rychtářství holasovském“ jednu hřivnu, na kamenickém' rychtářství jednu hřivnu, jakož listové s pečetmi visutými na to učiněný šíře ukazují, aby ty činszové a platové byly užívány a vybierány od oltářníka nynějšícho, potom od budúcích potomkuov oltářníkov věčně vedle řádu kněžského jako vlastnieho svého. A oltářník nynější i potomkové jieho aby povinovat byl čísti na tem oltáři na každý týden krom svátkov tří mše svaté sám osobně, leč by jaká slušná přiekážka jemu bránila, tehdy aby jiného zjednal; první od svaté Kateřiny ten den, v kterýž by sie jejie svátek přidal, jestli že by den sváteční nepřekazil, pakliž by překazil, ale hned druhý den a tak první mše; druhú mši od pěti ran Pána Ježíše v pátek a třetí mši zádušní za ty, kteříž to nadali, jakož collecti a obyčej, kterak sie kněz v tom má spravovati, popsány budú. A ochtáb svaté Kateřiny aby mšemi svatými celý držel. Také tomu chci, že by oltářník, kterýž kolvěk ten oltář po mně držeti bude, že by sám osobně tu v Opavě u oltáře seděl a také aby žádnému ten oltář dán nebyl než knězi řádně svěcenému, leč by sie nahodil dobrý kumpán, chtě knězem býti, ale hned ten rok aby knězem byl a takovie že by jemu byl dán a nebyl-li by knězem v roce, aby dán jinému knězi a dokudž by knězem nebyl, aby činszem a platem vládnul kostelník u svatého Vojtěcha v Opavě a ty mše posobil a k první mši toho nového kněze aby dal ostatek, což by zostalo nad takové posobenie těch mší. Také aby sie ten oltářník srovnával s jinými oltářníky vedle obyčeje kostela, ale však v ničem jeho neobtěžujíc jiném. A jestli že by sie kdy jaká křivda slušná dála tomu oltářníkovi od pánuov neb kniežat opavských, tehdy muož na čas jinde pobydliti s vuolí podacích jeho, činszem neškodno, a ty mše posobě. A podací toho oltáře já svrchupsaný kněz Ondřej zachovávám sobě, dokudž jsem já živ i na smrtedlnej posteli, že budu móc podati, kohož mi sie zdáti a tudiež přietel moj Franěk z Opavy. A když by nás dvú Pán Buoh neuchoval smrti, tehdy činím podace urozené pány pana Mikuláše“ a pana Václava z Vladěnína, věčně i s jich erby pány vladěnínskými. A jestliže by Pán Buch neuchoval oltářníka toho oltáře smrti, tehdy, což by svého statku poručil na smrtedlnej posteli, že by dáno bylo a páni podací ani páni opavščí nebo kniežata že k oltáři sv. Jana Křtitele u sv. Vojtěcha v Opavě (zde). R. 1481 vzdal Jan z Držkovic dvůr Zikmundu z Dobroslavic kromě půl lánu (ZDK I, 47). Na tomto půl láně zajistil Jan z Držkovic r. 1486 věno své manželce Aleně (ZDK I, 48), ale r. 1490 vložil Bobek z Držkovic tento půl lán svému švagru Zikmundu z Dobroslavic, takže tento se stal pánem celého dvora (ZDK I, 57). Plat vázl potom na dvoře ještě kolem r. 1630 (MAO XV 2/96). Zajištění platu na fojtství holasovském viz čís. 103. Kamenec patřil od nejstarších dob klášteru Hradisku u Olomouce, od něhož snad byl i vysazen. Až do válek husitských není o něm zpráv, potom byl zastavován různým držitelům, z nichž známe Šteflíka z Kamence k r. 1423 (KPO I, 10 - J. Kapras, Pozůstatky knih zemského práva knížectví Opavského. Díl první. Knihy přední. Praha 1906, 14, č. 119), k r. 1488 Jana z Kamence (Půh. VI. 25), k r. 1505 Jana Žopovského z Neplachovic a Kamence (Půh. VI, 124). R. 1520 odkoupil Kamenec spolu s ostatními statky kláštera Hradiska na Opavsku Kryštof Tvorkovský z Kravař, od r. 1549 patřil k Velkým Heralticům (ZDO VI, 10). Kdy byl zakoupen plat 1 kopy grošů k oltáři sv. Jana Křtitele u sv. Vojtěcha v Opavě nevíme a podobně také nevíme, kdy byl zase vykoupen. V seznamu oltářních platů z poč. stol. XVII. se už neuvádí. Zachován jest list na plat z fojtství holasovického. Odjinud neznám. Mikuláš z Vladěnína (psával se zpočátku Mikuláš ml. na rozdíl od svého strýce Mikuláše st. - viz o něm čís. 21, pozn. 10) spolu s bratrem Václavem (viz další pozn.) byli pravděpodobně syny Herborta z Vladěnína a jeho manželky Anny z Kobeřic. V pramenech vystupuje poprvé r. 1466 (KPO I, 43v - Kapras I, 44, 428). S manželkou Helenou z Vrbna držel nejdříve Vojnovice, avšak r. 1472 se psal již z Vladěnína a Bílovce, který bratři zdědili patrně po svém strýci Hanuši z Vladěnína a na Bílovci. Později se však o dědictví rozdělili, a to tak, že Mikuláš obdržel Bílovec, Václavovi připadl Vladěnín. Mikuláš dlouho nežil, neboť zemřel již r. 1476. Jest pochován v kostele v Bílovci. Dědili po něm jeho synové: nejstarší (neznámého jména), který brzy zemřel a Jan a Václav z Fulštejna a Bílovce (Zukal, pozůstalost). Václav z Vladěnína, bratr Mikulášův, byl ženat s Markétou z Drslavi. R. 1461 nabyl od Barbory Tunklové půl vsi Pelhřimov s dvorem a vším příslušenstvím a od kněžny Salomeny ves Polanku. Při dělení dědictví po otci a strýci připadl na něho Vladěnín, podle něhož se potom psal. V letech 1464 - 71 byl komorníkem knížectví opavského. Zemřel někdy před r. 1489, zanechav syny Jana Ojíře a Ambrože. (Zukal, pozůstalost). 9