Strana I
ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD PAMÁTKY STARÉ LITERATURY ČESKÉ SV. 25 ZALOŽILA MATICE ČESKÁ STAROČESKÉ SATIRY Hradeckého rukopisu a Smilovy školy

Strana II
ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD Ústav pro českou literaturu Vědecký redaktor akademik František Trávníček Recenzoval doc. dr. Antonín Škarka

Strana III

Strana 2

Strana 3
STAROČESKÉ SATIRY Hradeckého rukopisu a Smilovy školy KVYDÁNÍ PŘIPRAVIL A UVOD NAPSAL JOSEF HRABÁK NAKLADATELSTVI CESKOSLOVENSKE AKADEMIÉ VÉD Praha 1962

Strana 4
Josef Hrabák 1962

Strana 5
ÚVOD Čtrnácté století je „velké“ století staročeské literatury. V důsledku prudkého vývoje na poli hospodářském, sociálním a kulturním pro- bojovalo si okolo roku 1300 české slovo (které se dříve uplatňovalo v knižní vzdělanosti jen sporadicky) významné postavení v lite- rárním životě a jeho význam stále rostl. Souběžně s tím, jak se češ- tina důrazněji a důrazněji uplatňovala ve funkci spisovného jazyka, česky psaná literatura se dostávala do popředí celého literárního procesu a začínala úspěšně soutěžit s literární tvorbou latinskou, která byla dříve hlavní nositelkou písemnictví v našich zemích. Tak se znenáhla vytvářel pocit, že hlavní představitelkou české vzdělanosti je tvorba v národním jazyce, a česky psaná literatura se rozrůstala do šířky i do hloubky: do šířky tím, že se rychle laicizovala a zabírala nové tematické okruhy, do hloubky tím, že se od poloviny století rozšiřoval okruh jejích konzumentů, a tak se měnilo její sociální zakotvení. To bylo zvláště důležité pro celý pozdější vývoj, neboť se tím vytvářely předpoklady pro postupnou demokratizaci literatury. Úsilí literatury o získání co nejširší sociální základny souviselo s rozvojem měšťanstva. Tak jak nabývali v kulturním životě stále větší váhy vzdělanci spjatí s měšťanstvem, česky psaná tvorba přestávala být výlučně výrazem myšlení a cítění tenké vrstvy du- chovních a feudálů a postupně v ní promlouvaly i zájmy širších vrstev, v nejpokrokovějších dílech dokonce zájmy blízké lidu. Vý- razným projevem těchto snah je dílo Tomáše ze Štítného, jímž ke konci 14. století dosáhla česky psaná literatura jednoho ze svých vrcholných bodů. Štítný se pokusil o zpřístupnění nejvyšší soudobé vzdělanosti vrstvám neznalým latiny, a tím nejenom dovršil lite- rární úsilí celého 14. století, ale zároveň připravil půdu pro kulturní program husitský. Literatura 14, století nás udivuje stejně svým bohatstvím jako 5

Strana 6
velikostí úkolů, které si kladla a které úspěšně řešila. Zvláště pozoru- hodné jsou její kvality umělecké, svědčící nejen o vysokém kultur- ním vzepětí duchovenstva a feudálů, ale dokládající také uměleckou tvořivost celé národní pospolitosti. Lze plným právem říci, že staro- české písemnictví může směle soutěžit s významnými památkami soudobého umění výtvarného a stavitelského. Bohužel však dnešní publikum, a to i publikum literárně vzdělané, nezná bohatství sta- ročeské literatury z vlastní četby, neboť je mu převážná část této tvorby odlehlá po stránce jazykové i obsahové, takže musí sahat k slovníku a komentáři, jestliže chce starší literatuře porozumět. Jedna větev naší středověké tvorby si však dodnes zachovala svou svěžest a srozumitelnost. Je to poezie satirická, která se snažila kriticky se vyrovnávat s otázkami každodenního života a pokou- šela se tento život zobrazovat podle skutečnosti. Protože přitom budovala převážně na hovorovém jazyku a vytvářela umělecké obrazy blízké dnešnímu realistickému zobrazování, chápeme ji ještě dnes bez složitých komentářů a filologického aparátu. V tomto za- měření ke skutečnosti spočívá i její význam pro literární historii. Je to oddenek starší literatury, z něhož vyrůstá — i když s mnohými peripetiemi — dnešní realistické zobrazování života. A právě proto je studium staročeských satir podnětné i pro zájemce o literaturu nejnovější. Satirická tvorba 14. století je pramen stále mohutně- jícího proudu, z něhož se napájí ještě literární dnešek, neboť připra- vovala již ve středověku cestu k dnešnímu literárnímu snažení. Jestliže si klademe otázku, proč cestu k demokratizaci literatury a k realistickému zobrazování v literatuře nastoupili právě autoři spjatí s měšťanstvem, není nesnadné na ni odpovědět. Lid vyjadřo- val ve 14. století svůj vztah k světu ústní slovesností, protože za soudobé hospodářské, sociální a kulturní situace nebylo podmínek k tomu, aby se mohl výrazně podílet na literárním životě. Naproti tomu však význam měšťanstva vzrostl ve 14. století natolik, že mohlo vystupovat s určitými kulturními požadavky i v rámci teh- dejší společenské skladby a v souvislosti s tím vykonávat i tlak na část literární tvorby. Skladatelé, kteří se k měšťanstvu obraceli, mu- seli se dívat na svět jeho očima a zobrazovat svět podle jeho poža- 6

Strana 7
davků, ať už to byli universitní studenti (podle tehdejší terminologie „žáci“), pocházející namnoze z měšťanských vrstev, nebo kazatelé, kteří promlouvali přímo k měšťanstvu. Protože pak zájmy měšťan- stva byly do jisté míry souběžné se zájmy lidu, tvorba odrážející vztah měšťanstva k životu vytvářela i určité předpoklady pro další zlidovění literatury. Tento vývoj urychlovalo i to, že žáci a kazatelé dobře znali život lidu a zčásti (zvláště kazatelé) přímo k lidu pro- mlouvali. Tlak měšťanstva na část literární produkce se projevil ve srovnání s tvorbou určenou duchovním a feudálům stejně v námětech jako ve způsobu zpracování a ve způsobu zobrazování skutečnosti. Zatím co feudální literatura usilovala především zobrazovat exotické pro- středí, literatura spjatá s měšťanstvem se obracela hlavně k pro- středí domácímu a snažila se zachytit všední život prostého člověka, život lidí třetího i čtvrtého stavu, popřípadě život lidí, s nimiž se prostý člověk každodenně stýkal ve městě i na venkově. Bylo to prostředí, které vnímatelé dobře znali a jehož zobrazení si mohli prověřovat svou každodenní životní zkušeností. To platilo nejen pro starší ústně tradovanou tvorbu lidových žertéřů, ale i pro nově vzni- kající literární výtvory žáků, pokud mířily do řad měšťanských nebo i vlastních. Ve zvýšené míře bylo třeba usilovat o zachycení skutečného života v literatuře satirické, která chtěla nastavit zrcadlo své době a stát se jejím soudcem. Zde bylo výstižné zobrazování skutečnosti ne- zbytnou podmínkou k tomu, aby satirická tvorba mohla splnit svou funkci; jestliže měla satirická tvorba kritizovat, soudit a nabádat, musel se v ní její vnímatel vidět a poznat, jinak by nemohla dostát své snaze o sepětí se životem a ovlivňovat životní praxi. Je ovšem pravda, že se satirická tvorba 14. století vzdaluje dnešnímu čte- náři svou náboženskou dominantou. Jestliže však viděla často spo- lečenské problémy náboženským prizmatem, nebylo to v oné době jinak možné, neboť tehdy pohlcovalo náboženství celou oblast ideologické nadstavby. Proto se také nejprogresívnější díla této satirické tvorby přimykala k činnosti tak řečených Husových předchůdců. Útočná satira nevytvořila své umění zobrazovat skutečný život

Strana 8
sama, nýbrž navazovala na jistou tradici. Pokud můžeme sledovat literární vývoj v dochovaných textech, nacházíme zřetel k měst- skému prostředí již dříve, než se objevila sociální satira, ve veliko- noční divadelní hře. I zde však vyrostl zájem o skutečnost všedního dne z ohledu na měšťanské a lidové publikum. Velikonoční drama- tické výstupy tvořily původně volnou součást bohoslužby, a byly proto latinské (tzv. liturgické, tj. obřadní hry), církev však musela vyjít aspoň poněkud vstříc širším vrstvám neznalým latiny, a proto připustila, aby se do obřadních her vkládaly vložky v národním jazyku, které by vysvětlovaly obsah a smysl oficiálního latinského textu. Tak vznikaly u nás asi od počátku 14. století hry mísící české partie s latinskými, a někdy ve čtyřicátých letech se objevila roz- sáhlá hra, v níž byly latinské části úplně zatlačeny do pozadí slož- kami českými. Máme z ní dochován dlouhý zlomek, samostatnou scénu zvanou podle hlavní postavy Mastičkář. Líčí dryáčnického prodavače léčivých mastí na středověkém trhu a jeho dva pomocníky, hrubě karikujíc šarlatánského lékaře a celou středověkou medicínu. I mastičkářská scéna měla patrně své předchůdce. Zdá se, že ge- neticky souvisí s lidovými fraškami, které předváděli již daleko dříve žertéři. Není vyloučeno, že jde dokonce o jeden z výhonků lidových jarních obřadů sahajících až do pohanské doby. Naznačovala by to zejména její obscénnost, neboť právě nevázanost tohoto druhu byla charakteristická pro staré lidové obřady, oslavující na jaře plodivou sílu přírody. Mastičkářský výstup zaujme dodnes bujným humorem, který si nedává ruku před ústa, ale jde od plic. Přes dravou komiku není však Mastičkář plnokrevnou satirou. Zesměšňuje sice své postavičky, staví jim před tvář zakřivené zrcadlo zvětšující jejich chyby, pra- cuje ironií, hyperbolou i jazykovou groteskou — ale nesoudí. Je to odraz doby, v níž ještě nedozrála situace pro sociální satiru. Svou odvahou ponořit se do každodenního života však vytvořil neznámý autor Mastičkáře důležitý článek ve vývoji směřujícím k pozdější sociální satiře. Proto také znalost Mastičkáře je předpokladem pro plné pochopení staročeských satir. 8

Strana 9
Skutečnou sociální satiru vytvořila šedesátá léta, kdy se začínala projevovat v našem životě krize politiky vládnoucí třídy. Z této půdy vyrostla skupina satirických skladeb dochovaná v tak řečeném Hradeckém rukopise a řadící se přímo k projevům lidových kazatelů šedesátých let a spolu s nimi tvořící předvoj bojové literatury hu- sitské. Je to rozsáhlá báseň Desatero kázanie božie a sedm kratších Satir o řemeslnících a konšelích, k nimž se druží bajka O lišce a džbánu. Desatero je svou formou vlastně veršované kázání. Úvodem vy- pravuje skladatel stručně o božském původu desatera a naznačuje jeho obsah a pak — tu stručně, tu rozvláčně — probírá jedno při- kázání po druhém a na každé uvádí tři příklady hříšníků, kteří se proti němu prohřešují. Tato trichotomie, příznačná pro středověkou básnickou teorii vůbec, je hlavním kompozičním principem, a proto ji skladatel dodržuje téměř pedanticky. Při osmém kázání např. nejsou sice rozlišeny přesně hříchy (v. 1043—1056), ale přesto skla- datel uvádí tři skupiny hříšníků, jen aby neporušil důsledně dodr- žované schéma. Přes jednotvárné třídění nepůsobí však skladba nudně a únavně, neboť zeschematizovaná kompozice je zaktualizo- vána neúměrností, s níž básník probírá jednotlivá přikázání; při některých jen zcela zběžně naznačil „trój lid“, který proti přikázání hřeší, jindy však věnuje hříchům proti jednomu přikázání celé stovky veršů, příklady rozvádí do šířky a rozvádí je v anekdotu, ba v satirickou povídku. Přitom je charakteristické zaměření na po- zemský život; hříchy proti prvním třem přikázáním (tj. hříchy proti bohu) jsou probrány jen docela stručně, zato jsou však do popředí postaveny hříchy proti bližnímu. Básník tedy staví do popředí vztahy mezi lidmi, o ty mu v první řadě jde, a jimi míří do samého středu životní praxe. V tomto zaměření ke konkrétním otázkám každo- denního života je skladba typická pro naše progresívní myšlení a předjímá husitství. Není divu, že se těšila neobyčejné oblibě, jak dosvědčuje její dochování: vedle textu v Hradeckém rukopise nás došla ještě ve čtverých zlomcích, které ukazují, že byla i přepra- cována.1 1 Starší než Hradecký rukopis jsou zlomky zhořelecké; z konce století je rukopis kapitulní, obsahující téměř celou skladbu, zlomky universitní I a zlomky univer- sitní II; ty představují novou redakci básně, bohužel však obsahují jen prvních 54 veršů. (Bližší údaje podávám dále na str. 163.) 9

Strana 10
Hradecké desatero má 1158 veršů; k básni je jako závěr mecha- nicky připojeno ještě tzv. Menší desatero (verš 1159—1196), para- frázující veršem obsah jednotlivých přikázání. Původcem této sklad- bičky je zřejmě jiný básník než autor Desatera „většího“. Je do- chována i samostatně v rukopise tak řečeného Wittenberského žaltáře. Satiry o řemeslnících a konšelích (dříve stručněji, ale méně přesně nazývané „satiry o řemeslnících“) napadají ševce, konšely, kováře, sladovníky, lazebníky, řezníky a pekaře a vytýkají jim různé po- klesky, v první řadě okrádání zákazníků a úplatnost. Nejsou roz- sáhlé, nejkratší mají po 54 verších, nejdelší málo přes 150. Mezi ně je neorganicky vložena krátká bajka O lišce a džbánu (96 veršů). Vypravuje o tom, jak se liška chtěla pomstít džbánu a utopit jej; přivázala si jej k ocasu a spustila do studny, ale džbán se naplnil vodou a svou váhou stáhl lišku do vody. Mravním naučením, že se vychytralost nevyplácí a že se i moudrá liška „přemoudřila“, při- myká se bajka dobře k sedmi satirám o řemeslnících a konšelích, a proto ji také dále otiskuji. Mezi Satirami o řemeslnících a konšelích a Desaterem jsou tak nápadné podobnosti po stránce ideové, kompoziční i jazykové, že musíme předpokládat společného autora. Kromě toho však pozorujeme výrazné slohové podobnosti i s ostatními skladbami zapsanými v Hradeckém rukopise.2 Této stylové jednotnosti všech skladeb rukopisu si všiml už na začátku našeho století Antonín Havlík a na základě slohového rozboru, místy pronikavého, přisoudil všech jedenáct skladeb, které jsou v rukopise dochovány, jednomu autorovi3; jakési výhrady pronesl jen k veršované skladbě o sv. Janu apoštolovi. Protože je však Hradecký rukopis sborníkem, je možno také předpokládat, že stylová jednotnost jeho skladeb je dána prostě jejich výběrem, tj. že si sběratel mohl dát zapsat do kodexu díla sice různých autorů, ale vesměs taková, která pro své ideové, kompo- ziční a slohové podobnosti vyhovovala jeho vkusu a myšlení. Pak by ovšem jednolitost skladeb nebyla důsledkem společného autorství, 2 Popis rukopisu a výčet skladeb v něm zapsaných viz na str. 161. 3 Veršové shody Rukopisu hradeckého, ČČM 78, 1904, str. 285—293 a 413—423; 79, 1905, str. 31—46 a 252—259. 10

Strana 11
nýbrž výběru. Nechyběly ani hlasy, které se přikláněly k tomuto výkladu a pokládaly Hradecký rukopis za sborník prací různých autorů; tento názor pronesl např. na počátku osmdesátých let minu- lého století Adolf Patera v úvodě ke svému kritickému vydání našeho sborníku.4 Řešení Havlíkovo a Paterovo představuje zřejmě dvě krajnosti. Rozbor veršové techniky omezuje uvedené názory aspoň potud, že vedle skladby o sv. Janovi vylučuje ze společného autorství Umučení a dívá se skepticky na bajku O lišce a džbánu. U ostatních se však jeví i po stránce veršové techniky tak nápadné podobnosti, že jsme plně oprávněni přisoudit zbývajících osm skladeb témuž autorovi. Mezi skladbami jsou sice jisté rozdíly, ale ty lze vysvětlit předpo- kladem, že všechny básně nemusely vzniknout současně, ale v jistém časovém rozpětí, napřed legenda o sv. Prokopu5, pak skladby lyrické a nakonec naše satiry. Mezi satirickými skladbami a legendou o sv. Prokopu může tedy ležet časové rozpětí celých desítiletí. Při takovémto výkladu by ztrá- cely mnoho ze svého ostří rozpory v datování jednotlivých básní zapsaných v Hradeckém rukopise. Dobu, kdy naše satiry vznikly, nelze totiž bezpečně určit a názory badatelů se rozcházejí téměř o dvě spisovatelské generace. Vznik básní bývá podle archaic- kého jazyka kladen do doby Jana Lucemburského (do let 1325 až 1340), ale podle kritérií obsahových také až do doby Karlovy nebo dokonce Václavovy.“ Nejpravděpodobnější doba vzniku našich satir 4 Hradecký rukopis, Praha 1881, str. XXVI; jako chrestomatii vykládal Hra- decký rukopis též Miloš Weingart, Datierung und Ursprung der alttschechischen Königgrätzer Handschrift, Slavische Rundschau 10, 1938, 6, str. 45—57. 5 Posledně byla vydána mnou 1959 v 21. svazku Památek staré literatury české (Dvě legendy z doby Karlovy); tam i rozbor a literatura. 6 Do doby Janovy kladl básně Hradeckého rukopisu na základě stylistického rozboru Antonín Havlík v rozpravě V které době žil skladatel Rukopisu hradec- kého (ČČM 80, 1906, str. 255—261) a toto datování přejímá Arne Novák v Pře- hledných dějinách literatury české (poslední vydání 1939, str. 27). Na samý konec století posunul vznik básní Václav Chaloupecký (V které době žil skladatel Rukopisu hradeckého?, ČČH 18, 1912, str. 1—6). Proti jeho dataci se však postavil Emil Smetánka, který připouští nanejvýše třetí čtvrt století (LF 39, 1912, str. 160 — glosa bez titulu). Po článku Chaloupeckého pak posunul Havlík složení Desatera do let šedesátých (Poznámky k původu a zpracování české povídky o „Svodnici a jejím plačícím psu“. Sborník filologický 8, 1926, str. 81, pozn. 29). Na sklonek Karlova panování klade vznik satir též Weingart (v článku cito- vaném výše v pozn. 4). Jan Vilikovský se nepokouší o bližší časové určení 11

Strana 12
jsou šedesátá léta, pro něž by mluvila hlavně shoda tónu i obsahu Desatera s projevy kazatelů Karlovy doby. Na druhé straně však nelze zcela přehlížet archaický jazyk, který poukazuje někam k první třetině 14. století. Je zde tedy nápadný rozpor mezi obsahem a ar- chaickým jazykem, a tento rozpor se dosud nepodařilo bezpečně vysvětlit. Nejspíše by se dalo počítat s předpokladem, že skladatel žil mimo pražské centrum, kde jazykový vývoj mohl probíhat po- maleji než v metropoli. Podobně i archaická technika rýmová může být důsledkem toho, že na skladatele žijícího někde ve venkovském městě (nebo klášteře) působila tradice literárních památek v praž- ském prostředí již antikvovaných, ale na venkově ještě živých. Tolik tedy lze říci o kritériích jazykových. Kompoziční kritéria nesvědčí pro dobu Jana Lucemburského tak jednoznačně jako jazykové ar- chaismy, neboť poukazují zřetelně k době mezi vypracováním ká- nonu epické poezie a rozvojem prózy — ponechávají tedy možné rozpětí od třicátých do šedesátých let. Máme-li rozhodnout, kdy v uvedeném rozpětí naše satiry vznikly, musíme přihlédnout ke skutečnosti, kterou odrážejí. A tu se mi zdá mimo pochybnost, že je to doba působení Wald- hauserova a Milíčova. Nasvědčuje tomu ostatně i podrobnější za- myšlení nad vývojem básnické formy. Jestliže pojímáme satirické skladby Hradeckého rukopisu jako díla představující rozklad tra- diční epiky a připravující rozvoj prózy, musíme je položit do blízkosti Života svaté Kateřiny a zkoumat v souvislosti s ním. Satiry i Život svaté Kateřiny představují vlastně dvě strany téže medaile, neboť usilují konec konců o touž věc, o nové začlenění literatury do života společnosti v době, kdy se ocitá politika vládnoucí třídy v krizi. Satiry a Život představují dvojí protichůdné řešení — Život odtrho- váním od žhavé problematiky všedního dne, satiry ponořováním do této problematiky. Abychom mohli tuto dvojí cestu blíže sledovat i z hlediska básnické formy, musíme naznačit literární pozadí zkoumaných památek. a spokojuje se se zařaděním satir do doby Karlovy (Staročeské satiry, 1942, str. I). — Srov. též mou stať Satiry Hradeckého rukopisu v akademických Dějinách české literatury I, 1959, str. 164—172 (zvl. str. 165) a Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, 1957, str. 297. 18

Strana 13
Na počátku 14. století byli hegemonem kulturního života přísluš- níci feudální třídy a jejich souputníci, přičemž se těžisko přesouvalo z rukou duchovních do rukou laických, literatura se sekularizovala. Česky byla vytvářena epika a lyrika a oba tyto základní básnické druhy byly ve feudální literatuře ostře od sebe odděleny formálními prostředky, hlavně v oblasti jazykové. Nejdůležitější dílo, které kanonizovalo formu feudální epiky, byla Alexandreida, vyzrálá vý- pravná báseň, v níž byly jazykové a tematické prvky vyváženy: téma bylo zajímavé, ale výrazové umění nedostoupilo k tak vyso- kému zjemnění, aby se jazyková stránka stala v díle dominantní. Proto se např. přesně zachovával počet slabik ve verši, rýmy byly plnozvučné, slovník byl propracován k znamenité výši, ale zvuková stránka nevystupovala nápadně do popředí. Básník se snažil v první řadě podat zajímavý děj. Naproti tomu feudální lyrika z počátku století, jejímž základním dílem byla Kunhutina modlitba, směřovala k abstraktnosti a usilovala o formu co nejvíce zjemnělou, nejednou směřující k samoúčelnosti. Vedle těchto dvou protikladných útvarů se rodila i epika tendenční, představovaná Dalimilovou kronikou. Bylo to dílo bojovné, politický pamflet, a toto zaměření se výrazně projevilo i v jazykové výstavbě; verš byl bez pevného počtu slabik, slovník poměrně chudý, rým nenápadný. Proti Alexandreidě se je- vila tato skladba jako epika „nižši“ — docela podle soudobé básnické teorie. Je nasnadě, že se forma kanonizovaná Alexandreidou musela vyžít, jakmile se vyžil ideál rytíře-bojovníka představovaný jejím hrdinou, tj. jakmile nastala nová sociální situace odlišná od prvních let století. Přitom se nabízela dvojí cesta, buď úsilí vyrovnat se s novou společenskou skutečností (s čímž souvisel příklon k výra- zovým zvláštnostem epiky „nižšího“ stylu), nebo směřování k ex- kluzívní samoúčelnosti (a v oblasti formální příklon k formě vy- pracované ve feudální náboženské lyrice). Viděno prizmatem bás- nické formy, obě tyto cesty vedly ve svých důsledcích k rozrušení tradičního výpravného básnictví a připravovaly tím rozvoj prózy, která se stávala hlavní výrazovou formou pro epiku. V souvislosti s tím stával se verš znakem literárního projevu subjektivního a hod- notícího, tj. lyriky a poezie didakticko-satirické. První z těchto dvou 13

Strana 14
cest veršované epiky představovala např. legenda o sv. Prokopu a naše satiry, druhou cestu Život svaté Kateřiny. Z hlediska pozděj- šího vývoje se ukázala jako schůdná cesta první; druhá vedla do slepé uličky, protože směřovala k odtržení literárního díla od života. Dvojí řešení, o kterém jsme mluvili, bylo dáno už sociálním zakotvením jednotlivých děl. Epika typu Života svaté Kate- řiny byla doménou vzdělanců, kterým imponoval život vysoké šlechty a vysokého duchovenstva, a kteří proto nechtěli vidět život lidu, kdežto satirické skladby byly aspoň svými náměty spjaty se životem měšťanstva, které vystupovalo jako nová společenská vrstva a muselo se vyrovnávat s novou sociální skutečností, při čemž při- hlíželo aspoň zčásti i k myšlení a cítění lidových vrstev. Měšťanstvo představovalo sociální vrstvu plnou elánu a bojov- nosti, a to se projevovalo i v dílech, která odrážela jeho vztah k ži- votu, především v našich satirách. Jejich přínos byl právě v tom, že útočily na stinné zjevy soudobého všedního života a tento útok vedly z pozic nové společenské vrstvy, která se dosud aktivně ne- zúčastnila literárního života. S tím souvisela i snaha podat pravdivý obraz denního života, a hlavně obraz co nejkonkrétnější. Neznámý skladatel byl opravdovým umělcem, neboť nechtěl přesvědčovat abstraktní tezí. To je vidět už z volby hrdiny a dějiště — v satirách Hradeckého rukopisu se objevuje poprvé v naší literatuře jako hlavní postava řemeslník, tedy příslušník střední vrstvy měšťanstva, a hlav- ním dějištěm je městské prostředí. Skladatel vylíčil život spole- čenské vrstvy, kterou znal a s níž sympatizoval, i když nebyl slepý k jejím stinným stránkám a dovedl je ostře kárat. Šlechtické postavy a šlechtické prostředí jsou mimo jeho zorné pole. Sociální příslušnost publika, kterému byly tyto satirické skladby určeny, dá se sice těžko stanovit, ale náměty i způsob zpracování zřetelně ukazují, že to bylo publikum jiné, než k jakému se obracela literatura na počátku století, zejména autor Alexandreidy, nebo soudobé exkluzívní básnictví duchovní, představované např. Živo- tem svaté Kateřiny. Mohlo by se sice zdát, že naše satiry představují díla uplatňující jiné stanovisko než měšťanské, neboť je v nich kari- kováno zpravidla město a ne šlechta, to však není rozhodující; roz- hodující je způsob, jakým skladatel město karikuje. A zde je cha- 14

Strana 15
rakteristické už to, že v jeho karikatuře nenajdeme onoho přezí- ravého stanoviska k příslušníkům nižších vrstev, které proniká třeba v šlechtické Alexandreidě. Směšný není pán, směšný není sedlák — ostří je namířeno vlastně jen proti řemeslníčkovi a měšťanovi. Přitom však satiry nejsou dílem tak nekompromisně měšťanským, jako byla nekompromisně šlechtickou Alexandreida. Jestliže v Ale- xandreidě najdeme projev pohrdání s neurozeným „chlapem“, v těchto satirách není šlechtic zlobně karikován, otevřený projev třídní nenávisti nenajdeme. České měšťanstvo nebylo dosud tak silné, aby se mohlo klást do protikladu se šlechtou jako její rovno- cenný partner. Tím mohl být leda patricij, naše satiry však líčí především středního měšťana. Je to zcela pochopitelné, protože patriciát byl v této době většinou německý a kritika směřuje hlavně do vlastních řad; kritika do řad patriciátu by vyšla naprázdno už pro jazykovou přehradu. Autor proto nestaví svět měšťanů do nesmiři- telného protikladu se světem šlechty. Jeho satira je satirou člověka, který městské prostředí dokonale zná, vyrůstá z něho, ale nemá dosud tak ostře vyhraněné stavovské vědomí jako šlechta. České měšťanstvo, jak se zdá, nebylo dosud tak silné, aby mohlo vytvořit skutečnou sociální satiru. Na druhé straně však tato slabost je před- určovala k tomu, aby vidělo své přirozené spojence ve venkovském lidu i v městské chudině. Po té stránce je velmi poučné srovnat svět satir Hradeckého ruko- pisu se světem starofrancouzských fabliaux. Ve fabliau je směšný sedlák, mnich i šlechtic, satirický šleh jde na obě strany od měšťana, nešetří vlastně nikoho. V našich satirách zůstává směšným pouze měšťan. Česká společnost nebyla dosud tak ostře diferencována jako soudobá společnost francouzská. Autor Desatera a Satir o řemesl- nících a konšelích vyšel asi z řad tehdejší městské inteligence, patrně kněžské, která z měšťanstva vyrůstala, cítila s ním, rozuměla mu, ale byla náchylná dívat se na drobného měšťana trochu svrchu. Kromě toho je pro autora charakteristický zájem o venkov. Byl vzbuzen jednak tím, že přehrada mezi životem na venkově a ve městě nebyla vždy příliš ostrá (takže měšťané dobře znali život venkovského lidu), jednak tím, že do města přicházelo za prací, ze- jména nádenickou, mnoho venkovanů, z nichž se pak vytvářela stále 15

Strana 16
silnější vrstva městské chudiny. Příslušník středního měšťanstva viděl v těchto lidech svého spojence proti německému patriciátu, a proto je pochopitelné, že se často stavěl na stanovisko chudiny, ujímal se jí a díval se na společnost vlastně jejíma očima. Kritika společnosti, kterou podává autor našich satir, je proto vedena „zdola". Je škoda, že o osobě autora našich satir nevíme nic bližšího. Bystré postřehy Havlíkovy“ jsou jen dohady. Můžeme jen předpokládat na základě některých nepřímých indicií, že šlo o vzdělance; z jeho stylu je totiž vidět, že mu nebyla cizí tradice latinských škol a zna- lost soudobé básnické teorie. Snad byl knězem, snad byl spisovatelem z povolání. K tomu, že se mohl živit skládáním básní, mohl by pou- kazovat např. jakýsi ohled na ženy a na konšely (konšelům se omlouvá8 a o ženách říká, že nejsou všechny špatné, ale že je i mnoho žen ctných9). Ženy asi tvořily valnou část publika řemeslného skla- datele básní a na konšelích muselo básníkům z povolání záležet proto, že by jim členové městské rady mohli překazit živnost. Jestliže se na skladatele našich satir díváme dnešníma očima, jeví se nám jako básník originální, protože pro jeho satirické skladby neznáme přímé latinské předlohy. Pokud víme, čerpal jen v jednotli- vostech z obecně známých soudobých latinských příruček (Gesta Romanorum). To však neznamená, že bychom latinskou předlohu nemohli předpokládat a že by tato originalita — měřeno středověkým nazíráním na literární práci — byla v očích soudobého publika našemu básníkovi nějak zvláště ke cti. Středověk si necenil tema- tické původnosti tak jako my, náš autor se ostatně sám nejednou dovolává toho, „což na knihách psáno vědě“. Těžisko básnické tvo- řivosti spočívalo hlavně v umění jazykovém, a zde náš básník roz- vinul značnou obratnost. Satiry Hradeckého rukopisu vlastně parodují typické prvky feu- dální veršované epiky představované Alexandreidou, a to ve všech rovinách: v ideologii, tematice, kompozici i jazykové výstavbě. 7 O skladateli Rukopisu hradeckého, ČČM 80, 1906, str. 56—66. „Konšelé, račte slyšěti a mně v tom za zlé nejmieti“. (O konšeléch nevěrných, v. 1—2.) Desatero, verš 310n. 16

Strana 17
Vývojově nejdůležitější je rovina ideologicko-tematická, protože z přesunů v tomto plánu vyplývaly všechny změny ostatní. Tím, že se stal hlavním hrdinou člověk třetího stavu a básník mluvčím jeho zájmů, změnila se i kompozice a celá hierarchie výrazových prostředků, na místo „vysokého“ stylu se tlačil styl „nízký“. Na rozdíl od rozsáhlé epiky je rozlámána dějová linie, báseň se drobí na řadu samostatných a na sobě navzájem nezávislých epizod (De- satero) nebo se stává kratičkým samostatným celkem (drobné sa- tiry). Jazyk se blíží hovorovému jazyku všedního dne a tomu se při- způsobuje i forma verše, rým atd. Satiry Hradeckého rukopisu jsou typická díla, v kterých se pro- stupují básnické druhy a styly. Především básnické druhy. Satira je vlastně útvar lyrickoepický, neboť vyžaduje vášnivý bás- níkův vztah k tématu a jeho osobní zaujetí; autor se neskrývá za svým dílem, objektivní podání, které je dominantou epiky, mizí. To platí i pro naše satiry. Všude v nich cítíme básníkovu přítom- nost, skladatel přímo zasahuje do proudu vypravování svým já a stává se přímým, interesovaným účastníkem vypravovaného děje. Typický je pro tento postoj např. závěr satiry O zlých kovářích: Ba, by mi to bóh ráčil dáti za dar, což bych chtěl žádati: bych jáz byl kovářě mocen, vždyť by poležal nemocen. Chtěl bych to právo nalézti, že by musil čtvernoh lézti . . .10 A podobně se autor ozývá i v závěru satiry O lazebníciech: Co by to škodilo komu, bych jáz se přimluvil k tomu, aby právo nalezeno bylo naň i ustaveno: když by koho hole uřězal, by jmu ten dobrý políček dal? Druhé bych chtěl vymysliti, to bych jmu chtěl naplniti: když by mi žíly chybil, 10 Verš 53—58. 2 — Satiry 17

Strana 18
bych jmu pěstí zuby vybil; snadť by púščal rozhlédajě, věcší na tě péči jmajě.u1 Jak již bylo řečeno, satiry Hradeckého rukopisu nemají pevné dě- jové linie. Hlavně je to vidět na nejdelší z nich, Desateru. Tato skladba je zajímavá i proto, že ukazuje jeden z pramenů naznače- ného postoje k epice v soudobém kazatelství. Skladatel Desa- tera totiž rád prokládá své horleni anekdotami, ale zapojuje je do celku skladby vždy jako kazatelská exempla. I když se mu anekdota rozroste v celou satirickou povídku, má funkci didaktickou, a proto také není vlastně dovedena k dějovému zakončení. Jakmile vyprá- vění skončí svůj ilustrační úkol, autor je opouští, příběh neuzavře a spěchá dále. To platí i pro nejdelší a nejpropracovanější epickou vložku, pro povídku o kuplířce12; skladatel končí vypravování tím, že vdova požádá kuplířku o pomoc a dá jí odměnu, posluchač nebo čtenář se však nedozví nic o dalších osudech milenecké dvojice, která by se podle našich představ měla stát hlavní nositelkou děje. Autora tedy nezajímá, co se stane s jeho osobami, vyprávění mu slouží jen k ilustrování mravní pravdy. K soudobému kazatelství se hlási Desatero vedle kompozice i po- stojem ke skutečnosti. Neznámý autor stojí — tak jako Husovi před- chůdci — na stanovisku chudiny, a proto tolik útočí na přestupky proti hospodářskému řádu. Nejlépe je to vidět z toho, že skladatel věnuje nápadně velikou pozornost přikázání sedmému, „Nepokradeš“. Básník Desatera je vášnivým obhájcem soukromého majetku a brání jej podle soudobých názorů na uspořádání společ- nosti, v podstatě však neútočí na to, že chudí neplní své závazky k bohatým, nýbrž hledá naopak kořen přestupků u bohatých a moc- ných. Tento postoj proniká i v Satirách o řemeslnících a konšelích: konšel odírá chudého a straní bohatému, pekař šidí drobného sed- láčka atd. Přes hluboké i upřímné sympatie s okrádanými však skladatel ne- dovedl překročit hranice nazírání své doby a kořen zla hledá v po- 11 Verš 43—54. 12 Desatero, verš 391—588. 18

Strana 19
rušování harmonie mezi jednotlivými stavy. Proto se také zastává kněžských příjmů; nedospěl dosud k husitskému „darmo máte, darmo dajte“13, ale kárá sedláčka za to, že neodvádí řádně desátekl (to je ostatně jediné místo, kde vyčítá chudšímu neplnění povinností vůči výše postaveným; všude jinde míří jeho kritika „nahoru“). Jeho přesvědčení o věčných a nedotknutelných právech jednotlivých stavů je ovšem zcela pochopitelné ve středověku, který myslil v ná- boženských kategoriích a nedovedl ještě řešit společenskou proble- matiku odděleně od problematiky náboženské. Přitom však je dů- ležité to, že básník vycítil nesmiřitelné rozpory mezi vykořisťovanými a vykořisťovateli, poodhalil roušku zakrývající antagonismus, a tím přispěl k správnému poznání vztahů mezi lidmi. Pro toto poznání — i když omezené nazíracími možnostmi své doby — patří mu vý- znamné místo v literárním vývoji. Byl to on, kdo první v naší lite- ratuře upozornil na společenské rozpory a učinil je námětem lite- rárního díla. Protože se básník Desatera dívá na společnost očima chudiny, vložil do své skladby také přirovnání příslušníků vyšších vrstev k neplodným trubcům, kteří bývají na podzim vyhnáni včelami z úlu, a doprovodil toto přirovnání zakrytou hrozbou, že se podobně může stát i bohatcům. Když vylíčil v sedmém přikázání, jak moc- nější okrádají méně mocné, obrací se přímo k příslušníkům vyšších vrstev a praví: Vizte, kak jste smyslem hlúpi, že činíte jako trúpi: Trúp zjiedá cuzé úsilé, libo málo, libo velé; a když sě léto skonává, tehdy sě zle trúpóm stává, že je včely ven vypudie, s sobú bydliti nedadie.15 Toto místo je první hrozba sociální vzpourou v naší literatuře. Při- rovnání o neplodných trubcích je sice známo ze soudobé literatury 12 14 18 Píseň začínající slovy Slyštež snažně, držiec vážně. Desatero, verš 973—1014. Verš 645—652. 2* 19

Strana 20
latinské, ale to nijak neoslabuje bojovnost české básně. Rozhodující není původ motivu, nýbrž jeho zapojení do celku skladby. A po té stránce vyznívá citované místo zcela jednoznačně. Souvislost skladatele satir Hradeckého rukopisu s Husovými před- chůdci je patrná i z toho, že si vybíral stejné náměty jako kazatelé Karlovy doby. Pro shody s Milíčovými názory předpokládal docela Václav Chaloupecký vliv Milíčův na našeho básníka a podle toho kladl i vznik Desatera až do konce 14. století.16 Bylo by však docela možné, že místa shodná s Desaterem opakoval Milíč ve svých kázá- ních právě podle této básně, která (jak dosvědčují několikeré zacho- vané její zlomky) byla asi dosti známá a oblíbená. Konečně z hle- diska literární tvorby ve 14. století nebylo by nic zvláštního na tom, kdyby si autor básně vybíral ilustrační materiál z příruček určených pro kazatele. Každá doba má svoje hesla, která nejsou „ničí“, která patří všem. Po té stránce je např. charakteristické, že Tomáš ze Štítného v Knížkách o desateru božiem přikázaníl7 uváděl některé skupiny hříšníků podobně jako náš básník. Hned v prvním přiká- zání jmenuje na prvním místě ty, „kteříž čáry, kúzla pósobie“,18 a to se shoduje s první skupinou hříšníků uváděných v Desateru: Prví jsú čarodějníci, ti chodie s svú věrú nici, ti pohanskú vieru plodie, když lid s pravé cěsty svodie; ti boha za bóh nejmají, když na babě kúzla ptají.1° I druhá skupina hříšníků se v obou textech zhruba shoduje. Štítný uvádí, že „ktožť svět nade vše miluje, světu slúží: ciziemuť bohu slúží“,20 a autor Desatera zužuje tuto skupinu na lakomce: Druzí, ješto jsú lakomci, to jsú všecko lichevníci, 16 ČČH 18, 1912; srov. pozn. 6. 17 Knihy naučenie křesťanského, vydal Antonín Jaroslav Vrťátko 1873, str. 290n. 18 Str. 293. 19 Verš 41—46. 20 Str. 294. 20

Strana 21
ješto střiebro, zlato viece milují, proto lichviece, než boha, než své spasenie, jehožto ničs dražšie nenie.31 Shody mezi Štítným a Desaterem jsou ojedinělé, ale přesto (nebo spíš právě proto) zajímavé, neboť traktát Štítného má jiné zaměření než Desatero, a tím průkazněji ukazuje, jak některá témata byla obecným majetkem. Není také bez zajímavosti, že v prvních čtyřech přikázáních Desatera byly uvedeny všechny kategorie hříšníků, proti kterým útočil později ve svém Výkladu Jan Hus; ani zde ovšem nejde o shodu strukturní, neboť Hus uváděl i jiné, další skupiny hříšníků. Přes přísné mravní zásady a moralizování (stále se ozývá myšlenka na smrt a výhrůžky peklem a dáblem) není skladatel Desatera jen a jen suchým nebo dokonce pesimistickým a nenávistným mravo- kárcem. Jeho obraz společnosti je sice veskrze negativni, zobrazuje jen zjevy záporné, ale to je pouze proto, aby je mohl pranýřovat. Je to důsledek jeho bojovnosti, a nikoli nenávisti k člověku. Člověka, chudého a utlačovaného člověka, má naopak rád. Proniká to i z jeho výrazu. Je sice místy obhroublý, ale vždycky dovede najít i hluboce lidský tón. Své postavy dovede skvěle psychologicky pro- niknout a projevuje zároveň jemný smysl pro humor a ironii. Jeho postavičky nejsou sice osoby z masa a krve, ale jejich profil je přitom ostře vykrojen; zjednodušení je plně vyváženo tím, že autor dovede figurku zachytit ve vhodném okamžiku, kdy nepoci- ťujeme zjednodušení jako nedostatek, nýbrž jako přednost. Je to proto, že neukazuje své postavy staticky, nýbrž v činnosti, a že se umí jejich prostřednictvím podívat i na celou společenskou skladbu. Je ovšem sporné, zda středověk dovedl ocenit právě toto umění a zda tedy neodhalujeme v básníkově umění něco, co doba necítila, pro co neměla smyslu, co vytvořil jakoby proti své vůli; to však není pod- statné, hlavní je to, že svým úsilím o psychologické proniknutí postav postoupil daleko za charakterizační umění epiky z počátku 14. století. 21 Verš 47—52. 21

Strana 22
Ve srovnání s Desaterem se psychologické proniknutí osob stup- ňuje v Satirách o řemeslnících a konšelích. Je však těžko říci, zda je to projev básníkova vývoje. Není totiž jasné, zda tyto drobné satiry vznikly před Desaterem nebo až po něm. Na první pohled vy- padají jako průprava k Desateru, jestliže je však pozorujeme z hle- diska vývojové dráhy naší epiky, jeví se problém opačně, neboť v nich pozorujeme ve srovnání s Desaterem další rozklad epiky. Anekdota není již tak důležitým činitelem, jak tomu bylo v Desateru, na její místo nastupuje žánrový obrázek plný grotesknosti a svěžího humoru (satira o ševcích). Epika se úplně rozpadla do drobných obrázků a výjevů, čistě dějové složky jsou stlačovány na nejmenší plochu, epické motivy jsou nahrazovány dialogem. Osoby hlavně mluví, vlastní „děj“ je často omezen na uvozovací věty a poznámky připomínající režijní poznámky k dramatu. Toto zdialogizování sa- tiry vede přímo k satirám mladší vrstvy, které vznikly na samém sklonku století, k Podkonímu a žáku a k Sváru vody s vínem. Nápadné je i to, že se v drobných satirách autor místy oprošťuje od náboženské dominanty; některé nevyznívají jako hrozba peklem, nýbrž čistě světsky. Charakteristický je přitom i počet drobných satir a jejich seřadění; je jich sedm (číslo, kterému byla ve středověku připisována zvláštní moc) a jsou uspořádány tak, že se střídá satira vyhrocená nábožensky se satirou vyhrocenou světsky. Po satíře o šev- cích, která končí čistě světským motivem, následuje satira o konše- lích, v níž autor hrozí vydřiduchům peklem, další satira je však zase zakončena světsky, totiž humornými návrhy autorovými, jak po- trestat kováře; čtvrtá satira (na sladovníky) končí zase poukazem na peklo, pátá (na lazebníky) však vyznívá podobným návrhem svět- ského trestu jako satira o kovářích, kdežto další skladba, o řeznících, je opět zakončena motivem pekelného trestu. Poslední satira (na pekaře) rovněž končí motivem pekla, ale je tu i něco nového proti předcházejícím skladbičkám, totiž poukaz na nebesa, která jsou při- chystána pro řádného a spravedlivého řemeslníka. Podle počtu satir i podle jejich seřadění se zdá, že tvořily záměrně uspořádaný cyklus. Pro tuto tezi mluví i motivický rozbor první a poslední satiry (o ševcích a o pekaři), jež tvoří jakousi protiváhu. V obou se vyskytuje motiv řemeslníka a jeho ženy a motiv prodeje 22

Strana 23
zboží na trhu, opačný je však poměr osob k hříchu. V první satiře je nositelem hříchu sám řemeslník, kdežto jeho žena je osobou trpnou, která musí snášet manželovy vrtochy. Není tu tedy ve stře- dověku tak oblíbený typ zlé a hříšné ženy, je zde spíš možno za- slechnout spodní tón odsuzující pasivitu ševcové: napřed na muži dosáhla toho, že se odhodlal jít na trh, ale pak nemá dost síly, aby ho udržela před hospodou. V závěrečné satiře je naopak nositelkou hříchu žena. Jako kdyby si v první a poslední satiře vyměnily osoby z hlediska morálky své úlohy. V tomto střídání satiry zaměřené nábožensky a satiry bez tohoto zaměření je nápadné, že sled satir porušuje bajka o lišce a džbánu, která je vsunuta mezi satiru o konšelích a satiru o kovářích, a tím porušuje organické seřadění skladeb. Bajka se neopírá o žádnou starou tradici, ale přece jenom má paralely v ruských pohádkách a v několika latinských rukopisech českého původu.22 Není jasné, zda jde o skladbu umělého původu, která pronikla do lidového ústního podání, nebo zda ji naopak některý kněz neznal z lidových vyprávění a neupravil ji pak v podobě latinského exempla. Už pro toto neorganické položení mezi satiry, jejichž logický sled porušuje, je možné, že bajka není dílem téhož autora jako satiry. Forma verše a rýmu ji přibližuje spíš ke skupině didaktických skla- deb zapsaných ve Svatovítském rukopise, bajka je však příliš krátká, než aby se daly dělat z jejího rozboru nějaké definitivní závěry, tím spíš, že formální rozdíly mezi ní a satirami Hradeckého rukopisu nejsou příliš výrazné. — K její latinské paralele ještě dodávám, že oba texty mají odlišnou morálku. Latinské exemplum, složené pro postní kázání, je psáno na moto „dosti té hry“ a chce vybízet po- sluchače k tomu, aby zanechali masopustních zábav a oddali se postnímu rozjímání. Jestliže si liška v latinském exemplu se džbánem jen hraje, v české bajce jde o nepovedenou pomstu. Liška chtěla džbán utopit, aby se mu pomstila, ale zahyne sama. Morálka je tedy obrácena více k praktickému životu než v latinské paralele. Tímto zaměřením ke každodenní praxi (otázka pomsty a potrestané 22 Např. ve sbírce postních kázání Quadragesimale admontské. Z tohoto rukopisu ji přeložil Jan Vilikovský a pojal do své antologie Próza z doby Karla IV. (2. vydání 1948). Tento překlad otiskuji dále na str. 158. 23

Strana 24
vychytralosti) zapadá bajka dobře do rámce ostatních satir, a proto byla patrně do cyklu dodatečně pojata. Pokud jde o kompozici, drobné satiry jsou vybudovány rozmani- těji než Desatero. Celkem lze v nich vidět dva typy, satiru rozvá- dějící jedinou epizodu (o ševcích, o pekaři a vlastně i o konšelích) a satiru zakládající se na hromadění „příkladů“, spíše však náznako- vých než propracovaných; v satirách o kovářích, o sladovníkovi a o lazebnících jde o příklady dva, v satiře o řeznících jich skladatel uvádí celou řadu. Po té stránce je satira o řeznících nejbližší kumu- lativní technice Desatera, odhalené zvláště v sedmém přikázání. Satiry o řemeslnících a konšelích jsou ostatně blízké Desateru celou svou atmosférou. Obraz hříšníka, který podávají, shoduje se úplně s obrazy Desatera, u kováře se dokonce opakuje stejné obvinění. Zbývá ještě všimnout si, jak se projevuje zaměření na všední den a na městské prostředí v jazykové výstavbě satir. Zde na první pohled vidíme, že se básník snaží, aby jeho jazyk vyvolával představu každodenního prostého hovoru. Proto také tolik užívá přímé řeči, která naprosto převažuje nad řečí autorskou. Zaměření na mluvený jazyk všedního dne nejlépe vystoupí, jestliže srovnáme jazyk satirických skladeb Hradeckého rukopisu s jazykem exkluzívního Života svaté Kateřiny.23 Především je zde rozdílný výběr slov. V satirách není ani exkluzívní slovník, tak příznačný pro legendu, ani složitá eufonie, která v Životě svaté Kateřiny nejednou hraničila se slovními hříčkami. Autor satir vybírá slova tak, aby slovníkem charakterizoval své postavy z městského prostředí. V sa- tirách jsou proto mnohá slova hovorová, jsou tam i germanismy a vulgarismy, ač ani zdaleka ne v takové míře jako v Mastičkáři; celý projev je laděn decentněji. Užívání vulgarismů bylo dobře moti- vováno užitím přímé řeči, přesněji řečeno jejími nositeli. V ústech řemeslníčka působil vulgarismus a germanismus měšťanského pro- středí komicky (zvláště na pozadí tradiční epiky „vysokého“ slohu), ale neurážel, jak by tomu bylo v řeči autorské. V Životě svaté Kate- řiny byla přímá řeč vkládána do úst osobám vznešeným nebo nad- zemským, a tím odůvodňovala časté užívání vzácných slov, jakož 22 Srov. vydání této památky od Václava Vážného v 21. svazku Památek staré literatury české (Dvě legendy z doby Karlovy, 1959). 24

Strana 25
i složitých zvukových efektů. Tomu se přizpůsobovala i řeč autorská, která směřovala k stejné exkluzivnosti. Protiklad jazyka satir a Ži- vota svaté Kateřiny pěkně ukazuje, jak ostře středověk rozeznával ve stylistické výstavbě genus grave a genus extenuatum. Ještě více než při motivaci slovního výběru uplatnila se přímá řeč při vytváření svérázné intonační linie textů, daleko nápadněji ovšem v Životě svaté Kateřiny než v satirách. Autor Života svaté Kateřiny si přímo pohrával s intonací, zvláště rád užíval např. složitých pře- sahů a střídal intonaci vzestupnou a sestupnou, při čemž se v jeho skladbě nejednou prostupovaly exklamace s řečnickými otázkami a rozrůstaly se do bohatě rozvětvených trsů. Intonace určovala často obrys celého souvětí a působila (spolu s ostatními složkami eufonické výstavby) i na výběr slov; nejednou přímo cítíme, že některého málo užívaného slova bylo užito jen pro udržení intonační linie nebo že bylo zvoleno především pro svou zvukovou plnost. Takového vy- užití intonace v satirách není. Jejich jazyk je po intonační stránce daleko jednodušší než jazyk Života svaté Kateřiny a zůstává vlastně při jediném schématu, v kterém se členění syntaktické shoduje s členěním na celky veršové; toto intonační schéma je však dodržo- váno pravidelně. Zaměření na hovorový jazyk se projevuje výrazně i v syntaxi. Zatím co jazyk Života svaté Kateřiny si libuje v složitých větných konstrukcích, v satirách převládají větné útvary hovorové řeči. Pro jazyk satir nejsou proto příznačné vyvážené a umně vykrojené pe- riody, ale věta se naopak často vyšinuje z normální gramatické vazby, tak jako tomu bývá v rychlém a uspěchaném hovoru. Bás- níkova věta je často jakoby přímo zapsána z úst překotně mluvícího člověka, jehož potřeba vymluvit se je tak veliká, že ani neví, co říci dříve. Tomu podléhá i sama autorská řeč. Typickým příkladem jsou tyto verše z Desatera, v nichž je podmět postaven za přísudek a po- tom ještě jednou opakován, jako tomu bývá v uspěchané živé řeči: a když psíka uzřě toho ta paní, ano jmu mnoho z jeho očí slez tečieše, ta paní k téj babě dieše:24 24 Verš 487—490. 25

Strana 26
Pro hovorové zaměření Desatera je příznačné i to, že uvedené verše nejsou položeny do přímé řeči. Přímou řečí je vlastně celá báseň, neboť je složena (jak již bylo řečeno) formou veršovaného kázání. Nepochybně zde rozhodovalo zaměření na publikum, kterému byla hovorová řeč blízká a dobře srozumitelná a na které by vybroušená řeč exkluzívní ražby působila rušivě. Představu každodenního hovorového jazyka vzbuzují i jiné pro- středky. Sem patří mimo jiné takové případy, kdy autor precizuje již vyslovený předmět tím, že jej opakuje ještě jednou jiným slovem, srov. např. výrazy hospodář a krčmář v satiře o ševcích: A když to uzřě hospodář, povědě ševci ten krčmář:“ Také hojnost ukazovacích zájmen vzbuzuje dojem hovorového ja- zyka, jak dosvědčuje např. tento úryvek z Desatera: Potom s horčicí smiesivši chleba a psa nakrmivši, i jide s tiem psíkem k vdově, nalezši tu chytrost sobě. Ta paniú mniec nábožničku, přijě míle tu svódničku.28 Podobných prostředků, jimiž básník vzbuzuje dojem mluvené řeči, zapsané přímo z úst, je daleko více, ale zde se jimi nemůžeme po- drobněji zabývat. Chtěl bych jen upozornit ještě na jednu okolnost. Na první pohled by se mohlo zdát, že je skladatel našich satir pri- mitiv, který plně nezvládl zjemnělý jazyk vypracovaný v exklu- zívní literatuře doby Karlovy, a proto zůstal při praxi běžného mlu- veného jazyka. To by však byl omyl. Autor nepodává mluvenou řeč jako stenografický zápis, nýbrž ji stylizuje. A v tomto stylizování hovorové řeči je jeho novost i jeho umění. Po slohové stránce je vedle zaměření na hovorový jazyk příznačné pro satiry (a vůbec pro básně Hradeckého rukopisu) opakování po- dobných obratů na blízkých místech, srov. např. tento úryvek ze satiry o lazebnících: 2 Verš 47—48. * Verš 479—484. 26

Strana 27
Ti jsú najsprávnější lidie, že na lidech nic nelúdie. Též jáz pravi lazebníkóm, přirovnaji je k horníkóm, že jsú také správní lidie, na lidech zle nic nelúdie, obchodie sě po řemesle, na tomť velmi nečinie zle."7 Protože je tento postup pro autora velmi příznačný, uvedu ještě dva příklady z Desatera: a chtieše ji rád pojieti, i nemožieše prospěti proto, neb ta bieše vdova slíbila čistotu znova; a on toho nevědieše, proto ji pojieti chtieše.28 bude-lit v sudě v neplném tolik kvasnic jako u plném, vězte, žeť jest olej kraden ottud, kdežto byl postaven; pakliť jest méně v neplném sudě kvasnic než u plném, vězte, žeť jest zle žaloval, súsěda lstivě obúzal. Tato snaha opakovat často podobné obraty mohla by se charak- terizovat jako „montážní“ technika. Souvisela patrně se zaměřením básní na hlasitý přednes a je jakousi obdobou zautomatizovaných obratů v lidové ústní epice, ale jedním z jejích pramenů byly nepo- pochybně i středověké poetiky. V každém případě se však dobře začleňovala do systému prostředků zdůrazňujících zaměření na hla- sité čtení, které je charakteristické i pro jiné skladby Hradeckého rukopisu (např. pro legendu o svatém Prokopu) a vystupuje zvláště jako oslovování publika, srov. např. toto dvojverší ze satiry o sla- dovnících: 87 Verš 21—28. 28 Verš 403—408. * Verš 1105—1112. 27

Strana 28
Znamenajž, coť činí potom, jáz vám najlép poviem o tom.30 Na montážní techniku Hradeckého rukopisu poukázal první Ant. Havlík, který si také všiml toho, že náš básník se zvláštní oblibou opakuje v nápadné blízkosti nepřesné rýmy. Uvedu dva výrazné příklady z Desatera, a to verše 527—528 563—564 a 809—810 815—816: ten ji najviece miloval, mnoho dobrých daróv dával. . . . . . an mě tak velmi miloval a drahé mi dary dával. jinak vodné tele léčí a jinako bolniej oči, . . . . . na mdlé neb na bolniej oči, jížto jiezveného léčí. V takovýchto případech šlo skladateli zřejmě o to, aby nepřesný rým zdůraznil; usiloval o uvolnění poměrně velmi přesného rýmu, který byl uzákoněn v tradiční rytířské a duchovní epice a který by v jeho skladbě působil příliš hledaně. Podobné uvolňování tradiční vázané formy pozorujeme i v roz- ložení slovních přízvuků ve verši. Verš satir je sice na první pohled stejný jako v tradiční epice, ale při bližším jeho prozkoumání poznáváme, že — i když se osmislabičný půdorys zachovává dů- sledně — slovní přízvuky (a slovní celky) jeví jen slabou tendenci k pravidelnému rozložení. Tím je metrum uvolňováno do té míry, že trochejská tendence téměř mizí, verš se stává místy čistě syla- bickým, je vyhraněn spíš syntakticky než rozložením slovních pří- zvuků (a slovních celků). Proto také téměř není přesahů a intonace není aktualizována, směřuje naopak k jedinému přesně dodržova- nému schématu, a tím se automatizuje. Básník satir Hradeckého rukopisu byl jistě dobře obeznámen se soudobou literaturou a byly mu známy návyky tradiční české epiky 30 Verš 39—40. 28

Strana 29
vysokého stylu. Nechtěl však psát tradiční formou epiky nižšího stylu, představované bezrozměrným veršem Dalimilovy kroniky, ale snažil se naroubovat slohové prostředky epiky nižšího stylu na tradiční sloh epiky slohu vyššího. Psal v době, kdy se feudální veršo- vaná epika vyžívala spolu se sociální vrstvou, která ji vytvořila, a bylo třeba hledat nové výrazové prostředky pro poezii usilující o vyjádření změněného vztahu k životu. V tomto vývoji měly sati- rické skladby Hradeckého rukopisu klíčové místo, neboť jejich autor měl odvahu vidět skutečnost všedního života očima spole- čenské vrstvy, která dříve v literatuře mlčela, a vidět ji kriticky. Pro dokreslení obrazu je třeba ještě položit si otázku, jak se za- čleňovaly satiry Hradeckého rukopisu do celkové literární situace své doby, tj. zda byly ve své době osamoceny, nebo zda tvořily sou- část širšího proudu. O jejich ideologické závažnosti i o jejich sou- vislosti s kazatelstvím, které připravovalo cestu lidovým kazatelům husitským, byla již řeč; nyní nám půjde o jiný aspekt, totiž o kon- text produkce básnické. Všechno, co víme o naší básnické literatuře ve 14. století, zřetelně nasvědčuje tomu, že satiry Hradeckého rukopisu nebyly ve své době něčím výjimečným a že existovaly další podobné skladby. Nepřímo o tom svědčí už druhé zpracování Desatera, o němž byla zmínka již dříve. Nové verze literárních děl vznikají zpravidla jen tam, kde jde o skladby neobyčejně závažné, a proto oblíbené; tak tomu bylo v starší době např. u Dalimilovy kroniky nebo u Alexan- dreidy. Veršované Desatero si zřejmě s těmito kanonickými díly staročeské poezie nezadalo co do obliby. To vedlo i k pořízení nové verze a pravděpodobně i k napodobování. Pokud lze soudit z dochovaného zlomku, v novém zpracování Desatera byly provedeny změny velmi značné. Nápadný je už vztah k epice. Na jedné straně pozorujeme zeslabení epického živlu při uvádění příkladů na jednotlivé hříchy, na druhé straně jeho zesílení v úvodu. Kromě toho dochovaný začátek básně naznačuje, že Hos- podinova slova na hoře Sinaj byla přímo prokládána básníkovými příklady na hříchy na způsob středověkých komentářů. Touto úpra- vou by se také dalo vyložit, proč jsou v dochovaném zlomku zkrá- 29

Strana 30
čeny partie o jednotlivých hříších. Druhá verze Desatera je vlastně více než nová redakce, spíš by se dalo mluvit o novém zpracování oblíbeného tématu. Desatero bylo zřejmě oblíbeno proto, že řešilo ve své podstatné části naléhavou otázku vztahu majetných vrstev k chudině. Tím se začleňovalo do dosti širokého literárního kontextu, neboť z druhé poloviny 14. století máme dochovány i jiné skladby zabýva- jící se touto problematikou. Postoj k chudobě byl ovšem v literár- ních dílech různý, např. báseň O pěti studniciech ze Svatovítského rukopisu hodnotila chudobu jako jeden ze zdrojů hříchu, ale byly i skladby, v nichž pronikal kritický pohled na společnost viděnou očima stranícíma chudému a v nichž se projevoval útočný postoj k těm, kteří chudobu podle básníkova mínění způsobují. Po té stránce jsou důležité vedle satir Hradeckého rukopisu zlomky mra- vokárných básní, které otiskuji v příloze pod titulem O hříšnících. Všímají si lichvářů, lupičů, vrahů a lakomců; nedochována je báseň o mlynáři a krejčím, ze které máme ve zlomku jen nadpis. Básně uvedeného cyklu jsou pro nás tím zajímavější, že vyka- zují nápadné podobnosti se satirami Hradeckého rukopisu co do uměleckého ztvárnění, takže by se mohlo pomýšlet ne-li na společ- ného autora, tedy na nějakého napodobitele. Shodné rysy jsou tak výrazné, že si jich všiml už Hanka, a otiskl proto náš zlomek v dru- hém svazečku Starobylých skládání (1818) přímo za cyklem satir o řemeslnících a konšelích z Hradeckého rukopisu jako jeho pokra- čování. Po ideologické stránce je pochopitelně v básních O hříšnících stejná náboženská dominanta jako v satirách Hradeckého rukopisu. Zvláště často se ozývá myšlenka na smrt a proti satirám Hradeckého rukopisu je toto memento mori (a s ním spojené stále se opakující poukazování na posmrtná muka v pekle) ještě zesíleno. Pro ideo- logický profil skladeb je však daleko více příznačné to, co je poutá k zemi, a po té stránce je i pro cyklus O hříšnících charakteristická obhajoba zájmů chudiny. Je to patrné především z toho, že v někte- rých skladbách cyklu je vztah k majetku základní složkou tématu (lichváři, loupežníci, lakomci). Kromě toho však důraz na majetko- vou problematiku proniká i v ostatních dochovaných verších, které 30

Strana 31
se obírají vražedníky. Jsou to dvě skladby; v první věnoval básník pozornost hlavně tomu, jak dovedou rychtáři nadržovat bohatým, a v druhé se ozývá motiv úplatných „řečníků“ (tj. obhájců) na soudě. Vedle stále uplatňovaného zřetele k chudým objevují se v cyklu O hříšnících některé konkrétní motivy připomínající satiry Hradec- kého rukopisu. Všechny ovšem nemusí působit jako přesvědčivá shoda genetického rázu, třeba zmínka o Kainovi (verš 86 — v Desa- teru 252) může být chápána při obecném dovolávání bible ve středo- věku jako locus communis, některé motivy jsou však neobyčejně výmluvné pro blízkost cyklu O hříšnících se satirami Hradeckého rukopisu. Sem patří zejména útok na rychtáře v první skladbě o vražednících, kde se opakuje vlastně v nové rovině jeden z hlav- ních motivů satiry O konšeléch nevěrných. Daleko průkaznější než shody ideologické a obsahové zdají se mi však shody ve způsobu vyjadřování. Autor skladeb O hříšnících rovněž usiluje o prosté vypravování stylizující hovorový jazyk, jaké je příznačné pro satiry Hradeckého rukopisu, a přitom užívá i podobného slovního výběru a nejednou stejných obratů. Někde bijí shody přímo do očí, např. dvojverší 97n. z cyklu O hříšnících vypadá ve srovnáni s verši 253n. Desatera jako reminiscence: O vražedlníciech druhé: Těch (= pekelných muk, J. H.) jest nikdy nelze zbýti, tu (= v pekle, J. H.) jim věky věkóv býti. Desatero: ten musí s ním u pekle býti, jehož mu viec nelzě zbýti. Zvláště výrazná je snaha nazývat vždy touž věc týmž jménem a opakování podobných formulek. Tento prostředek, na který jsem upozornil již při slohové charakteristice satir Hradeckého rukopisu, je v našem zlomku stejně oblíbený a skladatel ho zvládl s nemenším mistrovstvím. Uvedu aspoň dva příklady; jeden na spojování pa- ralelních míst slovní shodou (v. 9—12 a 25—28) a jeden na to, jak se opakují podobné formulky a výrazy v kontextu (v. 117—126): 31

Strana 32
Poslúchajte, přebojníci, všickni boží protivníci, ješto cizieho žádáte, tiem boha velmi hněváte: . . . . . Poslúchajte, vražedlníci, všickni křiví přísežníci, ješto na křivdě přisaháte, bohu políčky dáváte! Když bude chtieti umřieti, teprv szove své všě děti: když nelze s sebú pobrati, teprv káže za duši dáti. Což budú ot otce viděti, téhož sě rády držie děti. Jakžkoli otce v prst vložie, tak sě samy svadie o sbožie a na duši nebudú pomnieti. Hubenýť sě vpustí na děti, . . . . . Zlomek O hříšnících je blízký satirám Hradeckého rukopisu i tvarem verše. Je to veršový typ v podstatě stejný. Zachovává poměrně přesně sylabickou osnovu, ale potlačuje stopovost. Jed- notlivé liché slabiky jsou vyznačovány slovními hranicemi jen málo nad 50% a bez nápadnějšího vzájemného odstiňování. Snaha po zachování počtu slabik je silnější než snaha po frázování verše a po vyznačování těžkých dob verše rozložením slovních přízvuků. Také rýmová technika, snaha po syntaktickém vymezování verše a into- nační obrys verše nápadně připomínají satiry Hradeckého rukopisu. Při četbě zlomku se zdá, jako kdybychom měli před sebou úryvek nějakého nového zpracování Desatera. Mohlo by se dokonce zdát, že dochovaný zlomek je v nějaké souvislosti s druhým zpracováním Desatera, o němž byla řeč výše. Proti tomu však mluví výběr pře- stupků. Zlomek se začíná přestupkem proti hospodářskému řádu, tedy proti sedmému přikázání („Nepokradeš“), následují hříchy proti přikázání pátému („Nezabiješ“) a po nich jsou uvedeny znova hříchy proti přikázání sedmému. To ukazuje, že šlo patrně o cyklus, který se nevázal přísně na pořadí hříchů podle jednotlivých přiká- 32

Strana 33
zání, a nemůže být proto uveden v přímou souvislost s novým zpra- cováním Desatera. Pokud jde o výpravné umění, skladatel cyklu O hříšnících nepra- cuje tolik s rozváděním epických motivů a s uváděním exempel jako skladatel Desatera z Hradeckého rukopisu ani nemá zájem o kres- lení žánrových obrázků. Uměleckým obrazům se vlastně vyhýbá a tím rezignuje i na umění konkrétně zobrazovat. Spíše se snaží všechno přenášet do abstraktní, obecné polohy. Proto také nelze pokládat jeho básně za skutečné satiry, spíše jsou to rozhorlené tendenční skladby. Autor ustupuje od uměleckého zobrazování konkrétna a obrací se k všeobecnosti. Není vyloučeno, že zlomek O hříšnících je dílem téhož básníka, který složil satiry Hradeckého rukopisu, pravděpodobnější je však hypotéza, že jde o dílo nějakého napodobitele, který využívá k mra- vokárnému cíli vyzkoušených prostředků. Pro krátkost zlomku více říci nelze, v každém případě však je nepochybné, že skladba rostla ze stejné půdy jako satiry Hradeckého rukopisu a využívala obdob- ných výrazových prostředků. V mladší satirické tvorbě se vývoj stáčí do jisté míry jiným smě- rem. Vzrůstá sice snaha vidět přesně detaily, rozvíjí se umění přesně zobrazovat výseky skutečnosti, místo stínových figurek se začínají vytvářet postavy z masa a krve, satira se odpoutává od náboženské dominanty, ale zároveň se ztrácí útočný charakter skladeb a tím se zmenšuje jejich bojová účast na sociálním vývoji. Dokladem je sku- pina satir z posledních let 14. století, které nazývám podle toho, že mají společné rysy ideologické i formální s Novou radou od Smila Flašky z Pardubic, satiry Smilovy školy.31 Patří k nim Podkoní a žák, Svár vody s vínem a krátká skladba O ženě zlobivé. 31 Společných rysů Podkoního a Sváru se Smilovou Novou radou a s Radou otce synovi, Smilovi přičítanou, všimla si již starší věda, která příbuznost vykládala prostě tím, že všechny čtyři jmenované básně připisovala Smilovi. Tak připsal Smilovi Svár hypoteticky již Václav Hanka při svém vydání této památky v ČČM 6, 1832 (na str. 149), opíraje se o to, že je Svár dochován v témž rukopise jako Rada otce synovi a Nová rada, a pak byly obě satiry přisouzeny Smilovi při vydání ve Výboru z literatury české I, 1845, sl. 927. Posledně tento názor na Smilovo 3 — Satiry 33

Strana 34
Abychom mohli tyto satiry správně pochopit a porozumět jim, musíme se napřed aspoň náznakem seznámit s hlavními prvky, které charakterizují básně Smilovy školy, a pak je srovnat se sati- rami Hradeckého rukopisu. Básně Smilovy školy jsou pestré z hlediska tematického, ale po- divuhodně jednotné z hlediska ideologického a uměleckého. Jejich náměty zabírají rozsáhlou stupnici od náboženského rozjímání (Roudnické umučení) přes skladby didaktické (Nová rada, Rada otce synovi) až po satiry. Také sociální prostředí, v němž se jednot- livé skladby pohybují, je různé a sahá od prostředí neskutečného a abstraktního (Roudnické umučení, zčásti Svár vody s vínem) přes prostředí šlechtické (obě Rady) až k městu a zčásti k venkovu (satiry). Při této tematické šířce jsou však básně Smilovy školy navzájem těsně spjaty stejným (nebo aspoň velmi podobným) vztahem ke světu, s nímž souvisí i podobnosti výrazové. Všechny tyto charakteristické rysy Smilovy školy ukáži stručně na Nové radě,32 v níž vykrystalizovaly znaky Smilovy školy nejzřetelněji. Ideologickým těžiskem Nové rady je snaha obhájit feudální řád, jehož ideální podobu vidí autor v poměrech na počátku 14. století. Skladba vznikla za sporů mezi králem Václavem IV. a vysokou autorství opakoval a snažil se podepřít novými důvody P. M. Haškovec v článku „Podkoní a žák“ v souvislosti s literaturami západními (LF 42, 1915, str. 23—50) a v knize Proudy (1921, v oddíle Pan Smil z Pardubic, str. 11—86), kde připsal Smilovi vedle čtyř zmíněných skladeb i Závišovu píseň. Smilovo autorství satir však nebylo přijímáno obecně. Již spoluredaktor Výboru Josef Jungmann v Historii literatury české (2. vydání 1849) uvádí u Flašky z Pardubic jen Novou radu a připouští Smilovo autorství Rady otce synovi; se Smilem však nespojuje ani Podkoního, ani Svár. Vědeckými důvody vyvracel Smilovo autorství Julius Fejfalik (Studien zur Geschichte der altböhmischen Literatur III, Sitzungsbe- richte der Wiener Akademie 1859). Proti Smilovu autorství se postavil také Jan Gebauer v úvodu k svému vydání Nové rady 1876 a Václav Ertl v doslovu k svému vydání Podkoního a žáka, 1919. (S Ertlem se pak utkal polemicky P. M. Haškovec v článku O zásadách kritických, LF 47, 1920, str. 194—201, 309—314.) Stejný je i názor Jana Jakubce v Dějinách literatury české I (1929, str. 253n.). Rozbor satir hlavně z hlediska veršové formy jsem podal v rozpravě Smilova škola (1941); srov. též mou brožuru Staročeská satira, 1952, a Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, 1957, str. 297nn. 32 Nová rada vznikla nejspíše roku 1395 a je tedy o málo mladší než Podkoní a žák, jehož vznik klade Václav Ertl, opíraje se o narážky v obsahu básně, do roku 1398 nebo brzy poté (Příspěvek k datování „Podkoního a žáka“, Slovanský sborník věnovaný Fr. Pastrnkovi, 1923, str. 260—265). — Ostatní dvě satiry Smilovy školy patří asi do stejné doby jako Podkoní. 34

Strana 35
šlechtou a promluvil v ní přesvědčený stoupenec panstva, bojující proti královým politickým snahám. Zatím co se král opíral o drob- nou šlechtu a o měšťanstvo, Nová rada se hlásila do tábora panstva a netajila se nechutí k oné formě vlády, kterou zaváděl král. Je to nejnápadnější literární ztělesnění snah vysoké šlechty v posledních letech před výbuchem husitského revolučního hnutí. Třídní vyhro- cení skladby je nápadně vidět i z toho, jak vedle odporu ke krá- lovskému absolutismu proniká nechuť k sedlákům. Nová rada se tedy programově vrací k oné ideologii, jejímž lite- rárním výrazem byla v prvních letech 14. století Alexandreida33 Smil ovšem věděl, že pro vyjádření staré ideologie musí použít nové formy, a proto využil formálních výbojů tendenčních skladeb, které byly v jeho době v oběhu, tj. satirických básní Hradeckého ruko- pisu. Ideologicky stály sice tyto básně na docela jiné platformě než Smil, Smil z nich však mohl přejmout důležité znaky formální, které znamenaly poslední slovo básnického vývoje v oblasti ten- denční poezie. Bylo to rozbití epické linie a zaměření na přímou řeč. Ve srovnání s Alexandreidou zaměnil tedy objektivní postoj posto- jem subjektivním, rozbil epickou linii a celou báseň položil do přímé řeči. Využití formálních výbojů pokrokové složky naší literatury pro konzervativní tematiku je příznačné pro celou skupinu básní, kterou jsem nazval Smilovou školou. Tytéž charakteristické rysy, které jsme shledali při Nové radě, najdeme ve všech těchto básních, i když se nám nejeví na první pohled všude stejně zřetelně. Dnešnímu čte- náři se ovšem jeví společné rysy zmíněných skladeb nápadněji ve formě než v ideové náplni; je to proto, že z tematického hlediska je tato skupina básní velmi různorodá, a tak se nám jejich společný ideový základ ztrácí. Jestliže např. na první pohled vidíme, že v Radě otce synovi jsme na téže půdě jako v Nové radě, při zběžné četbě Roudnického umučení společný ideový základ ustupuje jaksi do pozadí a tato báseň se nám jeví jako skladba čistě náboženská, stojící jakoby mimo praktický život a jeho zájmy. To je však dojem jen povrchní; při pozornějším čtení poznáme i u této skladby, že 33 Do očí bijí např. verše 478—490, které jsou přímou reminiscencí na Alexan- dreidu. 3e 35

Strana 36
její autor hluboko tkví ve stejném myšlenkovém světě, v jakém žil Smil Flaška. To platí ve zvýšené ještě míře pro satiry Smilovy školy. Protože se tyto skladby nepohybují v prostředí šlechty, nýbrž jejich autoři sestupují „níže“, mohlo by se na první pohled zdát, že jde o přímé pokračování linie satir rukopisu Hradeckého. Ve skutečnosti je tomu však jinak. K mylnému názoru nás svádí jednak to, že obojí satiry mají společné prostředí, jednak to, že satiry Smilovy školy rozvá- dějí dále některé formální prostředky, které známe ze satir Hra- deckého rukopisu. Právě proto je však třeba věnovat obojím sati- rám podrobnější srovnávací rozbor, a tak vyšetřit jejich souvislost i vývojové postavení v naší literatuře. Hlavní přínos satir Hradeckého rukopisu byl v tom, že se přisály ke každodennímu životu v městě i na venkově, při čemž jejich autor otevřel cestu nesmlouvavé společenské kritice vedené z hlediska niž- ších společenských vrstev. Tento nový postoj ke skutečnosti se od- razil i ve volbě jazykových prostředků. Tím se zapojily do úsilí o zlidovění naší literatury a o její zaktuálnění, které dovršila o dvě generace později literatura husitská. Jak se však jeví z tohoto hle- diska satiry Smilovy školy? Již na první pohled je vidět, že dále rozvádějí některé prvky satir Hradeckého rukopisu: pokračují v je- jich úsilí o zobrazování skutečného světa, stupňují zaměření na přímou řeč a dovršují rozrušování tradiční epické linie. Je to zcela pochopitelné, protože nebylo možno přejít bez povšimnutí díla tak významná, jako bylo např. Desatero, a navázání na výboje satir Hradeckého rukopisu bylo vyvoláno i tím, že satiry Smilovy školy byly vlastně položeny do stejného prostředí. Po jedné stránce po- kročily satiry Smilovy školy dokonce daleko nad satiry Hradeckého rukopisu, a to zlaicizováním tématu. Podkoní a žák a skladba O ženě zlobivé jsou úplně odpoutány od náboženské dominanty, která prostupuje satiry Hradeckého rukopisu, a také ve Sváru vody s vínem má náboženská složka méně významné postavení, než jaké měla ve starší vrstvě satir; je pouhou konvenční slupkou, takže při četbě nemůže vzniknout pocit, jako by v náboženství bylo těžisko veškeré životní filosofie, jak tomu bylo ještě v satirách Hradeckého rukopisu. Přesto přese všechno však satiry Smilovy školy zname- 36

Strana 37
nají krok nazpět proti satirám Hradeckého rukopisu po stránce spo- lečenské účinnosti. Protože vztah satir Smilovy školy k satirám Hradeckého ruko- pisu je zásadně důležitý pro jejich pochopení i pro jejich zhodnocení, všimneme si dále podrobněji všech uvedených složek, v nichž jsme shledali styčné body mezi oběma skupinami satir. Pokud jde o prostředí, v němž se odehrává děj satirických skladeb Smilovy školy, styčný bod se satirami Hradeckého ruko- pisu je v tom, že jde o prostředí měšťanské, zčásti o jeho spodní vrstvy. Podkoní a žák zasahuje do nižších společenských vrstev, báseň O ženě zlobivé je vyloženě měšťanská a Svár vody s vínem se sice obírá abstraktním problémem náboženským, ale toto téma vlastně paroduje a do sporu nezasahuje šlechtic, nýbrž opilý mistr. (Skladba řeší vlastně protiklad mezi stavem duchovním a světským, ale přitom nejsme na pochybách, že světským stavem není míněn stav panský, nýbrž měšťanský; je to vidět docela jednoznačně z vý- raziva i z volby příkladů.) Z hlediska šlechtické Smilovy školy před- stavovaly satiry ovšem „nižší“ vrstvu, neboť proti „vysoké“ poezii řešící politické problémy a zabarvené — docela ve stylu 14. sto- letí — nábožensky i tam, kde směřovaly k politickému cíli, podá- valy obraz všedního dne a neurozeného člověka. Styčné body s „vy- sokou“ poezií Smilovy školy, jak uvidíme ještě dále, jsou však v tom, jak se řeší poměr prostého člověka k feudálnímu světu. Jistě plným právem bývá vysoko ceněn realistický po- hled Podkoního a žáka. Při četbě této satiry přímo ožívá před čtenářovýma očima život v staročeské krčmě, neboť charakteris- tické rysy postaviček jsou vystiženy několika tahy humorného po- pisu jejich zevnějšku i gest. V satirách Hradeckého rukopisu je tomu jinak. Tam je ostřeji viděn problém než postava; postava byla v podstatě nositelkou problému, měla jej ilustrovat, jak je patrné už z toho, že autora nezajímal nějak zvlášť zevnějšek jeho postav. I sám děj měl vlastně hodnotu jen jako ilustrace něčeho obecného. Ale právě v tomto zobecňovacím úsilí se projevovala snaha postihnout vztahy mezi lidmi, a to je třeba vysoce ocenit. V Podkoním a žáku stojí v popředí zájmu snaha vidět ostře konkrétní postavu, která před našima očima ožívá a jejíž zevnějšek je barvitě líčen. Nejsou 87

Strana 38
zde už stínové figurky, ale postavy ostře viděné bystrýma očima na- daného karikaturisty. Pokud jde o toto vidění postav, můžeme plným právem mluvit o dokonalém zobrazení, ale jde o zobrazení jednotlivců izolovaných od společenského kontextu, pozornost je soustředěna víc na zevnějšek postavy než na její vztah k světu. Ve srovnání se satirami Hradeckého rukopisu Podkoní a žák proto nesměřuje k společenské kritice, jeho autor nechce pranýřovat a soudit, nechce útočit, chce jen pobavit. Pokud jde o společenskou funkci literárního díla, zůstává tedy pozadu za satirami Hradeckého rukopisu. Proti snaze vidět společenské rozpory, tj. společnost v je- jím celku, je tu jen snaha zachytit jeden úsek skutečnosti. Náměty i zaměření obou ostatních satir Smilovy školy vedly k tomu, že v nich nebylo místa pro líčení konkrétních postav z masa a kostí. Tak ve Sváru vody s vínem nebyly postavy vykresleny už proto, že šlo o hádku mezi dvěma zosobněnými pojmy, symbolizu- jícími vlastně duchovní a světský stav. Nesmí nás udivit ani to, že zde nebyl viděn a vylíčen zevnějšek mistra, který spor nakonec vy- řeší a rozhodne. V plánu celé básně je mistr obdobou básníka z Pod- koního a žáka; je to nezúčastněný divák, který do sporu zasáhne až na samém konci, není to tedy opravdový herec. Rovněž v obecně pojaté skladbě O ženě zlobivé nebylo místa pro vylíčení konkrétní postavy. Kompozice Podkoního a žáka i Sváru vody s vínem (skladba O ženě zlobivé je příliš krátká, proto ji ponechávám stranou) je složitější než u satir Hradeckého rukopisu. Celkový obrys obou sporů odpovídá dobře průběhu skutečné hádky. Mistrovský je po této stránce zejména Podkoní a žák. Rozprava začne docela přiro- zeně a je vedena napřed neosobně a celkem slušně, oba protivníci se jakoby ohmatávají, tak jako když zápasníci před rozhodující fází zápasu zkoušejí svou sílu a své slabiny. Pak se však hádka stává stále prudší, a na konci skladby, když přestávají působit věcné dů- vody, spor přechází ad hominem, hádající se ztrácejí nervy, dvořák se zle sápe na studenta a dává tím popud k závěrečné pranici. Pokud však jde o detailnější rozpracování jednotlivých jazykových pro- jevů, je nápadná jejich jednotvárnost a stylizovanost. Všechny řeči — mimo poslední — jsou vlastně vybudovány podle jedné 38

Strana 39
a téže šablony. Napřed je líčena bída protivníkova, pak se uvádějí výhody mluvčího a přednosti jeho vlastního stavu a pak se zase obrací pozornost na protivníkovy nevýhody. Stavba jednotlivých řečí je tedy důsledně trojčlenná a přitom je jistě podivné, že jsou projevy negramotného podkoního stavěny stejně trojčlenně jako řeči vzdělaného, školami i světem protřelého studenta. I ve Sváru vody s vínem je postup hádky v hlavních rysech podán výstižně, jako kdyby šlo o skutečný spor. Je takovýto: Napřed každá strana vychválí své přednosti, potom víno (které ostatně spor začalo) začne vodě spílat a voda se octne v defenzívě. Mluví daleko věcněji a umírněněji než víno, operuje spíš teologickými důkazy než nadávkami, a teprve v poslední řeči uvede křiklavější příklad, totiž Lotovo krvesmilství, kterého se dopustil v opojení vínem. Tu už voda ztrácí nervy a začíná se na víno sápat. A nyní zasáhne mistr a spor ukončí. Jeho zásah je odůvodněn velmi ob- ratně a vtipně. Mistr jako milovník dobrého truňku (vždyť prožívá celou příhodu v opilosti!) dostane strach, že by výbojně vystupu- jící voda mohla spor vyhrát, a proto se ozve, aby zachránil pro sebe dobré napití. Přes tuto motivaci mistrova vystoupení jednotlivé repliky jsou však stejně stylizované jako v Podkoním a žáku. Po té stránce obě naše satiry zachycují mluvní projevy méně „syrově“, než tomu bylo v přímých řečech satir Hradeckého rukopisu, daleko více stylizují. Podkoní a žák se ostatně dosti často blíží, pokud jde o slovní výběr a obraty, jazyku tradiční epiky „vysokého“ stylu. Aspoň jeden příklad. V dvojverší 485—486 je možno vidět přímo reminiscenci na dvojverší 275—276 Svatovítského zlomku Alexan- dreidy:34 Podkoní a žák: Mnohémuť se tak zráčí, najviec, ktož se tam omráčí, Alexandreis: zle sě brž než dobřě zráčí; jak sě z mračna nebe zmračí, tak sě hospoda rozpáčí. 34 Srov. Fr. Trávníček, Beiträge zur Erläuterung der alttschechischen Alexandreis, Slavische Rundschau 10, 1938, 6, str. 24—31 (č. 3, „zračiti [sě]“). 39

Strana 40
Jak jsme viděli, snaha zachytit skutečnost se neprojevuje nápad- něji v kompozici jednotlivých jazykových projevů (replik). Zato je však nápadné úsilí budovat na mluveném slově formu věty a verše. Těžiskem jazykové výstavby ve všech třech satirách Smilovy školy je přímá řeč. To je společný rys s ostatními básněmi Smilovy školy, ale satiry přinášejí proti nim jeden prvek nový, a to je dialog. V Podkoním a žáku mluví student a dvorský sluha, ve Sváru vody s vínem zosobněné voda, víno a mistr; ve skladbě O ženě zlobivé nejde sice o dialog v pravém slova smyslu, ale jsou zde zřetelně postaveny proti sobě dvě postavy (manžel a zlobivá žena) a počítá se s tím, že jedna reaguje na slovní projevy druhé, tj. není pasívním posluchačem jako např. král v Nové radě nebo syn v Radě otce synovi. Tím jsou naše satiry mnohem živější než ostatní skladby Smilovy školy, v nichž šlo buď o přímou řeč-mod- litbu (Roudnické umučení) nebo o sled rad (Nová rada) nebo o přímou řeč-radu (Rada otce synovi). Pro řečnické zaměření Sváru vody s vínem je velmi příznačná předmluva, která připomíná prolog středověkého dramatu. Řečnické zaměření je zdůrazněno zvláště od verše 25 tím, že se autor obrací k jednotlivým osobám svého publika. Autor se snaží najít kontakt se svým obecenstvem, a proto oslovuje napřed jakéhosi kněze Letka (v. 25 a další), pak se ptá opilců, „s kým drží“ (v. 55) atd. K vlastnímu sporu se dostává teprve ve verši 83. — Tím, že se autor obrací k posluchačům a ptá se jich, komu chtějí ve sporu stranit, vzbuzuje větší zájem o spor, neboť tak podporuje iluzi, že se skutečně hádají dvě osoby a jejich spor je napínavý a důležitý. Autor zde vystupuje vlastně v úloze impresária, který zve posluchače k návštěvě zajímavé produkce a snaží se vzbudit co největší zájem svého publika. Tento prostředek je doložen také v Desateru z Hradeckého rukopisu, kde se autor obrací na mnoha místech k jednotlivým stavům a k posluchačům, aby je přímo káral a napomínal. Dialogický živel je v satirách Smilovy školy ve srovnání se sati- rami Hradeckého rukopisu postaven více do popředí. Stačí jen srov- nat, jak uvozuje přímou řeč satira o ševcích a jak ji uvozuje Pod- koní a žák. V satiře z Hradeckého rukopisu přinášejí úvody k přímým řečem často motivy dynamické, takže posunují kupředu děj, kdežto v Podkoním a žáku jsou úvody přímých řečí statické povahy. V sa- tiře o ševcích nalézáme v uvozujících partiích např. tyto motivy: 40

Strana 41
cesta na trh, příchod do hospody, hra v kostky, prohrávání atd. V Podkoním a žákovi takových dějových motivů v uvozovacích verších není, převládá v nich líčení. Pohybový motiv se objeví až na konci; dominanta skladby je v střídání přímých řečí, v dialogu. Epická nit, kterou můžeme sledovat v satiře o ševcích, úplně zmi- zela, rozbití epické linie je dokončeno. Básník přenesl napětí do střídání replik a duplik. Výpravné motivy se najdou, ale (s výjim- kou rámce) jsou vesměs položeny do přímých řečí, např. historka o čertovi, který vstoupil do panských služeb. Tím jsou postaveny do pozadí. V rozbití epické linie a ve využití přímé řeči došly satiry Smilovy školy až na sám konec cesty, kterou naznačily satiry Hra- deckého rukopisu. Jestliže je však dovršeno v Podkoním a žáku a ve Sváru vody s vínem zaměření na přímou řeč, z hlediska ideologického znamenají tyto skladby ve srovnání se satirami Hradeckého rukopisu krok nazpět. Zatím co satiry Hradeckého rukopisu ukazovaly spo- lečenské rozpory své doby, satiry Smilovy školy tyto rozpory ob- cházejí. Stačí, jestliže se podíváme na to, jak vyúsťují jejich náměty. V Podkoním a žákovi se hádají dva chudáci, panský sluha a potulný universitní student, o to, kdo z nich má lepší bydlo. Oba si pochva- lují svůj život, ale tak, že bezděky odhalují jeho bídu. Spor není dořešen, báseň končí pračkou. Ve Sváru vody s vínem se hádají voda a víno o to, kdo z obou je lepší a potřebnější světu. Spor ne- vyřeší hádající se osoby samy, ale mistr, který v opilosti celou hádku prožil, a to tak, že je třeba světu obou, neboť každá z nich má na světě svůj účel a své místo. (Přitom je však slyšitelný spodní tón, že mistr, který se rád napije, přeje více vínu.) Skladba O ženě zlo- bivé obsahuje dvě ironické rady muži, který má zlou ženu. Napřed mu skladatel radí, co má dělat, když je žena zlobivá, nemilá a na- dává mu, v druhé části mu radí, co má dělat, když ho žena bije. Co je nápadné ve vyústění všech těchto námětů? Řekl bych, že je to útěk před vyřešením a dořešením naznačeného rozporu. Autor skladby O ženě zlobivé dává jen ironické rady, ale vlastnímu pro- blému se vyhýbá, jeho rady nepřinášejí ani zdaleka opravdové ře- šení sporu mezi slabým mužem a hádavou ženou. Uhýbání je ještě nápadnější v obou satirách dialogických. V obou hádáních bije 41

Strana 42
přímo do očí, že spory jsou sice rozvířeny, ale nejsou dořešeny. V Podkoním a žáku se končí hádka rvačkou a ve Sváru vody s ví- nem kompromisem, který je do skladby přinesen z vnějšku, osobou stojící mimo oba účastníky hádky. Obě skladby končí sice morali- tou, ale to jsou ponaučení tak obecná a vzdálená, že vlastně nic neřeší: v Podkoním a žáku se radí, aby lidé seděli doma a nechodili do krčem (je to tedy rada, která s vlastním sporem nemá nic spo- lečného), ve Sváru vody s vínem se konstatuje, že stav duchovní a světský jsou oba stejně potřebné pro svět. Autor Podkoního a žáka se tedy vyhýbá rozřešení sporu a odvádí řeč jinam, autor Sváru vody s vínem schvaluje existující stav. A to říká mnoho pro ideologické zhodnocení našich satir. Bylo by lze namítnout, že nerozřešené spory bývaly dosti časté v latinské středověké literatuře, a svést tedy vyústění satir Smilovy školy prostě na literární tradici. To by však byl výklad příliš po- hodlný a zjednodušující. Pro hodnocení skladby není rozhodující to, že určitá forma již existovala a mohla být převzata, nýbrž to, co si autor z existující zásoby námětů a forem vybral. Jestliže máme doloženy středověké spory, které postrádají rozřešení, je třeba vy- ložit, proč autoři satir Smilovy školy sáhli právě k této jejich varietě. A to lze uspokojivě vyložit jen z jejich ideologického profilu. Autor Podkoního a žáka si neuvědomuje, že ve společnosti jeho doby byly antagonistické třídy a že mezi nimi rostlo napětí. Jako by „nechal svět jít kolem“ a neviděl rozpory, které narůstaly. Třídní rozvrstvení pokládá za něco přirozeného a neměnného; to bylo v jeho době samozřejmé, podobně se díval na existující pořádek i autor satir Hradeckého rukopisu, jenže autor Podkoního a žáka se nezamýšlí nad tím, že existuje společenská nespravedlnost. Pro chudáka je existence třídy pánů zdrojem blaha, básník nezná pána- vykořisťovatele, respektive se s jeho existencí smiřuje, a proto chu- dák v jeho pojetí odvozuje všechno své štěstí od pána a také jen od něho své štěstí očekává. Podkoní je šťasten, jestliže může doufat, že ho pán udělá zbrojnošem. Tento jeho postoj je sice karikován, ale autor jej nehodnotí, takže karikatura se stává samoúčelnou. A po- dobně jako podkoní se jeví i žák. Jeho životní ideál a cíl je v tom, aby se vyšplhal na vyšší místo na společenském žebříčku. Při ta- 42

Strana 43
kovém pojetí hlavních osob a jejich problémů pochopitelně není v autorovi nenávisti a vlastně ani pravého satirického zahrocení. Není zaujatý, spíš je shovívavý. Vypadá to, jako by stál stranou, jako by byl naprosto objektivní. Tato objektivnost není však před- ností skladby, je naopak nedostatkem, projevem společenské dez- orientace. Snad souvisela i s ohledem na publikum, s nímž autor počítal; zdá se, že pomýšlel zároveň na publikum šlechtické i měš- ťanské. Je např. nápadné to, že žák je vylíčen jako příživník měš- ťanstva a podkoní jako příživník šlechty, protiklad šlechty a měš- ťanstva však není nikterak odhalen, tím méně zdůrazněn. Podobně proniká snaha zachovat existující řád v Sváru vody s vínem, kde vlastně nejde jen o spor mezi vodou a vínem, ale zároveň i o spor mezi duchovním a světským stavem, tedy o spor velmi důležitý pro dobu, v níž skladba vznikla. Ani zde však autor neodhalil roz- por mezi oběma stavy. Jako by se vysmíval těm, kteří si podob- nými problémy lámou hlavu; on sám je spokojen a dívá se na oba stavy spokojeně jako na dvě složky, které jsou nezbytné pro spole- čenskou rovnováhu. V doslovu přímo praví: pán buoh, ješto všechno stvořil, vodu, víno k tomu jest zpósobil, dal jest vodu bydlu světskému a vínoť jest dal duchovniemu. Toto obé jest božie vzplozenie, jestiť kniežecieho urozenie: nebo duchovní stav bez světského, k tomu světský bez duchovnieho, sám jeden stav nemóže státi aniž pánu bohu chvály vzdáti.35 a dále: Vodyť jest světu potřeba, potom vína také třeba; protož oba sta již dobrého rodu, nebuďtaž sobě na tu škodu.36 Problém vztahu mezi duchovním a světským stavem je vlastně obdobou pro- blému latentně obsaženého v Podkoním a žáku, neboť tam šlo v podstatě o spor 25 Verš 438—447. *6 Verš 458—461. 43

Strana 44
mezi člověkem světským a pretendentem na duchovní hodnost. Negativně řečeno, nešlo o spor mezi šlechticem a nešlechticem, šlechtický stav byl považován za ne- dotknutelný. Ve Sváru vody s vínem je něco podobného; jestliže se v Podkoním a žáku mluví o šlechtici, ale ten je nedotknutelný, ve Sváru vody s vínem není šlechtic vůbec na ději zúčastněn. Po té stránce se jeví Svár vody s vínem jako skladba bližší měšťanstvu než Podkoní a žák. Všechny satiry Smilovy školy jsou anonymní. Pro rozřešení otázky, zda je můžeme pokládat za díla téhož autora, je nutno po- drobit je aspoň stručně srovnávacímu rozboru slohovému. Půjde nám jednak o rozbor stylu v užším slova smyslu, jednak o rozbor verše. Stylistická výstavba našich satir je značně jedno- tvárná. Tak např. verše Sváru vody s vínem velmi často začínají slovy protož a pakli. V skladbě O ženě zlobivé je pro stylistickou jednotvárnost charakteristické např. opakování obratu chci se + sloveso, resp. chcit tě + sloveso v tomto úryvku: chci se ráda uchovati, tebe na všem poslúchati. Račiž mi to odpustiti, chci se ráda polepšiti!“ Když pak pokornú řeč mluvíš, milejší mi býti musíš, chci se lépe pamatovati a chci tě méně hněvati.37 Za touto stylistickou jednotvárností se však neskrývá chudoba nebo primitivnost, jde spíš o jakousi zálibu v opakování týchž formulek, kterou jsme shledali při satirách Hradeckého rukopisu. U našich tří satir se stylistická jednotvárnost uplatňuje nejméně v Podkoním a žákovi a nejvíce v Sváru vody s vínem, kde je tvár- ným prostředkem. Projevuje se tam zvláště nápadně ve způsobu, jakým jsou uvozovány přímé řeči. Jasně to vystoupí ze srovnání uvozovacích vět Podkoního a žáka na jedné a Sváru vody s vínem na druhé straně. Na první pohled je vidět, že první satira uvozuje přímé řeči daleko pestřeji než druhá; ve Sváru vody s vínem bývá 37 Verš 79—86. 44

Strana 45
přímá řeč nejčastěji uváděna stereotypními obraty „víno vece“ a „voda odpovědě“. Vztah (a to ještě jen náznakový) k obsahu řeči předcházejícího mluvčího má uvozovací věta jen výjimečně. V Pod- koním a žáku naproti tomu uvozovací formulky narážejí na obsah předcházejícího mluvčího, a tak jednak charakterizují hádající se osoby, jednak ukazují, jakým způsobem reaguje hádající se osoba na řeč předchůdcovu.38 Z toho, co jsem uvedl, je patrné, že charakteristické rysy ve sty- listické výstavbě našich satir nepoukazují k společnému autorovi. A k společnému autorovi nepoukazuje ani rozbor verše. Verš všech tří satir je důsledně syntakticky vymezován, ale jinak v něm nacházíme nápadné rozdíly. Verš Podkoního a žáka je důsledně osmislabičný, ve Sváru vody s vínem je však mnoho od- chylek od pravidelného sylabismu; verš skladby O ženě zlobivé je v podstatě osmislabičný, ale má některé nepřesnosti v sylabismu, takže se blíží verši Sváru vody s vínem. Zdá se však, že Svár vody s vínem i skladba O ženě zlobivé byly původně složeny veršem přísně osmislabičným a že jejich sylabismus porušily až dodatečné úpravy. U Sváru vody s vínem totiž nasvědčuje několik okolností tomu, že v dochovaném rukopise máme již druhou verzi básně, v níž byl původní osmislabičný verš přepracován na verš bez pev- ného počtu slabik. Takové předělávání osmislabičného verše na verš bezrozměrný bylo v druhé polovině 15. století dosti častým zjevem, podobně byla přepracována např. také verze Rady otce synovi dochovaná v témž muzejním rukopise jako Svár vody s ví- nem. Tři ostatní rukopisy, v nichž se Rada otce synovi dochovala, mají verš osmislabičný a při vzájemném srovnání všech čtyř ruko- pisů této básně je vidět, že v muzejním rukopise byl původní osmi- slabičný verš předělán na verš bezrozměrný různými vložkami, často nevhodnými „vycpávkami“39. Protože i ve Sváru vody s ví- nem verše delší než osmislabičné mají mnoho vycpávek, lze soudit, že jde o verše původně osmislabičné a teprve dodatečně změněné 38 Srov. např. verš 182 (žák se chtieše hněvy vztéci), 290 (dvořák se rozhněva z toho) atd. 30 Srov. mou stať Dvě redakce staročeské Rady otce synovi (původně ve sborníku Studie a práce linguistické, 1954, str. 395—404, pak přepracováno pro soubor Studie ze starší české literatury, 1956, str. 168—181). 45

Strana 46
na verše o větším počtu slabik. Není vyloučeno, že nová úprava Rady otce synovi i Sváru vody s vínem jsou dílem jedné osoby. V témž rukopise, jako Svár vody s vínem a přepracovaná Rada otce synovi, je dochováno též jedno znění Nové rady. Je nápadné, že i toto znění má porušený sylabismus. Nepřesnosti v sylabismu jsou zde menší než u zmíněné verze Rady otce synovi, takže se nedá mluvit o předělání verše na jiný typ, nicméně však ve srovnání s druhým muzejním rukopisem, v němž je dochován jiný opis Nové rady, jsou změny velmi nápadné. I zde je původní osmislabičný verš měněn rozličnými přídavky a vložkami na verš delší. Podobně je tomu i u Podkoního a žáka. Satira se dochovala ve dvou ruko- pisech, a přitom v mladším rukopise je sylabismus skladby uvolněn. Proto lze soudit, že podobným změnám byl podroben také původní text skladby O ženě zlobivé, tím spíš, že v dochované verzi jsou místa svědčící o prodlužování verše původně osmislabičného na verš o větším počtu slabik. Přestože verš Podkoního a žáka je poměrně důsledně osmislabič- ný, jeví se při četbě jako značně prozaizovaný. Je to proto, že skla- datel ztlumil jeho stopovost. I toto potlačeni stopovosti je pokra- čováním vývoje, který vedl od nejstarší epické školy přes satiry Hradeckého rukopisu na jedné straně a přes Život svaté Kateřiny na straně druhé a předznačoval i doprovázel rozvoj zábavné prózy; je však nutno dodat, že autor Podkoního a žáka řešil problém pro- zaizace svého verše samostatně. Tlumení stopovosti je sice v této skladbě doprovázeno zaměřením na přímou řeč stejně jako v sati- rách Hradeckého rukopisu a v Životě svaté Kateřiny, ale sám verš je pojat v každé ze zmíněných skladeb jinak. V satirách Hradeckého rukopisu byla souběžně s tlumením stopovosti důsledně vyznačo- vána hranice verše; v Životě svaté Kateřiny se syntaktické vyme- zování verše často rušilo (tj. stírala se hranice mezi verši častými přesahy); v Podkoním a žáku je sice syntaktické vymezování verše důsledné, a tím je celkový ráz verše bližší verši satir Hradeckého rukopisu než verši Života svaté Kateřiny,40 v podrobnostech jsou však mezi veršem Podkoního a žáka a veršem satir Hradeckého 40 To je zcela zákonité, protože Život svaté Kateřiny usiloval o výraz patetický, kdežto satiry směřovaly ke stylizaci mluvy všedního dne. 46

Strana 47
rukopisu značné rozdíly. Metrický rozbor ukazuje, že v satirách Hradeckého rukopisu byla stopovost verše tlumena jiným způso- bem než ve verši Podkoního a žáka. V Desateru je vyznačována z celého verše nejvíce střední dierese, v Podkoním a žáku naopak dierese před třetí slabikou. Tak se opouští typ verše členěného na dva stejně dlouhé intonační úseky a vzniká verš po intonační strán- ce asymetrický, a tím bližší hovorové mluvě. Přesto však dojem stylizované hovorové mluvy je u Podkoního a žáka slabší než u Desatera a ostatních satir Hradeckého rukopisu. To bylo dáno hlavně slovním výběrem. Jak jsme již naznačili výše, autor Pod- koního a žáka se do značné míry opíral o tradiční epiku „vysoké- ho“ stylu, jak to bylo ostatně pro Smilovu školu příznačné. O metrických tendencích ostatních dvou satir Smilovy školy nelze mnoho říci. O Sváru vody s vínem proto, že neznáme jeho pů- vodní veršovou podobu, o básni O ženě zlobivé proto, že jde o sklad- bu příliš krátkou, než aby se mohly dělat z rozboru jejího verše ně- jaké pevné závěry. Jasně se v ní rýsují podobné tendence jako u Podkoního a žáka, ale v podrobnostech je profil verše poněkud jiný, neboť se více vyznačuje střední dierese než dierese před třetí slabikou. Tím je bližší typu verše satir Hradeckého rukopisu než typu verše Podkoního a žáka. K satirám Hradeckého rukopisu má ostatně blíže i slovním výběrem. Při předělávání verše po sylabické stránce je poměrně konstantní rým a vůbec eufonická struktura. Jak se jeví po této stránce vzá- jemný vztah našich satir? I zde se rýsují výrazné rozdíly mezi Pod- koním a žákem a oběma ostatními básněmi. Autor Podkoního a žáka má rýmy celkem přesné, těží z tradice feudální epiky — tak jako např. Nová rada — a nepohrdne ani využíváním eufonie ke ko- mickému účelu (srov. např. obrat „svú psotu popsati dáti“ ve verši 72). Rým Sváru vody s vínem je naproti tomu prostší a také eufonie je chudší. Pro tuto skladbu je vůbec příznačná snaha po zvu- kové monotónnosti. Zvláště je nápadná v rýmu, kde najdeme celé skupiny sousedních veršů končících stejnou samohláskou. Po té stránce se jeví jistá podobnost i s rýmem Podkoního a žáka, kde také bývají spojovány sousední dvojice rýmů asonancí, jak je vidět už ze začátku skladby: 47

Strana 48
Přihodich se jednú k tomu, kdež nalezech v jednom domu právě také v túž hodinu dva, jenž přišla pohostinu, ana sedíta na pivě. Tu učiništa poctivě, oba právě bez meškánie dašta mi milé vítanie. Ve Sváru je však tendence po rýmové monotónnosti provedena na široké základně a je zesílena tím, že se poměrně často opakují tytéž rýmové dvojice (ve srovnání s Podkoním a žákem dva a půlkrát častěji). Skladba O ženě zlobivé je po stránce rýmové a eufonické blíže k Sváru vody s vínem než k Podkonímu a žákovi. Tak tedy ani rozbor verše nepodporuje názor, že by satiry Smi- lovy školy bylo možno připsat společnému autorovi. Skupina skladeb, kterou jsem označil jako satiry Smilovy školy, nebyla patrně ve své době omezena jen na tři zmíněné básně. Před- poklad, že podobných satir bylo více, potvrzují zejména tak řečené Táborské zlomky, v nichž nacházíme styčné body se satirami Smi- lovy školy po stránce ideologické i umělecké. Šlo o výraznou skladbu, pohříchu však jsou z ní dochovány jen velmi porušené trosky. Ztra- cen je začátek i konec skladby a i v střední části, z níž se dochovalo 105 veršů, jsou mezery; proto nelze ani odhadnout, jak rozsáhlá skladba původně byla, ani bezpečně rekonstruovat její obsah. V ztraceném úvodě patrně přivedl jakýsi muž vypravěče — básník vystupuje v první osobě, podobně jako autor Podkoního a žáka — do domu zosobněné Chudoby. Dochovaná část se začíná žalobou tohoto muže na vypravěče, který prý spílal Chudobě. Osoba žalob- cova není v zlomku blíže charakterizována, protože však žalobce oslovuje Chudobu „sestřičko“, je pravděpodobné, že byl zosobně- ním nějakého abstrakta. Vypravěč se Chudobě vymlouvá, že prý ji ani nezná, ale Chudoba na jeho výmluvu odpovídá dlouhou replikou, v níž uvádí, že ona zná vypravěče již dlouho. Pobývá prý spolu se svými sestřičkami Žalostí a Túhou (= smutkem) v jeho domu, na poli, na dvoře, ve sklepě i v konírně a vypůjčuje mu od židů. 48

Strana 49
Uprostřed této repliky se zlomek končí. Co následovalo, nedovedeme odhadnout. Podle dochované části se zdá, že skladba patřila k oblíbeným středověkým básnickým sporům. Její satirické ostří míří proti vy- pravěči, který je zesměšňován tím, že se staví do pozice člověka neúspěšně zapírajícího svou chudobu. Jde nepochybně o zchudlého člověka, těžko ovšem určit, zda šlechtice nebo měšťana. Jeho so- ciální příslušnost není podstatná, pro nás je zajímavější básníkův postoj k životu, protože nápadně připomíná postoj autora Podko- ního a žáka, který si rovněž tropí smích z chuďasů zakrývajících svou bídu. Rozdíl je ovšem v tom, že v Podkoním a žákovi šlo o dva chudáky od narození, kdežto v Táborských zlomcích jde o člověka zchudlého. Tím více však bije v Táborských zlomcích do očí trpný vztah zchudlého hrdiny k světu: nebouří se proti své chudobě, ale zastírá ji. Tento postoj je ovšem na hony vzdálen kritickému po- stoji skladatele satir Hradeckého rukopisu. Podkoní a žák a Táborské zlomky jsou si navzájem blízké též uměleckým ztvárněním, a to stejně básnickými obrazy jako dialo- gickou formou, slohem, tvarem verše i rýmem. Je pravděpodobné, že vycházejí ze stejného literárního kontextu a že vznikly v při- bližně stejné době. Pro dokreslení literárního kontextu je třeba zmínit se ještě o tak řečených Klementinských zlomcích, které náležejí do blízkosti žá- kovských skladeb. Dochovaly se na 18 pergamenových proužcích vyňatých z vazby jednoho latinského kodexu. Je to 180 veršů, za- psaných původně — jak se zdá — na 10. a 13. listě nějakého sbor- níku. Po obsahové stránce jsou zlomky nejasné. Nedovedeme ani určit, zda jde o trosky jedné skladby nebo skladeb dvou. Přesto si však dovedeme udělat představu o vztahu jejich autora k soudobé společnosti. Na prvním listě, který se dá z proužků sestavit, vypravuje se napřed o jakémsi rytíři, který — místo aby zůstal v pohodlí sedět doma — odešel do dvorské služby. Pak je líčen boj, v němž je zami- lovaný rytíř poraněn a z něhož se vrací zmrzačený domů. Na dru- hém listě je líčen jakýsi rytířský záletník, nejasno, zda jde o touž postavu, o které se vypravovalo na prvním listě zlomku. 4 — Satiry 49

Strana 50
Podle toho, že se básník opírá o výrazivo milostné lyriky, jakou u nás pěstovali žáci v době Karlově a Václavově, a že jeho skladba (nebo skladby) obsahuje reminiscence na epiku „vysokého“ slohu, lze soudit, že jde o autora blízkého době, v níž vznikly satiry Smi- lovy školy. Je to dílo vzdělance, který dobře znal rytířskou epiku, ale jejímu hrdinovi se vysmíval. Výběr uměleckých prostředků je takový, že je mohl pochopit v plnosti jen člověk seznámený s ry- tířskou poezií. Tím je přibližně určeno i místo těchto zlomků ve vý- vojovém procesu: jako kritika přežívajícího se rytířského typu hejska stojí na pokrokové linii, ale pro silné intelektuálské zabarvení nedosahuje toho stupně progresívnosti, jakého dosáhly skladby Hra- deckého rukopisu nebo Podkoní a žák. Protože jsou Táborské i Klementinské zlomky velmi porušené, spokojuji se s pouhým upozorněním na tyto skladby a neotiskuji je. Bližší poučení o nich najde čtenář v mé studii Zlomky táborské a klementinské (v souboru Studie ze starší české literatury, 1956, str. 151—167), kde je uvedena i další literatura o nich. Zajímavým problémem je literární tradice dialogických básní, na kterou navazují satiry Podkoní a žák a Svár vody s vínem. V naší literatuře psané česky můžeme tuto tradici sledovat asi od začátku dvacátých let 14. století a v literatuře latinské (jejíž zna- lost musíme u českého básníka ve 14. století předpokládat) ještě daleko nazpět. Je to tradice oblíbených středověkých básnických sporů, které pěstovali zejména žáci. Básnické spory byly i u nás oblíbeným básnickým druhem. Svědčí o tom veršovaný Spor duše s tělem, který vznikl brzy po roce 1320, a dva další podobné spory mladší. Jestliže přihlížíme k latinským dílům, která byla u nás v oběhu, nacházíme pak přímé předlohy Sváru vody s vínem v latinské žákovské poezii; již ve 12. století byl napsán latinský Dialogus inter aquam et vinum (Disputace vody s vínem), který je u nás dochován v několika rukopisech. O něj se patrně opíral český básník.41 4 Na latinský Dialogus inter aquam et vinum, připisovaný Walteru Mapovi, upozornil Julius Fejfalik (Studien zur Geschichte der altböhmischen Literatur III, Sitzungsberichte der Wiener Akademie 1859, str. 713nn.), ale pro českou skladbu zbytečně předpokládal prostřednictví německé předlohy. Český básník se ve sku- 50

Strana 51
V latinské literatuře nacházíme i skladby připomínající Podko- ního a žáka, totiž básnické spory o přednost stavu. Proti latinské poezii je však u Podkoního a žáka podstatný rozdíl. V latinských sporech jde zpravidla o spor ve spojení s milostným motivem, řešívá se otázka, který stav je příhodnější k lásce — v Podkoním a žáku není však po takové erotické motivaci ani stopy. Zdá se však, že přesto můžeme pro Podkoního a žáka počítat s latinskou předlohou tak jako u Sváru vody s vínem. Je to báseň Videant, qui nutriunt (Nechať vidí rodiče), na kterou upozornil poprvé v této souvislosti Jan Vilikovský.42 Tato báseň popisuje život studentský a ži- vot panského služebníka a vyzývá čtenáře, aby sami rozhodli, který je bídnější. Skladba Videant, qui nutriunt je nepochybně obdobou Podko- ního a žáka po stránce látkové, ale ideologické zaměření obou pamá- tek je docela jiné. Latinská báseň má totiž tendenci proti bohatému měšťanstvu43, kdežto Podkoní a žák — jak již bylo řečeno — je typ skladby zahrocené tak, aby byla při nejmenším stejně přijatelná šlechtě jako měšťanům. Je možné, že skladatel české básně převzal látku z uvedené skladby latinské, ovšem jen látku, nic víc. Nejenže změnil ideologické zaměření, ale skladbu pojal jinak i po stránce formální; latinská báseň byla složena vagantskou strofou a byla epická. Otázka tematické nepůvodnosti neměla ostatně pro středo- věkou literaturu takový význam, jaký má pro literaturu moderní, a proto také pro otázku hodnocení Podkoního a žáka není nález eventuální předlohy rozhodující. Spíš naopak; proti soudobým la- tečnosti opíral o pramen latinský. — V novočeském překladě je vydán tento latinský Svár, který má s naší skladbou styčné body, v antologii Rudolfa Mertlíka Písně žáků darebáků 2, 1951, str. 56—68. 42 Latinská poezie žákovská v Čechách (Bratislava 1932), str. 102—111. (K pre- historii Podkoního a žáka.) Báseň je známa ve dvou rukopisech, leningradském a pražském, ale žádný z nich není úplný; z vypravování podkoního je dochována jen malá část. V novočeském překladu Rudolfa Mertlíka vyšla skladba v antologii Dábel a papež, 1953, str. 126—133. Báseň je složena vagantskou strofou a podle Vilikovského vznikla na české půdě. Podkoní a žák v básni Videant, qui nutriunt jsou bratři; jejich otec, milánský šlechtic, nechal je úmyslně třít bídu, aby je naučil bít se s životem. Autor je mluvčí šlechty a touto básní chtěl podepřít tezi, že se děti nemají rozmazlovat a hýčkat. Svou básní chtěl ukázat, že život a výchova šlechty je lepší než přepychový způsob života zbohatlých měšťanů. 31

Strana 52
tinským sporům, v nichž zpravidla vystupují šlechtici a kněží (tedy zástupci privilegovaných stavů), znamená Podkoní a žák veliký krok kupředu. Nejenže nemá protiměšťanské zahrocení, ale je psán tak, aby byl stejně přijatelný měšťanu jako šlechtici. Ve srovnání se sou- dobými latinskými spory český básník sestoupil od rytíře a klerika ke dvěma chudákům. V tom, že radikálně změnil osoby tradičního literárního druhu, spočívá jeho kladný přínos. Jak však hodnotit tuto skladbu z hlediska tvorby psané česky? Podkoní a žák je obecně pokládán za nejlepší staročeskou satiru vůbec. Toto hodnocení je však třeba zpřesnit, protože se v něm uplatňuje hlavně dnešní čtenářské hledisko, tedy pohled dnešních očí. Ve srovnání se satirami Hradeckého rukopisu, zejména Desa- terem, je Podkoní a žák jistě bližší dnešnímu chápání literárního díla, ale historické hodnocení předpokládá odpověď na otázku, co dílo znamenalo ve své době a jak přispělo k dalšímu vývoji. A zde není hodnocení Podkoního a žáka tak zcela jednoznačné, jak o tom již byla řeč. Jeho skladatel nebyl vášnivým soudcem. Neměl dra- vost pravého satirika, nepsal žlučí, spíš to byl zábavymilovný kum- pán, který chce „doma novin dočakati“, aby pak o nich mohl zá- bavně vyprávět dále; jako bychom se vraceli od světa Hradeckých satir nazpět k světu Mastičkáře. Proto však nesmíme Podkoního a žáka podceňovat nebo snad dokonce hodnotit záporně. Musíme ocenit, že je to satira čistě světská, zcela oproštěná od náboženské dominanty. Tam, kde satiry Hradeckého rukopisu hrozí peklem, neznámý autor Podkoního a žáka se vysmívá človíčkovi, který chce na příslušnosti ke kněžskému stavu založit pohodlnou a výnosnou existenci, a tam, kde skladatel Desatera pracuje se stínovými figur- kami, básník Podkoního a žáka dovede názorně vylíčit postavu. Proto bude Podkoní a žák vždycky jedním ze základních děl naší staré literatury a musí jej znát každý, kdo chce sledovat vývoj naší literatury k realistickému zobrazování života a světa. 52

Strana 53
SATIRY HRADECKÉHO RUKOPISU

Strana 54

Strana 55
DESATERO DESATERO KÁZANIE BOŽIE 5 10 15 20 25 V židovských jest knihách psáno, všěm lidem věděti dáno, že buoh tato slova svému mluvil lidu židovskému řka: „Poslúchaj mne, lide mój, a vždy u mém kázaní stój. Budeš-li mne poslúchati, chci tobě mú zemi dáti, v niejžto stred a mléko plove; v tu vy chci uvésti, Židové.“ Z těch bieše jeden šlechetný Žid a svého života čsný, tomu jmě Mojzes diechu, toho za knězě jmějiechu. S tiem tvořec zjěvně mluvieše, jakž Mojzes rozumieše; tomu tvořec sám svú rukú napsal na dvú kamennú dskú desatero své kázanie všěm lidem na oblepšenie. A tomu tvořec poručil, aby Mojzes všě učil, aby v kázni přěbývali, svého tvorce milovali. Na jednéj dščě tři biechu kázanie, ješto učiechu, kak jest boha milovati a jemu chvály vzdávati. 94b 55

Strana 56
30 A na druhéj sedm bieše jich napsáno, kázaní božích, ješto učie všelikého, chudého i bohatého, kak jest družce milovati a kako s ním přěbývati. 95a PRVNÍ 40 45 50 55 Slyšte, páni, i vy, panie, prvé jest božie kázanie: Nejmějte boha jiného, kromě tvorcě silného. Proti tomu trój lid činí, jímž svú duši velmi črní. Prví jsú čarodějníci, ti chodie s svú věrú nici, ti pohanskú vieru plodie, když lid s pravé cěsty svodie; ti boha za bóh nejmají, když na babě kúzla ptají. Druzí, ješto jsú lakomci, to sú všecko lichevníci, ješto střiebro, zlato viece milují, proto lichviece, než boha, než své spasenie, jehožto ničs dražšie nenie; a ti také, již blúdiece, svú zlú myslí tbají viece než na buoh na svú hospodu, pro ňež vezmú v duši škodu. Znamenajte dobřě toho, jehožto sě stává mnoho: Když který pro svú hospodu bojuje a vezme škodu, 95b 35 60 56

Strana 57
65 70 75 80 85 90 že snad svój dobrý oř stratí, slíbí mu pán jiný dáti; pakli ho zabí samého, pán nemóž vrátiti jeho. Když tak pro malú otplatu bojujete na svú ztrátu, marnému pánu slúžíte a jeho vóli plníte. Radějše služte mocnému svému králi nebeskému; ktož tomu poslúží snažně, tomuť dá otplatu věčně; ktož sbožie neb život ztratí proň, to obé jmu navrátí. Třetí, ješto jsú v rozkoši, netbajíce o svéj duši, to kázanie přestupují a u veliký hřiech vstupují: to sú nesmierní opilci i všelicí pasobřišci; ti své břicho za buoh jmají, nebo o nem viece tbají než o duši i o bo zě; proto budú u věčnéj hrózě. Těm učiní král nebeský takeže, jako král světský jeden učinil jednomu byl opilci nesmiernému, o ňemž vám pověst povědě, což na knihách psáno vědě. Bieše jeden jhřec opilý, všěm dobrým lidem nemilý. Ten jide před svého krále a svým sě řemeslem chvále a řka: „Věz mú chytrost, králi! Dávajiť svój život v táli: 96a 95 57

Strana 58
100 105 110 nevypiem-liť pitie tvého v tvéj pivnici najlepšieho viece než jiných třidcěti, kaž mi mú hlavu stieti. Král toho káza zkusiti, móž-li to chlap učiniti; an to chlap učini snadně, nesta vína nice na dně, an chlap vše víno vyloka, jehož by měl cný do roka. Král rozhněvav sě povědě: „Oběste chlapa na hřědě, ať mu provaz hrdlo stáhne, k mému pití viec nesáhne." Toť za cělo věděti dám: též sě stane nesmierným vám, že vy pekelný kat uděsí, nesmierné u pekle pověsí. 96b DRUHÉ KÁZANIE 120 125 Druhé kázanie božie jest, ktož je drží, blazě mu jest: Boha v jěšit nejmenujte a toho sě vždy chovajte. Ktož jěšiutně boha vzývá, ten sě jím jedno posmievá. To trój lid hřiešný přěstúpá, hóře činí než tvář hlúpá. Prvý, jenž křivě přisahá, na svatý kříž rukú sahá, a ten, ješto k tomu radí; oba k sobě črt u peklo vsadí. Druhý, jenž bohem pošpílé, ano jmu tiem nic nepíle, 115 58

Strana 59
anebo jeho svatými; 130 buohť otšpílé takým, věř mi. Třetí, jenž poklíná boha, ten chce vz vodu a nemoha; jenž vinu v tom bohu dává, že nerovně čest rozdává, sbožie, sílu, krásu, zdravie; ano dobřě Hospodin vie, který dóstojen kterého tohoto sbožie vrátkého. 135 97a TŘETÍ Třetie kázanie božie jest, 140 slyš chudý i ten, jenž jmá čest: Pomněte svaté dni čstíti a je v čistotě světiti. Proti tomu trój lid činí, jímž sě proti bohu viní: Prví, jenž v svátky dělají, proto jim vždy kněžie lají; druzí v svaté dni hřiechy plodie a káti sě jich nerodie; třetí v svaté časy hrají a na svaté nic netbají. Lépe] by bylo orati než v neděli tancěvati: vězte, ktož rádi tancují, ti své tělo ofěrují dáblu i všěchny své údy, když proň činie také trudy. By to kněz dal za pokánie někomu, vstanúc za ranie téci k jutřni takýmž skokem, 160 ale by vstonal svým bokem. 145 150 155 97b 59

Strana 60
165 170 175 180 185 190 Svój zrak dáblu ofěrují, když jím srdcě rozněcijí: kolik chotí v tanci slíbíš, tolik dáblóv v srce upustíš. Tu dievka i žena mnohá, nepomnieci nic na boha, hlédá viece i milejie na jinocha i snažnějie než na obraz tvorcě svého, Jezukrista nebeského. Potom usta ofěrují dáblu, když v tanci zpievají o smilstvě piesni nesličné a k tomu v čas nekázané. Uši také ofěrují, když radějše poslúchají zlých piesní, zlého pravenie, prázdné piščby i hudenie, a o svatéj mši netbají, boží službu zamietají. Ješče k tomu ofěrují rucě dáblu, když darují viece piščcě, bubenníky než čsnú kněží i zvoníky. U tancě dievky, jinošě ščedřějše sú nežli u mšě: dá dobrý peniez u tancě, chtě k ofěřě, ptá měděncě. Nesličná věc i hanba jest tak dáti bohu marnú čest, jiúž sě bubenníka stydie; ktož to činie, smyslem blúdie. Slyšte, žeť jest u Písmě psáno, všěm lidem věděti dáno: Ktož hercóm dary dávají, ti dáblu v čelist vkládají. 98a 195 60

Strana 61
200 205 Nohy také ofěrují dáblu, když na nich tretují; jako by z smysla vystúpil, neb jako by veň běs vstúpil; nemúdřějie činie než skot, kazie podešvy i život. Tanečníku, to dobřě věz a též tanečnici pověz: co u tanečného diela s tvého hubeného těla, kolik ukane potu krópí, tolik dáblóv duši vzchopí i vnesú s sobú do pekla, 210 ot nichž by ráda utekla. 98b ČTVRTÉ 215 225 Čtvrté božie kázanie jest: Jmějte otcě a matku v čest. To kázanie přestupují, ež jich srdcem nemilují, ot nich sbožie jmajíce a jich potřěbu vidúce, jim ničse nepomáhají, o nich velmi málo tbají. Druzí, jenž otčíku lají, 220 proto veliký hřiech jmají. Třetí mrzie všemu lidu, ti budú bydliti s Judú: to sú, ješto tepú otcě, neotpúščějí ni matcě. Ktož čstie [ otcě a matery, dává jim buoh dvojě dary: prvý, že jest v duši spasen, druhý, že jest v době sčasten. 99a 61

Strana 62
PÁTÉ 235 240 245 250 Poslúchajte řěči svaté, totoť jest kázanie páté: Nezabíjěj bratrc svého, mé tváři, člověka mého. Proti tomu trój lid činí, jímž sě bohu věčně viní: Prvý, to jest mužěbojcě, jenž umářie hladem družcě, moha jho málem živiti, i dá jmu živótka zbýti. Druhý, jenž káže nebo radí zabiti neb jiné svádí a stane se vražda proto; pravi vám zacělo jáz to, žeť jest ten pravý vražedlník, toho zabitého vinník. Ten jest také mužěbojcě, jenž, jsa sudí neb poprávcě, přiložě k někomu vinu pro nepřiezn neb pro dědinu, i zbaví života koho; jehožto sě stává mnoho. Třetí, ješto sám zabíjie, ten sě s Kainem nemíjie, ten musí s ním u pekle býti, jehož mu viec nelzě zbýti. 99b 230 ŠESTÉ KÁZANIE 255 Šestým kázaním tě svázal: Nebuď smilník, toť buch kázal. Trój lid nedrží tohoto i jmá veliký hřiech proto. 62

Strana 63
Prví sě skutka chovají, 260 však sě myslí v ňem kochají; čistota v ráj nedovodí, jenž ot srdcě nepochodí. Druzí smilstvo skutkem plodie i jiné k tomu přivodie. Mezi mužmi toho mnoho, avšak v ženách viece toho; o jich zlosti pisáno jest. A některé, tak známo jest, že dábel týž obyčěj jmá jako ptáčník, kdyžto jímá ptáčky v sietkách, že za nožku přivieže v sietkách ponožku i vztrhá, aby vzlétala, jiné ptáčky osázala. Takež dábel dušě číhá a mnoho jich tak potrhá. V krčmě nebo v tanci ženu posazují ulíčenú, anať obočie vztahuje, závojíka popravuje, sukničku svú ztkaničivši a karnáček užlutivši, k tomu do pat zpodlinivši a podlinky zhedvábnivši; nožík, měšček, cudný pásec, u piesnech jejie jasný hlasec. To vidúce mnozí blázni, nejmajíce božie kázni, slyšiece slovcě výborná, ješto sě jim zdějí dvorná, velmi milé usmievanie a laskavé jich vzhlédanie, letie jako na otržn k nim, naliť i bude hoře jim, 285 265 270 275 280 290 100a 63

Strana 64
300 305 310 315 320 325 295 anot jě dábel potrhne, i s ponožku u peklo vtrhne. Sbožný, ktož tak smyslem vládne, že v také sieti neupadne, a ktož sě také vyvalí z těch sietí, ten boha chválí. Těch chytrostí mnoho jmají ženy, jimiž přěmáhají ty lidi, jenž jmají dosti síly i čsti i múdrosti, any jsú přěmohly čsného krále Davida mocného, Salomona přěmúdrého a Samsona přěsilného. Znamenajte také toho: Čsných jest žen také přěmnoho; z těchtoť jáz jě vykládaji a o nich nic neskládaji, kromě o těch, ješto tbajiú o tělu, dušě netbají, tělo krásně odievají a svú duši obnažijí. Ty jako jeden blázn činie, jenž oděl v drahé oděnie svój kóň, obnaživ svú kóži i oděl ju ve zlú rohoži, i jěl byl k královým hodóm, i vjěl tak nečsně v jeho dóm. Král jeho kázal vyhnati a sto kyjěvých ran dáti. Takež syn boží učiní, ktož se takež doviní, že s nimi učiní rozvod, káže jě vyhnati z svých hod. Slyšte, ješto sě líčíte, 330 by v tom hřiech byl, vy nemníte: 101a 100b 64

Strana 65
335 340 345 350 355 360 když take s pýchú ke mši jdú, s věcším hřiechem ot nie přídú. Tak jest buoh laskav na také, ješto sě líčie, na všaké, právě jako na rytieřě král, jemužto dobřě věřě pojme jej u boj v některý a zkušijě jeho viery, an sě přijma nepřátel svých a vstavě na sě klejnot jich i zbie mu šlechticiev mnoho a ješče chce viece toho. I jde před král toho tajě, a jěšče na sobě jmajě vafnrok neb tvář nepřátelskú a prosě u ňeho daru. Nezdá mi sě, by jmu co dal, snad by sě viece rozhněval, i kázal by jeho jieti a potom jmu hlavu stieti. Takéž ty, ješto sě líčie, v dáblóv sě vafnrok obláčie, pod tím mnohé přěluzují a mnoho dúš zahubují. Hubená ženo, znamenaj, a dáblovy tváři nechaj! Když jmáš ten vafnrok na sobě, věrně jmáš buoží hněv k sobě; chceš-li boží milost jmieti, musíš dáblóv klejnot snieti. Třetí lid to přestupuje kázanie a v hřiech vstupuje: to jsú svódníci, svódnicě, jěž črt vnese u peklo nicě. Ty jsú pravé zahradnicě, všěch dáblóv dobré ščěpnice; 101b 365 5 — Satiry 65

Strana 66
370 375 380 385 390 395 božie ščě py vytrhují F a dáblóm je přěsazují. Ty jsú ďáblovi měši, jimiž dábel velmi spieší oheň smilstva rozdýmati a mladým zlý příklad dáti. Ty jsú horší než kacieři. Dosvědči-liť, každý mi uvěří: kacieř přída, kdež neznám jest, dvě létě nebo tři tajen jest, a tak v skóřě mnoho lidí k svému kacieřstvu nevzbudí, a svódnice dne prvého inhed přídúc neb druhého k některéj neb k některému, inhed ho přivede k zlému. A přídúc k některéj paní, sěde s ní výše než zvaný, nebo příde šlojieř nesúc neb záponku prodávajúc, i die: „Paní, rač sěm vstáti, 6 chciť dobrú kúpi prodati. A jakž ot lidí otstúpí, děje trh o hřiešnéj kúpi. Mnoho těch kunštóv umějí, jimižto hřiešný trh dějí. Ješče o nich vědě mnoho a něco povědě toho, kak jedna chytrá svódnicč, činiec sě dobrá nunvicě, čsnú vdovičku přělúdila a ke zlému ji vzbudila. Tuto vdovu milováše a své jiej dary dáváše jeden jinoch neženatý a v sbožie dosti bohatý, 102b 102a 400 66

Strana 67
410 415 420 425 430 435 a chtieše ji rád pojieti, i nemožieše prospěti proto, neb ta bieše vdova slíbila čistotu znova; a on toho nevědieše, proto ji pojieti chtieše. Když příde ta jedna chvíle, že s ní sedě velmi míle, mluviv slov rozličných mnoho, vztáza jie pod věrú toho, chce-li s ním u man želstvě býti, či chce toho inhed zbýti. Otpovědě cěle jemu: „Nechci tobě ni jinému, nebo sem slíbila býti v čistotě až do mé smrti. Jinoch proto v smutek upade, bezmál hořem neusvade; i jide inhed preč ot nie, velmi truchlejě a smutně. I když ona baba jeho uzřě tak velmi smutného, hned sě veň slovy uváza, o smutcě jeho otáza, proč jest tak srdcě truchlého, co-li sě jmu stalo zlého. Uhani ji rozhněvav sě řka: „Zlá babo, opravuj sě! Co píle mým smutkem tobě “ věděti, mrzutéj robě? Dřieve než on slova skona, otpovědě jemu ona: „Milý synku, to dobřě věz a svému přieteli pověz, že jiezvený nemóž zbýti svých ran, když jě bude krýti 103a 103b 405 5* 67

Strana 68
445 450 455 460 465 470 přěd lékařem; kromě tomu pomóže, ktož zjěví jemu. Takež této tvé truchlosti snad tebe nikte nezprostí, ač jie někomu nepovieš, ješto na svém srdéčku vieš." Jinoch babě otpovědě: „Tys múdrá žena, to vědě, a protož jáz, matko, tobě povědě pravdu o sobě, ač chceš mne v tom nepronésti a z té truchlosti vyvésti. „Synku, nemeškajě pověz, pomohu ti, to dobřě věz. „Jest, matko, zde vdova tato. Slíbil bych to za vše zlato, bych mohl toho dojíti, bych ju mohl sobě pojieti. Tu sem dávno pojieti chtěl a v tom sem nice neprospěl. Dával sem jiej daróv mnoho, i jest mi žěl velmi toho, žeť jest mnú již pohrděla i cěle otpověděla. Vecč baba: „Mně viec nelaj, milý synku, a koláč daj; v krátkém času přídeš k tomu, budeš volen v jejie domu. „Ach, by sě to mohlo státi, chtělť bych dobrý koláč dáti.“ „Jedno buď vesel, synu mój, již jako s niú jmáš svój pokoj. I počě baba mysliti, kak by mohla přělúditi tu čsnú vdovu, ješto bieše v svém čsném vdovstvě, i vždy chtieše. 104a 440 68

Strana 69
475 I jmějieše psa malého ta baba, velmi dvorného. Toho za tři dni nekrmi, až by ten psík lačen velmi. Potom s horčicí smie sivši chleba a psa nakrmivši, i jide s tiem psíkem k vdově, nalezši tu chytrost sobě. Ta paniú mniec nábožničku, přijě míle tu svódničku. A když pospolu sediešta, rozličná slova mluviešta; a když psíka uzřě toho ta paní, ano jmu mnoho z jeho oči slez tečieše, ta paní k téj babě dieše: „Pověz mi, má milá matko, toto tvé malé ščeňátko, proč pláče i slzy mu tekú takež, jakž same člověku? Udeři sě u prsi silně i zaplaka baba pilně a řkúci: „Má dcerko milá, nikdys toho neslýchala, kaká sě hřiešnici pakost mně nynie stala i žalost, jiežtoť nesměji zjěviti ani pro hanbu praviti. Toho sě žehnaj lé hajúc, milá dcerko, i vstávajúc, ať sě nestane v tvém rodě; nechtěj i vrahu téj škodě! By chtěla, dci, zatajiti, chtělať bych to pověděti. „Milá matko, prav bezpečně, 510 chcuť toho tajiti věčně.“ 480 490 495 500 505 485 104b 106a 69

Strana 70
515 520 525 530 535 540 „Jázť sem milú dcerku jměla, ta mi jest nynie opsěla; toto přede mnú ščeňátko jest to pravé mé děťátko. Stalo sě tak, má dci milá: Když sem jáz v svém kraji byla, byla sem bohatá žena a v tom kraji nade všě čsná. Jměla sem dceř velmi krásnú, ke všemu dosti věhlasnú; ta jest svého mužě jměla, potom po ňem ovdověla a pro krásu i pro sbožie snúbiechu jie mnozí mužie. Mezi těmi! jeden bieše, jenž dobré přátely jmieše; ten ji najviece miloval, mnoho dobrých daróv dával. To sě několik let dálo, až sě kako hoře stalo: když sě jinoch nadějieše, by ji pojal, cěle mnieše, ana nemúdrá bláznicě, chtieci býti čsná vdovicě, otpovědě řkúci jemu: „Nechci tobě ani komu.“ An pro tu velikú milost, ješto k niej jměl, vstúpil v truchlost, z truchlosti v nemoc upadl byl, nemocen jsa i dušě zbyl. A proto buoh nad ní pomstil, že ji ve psí tvář proměnil; i jmá tiem psem veždy býti, nikdy nemohúci zbýti. 545 Milá dci, sbožníť se káží hubenými a škodú cuzí. 105b 70

Strana 71
106a 550 555 560 565 570 575 Zda] máš kterú svú rodičku nebo kterú přietelničku, ješto s kým pomluvu jměla a jím potom pohrděla, mé dcerky zlú příhodu věz a každéj ji taciej pověz, ať sě nedopustí toho. Ostřěz, bože, každú toho!“ „Hoře mně, matičko milá! Jáz sem téže učinila. Co mi tomu hoři sdieti? Chtěl mě šlechetný pojieti jinošě přátel šlechetných, dosti bohatých i dobrých. Všakžť sem jáz to učinila, žeť sem o ňem nerodila, an mě tak velmi miloval a drahé mi dary dával. „Hoře mně s tobú, dci milá, kak si v tom zle učinila! Přizři náhle sama k sobě, toť já razi věrně tobě, ať sě v túž tvář neproměníš jako má dci, jižto vidíš." „Kak mi, matko, býti tomu? Jáz hanbú nevzmluvi k ňemu. By to pro mě učinila, k ňemu sě o mně vzmluvila, chtělať bych dar dobrý dáti, kaký by směla kázati. „Neznaji ho,“ baba vecě. Jeliž jiej věrdunk oběcě, toliž teprv baba šedši získá koláč na jinoši. Tak baba lstivými slovy ot jinocha i ot vdovy 106b 580 71

Strana 72
585 vzemši dary, tu čsnú vdovu učini k hřiechu hotovu. A protož každá svódnicě viece jest než vražedlnice, že dvě duši a třetí svú zabíjie mociú dáblovú. SEDMÉ 595 600 605 610 Sedmé jest kázanie božie: Nekradte cuzého sbožie. Trój lid toto přestupuje, jímž sobě peklo kupuje. Prvý, jenž cuzé otjímá, toho črt u peklo pojí má. Ten sě zlý lid velmi rozmohl, bezmále vše dobré přěmohl: Zlá kniežata i zlé hrabie, vévody i zlé lankrabie, vládyky, kupci i chlapstvo, biskupi, mniši, žákovstvo, zlé jěptišky, křižovníci, a k tomu zlí kanovníci, panošicě i vladaři, vyvržení z pekla ohaři, všichni cuzé otjímají a proto těžký hřiech jmají. Kniežata vojny plodiece a chudinu tiem hubiece plodie šosy, k tomu berně; zlodějiť jsú, pravímť věrně. A vládyky ješče viece, ke všěm črtóm spieše chtiece; před těmi nic neostane, jako v ohni ot nich vzplane, 107 590 72

Strana 73
615 ni kněz, ni mnich, ani vdova, by jměli andělská slova. Však býti bez svého sbožie — pomsti toho, matko božie! Ti jsú dobřě znamenali, jenž sú při dvořě bývali, kak kniežě svú mísu zjiedá, že sám jie málo pojiedá, potom pošle rytieřiem svým a rytieři panošiem svým, a panošě lotróm dadie a lotři sě o ni svadie. Takež králi a šlechtici vždy činie svéj chudinici: najprve úrok vezmúce a potom berni zživúce, berú s nich jiné pomoci vladaři k tomu z své moci; k tomu soci i kuchaři, lovci, pekaři, běhaři, derú jě ot vrchu do pat, a též činí svým zlý opat. Kniežata i zákonníci, jěptiš ky i kanovníci, i vy, páni, znamenajte a své chudiny nechajte! Což na nich viece žádáte nežli uložené jmáte, proti bohu to činíte a svú duši tiem viníte. Vizte, kak jste smyslem hlúpi, že činíte jako trúpi: Trúp zjiedá cuzé úsilé, libo málo, libo velé; a když sě léto skonává, 650 tehdy sě zle trúpóm stává, 630 640 645 620 625 635 108a 107b 73

Strana 74
655 660 665 670 675 680 že je včely ven vypudie, s sobú bydliti nedadie. Některý pán, jmajě svého čsného kmetě bohatého, rád by jeho sbožie vydřěl, by to jedno pro hanbu směl. I skládá ne vz vinu vinu, ale změří jmu dědinu i die: „Chlape, proč si to směl učiniti, žes viece jměl dědiny než jiný mój kmet? Daj šest hřiven, buď s tobú vet! Pakliť sě lépe rozmyslí, ješčěť lepší čin vymyslí, jímžtoť chlapa neochudí, avšak dva voly vylúdí. Jako byl jeden učinil vládyka, že byl vylúdil dva voly, s hnědým plavého, u svého kmetě dobrého, jehož obviniti chtieše, ale sličně nemožieše. Pozvav jeho jednú k sobě, vecě: „Kmeti, radím tobě, ty jmáš svého dosti sbožie, neb jest k tomu vóle božie. Tys mdlého života člověk a proto jest krátký tvój věk. Rozdaj přátelóm své sbožie za síly a ve jmě božie; snad sě o ňe potom svadie, za tvú duši ničs nedadie.“ Vecě jmu kmet: „Pane milý, jáz sem člověk ješče čilý; až kdy budu mdlejí v život, tehdy rozdám sbožie i skot." “ 108b 109a 685 74

Strana 75
690 695 700 705 710 715 „Ba jměj, chlape, mú radu: Ty jmáš ženu ješče mladú; ač ty své sbožie rozdělíš a mně jeho neosvědčíš, snadť sě uviežíc v tvé sbožie, i nedá ničs ve jmě božie, i pojme sobě mladého, netbajúc spasenie tvého." „Milý pane, toho mě zbav, “ sem v svém životě zdráv! „Ty mně, chlape, z té rady mohl by děkovati všady; vědě, že máš v smysle vadu, když zamietáš takú radu. „Toť chcu učiniti, pane, však sě přěs mú vóli stane: Najprvé dám za svú duši v kněží modlitvu a ve mši svého sbožie třetinu, aby za 1 mú za vši vinu k laskavému Hospodinu vzdával svú modlitvu věrnú. Druhú čiest, ženo, jměj sobě, tuť jáz otdávaji tobě; třetí dám přátelóm chudým, to vše, pane, s svědečstvím tvým.“ „A mne, chlape, nezapomínaj, také mně něco z diela daj!“ „Nejmám, pane, nice toho, rozdal sem málo i mnoho; kromě ješče dva voly jmám, oba na ofěřě prodám, na vosku a na příkrově, v nemžto mě pohřebú v rově.“ „Ješče máš dosti hodiny, popros na to své rodiny, 109b 720 " 75

Strana 76
730 735 740 745 750 755 ješto vieš, kto tě milují a tě krásně ofěrují. O příkrovu co sobě stýskáš, a ty udatnú ženu jmáš! Ješčeť zetče plátna v domu, ještoť bude dosti k tomu. Tú hoviedcí ] pro vosk také, chci, neprodávaj nikake, nebť ješče do toho času vosku tvé včely nanesú; ta mně, chlape, voly otdaj a jiné vše sbožie rozdaj." „Buďta tvá voly, pane mój, jázť sem boží člověk a tvój! Toť páni dobřě umějí, svéj chudině zle hovějí, na nie vinu nalezují a jě jich sbožie zbavují. Zlodějem ho Písmo vzývá, ktož tak zle sbožie dobývá. A ti, jenž v zákoně chodie, již také zlodějstvo plodie, kdyžť zpovědi poslúchají a když pokánie dávají. Kradú ot mateře děti u macechu veléc slušěti, macechu velé ploditi a svú matku zahubiti. Kážúce na každý sňatek, však kradú kně žiú desátek. Ješče kradú viece toho, a těch jest mnichóv přěmnoho, kdyžto koho zpoviedají a čie tajenstvie zviedaji. Když mnichu die který derce a cuzého sbožie bercě: 110a 110b 725 76

Strana 77
765 770 775 780 785 790 „Daj mi dobrú radu z toho, učinil sem zlého mnoho: desět sem kostelóv vybil, kněží oblúpil i přěbil, kradl sem, při vedl i přěbíjal, žehl sem, svú rukú vybíjal. Toť pravím, otčíku milý, byl sem ke všiej zlosti čilý. Bych jměl dědiny široké, nezplatil bych sě nikake, co sem otjímal nevinným i ztrávil zle životem svým. Bych chtěl všechno navrátiti, musil bych s dětmi žebrati; bych chtěl také všěm ] platiti, kto by jě mohl všě věděti? Proto za vše zaviňenie, proši, bratr, daj mi pokánie. Nemohuť sě nic postiti ani na kterú pút jíti, na jutřni vstáti nemohu, učiniž, což libo bohu; a páteřiev nerad pěji a jiných modlity neuměji. „Snadno, synku, toho zbudeš, ač mne poslúchati budeš: my jsmy bratřie velmi chudí, nám jinak nic nepřichodí, jedno což vy pomáháte, svú almužnu nám dáváte. Zbavuji tě hřiechu toho, což si kdy učinil všeho; daj mi za ty hřiechy jednu k mému oděníci hřivnu.“ Takť činie zlí zpovědníci, mnohých lidí přěludníci, 11la 760 77

Strana 78
795 1116 800 805 810 815 820 825 v svatém Písmě chtiece blúdie, křivě na zpovědi súdie, silně přieliš zpravujíce, snadně hřiechóv zbavujíce; co Písmo velí přijieti, toho sě nechtie držěti. Zpovědníci, znamenajte, dobré příklady vzímajte! Vy sě lékaři vzýváte hřiešných dúš, to dobřě znáte. Vizte, žeť lékař, z nemoci když myslí věrně spomoci, jinako nemoc studenú a jinak nemoc črvenú, jinak vodné tele léčí a jinako bolniej oči, jiný trank k každéj nemoci, když myslí věrně spomoci. Snad by učinil věcší strast, by kladl nemocnému túž mast na mdlé neb na bolniej oči, jížto 1 jiezveného léčí. Takéž, lékaři duchovní, dávaj u pokání čin rovný! Každé lidské zaviňenie chce jmieti rovné pokánie: kaž sě lakomým postiti, nečistým kaž čístu býti, kaž zloději navrátiti a z svého kaž ščedru býti. Každé lidské zaviňenie chce jmieti rovné pokánie. Znamenaj, coť Písmo praví, žeť bóh těch hřiechóv nezbaví, jeliž bude vráceno to, 830 což jest bezprávně otjato. 112a 78

Strana 79
835 840 845 850 855 860 A ty sám dobřě znamenaj, tento příklad všěm poviedaj, žeť lékař spomoci nemóž jiezvenému, donidž v ňem nóž; jeliž bude nebo střěla vyňata z jiezveného těla, totiž lé kař všelikého tak uléčí raňeného. Takť krade mnich i kněz všaký, dávajúc ščedré otpustky; ktož sě v jeho páteř vloží, tomuť tisúc hřiechóv složí. Aleť bych velmi rád tomu, by sě též stalo takému zpovědníku všelikému, jako kaplanu jednomu, jenž zpoviedav přebojníka, mnohých lidí násilníka, vecě: „Chceš sě hřiechóv káti? Chcuť dobrú kúpi prodati. Což jsi ukradl z své mladosti, zbavuji tě té všie zlosti; ač si komu otjal zlato, daj mi jeden šilink za to. „Auvech, kněže, chci velmi rád, kromě nynie nejmám nasnad; příd ke mně v les u pondělí, zdať mě dotud buoh nadělí, ten ti šilink chci rád dáti a tak sě viec hřiechóv káti. A když v les přijěde k ňemu, ten šilink zaplati jemu, vecě: „Kněže, druhý vezmi šilink a tento kóň daj mi a toto své rúcho k tomu, beřiž sě pěš k svému domu. 112b 113a 865 79

Strana 80
870 875 880 885 890 895 Dalť sem za tento hřiech viece než za všě, pravdu mluviece. Dávaj, kněže, viec múdřějie za hřiechy lidem pokánie. Věz to, kněže i bosáku, křižovníku, i ty, žáku, což kdy na lidech vylúdíš, zloděj jsi a smyslem blúdíš. O kupcích také povědě, ješto o jich zlosti vědě: ti kradú také přěmnoho, avšak jich nevěsie z toho. Ti, již sukno prodávají, ti přietele ukrádají. Učině kmotra z někoho, rád by vydřěl sbožie jeho. Když se s ním utká u městě anebo v některéj cěstě, dobrojtro neb dobrý den vzdá, kak sě jmá na zdravie, zviedá; ješče otieže ho stojě: “ „A kak sě jmá kmoška mojě? A jakž ta slova otmluví, inhed jmu o sukně vzmluví řka: „Kmotře, kaké sukno jmám! Třěba-liť, ať jeho prodám. Dávno nebyl lepší šarlat u městě, jakýž mám brunát: kropenina přešlechetná, pruhatina nevídaná, ta velmi krásně odievá. Té mi s sukni a s plášč zbývá. Toho zbytka kupováchu, osmi krošiev nedodáváchu. Ač sě, kmotře, líbí tobě, vezmi to sukénce sobě. 113b 900 114a 80

Strana 81
910 915 920 925 930 935 Radějí přieteli svému, tobě, kmotře, než jinému těch osm krošiev chci spustiti, z nichž mi budeš děkovati. Kmotr mně, by tak i bylo to, nemluvě nic dále za to, vezme předraho sukno zlé, věřě kmotru a mně dobré. Takoť kradú súkenníci po hřiechu bezmále všicci; což jiný nekúpí hadě, v tu kúpi přietele vsadie. Též činie všichni konieři, kocovníci i ovnieři, ščivalníci i valcháři, všichni kupci i kramáři; věrujíce přisahají: „Toto mi za to dávají." Mnoho tak vypřisahají, a proto těžký hřiech jmají. Mlynáři, také znamenaj: Když meleš, cuzého nechaj; mníš, by nebyl zloděj proto, ukrádajě málo často? Móžeš dobřě znamenati, ve mlýně jsa, to vídati, že řěka činí sě vodna, často jsúci lidem škodna, když z malých potóčkóv bývá, v nichž člověk často oplývá. Též ty, zlý mlynáři, činíš, z malých hřiechóv hřiech shromazdíš, a pro ten u pekle potoneš, ač sě toho káti nechceš. Krajčí sě kalí v témž kalu, ukrádá sukna po málu; — 114b 905 6 — Satiry 81

Strana 82
945 950 955 960 965 970 neotpustí nikomému, krade i přieteli svému. Jako jeden krajči bieše: když plášč své ženy krájieše, nemohl otrpěti toho, ukrade jeho nemnoho. To uzřěv syn, otci vecě: „Nekrad, ten plášč krájieš matcě.“ Krajčí jemu otpovědě: „To jáz, synu, dobřě vědě, kromě pro pamět činím to, abych vešdy pomněl na to." To jáz pravím, krajčí, tobě: Nepomyslíš-li o sobě, s mlynářem u pekle potoneš, v ňemž tápati věčně budeš, ač sě toho neostavíš, a což jsi ukradl, nevrátíš. Krčmář má těch mnoho zlostí, jimiž svéj duši pakostí: sám krade s dievkú i s ženú, nedávajíc u pravú mieru svého pitie, jakú slušie; proto pójde v kázn jich dušě. K tomu přijímá zlodějstvo, přepúščie v svém domu smilstvo: u postě, ve mnohý pátek, vždy u ňeho črtóv sňatek, zlodějiev i přebojníkóv, zlých žen i zlých kosteč níkóv. Netbá nikda na svatý čas, vešdy jmá s opilci svój kvas, vždy pie s nimi, přičítajě, na svatú mši nic netbajě. Oráčiev také neminu, jmají na sě hroznú vinu: 116a 115b 940 82

Strana 83
975 svatokrádci sě vzývají, že desátka nedávají. Věz, člověče, čiest desátá tvého sbožie, tať jest svata, jižtoť jest buoh zvolil sobě, i přikázal věrně tobě, aby dával sluhám božím, ač chceš býti v nebesiech s ním. Nedáš-li jie, těžký hřiech jmáš a svatokrádcem sě vzýváš. By král český některému dával každé léto svému paddesát hřiven člověku, bral by jě u velikú dieku a jemu pět rád by ] dával, anebo na jeho čest vzkládal; a nám buoh, pravdu mluviece, dává darmo velím viece; tělo, duši, čest i zdravie, krásu, cnost, čest i sbožie i jiného k tomu mnoho, avšak my hřiešníci z toho nechomy věrně děkovati ani desátka dávati. Chcete-l' věrně čstíti boha, dávajte málo ze mnoha; nenieť vaše, všeť jest jeho, čstětež jej sbožím jeho. Kteříž jej budú chváliti a z jeho sbožie jej čstíti, tomuť sbožie nebeské dá, v nemžto nebude chud nikda. Svědčí to svatý Lukáš nám, žeť tomu die Hospodin sám: „Věrný sluho, jměj veselé; 1010 dalť sem byl sbožie nevelé, 985 990 995 1000 1005 980 116a 6 83

Strana 84
116b a tos mně vešdy poznával, žes mú čiest věrně vydával; vejdi v sbožie svého pána i v radost, tať věčně dána. Mezi kováři zlodějiev mnoho jest i svatokrádcóv: ti, již zlodějiem hotují klíčě, kozie nohy kují, nožě, pily i věc jinú; proto s zloději pohynú. O kostečníciech pravím vám, to móž každý věděti sám, že jmají v sobě zlú vlohu: mrzie všěm lidem i bohu, že vždy lží a přisahají, bohem a svatými špílejí. Druhý neplní sedmého kázanie, jenž co cuzého nalezna nechce vrátiti; proto móž duši ztratiti, což jest nalezl, ač nevrátí, ani sě toho chce káti. A pak-li by vrátiti tbal, a toho, jenž ztra til, neoptal, jmá to s právem vše na chudé vložiti, neb jakž jmu bude raditi zpovědník jeho, co jmu učiniti z toho. Třetí, jenž přijímá kradbu, 1040 ten vejde do pekla v hanbu: nebylo by zlodějíkóv, by nebylo příjemníkóv. 1015 1020 1025 1030 1035 117a 84

Strana 85
OSMÉ Osmému kázaní živý učí tě buoh: Nebuď křivý svědek na družcě na svého, ač chceš zbýti črta zlého. Trój lid toto přěstupuje: Prvý, jenžto potvrzuje zlú řěč, slyšav ot někoho 1050 a nevěda právě toho; druhý, ješto sám poviedá něco zlého a nevěda; třetí, jež svědčí křivému a tratě právo pravému; 1055 ten proto pekla nezbude, v ňemžto věčně v holři bude. 1045 1176 DEVÁTÉ 1060 1065 1070 Toto kázanie deváté: Cizie věci nežádajte. Trój lid sě nedrží toho: Prvý, jenžto hrózú koho s dědinicě s jeho spúzie a čině jmu mnoho núzě; druhý, jenž svého súsěda připraví jej, nic nevěda, křivě k některému platu a čině jmu proto ztrátu, aby neseděl v svém domu a jej spieše prodal jemu. O takém vám zlém súsědě drahnú pověstku povědě, ješto mysléše chudého k škodě připraviti svého 85

Strana 86
1080 1085 1090 1095 1100 1105 súsěda, jenž přišed k ňemu, tato slova vecě jemu: „Uslyš, súsěde, prosbu mú, otpusť mi, v svém domu ať postavím lahvici dvě olejě a naplně jě.“ Súsěd chudý, nevěda lsti, tomu bohatci otpusti. Tehdy ten lahvici plnú zadniv a druhú neplnú, jsa úmysla velmi zlého, schova u súsěda svého. Potom tento po puol rocě chudému súsědu vecě: „Nedostatky, súsěde, jmám, vrať mně mój olej, ať prodám.“ A když lahvici othradi, inhed sě s súsědem svadi, i počě naň žalovati, chtě jmu sbožíce ztratiti a řka: „Zléhos obyčějě, ukradl si mého olejě. I bieše v tom městě dobrý jeden člověk, čsný i múdrý, ten nevinným pomáháše, a dobrú radu dáváše. Ten nevinu jeho vzvědě a to poprávci povědě: „Jáz chcu pravý súd vydati. Kaž oleji tuto státi, ať čistý olej skydaji a kvasnicí ohlédaji: bude-liť v sudě v neplném tolik kvasnic jako u plném, vězte, žeť jest olej kraden ottud, kdežto byl postaven; 118a 118b 1075 86

Strana 87
1115 pakliť jest méně v neplném sudě kvasnic než u plném, vězte, žeť jest zle žaloval, súsěda lstivě obúzal. A proto múdři bývajte, sobě domóv dobývajte mezi súsědy dobrými, mezi čsnými i múdrými. Třetí jest, jenž radí komu lstivě a chtě škodě tomu; s prvým i s druhým tohoto 1120 dábel vezme u peklo proto. 1110 DESÁTÉ Znamenajte slova božie: Jmějte v čistotě svá ložě. Toť kázanie desáté jest, ktož je drží, blazě jmu jest; však to trój lid přěstupuje, jímž sobě peklo kupuje: Prvý, jenž ženy nejmajě, na svú duši ničs netbajě, toto kázanie přěstúpá, kdyžto v cizé lože vstúpá. Druhý, jenž majě ženu svú i bude viliti s jinú a ta bude jmieti svój muž: ta oba črt pojme v svú húž. Třetí, jenžto jmajě ženu krásnú, z mnohých vyloženú, i pójde k mrzutéj robě, ten vezme zlý příklad sobě; chrústem jeho chci nazvati, 1140 dám jej všěm dobrým poznati, 1125 1130 1135 119a 87

Strana 88
1145 1150 1155 ješto s lúky ot krásného květa letí ot vonného i hledá sobě pokojě prostřěd smrdutého hnojě. Těch chrústóv po hřiechu dosti, ješto sě držie té zlosti, netbají o krásném loži, jdú k biedniciem na rohoži, zamiecúce slova božie i rúšějú svá čsná ložě. V Starém zákoně ten bieše obyčěj: Ktož nedržieše čsně v čistotě ložě svého, ukamenovachu takého; a po našem hřiechu nynie v některém kraji kamenie nemohl by tolik shledati, by chtěl vše ukamenovati. 119 Ktož chce v rajskú radost vníti, 1160 musí kázanie plniti toto desatero božie; tak příde v nebeské sbožie. Prvé: miluj tvorcě svého a vešdy čsti na vrch všeho. V druhém kázaniú buoh kázal, aby člověk v tom múdr býval, aby jmene nejmenoval jeho v jěšiut ani vzýval. V třetiem kázal na paměti své svaté dni vešdy jmieti, jě svým ná boženstvím čstíti a v ten čas viece chváliti: to jest neděle, den jeho, 1165 1170 120a 88

Strana 89
1180 1185 1190 jiní čsní dnie podlé toho. Čtvrté kázanie božie jest: čiň otčíku a matcě čest. Páté kázanie pomněte: druh družce nezabíjějte ani skutkem, ani radú, ni lakomstvem, ani svádú. To staří i mladí slyšte, totoť jest kázanie šesté: smilstva sě vešdy chovajte a v tom svój život skonajte. Naplníš sedmé kázanie: ač sě uchováš kradenie a k tomu ščedr z svého budeš, tak věčného pekla zbudeš. Osmé kázanie jest: křivý nebuď svědek ani lstivý. V devátém jest buch přikázal, by cuzého nic nežádal. Toto kázanie desáté: jenž u manželstvě přebýváte, vešdy v čistotě bydlite, tak sě k bohu přiblížíte. 120b 1175 1195 Amen. 89

Strana 90

Strana 91
SATIRY O ŘEMESLNÍCÍCH A KONŠELÍCH O ŠEVCÍCH 5 Ševci divně přebývajú, často svým ženám zle lajú; když ho žena jme tresktati, nedadúc jmu v kostky jhráti, an sě rozhněvajě z toho, častoť jiej přibíjie mnoho. 125a 10 15 20 Jako jeden švec činieše, ten svéj ženě rád lajieše. Ana vecě v jednu dobu: „Co mi učiniti s tobú? Rač slyšěti, mój milý muži, však vidíš mú i svú núzi! Že chceš vždy v krčmě ležěti, dietky chtie hladem zemřieti; poviz o svých dietkách záhe, vidíš jě bosé i nahé, aby jim mohl přioděti i ztravicě utěžěti. Švec povědě ženě dvorně řka: „Jmám prodajné čtvery škorně, ty škorně za věrdunk prodám a tobě ty pe niezě dám; obratiž jě na své děti, jázť jich nechci k sobě vzieti.“ Ona počě děkovati řkúc: „Kdy sě chcvě na trh bráti, 125b 25 91

Strana 92
30 35 40 45 50 55 ty škorně spieše prodati a dél tiem neotkládati? Chcevě-l' jíti u pondělí, zdali nají buoh nadělí? Tehdy on svéj ženě vecě: „Ženo, mně sě na ten trh nechce, pójdevě ve čtvrtek ráno, tuť bude lépe prodáno. A když sě na ten trh brasta, škorně za věrdunk prodasta. Švec vecě: „Co j' učiniti? Jižť mi sě chce velmi píti. Ženo, chceš do krčmy jíti, jediný haléř propiti?“ Ona jemu v tom povoli řkúci: „Staň sě po tvéj vóli." A když do krčmy jidesta, brzo tři krošě propista. Inhed počě švec hlédati, zda by mohl s kým v kostky jhráti. A když to uzřě hospodář, povědě ševci ten krčmář: „Hosti, chceš-li vrci krychle ? Neb ty neb jáz zíščeš rychle.“ Švec beze všeho potaza ženě věrdunk dáti káza, počě s ním krychle metati, chtě na krčmáři vyjhrati. Přistúpivši žena k ňemu, povědě tak muži svému: „Muži,“ vecě, „nedámť jhráti, slíbils mně ten věrdunk dáti; již svě tři krošě propila; bychvě viec neutratila! Švec svéj ženě tak ottuši a řka: „Ženo, věř méj duši, 126a 60 92

Strana 93
70 75 80 85 90 95 prvé než tři krošě ztraci, až dřěvnie tři všě navráci. Nechať naň sadím po kroši, tohoť jáz na tobě proši. Plať,“ vecě, „jeden kroš jemu, i provrže ten kroš k ňemu, i sadi drulhý naň spieše; ten kroš opět provržieše. Osm vrhóv vešdy pospolu ztrati švec u toho stolu. Žena, uzřěvši to, vecč: „Milý muži, nejhraj viece, nevěrněť na kostku mece, ani kdy kostkú zaklekce. On vecč: „Počakaj málo, ješčeť mi pět krošiev ostalo: nebť tu pět k ňemu provrhu, nebo dřěvních osm vyvrhu. Žena jmu počě brániti řkúc: „Musíš mě dřiev zabiti; nedámť ostatka projhrati, musíš mi jej inhed dáti. On vecě: „Zlá ženo, přěstaň, " neb vetčas budu nekázán!" Krčmář vecě: „Buď kázána, paní, neb budeš svázána. Jhraj pro ni preč, nejměj péčě, nechaj, ať sě hořem vzteče.“ A když ho ke jhřě připravi, inhed jej všěch peněz zbavi. Švec ] chtieše na základ jhráti, žena jemu počě láti řkúc: „Ba hubenče hubený, ke mně své viery neplný! Tys byl mně ten věrdunk otdal, a jižs jej hanebně projhrál; 126b 127a 65 93

Strana 94
105 110 115 120 125 130 ješče chceš na základ jhráti? Buoh dajť sě dáblu dostati." On vecě: „Nemluviž mnoho, neboť mě bude hněv z toho; razuť, beř sě preč, biednice, nebť v ten čas ošiji líce. Ona přiskočivši k ňemu i vytrže kostky jemu. Švec sě rohněvajě na ni i da jiej políček dlaní; tu ji přes stól za vrch skloni, div že jiej hlavy neslomi; počě ji tlačiti nohú, ana úpie k živu bohu. Nabiv sě jie v jeho domu i vecě krčmáři tomu: „Hospodáři, buoh tě žehnaj! Pro buoh na mě sě nehněvaj; musil sem to učiniti, v tvém domu nekázán býti, to vše pro tuto zlú kóži, jázť jiej toho doma zhozi. A když cěstú spolu jdiešta, v ten čas sě spolu smířiešta. Počě své ženy prositi řka: „Rač mně to otpustiti. Ona jemu otpovědě řkúci: „Jáz to dobřě vědě, že ty velmi zlý obyčěj máš, co dobudeš, to vše projhráš. Velechť na trh u pondělí řkúc: ,Tuť nají bóh nadělí, a ty počě otkládati a chtě do čtvrtka nechati; když ty jdeš na trh ve čtvrtek, tehdy v tě vstúpí malý črtek 1276 100 94

Strana 95
135 i oslepí tvoji oči, že ot kostek nebudeš moci." On jiej vecě: „Milá ženo, jižť jest všechno provrženo. Ty neroď na to nic tbáti, musímť tvú potřěbu dáti. Tu sobě vše otpustista a dobrá přietele 1 bysta. 140 128a 145 150 155 Tak švec divocě přebývá, žeť svých peněz v krčmě zbývá; i často jmu sě přihodí, žeť i základóv otchodí, anť zlú plachtu prodra na sě, uzříš ho, z krčmy vytasě; poběhne jako bez smysla a plachta na ňem otvisla. Zatiem naň lidé vzvolají, mnozí naň blátem vzkydají. Přiběhnať do svých katrčí, tu jej žena do nich vstrčí, i svine sě za kamnami jako zlý pes prostřěd slámy. Přěhubené jeho bydlo! Mohl by radějí žváti mýdlo než tak hanebně bydliti, 160 ničs dobrého neužiti. O KONŠELÉCH NEVĚRNÝCH Konšelé, račte slyšěti a mně v tom za zlé nejmieti: jmáte na sobě zlú vadu, křivým dáváš dobrú radu. 95

Strana 96
10 15 20 25 30 35 Po hřiechu v tom mnoho [ blúdie, že pravé křivelně súdie. Přída chudý člověk k ňemu i bude tak řéci jemu: „Dobrý druže, tebeť proši, učiň za své matky duši, pomoz mi mé viny zbýti, chcuť tvój modlitevník býti, by tě milý buoh uzdravil i tě všěch tvých hřiechóv zbavil. Konšel sě nic nepotiežě, inhed jeho sám otieže řka: „Móž-li co za mój trud býti, snadť bych pomohl toho zbýti.“ Tento chudý, tu řěč slyšě, stane před ním, srdcem vzdyšě řka: „Buoh vie, nejmámť co dáti, pro buoh rač mi pomáhati." Když konšel uslyší, co jest, v ten čas nalezne sobě tu lest řka: „Súsěde, praviť tobě, teprv sem vzpomanul sobě: jmámť býti zajtra na rocě, prošeno mne i mého otcě. Tu jmám při vésti ku právu: súsěd súsědu ukradl krávu. Popros někoho jiného a tě přeslyší nevinného. Tento pójde preč ot ňeho, příde druhý ptajě jeho; a když sě jeho doptajě, něco sbožie s sobú jmajě, bude řéci: „Rač slyšěti, pane, coť chci pověděti; slyšal sem, žes múdrý konšel, proto sem sěm k tobě přišel, 129a 5 128b 40 96

Strana 97
45 50 55 60 65 70 aby mi dal z toho radu: Učinil sem hroznú svádu, jednoho sem obelhavil, druhého do smrti zabil. Prosímť, by sě v to uvázal, dalť bych rád, co by sám kázal. Kdyžť konšel uslyší toto, vecě jmu: „Nemuť sě proto, chcuť pomoci toho zbýti, ale hřivnyť mi dobyti; musímť mysliti přěmnoho, abych tě vypravil z toho.“ On vecě: „Mój milý pane, toť na tvéj milosti stane." Vecě: „Neulevímť i krošě, by stál do puol léta prosě. Musímť jmieti hroznú práci, i svéhoť spánie ukráci, žeť tě vždy k tomu přivedu, žeť dám z toho dobrú radu. Ten jistý sě nepotázav, hned hřivnu z klína vyvázav vecě: „Račiž hřivnu vzieti a tu práci o mně jmieti. Takť konšel po hřiechu blúdí, žeť mnoho listivě vylúdí, ni pro buoh ni pro všě svaté, jedno pro sbožíce klaté. Ktož sě s koláčem uteče, ten jiuž nejmá na to péčě: povieš jmu příhodu svoji, když on uslyší rěč tvoji, nalezneť tolik chytrosti konšel sobě i múdrosti, žeť tě učiní pravého a z pravého křivedlného. 129b 75 130a — Satiry 97

Strana 98
80 85 Ti sú tak zúfalí lidie, tak svým smyslem divně blúdie, umie mnohým radu dáti a sám na to nechce tbáti, by toho s pokojem nechal, by křivých koláčiev nebral. Hubený bude tvój koláč, ažť řkú tobě: „Do pekla rač!" Rád by vrátil ty peniezě, když povisneš u lemiezě, u pekelného řetězě, kdež budeš na věky vězě. O ZLÝCH KOVÁŘÍCH 5 Kováři, vy znamenajte: zlého sě diela chovajte; jáz vy vystřiehaji z toho, byste sě chovali toho, ješto mnozí to činíte. Vy z toho hřiechu nemníte, by z toho kdy mohl hřiech býti, že chceš zle sbožie dobyti. 132b 10 15 Vzvěda zloděj tvoljě chyšě, příde k tobě v noci tišě i die: „Milý mistře, rač sěm vstáti, chci tobě dobrý dar dáti, by ty mně to tajně skoval, což bych jáz tobě rozkázal: by mi mocnú pilu skoval, bych jiú všě železa lámal, by nic přěd niú neostálo, ani mnoho ani málo; což bych ot železa uzřěl, 98

Strana 99
25 30 40 20 aby to vše pilú přětřěl, a k tomu z oceli nožě, jimiž přestřihl vše, co je. K tomu skuj mi klíčiev desět, aby jim neostál veš svět, což bych chtěl kde otmykati, by to nemohlo ostáti. A když mu to vše rozkáza, jakoť muť srdcě pomaza. Tuť řěč kovář rád uslyšě, hned by zloději ottušě řka: „Toť mile vše rád sději, nožě, pily přihotuji, jedno ty pomysli o mně, aby mi zaplatil rovně. 35 Tehdy zloděj, to vše mina, vyjma věrdunk z svého klína: „Tento ti,“ vecč, „věrdunk dám a druhý, až přijědeš k nám. Nalezneš ny prostřěd lesa, přídeš pily, nožě nesa; tuť tobě všechno zaplaci, tvé úsilé i tvú práci.“ Takť kovář sbožie dobývá, žeť rád s zloději přebývá. 133a 50 Druhéť jáz do ňeho vědě i každémuť naň povědě: kdyžtoť komu kóň ukuje, mnohémuť to rád slibuje řka: „Dobřě sem tvój kóň ukoval, " bezpečně by sto mil přěhnal. Netáhneš ot ňeho jěti, ažť mrcha počne klécěti. Ba, by mi to bóh ráčil dáti za dar, což bych chtěl žádati: 45 99

Strana 100
55 bych jáz byl kovářě mocen, vždyť by poležal nemocen. Chtěl ] bych to právo nalézti, že by musil čtvernoh lézti, kterému by koni zajal, bych ten hřěbí zasě vyňal i vrazil mu v jeho nohu; vždyť by úpěl k živu bohu, aby koval rozhlédajě a koniem nezajímajě. 60 1385 5 O SLADOVNÍCIECH Sladovníkóm též povědě, mnoho zlého do nich vědě: chtie brzo bohati býti, ač sě jim dá sbožie žíti. Ale když kto zle dobude, tomuť nerado probude, často jim po hřiechu shoří, potomť musí býti v hoři. Tenť obyčěj v sobě jmají, 10 žeť neradi na to tbají; když jmu sedlák dá trh rovný, vnesa obilé do sladovny, budeť s ním lečco mluviti, zatiem hledá vystaviti, kdež by jměl najvěcší mieru; v tomť ukáže svú nevěru. A když to obilé změří, an mu na tom dobřě věří, budeť z nich slady dělati, chtě mnoho krošóv nabrati. A ktož po slad příde k ňemu, 15 20 134a 100

Strana 101
25 sladovník vystaví jemu nalezna mieru najmenší a jinde schová najvěcší řka: „Toť jáz beru na mú vieru, žeť jáz jmám spravedlnú mieru. Toť sladovník dobřě umie, ktož jemu v tom nerozumie. Druhéť opět dvorně činí, 30 řiedkýť sě naň toho domní: ktož mu dá obilé mnoho, by jmu dělal slady z toho, on učiní velmi dvorně, ale stane sě nerovně: 35 vyspa svój slad na hromadu, ospe jej jako zahradu okolo cuzími slady, až k svému nebude kady. Zname najž, coť činí potom, jáz vám najlép poviem o tom: dosáhna hřebla dlúhého, nepomně svědomie svého, budeť okolo hrabati, k svéj hromadě přitáhati; vešdyť hrabe neusada, ažť bude hrozná hromada, ze všěch těch hromad najvěcšie, jenž bieše ze všěch najmenšie. 40 45 134b Takť umějí falšovati, 50 dobrými lidmi klamati. Nebožátka, ostavte sě, dlúhého hřebla zbavte sě: pro jediné dlúhé hřeblo musí tvá dušě jíti u peklo. 101

Strana 102
O LAZEBNÍCIECH 5 Lazebníci, ti jsú správni, u svých peněz velmi ztravni; chce sě veždy dobřě jmieti, mezi dobrými seděti, bohatým sě rovnajíce, podlé nich píce, jědúce; nemóž jmu tak brzo příti, až musí všechno propiti. 135a Ti sě [ horníkóm vrovnají, 10 ješto zlata mnoho jmají. Horník tento obyčěj jmá: kehdyžto peněz drahně jmá, nechceť nikdy utrpěti, musě dobrú ztravu jmieti; byť věděl, žeť jmu žebrati, zajtra sě s dětmi preč bráti, na toť sě nerozpomíná, musíť vždy býti pln vína. Řiedkýť sě na to rozmyslí. Die: „Zajtra mě bóh omyslí.“ Ti jsú najsprávnější lidie, že na lidech nic nelúdie. Též jáz pravi lazebníkóm, přirovnaji jě k horníkóm, že jsú také správní lidie, na lidech zle nic nelúdie, obchodie sě po řemesle, na tomť velmi nečinie zle. Však by jediného nechal, by se velmi neopíjal; a druhého sě varoval, aby proto bit nebýval. Když zlú břitvú koho holí, 20 15 25 30 136b 102

Strana 103
35 40 často velmi po ňem bolí a častoť učiní hóře, žeť tě chvátajě uřěže. Druhéhoť sě rád dopúščie: když komu krev z rukú púščie, žeť sě žíly rád chybuje; řiedkýť jmu z toho děkuje. Učiníť člověku bolest a to jeho hrozná nečest. 45 50 Co by to škodilo komu, bych jáz sě přimluvil k tomu, aby právo nalezeno bylo naň i ustaveno: když by koho hole uřězal, by jmu ten dobrý políček dal? Druhé bych chtěl vymysliti, to bych jmu chtěl naplniti: když by mi žíly chybil, bych jmu pěstí zuby vybil; snadť by púščal rozhlédajě, věcší na tě péči jmajě. 136a ŘĚZNÍK Řězník sě takto obchodí, dobrým lidem často škodí: když běží po vsi volajě, na prodajné bravy ptajě, budeť kupovati bravy, chtě s nich utěžěti ztravy. Když ho uzří dobytčátko, užěsneť sě nebožátko, neb jmá řězník rucě račiej: 10 když on dobytčátko zmácie, 5 103

Strana 104
nelzěť sě jmu popraviti, musíť vždy churavo býti. A tu lib kup lib nekupi, jižť bez škody neotstúpí, vždyť škodu učiní tomu. kdyžtoť bravy mácie komu. Druhúť jmá nevěru v sobě, tuť chci vy praviti tobě: Ktož dobytek na trh vodí, sedlákóm rád na tom škodí; budeť s ním lidmě tržiti, bráně každému kúpiti. V tom mu činí mnoho núzě, žeť jemu vše kupcě zapúzie, až utrží po svéj vóli, jakšto jemu libo koli. Třetieť jáz vědě do ňeho: ktož masa kúpi u ňeho, že jmu prodává kozinu za najlepší skopcěvinu, a častokrát býkovinu za najlepší hovědinu. Čtvrtéhoť sě rád přijímá: kdyžtoť jest najvěcšie zima, budeť vodú oblévati maso, rožny rozpierati, aby jemu zmrzli v noci hovědina i ti skopci. Takť po jeho vóli bude, tři čiesti jemu ho přibude; mnohoť lidu okla mává, když on to maso prodává. Takť jsú nevěrní řězníci, horšíť jsú nežli věžníci. 45 Věžník nemóž tak zlý býti: když sě udá kde v dvór vníti, 25 15 20 35 40 136b 137 104

Strana 105
50 55 vždyť poščeká prvé na tě, chtě sě přihrabati k patě; a když jmáš dřěvo při sobě, tuť sě nestane ničs tobě. Ale řězníka nezbudeš, když masa jeho kupuješ; musíš dobřě chytrý býti, by ho mohl bez škody zbýti. Protož jáz pravím řězníkóm, jich panošiem jělitníkóm: což na lidech zle dobudú, že proto pekla nezbudú, ač sě toho neostavie 6o0 za svého života zdravie. PEKAŘ Pekař na duši nepomní; řiedký sě naň toho domní, jeho zlostí, což jmá v sobě, ježto jáz vypravím tobě. 137b 10 15 Když on chce chleba napéci, takto bude ženě řéci: „Ženo, když pójdeš na město, dobudeš mi kvasnic v těsto, ažť múky napytliji a kvas v dieži přihotuji.“ Tuť jmu žena kvasnic přimčě, dobyvši jich pod kraj hrncě; a když těsto upravichu, hrnec kvasnic v ňe nalichu, umiesivše jidú k stolu, chtiece obědvati spolu. Žena pomeškavši vecě: 5 105

Strana 106
25 30 35 40 45 „Muži, těsto kynúti nechce; musí viece kvasnic býti, tož bude těsto kynúti. A když po kvasnicě běžě, přinesši i nali puol diežě. Po obědě pec zapálichu, k válení sě připravichu. Ona vecě: „Muži, věz to, když budeš váleti těsto, by toho nezapomínal, žes tři krošě za mieru dal; padesát koláčiev z toho naváléš, nebudeť mnoho. Jmáš v těstě kvasnic třetinu, tiem vybéřeš vši jistinu a jinéť v zisku ostane, což koli potom ostane." Když těch koláčiev napekú, hned je na město povlekú; ktož přijde kupovat k ňemu, pekař bude řéci jemu: „Poďte sěm ke mně, ktož ráčí, zdeť jsú najvěcší koláči, slaní, dobřě upečení “ i na všem dobřě udění. Desětkrát jím vrže vzhóru řka: „Viz, kakť jmá pečenú kóru.“ A kdož těch koláčiev kúpí, každý na své hoře vzúpí. Nejeden sprostý sedláček kúpí za haléř koláček, nevě da jeho nevěry; uzří v ňem přěhrozné diery, přěkrojě jej na dvě čiesti, až by veň vložil tři pěsti. 138a 138b 20 50 106

Strana 107
55 60 Takť pekař sbožie dobývá, žeť své koláčě nadýmá. Věz to, pekaři všeliký, že jmáš z toho hřiech veliký; pro ty hubené kvasnice jsi otlúčen božieho lícě. Pakli viec toho ostaneš, tehdy sě jemu dostaneš, s nímž v nebesiech přebývajě budeš sě věčně radujě. 107

Strana 108

Strana 109
BAJKA O LIŠCE A DŽBÁNU O LIŠCĚ A OČBÁNU 10 15 20 25 Liška jednú běhajíci, jiesti sobě hledajíci, uběže do jedněch pústek, ano v nich jediný chrústek. Vecě: „Pověz mi to, chrúste, čie jsú toto chyšě pusté?“ On jiej tako otpovědě řka: „Jázť sám nevědě; teprv sem jedno přišel sěm, nejmám nice činiti s tiem." Liška počě sě točiti, by mohla co uhoniti; točivši sě sěmo i tam i uběže k pustým kamnám, a když se v niestěji vtoči, inhed v kamnách čbána zoči. Vecě: „Dobrý večer, čbáne, kak sě jmáš, mój milý pane? Čbán lišce nice nevecě a ona vzemši jej na plece potěšči sě s ním ven z pústek. Tu ji potka onen chrústek; vecě: „Liška, co to neseš, že nohami jedva pleteš? Ona vecě: „Nesu čbána, mého milostného pána. Zdáše sě jiej nésti těžek; vznesši jej na jeden břiežek 130b 109

Strana 110
35 40 45 50 55 60 i pusti jej dolóv opak řkúc: „Jázť tobě učini tak." Vecč: „Pójdiž dolóv, čbáne, “ těžeks mi nésti, mój pane!" Čbán sě dolóv s hory pokoti, liška sě po ňem běžiec upoti. Vecě: „Čbáne, proč běžíš prudcě? Přěsadíš mi skoro srdce. A když čbán na rovni bieše, viec se kotiti nemožieše, vecč liška: „Kde jdeš, čbáne ? Zdalis ustal, milý pane ? Pakli nechceš se mnú jíti, jáz chci tobě učiniti, že pójdeš se mnú bezděky, kdež sě nevrátíš na věky. Přivázavši čbán k uocasu vecě: „Jáz tě tam donesu, budeš úpiti na své hoře, plavajě jako prosěd mořě. A když přiběže k studnici, běda lišce hubenici! Mnieše oklamajíc čbána, naliť sě oblúdi sama. Vecě: „Čbáne, ké sě modlíš, zléhos úmysla, že tiem dlíš.“ Ona nic nepomeškavši, čbán k ocasu přivázavši, vzleze vzhóru na ohlubnici i pusti čbána v studnici; vecě: „Když sě nechceš modliti, jáz tě musím utopiti. Čbán počě svrchu plavati, počě liška naň volati řkúc: „Čbáne, brzo viz o sobě, jižť jest velmi zle o tobě; 131a 131b 30 110

Strana 111
65 razuť, pokoř mi sě jedinú a otpustímť vši tvú vinu. Čbána lzě mluviti nebieše, nebo z hlíny slepen bieše. Tehdy sě liška rozhněvavši, čbána u vodu vrazivši vecě: „Jižť sem dosti hověla tobě, cos uhonil, jměj to sobě.“ Čbán sě počě zalévati, vody sě veň nalévati, lišky k sobě potáhati. Liška sě počě ottáhati; vecě liška: „Ne tak, čbáne, “ jázť špíleji, milý pane!" Tehdy čbán počě bobtati, 80 hlúbe sě pohřižěvati; liška počě vždy volati řkúc: „Běda, co mi sě chce státi? Vecě: „Milý čbáne, otpusť mi to a jáz tobě slibuji to, žeť nechci tobě škoditi. Rač mě nebožku živiti! Ona toho řéci netaže, až ji čbán k sobě přitaže. Ona sě v studnici vrže, inhed ji čbán na dno vtrže, tu jiej neda viec vzniknúti, musi bez děky utonúti. 70 75 85 90 132a Tak sě liška přěmúdřila, svój život marně ztratila, 95 ot čbána z hlíny slepeného zbyla liška života svého. 111

Strana 112

Strana 113
SATIRY SMILOVY ŠKOLY 8 — Satiry

Strana 114

Strana 115
PODKONÍ A ŽÁK 5 10 15 Přihodich se jednú k tomu, kdež nalezech v jednom domu právě také v túž hodinu dva, jenž přišla pohostinu, ana sedíta na pivě. Tu učiništa poctivě, oba právě bez meškánie dašta mi milé vítanie. A já, přiblíživ se k nima, posadich se mezi nima, jakož často v krčmě bývá, křičéc: „Paní, nalí piva!“ Jechomť se v odplatu ctíti, podávajíc sobě píti. Poslúchajte tuto právě, poviemť vám o jich postavě. 19a 20 25 Z těch jeden člověk bieše mladý, nejmieše známě brady, na němž sukně šerá, umlená, a k tomu kukla zelená; ta také zedrána bieše. Mošnu na hrdle jmieše, v niž by vložil, což mu třeba, mním, že knihy, také chleba; dešťky jmieše u pasu. Jakž jej viděch při tom času i jinú k tomu přípravú, vše bieše školskú postavú. 195 8 115

Strana 116
Druhý, ten se starší zdáše, so vždy sedě bradku súkáše, na němž kabátec úzký, krátký, a dosti zedrané šatky; okasalý tak dvorně, k tomuť bieše obut v škorně: tyť biechu drahně povetšely, avšak okolo děr cely, skrze něž viděti nohy. A také bieše vp'al ostrohy, točenku maje na hlavě. Tak, jakž jej vzezřech právě, jistěť mi se dvořák zdieše; hřbelce za pasem jmějieše. 35 40 45 50 Ten mluvieše, hrdě sedě, na své špice pyšně hledě, řka: „Nenie v světě toho, ani kto má zbožie tak mnoho, bych chtěl jeho zbožie vzieti a dvora se odpověděti. Neb jest tu tolik utěšenie! V světě ten jeden nenie, když by dvořenie okusil, věčně by dvořiti musil. Ktož mi o lepšiem bydlu praví, každý se ve lži ostaví. 20a 55 60 Dotud mluvě usta trudi, až žáka na se vzbudi. Ten mu k tomu odpovědě a řka: „Já to dobře vědě a tomu já také věři, že páni i také rytieři, tiť u dvora dobrú mají, i bohatí, to já znaji. 116

Strana 117
70 75 80 85 90 95 Ale nebožátka chudí! Div, že se jim neostudí pro zlé bydlo jich dvořenie, neb již věcší psoty nenie. Tiť se chodiec psotú klonie. A nad to pak vy, podkonie, vy ze všech najhorší máte, kromě že se v tom neznáte. Byšte se chtěli poznati, svú psotu popsati dáti, což vy jie máte, podkonie: v světě věcšie psoty nenie, než vy ji trpíte dobrovolně. Ale naše bydlo školnie, toť já tobě pravím hole, tuť je ve všem pravá zvóle, i od pitie i od jedenie, v ničemž nedostatku nenie. Myť netrpíme nikdy hladu. Když již tovařišie sadú, tuť já dosáhna úkrucha, nenie partéka tak sucha, bych jie nerozmočil jíchú, tiem lekuje svému břichu; i budemy dobře syti. K tomu máme dosti píti pitie ctného do nerody. Častokrát také vody napijemy se pro zdravie, neb jest velmi dobra hlavě. Ba, od ztravyť se mámy pyšně, masa, kúr dosti přielišně — toť jest na každé posviecenie, v ničemž nedostatka nenie: když to koli u nás bývá, mámy přieliš dosti piva. 20b 65 117

Strana 118
100 Ale vám miesto sniedanie dadie políček za ranie. Však ste jedno za ranie syti, bývajíce vždycky biti. Miesto jedenie oběda kyjevá rána přisedá. 2la 110 115 120 125 130 A když žák přesta mluvenie, " dvořák vece: „Toho nenie! Okřiče se naň hněvivě a řka: „Žáku, mluvíš křivě, bychom byli hladoviti u dvora a kyjem biti. Ach, přehubená partéko, i co jest tobě řeči této o nás mluviti třeba, sám nejsa nikdy syt chleba? Co dobrého do vás, žáci? Však ste vy hubení žebráci, jenž tečete dóm od domu, hekajíce a chtiece tomu, by vám dali jíchy mastné. Auvech, vaše bydlo strastné! Tuť vám dadie partéku režnú a s tiem vás pesky vyženú. Pakli již na vaše ščestie vám dadie v některém miestě jíchy nemastné a málo, vej, kak se vám dobře stalo! Již se vše zdálo po vóli. S tiem pak běžíte do školy, a to s velmi dobrú myslí, mniec, byšte na hody přišli. Tuť vás pak starší omýtie, i chléb i jíchu vám vzchytie a to všecko zjedie sami. 21b 105 118

Strana 119
140 145 150 155 160 165 Jmúť se vás bíti metlami, budúť se nad vámi mstíti hněvy, nejsúc dobře syti. Ach, toť vám psota nehovie! Slýchalť sem dávné příslovie, žeť žákóm draho vařenie. Protož ty nechaj svářenie se mnú, nebť já také vědě praviti o vašiej biedě, což vy jie máte, žáci. Ale my, panici dvořáci, když již za stolem sedem, inhed na se lúčiemy chlebem. Myť nic nešetřímy toho, neb ho mámy přieliš mnoho. Tuť nám dadie jiesti dosti. Pakliže pro jiné hosti nás kuchaři zapomanú, inhed já od stola vstanu i běžím tam sám k kuchyni: dadieť mi dosti zvěřiny — pakli nenie, ale kaše. Toť jest vše útěcha naše, žeť jí ukydá druh druha a tudy nás mine túha. Někdy se vladař v mě vpeří a mě svú holí udeří v pleci nebo v hlavu ranú. Inhed já odběhnu v stranu, tohoť nikakž nenechaji, od mateřeť mu nalaji; kromě leč by byla hlucha, tožť jiej nepovzní u ucha. Když pak bude po večeři, což nás koli dvorské sběři, béřemy se dolóv s hradu 22a 135 119

Strana 120
175 170 a netrpiece v ničemž hladu. Ale vy, žáci nebožátka! Ach, že vás jest vaše matka těžce nosivši v životě přirodila k takéj psotě! Já se tomu velmi divi, že jste jedno bitím živi. Však vás za obyčej tepú, jednak burcují, jednak svlekú, vymyšlujíc muky nové, 180 o vy kaziec metly březové.“ 22b 185 190 195 200 Netaže toho dořéci, žák se chtieše hněvy vztéci a řka: „Vy, podkoní hubení, však ste vy tak zahubeni! U vás jsú zakrsaly kosti, pro psotu nemohúc rósti. Kdyžs mne nechtěl zbaviti, již chci z knih o tom praviti, což já o vás psáno mám. Když jeden jel cestú sám, hodného pacholka ptaje, podkonie sobě nemaje, tuť se jemu črt pokázal; inhed mu se přikázal i slúžil mu k jeho vóli. Což jedno rozkázal koli, v tom nikdy nebyl rozpačen, avšak často za vrch vláčen. To on všecko trpěl míle až právě do jedné chvíle, když se tak povětřie zrudi, hroznú slotu s deščem zbudi, o němž jest strach pověděti. Ščastný, kdož mohl useděti 120

Strana 121
210 215 220 225 230 235 205 toho nečasu pod střechú. Črtu nebieše do smiechu, ano s něho šaty berú, kuklu i plášč s hrdla derú podlé obyčeje i práva, jako se i dnes třepačkám stává. Opět vše téhož času slunce pokáza svú krásu, pusti svój poprslek jasný; by čas horký, velmi krásný. Tuž panoše každý zvlášče pacholku podává plášče a plášč mokr a pln dešče! Tuť se tepruv črtu stešče, i zjevi se pánu svému a takto povědě jemu: „Tutoť mého bydla nenie, beruť, pane, odpuščenie. Jižť sem dobře zkusil toho, žeť mají zlého bydla mnoho třepačky; kudyž se obrátie, vždycky v psotě chvíli krátie. Viece mluviti nerodě, inhed se kamosi podě. Vyprnu se jim všem z očí, jedne že se vicher zatoči. — Čím ty se pak chceš chlubiti? Vidíš, že črt nechtěl třepačkú býti. Toť jest dosti znamenie, že horšieho bydla nenie, než vy je máte, třepačky. Ale já, když sedím s žáčky, toť bez chlúby chci pověděti, tuť sú mnohé městské děti, jenž jsú také pod mú stráží. Tyť já všecky metlú káži 23b 23a 240 121

Strana 122
245 250 255 260 265 270 a sám se pak bitie zhojím. V svátek se jeho nic nebojím. A když přijde čas postný, mně vděčný a velmi radostný, o němž jest dlúhé pravenie, co mám tehdy utěšenie! Když já již budu na poli, ano všecko po méj vóli, neviem nic o chudobě, sem sám dobrovolen sobě. Jakž koli přídu ke vsi, inhed bojuji se psy, an každý preč běží, skolí, a já jej ranil svú holí. Jakž mě náhle sedlky zočie, inhed ke mně přiskočie; neučinieť k tomu léně, padnú na svoji koleně, mé obrázky celují a mě dařiti slibují, tepúce se v prsi náramně, tiežíc, co bych ráčil, na mně. Já jie za vajce poproši, anať inhed běží k koši, i po všech se hřadách zplazí, a kde které hniezdo zlazí, ve všech kútiech pilně hledá, mněť vždy práznu jíti nedá. Pak odtad pójdu s radostí a nabrav již vajec dosti. A kdež se naměte slepice, hus neb která kačice, když já ji popadnu koli, téj jest vždy jíti do školy. A sedlák se chce hořem vztéci, však mi nesmie nice řéci — 24a 275 122

Strana 123
280 285 290 295 300 305 ani protivného slova, boje se póhonu do Pasova. My žáci i také kněžie, kamž koli po světě běžie, toť, vedě, malá věc nenie, nebojíme se oběšenie. Ale vy, hubené panošky, vy nejste bezpečni trošky; vy strachy zdrastíte kčici, jedúc mimo šibenici. Vám se třeba ohlédati a před sebú se žehnati, neb jest pilně třeba toho." Dvořák se rozhněva z toho a řka: „Mizero nevlídná, k čemu tobě ta řeč nesklidná? Však ty za pléšku nestojíš, nebs huben, metly se bojíš a jsi živ na světě sotně, obcházeje se robotně. Ty se robotně obchodíš a k tomu v zlých šatech chodíš; ale toť hanba nenie v školském běhu. Kterak pak o tvém noclehu? Ty ležeš na kamnách nynie, ale až bude ondy zimě, inhed se o to s tebú svadie a na kamnať viec nedadie. Ješče buď tobě blaze, dadie-lit léci na podlaze. Tu ležíš dosti neměkce, zimú se třasa a zuby ščekce. A k tomu vstánie rané! 310 Když se pak na tě dostane vše školská pracná třieda, 24b 123

Strana 124
315 320 325 330 335 340 tepruv tobě bude běda. Když ty již dieš, že prost budeš, toho nikoli nezbudeš. Tu tobě vše zpósobiti, školu mésti i ztopiti, ničehož nic neminúti. A kde pak odpočinúti a léhaje velmi tvrdě? Ale jáť se mám od toho hrdě. By ty viděl mú posteli, když já sobě slámy nasteli! Tuť já ležím v pokoji. Častokrát také pospím v hnoji; toho já nečiním pro jiné, kromě kdyžť deščem zmoknu jediné, aby mé rúcho zsechlo k jitru. Toť já vstana pěkně vytru, aby na mně stálo čistě. Toť já tobě pravi jistě, žeť se mne chlapi velmi bojie, kadyž chodie nebo stojie, pokorněť mi se klanějí, vežde: „Vítaj, paniče!, dějí. Sedláciť přede mnú sršie, i také slepice pršie, s nimiž já mám hroznú útěchu: kteréž dosáhnu do měchu, tať se viec nepozná zase, sniemť ji s tovařiši v kvase. Toť také pravi neskrytě, žeť nemám péče na bitie. Na tomť bych mohl přisieci, že v tomto celém měsieci nejsem já bit pro mú vinu, kromě vyjmúc jedinú, leč kdy z klamu po hlavici, 25a 345 26b 124

Strana 125
355 360 365 370 375 380 neb za vrch, nebo po líci. V tom já nice pána nevini, neb on to vše z klamu činí. Mám pána po všiej svéj vóli, dáť mi, což poprosím koli; máť mi nový kabát dáti, netáhneť jeho jedne zedrati. Což mi se pak nedostává, když mi jedno hlava zdráva? Však již netrpím psoty viece. Ale však, pravdu praviece, já z mladu na svéj hlavici nosil sem těžkú přielbici, doniž sem rynéřem byl. Ale již sem já té psoty zbyl. V tomť se pochlubiti mohu a z toho děkuji bohu, žeť sem tak velmi povýšen, všem žákóm mohu býti pyšen. Sám však znamenaj cti této: sem podkoním sedmé léto a k tomu mám dobrú naději a to jistě řéci směji: netáhneť mój pán dluhóv zbýti, měť chce střelcem učiniti. Pakť neponesu tlumoka, ano samostřiel u boka a k tomu sukně čistá, na niejž haklíkóv na tři sta. Kdež budu v neznámém kraji, měť vežde za pána mají. Protož, hubený sagitáři, i kacíť sú tvoji sváři? Proti mně viec neroď mluviti, nebť jest věčně ve psí býti. Vám jest přisúzena psota, 26a 350 125

Strana 126
byšte ji měli do života." 385 390 395 400 405 410 415 Žáku to bieše protivno. Vece: „Jest mi velmi divno, hrdú řeč slyše od tebe. I zda sám již neznáš sebe? Vy, třepačky nebožátka, toť vám nikdy nenie svátka. Všaks ty hubená satrapa! Čím chceš lepší býti chlapa, na každý den hnój kydaje a k lepšiemu čáky nemaje ? Ty se nevrovnáš žáku, neb my mámy lepší čáku, ne jako vy, chlapi hlúpí. Z žákóvť bývají biskupi, komuž toho bóh popřeje, v němž jest má dobrá náděje. Prodlí-liť mi bóh zdravie, až bude o světiem Václavě, ještoť již daleko nenie, přijmuť já prvé svěcenie. Inhed sobě pleš proholi, a kto mi překazí koli, tomuť bude nelze zbýti, vždyť mu jest pohnánu býti. Zaplatíť mi to dosti draze, pojieť se mnú calet v Praze. Což mi pak bude škoditi, když já již budu choditi hrdě v mešném rúše zlatém, jsa knězem neb prelátem, když já budu v kostele, a ty stojíš jako tele v svém zedraném rúše letně, na mě smieš hleděti setně? 26b 126

Strana 127
420 425 430 Protož, nebožtíku lichý, raziť to: ostavuj se pýchy a se mnú nechaj svářenie. Však vidíš, že statka nenie. Ješčeť nad to věrně pravi: chceš-li prodlenie svému zdraví, nebudiž viec dvořskú chasú — tak snad prodlíš svého času. Jinak zhyneš na životě, nebť nenie konce vašiej psotě, aniž jest ti lepšie čáka. Protož razi, u sedláka přistati v dobréj dědině, zda tě tady psota mine. Tu tepa v hlavu pšenici obráníš se šibenici. I 27a 440 445 450 A když žák svú řeč vylíči, dvořák se inhed vztýči, hněvivě naň třasa hlavú, hroze jemu rukú pravú řka: „Jižť nepřezřím toho déle, byť pak bylo i v kostele. Mluvíš na mě, ještoť nenie. I zda již ufáš v své svěcenie? Dřiev než dočakáš pleše, budeš ty utopen v měše, jakož se i jiným děje. I v tom-li jest tvá naděje? Dřiev než ty budeš prelátem, spieše ješče budeš katem, neb najviec biřici, kati, vše bývají literáti. Téhož ty také nezbudeš, po maléj chvíli katem budeš. Ješčeť věrně razi tobě: 27b 435 127

Strana 128
455 přizři, již jest čas, o sobě, a já s dobrých lidí pomocí řemeslať chci dopomoci. Tudy něčso psoty povzbudeš a potom oběšen budeš. 465 470 475 To řek, ruku naň opřeže a žák ho k sobě za vrch doseže, k tomu jej v hlavu udeři. Tak se druh v druha vpeři za vrch tak nelítostivě, druh druhu hlavu křivě. K tomu pohlavci suší pleskají okolo uší. Tak zaroveň bez rozpači druh druha pod se tlačí; hrozný hřmet jde o podlahu, i sen i on búchá hlavú, nepoddada se druh druhu. Rvášta se chvíli tak dlúhú, drúce sobě usta rózno, až mě by hleděti hrozno. Nechtě se dívati tomu, brach se preč z toho domu, ana se za vrch vláčíta. Rujtaž se, dokud ráčíta! 460 28a Toť jest krčemná příhoda, 480 neb se pivo pie, a ne voda. Dnes, ktož rád do krčmy chodí, častokrát se jemu přihodí, žeť zvie příhody někaké a k tomu noviny také. Mnohémuť se tak zráčí, najviec, ktož se tam omráčí, žeť má doma co praviti. 485 128

Strana 129
Avšak se je lépe zbaviti a v noci, jakž čas jest, spáti 490 a doma novin dočakati. Explicit contentio satrapae et scolaris. 9 — Satiry 129

Strana 130

Strana 131
SVÁR VODY S VINEM Počíná se řeč dobrá, ješto se s vínem sváříše voda; protož, ktož chce ten svár zvěděti, musíť tyto kniežky do konce přečísti. 198b 10 15 20 25 Ve jméno boží chciť počieti, protož chciť o tom práci mieti; dalť mi jest kněz tuto radu, žeť chci vyložiti tuto svádu, ještoť se vadi s vínem voda; toť jest opilcóm hrozná škoda: muož-li toto voda obdržeti, musí jistě oni vodu píti; pakliť jim víno obdrží, tehdyť opilcóm voda zmrzí. Přimlúvajž se, ktož chce kterému, pomoziž pak druhu svému; nebo ktož lépe přeje komu, tenť se ihned přitáhne k tomu. Voda svú věc chváli hrdě, pak se jí víno bráni tvrdě; přimlúvátať sobě hrubě, jednoť se před druhým chlubě; jakož lidé ten obyčej mají, když se vadie, rádiť sobě lají. Kněže Letku, s kým ty pak držíš? Protož komuž lépe přihovíš? Jáť tobě pravím, kněže Letku, vezmi sobě na pomoc bábu, tetku, chceš-li lépe vodě pomoci, 5 9" 131

Strana 132
so čili vínu k jeho moci; nepomóžeš-li pak našemu vínu, budeš jmieti na se vinu, ode všech kniežat i pánóv, také mnohých jiných měšťanóv, že jim závidíš jich skutkóv, k tomu nešanuješ jich trunkóv, ješto, víno pijíc činie. Protož tě oni sami zóstaví v příčině, že ty toto proti nim činíš, k tomu s jich nepřátely držíš. Neboť oni víno vždy milují, k tomu je velmi rádi pijí, voda nenieť vzácna u nich, protož u víněť jest kratochvíle jich. Pakli chceš vodě rád pomoci, tehdy nebudeš mieti proti také moci; neboť mocnější s vínem držie, protož tvéť řeči je zmrzie. Pakli již potupíš vodu, budeš mieti druhú škodu, pak toto od obecnieho lida, neboť jest chudým voda liba; oniť za víno nic netbají, když zvláště studenú vodu mají. Pak vy, opilci, s kým držíte? Vy vždy vínu naložíte; nebo neradi vody pijete, protož vodě vy uškodíte. Vy pak tento obyčej máte: sedláčkóm vodu oddáte. Sedláciť mnozí pijí mnoho vody, v všední dni, v svátky nebo v hody; za vínoť jest jim mnoho dáti, musieť se vodě neliknovati: 65 chtějíc své dietky živiti, 35 40 45 50 55 60 199a 199b 132

Strana 133
70 75 80 musieť oni mnoho vody píti. Pakli kto poctí vínem kterého sedláka, dáť jeho žena jemu za to hrnek mléka, neboť má z toho chválu i veselé, žeť její muž jedl jalové zelé: že nemohl jeho tehdáž požiti, musil je vínem smočiti. Potom jemu děkovati bude, že on prvé toho zelé zbude. Držiž, ktož chce s kterýmkoli, jižť chceta mieti svú vóli; protož chceta se o ni slovy séci dobře, lépe nežli kteří meči. Nelzeť jich jest rozvaditi, musieť se dosti navaditi: kdyžť sobě řeči dosti dáta, potom se o vše srovnáta. Tuto voda bude haněna od vína. Mistr svatého Písma jeden 85 z svý vóle byl jest nezbeden; povoli sobě jednú v téj lakotě, ažť se umdli na svém životě: jedl krmí lahodných mnoho, k tomu se opie vínem z toho, až sebú nic již nevládnieše, protož nevěděl, což sám bieše; tehdaž ho tovařišie jeho odejdú jakžto umrlého. V téj otrapě jemu se zdáše, že jej anjel pěstováše a nesieše jej v třetie nebe, anť bieše právě jakžto bez sebe. Tuť jest tajné věci viděl, potom svým bratřím pověděl 90 95 200a 133

Strana 134
105 110 115 120 100 řka: „Viděch boha na výsosti, sedícieho v své velebnosti; tohoť velmi pilně patřich, až se strachy vešken třasiech, co toto bude nebo má býti, zdaliť chtieše súd tu býti. Voda s vínem se svadily, proti sobě se zasadily, protož voda velmi víno hanieše, dobře hrze nežli víno býti chtieše. A tak se velmi spolu haniechu, až bieše podobno k smiechu. Vodať se chváli již počátkem: „Protož tiem velebným ostatkem, řkúc, „nenie oheň, země, vietr a voda? Nebo to čtvero jest světu zploda, jimižto veškeren svět živ jest, protož toho voda jmá čest. Chváléci se násilně tiem, žeť jest stvořena bohem samým, duchem svatým počištěna bieše, nebo se nad ní před věkem vznášíše; a že jest stvořena na počátce všeho světa, řkúc na krátce, z tohoť jest chtěla mieti chválu, 125 dobře nad víno nemalú. Víno vodě odpoviedá a proti sobě mluviti nedá. 130 Víno k tomu odpovědě, potom vodě tak povědě: „Obyčej tento lidé mají, žeť mě mnozí rádi požívají; když kto chce z nich hody činiti, žeť mnohý k tomu vína musí dobyti; 200b 134

Strana 135
135 140 a žeť napřed dadie pitie sprostnější, a potom pak po něm lahodnější: též buoh milý chtělť tě napřed dáti tomuto světu tebe požívati; protož mne potom, lahodnějšie, k tomu pitie ušlechtilejšie, byť všichni hřiešníci pili, potom tiem chutnější byli. Bez studu tu voda odpovědě: Voda k tomu odpovědě řkúc: „Jáť to do sebe vědě, 145 mněť kořen buoh dal sladkosti, všie chuti i velebnosti; protož sám mne buoh chtěl požiti, když sobě byl kázal vody dáti, tehdaž, kdyžto nad studnicí seděl a oné pohance tak pověděl: „Ženo, daj mi také vody píti!“ Tuť žádal mne Kristus požiti, čisté vodičky nápoje; zdali toto nenie chvála moje, že já, voda, toto stvořenie, teku již z rajského kořenie? 150 155 Víno vodě odpoviedá. Víno odpovědě tomu tak, řka: „Jáť pak lepšie vědě však! Nebo u vinné mé jahodie nelzeť jest tuto přijíti vodě; protož buch tomu koření moc dal, v němžto jest pitie zachoval: ktož pie víno miese s vodú, 165 shyzdí víno, učiní škodu. 160 201a 135

Strana 136
Protož má z toho hubený hřiech, potom učiní lidem smiech; čili to pro mdlú činí hlavu? “ Protož opatř svú postavu! 170 Voda vínu odpoviedá. 175 180 Voda odpovědě tomu take, řkúc: „Jáť to vědě všake. Jsúť mnozí na světě lidé, ještoť se za to oni nic nestydie, žeť mne rádi vždy požívají, protož toho lékařstvie mají: v létě, kdyžto velmi horko bývá, onen pije, tento tvář umývá. Ve Čteníť jest o tom psáno, žeť jest vodě lékařstvie dáno: v rybníce, v kterýž anjel stupoval, mnohéť jest nemocné uzdravoval. Protož, což jich jest zdrávo na duši skrze křest, toť každý řéci musí. 185 Víno odpoviedá vodě. 190 195 Víno vece: „Toť jest tak, toť já také vědě však, že jsi ty tak sprostná ta voděna a právě hlúpá jsi chudina; protož jsi pravá chudomačka, vždyť se z tebe strhá sračka. Protož jsi ty hrubé stvořenie; ale méť jest hrdé kořenie: v toběť se vždy válejí svině, ale toť jim jest draho u víně. Poněvadž apoštol, také buoh celé, že Timotheus na svém těle 201b 136

Strana 137
200 uzdraven byl v svém životě vínem skrze jeho skrovné napitie. Ktož mě kdy skrovně požívají, mnohých neduhóv zbývají. Voda odpoviedá. Voda vece proti vínu a dá jemu takovú vinu řkúc: „Kéž Náman byl zdráv vínem? Protož ho měl dosti plným činem. Kéžť jest byl zbaven malomoci? Nemohlo jemu toto spomoci. Jeliž se kúpal u vodě, sedmkrát svému zdraví hodě, v Jordáně, v tom přerozkošném, teprv jest byl zdráv v životě svém; od vodyť jest on lékařstvie vzal, protož když jest proroka poslúchal. 215 Kéž jeho jest víno uzdravilo, malomocenstvie jeho zbavilo ?" 205 210 Víno proti vodě odpoviedá. 220 225 Víno vece: „Nemluv toho; ktož se tebe napie mnoho, nadmeť se pak jakožto buben, budeť na životě jistě huben. Ve mněť jest jistě lékařstvie pravé, jáť jsem raněným lidem k zdraví. Znamenajž, kterak jest onen zléčen, ješto bieše na púšti zsečen. Samaritán byl jest raněn, potom svého neduhu jest zbaven; nebo jsú neměli čáky k němu, by co již mohlo spomoci jemu: 202a 137

Strana 138
230 i byly jeho rány zmyty vínem, ihned byl potom uzdraven tiem činem. Voda vínu odpoviedá. 235 240 Voda vece: „Toť mi jest divno, k tomu tak velmi protivno, že ty již žádáš chlúby mnoho, nemoha nikda dostati toho; všaks ty již nesmiery počátek, nebť jest v tobě hrozný zmatek: ktož se smie vínem opiti, mělť by se vodú schladiti. V Písměť toto psáno stojí: „Ve mněť se všechno stvoření kojí; řeky, vody nejednaké “ obveselé města, hrady také. 245 Víno odpoviedá. 250 255 Víno vece vodě takto: „Ó, že smieš mluviti pak to! Jáť jsem tebe dražší po vše časy, žeť mne nenie žádná voda dražší; nebť vodu lijí pryč pod lavici, pak mě potom v čistú stklenici; víno lejí v lahvice nebo v zlatnice, ale vodu v střepy a v hrnce. Voda jest nápoj všech hlúpostí, krav, koní, koz, husí dosti. Všeckoť se v tobě toto válé, protož mnohokrát usta zkálé: vínoť pak smutku pryč velí, mnoháť smutná srdce obveselí.“ 202b 138

Strana 139
260 Voda odpoviedá. 265 Voda vece: „Což dieš k tomu? Nebo jsem já potřeba v domu. Čímť jest lidem živu býti? Protož beze mne žádný nemóž býti; mnú svařeno, také učištěno, a k mnohému jich užitku přivedeno: v lesiech, v sadiech, kdež dřevo jest, všechno beze mne obmeškáno jest; toť voda pěkně uchladí, 270 protož víno, toť je shladí. Víno odpoviedá. 275 280 Víno takto jí povědě: „Zajisté toť já dobře vědě, žeť toto hlúpé hody budú, když k tomu vína nedobudú; jest-liť pak on k tomu bohatý, velmiť jest skutek mrzatý, když vína nemají dáti, na voduť pro nic nemají zváti. A k tomu řka: ,Chciť šenkovati pintu, nebo což jest libo tobě,“ teprv ochotně pójde k tobě; tuž teprve veseli budú, ještoť vínem smutka pozbudú.“ 285 Voda odpoviedá. 203a Voda vece vínu tak: „Ty toto dobře vieš však, protož sem já toto sama učinila, nebo jsem vieře vrata otevřela, 290 kdyžto sem syna božieho, Jezukrista, 139

Strana 140
295 v Jordáně křtila od Jana Baptista, podobenstvie Starého zákona skonala; toť jsem všechno dokonala, kdyžť jsem tekla z jeho boka, vše pro hřiešného člověka. Protož užitečnať jsem tu byla, hřiechy lidské jsem omyla; nenie-liť mně pak toho chvála? " Kéž se vínu tato čest stala? 300 Víno odpoviedá. 305 310 Víno vece: „Znám to také, protož pomohuť toho také: skrze tě a tvé poskvrněnie majíť duše své utěšenie; hřiešnýmť jest smyta jich vina milostí Jezukrista, božieho syna, skrze mě vše spravedlivější k tomu přijímá i zvolenější. Čte se, že jest toto víno bylo, o němž jest tak psáno bylo: „Toť krev má a z boka jest mého vylita pro člověka hřiešného. Voda odpoviedá. 315 320 Voda vece vínu take: „Však nejsi potřeby veliké, viece dobré lidi oklamáváš, nežli jim užitka dáváš. Milé víno! To-li jest tvá moc, že tě mnohý pije přes moc? Potom zítra bláznem bude, pak za tři dni toho nenabude, na svém životě téjto škody, 203b 140

Strana 141
325 330 zaplatíť tyto hřiešné hody. Vodať jest mátě všie země, živého všeho stvořenie; protož jsem matka všie skrovnosti, každému dám darmo dosti: suchým lúkám obvlaženie, k tomu dědinám rozpařenie. Vínoť, tebe málo ulévají, jedinéť tebú pochlebují. Víno odpoviedá. 340 345 Víno odpovědě tomu: „Protož což dieš, vodo, k tomu? 335 Mezi tiem na ni velmi křiče: „Milá, stul kabelku a mlč viece, nemluv tak hrdě o tom! Však máš chvály málo potom. Proto-li, žes svěcena v kostele? Však tě pie kráva, takéž tele, k tomu zvieřata tě lokají, nebo tě sobě lacino mají: čím na světě viece čeho jest, tiem ta věc lacinějí jest. Protož já z svého kořene jdu do čistého stvořenie; v čistém orudí já přebývám, v životě svój přébytek mám. Voda odpoviedá. 204a 350 Voda vece: „Toť jest pravda, žeť mnohý tebe již požádá, mněť, byť co byl tiem lepí; potom jeho pak oslepí, že očima vše bude viděti, 141

Strana 142
360 355 ale smyslem bude blúditi; nebo lahodně přídeš k němu, a chce se slíbiti jemu. Protož, když se již nalé tebe, tuť nezná lidí ani sám sebe; bylť by déle živ na tom světě, musí spieše umřieti pro tě, opiv se, mluviti nic nemoha, avšak nectí lidí ani k tomu boha.“ Víno odpoviedá. 370 375 380 Víno vece takto k vodě, haněje ji k jejie škodě: „Protož ty pitie jsi velmi marné, k tomu tak velmi ohavné, nebo zlé věci v sobě mieváš, žáby, hady, štiery k tomu máš. Přetrhneš se běžéc z skály, jestiť v tobě již užitek malý. Neboť jest tě Kristus proměnil u mě, protož z toho chvála jest mně; Kristus toť jest sám proměnil, žeť jest z vody víno učinil; protož z vína vody nenie, tehdyť jest mé povýšenie. Ktož se vínem podpil směle, mněť, byť měl za sto hřiven cele, mněť sám, byť byl pravý vítěz, protož sám snad nestojí za peniez." 365 Voda odpoviedá a konec s vínem činí. 204b Vodať vece: „Nemluv toho, 385 styď se, víno, skutku zlého; nebo se otec Noe opil z tebe, 142

Strana 143
390 395 až právě sám již nečil sebe; protož ležal tak rozmetav se, neřádně velmi odkryv se. Tehda jeho syn smál se tomu, přivedl jiné bratřie k tomu, maje za zlé otci toho svému; pak jiný bratr přikryl hanbu jemu. Pro tě na svět přišel zlý rod, když Lot opil se tebú i vydal plod; opiv se Lot, vlastnie dcery své vlastnie učinil matery: protož zlý skutek z tebe pocházie, na jich zbytku lidem vzcházie." 400 Tuto mistr přišel sám k sobě, ze sna se probudiv jako robě. 405 410 415 K tomu mistr tento, jenž se opil, bez meškánie se vzhuoru vzchopil. Protož jeho oba spolu počesta prositi, zdaliť by je mohl smieřiti. Nebo se voda trháše, a mistr toho se již báše, proto aby se nestala škoda ať by nezabila vína voda: potom by snad neměl co mistr píti, tehda chtieše toho rád staviti, nebť jest vody viece na tom světě nežli vína, toť vie malé dietě. Protož se voda na to trháše, nebo sobě dobře ufáše; víno pak zrnaté bieše, jednoť se tomu smějíše. 205a 143

Strana 144
Tuto mistr měl myšlenie k tomu, aby nepochleboval nikomu. Vecef mistr tento tak stoje: „Bylať by toto hanba moje, byť se co mezi vámi zlého stalo. Přeslyšta mě velmi málo, chciť se k tomu přimluviti; 425 toť vám nebude nic škoditi: proto, abyšte se viece nevadili, k tomu sobě rádi slúžili, potom svoji přátelé byli takež jakož kdy dřéve milí. Chciť toto vzieti v ruce sám, mluviti vám již o tom nedám." 430 420 435 440 445 Oba své řeči přestašta, k tomu jemu vše v ruce poručista. Mistr takto mezi nimi stoje vece: „Slyšta, paní moje, již já také povědě vám to, což najlepšieho viem k vám: pán buoh, ješto všechno stvořil, vodu, víno k tomu jest zpósobil, dal jest vodu bydlu světskému a vínoť jest dal duchovniemu. Toto obé jest božie vzplozenie, jestiť kniežecieho urozenie: nebo duchovní stav bez světského, k tomu světský bez duchovnieho, sám jeden stav nemóže státi aniž pánu bohu chvály vzdáti. Jeden bez druhého státi nemuož, toť každý věděti muož: mše bez vína nemóže býti, vodyť jest také k vínu vždy přiliti: 205b 450 144

Strana 145
neboť jest toto sám buoh ustavil, ktož jest pak ten, ješto by to stavil, nebo zbořil takú vieru naši? 485 Byl by podoben k Jidáši. Tuto mistr chce pravdu pověděti, protož račtež poslúchati chtieti. 460 465 470 475 Vodyť jest světu potřeba, potom vína také třeba; protož oba sta již dobrého rodu, nebuďtaž sobě na tu škodu. Pomáhajž pak jeden druhému, slíbíta se oba pánu svému, jenž vás sem mezi ny poslal, tomuto světu k požitku dal. Nehněvajtež viece sebe; dokudž jest země i nebe, dotud mezi vámi příměří ukládám túto mocí, ještoť od vás mám. Mluvtež dobré vždy o sobě, nemajíce závisti viece k sobě, nečiňte sobě v tom škody, ktož pije viece vína nežli vody; nebo ktož chce viece vody píti, snad nemá vína čím platiti. Protož poručtaž toto spolu bohu, ať lidé pijí, cožť koli mohú. 10 — Satiry 145

Strana 146
O ŽENĚ ZLOBIVÉ 187a 5 10 15 20 25 Pakli kto má ženu zlobivú, ale kup jí sukni novú a u vetchéj kaž vše dni choditi, budeť se daleko méně zlobiti. Pakliť bude láti druhé, a ty jí kup třevíce nové; kažiž vetché dievce dáti, vždyť již bude méně láti. Pakli k ní který hněv máš, kup jí měšec, nuož i nový pás, a čímť bude viece rotiti, máš ji vždy dary krotiti, a čímť bude viece láti, a ty jí máš vždy dar dáti. Pakliť jest nemilá proč, a ty k ní pak vesele kroč, vždy s ní pěkně nakládaje, netepa jie ani jí laje. Když tě bude chtieti bíti, nemáš nic pryč ustúpiti; muožeš jie tiem pokusiti, smie-liť to pak učiniti. Kdyžť dá dvě nebo tři rány, ještě nehněvaj se na ni, zdaliť klamajíc to činí, ještě nedaj jí v tom viny. Bude-liť velmi búchati, tepruv hlédaj utiekati, schovaj se někde uteka 30 a svú duši v se uvleka; 146

Strana 147
35 40 45 55 60 budiž tu, ažť ji hněv mine, potom bude mysli jiné. Chovaj se pak na večeři, ať tebe viec neudeří. Mluv k ní velmi dobrotivě a čině k ní milostivě, nehněvaje se, ale směje rci: „Máš zlé obyčeje; milá paní, ostaň toho, škodíť tobě i mně mnoho, ač ty se chceš vždy zlobiti, hněvajíc se i mě bíti. Včeras velmi provinila, že si muže bíti chtěla; s právem by se tiem styděla!“ Dobrotú svú jejie viny přemóžeš i ty zlé činy. „Nezlosť se tak, ani hněvaj, pokoj sobě i mně daj. 50 Snad se já také rozhněvám, i bude to škoditi nám; že budevě zle bydliti, budú se nám lidé smieti, nebo že tě musím bíti. Potom se lépe pamatuj, chceš-li, sama sebe lituj. Pomni, že jsi mě včera bila, ty, má paní drahá, milá! Jáť sem tebe nechtěl bíti, ani se tobě brániti, vše sem to přetrpěl mile, obrátil to v kratochvíle. Potom toho nemysl sobě, bych já se dal bíti tobě; ale já tě kázati mám, to přikázal Hospodin sám. 65 187b 10* 147

Strana 148
70 75 80 85 90 95 Již jsi střiedu vydržala, že jsi mě včera kázala; jižť má střieda má nastatí chci tě do smrti kázati hněvem, bitím i dobrotú, chci tě tresktati tú rotú. Když já se z čeho rozhněvám řkúc: ,Jižť já dosti jmám, želej, žes to učinila, a budeš mi tiem viece mila. Pakli tě kdy stepu z čeho, rciž: „Ráda, milý brachku, všeho chci se ráda uchovati, tebe na všem poslúchati. Račiž mi to odpustiti, chci se ráda polepšiti!" Když pak pokornú řeč mluvíš, milejší mi býti musíš, chci se lépe pamatovati a chci tě méně hněvati. Kdyžť netepu ani se hněvám, jedno k tobě dobrotu mievám, pomni mne pak nehněvati, a to uměj zachovati; kdyžť já mám milost k tobě, nemievaj zlosti v sobě, by proti mně chtěla zlostiti, o vše se se mnú hněvati. Chci té řeči dosti mieti. Jezukriste, rač nám přieti, v dobrém stavu pevně státi, potom se bohu dostati." 148

Strana 149
PŘÍLOHY

Strana 150

Strana 151
DRUHÉ ZPRACOVÁNÍ DESATERA Aby bylo lze pohodlně srovnat tento zlomek s první verzí, jsou převzaté části vytištěny kurzívou. 5 10 15 20 25 Když buoh Židy vyvedl a k hoře jě Sinaj byl přivedl, křiesi Mojžieše, Žida ctného, ze všech lidí najetnějšieho, jehož Termět z vody vzala, ta královna jej vzchovala; s tiem tvořec letně mluvieše, jakž jedno sám Mojžieš chtieše. To jim buoh káza pověděti: Boha všem po cti jmieti; aby své rúcho zmyli a svých loží daleci byli, třetí den u hory stáli a boha svého ctně čakali, k hořě bliz nepřistúpali, ani sě jie dotýkali. Řka: „Tu chci sám k vám mluviti a mú vóli vám vyložiti. Když jim Mojžieš to povědě, i to ten lid vešken vzvědě, velmi rádi uslyšechu a mile vše naplnichu. Třetí den na pravé zořě budú všickni k hořě. Z hory hrom, blesk silný jdieše a hlas trubačový vznieše, horu dým veliký přikry, až pójdú vzhóru jiskry, 57a 151

Strana 152
30 neb buoh v uohni k němu přijide. Mojžieš proti němu jide. Tehdy buoh jě sě k němu mluviti a sám jě počě učiti, a tak jasně k nim mluvieše, jakž i poslední rozumieše, 35 řka: „Nejmějte boha jiného kromě mne, tvorcě svého." 57b 40 45 50 Proti tomu trój lid činí, jenž svú duši velmi črní. Prví sú čarodějníci, jiuž s svú věrú chodie nici, ti pohanstvo plodie, když lidi od viery odvodie; ti boha za buoh nejmají, když na babě kúzla ptají. Druzí buoh na zemi mají, již hospody viece než boha tbají; jiuž netbají, co buoh kázal, činili jsú, co hospoda kázal. Třetí výše boha ženskú tvář milují a v tom nemúdřě proti bohu vilují. Jenž ležě na svéj posteli, leč buďte jemu třie kostely, myslí, by mohl tu uzřieti, kak by mohl ten hřiech zdieti. Amen et cetera. 152

Strana 153
O HRÍŠNÍCÍCH 5 Hoře bude těmto lidem. Jenž přijma křest učiní sě Židem, lichvíť veždy bez rozpáči, zatoť musí život dáti. Budúť v horúciem ohni státi a pekelné grošě hltati, těch nikdy nebudú syti, tuť jim věky věkóv býti. aa O PŘĚBOJNÍCIECH 15 20 Poslúchajte, přebojníci, 10 všickni boží protivníci, ješto cizieho žádáte, tiem boha velmi hněváte: nebojíte sě božie rány, a buoh prolil svú krev za ny? Však jim hovie velmi mnoho, zdali by sě pokáli toho. Stane sě přepuštěnie božie, ztratíť život i vše zbožie. Najprvéť provaz hrdlo vztrhne, dábel duši v peklo vtrhne řka: „Nechceš-li v svém dosti jmieti, proto musíš v pekle hřbieti." Vstrčíť vy dábel v kravie tváři, slyš to, příjemníče i hospodáři! 168

Strana 154
O VRAŽEDLNÍCIECH PRVÉ 30 35 40 45 50 Poslúchajte, vražedlníci, všickni křiví přísežníci, ješto na křivdě přisaháte, bohu políčky dáváte! Nejeden pro malé zbožíce tepe boha v jeho líce. Ach zlá nevěrná tváři, křiví konšelé i rychtáři, ješto pro sbožie súdíte, daleko v hřiechy blúdíte! Zlúť má chudý s bohatým svádu, ztepa mu hlavu jako hadu. A když v nevěrném súdu stanú, k bohatému na potaz vstanú, budúť mu takto raditi: „Rci, že tě jest chtěl zabiti; myť na něm vinu vztiehnem, ustať jemu tako zaviežem." Když se vrátichu z potaza, rychtář ihned vinu vztáza, kak sě jie pokusiti směl; dobrého druha zahubiti chtěl, tuť naň nalezechu vinu. Chudý vzdeše k Hospodinu řka: „Pomsti, bože, stvořenie svého, mne nebožátka chudého!" Ach hřiešný váš nevěrný súde, ano toho na mále bude; jakž sě dušě z těla vykupí, tak ji ďábel ihned zlúpí, 55 ti každí nevěrní lidé hlúbe v pekle budú nežli Židé. a ß 25 154

Strana 155
O VRAŽEDLNÍCIECH DRUHÉ 60 65 70 75 80 85 A kdež vražedlníci budú, všickni téhož hoře dojdú. Jenž člověka pro slovo zabie, nevinně jeho krev prolé, když sě bude sedm dní postiti, ihned chce toho prázden býti. Hřiešníku, zle toho zbudeš, věda, že u věčném súdě staneš! I kde budeš tehdy státi, když bude krev nevinná volati řkúc: „Tys mi tělo i duši, bože, dal, a vražedlník mi ji otjal." Ana teprv znova chrčí a na pomstu k bohu křičí řkúc: „Pomsti, bože, krve prolité!" I což dieti, vražedlníci lidé, které budú vašě řeči, ano krev nevinná křičí? Kde vaši řečníci stanú, bravše penieze s obú stranú? Tuť stanú všě jich chytrosti, budú mieti všickni hoře dosti. Tuť nepomohú přietelé, nevyprosíš roku déle ani penězi nevyplatíš; drahý klenot, duši, ztratíš. Toť bude božie otsúzenie: „Dětež na věčné zatracenie!“ Ti všickni vražedlníci lidé ať s Kainem v pekle bydlé. Žalostné ot boha slovce a peklu nenie nikdy konce: By sě bylo lze pokusiti 90 vešken svět mákem pomísiti ba 155

Strana 156
95 a ptáček jednú v rok přileťal, po jediném zrncě bral, však by sě to někdy stalo, že by jeho nic neostalo; ale ktož sě v peklo dostane, té muky nikdy nepřestane. Těch jest nikdy nelze zbýti, tu jim věky věkóv býti. O LAKOMCICH 105 110 115 120 Než sě lakomci rozmyslé na to, vědúc, že tělu jíti v bláto, dušičku kam bóh obrátí, lakomec ji každý ztratí. I jeden jim svatý netuší, neb pro sbožie ztratie duši; dábel je osidlal k sobě. Táhnú k zboží ruce obě, viece hledají zbožie zlého nežli spasitele svého. Na všaký den to vidúce, staré i mladé před sebú mrúce, ké sě kdy na to rozmyslé, že kdys smrt po duši přišle? Ale, zdá mi sě, přijde sama, neb jí všady stezka známa; nalezneť i kamenný dóm, aby byl smrti hotov. Když bude chtieti umřieti, teprv szove své všě děti; když nelze s sebú pobrati, teprv káže za duši dáti. Což budú ot otce viděti, téhož sě rády držie děti: bß 100 156

Strana 157
125 130 135 Jakžkoli otce v prst vložie, tak sě samy svadie o sbožie a na duši nebudú pomnieti. Hubenýť sě vpustí na děti, neb tak svatí proroci pravie: „Hlédaj o duši za zdravie, potom tebe buoh neoslyší, budeš v hoři i s tělem i s duší.“ Ktož hovějí zemskému sboží, skrze ně ztratí milost boží. Staneť sě synu i otci, vezmeť jě črt jako vlk ovci posadě jě s vražedlníky v pekle, lakomce i s lichevníky. 157

Strana 158
O LIŠCE A DŽBÁNU Překlad Jana Vilikovského ze sbírky postních kázání Quadragesimale admontské Víte, odkud pochází to přísloví: Dosti té hry? Nevíte-li, poslou- chejte. Liška, jak víte, je nazvána od lsti, a to je pro ni vhodné jméno, protože často mnohé klame a také sama bývá oklamána. A jí bylo řečeno toto přísloví. Neboť jednou, pobíhajíc po polích a po pustinách sem tam, vběhla do pustého domu a tam našla za pecí džbán. Všecka čeleď z dědiny odešla do jednoho města na pivo — bylo to totiž na masopust. I pra- vila liška džbánu: „Co tu sám děláš, když všichni jsou pryč? A chtějíc se pobavit, uvázala si džbán k ocasu a tak běhala po polích sem tam říkajíc: „Teď jsou všichni veseli, radujme se i my, milý džbánku!“ A kam běžela liška, tam šel i džbán. A tak chodila sem tam po lesech a horách a přešla na pole, až přišla k jednomu prameni a řekla: „Se džbánkem se přece chodí pro vodu; naberu si také vody. A tak si přivázala džbán na krk a spustila jej do studnice řkouc: „Napij se, milý džbánku, a mně také naber." A když se džbánek naplňoval vodou, liška jej chtěla vytáhnout. A když nemohla, řekla ohlížejíc se: „Ó džbánku, co děláš? Nechceš vyjíti?“ Džbán odpověděl: „Již dosti jsi se mnou pohrávala. Dosti té hry, liško! Já si s tebou také zahraji. A tak džbán plný vody svou tíhou vtáhl lišku do studně a po- topil ji. Proč jsem to vypravoval? Již jste si navázali dost hříchů v maso- pustě a hráli s nimi, jak jste chtěli. I jest se obávati, aby vám neřekl hřích jako džbán lišce: Již dosti té hry; abyste nebyli strženi do pekla jako liška od džbánu. Zpovídejte se tedy ze svých hříchů. 158

Strana 159
POZNÁMKOVÝ APARÁT

Strana 160

Strana 161
POZNÁMKY KE KRITICE TEXTU SATIRY HRADECKÉHO RUKOPISU Hradecký rukopis, nejznámější sborník staročeských veršovaných skladeb, je dnes chován v Universitní knihovně v Praze pod signaturou XXIII G 92. Jméno má podle Hradce Králové, kde jej objevil Josef Dobrovský. Rukopis byl původně uložen v Klementinské knihovně, po zrušení jezuitského řádu jej získal historik Leopold Scherschnik, od něho jej dostal hradecký biskup Jan Ondřej Kaiser a ten jej odkázal svému příteli kapitulnímu děkanu Mořici Klierovi; od něho jej dostal roku 1778 Dobrovský. Po smrti Dob- rovského byl rukopis v Lobkovické knihovně, která pak byla uložena v Univer- sitní knihovně v Praze.1 Rukopis není datován a jeho stáří není dosud uspokojivě určeno. Nejspíše pochází z osmdesátých let 14. století, ale může být i o něco starší. Je to pergamenový svazek o 145 listech formátu 11,3x8,5 cm. Druhý list je ztracen, rovněž původní desky; dnes je rukopis převázán. Báseň o sv. Janu apoštolu na listě 123b—124b byla zapsána o něco později než ostatní skladby. Text rukopisu je psán v jednom sloupci, dělení na verše není provedeno. Nadpisy jsou červené nebo modré. Rukopis je opsán ze starší předlohy a je v něm dosti oprav; některé jsou mladší než doba vzniku rukopisu. Rukopis obsahuje jedenáct skladeb. Jsou to: legenda o sv. Prokopu (list la—29a; tuto legendu jsem vydal v Památkách staré literatury české sv. 21, Dvě legendy z doby Karlovy, 1959), Pláč Marie Magdaleny (29a—51b), Pláč svaté Mařie (5lb až 61b), Devatero radostí svaté Mařie (61b—74b), Umučení Páně (75a—94a), Desatero kázanie božie (94a—120b), Zdrávas Maria (120b—123a), svatý Jan apoštol (123b až 124b), satiry o řemeslnících a bajka o lišce a džbánu (125a—138b), skladba o bo- hatci (138b—146b). První zprávu o rukopisu podal Josef Dobrovský v Abhandlungen der k. böh. Gesell. d. Wissensch. Band I, 1791, str. 331—332 (Geschichte der böhmischen Sprache) a tuto zprávu s malou změnou přetiskl v Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur 1792, str. 91—92 (v novém vydání Benjamina Jedličky, Praha 1936, str. 105—106); v Geschichte der böhmischen Sprache und älteren Literatur, 1818, psal o něm na str. 124—126 (v Jedličkově vydání str. 260n.). Dobrov- ský pomýšlel i na vydání rukopisu tiskem, ale neuskutečnil je. 1 Historii rukopisu a dějiny jeho osudů vylíčil podrobně Josef Volf v článku Tak zvaný Hradecký rukopis. Dějiny jeho osudů. Časopis čs. knihovníků 5, 1926, str. 25—31 a 144—152. 11 — Satiry 161

Strana 162
Jako první báseň z rukopisu byla otištěna bajka O lišce a džbánu roku 1795 v Puchmajerově Sebrání básní a zpěvů I, str. 147. Satiry o řemeslnících spolu s bajkou vyšly poprvé roku 1805 v Tomsově spise Uber die Verände- rungen der čechischen Sprache (str. 67—84). Všechny básně rukopisu vyšly péčí Václava Hanky v letech 1817—18, Hanka však neotiskl rukopis jako celek, nýbrž vydal jednotlivé básně odděleně ve třech svazcích Starobylých skládání. Kritické vydání rukopisu — paralelní vydání paleografické s přepisem — pořídil Adolf Patera v Památkách staré literatury české, vydávaných Maticí českou, roku 1881. Tam je i podrobný popis rukopisu a soupis starší literatury. Vedle vydání Hankova a Paterova vyšly satirické skladby Hradeckého ruko- pisu ještě ve Výboru z literatury české I, 1845, sl. 211—264, a byly pojaty do sou- boru Jana Vilikovského Staročeské satiry, 1942 (str. 1—59 a 75—77). Posledně jsem je vydal já r. 1947 pod titulem Staročeské satiry (vyšlo jako 3. svazek obnovených Památek staré literatury české). Ukázky z Desatera (verš 255—662 a 737—1014) spolu se všemi drobnými satirami jsou také ve Výboru z české litera- tury od počátků po dobu Husovu, 1957, vydaném Čs. akademií věd (str. 297—335). Při práci s textem jsem přihlížel vedle rukopisného znění k recenzím svého 1. vydání“ a ke všem dosavadním edicím; abych však zbytečně nezatěžoval textově- kritický aparát, uvádím jen tam, kde je to důležité pro textovou kritiku, čtení z uvedeného vydání Paterova (zkracuji je dále Pat) s doplňky M(atěje) Opatrného (Příspěvky ke kritice a výkladu textů staročeských, LF 11, 1884, a 12, 1885) a interpretaci Výboru z české literatury od počátků po dobu Husovu (zkra- cuji VýbAk). Listy rukopisu označuji na okraji číslicí kurzívou, hranici stránky rukopisu (která bývá často i uprostřed slova) svislou čárkou. Proti svému staršímu vydání z roku 1947 provádím některé změny v trans- kripci, vesměs ve shodě s VýbAk. Hlavně se týkají jotace, která je v rukopise velmi důsledně zachovávána. Vyznačuji proto rozdíl mezi slabikou ně a ňe (za knězě 144 — pro ňež 56, o ňem 82) a zachovávám jotaci po j (přepisuji tedy např. jmějiechu 14, snažnějie 168, jmajě 344). Kromě toho jsem upustil od přepisování dvojhlásky uo s dlouhým o (píši tedy buch 3, 55 atd.) a od psaní diábel (píši dábel), opravil kvantitu a drobná přehlédnutí. Aorist typu jidú transkribuji ve shodě se svým starším vydáním Legendy o svatém Prokopu z téhož Hradeckého rukopisu, o němž byla již zmínka, s dlouhým -ú. V rukopise nejsou jednotně označovány sykavky, nedělá se např. vždy rozdíl mezi 8—z, 8—š, c—č, z—ž (strati 61 — ztrati 73; swe 19, dessatero 19 — wsiem 20, rozumiesse 16; ucziechu 26 — druzczye 33; W Zidowskich 1 — kažany 6). Toto kolísání a Děkuji Kabinetu pro filologickou dokumentaci při Ústavu pro českou litera- turu v Praze za laskavé zapůjčení fotokopií rukopisu, jakož i Universitní a mu- zejní knihovně v Praze za půjčení dále uvedených rukopisů ke kolaci. 3 Z nich zvláště k recenzi Ant. Škarky, LF 71, 1947, str. 295—298 (Dvě vydání staročeských památek) a Fr. Šimka, ČMF 31, 1948, str. 296—297 (Staro- české satiry). 4 Všechny následující příklady jsou z Desatera. 162

Strana 163
odstraňuji a neuvádím v aparátě, pokud v něm nevidím odraz skutečné výslovnosti. Ze zvláštností grafiky upozorňuji ještě na označování slabičných souhlásek zdvo- jením, např. hrrdlo 109, drrzy 116, czrrt 126, pllnyte 68; tato grafika však není zcela důsledná, srov. dvojici prrwe 36 — prwí 41. Zkratek se užívá ojediněle, zvláště na konci řádku (dobry 92, spase 227). Tyto zkratky v aparátě neuvádím. Desatero Vedle Hradeckého rukopisu, fol. 94a—120b, je skladba dochována skoro celá (v. 1—1101) v rukopise pražské kapitulní knihovny N 17, fol. 153a—158a, a čás- tečně v trojích zlomcích: zhořeleckých (knihovna Národního muzea v Praze, sign. 1 Ac 64; zlomek obsahuje verše 150—230, 391—417 a 431—457), universitních I (Universitní knihovna v Praze, sign. XVII J 17, č. 5; celkem 62 veršů v pořadí 1022—1025, 956—971, 922—932 a 938—1013) a universitních II (Universitní knihovna v Praze, sign. XVII E 8, fol. 57a—57b; je to zlomek nové recenze, obsa- hující úvod a začátek prvního přikázání, celkem 54 veršů).* Moje vydání reprodu- kuje přesně text Hradeckého rukopisu (Hr), ale na několika místech jej opravuje podle rukopisu kapitulního (K), který má sice mnoho chyb, ale na některých místech může přispět ke kritice textu. Text v Hr začíná 11. řádkem listu 94a. Nadepsána je skladba jako celek a pak přikázání 2., 4., 5. a 6.; u ostatních přikázání jsem nadpisy doplnil. 6 kázaní] v Hr opraveno razurou ze staršího kazanyu — 8 mú] mu K, tu Hr (při- psáno), Pat — 13 diechu] dyechw K, gmyechu Hr, jmiechu Pat 42 s svú] swu Hr, svú Pat - 47 jsú Pat] gfu K, není v Hr - 56 pro ňež] v Hr opra- veno vepsáním „r“ z tvaru ponez - 66 na svú ztrátu] affwu ztratu Hr, a svú ztratú Pat 122 hóře Pat] horzy Hr, huorze K — 125 k tomu K] komu Hr, Pat — 132 vz vodu Pat] wzwodu Hr, wzhoru K 147 hřiechy] hrzyechy K, hrziech Hr, hřiech Pat - 177 piesní] piesnyu Hr, piesňú Pat - 185 jinošě] ygynose K, gynoffy Hr, jinoši Pat - 186 ščedřejše] Sczedr- zeyse K, Sczedrziey Hr, ščedřejí Pat - 188 měděncě] měděnce Pat, medienczye Hr — 192 blúdie] bludiei Hr — 199 z smysla] zzsmyſla Hr - 200 neb jako] Neb| Neb iako Hr - 202 podešvy] v Hr opraveno vepsáním „ z tvaru podewy 214 srdcem] frrdczem Hr; Pat četl chybně srrdciem, srov. LF 11, 1884, 435 - 221 Třetí] Trzetiu Hr, Trzetý K, Třetú Pat 284 zhedvábnivši] zhedwadnywsy Hr - 326 takež] takez(e) Hr (Pat četl chybně takey, srov. LF 12, 1885, 287), takeže VýbAk — 328 káže] v Hr opraveno z tvaru kaza nadepsáním „e“ — 340 na sě Pat, VýbAk] naffye K, není v Hr — 348 rozhně- val Pat, VýbAk] rozhnywal Hr — 353 pod tím VýbAk] Podtim K, Poydu Hr, pójdú Pat - 374 uvěří] vwyerzy K, wierzy Hr, věří Pat, Výb Ak — 377 lidí] v Hr opraveno 5 Universitní zlomky I vydal Fr. Kytler, LF 21, 1894, str. 113—115, uni- versitní zlomky II Ad. Patera, ČČM 67, 1893, str. 246—247; varianty všech rukopisů kromě posledního uvádí Patera ve zmíněném vydání Hradeckého ruko- pisu. 11* 163

Strana 164
razurou z tvaru lidie - 383 paní] v Hr opraveno razurou z tvaru panyu — 384 s ní] v Hr opraveno razurou z tvaru snyu — 387 paní] v Hr opraveno razurou z tvaru pa- nyu — 391 těch Pat, Výb Ak] tyech K, tie Hr — 394 a něco] v Hr opraveno z tvaru anyczo - 431 tobě Pat, Výb Ak] tobye K, není v Hr - 441 tvé truchlosti Pat, VýbAk] twe truchlojtý K, není v Hr — 451 nemeškajě] nemejkagee Hr — 472 přělúditi VýbAk] přelúditi Pat, przeludyty K, prziluditi Hr - 473 vdovu Pat, Výb Ak] wdomu Hr, Tu przyeczstnu pany K — 481 k vdově Pat, VýbAk] kdwowie Hr — 488 mnoho.] v Hr opraveno z tvaru moho — 493 i slzy] ijzli Hr - 503 toho sě žehnaj Pat, VýbAk] sě doplněno podle K, v Hr není - 551—552 věz .. . pověz VýbAk] wyez ... pow- yez K,wies . . . powies Hr, vieš .. . povieš Pat - 569 ať sě Pat] afye Hr, a sě VýbAk-570 má dci] v Hr připsáno dole pod řádkou — 576 kaký] kakky Hr (druhé „k“ vepsáno) 589 Sedmé] edme Hr (rubrikátor zapomněl napsat iniciálku) - 598 vévody] wowody Hr - 604 vyvržení VýbAk] wywrzieni Hr, vyvření Pat - 621 zjiedá] zjédá Pat, zzieda Hr, ziedá VýbAk, gyeda K — 657 i skládá ne vz vinu vinu] Iſklada nezwynu wynu Hr, vyczynyt znewyny wynu K, i skládá z neviny vinu Pat, i sklá- dá ne s vinú vinu VýbAk — 659 i die] Idie die Hr - 664 čin] v Hr opraveno ra- zurou z tvaru czyny - 692 ničs] nycs Hr (jindy psáno nyczs, např. 682) - 693 sobě] sobe Hr —701 pane K, Pat] pana Hr - 709 jměj Pat] myey K, gmye Hr —716 rozdal sem Pat] rozdal Hr - 723 kto tě Pat] kto tye K, kto Hr — 724 krásně Pat] krajny Hr, dobrzye ycztnye K — 739 na nie (starý novotvar lokálu)] na nye Hr, na ně Pat, VýbAk — 741 Zlodějem] Zlodyegem K, Zlodiem Hr - 751 sňatek Pat] snatek Hr, swatek K, svátek VýbAk — 752 kněžiú (dat.-lok. místo pův. kněží)] kníeziu Hr, knyezy K, kněžú Pat, kněz'u Výb Ak - 762 i přebil] yprzyebyl K, i přebil Pat, iprzibil Hr, i přibil VýbAk — 763 při vedl Výb Ak] prziwedl Hr, przyelys K, přieliš Pat - 767 Bych Pat, Výb Ak] Byl Hr (v K verš není) — 768 bych Pat, VýbAk, K] není v Hr- 811 nemoci Pat, VýbAk] nemeczy Hr — 819—820 verše se dále opakují (825—826), proto jsou vynechány ve VýbAk — 823 navrátiti Pat, Výb Ak] nawrati Hr — 838 ra- ňeného VýbAk] ranyeneho K, raněného Pat, wſelikeho Hr - 839 všaký Pat] wsaky Hr, swyetsky K, světský VýbAk — 842 tisúc Pat] tiffucz Hr, tis'úc VýbAk 869 Dávaj, kněže, viec Pat, VýbAk] daway wiecz knieze wiecz Hr, druhé wiecz vynecháno v K - 914 přietele VýbAk] przitele Hr - 924 když meleš] kdyz kdyz meles Hr - 965 u postě] upoſtie Hr; Pat chybně četl upoſtu, srov. LF 11, 1884, 435; u postu Výb Ak - 990 vzkládal] wſkadal Hr - 1004 čstíti Pat, Výb Ak] czyty K, krzstiti Hr — 1006 v nemžto VýbAk] wnomzto Hr, v nemžto Pat — 1020 s zloději] zlodiegy Hr, zloději Pat - 1042 nebylo] nobylo Hr 1117 jenž Pat] není v Hr — 1120 proto Pat] proti Hr 1165 kázaniú (starý novotvar)] kazanyu Hr, kázaniu Pat — 1196 přiblížíte Pat] prziblizete Hr Satiry O řemeslnících a konšelích Tyto skladby jsou dochovány jedině v Hradeckém rukopise, fol. 125a—130a a 132a—138b. O ševcích Satira začíná na listě 125a nahoře a nemá nadpis - 8 rád] v Hr opraveno připsáním k tvaru ra — 46 zda] v Hr opraveno připsáním „d“ k tvaru za — 78 krošiev] „d“ kroffiow, opraveno ze staršího kroffiew, srov. LF 12, 1885, 289; Pat četl chybně 164

Strana 165
krošóv - 109 přes stól] prziestol - 112 k živu bohu Pat, Výb Ak] kzywemv bohu, opraveno přípiskem ze staršího kzywu bohu; srov. Paterův úvod k jeho vydání Hra- deckého rukopisu, str. XXVIII, a satiru o kovářích, v. 62 — 132 do čtvrtka] doczjtwrt- ka — 134 tehdy] v Hr opraveno vepsáním „eh“ do tvaru tdy O konšeléch nevěrných 11 mé viny VýbAk] newyny Hr, neviny Pat — 22 buoh VýbAk] boh (opraveno razurou z tvaru bvoh) Hr, Bóh Pat - 29 při vésti VýbAk] przywesti Hr, přivésti Pat — 35 doptajě VýbAk] doptage Hr, doptaje Pat — 36 s sobú] ssobu ssobu — 66 listivě] listiwie Hr, lstivě Pat, 1stívě VýbAk - 80 tbáti] tabati, první „a zrušeno tečkou — 84 do pekla] dopekla, opraveno nadepsáním „e“ z tvaru dopkla - 88 na věky] nawieky, opraveno z tvaru newieky Po této satiře následuje v Hr bajka o lišce a džbánu (fol. 130a), kterou je cyklus satir o řemeslnících a konšelích přerušen; cyklus pokračuje na listě 132a satirou o kovářích. O zlých kovářích Satira začíná na řádku 13 — 13 by ty VýbAk] By tie Hr, bytě Pat — 39 lesa Pat, VýbAk] není v Hr - 53 ráčil Pat, Výb Ak] racziel - 62 úpěl k živu bohu Pat, VýbAk] upiel k ziwemv bohu, opraveno přípisky z původního upil k ziwu bohu (srov. satiru o ševcích, v. 112) — 63 rozhlédajě] rozhledage - 64 a koniem VýbAk] ako- nyem Hr, a koněm Pat O sladovníciech 21 příde Pat, VýbAk] není v Hr - 24 najvěcší] najvěčší Pat, VýbAk, nay- wieczfye Hr - 47 najvěcšie] najvěčšie Pat, VýbAk, naywieczsy Hr O lazebníciech 35 hóře VýbAk] horze Hr, hoře Pat Řězník 23 v tom Pat, VýbAk] wto Hr - 54 bez škody] be kody - 56 jělitníkóm]gielitny- konym Hr, jelitníkóm Pat, VýbAk Pekař Satira je v rukopise bez nadpisu — 3 zlostí (gen. plur.) VýbAk] zlostiu Hr, zlosťú Pat — 4 ježto Pat, VýbAk] Giezto Hr - 14 v ňe] k tvaru wne připsáno „i“ - 23 Po obědě] k tvaru pobiedie nadepsáno „o“- 62 věčně Pat, VýbAk] wieczny 166

Strana 166
Bajka o lišce a džbánu Skladba je dochována pouze v Hradeckém rukopise, kde je vložena mezi satiry O konšeléch nevěrných a O zlých kovářích; začíná 12. řádkem listu 130a — 15 v niestěji VýbAk] wnyeyftiegi Hr, v niejstěji Pat — 34 po ňem] ponyey — 54 zléhos úmysla] zlehos vmysle Hr, zléhos úmysle Pat, zléhos umysle (přech.) Výb Ak - 67 Čbána (akus. po „lzě“ chápaném jako sloveso)] czbana Hr, čbánu Pat, VýbAk - za v. 79 se opakuje v. 74; vynechávám jej ve shodě s VýbAk, protože by se opakováním porušilo rýmové schéma, které je jinak dodržováno s naprostou důsledností. SATIRY SMILOVY ŠKOLY Tato skupina satir není zapsána pohromadě v jednom rukopise. Souborně jsem ji vydal pod titulem Staročeské satiry Smilovy školy, 1951 (Památky staré literatury české sv. 10). V novém vydání pozměňuji transkripci — ve shodě s VýbAk, kde je přetištěna celá satira Podkoní a žák a skladba O ženě zlobivé a ze Sváru vody s vínem delší ukázky — po té stránce, že nezachovávám jotaci v krátkých slabi- kách. Textověkritický aparát omezuji (podobně jako u satir Hradeckého rukopisu) jen na nejnutnější míru. Podkoní a žák Skladba je dochována celá v rukopise Universitní knihovny v Praze z roku 1409 (XVII F 50, fol. 19a—28a) a v rukopise knihovny Národního muzea v Praze z doby okolo r. 1460 (II F 8, fol. 123b—127b); její podstatná část (v. 49—407) je také v defektním tisku plzeňském asi z r. 1498, unikátu v knihovně Nár. muzea v Praze (staré tisky 25 E 7; chybí list 1 a 9—10). Tiskem byl vydán Podkoní a žák několikrát, poprvé Václavem Hankou podle universitního rukopisu v Starobylých skládáních V, 1823, str. 178—198. Téhož rukopisu bylo použito i pro vydání ve Výboru z literatury české I, 1845, sl. 943—956. Podle všech tří pramenů vydal skladbu Josef Jireček ve Zprávách o zasedání Královské české společnosti nauk 1878, str. 332n. (Též zvláštní otisk.) O rekonstrukci textu na základě všech pramenů se pokusil, ale bez uvedení kritického aparátu, v bibliofilském vydání Václav Ertl 1919. Podobně upravovaný text býval otiskován v gymnasiálních čítankách. Vydání Jana Vilikovského v souboru Staročeské satiry, 1942 (str. 60—74), stejně jako poslední vydání ve Výboru z české literatury od počátků po dobu Hušovu, 1957 (str. 335—348), se vrací zase k nejstar- šímu rukopisu a k ostatním pramenům přihlíží jen na několika zjevně porušených místech. Oba dochované manuskripty jsou opisy starší předlohy, na sobě navzájem nezávislé. Původní text lépe zachovává rukopis universitní (dále jej zkracuji Un), a ten je také v podstatě reprodukován v mém vydání. Je papírový, formátu 21x 15,5 cm. Má 84 listů a je v něm dochováno těchto pět skladeb: Katonovy mrav- 166

Strana 167
né průpovědi (list la—18b; počátek chybí), Podkoní a žák (19a—28a), Rada otce synovi (28b—39b), Báseň o smrti (40a—45a) a Výklad na desatero boží přikázání (45b—84b).“ Podkoní a žák je zapsán bez nadpisu, název skladby je však v latin- ském explicitu (Explicit contentio satrape et scolaris). Verše jsou psány v jednom sloupci a každý na novém řádku. Při verších 1, 17, 29, 77, 105, 183, 291, 385 a 435 bylo ponecháno místo pro iniciálku, ale ta nebyla nakreslena. Mladší rukopis muzejní (zkracuji dále Muz) zachovává původní text méně přesně než Un, zejména původní osmislabičný verš je v něm dosti často pozměněn na verš o větším počtu slabik různými „vycpávkami“; opisovač zřejmě oslaboval jeho osmislabičný zá- klad, a tím jej prozaizoval. Na některých místech však tento rukopis dochoval nepochybně lepší znění než Un, a proto tam, kde jde v Un o zřejmou chybu, pře- vzal jsem znění Muz. Z muzejního rukopisu jsem také doplnil verše 6, 133—134, 247—250, 393—394 a 467—468, které v rukopise universitním chybějí. Muzejní rukopis (tzv. sborník Pinvičkův nebo Zebererův) je rovněž papírový, for- mátu 20x 13,5 cm. Byl napsán v Ledči v letech 1459—1461 Janem Pinvičkou z Domažlic. V 18. století patřil kancléři Nového Města pražského Janu Jos. Ze- bererovi, pak Josefovi Krtičkovi z Jadenu a od něho byl koupen pro- České muzeum. Má 214 listů a obsahuje deset skladeb: Dalimilovu kroniku (list la až 98a; je to 3. recenze s připojenou Notou o panu Zajíci z Valdeka), Novou radu (98b—123a), Podkoního a žáka (123b—127b), Apollonia (128a—153a), Waltera a Grizeldu (153a—160a), Tandariáše (160b—186b), skladbu O ženě zlobivé (187), letopisy z let 893—1457 (188b—191a), Kroniku českou ode tří set let (192a—207a; je to text B Starých letopisů z let 1378—1461) a Sibyllino proroctví (210b—213).7 Skladba Podkoní a žák je psána napřed ve dvou sloupcích a dělena na verše, ale od poloviny verše 170 (tj. od 2. sloupce listu 124b) je psána in continuo. Začátky veršů jsou označovány červeně. Skladba má nadpis „Vo satrapě a vo žáku“ a ke konci je opatřena přípiskem „Mužské klamánie, ženské plakánie, kupecké věrovánie jest lidské zklamánie“. — Kromě obou rukopisů jsem přihlížel k vydání Vilikov- ského (Vil) a k poslední edici v akademickém Výboru z české literatury od po- čátků po dobu Husovu (VýbAk), čtení těchto edic však uvádím jen tehdy, když se má interpretace liší, nebo když se význačněji rozcházejí. 1 Přihodich] pRyhodich, po straně připsáno Przihodich Un, Przyhodich Muz - 6 chybějící verš doplněn podle Muz 18 známě VýbAk] znamie Muz, znamka Un, známka Vil — 27 jinú] ginu Muz, gym Un — 28 vše VýbAk] wsfie Muz, wsyt Un, všít Vil 29 Druhý] Druhy Muz, druh Un — 39 maje Výb Ak] mage Muz, jmaje Vil, gmye- gie Un - 40 vzezřech] jezrziech Muz, jerziech Un, sezřech Vil 66 neb Muz] net (?) Un - věcší] wieczffy Un, věčší VýbAk, Vil, wiecze Muz - 67 psotú] potu Muz, poty Un - 72 v Un před popsati škrtnuté poja — 74 věcšie] wieczfie Muz, večšie VýbAk, wietssie Un, většie Vil — 77 hole Muz] není v Un - 6 Srov. Josef Truhlář, Katalog českých rukopisů veřejné a universitní knihovny pražské, 1906, č. 280. Srov. F. M. Bartoš, Soupis rukopisů Národního musea v Praze I, 1926, č. 432. 167

Strana 168
101 jedno za ranie Výb Ak] gedno zaranye Un, wy naranie Muz, vy náramně Vil - 104 kyjevá rána přisedá] Trzepaczkam kigewa rana przieſada Un, kyiowa rana przieseda Muz 109 byli Muz] bilo Un — 112 jest tobě Vil, VýbAk] geſt w tobie Un, gie tobie Muz — 132 vzchytie] wzchiie (razura) Un, wzchytie Muz — 133—134 verše doplněny podle Muz - 151 zapomanú] v Un druhé „a“ přepsáno z „e“ - 157 jí] gy Muz, gie Un - 161 ranú] rav Muz, rany Un - 165 by] doplněno podle Muz, není v Un - 168 sběři] v Un „““ předěláno z původního „z 182 vztéci Vil, VýbAk] steczy Un, zteczy Muz — 184 zahubeni] v Un „za“ vepsáno — 185 zakrsaly] zakrzali Un, zakrsali Muz — 187 nechtěl] nechtiel Muz, nechtie Un — 183 z knih Výb Ak] zknyh Un, z knich Muz, z kněh Vil - 200 právě] pwie Muz, praw Un - 202 s deščem VýbAk] zdessczem Un, z deščem Vil, se dfftiem Muz - 223 v Un na začátku verše škrtnuté S - dobře zkusil] dobrzie zkusil Muz, vzkusil Un - 247—250 verše doplněny podle Muz - 289 třeba] trzieba Muz, není v Un 291 Mizero Muz] mijero Un - 297 robotně] robotnie Un, hubenie Muz — 305 bud VýbAk] bud Un, bude Muz, Vil — 313 že prost] chybí v obou rukopisech i v tisku, konjektura Jos. Jirečka — 327 aby mé rúcho Vil, VýbAk] Amy me rucho Un, by mi rucho Muz — 330 tobě] tobie Muz, není v Un - 360 přielbici] przelbyczy Muz, przilbiczy Un — 365 velmi] doplněno z Muz — 375 sukně] suknie Muz, skornye Un 388 sebe] sebe Muz, sobe Un — 393—394 verše doplněny podle Muz - 397 vy] doplněno z Muz — 429 jest ti lepšie čáka] geſty lepísie czaka Un, jesti lepšie čáka Vil, VýbAk, gt lepsse kdy czaka Muz 439 toho] v Un předchází škrtnuté „d“ — 442 již] gyz Muz, gich Un — 453 v Un před veršem připsáno dodatečně Zak wecze gev — 454 přizři] przizrzi Muz, Przyrzy Un - 455 s dobrých] zdobrych Un - 457 něčso] neczjo Un, nieczo Muz 467—468 verše doplněny podle Muz - bez rozpači] bezrozpacze Muz - tlačí] tlacze Muz Svár vody s vínem Skladba je dochována v rukopise knihovny Národního muzea v Praze II F 9, fol. 198b—205b. Protože tento rukopis patřil Fr. Šafaříkovi v Opatovicích, nazývá se někdy Opatovický. Od Fr. Šafaříka se dostal pardubickému měšťanu Benedettimu a ten jej daroval Václavu Hankovi. Zapsán byl asi v po- lovině 15. století. Je papírový, s obrázky, a má 205 listů formátu 20,2x14,5 cm. Obsahuje výňatky z Pasionálu (list la—42b), výňatky ze Života Krista Pána (43a—104b), Život Panny Marie (104b—111b), několik drobnějších skladeb nábo- žensky vzdělavatelných (112a—145b), Radu otce synovi (146a—156a), Novou radu (156a—198a) a Svár, nadepsaný „Řeč dobrá, ješto se s vínem sváříše voda“ (198b—205b).8 V rukopise byly původně ještě dva listy, ale ty jsou vyříznuty. Patrně obsahovaly závěr Sváru, buď ještě několik veršů nebo písařský explicit, jakým jsou označeny ostatní skladby dochované v tomto sborníku. — Verše jsou psány každý na zvláštní řádek; pokud text nevyplňuje celý řádek, je na jeho konci červená vlnovka, protažená ke konci řádku. První písmena veršů jsou velká a ozna- 8 Srov. F. M. Bartoš, Soupis rukopisů Národního musea I, 1926, č. 433. 168

Strana 169
čená červeně. Červené jsou také iniciálky a nadpisy replik (v edici jsou tyto nad- pisy vysázeny kurzívou). Tiskem vydal Svár vody s vínem poprvé Václav Hanka, ČČM 6, 1832, str. 148—164. Podruhé byla skladba otištěna ve Výboru z literatury české I, 1845, sl. 927—942. Paleografické vydání pořídil Fr. Frank, LF 19, 1892, str. 268—280. Po mém kritickém vydání, o kterém byla zmínka výše, byly otištěny ještě ukázky (v. 83—141 a 383—477) v akademickém Výboru z české literatury od počátků po dobu Husovu, 1957 (str. 349—353). Mé vydání vychází z rukopisu a přihlíží k edici Frankově (Fr) a k oběma Výborům (zkracuji je Výb a VýbAk). 4 musíť] mussiet - 12 musí] musie - 22 před druhým] przed druhymi — 50 budeš] buduss rkp, bude s Fr— 54 zvláště] wzwlasstie — 62 v všední Výb] Wisedni — 65 dietky rkp] dieti Fr - 67 poctí vinem Výb] poczti winem rkp, winem poczti Fr - 68 mléka] meka rkp, mleka Fr 85 z svý vóle VýbAk] Swy wole — 116 živ jest Výb, Výb Ak] „gt“ zyw (správné pořadí slov naznačeno dodatečně) - 117 před jmá škrtnuto 5 - 121 vznášíše] vzná- šieše VýbAk, wznafyje rkp 164 miese] miesse 177 před bývá škrtnuté gt — 184 řéci musí] rzieczy mussy 223 k zdraví] k zdrawie rkp, Výb — 231 ihned] Yhned rkp, Yhnet Fr 237 nesmiery počátek] „poczatek“ neſmiery (správné pořadí slov naznačeno dodatečně) 270 je] gie rkp, jie Výb 272 jí povědě] mu powiedie rkp, mu odpowiedie Fr, jie povědě Výb 294 kdyžť jsem] kdyzt gt rkp, kdyžť sem Výb 309 že jest Výb] „gt“ ze (správné pořadí slov naznačeno dodatečně) 328 obvlaženie ] odwlazenie rkp, odvlaženie Výb — 331 pochlebují] pochlebugi rkp, pochlebagi Fr 352 mněť (přech.)] Mniet rkp, mnieť Výb — 361 musí] Mussie 379 směle] předchází škrtnuté czele - 380 za sto] za sto rkp, často Výb 386 z tebe VýbAk] tebe - 397 své Výb Ak] Z swe (porušený smysl) - 399 vzcházie VýbAk] schazie 403 vzhuoru vzchopil] wzhuoru zchopil 426 nevadili VýbAk] nawadili — 429 dřéve] drziewe 435 paní] pani rkp, pány VýbAk — 442 božie] předchází škrtnuté wz 465 tomuto rkp] temuto Fr — 467 země i nebe Výb] „nebe y zemie“ rkp (doda- tečně naznačeno správné pořadí slov), zemie y nebe Fr O ženě zlobivé Skladba je dochována v rukopise knihovny Národního muzea v Praze, sign. II F 8 (popis viz výše při Podkoním a žáku) na obou stranách listu 187. První část skladby (list 187a, verš 1—65) je psána in continuo, ale počátky veršů jsou označovány velkými písmeny; v druhé části je každý verš napsán na zvláštní řádek. Začátky veršů jsou označovány červeně. Na báseň upozornil a zároveň ji v přepise otiskl Josef Jireček v článku Staročeské zlomky satirické, ČČM 49,1875, str. 321 — 324. (Naše skladba je zde 169

Strana 170
otištěna na str. 322—324 pod titulem Zkrocení zlé ženy.) Paleograficky ji vydal Jan Pelikán, LF 31, 1904, str. 436—439 (Klasobraní po rukopisích XLVI). Po mém vydání v Staročeských satirách Smilovy školy (str. 67—70) byla skladba otištěna ještě v akademickém Výboru z české literatury od počátků po dobu Hu- sovu, 1957 (str. 354—356). 3 vše dni] wſedni, takže lze číst také všední - 6 nové v rukopise červeně pod- škrtnuto a podtečkováno, na okraji pak připsáno jinou rukou tuhe — 7 vetché] weth- chey — 9 který] „y“ předěláno z „e“ - 20 před ustúpiti červeně přeškrtnuto ne — 29 někde uteka] předchází škrtnuté gie - 31 ji hněv mine] gie hniewy minu; písmena „y“ a „u“ jsou červeně přeškrtnuta a nad „u“ nadepsáno „e“ — 35 velmi] předchází červeně škrtnuté ne (newelmi) - dobrotivě] v rukopise přetrženo, podtečkováno a na okraji připsáno jinou rukou dotkliwie — 37—38 v rukopise jsou verše přehozeny, ale je naznačeno jejich správné pořadí. Pelikán navrhuje (str. 437, poznámka pod čarou) změnit celé pořadí veršů 37—47 tak, že by se přehodily verše 37—38 a dále vsunulo dvojverší 46—47 za verš 36 - 38 rci] Rzczy - 40 mně] v rukopise opraveno z tvaru mne nadepsaným „i“ — 46 viny] předchází škrtnuté a podtečkované cziny — 54 mu- sím] předchází červeně přeškrtnuté budu; Pelikán navrhuje řadění veršů 52, 54, 53 a předpokládá, že chybí verš rýmující se s veršem 53; ale spíš jde o monorýmní trojverší, jaká jsou známá i u jiných skladeb 14. století - 67 vydržala] „a“ je v rukopise přepsáno pozdějším inkoustem na „e“ (vydržela)— 78 rciž] Rzczyz — 81 Račiž mi to] racz mi to; iz a mi nadepsáno drobnějším písmem — 83 Pelikán na- vrhuje číst tak místo pak (str. 483, pod čarou) — 92 Pelikán navrhuje vložit mezi slova nemievaj a zlosti zájmeno „té“ (str. 439, pod čarou) - 95 řeči] rzeczy PŘÍLOHY Druhé zpracování Desatera Z druhého zpracování Desatera se zachoval jen zlomek v papírovém rukopise Universitní knihovny v Praze, sign. XVII E 8, kde je zapsán na obou stranách listu 57. Rukopis je z konce 14. století, formátu 22x 15 cm a má dnes 156 listů. Obsahuje přes dvacet skladeb náboženského obsahu, až na dvě poslední (které jsou latinské) českých. Konec rukopisu schází, je vytržena řada listů. Provenience rukopisu není známa; na přídeští byl sice zápis kláštera, kterému rukopis patřil v 15. století, ale dnes je tento zápis vymazán.° Naše skladba je bez nadpisu. Tiskem vydal zlomek (v transliteraci, bez transkripce) Adolf Patera, ČČM 67, 1893, str. 246—247, pod titulem Desatero kázanie božie. Podle značného počtu chyb je náš zlomek opis starší skladby. Při přepisu jsem odstranil jen zřejmé chyby, jinak zachovávám rukopisné znění co nejdů- sledněji, i s kolísáním v označování jotace. Text je psán in continuo, dělení na verše není naznačeno. o Srov. Josef Truhlář, Katalog českých rukopisů veřejné a universitní knihovny pražské, 1906, č. 184. 170

Strana 171
1 Když] „K“ v rukopise chybí, nebylo rubrikátorem napsáno - 5 Termět] ter- myech - 11 své rúcho zmyli] sye rucho zmylo — 16 ani] anye, „e“ přeškrtnuto — 18 vyložiti] wylozy - 22 naplnichu] napnychu — 25 blesk] bleſk blíket první slovo v rukopise zrušeno - 40 s svú] sswu. O hříšnících Zlomek je zapsán na papírovém listě chovaném v Universitní knihovně v Praze, sign. XVII J 17, č. VII. List je neznámé provenience, ze 14.—15. století. Zlomek je vložen do dvojlistí, k němuž jsou přilepeny další kousky rukopisné, a to: 1. vá- noční píseň začínající slovy „Anjelové sou zpívali“ (16. stol.), 2. Svatováclavská píseň (9 slok, 18. stol.) a 3. milostný list začínající slovy „Letiž, lístku, přes vody prudce“ (17. stol.).10 Tiskem vydal náš zlomek Václav Hanka, Starobylá sklá- danie 2, 1818, str. 144—151. Literární historie se tímto zlomkem dosud téměř ne- zabývala; Jan Jakubec uvádí jej ve svých Dějinách literatury české I, 1929, jen v bibliografii (str. 149). Zlomek je dosti nedbalý opis staršího textu. Je v něm hodně kolísání, které v transkripci vesměs zachovávám nebo uvádím v aparátě. Text je psán ve dvou sloupcích. Označuji je a a ß. 6 hltati] lhtaty - 8 věkóv] wyekom — 14 za ny] jany — 18 i vše] ywffye — 19 vztrhne] strhne — 22 musíš] musy - 23 vstrčíť] strczyt - 26 přísežníci] przyzesny- czy — 30 v jeho] wgyeho — 35 s bohatým] z bohatym — 42 ustať jemu tako] oſtat gemu yako — 48 vzdeše] wzdessye — 49 bože] bozye — 56 hlúbe] hlubye - 64 sta- neš] stan (okraj listu poškozen) — 66 volati] wola (okraj listu poškozen) — 82 ztra- tíš] sttifí — 83 božie] boze — 84 zatracenie] satraczenye — 92 zrncě] zrnczy — 98 vě- kóv] wyekom - 106 k zboží] k zbosſy - 109 Na všaký] nawsady - 119 s sebú] sebu — 120 káže] kazye — 121 ot otce] otocze — 129 neoslyší] neuslyffy — 132 ztratí] straty - po verči 136 následuje ještě nadpis další, již nedochované skladby O mlynarzy a o krajczij. O lišce a džbánu Překlad je převzat z antologie Jana Vilikovského Próza z doby Karla IV., 2. vyd. 1948, str. 145—146; tamtéž jsou i další bibliografické údaje (str. 351—352). — Latinské znění bajky otiskl Vilikovský, LF 56, 1929, str. 246—247, pod titu- lem Nová latinská verse bajky o lišce a džbánu. 10 Srov. Truhlář, op. cit., č. 382. 171

Strana 172

Strana 173
POZNÁMKY K VÝKLADU A PŘEKLADU BÁSNÍ Desatero V. 1 V židovských jest knihách psáno — v širším slova smyslu se „židovskými knihami“ míní Starý zákon, v užším slova smyslu pět knih Mojžíšových (Pen- tateuch). Hospodinův slib je v druhé knize Mojžíšově zvané Exodus (3, 8). V. 13 tomu jmě Mojzes diechu — Mojžíš, starozákonní vůdce, skrze něhož vyvedl podle biblického podání bůh Židy z Egypta do „zaslíbené země“ (Palestiny), „oplývající mlékem a strdí“. V. 22 všě učil — všechny učil. V. 25n. Na jednéj děčě tři biechu kázanie . . . . — desatero bylo podle biblického podání (II. kniha Mojžíšova — Exodus — 34, 28; V. kniha Mojžíšova — Deutero- nomium — 4, 13 a 10, 4) „deset slov“ božích vytesaných do dvou kamenných desek. Na jedné byla tři přikázání týkající se lásky člověka k bohu, na druhé desce pak sedm přikázání o lásce k bližnímu. V. 42 ti chodie s svú věrú nici — chodí se svou vírou skloněni k zemi, tj. tají ji. V. 63 zabí — zabijí (3. pl.). V. 66 na svú ztrátu — na svou škodu, ke své škodě. V. 103 an to chlap — a on to chlap (tj. neurozený člověk). V. 124 na svatý kříž rukú sahá — přísaha byla slavnostním aktem, při němž přísahající křesťan kladl prsty na kříž. V. 128 ano jmu tiem nic nepíle — ačkoli k tomu nemá „nic píle“, tj. žádný nutkavý důvod. V. 222 ti budú bydliti s Judú — míněn Jidáš Iškariotský, podle bible (evangelium Matoušovo 27, 3n.; Markovo 3, 19 a 14, 10; Janovo 6, 64n.) učedník Ježíšův, který jej zradil za třicet stříbrných peněz a pak se ze zoufalství nad svým činem oběsil. V. 240 svádí — rozuměj k tomu, aby zabili. Lze však číst také svadí, tj. přivede do svády, vzájemně popudí (srov. totéž přikázání v závěru, v. 1180: ni lakomstvem, ani svádú). V. 252 ten sě s Kainem nemijie — Kain byl podle bible (I. kniha Mojžíšova — Genesis — 4) prvorozený syn prarodičů Adama a Evy; protože Hospodin nepřijal jeho oběť, zabil svého bratra Abela. V. 270n. jako ptáčník, kdyžto jímá ptáčky v sietkách — narážka na žalm 124, 7: „Duše naše jako ptáče znikla osidla ptáčníků: osidlo se ztrhalo, i vynikli 1 jsme. 1 Biblické citáty uvádím vesměs podle Kralické bible. 173

Strana 174
V. 305 any jsú přěmohly . . . — neboť přemohly. V. 306 krále Davida mocného — David, druhý izraelský král, sjednotil izraelské kmeny a založil izraelskou veleříši. Proslul také jako básník (skladatel žalmů) a prorok. Podle bible (II. kniha Samuelova 11) cizoložil s Betsabé, manželkou Uriáše Hetejského; jejího manžela dal zahubit a pak se s Betsabé oženil. Hospodin jej za tento zločin potrestal smrtí dítěte. V. 307 Salomona přěmúdrého — izraelský král Šalomoun, Davidův syn, byl proslulý moudrostí. K stáru však podle bible (I. kniha královská 11, 4) „ženy jeho naklonily srdce jeho k bohům cizím, tak že nebylo srdce jeho celé při hospodinu bohu jeho“. V. 308 a Samsona přěsilného — Samson, jeden z nejvýznamnějších soudců izraelských, byl proslulý svou silou. Podle bible (Kniha soudců 16) jeho síla spo- čívala ve vlasech a byl jí zbaven na popud nepřátel nevěstkou Dalilou, která ho „uspala na klíně svém a povolala holiče a dala oholiti sedm pramenů vlasů hlavy jeho“; Samson tím pozbyl síly, byl jat a oslepen. Dalila se stala symbolem ženské proradnosti. V. 311 z těchtoť jáz jě vykládaji — z (tam) těch já je vylučuji, nezahrnuji je mezi ně. V. 331 take s pýchú ke mši jdú — tak (tj. nalíčené) jdou na mši. V. 379 a svódnice — ale kuplířka. V. 402 a v sbožie — a co do zboží (tj. majetku). V. 431 Co píle mým smutkem tobě? — co (= proč) se staráš o můj smutek? V. 455 bych — kdybych. V. 467 by sě to mohlo státi — kdyby se to mohlo státi. V. 474 vždy chtieše — rozuměj zůstati ve vdovském stavu. V. 563 an mě tak velmi miloval — ačkoli mě tak velmi miloval. V. 576 by — bys. V. 597—599 Zlá kniežata i zlé hrabie . . . — od knížat až po rolnictvo („chlap- stvo“) je zde zaznamenán společenský žebříček světských stavů. V. 616 by jměli — i kdyby měli. V. 656 by to jedno pro hanbu směl — kdyby se toho ovšem odvážil pro svou hanbu (smysl: jenže se toho pro hanbu neodváží). V. 662 Daj šest hřiven — hřivna byla v době předhusitské mincovní jednotkou zlata nebo stříbra. V době, kdy vznikla naše skladba, hřivna měla asi 16 grošů. V. 718—719 oba (voly) na ofěřě prodám, na vosku a na příkrově — abych měl na ofěru, na vosk a na příkrov (individuální vazba, v níž je místo obvyklého úče- lového vyjádření pojetí zřetelové). V. 725n. co sobě stýskáš, a ty udatnú ženu jmáš — proč si stýskáš, ačkoli máš zdatnou ženu. V. 739n. na nie vinu nalezují a jě . . . zbavují — na nie = starý novotvar lokálu (na ní, tj. na chudině); jě = plurál podle smyslu (vztahuje se na „chudé“). V. 741 Zlodějem ho Písmo vzývá — narážka na proroctví Izaiášovo 1, 23 („Kní- žata tvá vzpurná a tovaryši zlodějů, jeden každý z nich miluje dary, a dychtí po 174

Strana 175
úplatcích; sirotku v spravedlnosti nedopomáhají, a pře vdovy před ně nepřichází“) a 3, 14 („Hospodin k soudu přijde proti starším lidu svého a knížatům jejich, a dí: Vy jste pohubili vinici mou, loupež chudého jest v domích vašich!“). V. 752 kněžiú — kněžstvu (starý dativ-lokál místo původního „kněží“ od singulárového kolektiva „kněžie“). V. 755 kdyžto koho zpoviedají — zpověď byla přikázána církví; po vyznání hříchů následovalo jejich odpuštění (rozhřešení) s určením pokání za spáchané hříchy. V. 767 Bych jměl — i kdybych měl. V. 771 Bych chtěl — i kdybych chtěl. V. 774 jě všě — je všechny (akus. plur., vztahuje se na „špatnosti“). V. 840 dávajúc ščedré otpustky — při rozhřešení se odpouštěla vina, ale jen část posmrtných trestů; odpuštění dalších, popřípadě i všech posmrtných tres- tů, bylo možno získat udělením tzv. odpustků. V. 892 Třěba-lit, ať jeho prodám — potřebuješ-li, já ti ho prodám. V. 925 mníš, by nebyl zloděj — myslíš, že nejsi zloděj. V. 965 u postě, ve mnohý pátek — půstem se rozuměl církevní zákaz určitých jídel, zejména masitých (tzv. půst od masa), a omezení co do množství požité potravy (tzv. půst újmy); půst se držel zvláště po dobu čtyřiceti dnů před veliko- nocemi a v pátek. V. 1007 Svědčí to svatý Lukáš nám — v 19. kapitole Lukášova evangelia se vypráví o celníkovi Zacheovi, kterému Kristus požehnal (19, 1—10). V. 1058 Cizie věci — gen. sg. V. 1118 chtě škodě tomu — chtě, aby (ten) měl škodu. Satiry o řemeslnících a konšelích O ševcích V. 64 až dřěvnie tři všě navráci — tu (tak) navrátím všechny tři dřívější. V. 75 nevěrnět na kostku mece — hra v kostky se hrála zpravidla třemi kost- kami; na každé byla vyznačena „oka“ od jedničky do šestky a vyhrával ten, kdo dosáhl největšího počtu „ok“. V. 125 Ana — a ona. O konšeléch nevěrných Konšelé byli členové městské rady, zpravidla z řad patriciátu. Do svého úřadu byli voleni a jejich pravomoc byla v různých dobách různá. Zejména měli pravomoc soudní. 175

Strana 176
V. 41 aby mi dal — abys mi dal. V. 45 by sě v to uvázal — aby ses v to uvázal, aby ses toho ujal. V. 46 co by sám kázal — co bys sám řekl, přikázal. V. 81 by — aby (též ve v. 82). V. 35 Rád by vrátil — rád bys vrátil. O zlých kovářích V. 13 by — abys (též ve v. 15; podobně ve v. 34 aby = abys). V. 16 bych — abych. V. 17 by — aby (též ve v. 26). V. 20 aby — abych. V. 28 srdcě — genitiv sg. (po složeném slovese). V. 30 by zloději ottušě — zloději odpověděl (aorist by + přechodník). O sladovníciech V. 4 ač sě jim dá sbožie žíti — ačkoli mají slušný majetek, aby mohli žít. O lazebníciech V. 14 musě dobrú ztravu jmieti — protože musí (vyjádřeno přechodníkem) mít dobrou stravu. V. 29 Však by jediného nechal — jen kdyby jediného zanechal. Řězník V. 11n. nelzět sě jmu popraviti, musít vždy churavo býti — smysl: aby mohl lacino nakoupit, prohlašuje každé dobytče za nemocné, takže (ironicky řečeno) dobytče se „nemůže spravit“. V. 54 by ho mohl — abys ho mohl. Pekař V. 3 jeho zlosti — gen. plur. V. 27 by toho nezapomínal — abys toho nezapomínal. Bajka o lišce a džbánu V. 9 teprv sem jedno přišel sěm — právě teď jsem sem přišel. V. 67 Čbána lzě mluviti nebieše — džbánu nebylo lze mluvit. (Srov. výklad v textově kritických poznámkách.) 176

Strana 177
Podkoní a žák V. 27 i jinú k tomu přípravú — i po jiné (další) stránce. V. 44 na své špice pyšně hledě — podle středověké módy byly škorně zakon- čeny dlouhými zahnutými špičkami (tzv. nosy). V. 47 bych chtěl — abych chtěl. V. 93 od ztravyt — co do stravy. V. 109 bychom byli hladoviti — že bychom byli hladoví. V. 164 od mateřet mu nalaji — vynadám mu počínajíc jeho matkou (tj. nejen jemu, ale celému jeho rodu). V. 165n. kromě leč by byla hlucha, tožť jiej nepovzní u ucha — narážka na po- věru, že pomlouvanému „zní v uších“. V. 204n. mohl useděti toho nečasu — mohl odsedět ten nečas. V. 243 čas postný — vlastně masopust, tj. doba od Tří králů (6. ledna) do Po- peleční středy, kdy se začínal přísný čtyřicetidenní velikonoční půst. V. 253 an — a on (= pes). V. 259 mé obrázky celují — patrně amulety, tj. nějaké svaté obrázky nebo sošky. V. 278 boje se póhonu do Pasova — nejde asi o skutečný Pasov, nýbrž o slovní hříčku zakládající se na podobnosti slov Pasov a pás; pohnati do Pasova = zbít někoho (srov. rčení „popadnouti se za pasy“ = dát se do zápasu). V. 301 ležeš na kamnách nynie — teď si lehneš na kamna. V. 311 školská pracná třieda — chudí žáci museli střídavě pečovat ve škole o pořádek (uklízet třídu, zatápět atp.). V. 320 jáť se mám od toho hrdě — já se mám proti tomu hrdě. V. 321 By ty viděl — kdybys viděl. V. 325 pro jiné — z jiného důvodu. V. 402 o světiem Václavě — 28. září. V. 404 prvé svěcenie — svěcení na podjáhna; po něm následovalo svěcení já- henské a teprve pak kněžské. V. 405 Inhed sobě pleš proholi — rozuměj kněžskou pleš (tonzuru), oholené nebo vystříhané místo na temeni hlavy, která byla znakem toho, že duchovní přijal svěcení. V. 410 pojiet se mnú calet v Praze — narážka na Celetnou ulici, v níž se pro- dávaly calty (druh pečiva) a kde byl soud pro spory mezi členy university a laiky, pokud byli laikové obžalováni („pohnáni“) některým členem university. V. 444 budeš ty utopen v měše — v tomto verši bývala viděna narážka na uto- pení Jana Nepomuckého, avšak zbytečně, protože podobný trest býval běžný i dříve. Svár vody s vínem V. 53 za víno nic netbají — na víno (dbáti zač). V. 85 z svý vóle — svévolně. 12 — Satiry 177

Strana 178
V. 87 ažť se umdli na svém životě — až zemdlelo jeho tělo. V. 39 k tomu se opie — přechodník přítomný od opíti se. V. 96 nesieše jej v třetie nebe — středověcí teologové uznávali pluralitu nebes (srov. biblická rčení nebesa nebes, třetí nebe, všecka nebesa). Štítný v Řečech besed- ních reprodukuje scholastické učení o nebesích asi takto: Vůkol pevné a nehybné země běží (= točí se) vody, nad nimi povětří, nad ním ohnivý kruh. Dále je osmero nebeských pater; s prvním se otáčí měsíc, s druhým Merkur, s třetím Venuše atd. (Pokud jde o počet a pořadí, toto učení navazovalo na ptolemajskou nauku o sfé- rách.) Nad osmým patrem je „nebe prvého pohnutí“, které se nejprudčeji otáčí, nad ním dále nebe křišťálové, stojící bez pohnutí, a nejvýše je nebe duchové (pla- menné), v němž je sídlo svatých a vidění boha. V. 97 ant — a on. V. 114 nenie oheň, země, vietr a voda? — jsou míněny čtyři živly, tj. vzduch, voda, země a oheň. Středověk (podle aristotelovské fyziky) věřil, že veškerý vidi- telný svět je složen z těchto čtyř elementů. V. 116 jimižto — čímž (rozuměj čtyřmi živly; vazba podle smyslu). V. 120n. duchem svatým počištěna bieše, nebo se nad ní před věkem vznášíše — srov. I. knihu Mojžíšovu (Genesis) 1, 2: „Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a duch boží vznášel se nad vodami.“ V. 134n. žet napřed dadie pitie sprostnější, a potom pak po něm lahodnější— narážka na Kristovo proměnění vody ve víno v Káni Galilejské, o němž vypra- vuje Janovo evangelium v 2. kapitole. (Srov. 2, 10: „A řekl mu: Každý člověk nejprvé dobré víno dává, a když by se hojně napili, tedy to, kteréž horší. Ty za- choval jsi víno dobré až dosavad.“) V. 138 protož mne potom, lahodnějšie — proto potom (tj. po vodě) mne, které jsem lahodnější (dal na pití). V. 140 byť — aby. V. 149 kdyžto nad studnicí seděl . . . — narážka na Janovo evangelium, kap. 4, kde se vypravuje o tom, jak Kristus požádal u Jákobovy studně Samaritánku, aby mu dala píti. Při té příležitosti pronesl slova: „Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.“ (Verš 14.) — Samaritáni byli obyvatelé krajiny kolem města Samaří (severozápadně od Jeruzaléma); tvořili samostatnou politickou i náboženskou obec nepřátelskou judskému Jeruzalému. Židé je nenáviděli a štítili se jich. (Srov. také poznámku k v. 226n.) V. 156 teku již z rajského kořenie — podle I. Mojžíšovy knihy (Genesis) bůh určil v asijské krajině Edenu prarodičům Adamovi a Evě za bydliště zahradu ráj. „A řeka vycházela z Eden, k svlažování ráje, a odtud dělila se, a byla ve čtyři hlavní řeky.“ (2, 10.) Podle bible to byly řeky Pison, Gihon, Hiddekel (= Tigris) a Eufrat. V. 160n. Nebo u vinné mé jahodie nelzeť jest tuto přijíti vodě — neboť do mých vinných bobulí (jahodie = jahodí, sg. kolekt.) nemůže se dostat voda. V. 181n. v rybníce, v kterýž anjel stupoval, mnohéť jest nemocné uzdravoval — 178

Strana 179
míněn jeruzalémský rybník Bethesda, srov. Janovo evangelium 5, 4: „Nebo anděl jistým časem sstupoval do rybníka, a kormoutil (= hýbal) vodu. Protož kdož nejprvé sstoupil po tom kormoucení vody, uzdraven býval, od kterékoli nemoci trápen byl." V. 187 toť já také vědě však — to já také zajisté vím. V. 196 Poněvadž apoštol, také buoh celé — protože apoštol a také bůh uzdravují (plurál podle smyslu). V. 197n. Timotheus na svém těle uzdraven byl v svém životě — Timotheus, po- tomek otce pohana a matky Židovky, byl obrácen na křesťanství apoštolem Pavlem a stal se jedním z jeho nejhorlivějších pomocníků. Do Nového zákona jsou pojaty dva listy Pavlovy k Timotheovi. V prvním radí Pavel Timotheovi: „Nepí již více vody, ale vína skrovně užívej, pro svůj žaludek a časté nemoci své.“ (5, 23.) V. 205 Kéž Náman byl zdráv vínem? — Cožpak . . . ; Náman, syrský voje- vůdce, který byl prý malomocný a uzdravil se tím, že se umyl na radu proroka Elisea sedmkrát v Jordáně. (II. kniha královská 5, 14.) V. 226n. Samaritán byl jest raněn, potom svého neduhu jest zbaven — narážka na podobenství o milosrdném Samaritánu, o kterém se vypravuje v Lukášově evangeliu (kap. 10). Podle bible však nebyl raněn Samaritán, nýbrž Žid; Samaritán se ho ujal a omýval jeho rány olejem a vínem. V. 241n. V Písmět toto psáno stojí . . . — srov. žalm 46, 5: „Potok a pramenové jeho obveselují město boží, nejsvětější z příbytků nejvyššího." V. 292 podobenstvie Starého zákona — o křtu Páně v řece Jordáně pojednávají všechna evangelia (Matouš 3, 13—17; Marek 1, 9—11; Lukáš 3, 21n.; Jan 1, 31—34). „Podobenstvími“ jsou míněny ty výroky nebo výjevy Starého zákona, v nichž se vyskytují zmínky o vodě a které křesťanští vykladači vztahovali na Krista (např. Izaiáš 55, 1; Zachariáš 13, 1). V. 294 kdyžť jsem tekla z jeho boka viz 311. V. 311 Tot krev má a z boka jest mého — narážka na Janovo evangelium 19,34: „Ale jeden z žoldnéřů bok jeho (= ukřižovaného Krista) kopím otevřel a hned vyšla krev a voda.“ (Tím se vojín přesvědčil, že Kristus již zemřel.) V. 352 mnět — přechodník (domnívaje se, že by byl tím [ = proto] lepší). V. 373 jest tě Kristus proměnil u mě — jde o první Kristův zázrak při svatbě v Káni Galilejské. (Srov. pozn. k v. 134n.) V. 380 mnět, byť měl — domnívaje se, že má („že by měl“). V. 385 styď se, víno, skutku zlého — styď se, víno, za zlý (špatný) čin. V. 386 nebo se otec Noe opil z tebe — Noe, biblická osoba, otec synů Sema, Chama a Jafeta. Bible vypravuje, že Noe zachránil sebe a svou rodinu před po- topou (jíž bůh potrestal hříšné lidstvo) tím, že vybudoval na boží pokyn pevný koráb (Noemova archa). Po potopě vzdělával zemi a založil vinici. „A pije víno, opil se, a obnažil se uprostřed stanu svého. Viděl pak Cham, otec Kanánův, hanbu (= ohanbí) otce svého, a pověděl oběma bratřím svým vně. Tehdy vzali Sem a Jáfet oděv, kterýž oba položili na ramena svá, a jdouce zpátkem, zakryli hanbu otce svého; tváři pak jich byly odvráceny, a hanby otce svého neviděli.“ (I. kniha 12* 179

Strana 180
Mojžíšova — Genesis — 9, 20—27.) Cham byl ve středověku pokládán za typ člověka surového a bezohledného. V. 395 když Lot opil se tebú i vydal plod — Lot, biblická osoba, syn Abraha- mova bratra Hárana. Podle bible se usadil v městě Sodomě, a když byla Sodoma pro hříšný život svých obyvatel zahubena ohněm, byl vyveden andělem a ukryl se s dvěma dcerami v jeskyni. Dcery ho tam opily vínem a souložily s ním, aby zachovaly otcův rod, který by po ztrátě Lotovy ženy vymřel. Z tohoto spojení se narodili synové Moáb a Ammon, od nichž se odvozují v bibli Ammonité a Moá- bité. (I. kniha Mojžíšova — Genesis — 19, 30—38.) V. 396n. vlastnie dcery své vlastnie učinil matery — vlastní dcery učinil skuteč- nými matkami („své vlastnie matery“, tj. vzal jim povahu dcer a dal jim vlastnost matek). V. 399 na jich zbytku lidem vzcházie — vzniká z jejich bohatství. (Zbytek = to, co je nazbyt, co přebývá.) V. 406—409 — Nebo a proto jsou souvztažné spojky (poněvadž — proto). Smysl v. 406—411: Ježto se voda sápala na víno a mistr se už toho bál, proto (tedy), aby se nestala škoda a voda vína nezabila — potom by snad mistr neměl co pít — chtěl rád spor ukončit. V. 450 mše bez vína nemóže býti — podstatou mše je „proměňování“ chleba v tělo Kristovo a vína v jeho krev. V. 451 vodyť jest také k vínu vždy přiliti — při mši se mísí víno s vodou. V. 455 Byl by podoben k Jidáši — srov. pozn. k Desateru, v. 222. V. 473—474 ktož pije viece vína nežli vody; nebo ktož chce viece vody píti . . . — pije-li někdo víc vína než vody; neboť chce-li někdo pít více vody . . . O ženě zlobivé V. 52n. že budevě zle bydliti, budú se nám lidé smieti — lidé se nám budou smát, že budeme spolu žít ve zlém. V. 64 bych — že bych. V. 93 by proti mně chtěla — že bys proti mně chtěla. Druhé zpracování Desatera V. 2 k hoře jě Sinaj byl přivedl — podle II. knihy Mojžíšovy (Exodus), kap. 19, přikázání byla ohlášena Židům na hoře Sinaj. V. 5—6 jehož Termět z vody vzala, ta královna jej vzchovala — narážka na II. knihu Mojžíšovu (Exodus), kap. 2. Zde se vypravuje, že faraón dal rozkaz, aby byla v Egyptě zabíjena novorozeňata mužského rodu. Jedna žena z pokolení Lévi chtěla své novorozeně zachránit, a pokusila se je proto dostat do egyptské 180

Strana 181
rodiny. Napřed je po tři měsíce skrývala a pak je položila v košíku do Nilu mezi rákosí tak, aby voda košík neodplavila. Tam našla dítě faraónova dcera, a ta je dala vychovat a přijala pak za své. Na památku jeho nalezení dala chlapci jméno Mojžíš, tj. zachráněný z vody. — Jméno faraónovy dcery bible neuvádí, ale podle židovského historika Josefa Flavia (37—95) se prý jmenovala Thermuthis. V. 7—36 — líčeno podle II. knihy Mojžíšovy (Exodus), kap. 19 a 20. V. 12 svých loží daleci byli — srov. 1. c. 19, 15: „I mluvil k lidu: Buďtež hotovi ke dni třetímu; nepřistupujte k manželkám svým.“ V. 15 k hořě — rozuměj k hoře Sinaj. V. 52 leč buďte jemu třie kostely — i kdyby měl tři kostely (do kterých by se mohl jít modlit). V. 53 by mohl — mohl-li by (tj. myslí na to, zda by mohl uvidět „ženskú tvář“, a jak by s ní mohl hřešit). O hříšnících V. 2 učini sč Židem — bude se chovat jako žid, tj. bude lichvařit. (Ve středověku církev zakazovala křesťanům půjčovat peníze na úroky, protože v tom viděla lichvu, a tak se peněžnictví dostalo do rukou židů.) V. 14 a buch prolil — ačkoli bůh prolil. V. 23 dábel v kravie tváři — dáblova hlava se někdy zobrazovala jako ro- hatá hlava kravské podoby. V. 52 ano toho na mále bude — však ono toho bude namále, však ono to nebude dlouho trvat. V. 74 ano krev nevinná křičí? — když . . . V. 86 at s Kainem v pekle bydlé — o Kainovi viz pozn. k Desateru, v. 252. V. 123 v prst vložie — uloží do hlíny (prsti), tj. pohřbí. 181

Strana 182
SLOVNÍČEK U každého výrazu odkazuji na některé typické místo v textech a podle potřeby uvádím i příklady. Při tom užívám těchto zkratek: Des Desatero kázanie božie; Šv O ševcích; Konš O konšeléch nevěrných; Kov O zlých kovářích; Slad O sladovní- ciech: Laz O lazebniciech; Röz Réznik; Pek Pekař; Liš O lišcě a o čbánu; Podk Podkoní a žák; Svár Svár vody a vínem; Žena O ženě zlobivé; Des II druhé zpracování Desatera; Hř O hříšnících. A ale (Des 379); ačkoli (Des 726, 1133) ač (Des 443, 449, 689, Röz 59, Žena 41) jestli ale tu, tehdy (Des 160); aspoň (Podk 155); tedy, tak (Žena 2) ano: ano s něho šaty berú (Podk 207) kdyZ oni...; ano samostfiel u boka (Podk 374) ale... at: tféba-lit, at jeho prodám (Des 892) potřebuješ-li, já ti ho prodám až: až drčvnie tri vść navrâci (Sv 64) tu, tak... Běh (Podk 299) způsob života běhař (Des 634) běhoun, posel bercé (Des 758) kdo bere berně (Des 609) daň běs (Des 200) ďábel bezděky (Liš 43) proti své vůli biednicč (Des 1148) nevčstka biřic (Podk 449) pochop, kat bliz (Des II 15) blízko bobtati (Liš 79) žbluňkati, bublati bosák (Des 871) mnich františkánského Zebravóho řádu brada (Podk 18) vous brachek (Žena 78) miláček, milovník (pův. bratříček) bratřec (Des 231) bližní (pův. bratříček) brav (Rsz 4) dobytek brunát (Des 894) hnódó sukno 182 bFieżek (Liš 28) vršek, stráň bydliti (Sv 159, Žena 52) žíti bydlo život (Šv 157); stav (Podk 53, Svár 440) býti: kak mi, matko, býti tomu ? (Des 571) jak se mám, matko, zachovat (v té věci), co mám učinit ? Calta (Podk 410) druh pečiva cóle jistě, určitě (Des 415); úplně, na- prosto (Des 462) celeti (Svér 196) uzdravovati cëlo (Des 111) viz céle co (Des 431) prod cudny (Des 285) pěkný Čáka (Podk 394, Svár 228) naděje často: ukrádajč málo často (Des 926) ukrádaje sice málo, ale často čiest (Des 709, 977) část čin: plným činem (Svár 206) úplně číti cítiti: již nečil sebe (Svár 387) již se necítil, nevěděl o sobě črniti (Des 126) černiti črt (Des 126) čert črtek (Šv 134) čertík &enie (Svár 179, bible Darovati nëkoho (Des 182) obdarovati dafiti (Podk 260) obdarovati dědina (Des 248) zděděný majetek 

Strana 183
dešíky (Podk 25) tabulky dercč (Des 757) kdo odírá dieka dík: bral by u velikú dieku (Des 988) velmi vděčně dielo (Des 714) práce; výsledek práce, hodnoty prací vytvořené diet konati, vykonávati: děje trh (Des 390) koná trh, smlouvá se dievka (Des 959, Žena 7) služka dlítí (Liš 54) prodlívati dobrojtro (Des 885) dobré jitro dobrovolen: sem sám dobrovolen sobë (Podk 250) jsem sám svým pánem dobrj: dobrá mají (Podk 61) mají se dobře dobyti, dobyti (Kons 50, Kov 8, Slad 5, Pek 8, 12, Svár 275) dosáhnouti, ziskati, opatriti dobyvati (Des 1114) ziskévati, nabÿvati dóstojen (Des 137) hoden doviniti s£ (Des 326) proviniti se dovoditi dovádéti: &istota v ráj nedovodt, jenZ ot srdcë nepochodi (Des 261n.) čistota, která nepochází od srdce, nedovede do ráje drahný (Des 1070) pěkný, znamenitý druh (Hř 46) bližní druhé po druhé: budet láti druhé (Žena 5) družec (Des 236, 1045) druh, bližní drżóti (Des 257) zachovévati dtéve (Svér 429) dříve dřčvní předešlý: dřčvnie tři navráci (Šv 64, 80) vrátím tři předešlé (groše) dřevo (Svár 267) strom dska (Des 18, 25) deska duëé dech: svi dudi v se uvleka (Zena 30) zataje v sobě dech dvorně pěkně, zdvořile (Šv 19); mizerně (v ironickém smyslu, Slad 29, 33); po dvorském způsobu (Podk 33) dvorný (Des 280, 476) pěkný dvořák (Podk 41) člověk od dvora, dvorský služebník dvořenie (Podk 51) služba u dvora dvořiti (Podk 52) sloužiti u dvora Ež (Des 214) že Haditi (Des 913) haněti, tupiti haklik (Podk 376) háček hanba (Svár 393) ohanbí hlasec (Des 286) hlásek hlava klas: tepa v hlavu pšenici (Podk 433) mlátě pšeničné klasy hlédati (Des 167) hleděti hlúbe (Liš 80, Hř 56) hlouběji hod hostina: vyhnati z svých hod (Des 328) hoditi (něčemu) starati se: svému zdraví hodě (Svár 210) hole (Podk 77) přímo, bez obalu hospoda (Des 55, 59, Des II 46) pán hověti (Des 738, Liš 71, Hř 15) býti sho- vívavý, povolovati hróza (Des 84, 1060) hrůza hrze (Svár 109) hrději hfada (na hféd£) bidlo (Des 108); bidlo na kterém sedají slepice (Podk 265) hfbelce (Podk 42) hfebélko na hfebelco- vání koní hřbieti (Hř 22) býti pohřben hřčbí (Kov 60) hřebík hřeblo (Slad 41, 52) hrábě, rozhrabo- vadlo hřmet (Podk 469) hřmot hubenec (Šv 95) bídník, darebák hubenice (Liš 50) ubožačka hubený ubohý, ničemný (Des 206, Podk 183); ďábel (Hř 126) hudenie (Des 178) hudba hiż(8) (Des 1134) houŻev, provaz Chlap (Podk 331) poddaný sedlák chlapstvo (Des 599) poddaní chot (Des 163) oblíbenec 183 

Strana 184
chovati sě čeho (Des 118, 259, 1183, Kov 2, 4) vystříhati se; chovaj se pak na večeři (Žena 33) dej si pozor při večeři chrústek (Liš 4) brouk chtieti: nechtěj i vrahu téj škodě (Des 506) nepřej ani nepříteli tu škodu; chtiece blúdie (Des 795) vědomě bloudí; dietky chtie hladem zemřieti (Šv 14) hladem zemřou chudinice (Des 628) chudina (zdrobněle) chudomačka (Svár 190) hubené jídlo chutnější (Svár 141) lepší mysli I (Des 506, Šv 55) ani; a tak (Des 657) inhed (Podk 146, 152, 162 atd.) ihned Jahodie vinné (Svár 160) hroznové bo- bule jedinú (Liš 65) jedinkrát jedne viz jedno jedno (Des 120, 469, 787, Liš 9, Kov 33, Podk 176, Svár 417) jenom, pouze jělitník (Řěz 56) kdo dělá jelita (řez- nický pomocník) jeliž teprv až: jeliž se kúpal u vodě (Svár 209), jeliž jiej oběcě (Des 578) až když jí slíbila; dokud ne: jeliž bude střěla vyňata (Des 835), jeliž bude vráceno (Des 829) jěšit, jěšiut marnost, nicota: v jěšit (Des 117), v jěšiut (Des 1168) nadarmo, zbytečně, bez potřeby jěšiutně (Des 119) marně, nadarmo jhřěc (Des 91) herec, kejklíř jiezvený (Des 437, 816) raněný jícha (Podk 85, 119 atd.) polévka, omáčka jinde jinam: jinde schová najvěcší (Slad 24) jiný: pro jiné z jiného důvodu (Podk 325) Kabelka: stul kabelku (Svár 336) zavři ústa (pejor.) kadyž (Podk 332) kudy kak (Des 27) jak kako (Des 34) jak: až sě kako hoře stalo (Des 530) nějak karnáček (Des 282) svrchní šat bez ru- kávů katrčě (Šv 153) chatrč kázán (Šv 87) ukázněný kázanie (Des 6, 19 atd.) přikázání kázati říci: (dar) kaký by směla kázati (Des 576) jaký by ses odvážila říci, co by sám kázal (Konš 46); rozkázati: kázal by jeho jieti (Des 349); trestati (Žena 65, 68, 70, Podk 240); sbožnát sě káží hubenými (Des 545) šťastní si berou poučení z nešťastných káz(e)n poslušnost: nejmajíce božie kázni (Des 288) nemajíce poslušnosti k bohu, aby v kázni přebývali (Des 23); trest: dojde v kázn jich duše (Des 962) ké (Liš 53) kéž kehdyžto (Laz 12) když kéž (Svár 205, 207, 215) copak klam (Podk 347) žert klamati (Žena 25) žertovati klécěti (Kov 52) kulhati klejnot (Des 340, 360) ozdoba přílby (součást rytířského znaku) kloniti ohýbati se: tit se psotú klonie (Podk 67) ohýbají se bídou kmet (Des 654) poddaný sedlák kmoška (Des 888) kmotřička kocovník (Des 916) prodavač v kotcích koláč (Pek 29 atd.) koláč; dar, úpla- tek (Des 464, Konš 69 aj.) konieř (Des 915) obchodník s koňmi jistina (Pek 32) kapitál vložený do něja- kého podnikání jmě (Des 13) jméno jutřně (Des 159) jitřní mše 184

Strana 185
kostečník (Des 968, 1021) hráč v kostky kotiti së (Lis 38) kutáleti se kozie nohy (Des 1018) paklíče kóžč: zlá kóžé (Šv 119) nevěstka krdjéti (Des 942, 947) stříhati (u krej- čího) kromě jenom, avšak, ale: kromě tomu pomóże, jenż . . . (Des 439) pomůže jen tomu, kdo . . ., kromé nynie ne- mám nasnad (Des 856) jenomže teď nemám poruce, kromě pro pamět či- ním to (Des 949); až: kroměž se v tom neznáte (Podk 70) až na to, že si to neuvědomujete; leda že: kromě leč by byla hlucha (Podk 165) kropenina (Des 895) kropenatá látka krópě (Des 207) krůpěj křivelně (Konš 6) nespravedlivě křivý (Konš 4) nespravedlivý křižovník (Des 601, 872) člen mnišského křižovnického řádu kukla (Podk 20) kápě kunšt (Des 391) umění kúpě (Des 388) zboží na prodej kvas (Des 970, Podk 340) hody, hodo- vání kyjčvý: kyjévá rána (Des 324, Podk 104) rána kyjem Lakomý lačný, chtivý: kaž sč lakomým postiti (Des 821) lakota (Svár 86) nenasytnost, latnost, obZerstvi lankrabé (Des 598) říšský hrabě lćci (Podk 301, 306) lehnouti si leč: leč buďte jemu tFie kostely (Des II, 52) i kdyby měl tři kostely lekovati ló&iti, lahoditi: tiem lekuje své- mu břichu (Podk 80) lehodé tím svému břichu lemiez (Konš 86) trám léně (Podk 257) lenivě lepí (Svár 352) lepší letně (Des II 7) pěkně; nuzně (ironicky, Podk 417) lib — lib (Rèz 13) bud — bud libo — libo (Des 648) at — nebo: libo málo — libo velé (= mnoho) lidmě (Řčěz 21) před lidmi, naoko lichviti (Des 50) lichvafiti lichy (Podk 419) bidny, darebny liknovati zdróhati se: musie se vod ne- liknovati (Svar 64) nesmf se vyhybati vodě, štítit se vody listivé (Konš 66) lstivě literát (Podk 450) vzdělaný člověk lotři (Des 625) služebnictvo, chasa láüteti na se (Podk 146) hézeti na sebe lzč: ébána lzé mluviti nebieše (Liš 67) džbán nemohl mluvit Mécèti (Rëz 16) ohmatévati málo: ukrádajé málo často (Des 926) ukrádaje sice málo, ale zato často marný (Des 67, Svár 367) bídný, cha- trný mdleji (Des 685) mdlejší mdlý (Svár 168) slabý, nepevný měděnec (Des 188) měděný peníz milost (Des 537, Zena 91) láska minůúti: to vše mina (Kov 35) přešed to všechno mlčky; nás mine tüha (Podk 158) opustí nás tesknost mnieti (Des 330, 907, 910) domnívati se mocen: bych jáz byl kováfé mocen (Kov 55) kdybych měl moc nad kovářem modlitevník (Konš 12) kdo se za někoho modlí mrzatý (Svár 277) ošklivý mrzëtà (Des 221, 1024) byt protivny, působit ošklivost mrzutý (Des 432, 1137) mrzký, ošklivý, šeredný můdřejie (Des 869) moudřejší mútiti ač (Konš 48) rmoutiti se muZébojcé (Des 235, 245) vrah 186 

Strana 186
myšlenie: měl myšlenie k tomu (Svár 418) myslil na to Nábožnička (Des 483) nábožná žena nadieti sé mít naději: když sě jinoch nadéjiese (Des 531) nalezovati (Des 739) nalézati nalit (Des 294, Li$ 52) ejhle, hle naloëiti straniti nékomu: vy vždy vínu naložíte (Svár 56) namiesti sč (namatu, namčiteš) (Podk 271) namanouti, nahoditi se napytlovati (Pek 9) prosíti násilně (Svár 118) velice, náramně násilník (Des 848) utiskovatel nasnad (Des 856) poruce nebo (Liš 68) neboť, protože nebožtík (Podk 419) nebožák nebt — nebo (Šv 79n.) buď — nebo nedodávati nedopláceti: osmě krošiev ne- dodáváchu (Des 900) nekázán (Des 174, Šv 86) neukázněný, neslušný nemilÿ: paklit jest nemilé proč (Žena 15) hněvá li se pro něco nenie: mluvíš na mě, jestot nenie (Podk 441) říkáš mi nepravdu (,„to, co není'*) nepile (Des 128) nepóée, nedostateóny düvod neplnj: své viery neplnj (Sv 96) ktery nesplní slib nepřiezn (Des 248) nepřízeň, nepřá- telství neroda přesycení: do nerody (Podk 89) do nevole, až se nám nechce neroditi (Des 148, 562, Šv 139, Podk 227, 381) nechtíti nerovně (Des 134, Slad 34) nespraved- livě neřádně (Svár 389) nenáležitě nesklidnÿ popudlivý: feë nesklidnd (Podk 292) 186 nesměti (Des 501) neodvážiti se nesmiera nestřídmost: všaks ty již ne- smiery počátek (Svár 237) nesmierný (Des 79, 112 atd.) nestřídmý netdhnüti nevéhati: netáhneš ot ňeho jéti (Kov 51) sotva od něho jedeš; toho řéci netaže (Liš 87) sotva to do- řekla; netaže toho dořéci (Podk 811) sotva to dořekl; netáhneť dluhóv zbýti (Podk 371) jen co se zbaví dluhů nevelé (Des 1010) nemnoho nevěra (Řěz 17, Slad 16) faleš, ne- poctivost nevěrně podvodně: nevěrněť mece (Šv 75) nevěrný (Řěz 43, Hř37, 51) falešný nezbeden: z svý vóle byl jest nezbeden (Svár 85) ze svévole si vedl nevázaně nic skloněný tváří k zemi: tú chodie 8 avú věrú nici (Des 42) nice (Liš 10, Podk 276) nic nicë dolü: &rt vnese u peklo nicé (Des 364) micí složený tvar k „nic“ ničs (Des 52, 692) nio niestéjé (Lis 15) peo nikda (Des 969) nikdy nikte (Des 442) nikdo noha: kozie nohy (Des 1018) paklíče nunvicč (Des 396) jeptiška núzč (Rčôz 23) škoda Obdržčti (boj) (Svár 11, 13) zvítěziti obécievati (Des 578) slibovati obelhaviti (Kon& 43) zchromiti obcházeti se (Podk 296) protloukati se, Ziviti se obchoditi së (Rëz 1) Ziviti se; obchodie së po řemesle (Laz 27) zaměstnávají se řemeslem oblepšenie (Des 20) polepšení oblüditi (Li& 52) oklamati obrániti se (Podk 434) ubrániti se obizóti (Des 1112) klamati; tupiti 

Strana 187
obyčej: za obyčej (Podk 177) jako ze zvyku odejíti někoho (Svár 93) odejíti od ně- koho oděníce (Des 792) oděv odplata: v odplatu (Podk 13) navzájem odpověděti se něčeho (Podk 48) zříci se něčeho odpuščenie: bráti odpuščenie (Podk 222) loučiti se ofčra (Des 188) oběť, obětování, peně- žitý dar při bohoslužbě oférovati (Des 154, 161, 171 atd.) obě- tovati ohlubnicé (Lis 57) roubeni okasalÿ (Podk 33) vystrojenÿ omráčiti se (Podk 486) zdržet se do soumraku omysliti obmysliti: zajtra mě bóh omyslí (Laz 20) zítra si na mne bůh vzpo- mene (a dá mi nějaký dar) omyjtiti (Podk 131) obrati ondy: až bude ondy zimě (Podk 302) až nastane zima opak (Liš 29) obráceně, zpět opatřiti pohlédnouti: opatf svi postavu (Svár 169) oplyvati (Des 932) tonouti, topiti se opravovati se (Des 430) polep&iti se opfiect (opfahu, opfeZe$) rukwu (Podk 459) napfáhnouti opséti (Des 512) zméniti se v psa orudí (Svár 347) nádoba osdzëti (Des 274) lékati osidlati (Hi 105) uloviti do osidel ospe viz osûti ostatek: tiem velebným ostatkem (Svér 113) základem, podstatou ostati čeho (Žena 39) zanechati ostáti (Kov 24) odolati ostaviti së čeho zanechati něčeho (Des 955, Slad 51, Řěz 59, Podk 420); ostaviti se v něčem zůstati v něčem (Podk 54) ostuditi (Podk 64) omrzeti ositi (ospu, ospeś) (Slad 36) obsypati oKiti: o&iji lice (S$v 104) udefím t& po líci otdzati sł (otieżi, otieżeś) (Des 887, Konś 16) optati se otdávati (Des 710) odkazovati othraditi oteviiti, odzétkovati: lahvici othradi (Des 1089) otchoditi odchazeti: i zakładów otchodź (Šv 146) opouští (tj. prohrává) i to, co zastavil otieže ho viz otázati otjímati (Des 593) odnímati otlúčiti odloučiti, vzdáliti: ja? otlúčen bo- Zieho licë (Pek 58) otplata (Des 65) odměna otpovëdëti odfici: cèle otpověděla (Des 462) úplně odřekla otpustiti (Des 1076, 1081) dovoliti otpúšččti (Des 224) odpouštěti, nedě- lati něco někomu otrapa (Svár 94) omámení otrpěti (Des 943) strpěti otržn (Des 293) vějička otśpileti: buoht otśpilć takjm (Des 130) bůh se takovým odmění stejným způ- sobem ottáhati (Liš 76) odtahovati ottušiti (Šv 61, Kov 30) odpověděti otviséti: plachta na něm otvisla (Šv 150) plachta volně na něm visí (nepřiléhá) ovniet (Des 916) hrnčíř Pacholek (Podk 191) čeledín pakost (Des 499) neštěstí pakostiti (Des 958) škoditi panoše (Podk 215) panoš; pomocník (kóz 56) panošic (Des 603) dvorský služebníček panoška (Podk 283) dvorský služebníček 187 

Strana 188
partéka (Podk 84 atd.) krajíc chleba pásec (Des 285) pásek pasobřišec (Des 80) břichopásek páteř (Des 781, 841) otčenáš pété (Sv 89) starost; nemám péte na . . . (Podk 342) nedbám na... pesky (Podk 122) jako psa płstovati koho (Svśr 95) držeti v náručí pět (Šv 79) pětka: tu pět provrhu tu pětku prohrám (v kostkách) pile: co pile mým smutkem tobě védéti (Des 431) proč máš napilno vědět o mém smutku pinta (Svár 281) máz (asi 1,9 litru) piséba (Des 178) pištba, hra na píšťalu pivnicé (Des 98) sklep pleš (Podk 443) mnišská tonzura pléška (Podk 293) pampeliška ploditi: skutkem plodie (Des 263) kona- jí; plodie šosy (Des 609) ukládají do- movní daně; macechu velé ploditi (Des 749) rozkazují zahrnovat laskavostí macechu po pro: smrt po duši prišle (Hř 112) poctiwě (Podk 6) slušně, zdvořile podpiti se (Svár 379) podnapiti se pohnati (Podk 408) pfedvolati k soudu póhon (Podk 278) pühon, soudní obsilka pohostinu (Podk 4) jako host pohrděti (Des 461, 550) pohrdnouti, zhrdnouti pochlebovati zlepšovati jídlo: jedinét tebú pochlebuji (Svár 331) pojieti (Des 403, 456 atd.) pojmouti za Zenu pokoj nestarání se o něco, bezstarost- nost: a niú máš svéj pokoj (Des 470) pokotiti sč (Liš 33) skutáleti se pokusiti (Žena 21) zkusiti pomluva (Des 549) rozmluva pomnieti pamatovati (Des 166); pomys- liti (Pek 1) pomoc (Des 631) mimořádná daň 188 pomoci: pomohu toho také (Svár 302) pomohu také k tomu ponožka (Des 272, 296) volavka poprávcé (Des 246, 1100) vykonavatel práva popraviti (Rëz 11) spraviti popralek (Podk 213) paprsek pośpileti viz śpileti postava (Podk 16, Svár 169) podoba, tvářnost potáhati (Liš 75) táhnouti potaz dotázání, rada: beze všeho potaza (Sv 51); kdyż sč vrátichu z potaza (Hř 43) potázati s6 (potieżi) (Konš 15, 61) roz- mysliti se potěščiti (Liš 21) vléci se povetšelý (Podk 35) sešlý pověstka (Des 1070) povídka poviz (Šv 15) pohleď povzniti (Podk 166) zazniti poznati: (slepice) se nepozná (Podk 339) s tou je konec poznávati vyznávati: tos mě vešdy pozná- val (Des 1011) požitek (Svár 465) užitek poëiti (Svér 147, 152) zažíti, stráviti pravdu praviece (Podk 358) jen co je pravda pravenie (Des 177, Podk 245) vypravo- vání právě (Des 1050) spravedlivě, opravdu, řádně pravý (Des 1054, 1101, Konś 6) spra- vedlivy preč (Laz 16) pryć probyti (Slad 6) prospdti prodajny (Sv 20, Réz 4) na prodej prodlenie: chceš-li prodlenie svému zdraví (Podk 424) prodloužit své zdraví prodliti něčemu (Podk 401) prodloužiti něco 

Strana 189
prodKieti: zlú plachtu prodra na sč (Sv 147) rozprostřev na sebe špatnou plachtu pronésti (Des 449) prozraditi proséd (Liš 48) uprostřed prost: že prost budeš (Podk 313) že budeš hotov (tj. prost dalších pracovních povinností) provrci (Šv 68) prohráti (ve hře v kostky) préeti (Podk 336) prchati pruhatina (Des 896) pruhovaná látka pfébijéti, pfébiti (Des 762, 763) loupiti, olupovati pfébojnik (Des 847, 967, Hř 9) zbojník, lupič přčbývati (Šv 1) žíti přehubený (Podk 111) přeubohý płekaziti (Podk 406) učiniti překážku, uškoditi préluditi (Des 397, 472) ošáliti, oklamati pféludnik (Des 794) podvodník přčluzovati (Des 353) podváděti, kla- mati pfépusténie (Ht 17) dopu&téni pfésaditi: pfésadiá mi erdce (Li& 30) schvátís płeslyśćii (Konś 32) vyslyśeti pféstäpati (Des 121) pfestupovati ptétrieti: aby to vée pili prétrél (Kov 20) prerezal pfezfiti (Podk 439) pfehlédnouti, pro- minouti pfibijéti (Sv 6) bíti někoho příčina (Svár 38) záležitost, věc přičítati (Des 971) připočítávati (k účtu) přihoditi se (Podk 1) nahoditi se prihovëti (Svár 26) projeviti přízeň přichoditi: nám nic nepřichodí (Des 786) nic nedostáváme přiíjemník (Des 1042) kdo něco přijímá pFijieti sé (Des 339) přichýliti se, při- pojiti se přijímatí sč (Řčz 33) přidržovati se přikázali se (Podk 194) nabidnouti svó slużby příkrov (Des 719) rubáš přiložití vinu (Des 247) obviniti priméëti (Pek 11) pridati primlüivati někomu vytÿkati: primlü- vátať sobě hrubé (Svér 21); primlivati se nékomu souhlasiti: primlivajé ae, ktož chce kterému (Svár 15) přimluviti vyjádřiti se k něčemu; chci se k tomu pfimluviti (Svár 424) příprava (Podk 27) odění, výstroj pfistati (Podk 431) přihlásiti se, dostati se přitáhnůti (Svár 18) přidati se k někomu, např. v hádce nebo rozepři příti (Laz 7) odpírati přivieže (Des 272) přiváže prizrieti o sobë (Podk 454) posterati se o sebe psota (Podk 66, 67) bída ptáti tázati se, žádati: na babč kúzla ptají (Des 46); hledati: ptá měděnce (Des 188), pacholka ptaje (Podk 191) pustky (Lis 3) pustó staveni Rani: za ranie (Podk 100) éasné réno režný (Podk 121) žitný roba služka (Des 432), nevčstka (Des 1137) robě (Svár 401) dítě roboině (Podk 296) namáhavě rodička (Des 547) příbuzná rok (Konš 27, Hř 80) soudní stání rota: tú rotú (Žena 72) tím způsobem rotiti (Żena 11) spilati, hubovati rovně (Kov 34) spravedlivě rovný spravedlivý: dávaj čin rovný (Des 818) rozmetati se (Svár 388) roztáhnouti, roz- valiti se rozpač (Podk 467) rozpaky, nejistota, váhavost 189 

Strana 190
rozpačen: nebyl rozpačen (Podk 197) nebyl na rozpacích, neváhal rozpierati (Röz 36) roztahovati rozvod (Des 327) rozchod rujtaž se (Podk 478) od rváti se rynéř (Podk 361) sluha, který nosil pá- novi meč Řečník (Hř 75) obhájce u soudu řemealo: svým sč řemeslem chvále (Des 94) uměním, dovedností fiedkÿ (Slad 30, Laz 19, 40, Pek 2) málokdo S na: té (látky) mi s sukní zbývá (Des 898) na sukni sagitář (Podk 379) lučištník; nadávka středověkým žákům (asi proto, že se učili skloňování na vzoru „„sagitta“) satrapa (Podk 391) dvorský služebník sběř (Podk 168) čeládka sbožíce (Des 1092, Konä 68) majetetek sbożie (Des 135, 138, 215 atd., Kov 8) majetek sbożny (Des 297) šťastný edieti (Des 557, Kov 31) udélati sen (Podk 470) ten setně (Podk 418) sotva (asi úmyslně pro rým změněno z obvyklého sotně) shladiti (Svár 270) zničiti skládati vymýšleti: skládá ne vz vinu vinu (Des 657) odůvodňuje vinu ne pro vinu (= ne proto, že se stalo pro- vinění) skoliti (Podk 253) skučeti, výti skonati (Svár 292) dokonati, naplniti &koro (Li$ 36) brzo, rychle ekydatà (Des 1103) sliti elibiti zalibiti: v tanci slibiś (Des 163); slibil bych to (Des 454) viděl bych to rád; slibiti se (Svár 357, 463) zalíbiti se &liéné (Des 672) vhodnó elomiti (Sv 110) zlémati 190 slovce (Des 289) slovíčko, řeč elożiti: tomu tisic hFiechów slożł (Des 842) složí s beder (= odpustí) sludéti poslouchati: wu macechu veléc slu- ščti (Des 748) smieti (Des 656, Zena 22) odvážiti se, troufati si smysl (Des 192, 199 atd., Kons 78, Šv 149, Svár 355) rozum snažně (Des 71) snaživě sňatek (Des 751, 966) hlouček lidí, shro- máždění snůbiti někoho (Des 524) ucházeti se o nékoho sok (Des 633) Zalobce sotně (Podk 295) sotva, stěží spiešiti (Des 370) pospichati spustiti (Des 905) sleviti spuzéti (Des 1061) vypuzovati sršeti (Podk 335) prchati statek: statka nenie (Podk 422) nemůžeš stačit, rovnat se stóti (stanu): kde vaši řečníci stanů (Hř 75) kde se octnou vaši právní zástupci; tof ma tvé milosti stane (Kons 54) to bude záležeti na tvé milosti; nesta vína nice na dně (Des 104) nezůstalo; stanú všě jich chytrosti (Hř 77) přestanou státi: (stoju, etojím): kaž oleji tuto státi (Des 1102) nechej olej ustát stavití (Svár 411, 453) zastaviti, pře- kaziti stred (Des 9) medový plást, med střelec (Podk 372) lučištník střieda střídání, řada: již jsi střiedu vy- držala (Žena 67) již byla na tobě řada stuliti schyliti, stisknouti, zaviíti: stul kabelku (Svár 336) zavři hubu styděti se něčeho (Svér 385) za něco se styděti súkati (Podk 30) potahovati sukénce (Des 902) sukénko 

Strana 191
svdda (Des 1180) spor evaditi (Des 240) pfivésti do svády svaditi së (Des 626) rozvaditi se, zne- svékiti se svatiti: mnû svateno (Svér 265) ze mne je připraveno vaření, jídlo svoditi (Des 44) sváděti evódnicć (Des 363) kuplifka svédnitka (Des 484) kuplifka (zdrob- nóle) svódnik (Des 362) kuplif Sanovati (Svár 36) šetřiti šatky (Podk 32) šatečky (pejor.) šččpnicč (Des 366) štěpařka ščivalník (Des 917) obuvník éilink (Des 854) peníz škorně (Šv 20, Podk 34) vysoké kožené boty Hojier (Des 385) závoj 40s (Des 609) domovni dań śpileti (Des 127, 1026, Lis 78) posmivati se, Żertovati Tóhniti: netáhnu něco učiniti sotva něco učiním (Podk 354) take (Des 331 atd.) tak takež (Des 275, 441, 494) právě tak takeže (Des 86) tak tále (Des 96) díl, zástava tápati (Des 954) tonouti tbáti zaé (Svár 53) dbáti na něco téci (Des 159, 117) plynouti, béhati tepati (Des 223, Zena 18, Podk 433) bíti, mlátiti tepruv (Zena 28) teprve téže (Des 556) totéž točenka (Podk 39) biret toliż (Des 837) tehdy; toliž teprv baba šedší (Des 579) potom teprv trank (Des 811) nápoj, lék tresktati (Šv 3) trestati tretovati (Des 198) šlapati trh: dá trh rovný dá rovnou miru (Siad 11); trh dieti (Des 390, 392) smlouvati se trhati (Svér 406, 414) sápati se trošky (Podk 284) trošku trud (Des 156, Koně 17) práce, námaha truditi (Podk 55) namáhati trunk (Svár 36) napití, pití, pitka trip (Des 646) trubec träiti (Réz 21) kupéiti třeba: třéba-liť, ať jeho prodám (Des 892) potřebuješ-li, já ti ho prodám třepačka (Podk 210, 389) hadr (na čiš- tění koní; odtud posměšný název pro podkoního) třieda střídání: pracná třieda (Podk 311) střídání v práci tüha (Podk 158) tesknost tušiti někomu (Hř 103) dávati naději tvář. znak: ďáblovy tváři nechaj (Des 356); tvář nepřátelská (Des 345) tvořec (Des 15, 21, 24 atd.) tvůrce, stvo- řitel, bůh U: u vodu vraziwši (Liš 70) do vody ubéhnuti (Lis 3) vběhnouti udatný zdatny: udatmü ženu jmáš (Des 726) udčný (Pek 42) udělaný udieti (Pek 42) udölati ufati (Podk 442) doufati; ufati si (Svár 415) troufati si uhaniti (Des 429) pohaniti nékoho uhoniti: cos uhonil (Lis 72) co sis uhnal, cos učinil uchovati se (Žena 79) dáti si pozor, vy- varovati se úkruch (Podk 83) krajíc chleba ukydati (Podk 157) pohézeti uleviti (Konš 55) sleviti wmářčti (Des 236) umořovati umlený (Podk 19) uválený 191 

Strana 192
úmysl: zléhos úmysla (Liš 54) máš zlý úmysl upustiti (Des 164) vpustiti usilć (Des 647) práce ustdts (Lis 40) unaviti se ustaviti (Svar 452) ustanoviti uteżeti (Bv 18, Róz 6) ziskati, vydslati utkati (Des 883) potkati wvázati sé v néco ujmouti se něčeho (Des 691, Kons 45); hned sé nati slovy wvdza (Des 425)hned nai začala mluvit wvléci: svá duši v se wleka (Žena 30) zataje v sobě dech Vafnrok (Des 345, 352, 357) svrchní šat oblečený přes pancíř; býval hedvábný a krásně zdobený valchář (Des 917) kdo valchuje sukno vděčný (Podk 244) milý věhlasný (Des 520) moudrý, vyhlášený vej (Podk 126) hle velím (Des 992) mnohem věrdunk (Des 578, Šv 21, Kov 36) čtvrt hřivny, tj. 16 grošů (později více) věrně (Des 610, Podk 423) opravdu, poctivě věrovati (Des 919) zaklínati se vešdy (Des 950) vždy vet: bud s tobi vet (Des 662) budiž tak věc s tebou srovnána vetčas (Šv 86) v ten čas, ihned vězčti býti uvázán: budeš na věky vězě (Konš 88) vóżnik (Rsz 44) hlídací pes viec (Des 869) příště viera (Des 338) věrnost; pod věrú (Des 412) závazně viliti (Des 1132) smilniti vina (Konš 11) pokuta viniti obtdZovati vinou: svi duši tiem vinite (Des 644) vladař (Des 603) správce vniti (Des 1159) vejiti 192 vodné tele (Des 809) vodnatelnoat volen (Des 466) vyvolený vpefiti se v koho (Podk 159, 462) pustiti se do někoho, vjet do vlasů vrah (Des 506) nepřítel vrch (Šv 109, Podk 198, 460) temeno hlavy, vlasy vsaditi: v tu kúpi přietele vsadí (Des 914) přiměje přítele k té koupi vskóżć (Des 377) brzo však hle, zajisté (Svár 187, 287); však by jediného nechal (Laz 29) jen kdyby všake (Svár 172) zcela všaký (Des 334) každý vtoliti sb (Li$ 15) vlézti vykládati (Des 311) vyjímati, vyluco- vati vykupiti s£ (Hf 53) vyhrnouti se vyložený (Des 1136) vybraný, který předčí jiné vylůditi (Konš 66) vymámiti vypraviti (Konš 52) vyprostiti vyprnüti se (Podk 229) zmizeti vyprostiti: nevyprostié roku (Hi 80) ne- budeš osvobozen při soudní při vystaviti (Slad 14, 22) namétiti vystřichati (Kov 3) varovati vystupitt z smysla (Des 199) ztratiti ro- zum vysuté (vyspu) (Slad 35) vysypati vytasiti vyraziti: z krémy vytasé (Sv 148) vyvaliti sé (Des 299) vyprostiti vyvdzati (Konè 62) rozvézati vz proti: chce vz vodu (Des 132), skládá ne vz vinu (= proti vině) vinu (Des 657) vzbuditi (Podk 56) upozorniti vzezřieti někoho (Podk 40) podívat se na někoho vzchopiti (Des 208) uchopiti vzchovati (Des II 6) vychovati vzchytiti (Podk 132) sebrati 

Strana 193
vzimati bráti: dobré pfiklady vzimajte (Des 802) vzkládat? (Des 990) vynakládati vzmluviti (Des 890) promluviti; vzmlu- viti së (Des 574) promluviti vzniknüti (Li$ 91) vyplavati, vyplynouti napovrch vzplozenie (Svár 442) vyplod, výtvor ztáhnüti (vztiehnu): vinu na něm vztieh- nem (Hi 41) obvinime ho vztdzati otézati (Des 412); vinu vztáza (Hř 44) obvinil vztiehnu viz vztdhniuti vztrhati (Des 273, Hi 19) trhati vzhüru, směrem nahoru vzyvati sč (Des 984) nazývati se vždyť (Žena 8) vždy Zacélo (Des 242) úplně, naprosto, na- pevno zadniti (Des 1082) uzaviiti dnem, za- bedniti zâhe (Sv 15) záhy, rychle zahubený (Podk 184) vyhublý zajieti (Kov 59) trochu zachytiti, za- brati do masa (při kování koně) zajimati (Kov 64) zachycovati, zabí- rati do masa při kování základ (Šv 93, 99) zástava, záloha zaklektati (Šv 76) zatřepati zákon řehole: jenž v zákoně chodie (Des 743) zákoník (Des 637) řeholník zamietati (Des 1149) odmítati záponka (Des 386) sponka zasaditi se proti sobë (Svár 107) posta- viti se proti sobě zbaviti nechati s pokojem (Podk 187); zbaviti se (Podk 488) vyhnouti se zbo%ie (Podk 47) majetek zbytek (Svár 399) přebytek, hojnost zbjti (Des 254, 414, 437, 544, 783, Réz 51, 68, Kons 11, 18, Podk 314, 407) 13 — Satiry zbaviti se; pozbýti: zbyla života svého (Liš 96) zdieti së zdéti se (Des 280); stát se: jim se vše zdálo (Podk 127) zdrastiti (Podk 285) zjeżiti zemský (Hř 131) pozemský zjévně (Des 15) veřejně zhoditi (zhozu>zhozi) hraditi zhojiti se: sám se pak bitie zhojím (Podk 241) vynahradim si biti zlá kóžč (Šv 119) nevčstka zlatnice (Svár 252) zlatá nádoba zlost. zlý skutek (Pek 3); nepravost, hfích (Des 267, 766, 876, 1146) zlostiti se (Żena 48) zlobiti se zlý (Des 177) hříšný, nepravý zmácéti (Réz 10) obmatávati znamenati pozorovati, v8imati si: zna- menajte dobfé toho (Des 57) známě (Podk 18) znatelně zóstaviti (Podk 54) zanechati zploda (Svár 115) zplození zpodliniti (Des 283) olemovati zpósobitói (Podk 315) vykonati; uzpü- sobiti (Svár 439) zráčiti se (Podk 485) objeviti se, vyjas- niti se, vyplniti se zrnaty (Svar 416) hruby zruditi se (Podk 201) zemraëiti se ztkamiëiti (Des 281) ozdobiti pentlemi, tkanicemi ztráta (Des 66) škoda ztrava (Réz 6) náklad, vynaložené pe- níze, výživa ztravný (Laz 2) kdo hodně stráví, spo- třebuje ztravicé (Šv 18) jídlo (zdrobňěle) zúfalý (Konš 77) zlý, nešlechetný zvolený (Svár 308) vyvolený z#ti (zkiwu) (Des 630) snisti (Sv 120) na- 193 

Strana 194
Žehnati (Des 503) zažehnávati, vystří- hati se něčeho živiti (Liš 86) nechati na živu život (Svár 87, 198, 348) tělo žváti (Šv 158) žvýkati 194

Strana 195
SEZNAM OBRAZOVÝCH PŘÍLOH Frontispice: Rodina chudých s dětmi (Krumlovský sborník, Nár. museum v Praze, sign. III B 10, str. 217) Královská hostina s trubači (z téhož sborníku, str. 98) 1. Ukázka rukopisu sedmého přikázání (místo, kde-autor hrozí sociální revolucí) 2. Ukázka rukopisu satiry o konšelích 3. Muka zatracených v pekle (Krumlovský sborník, str. 93) 4. Jak člověk hřeší svými pěti smysly (Krumlovský sborník, str. 236) 5. Lenošící ženy (Krumlovský sborník, str. 245) 6. Panna helmbrechtná (miniatura z rukopisu Knížek šesterých o obecných věcech křesťanských Tomáše ze Štítného, NUK v Praze, sign. XVII A 6) 7. Bujný mládenec (Krumlovský sborník, str. 337) 8. Ukázka rukopisu Podkoního a žáka (začátek skladby) 9. Středověký hrad (Krumlovský sborník, str. 229) 10. Středověký písař s knihou (Krumlovský sborník, str. 231) 11. Ukázka rukopisu Sváru vody s vínem (začátek skladby) 12. Uzdravení malomocného Námana (Krumlovský sborník, str. 29) 13. Opilý Noe (Krumlovský sborník, str. 45) 14. Ukázka rukopisu skladby O ženě zlobivé 15. Lamech políčkován svými dvěma ženami (Krumlovský sborník, str. 47) 16. Detail rozvilin s figurálními motivy z bible krále Václava (iniciála „W“ s muž- skou postavou, v druhém obrázku lazebnice) Obrazové přílohy z Krumlovského sborníku a ze Štítného Knížek šesterých byly získány z archívu fotokopií Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze, jemuž patří i můj dík za ochotné pořízení potřebných snímků. 13* 195

Strana 196

Strana 197
OBSAH Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Satiry Hradeckého rukopisu 55 Desatero . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Satiry o řemeslnících a konšelích O ševcích . . . . . 91 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 O konšeléch nevěrných . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . O zlých kovářích 98 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . O sladovníciech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 O lazebníciech 102 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Řězník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Pekař . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Bajka o lišce a džbánu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Satiry Smilovy školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 Podkoní a žák Svár vody s vínem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 O ženě zlobivé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 Přílohy Druhé zpracování Desatera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 O hříšnících . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 O lišce a džbánu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Poznámkový aparát Poznámky ke kritice textu . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Poznámky k výkladu a překladu básní . . . . . . . . . . . . . . . 173 Slovníček . 182 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197

Strana 198

Strana 199
Ve sbírce Památky staré literatury české vyšlo: 1. Jan z Rabštejna: Dialogus. Vydal Bohumil Ryba. Praha 1946 2. Barlaam a Josafat. Přeložil Tomáš ze Štítného. Vydal František Šimek. Praha 1946 3. Staročeské satiry. Vydal Josef Hrabák. Praha 1947 4. Alexandreida. Vydal Václav Vážný. Praha 1947 5. Počátky staročeské mystiky. Vydal J. Menšík. Praha 1948 6. Nejstarší česká duchovní lyrika. Vydal Antonín Škarka. Praha 1949 7. Hynek z Poděbrad: Boccacciovské rozprávky. Vydal Antonín Grund. Praha 1950 8. Marko Polo: Milion. Vydal Quido Hodura a Bohuslav Horák. Praha 1950 9. Smil Flaška z Pardubic: Nová rada. Vydal Jiří Daňhelka. Praha 1950 10. Staročeské satiry Smilovy školy. Vydal Josef Hrabák. Praha 1951 11. Betlémské texty. Vydal Bohumil Ryba. Praha 1951 12. Vavřinec z Březové: Píseň o vítězství u Domažlic. Vydal Karel Hrdina a Bo- humil Ryba. Novočesky přebásnil J. B. Čapek. Praha 1951 13. Václav Šašek z Bířkova: Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa. Z latinského překladu St. Pavlovského přeložil Bo- humil Mathesius. Praha 1951 14. Staročeské vojenské řády. Vydal František Svejkovský. Praha 1952 15. Václav František Kocmánek: Sedm interludií. Vydal Josef Hrabák. Praha 1953 16. Husitské skladby Budyšínského rukopisu. Vydal Jiří Daňhelka. Praha 1952 17. Jan Hus: Knížky o svatokupectví. Vydal Alois Gregor. Praha 1954 18. Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. Vydal Bohuslav Ha- vránek a Jiří Daňhelka. Praha 1957, 2. vydání 1958 19. Jean de Léry: Historie o plavení se do Ameriky, kteráž i Brasilia slove. Vydal Bohuslav Horák a Quido Hodura. Praha 1957 20. Verše bolesti, posměchu a vzdoru. Z časové poesie lidové a pololidové 17. a 18. sto- letí. Vydala Zdeňka Tichá. Praha 1958 21. Dvě legendy z doby Karlovy. Vydal Josef Hrabák a Václav Vážný. Praha 1959 22. Frantové a grobiáni. Z mravokárných satir 16. věku v Čechách. Vydal Jaroslav Kolár. Praha 1959 23. Veršované skladby Neuberského sborníku. Vydala Zdeňka Tichá. Praha 1960 24. Mikuláš Konáč z Hodiškova: Pravidlo lidského života. Vydal Milan Kopecký. Praha 1961 25. Staročeské satiry Hradeckého rukopisu a Smilovy školy. Vydal Josef Hrabák. Praha 1962 199

Strana 200
D STAROČESKÉ SATIRY Hradeckého rukopisu a Smilovy školy K vydání připravil a úvod napsal Josef Hrabák Vydalo Nakladatelství Československé akademie věd Praha 1962 Přebal, vazbu a titulní list upravil Jiří Blažek Redaktor publikace: Hana Nahodilová Technický redaktor: Jindřich Řehák Vydání 2. (v NČSAV 1.) — 200 str., 10 příloh (16 obr. černobílých, 2 barevné) Vytiskl Knihtisk n. p., závod 4, Praha 10 AA 8,96 — VA 9,20 — D 12*20033 Náklad 2000 výtisků — 12/16 — 8085 21-027-62 Cena vázaného výtisku 15,20 Kčs 63/VI — 2

Strana 201
(1onpoAer raperoos ÁM44 95 Sed ani 4 cu nu nln ' ro oq SHG nts ES Jb victi d Obi JAM s ih č jod Ś- sos -Jaro MŽ du) 999 Rut aN BL 144 11319 AMY 44441 2) ("s wg ина 9n A} 90» ipi pu lap. m. API sini Am ASA MONT o o 1 vesc vero m уголц 103n9 opx *o3spur) yugzgsrid oqeurpes nsidoxma exzyx '7 wartet siti Fee hi я roi s WYS: On MAL duas npe SOMME any mmn "stum As, 244 A Aoi. wy Vili gL ol mospospd At priddy nodtpoudi jod sero 3 virdod oje OL WV) = jut e же 25 nd on T 39849 aon Wys \ Fos A4 

Strana 202
qoypeguos o Áuryes nstdoxinz eser) :z TES. > | + txt ooo. nora fad - mot n3qo0 aped vstp wan OGPAWP fon nov ked A M 4 > v t B TS: a j mecs Ide | "AAO DC cg yita pent o 3440 P i TES Piva py oymán vy v D a «Sw oot oux] tajosgt earl Aj kupy — ENIM MAH | ropná 9 NA KU, | res ecol A story t A949 dy: Aj? nd minds a K ADI k v, a0 uiipit pape > J we MM. ped LA de iper ua) iie o v " d OE, — ^ tone died £ 449 1998330 so vip apáb 1409 ma edit 3 saei 1 | An i wnta ga n me . í). wriuvou. sadi e, vadná xootwq my ye? ey | Syoiti | M á ea o Wc x —— ——— —— S dS E23 P s n 1 vie ^ n S wi m» Y #26 FLE A Et AS D a 

Strana 203
WWIWWUWOJWVEWO PAWU Gycz nac dová�y ma áozub kwſćiß ßwknebeſkygenz 6 otczow abſvatym Sucßem bud Vozeßnamwvycky wye�now.= Muka zatinczenych wvekle 3. Muka v pekle

Strana 204
Hnawenawa ſie Cwpitiila Opieći Swyſkech Cżkowie teegeſe ſmwy Rief ſow Bźowiecziß/i Kprwy geſk widienie/ (Tiem ſwmyſkowimmo bo zzkowiek ßrßeſſikdyzzt 4. Jak člověk hřeší svými pěti smysly

Strana 205
Rewſwei wzeziKa ie wm WSpwtwz wſekey ſ3ko= wieß/ktwz Gnzē boßiwdec M ſibw MwzwnARMo 5. Lenošící ženy

Strana 206
Du 6689 toljoto ſwyefu awyorezadasy: zeyſlyechwaly nezkralowſtwie nehſbelo-ſbyſlatseſtwyez zety panny gelykor kwhu-Stu pſotuiry ſlenely zony geſlosy ſwe nurze masy-ſleb zenasen toho hleda babbyſeſlybyla ſwomu mzy-ale takoue panny wſſem ſe radasy lifi ſnami ltideſnei nku 6. Panna helmbrechtná

Strana 207
wſerkoſßzoz tkwiek wi Kigeſhneb non toliviek ty nadaſiiHrieß Rbilit ſie Frtiſá wbiemniſie budie tkwieti ſwieći�ako ſinc/ Nleßábikitſie diikoprinwe. woruwie ani �i zdriwie Adwiekynich ſpnuvedtiwi wicoznie viwi buduNpak= Ruſie ſytoſkßßimaſygena budeſukżyiit ſie vßáie ſhh ta boźießPakke ſie libi opi= geniccoponym bukemplnó�i indoſtiknikoſnnie netr VeRckPakReſie Rbie ſidke pieſin tuntſBoioweandief źizpiewáci/kápreſku wecchiwáien ſweßo ßoſpodi KKpakkie ſie Kbi prnia prźiezenſumſwieá mliui Boßa wiecncn ßie ſáw wiłum ßiē nczi ſebiiak ſie ſAmkákuok gy nikuce/wie ge nen ſie ſanepakkit ſie ſwoznoſkkibutumwßem Bu Rgedina wuokecicbucáa Sáe gine wuckogeonie bonie wuołeKpakkioſiekibi Geſki nicß ßtetw brriyKbuoßſwym ſkußamſwyn wiervſki Hebniciemnyclik vizrádpo tiiczinycknkwelikyßze dm ſynowe boyi buduſadny dze zy bozie názwcuwyßudu twßknbucſam biolytu bu du y oyßiedici borzinuánis wydiedigivi ſki�emſpoleß iekrinkgáktenik welika geſiourueoſiean inle aene weßke dobre gt/giſie pane gruku �eamob widakoſam= vtko ſkycßakyami gie ſuśce wywyſßkmowſinſwiećie/ ykikztie budu twoß ſwieti wikowaći/twßie ſie zudowa ti naononiſwieti Aeßgelikozz to ßße kto naſwietie miliufeſwii ßen udonom ſwiećie iudoſk odboka budá mieći/prvwp naſwiećie welimi Roßámi Ruylaby ioßo mdoſki wie�a naonow ſwienie prvtvnw niáßay ſiezde mikoſkbonie wibieluby imuplln meſh nidſka nɇtiwy�owny twdi pwyſkkuwy ocwn twoiiaiy/ Wo nikity ſrczɇ wwelOtnko worrc vſla twa (áßo zadny duſſenwaſwnucclftiey tieſo twe Potwniſvy ziwoe nukdki Kojdkywciceſk wizoſ boka tweßo an yodiceßß kwikog nſßotie ſweßojczyweideſk wpoboy paná gwikriſtukki lyba ſwcho ty s Otżem y6 Hwatym Zu chemprzzebywa ccn Kuoß wieky wiekoniákchwcc pogzmaniſie kwnky oſmzt * wki&nge buyneko Capy= Ová nezbyt grſt ſunciy grdnowui wekim po= tetebiece nauiciſie viniet & I O 7. Bujný mládenec

Strana 208
tepay ſo laryſa wneſo fem zedwe kentez y nnſla � veco iz ſſe Vſnae nove von ne a ſawſer odzwaſa. mo czua ſa zyßlch ſc g.me ſomu k&z maſzetß we dnow Snu= Pwßbie enk weuz �odyni Zwa tewz ſprziſ�ká poßoßynu Tna ſedotn napiſie Oba pniwie bzmeſſkwwe zaſſa wy owkwytwe Kya Prziblziw ſie Bryma Roſⱥdict ſieonezy owma Kße caſy Gkrwya bſka ßziczez pww nali puba Gochome ßo Wodylatu rzáti Vodwwacis ſbie Pity Poſkicficiice tuco pruwie Powiemo wam oucß poſorwie okccß gedy oowieß boſſe nlasy necwyoſſe máwßi busy (Yawomz ſeßyy ſſem vmlána ſkowu śl.Má zelena ta ckaz aana bioſfe Vſſui maßude cnvoſa Wwebi wſorá czoz omá bzieba ynnym za bwiy tußo e�oba ſſtk cmoſſ vpaſu aßqeoibets piicóm gaſu . 8. Ukázka rukopisu Podkoního a žáka

Strana 209
zowede rzzkowiekuke �ewu Kobvtw QAwen wißy boRe Wwtet Capitwe RnáMenA wá ſi: Fteme nám ceſedo tMrvßi ß wyßewm ORß opakvwámm dyz ſem to wypſak trskterne naw ieſt Zotiti wiwoſi�e zewyſkewejamodkewɇ/ (Tá- ße to Piſſi tezetic/ßtywe geſ Me Sogićilb ſwyſknym opawy waniwſyáwztá wy ſwáßkk przzigceſdo ſwißowámene tw Menáßweßozz podoben= ſkwi/gwak Oziełkew teſ ſworzewá/podke toßo/ickz kawi ſywi ɇdzsie druße zwiky Moyźieſkwy bwzzto tcww kß wz bwábup bainßtoſpodke Podoßewſtwie toßo ſriwu2 vcziwiſß/ewzz ge� woßorzze nebo rzagiſɇ potzyebie geſ pnave 9. Středověký hrad

Strana 210
by wiekow aweyáwwyac y mname ORnoſti/ ieczwſk Puorz ow= bedie/ſoz erzzwſ namenal izſama e náßonen ewyßuve wießzenie/ zuamenay/ oblezizſe ſtwiezzet Hiekkoz eſáiwie/ po�Raſſnie/ nwdrzzc/. dſe�ezna ielObey zadatyn b gonbiſ owy Riaßo. o baweßny/ bkozwiwy/ tezz pr= rapoſle tennizz vopiſkeßvym (Tuto bie piſſe kterß ma R�owwieknwamenáći ſwe ebo wwozi kziechy Racagiaby ſie vnie= Kzpowicdaći dobrze ke iwko prwi ne An Wiſkr)Pokawſkykkeßoſk weozż rzkowiek oſrzzietik Kyz kowewie no geßkzßeSpw= tozktozz weziewáßi twá . wrecz/wniezito iaßzſe wadie= gi náśiiew boze wkozwa tv= geßor nim vowrebie ußßniek 10. Středověký písař s knihou

Strana 211
ſe ned docra knovám ſwagvſe wo8 doz chac wy ßwák gweGiou vw ſncity dokowge vwogvſi Gymano bory cßavɇ pogien Protor tGaye Otow pragy men Sake no geſz Eney tuto nu r chavoyboryti tut ſwadi Kſoy ſz wudi ß wmem wodá De gt op Czom brvrnA MI Aorork tvi vodá o6Siet oßć giſkc om wodu pin paßkt ym wmo ob2Hy Cecz opiſzom wyda :muy= przywku�kwy ſ kor cige kerem pomozy: pak geßɇć ſwɇmu źrebo ktor ſepe pregie boma Ient ſe váned pgytzißne Rowul woda ſu wied cßwak ßuke akſgie wmo bráwi twici wymlu �atut ſvoiⱥ Grabie Gdnocſe preddraßymi cilubie Iabor ſde ten obvgcy mági Ry ſe wadie niAt ſbi Eigu= Pwore ſeeki ſkym ty pkduyſⱥ pwtoz komiez ſpo pryßo �yſⱥ at wbie pruſkmi ßwere Reß wery ſobi nápowog báßu tetká Iwgeſ ſeye node pomogy Ozyſ ſmu ßgeßɇ mogy Iiepowoeſu páknaſkmu wmu 11. Ukázka rukopisu Sváru vody s vínem

Strana 212
áman makomoczny vmywi nm wiordame ákk ucziien Hednomi drewe iakźrzeczeno geßt koſkien bude Opreßti ſor tke dawno damſkem ÁIR. QQ A 12. Uzdraven ého Námana

Strana 213
ßam ſie wſniewa oeczi ſw= mu oe= mocz prorocituiɇ mewáłdy/ ßkechu tbo ruchu oſkepići/gem wiekda raczi�ce �upem oßwwy 13. Opilý Noe

Strana 214
AN ko wazemiOBrcae bne ſaen= woɇ Awwolßcßey ßGſsu chogle zot-ße Bácko ydoniá zſbárclgáeReGudc (áti Whe áżgik tyeßizá yoßeſzá wecrßgIAAbe PAr DeBge MiiHdytgRßádcmáne áa Zn ktero ßwieß maß źpſ meſſeznkyno Gy pad zywebude Glege wtiá chaßo GiGz ScRráii OámeGDe Gigefákkyep ndß wyiQccdih (pⱥcággomkcpacák Enpal weſećkvowdy ſwwußiucwacádu�e Gecrpa gie n gAreSytié Gudecaen binchonaſz wźpwodápá Qorieſz ge nen poß ßa Dułekdto pdk vzitu GdyztHoGi kobocz kiny Goſkio nchmeßdy ſenám GdaReßdzagigc �wi Geſuencdayał Row Romy ſGudckewckn Gucßaá TepnaRkdap vockiá (Rrgoſay Rogia n viećá Aſka SuſfeßßevRRRáſyycácze Qe Gineky mamá PootoniGudewaſRáoay RepakuAegerzy Me Gbowiou cziOpRi RukcWɇRo SHáMiɇon avniekuiOſáſiá dotkbiáie Wgy maßezR obyggooaeßiecſagto ſceak ſueggo Cikákam oſáwy(oßo (kietoßic Piáchyocjo (y ſechzeßwyzObááGuáſági ſeynác Geſy nnzeGucjaee Ráicázeniß weſu PedGuácá yyeOon Gſetenſlyseſ wà gonie ßny Riny z Gwtne wonozy tyzbe gwy nezbſe ſie tákaw ßiekziy loKyſobieywnie cynád ßeyácbnozGuie Kaucoáde c ſbodit wyßo biheſkie z� b to siu �ondi kdo ſmeńáiobo ziaácß dowu= Vij 6iá Hoto ſekepb banábua/ Groſfá ſuá ſywic wzcz bilá vyma e RaupHoyzleg Rii:Prád naſávácſeácbánecßtebetr pa ne tbRobavná &wſeſoußo pwickoeekwáke Vbranl by GRacd WiCe Pbtonycgo nemyß Gie Ryßlá ſⱥdbikkGioc ketAno zuak/ wám 14. Ukázka rukopisu skladby O ženě zlobivé

Strana 215
amech bitazaſſigßowan ode dwu zzemi ſwu= Pddał zidowſke krakowſuierzi wiſkemu ne�rzkuiáid zidow ſkyſwten czás zzadneßo krałe ne mielmon eaſkecIAMMilat ocie 15. Lamech políčkován svými dvěma ženami

Strana 216
2