Na rozhodné nadání řečnické, kterým Žižka dle podání vládl, jsa při tom přirozeným mocným hlasem podporován, můžeme plným právem souditi dle listů Pražanům, a nejvíce opět dle listu právě uvedeného, Domažlickým svědčícího. To však není výmluvnost ve škole naučená, což dokazuje právě ona úchvatnost a síla myšlének, jejíž sporé ale významné ukázky se nám zachovaly, a k nimž příkladů z onoho věku marně v písemnostech hledáme. Ony mají svůj původ pouze v pře- svědčení a temperamentu. Proto dovedl také bojovníky své uchvátiti. Máme o tom příklad řeči jeho ve vojenské radě v táboře u Libně pronešené. Právě při této přiležitosti pozorujeme zajímavý úkaz, že Žižka sice svojí řečí unesl, sám však nedal se unésti, nýbrž zachovav klid vojevůdce, opět bojovníky od předčasného útoku sdržel. Nebyl-li sobě sám vědom, že temperament jej unáší přes chladnou rozvahu? Zdá se nám alespoň, že starý letopisec něco podobného myslel, kde o příkrých dopisech Korybutovi se zmiňuje.
Strana 95
III. Výmluvnost jeho. Úvahy o výtkách Palackého. 95 Palackému největší zásluha náleží, že on první osobu Žižkovu a nejúčinněji od staletých pomluv, lží a kalů očistil, jemu nicméně velmi závažné vady vytýká, které tím šířeji a hlouběji u nás utkvěly, čím vznešenější jest osoba, která je pronesla 1). Palacký vytýká Žižkovi, že byl neoblomný fanatik pro nábožnost, že snášelivost a shovívavost byly jemu ctnosti neznámé, že pro zákon boží plenil a vraždil nemilosrdně všecky ty, kteří dle něho živi nebyli a že chtěl míti v Čechách jen lidi věrné a rozhodné, třeba jich málo bylo — a dále, že se jemu naprosto nedostávalo ducha onoho, kterým někdy Římané a Němci uměli dobývati a tvrditi sobě panství nad národy. Čechové prý Žižkou vedení uměli vítěziti, ale k politickým účelům vítězství užívati neuměli 1). Hleděli jsme nejen přednosti osoby Žižkovy a povahy jeho, kte- rými možno vysvětliti a odůvodniti popularitu a ohromné výsledky muže tohoto, čtenáři svému před oči postaviti, nezamlčujíce ani vad a slabostí, pokud jsme jich nalezli. Ukazovali jsme beze vší vědomé předpojatosti na zvláště charakteristické zjevy v řeči i činech jeho, a dle tohoto, jak myslíme, věrného podání stínu a světla, výčitka, že by byl býval zuřivým fanatikem, nejen směrem ke skutkům, ale i ke smýšlení a věření značně na vyslovené své rozhodnosti ztrácí. Obráncem Jana Žižky v tomto směru nejplatnějším jest děje- pisec Prahy V. V. Tomek, který však, vždy věren jsa spůsobu svému, vypravovati pouhé skutky, úsudek čtenáři zanechává. Není snad od místa, když hledíme charakteristikou osobnosti Žižkovy náhledy ty také vysloviti. Umírněnost Žižkova v zásadách náboženských jest nám známa. On nevybočil přes snahy mistra Jana Husi na opravu mravův kře- sťanské společnosti hlásané. On ale tyto zásady prováděl ovšem dle spůsobu svého. Shora jsme ukázali, že ve čtyrech článcích Pražských v zárodcích neb i více méně vyslovené idey pokroku moderního jsou obsaženy, ovšem ve formě, jaká s dobou se srovnávala. Proto ani ona krutá eneržie, kterou ve všech těchto směrech a to z upřímného a opravdového pře- svědčení nepřátely zjevné, jako i odpůrce přesvědčení svého proná- sledoval, hubil a potíral, a sice ve formách, dle zvyků a zákonů v době jeho obyčejných, nedává nám ještě práva, prohlašovati Žižku za ztřeštěnce, fanatika. Snahy Žižkovy nebyly jednostranné, nikoliv prostě náboženské, nýbrž zároveň socialní (politické) a dále i národní. 1) Pal. Děj. III, 1, 533. a 334 a jinde.
III. Výmluvnost jeho. Úvahy o výtkách Palackého. 95 Palackému největší zásluha náleží, že on první osobu Žižkovu a nejúčinněji od staletých pomluv, lží a kalů očistil, jemu nicméně velmi závažné vady vytýká, které tím šířeji a hlouběji u nás utkvěly, čím vznešenější jest osoba, která je pronesla 1). Palacký vytýká Žižkovi, že byl neoblomný fanatik pro nábožnost, že snášelivost a shovívavost byly jemu ctnosti neznámé, že pro zákon boží plenil a vraždil nemilosrdně všecky ty, kteří dle něho živi nebyli a že chtěl míti v Čechách jen lidi věrné a rozhodné, třeba jich málo bylo — a dále, že se jemu naprosto nedostávalo ducha onoho, kterým někdy Římané a Němci uměli dobývati a tvrditi sobě panství nad národy. Čechové prý Žižkou vedení uměli vítěziti, ale k politickým účelům vítězství užívati neuměli 1). Hleděli jsme nejen přednosti osoby Žižkovy a povahy jeho, kte- rými možno vysvětliti a odůvodniti popularitu a ohromné výsledky muže tohoto, čtenáři svému před oči postaviti, nezamlčujíce ani vad a slabostí, pokud jsme jich nalezli. Ukazovali jsme beze vší vědomé předpojatosti na zvláště charakteristické zjevy v řeči i činech jeho, a dle tohoto, jak myslíme, věrného podání stínu a světla, výčitka, že by byl býval zuřivým fanatikem, nejen směrem ke skutkům, ale i ke smýšlení a věření značně na vyslovené své rozhodnosti ztrácí. Obráncem Jana Žižky v tomto směru nejplatnějším jest děje- pisec Prahy V. V. Tomek, který však, vždy věren jsa spůsobu svému, vypravovati pouhé skutky, úsudek čtenáři zanechává. Není snad od místa, když hledíme charakteristikou osobnosti Žižkovy náhledy ty také vysloviti. Umírněnost Žižkova v zásadách náboženských jest nám známa. On nevybočil přes snahy mistra Jana Husi na opravu mravův kře- sťanské společnosti hlásané. On ale tyto zásady prováděl ovšem dle spůsobu svého. Shora jsme ukázali, že ve čtyrech článcích Pražských v zárodcích neb i více méně vyslovené idey pokroku moderního jsou obsaženy, ovšem ve formě, jaká s dobou se srovnávala. Proto ani ona krutá eneržie, kterou ve všech těchto směrech a to z upřímného a opravdového pře- svědčení nepřátely zjevné, jako i odpůrce přesvědčení svého proná- sledoval, hubil a potíral, a sice ve formách, dle zvyků a zákonů v době jeho obyčejných, nedává nám ještě práva, prohlašovati Žižku za ztřeštěnce, fanatika. Snahy Žižkovy nebyly jednostranné, nikoliv prostě náboženské, nýbrž zároveň socialní (politické) a dále i národní. 1) Pal. Děj. III, 1, 533. a 334 a jinde.
Strana 96
90 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Nejen zákon boží, ale též obecné dobré, obrana jazyka českého a slo- vanského, stejná ke všem spravedlnost, bratrství atd. byly jeho hesly, které vždy stejnou eneržií sledoval. To vše povyšuje ducha jeho vy- soko nad obzor jednostranného blouznivce. Těm ale stoupencům nové školy, jimž zásady, víra a ideály jsou jen prostředkem k dosažení cílů jiných, a kteří dle zvyku otře- lého světa nynějšího nazývají každé upřímné přesvědčení neb nezi- štné a opravdové snažení zpozdilostí, a je-li spojené s pevnou vůlí a eneržií — fanatismem, povahu Žižkovu nikterak vymlouvati nemíníme. Mnohem více ještě zdá se nám Žižkovi křivděno výčitkou, že vítězství svých užívati nedovedl. Důvody proti tomu dlužno ovšem čerpati v oboru, o kterém zde není na místě se šířiti; však několik slov míním otázce té přece věnovati. Nesmíme zapomenouti, že v prvních dobách vystoupení Žižkova jeho moc byla velmi nepatrná a záležela z pravidla jen z několika set neoděného, necvičeného a velmi nedostatečně ozbrojeného lidu obecného. Válečné divy, které vykonal Žižka u Nekměře, Sudoměře a Boru provedl jen nepatrnou hrstkou lidí proti desateronásobné pře- sile. Těmito nepatrnými bitvami však byl rozhodnut osud husitství a pamatováno jich proto a z dobrého poznání jejich důležitosti téměř ve všech kronikách tehdejšího věku. Při tom při všem byl nový spůsob bojování v začátcích, a Žižka nemaje z počátku ani jízdy, musel se ob- mezovati ve svých vozích na pouhou obranu. Teprv když se podařilo hejtmanům Táborským ovšem nejvíce úsilím Žižkovým utvořiti spo- lek několika měst a přidružením se okolního zemanstva sesíliti obec Táborskou, a když spojením s Pražany a i ostatním sdružením bratří ve východních a severozápadních Čechách podařilo se pro čas po- třeby pojistiti značnou sílu vojska do pole, počali husité společným úsilím dobývati německá a jim nepřátelská města a vůbec přemáhati odpor strany pod jednou především v zemi. Povážiti sluší ale také spůsob a složení tehdejších vojsk zvláště v prvních létech branného husitského odporu. Nebyla to vojska stálá, ale vojska skládající se ze sousedův z měst, s lidem spojených ně- kolika pánů, pak zemanů a zvláště sedláků a dobrovolného lidu obec- ného venkovského. Větší vojska postavila se vždy jen na základě spo- lečné úmluvy a na dobu obyčejně jen několika týdnů, zvláště jen k obraně a za příčinou napřed ujednaného společného cíle. V Čechách, kde bylo k větším podnikům třeba sdružení několika samostatných stran, bylo spojení všech možno z pravidla jen v dobách nebezpečen- ství všem stejně hrozícího. Jindy opět větší výpravy za dob Žižko-
90 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. Nejen zákon boží, ale též obecné dobré, obrana jazyka českého a slo- vanského, stejná ke všem spravedlnost, bratrství atd. byly jeho hesly, které vždy stejnou eneržií sledoval. To vše povyšuje ducha jeho vy- soko nad obzor jednostranného blouznivce. Těm ale stoupencům nové školy, jimž zásady, víra a ideály jsou jen prostředkem k dosažení cílů jiných, a kteří dle zvyku otře- lého světa nynějšího nazývají každé upřímné přesvědčení neb nezi- štné a opravdové snažení zpozdilostí, a je-li spojené s pevnou vůlí a eneržií — fanatismem, povahu Žižkovu nikterak vymlouvati nemíníme. Mnohem více ještě zdá se nám Žižkovi křivděno výčitkou, že vítězství svých užívati nedovedl. Důvody proti tomu dlužno ovšem čerpati v oboru, o kterém zde není na místě se šířiti; však několik slov míním otázce té přece věnovati. Nesmíme zapomenouti, že v prvních dobách vystoupení Žižkova jeho moc byla velmi nepatrná a záležela z pravidla jen z několika set neoděného, necvičeného a velmi nedostatečně ozbrojeného lidu obecného. Válečné divy, které vykonal Žižka u Nekměře, Sudoměře a Boru provedl jen nepatrnou hrstkou lidí proti desateronásobné pře- sile. Těmito nepatrnými bitvami však byl rozhodnut osud husitství a pamatováno jich proto a z dobrého poznání jejich důležitosti téměř ve všech kronikách tehdejšího věku. Při tom při všem byl nový spůsob bojování v začátcích, a Žižka nemaje z počátku ani jízdy, musel se ob- mezovati ve svých vozích na pouhou obranu. Teprv když se podařilo hejtmanům Táborským ovšem nejvíce úsilím Žižkovým utvořiti spo- lek několika měst a přidružením se okolního zemanstva sesíliti obec Táborskou, a když spojením s Pražany a i ostatním sdružením bratří ve východních a severozápadních Čechách podařilo se pro čas po- třeby pojistiti značnou sílu vojska do pole, počali husité společným úsilím dobývati německá a jim nepřátelská města a vůbec přemáhati odpor strany pod jednou především v zemi. Povážiti sluší ale také spůsob a složení tehdejších vojsk zvláště v prvních létech branného husitského odporu. Nebyla to vojska stálá, ale vojska skládající se ze sousedův z měst, s lidem spojených ně- kolika pánů, pak zemanů a zvláště sedláků a dobrovolného lidu obec- ného venkovského. Větší vojska postavila se vždy jen na základě spo- lečné úmluvy a na dobu obyčejně jen několika týdnů, zvláště jen k obraně a za příčinou napřed ujednaného společného cíle. V Čechách, kde bylo k větším podnikům třeba sdružení několika samostatných stran, bylo spojení všech možno z pravidla jen v dobách nebezpečen- ství všem stejně hrozícího. Jindy opět větší výpravy za dob Žižko-
Strana 97
III. O fanatismu a kořistění z vítězství. 97 vých dály se obyčejně po nějakém smíření stran. Tak po smíření u Konopiště vpád na Moravu, po obležení Žižky v Čáslavi a urov- nání na to učiněném následovala velká výprava Žižkova na Moravu a do Uher, a konečně po míru na Špitálském poli opět velká vý- prava všech tří stran společná na Moravu. Zápisy o mírech těch za- jisté učiněné se nám sice nezachovaly, ale z okolnosti můžeme dobře souditi, že o výpravy ty právě Žižka se přičinil, neboť jemu všude a vždy šlo o sesílení a spojení všech stran husitských v Čechách, a potom nejvíce o vybavení Moravy z rukou krále Sigmunda a zetě jeho Albrechta Rakouského. Dokud nebyla moc husitská pevně v Čechách a na Moravě za- ložena, byly by bývaly offensivní podniky mimo země české, jak toho prý Němci a Římané k podmaňování národů činili, pouhým bláhovým pomyšlením. Výpravy daleké a dlouhotrvající byly tehdáž pro nedostatek stálého a vycvičeného vojska skoro nemožné. Vojska po utrpené porážce rozešla se, a čeleď aneb i žoldnéři zavřeli se v pevných místech. Dobývání měst a pevných míst bylo při nedostatečnosti tehdejších prostředkův válečných nejtěžší úlohou válečníkův. Na to pak z příčin shora naznačených i vítězná vojska rozešla se obyčejně po vzetí v plen zvlášť otevřené krajiny aneb nejvýše po dobytí ně- kterého pevného místa, a to proto, že dobývání a zmocnění se roz- lehlejších krajin neb zemí mohlo se právě díti pouze osazením vět- šího počtu pevných míst, k čemuž však pro zmíněné obtíže z pra- vidla nepřišlo, aneb pokračovalo se v něm velmi pomalu a znenáhla. Ostatně krátký poměrně čas, který Žižkovi osudem byl k dílu dopřán, k takovým cílům výbojným ani nestačil. Že konečně Žižka dovedl po vítězství užíti zděšení poražených a využitkovati vítězství svého, to dokazuje, abych jen jediného pří- kladu užil, dobytí Kutné Hory v samý ještě den bitvy u Malešova. Neméně dovedl Žižka v čele vítězných vůdců po bitvě u Habru učiniti také pořádek doma, zvláště v Praze zkrocením výtržné strany kněze Jana Želivského řádem obsaženým ve výpovědi rozhodčích dne 5. února 1422. Třeba v té příčině odvolati se vůbec na skutky Žižkovy, jejichž souvislost a účelnost daleko jasněji se nám zjevuje, než před padesáti lety možno bylo poznati. Tenkráte ovšem na základě nesouvislých a nedostatečných dějepisných zpráv utkvěla u nás představa o Žiž- kovi jen ve spojení s dobýváním a vypalováním hradů bez účelu a konce, a bitev bez významu a celkového plánu svedených. Tyto Třída fil.-hist. 1893.
III. O fanatismu a kořistění z vítězství. 97 vých dály se obyčejně po nějakém smíření stran. Tak po smíření u Konopiště vpád na Moravu, po obležení Žižky v Čáslavi a urov- nání na to učiněném následovala velká výprava Žižkova na Moravu a do Uher, a konečně po míru na Špitálském poli opět velká vý- prava všech tří stran společná na Moravu. Zápisy o mírech těch za- jisté učiněné se nám sice nezachovaly, ale z okolnosti můžeme dobře souditi, že o výpravy ty právě Žižka se přičinil, neboť jemu všude a vždy šlo o sesílení a spojení všech stran husitských v Čechách, a potom nejvíce o vybavení Moravy z rukou krále Sigmunda a zetě jeho Albrechta Rakouského. Dokud nebyla moc husitská pevně v Čechách a na Moravě za- ložena, byly by bývaly offensivní podniky mimo země české, jak toho prý Němci a Římané k podmaňování národů činili, pouhým bláhovým pomyšlením. Výpravy daleké a dlouhotrvající byly tehdáž pro nedostatek stálého a vycvičeného vojska skoro nemožné. Vojska po utrpené porážce rozešla se, a čeleď aneb i žoldnéři zavřeli se v pevných místech. Dobývání měst a pevných míst bylo při nedostatečnosti tehdejších prostředkův válečných nejtěžší úlohou válečníkův. Na to pak z příčin shora naznačených i vítězná vojska rozešla se obyčejně po vzetí v plen zvlášť otevřené krajiny aneb nejvýše po dobytí ně- kterého pevného místa, a to proto, že dobývání a zmocnění se roz- lehlejších krajin neb zemí mohlo se právě díti pouze osazením vět- šího počtu pevných míst, k čemuž však pro zmíněné obtíže z pra- vidla nepřišlo, aneb pokračovalo se v něm velmi pomalu a znenáhla. Ostatně krátký poměrně čas, který Žižkovi osudem byl k dílu dopřán, k takovým cílům výbojným ani nestačil. Že konečně Žižka dovedl po vítězství užíti zděšení poražených a využitkovati vítězství svého, to dokazuje, abych jen jediného pří- kladu užil, dobytí Kutné Hory v samý ještě den bitvy u Malešova. Neméně dovedl Žižka v čele vítězných vůdců po bitvě u Habru učiniti také pořádek doma, zvláště v Praze zkrocením výtržné strany kněze Jana Želivského řádem obsaženým ve výpovědi rozhodčích dne 5. února 1422. Třeba v té příčině odvolati se vůbec na skutky Žižkovy, jejichž souvislost a účelnost daleko jasněji se nám zjevuje, než před padesáti lety možno bylo poznati. Tenkráte ovšem na základě nesouvislých a nedostatečných dějepisných zpráv utkvěla u nás představa o Žiž- kovi jen ve spojení s dobýváním a vypalováním hradů bez účelu a konce, a bitev bez významu a celkového plánu svedených. Tyto Třída fil.-hist. 1893.
Strana 98
XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. 98 náhledy doufám budou brzo překonány. Poznáváme alespoň již spo- jitost a účelnost činův Žižkových, ač daleci jsme dosud a snad navždy zůstaneme, abychom přibližně dokonalou osnovu jejich dovedli podati. Tak plyne již nyní z událostí, že právě Žižka to byl, jenž cítil nedostatečnost vojenské organisace k účelům offensivy a proto spo- lečně s Janem Bzdinkou položil základ k stálým polním vojskům bra- trským. Jedno, a sice Žižkovo, pozdější Sirotci, povstalo na základě uzavřeného spolku Žižkova na počátku září r. 1423, jehož zápis se nám zachoval v známém „zřízení vojenském“ (č. 19). Druhé po- vstalo z pomocného vojska Táborského, které vedením Bzdinkovým as od téže doby, větším dílem společně se Žižkou, v poli stálo až do smrti jeho. A ihned po učiněném zápisu „zřízení vojenského“ násle- dovala velká výprava jakoby na zkoušku přes Moravu do Uher, kdež Žižka na zpátečním tažení svém proslavil se svým nevyčerpatelným válečným důvtipem, že Uhři o něm pravili, nemohouce mu nic uči- niti, „že není člověk, než že je čert, že mu ty rozumy dává“. Když pak opětně Žižka o rok později v čele mnohem četnějších vojsk a všech stran pod obojí po míru na Špitálském poli vytáhl mocně k vybavení Moravy, učinila smrt vítěznému pochodu i úmyslům jeho náhlý konec. Vedle obrany vlasti proti vpádům cizích nepřátel jednalo se Žižkovi o zorganisování moci národní na základech moderního vedení války, pak o spojení všech sil národa pod společným praporem kalicha, aby na ráně osvobodil a získal země ke koruně české náležité zákonu božímu. Další myšlénky jeho a úmysly týkaly se nejen papeže v Ří- mě, ale i celého národa Slovanského. Organisace vojsk a nového spůsobu bojování Žižkou zavedeného mohli ovšem k dokonání díla toho a k větším podnikům snadno užíti váleční jeho potomci — polní vojska Táborská i Sirotčí, hlavně pak světem proslulý Prokop Holý. Žižka byl muž opravdového přesvědčení, a proto nevěřil v trva- lost smíření, kde bylo odporův zásadných; on nemiloval kompromissy, ani klamavé umění diplomatické; obojetníkům nikdy nevěřil a stál pevně na svém. S hrstkou odhodlaného a oddaného lidu, eneržií vůle a nadáním úžasným, pak v pevné posilující důvěře v boha a pravdu jednou poznanou nikdy se neklamal, vždy vítězil a porážel mnohonásobné síly nepřátel. Bylby musel býti bláhovým, kdyby byl jiným způsobem doufal provésti ideí svých, leč mocným zlomením odporu kast a stran nepřátelských. Nikde také nebývá odpor hou- ževnatější, než kde se jedná o zachování privilejí a nadpráví sebe
XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. 98 náhledy doufám budou brzo překonány. Poznáváme alespoň již spo- jitost a účelnost činův Žižkových, ač daleci jsme dosud a snad navždy zůstaneme, abychom přibližně dokonalou osnovu jejich dovedli podati. Tak plyne již nyní z událostí, že právě Žižka to byl, jenž cítil nedostatečnost vojenské organisace k účelům offensivy a proto spo- lečně s Janem Bzdinkou položil základ k stálým polním vojskům bra- trským. Jedno, a sice Žižkovo, pozdější Sirotci, povstalo na základě uzavřeného spolku Žižkova na počátku září r. 1423, jehož zápis se nám zachoval v známém „zřízení vojenském“ (č. 19). Druhé po- vstalo z pomocného vojska Táborského, které vedením Bzdinkovým as od téže doby, větším dílem společně se Žižkou, v poli stálo až do smrti jeho. A ihned po učiněném zápisu „zřízení vojenského“ násle- dovala velká výprava jakoby na zkoušku přes Moravu do Uher, kdež Žižka na zpátečním tažení svém proslavil se svým nevyčerpatelným válečným důvtipem, že Uhři o něm pravili, nemohouce mu nic uči- niti, „že není člověk, než že je čert, že mu ty rozumy dává“. Když pak opětně Žižka o rok později v čele mnohem četnějších vojsk a všech stran pod obojí po míru na Špitálském poli vytáhl mocně k vybavení Moravy, učinila smrt vítěznému pochodu i úmyslům jeho náhlý konec. Vedle obrany vlasti proti vpádům cizích nepřátel jednalo se Žižkovi o zorganisování moci národní na základech moderního vedení války, pak o spojení všech sil národa pod společným praporem kalicha, aby na ráně osvobodil a získal země ke koruně české náležité zákonu božímu. Další myšlénky jeho a úmysly týkaly se nejen papeže v Ří- mě, ale i celého národa Slovanského. Organisace vojsk a nového spůsobu bojování Žižkou zavedeného mohli ovšem k dokonání díla toho a k větším podnikům snadno užíti váleční jeho potomci — polní vojska Táborská i Sirotčí, hlavně pak světem proslulý Prokop Holý. Žižka byl muž opravdového přesvědčení, a proto nevěřil v trva- lost smíření, kde bylo odporův zásadných; on nemiloval kompromissy, ani klamavé umění diplomatické; obojetníkům nikdy nevěřil a stál pevně na svém. S hrstkou odhodlaného a oddaného lidu, eneržií vůle a nadáním úžasným, pak v pevné posilující důvěře v boha a pravdu jednou poznanou nikdy se neklamal, vždy vítězil a porážel mnohonásobné síly nepřátel. Bylby musel býti bláhovým, kdyby byl jiným způsobem doufal provésti ideí svých, leč mocným zlomením odporu kast a stran nepřátelských. Nikde také nebývá odpor hou- ževnatější, než kde se jedná o zachování privilejí a nadpráví sebe
Strana 99
III. Úmysly Žižkovy. Omyly Prokopovy. 99 nemravnějších, když spojeny jsou s prospěchy materielními. Dějepis všech dob a národů dává jemu za pravdu, neboť nikde velké idey nedostaly vrchu kompromisy, ovšem ale mučedlnictvím jednotlivců, velkými oběťmi národů neb konečným rozhodnutím na bojišti, to jest nepřekonatelným odporem mravní síly neb mečem. Pravdu těchto úvah dokázal rozvoj dějin českých po celé desítiletí po smrti Žiž- kově. Když totiž na konec po dlouhém omráčení strana panská do- čkala se doby ustavičnou válkou vysíleného a částečně i ochablého národa, tu podařilo se pomocí živlův, kteří každé reakci sloužívají, pak pomocí strany pod jednou v Čechách, hierarchie římské, ba i zjevných nepřátel jazyka českého zvítěziti u Lipan. Dle rozdělení stran, které zde proti sobě v šiku stály, a zvláště také dle toho, co po vítězství onom následovalo, můžeme jasně poznati, oč se ode dávna mezi stranami v Čechách bojovalo a oč také koalici živlů sobě v několika směrech odporujících vlastně šlo. Společný měly jen je- diný cíl: konečné potlačení nebezpečných nových ideí husitských. Nelze upříti, že panská strana pod obojí zapřela skutkem svým pravdy, pro které se na počátku hnutí v čelo národa byla postavila, neboť učinila úspěch ten možným a při tom nehledíc oslabení národa, prospěchu celku, hleděla sobě pouze prospěchu svého stavovského. Jednání o jalová kompaktáta, třeba na oko sebe horlivější, vzbuzuje v očích našich pouze pocit útrpnosti nad krátkozrakostí, malicherností neb neupřímností smlouvajících stran. Síla národa byla podlomena a troufalost nepřátel ducha jeho rostla očividně. Po nastoupení vlády Sigmunda krále braly zavedené řády husitské — jak i ze sporých shora uvedených příkladů souditi nám lze — rychle za své, a z hu- sitského ducha zbyly ke konci 15. století pouze plané formy kališ- nické. Myšlénky ducha Táborského živořily pouze v pronásledova- ných jednotách bratrských. Muž, který po Žižkově smrti podobným spůsobem ovládal osudy české, byl kněz Prokop Holý. On dovedl ovšem v poměrech valně pokročilých a tudy celkem příznivějších užíti mnohem účinněji dědictví Žižkova a nepřátelům mnohem silněji převahu zbraní če- ských dáti ucítiti. A vskutku přinutil protivníky k poznání, že není možno svorný národ český mocí udolati. Avšak dílo Žižkovo, které směřovalo k zničení všeho odporu proti pravdám novým, k zavedení pevného řádu a vlády v zemi, konečně spojení všech sil národa pod jediným praporem — zůstalo nedokonáno. Když pak v poslední době, r. 1433, úsilovným dobýváním pevné bašty strany pod jednou — Plzně — polní vojska vrátila se, jak se zdá, k myšlénkám Žižkovým,
III. Úmysly Žižkovy. Omyly Prokopovy. 99 nemravnějších, když spojeny jsou s prospěchy materielními. Dějepis všech dob a národů dává jemu za pravdu, neboť nikde velké idey nedostaly vrchu kompromisy, ovšem ale mučedlnictvím jednotlivců, velkými oběťmi národů neb konečným rozhodnutím na bojišti, to jest nepřekonatelným odporem mravní síly neb mečem. Pravdu těchto úvah dokázal rozvoj dějin českých po celé desítiletí po smrti Žiž- kově. Když totiž na konec po dlouhém omráčení strana panská do- čkala se doby ustavičnou válkou vysíleného a částečně i ochablého národa, tu podařilo se pomocí živlův, kteří každé reakci sloužívají, pak pomocí strany pod jednou v Čechách, hierarchie římské, ba i zjevných nepřátel jazyka českého zvítěziti u Lipan. Dle rozdělení stran, které zde proti sobě v šiku stály, a zvláště také dle toho, co po vítězství onom následovalo, můžeme jasně poznati, oč se ode dávna mezi stranami v Čechách bojovalo a oč také koalici živlů sobě v několika směrech odporujících vlastně šlo. Společný měly jen je- diný cíl: konečné potlačení nebezpečných nových ideí husitských. Nelze upříti, že panská strana pod obojí zapřela skutkem svým pravdy, pro které se na počátku hnutí v čelo národa byla postavila, neboť učinila úspěch ten možným a při tom nehledíc oslabení národa, prospěchu celku, hleděla sobě pouze prospěchu svého stavovského. Jednání o jalová kompaktáta, třeba na oko sebe horlivější, vzbuzuje v očích našich pouze pocit útrpnosti nad krátkozrakostí, malicherností neb neupřímností smlouvajících stran. Síla národa byla podlomena a troufalost nepřátel ducha jeho rostla očividně. Po nastoupení vlády Sigmunda krále braly zavedené řády husitské — jak i ze sporých shora uvedených příkladů souditi nám lze — rychle za své, a z hu- sitského ducha zbyly ke konci 15. století pouze plané formy kališ- nické. Myšlénky ducha Táborského živořily pouze v pronásledova- ných jednotách bratrských. Muž, který po Žižkově smrti podobným spůsobem ovládal osudy české, byl kněz Prokop Holý. On dovedl ovšem v poměrech valně pokročilých a tudy celkem příznivějších užíti mnohem účinněji dědictví Žižkova a nepřátelům mnohem silněji převahu zbraní če- ských dáti ucítiti. A vskutku přinutil protivníky k poznání, že není možno svorný národ český mocí udolati. Avšak dílo Žižkovo, které směřovalo k zničení všeho odporu proti pravdám novým, k zavedení pevného řádu a vlády v zemi, konečně spojení všech sil národa pod jediným praporem — zůstalo nedokonáno. Když pak v poslední době, r. 1433, úsilovným dobýváním pevné bašty strany pod jednou — Plzně — polní vojska vrátila se, jak se zdá, k myšlénkám Žižkovým,
Strana 100
100 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. byla země vysílená, nadšení lidu ochablé, a reakce všude probuzena — bylo pozdě! Duch a povaha Prokopova byla mnohem světštější než Žižkova. Hájil sice rozhodně zásady a novoty Táborské — nic- méně věřil v možnost poctivého smíru s Římem; on byl přívržencem rovnosti práv lidských, protivníkem krále Sigmunda a šlechty, a přece doufal v upřímnou shodu s oběma; on byl konečně velkým válečníkem, nedovedl však zachovati kázeň v polních vojskách svých. Zdá se nám, že by Žižka, kdyby jej smrt nebyla z vítězného postupu vytrhla, spíše byl veškeré snahy a síly národa ve svých rukou spojil a tudy trvalejší dílo pokroku lidského národu svému zachoval, než jemu bylo během událostí pozdějších souzeno. Od téhož spisovatele bylo také uveřejněno: O rodu a příbuzenstvu Jana Žižky z Trocnova, ve Věstníku kr. č. spol. náuk, 1890, str. 44; pak O Žiž- kovi i jeho rodišti a o pozdějším rodu Žižků z Trocnova podnes kvetoucím, tamže, 337. — O bitvě u Lipan, v Osvětě, XX, 861 a 1083. O významu příjmení Žižkova, tamže XXI, 779. O dobrodružstvích a válečných jízdách Jana Žižky před vypu- knutím bouří husitských, tamže, XXI, 1021. — O podobiznách a pravé podobě Jana Žižky z Trocnova, ve Květech, XIV, str 350, 472 a 567, a též o sobě (Bursík a Kohout). Bojiště Žižkovo u Panského Boru, ve Věstníku kr. č. spol. náuk, 1892, 258. — Některé zprávy o poměru Jana Žižky k Pražanům, v Čas. Mus. LXVII, str. 212. — Památky Žižkova hradu Kalicha, v Pelclově Almanachu, v Rychnově, 1893, str. 212. —
100 XVI. Hugo Toman: Duch a povaha Žižkova. byla země vysílená, nadšení lidu ochablé, a reakce všude probuzena — bylo pozdě! Duch a povaha Prokopova byla mnohem světštější než Žižkova. Hájil sice rozhodně zásady a novoty Táborské — nic- méně věřil v možnost poctivého smíru s Římem; on byl přívržencem rovnosti práv lidských, protivníkem krále Sigmunda a šlechty, a přece doufal v upřímnou shodu s oběma; on byl konečně velkým válečníkem, nedovedl však zachovati kázeň v polních vojskách svých. Zdá se nám, že by Žižka, kdyby jej smrt nebyla z vítězného postupu vytrhla, spíše byl veškeré snahy a síly národa ve svých rukou spojil a tudy trvalejší dílo pokroku lidského národu svému zachoval, než jemu bylo během událostí pozdějších souzeno. Od téhož spisovatele bylo také uveřejněno: O rodu a příbuzenstvu Jana Žižky z Trocnova, ve Věstníku kr. č. spol. náuk, 1890, str. 44; pak O Žiž- kovi i jeho rodišti a o pozdějším rodu Žižků z Trocnova podnes kvetoucím, tamže, 337. — O bitvě u Lipan, v Osvětě, XX, 861 a 1083. O významu příjmení Žižkova, tamže XXI, 779. O dobrodružstvích a válečných jízdách Jana Žižky před vypu- knutím bouří husitských, tamže, XXI, 1021. — O podobiznách a pravé podobě Jana Žižky z Trocnova, ve Květech, XIV, str 350, 472 a 567, a též o sobě (Bursík a Kohout). Bojiště Žižkovo u Panského Boru, ve Věstníku kr. č. spol. náuk, 1892, 258. — Některé zprávy o poměru Jana Žižky k Pražanům, v Čas. Mus. LXVII, str. 212. — Památky Žižkova hradu Kalicha, v Pelclově Almanachu, v Rychnově, 1893, str. 212. —
Strana 101
OBSAH. Strana Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Číslo 1 I. Žižkův listář. . . . . . . . . . 5 Číslo 12 . . . . . . . . . 12 . . . . . . . . 13 . . . . . . . . 13 „ . . . . . . . . . „ 14 a 15 . . . . . . . 16 16, 17 a 18 . . . . . 17 8 . . . . . . . . . „ . . . . . . . . 18 . . . . . . . . . 9 19 6, 7 a 8 . . . . . 10 20 . . . . . . 22 „ 9, 10 a 11 . . . . . 11 II. Kritické úvahy k listáři. K číslu 1, 2 a 3 . . . . . . 24 K číslu 13 . . . . . . . . . 30 14 . . . . . . . . . 36 4 . . . . . . . . . 25 „ 15, 16 a 17 . . . . . 50 5 . . . . . . . . . 26 6, 7 a 8 . . . . . . 27 18 . . . . . . . . . 51 9 a 10 . . . . . . . 28 19 . . . . . . . . . 52 11 a 12 . . . . . . . 29 20 . . . . . . . . . 53 III. Duch a povaha Žižkova. Trocnov a jeho osudy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 Mladý Žižka a jeho styky se sousedy . . . . . . . . . . . 56 Prodává dědictví v Čeřejově . . . . . . . . . . . . . . . 57 Slouží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Odpovídá Rožmberkovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Žižka a čeští válečníci v Polsku . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Poměry a strany v Čechách . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Nepřátelství s německými městy a Rožmberky . . . . . . . . . . 62 Žižkovy mravní pohnutky . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Nenávisť proti Sigmundovi králi . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Přeje Vladislavovi polskému . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Poměr k Vitoldovi a Korybutovi . . . . . . . . . . . . . . . 63 Napomíná Pražan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 .
OBSAH. Strana Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Číslo 1 I. Žižkův listář. . . . . . . . . . 5 Číslo 12 . . . . . . . . . 12 . . . . . . . . 13 . . . . . . . . 13 „ . . . . . . . . . „ 14 a 15 . . . . . . . 16 16, 17 a 18 . . . . . 17 8 . . . . . . . . . „ . . . . . . . . 18 . . . . . . . . . 9 19 6, 7 a 8 . . . . . 10 20 . . . . . . 22 „ 9, 10 a 11 . . . . . 11 II. Kritické úvahy k listáři. K číslu 1, 2 a 3 . . . . . . 24 K číslu 13 . . . . . . . . . 30 14 . . . . . . . . . 36 4 . . . . . . . . . 25 „ 15, 16 a 17 . . . . . 50 5 . . . . . . . . . 26 6, 7 a 8 . . . . . . 27 18 . . . . . . . . . 51 9 a 10 . . . . . . . 28 19 . . . . . . . . . 52 11 a 12 . . . . . . . 29 20 . . . . . . . . . 53 III. Duch a povaha Žižkova. Trocnov a jeho osudy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 Mladý Žižka a jeho styky se sousedy . . . . . . . . . . . 56 Prodává dědictví v Čeřejově . . . . . . . . . . . . . . . 57 Slouží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Odpovídá Rožmberkovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Žižka a čeští válečníci v Polsku . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Poměry a strany v Čechách . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Nepřátelství s německými městy a Rožmberky . . . . . . . . . . 62 Žižkovy mravní pohnutky . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Nenávisť proti Sigmundovi králi . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Přeje Vladislavovi polskému . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Poměr k Vitoldovi a Korybutovi . . . . . . . . . . . . . . . 63 Napomíná Pražan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 .
Strana 102
Stránka Názor Žižkův o dosahu moci Korybutovy . . . . . . . . . . . . 65 Napjetí mezi Žižkou a Tábory; smíření . . . . . . . . . . . . . 66 Žižka nabízí pomoc Pražanům . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Žižka zprávce Velkého i Menšího Tábora . . . . . . . . . . . . 67 Zprávce všech obcí zákonu božímu příchylných . . . . . . . . . . 68 Jeho zásady demokratické . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 Zásady rovnosti a bratrství vzaty z písma . . . . . . . . . . . . 70 Zákon boží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Demokracie Táborská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Žižkovo přesvědčení náboženské . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Provádí náhledy Husovy o opravě mravův . . . . . . . . . . . . 72 Ctyry kusy Pražské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Dvanácte dalších kusův Táborských . . . . . . . . . . . . . . 73 Smlouvání mezi stranami o řády mravní . . . . . . . . . . . 74 Spor o ornáty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Žižkovy náhledy praktické . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Kněžské hádky a nesnášelivost Žižkova . . . . . . . . . . . . . 76 Svoboda u víře na Táboře . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Význam čtyr článkův Pražských . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Lidskosť u vedení válek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Žižka mužem činu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Přísnosť proti kněžím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Žižka mstitelem zákona božího . . . . . . . . . . . . . . . 85 Táboři a mistr Vavřinec z Březové . . . . . . . . . . . . . . 87 . . . . . . . . . . . . . . 90 Žižka postrachem svých nepřátel . . . . . . . . . . . . . . . 90 Řádné poslušenství a kázeň jeho Jeho intimní povaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Pobožnosť . . . . Vykonávání křesťanských ctností . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Povzbuzující list Domažlickým . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Žižka mezi svými, jako v rodině . . . . . . . . . . . . . . . 93 Láska a úcta k němu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Žižkova výmluvnosť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Úvahy o výtkách Palackého, především o fanatismu . . . . . . . . 95 O kořistění z vítězství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 . . . . . . . . . . . . . . . 96 Žižkovy úmysly a jich provádění Omyly Prokopa Holého . 99 . . . . . . . . . . . . . . . . . Nákladem Král. České Společnosti Náuk. — Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze 1893
Stránka Názor Žižkův o dosahu moci Korybutovy . . . . . . . . . . . . 65 Napjetí mezi Žižkou a Tábory; smíření . . . . . . . . . . . . . 66 Žižka nabízí pomoc Pražanům . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Žižka zprávce Velkého i Menšího Tábora . . . . . . . . . . . . 67 Zprávce všech obcí zákonu božímu příchylných . . . . . . . . . . 68 Jeho zásady demokratické . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 Zásady rovnosti a bratrství vzaty z písma . . . . . . . . . . . . 70 Zákon boží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Demokracie Táborská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Žižkovo přesvědčení náboženské . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Provádí náhledy Husovy o opravě mravův . . . . . . . . . . . . 72 Ctyry kusy Pražské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Dvanácte dalších kusův Táborských . . . . . . . . . . . . . . 73 Smlouvání mezi stranami o řády mravní . . . . . . . . . . . 74 Spor o ornáty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Žižkovy náhledy praktické . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Kněžské hádky a nesnášelivost Žižkova . . . . . . . . . . . . . 76 Svoboda u víře na Táboře . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Význam čtyr článkův Pražských . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Lidskosť u vedení válek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Žižka mužem činu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Přísnosť proti kněžím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Žižka mstitelem zákona božího . . . . . . . . . . . . . . . 85 Táboři a mistr Vavřinec z Březové . . . . . . . . . . . . . . 87 . . . . . . . . . . . . . . 90 Žižka postrachem svých nepřátel . . . . . . . . . . . . . . . 90 Řádné poslušenství a kázeň jeho Jeho intimní povaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Pobožnosť . . . . Vykonávání křesťanských ctností . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Povzbuzující list Domažlickým . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Žižka mezi svými, jako v rodině . . . . . . . . . . . . . . . 93 Láska a úcta k němu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Žižkova výmluvnosť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Úvahy o výtkách Palackého, především o fanatismu . . . . . . . . 95 O kořistění z vítězství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 . . . . . . . . . . . . . . . 96 Žižkovy úmysly a jich provádění Omyly Prokopa Holého . 99 . . . . . . . . . . . . . . . . . Nákladem Král. České Společnosti Náuk. — Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze 1893
- 1: Úvod
- 5: Žižkův listář
- 24: Kritické úvahy k listináři
- 55: Duch a povaha Žižkova
- 101: Obsah