Strana 109
SBORNÍK VYSOKÉ ŠKOLY PEDAGOGICKÉ VOLOMOUCI b HISTORIE IV. 1957 SIAINI PEDAGDUICKE NAKLADAIELDIVI PRAHA

Strana 110

Strana 111
STŘEDOVĚKÉ VYPRÁVĚCÍ PRAMENY K DĚJINÁM MORAVY DO KONCE 15. STOLETÍ, III. LADISLAV HOSÁK 2. Církevní vyprávěcí prameny mimoklášterní. Nejobsáhlejší a také nejvýznamnější pramen tohoto druhu je znám pod titulkem Granum catalogi praesulum Moraviae. Je vepsán, zřejmě dvojí rukou v prvé polovině 15. st., do rukopisu kapitulní knihovny č. 205 na listech 203 až 205v. Tento pramen byl dlouho znám a používán jen z edice, kterou pořídil známý olomoucký huma- nista Augustin Käsebrot, zvaný též Augustin Olomoucký (narozen 1467, zemřel v Olomouci 3. listopadu 1513).2 Tento učený vysoký církevní hodnostář vydal r. 1511 v nedokonalé a velmi skreslené formě rukopis Grana pod názvem Catalogus episcoporum Olomu- censium a k edici připojil ještě vlastní své vyprávění o osudech dal- ších olomouckých biskupů až do inthronisace biskupa Stanislava 1 První část pojednání byla otištěna pod názvem Kritické poznámky k mo- ravské středověké analistice, Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci, Historie II, 1955, str. 77-87; druhá část pod názvem Středověké vyprávěcí pra- meny Moravy, II., Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci, Historie III., 1956, str. 85-93. 2 O Augustinovi Olomouckém viz Jos. Truhlář, Humanismus a huma- nisté v Čechách za krále Uladislava II, Rozpravy České akademie, Praha 1894, str. 64 a dále; Karl Wotke, ZDVGMS II., 1898, str. 47-71; G. Bauch, Zu Augustinus Olomucensis, ZDVGMS VIII., 1904, str. 119; Vinc. Prasek, Augustin doktor a Olomučané, ČMM XXVI., 1902, str. 30-42; Karl Wotke, Der Olmützer Bischof Stanislaus Thurzó von Béthlenfalva (1497-1540) und des- sen Humanistenkreis, ZDVGMS III., 1899, str. 337-388; Václav Nešpor, O původu humanisty Augustina Olomouckého, ČČH XXXVIII., 1932, str. 541 a n. 111

Strana 112
Thurzó. Augustinova edice byla později ještě několikrát vesměs ne- kriticky a bez kontroly otištěna; tak Freherem, Gruterem' a posléze arcibiskupským bibliotekářem Fr. X. Richtrem,5 který jediný k své edici připojil alespoň některé kritické, doplňující a vysvětlující po- známky. O ceně Augustinovy edice Grana vyslovil se již v polovině 18. století velmi skepticky Magnoald Ziegelbauer, který dík přízni ka- novníka Gianiniho mohl pro svou práci použít originálu z kapitulní knihovny a konstatovat, že Granum není jediným celkem, nýbrž po- stupným dílem dvou až tří autorů. Objev Ziegelbauerův upadl však v zapomenutí a trvalo téměř celé století (do r. 1845), než originál Grana byl znovu objeven zemským historiografem moravským An- tonínem Bočkem, který položil původ prvé části Grana do 13. st. Ještě dále šel Beda Dudík,“ jenž se domníval, že nejstarší část Grana vznikla již v 12. století a že starší části Grana byly postupně pře- pisovány a doplňovány. Důkazů pro takové stáří nejstarší části Grana Dudík nepodal, opíral se jen o autoritu Wattenbachovu; Watten- bach se však opět odvolával na mínění Dudíkovo.10 Jestliže Dudíkli se jen vyslovil dosti skepticky o ceně Grana jako historického pramene, otázku stáří Grana, byť ne v celém roz- 6 sv. 3 Rerum historicarum scriptores aliquot, Hanau 1602, 2 sv. Janus Gruter, Lampas sive fax liberalium artium, Frankfurt 1602-12, 4 5 Augustini Olomucensis episcoporum olomucensium series, Olomucii 1831. 6 Olomucium sacrum, rukopis v knihovně olomoucké kapituly, č. 587-539. Opis v Cerroniho sbírce SAB II. č. 406 a 407, Bočkova kopie v Bočkově sbírce SAB č. 12.232. 7 Ant. Boček, Forschungen in der Geschichte Mährens, sbírka rukopisů SAB č. 779, f. 147, zpráva z r. 1845; viz též Chr. d'Elvert, Historische Lite- ratur-Geschichte von Mähren und Osterreichisch Schlesien, Brünn 1850, str. 10. 8 Mährens allgemeine Geschichte, Prag 1863, II., str. 46. 9 Tamže, str. 46 ... so ist dennoch nicht zu leugnen, dass die erste Anlage des Granum höchst wahrscheinlich in das XII. Jahrhundert, fällt. 10 W. Wattenbach, Deutschlands Geschichtsquellen im Mittelalter, V. vyd., 1886, II. sv., str. 288, v poznámce: Auch die Olmützer Bischofschronik unter dem Titel Granum Catalogi scheint in ihren Anfängen dieser Periode (t. j. 12. st.) anzugehören; vgl. Dudík, Geschichte Mährens, II. 47. 11 B. Dudík, Mährens allg. Gesch., II. 46: ist hiefür die älteste Quelle, lei- der aber eine äusserst trübe. Indess, wenn auch in der jetzigen Form das Werk nur mit der grössten Vorsicht zu benützen ist, so ist dennoch (dále citát v po- známce 9) fällt, und daher dort, wo anderweitige Quellen seine Aussagen bestäti- gen, allerdings citirt werden dürfe. 112

Strana 113
sahu, rozluštil teprve J. Losert, který vydal původní text Grana i s komentářem pod názvem Das Granum Catalogi praesulum Mora- viae.12 Losert plným právem odmítl domněnku, že by Granum v své nejstarší části pocházelo z 12. st., a položil vznik celého textu až do r. 1421. Argumentoval jednak tím, že autor Grana použil cyrilo- metodějské legendy, která vznikla teprve kolem r. 1380, jednak zjis- til, že autor používal do r. 1390 vydatně pramenů kapitulního ar- chivu, zatím co po tomto roce vykládal namnoze z autopsie. Losert se pokusil určit, které prameny sloužily autorovi k zpracování (za takové pokládá oba nekrology olomouckého kostela, legendu cyrilo- metodějskou, Kosmu, Hradištské anály, tak zv. Dalimila a některé listiny kapitulního archivu). Důležité bylo Losertovo zjištění, že ruko- pis není úplný, poněvadž končí uprostřed věty slůvkem »ab«. Teprve Losertovou edicí, třebas ani ona nebyla zcela dokonalá, byl po prvé publikován původní Augustinem nefalšovaný text Grana. Hlouběji než Losert šel arcibiskupský archivář Ant. Breiten- bach,13 který podrobil kritice nejen samotný rukopis, ale i práci Lo- sertovu. Breitenbach zjistil proti Losertovi, že prvý autor Grana vůbec neznal Vincencia, že Kosmu znal jen prostřednictvím kroniky Pulkavovy a že využil i textu některých náhrobních kamenů. Dů- ležitější byla však Breitenbachova kritika textu; zde rozlišil dva autory Grana. Zatím co druhý zcela střízlivě líčil události po r. 1420, jeho předchůdce psal »cum ira et studio« a období od nastoupení biskupa Jana Mrázel4 zřejmě sám prožíval. Pro tohoto autora je ty- pický odmítavý postoj k oněm biskupům, kteří pozbývali biskupský majetek (tak byl zaujat i proti Janu Mrázovi), a také nepřátelské stanovisko proti pražským biskupům a pražské kapitule, které u auto- ra tak kontrastuje s přízní věnovanou strahovskému klášteru, z něhož podle privilegia knížete Břetislava II. z roku 1096 (domnělého ovšem) byli prý vybíráni olomoučtí biskupové.15 Toto stanovisko lze sledovat 12 Archiv für österreichische Geschichte, LXXVIII., Wien 1892, str. 63-97. 13 Uber die Quellen und die Glaubwürdigkeit des Granum catalogi praesu- lum Moraviae, ZDVGMS VI., 1902, str. 274-300. 14 20. července 1397. 15 Domnělá listina prozrazuje se již datem 1096, kdy nebylo premonstrát- ského řádu, tím méně kanonie strahovské. Breitenbach upozornil, že do konce 12 st. jen dva z olomouckých biskupů byli před svým nastoupením premonstráti: jeden z Litomyšle, druhý (Jan III.) ze Strahova. 8 — 73-21 113

Strana 114
až do nastoupení biskupa Bavoral a je zřejmě v souvislosti s privile- giem z r. 1207, jímž se olomoucké kapitule dostalo práva volit bis- kupa.17 Předtím totiž dosazoval olomouckého biskupa kníže, při čemž se ovšem znamenitě uplatňoval vliv pražského vysokého kleru. Byly tu tedy pro olomouckou kapitulu velmi nepříjemné reminiscence, zvláště proto, že vztahy vysokého kleru pražského a olomouckého právě v době, kdy vznikala prvá část Grana (tedy v druhém desíti- letí 15. st.) nelze nazvat přátelskými.18 Téhož roku, kdy Breitenbach znamenitě přispěl k poznání po- vahy Grana, podařilo se šťastnou náhodou moravskému zemskému archiváři B. Bretholzovi objevit chybějící čtvrtý list Grana, který také i s komentářem publikoval.19 Bretholz zjistil definitivně, že text Grana je dílem dvou autorů, z nichž prvý psal při příležitosti in- thronisace biskupa Jana (24. dubna 1420), druhý pak jako pokračo- vatel psal při příležitosti inthronisace biskupa Pavla z Miličína (22. srpna 1434). Pokračováním Grana (od r. 1434), které bylo dílem Augustina Olomouckého, zabýval se kriticky J. V. Šimák,2° který upozornil na povrchnost jeho práce i na libovolnou úpravu jeho edice Grana a nazval Augustinovu Series - domnívám se, že poněkud ukva- peně - »hrst prázdných panegyrických frásí«. O Granum se opírá také Antonínem Bočkem z Cerroniho Ana- lekt r. 1845 opsané Fragmentum chronici (ab a. 1145-1203) ecclesiae cathedralis Olomucensis,21 které vedle dat z Grana uvádí ještě ně- kolik zápisů známých nám z jiných kronik. V témže Bočkově opisu je (str. 14-17) opsáno několik ojedinělých analistických zápisů, zřej- mě z vpisů do starých knih: o smrti opavského faráře Apky z r. 1434,2 o obležení kláštera třebíčského králem Matyášem a pak ně- 16 Krátce před 1201. 17 G. Friedrich, Codex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae, II., Pragae 1912, č. 59. 18 K thematice konfliktů mezi klerem olomouckým a pražským Breitenbach se vrátil v článku Die Besetzung der Bistümer Prag und Olmütz bis zur Anerken- nung des ausschliesslichen Wahlrechtes der beiden Domkapitel, ZDVGMS 1904, str. 1-46. 19 Das Schlussblatt des »Granum catalogi praesulum Moraviae«, Festschrift des Vereines für die Geschichte der Deutschen in Böhmen, Prag 1902, str. 19-21. 20 »Series« Augustina olomouckého, ČČH XXXVII., 1931, str. 584-593. 21 Sbírka rukopisů SAB, č. 997, f. 1-13; v Cerroniho Analektech jsem opis nenalezl. 114

Strana 115
kolik záznamů o úmrtí vysokých olomouckých církevních hodnostářů až do r. 1532. Panegyrický životopis olomouckého biskupa Bru- na ze Schauenburku (do r. 1263) napsal děkan olomoucké kapituly Bartoloměj jako předmluvu k nekrologu kostela olomouc- kého z r. 1263.23 Moderní životopisec Brunův Max Eisler přetiskl24 z rozsáhlého rukopisu hradištského kronikáře 17. st. Michaela Sie- beneichera25 latinský životopis biskupa Bruna, který byl přejat z ne- známého jinak díla Dubraviova. Eisler se domníval, že autor tohoto životopisu použil vedle nekrologu z r. 1263 ještě některých listin. Ve skutečnosti je to však pouhý plagiát, který přejímá údaje Grana v poněkud pozměněném pořadí. Klasickým dokladem, jak důležité je vystihnout titulem obsah článku, je krátká zpráva bibliotekáře F. Menčíka nazvaná »Eine Notiz über Eichhorn-Bittischka«.25 Nikdo by netušil, že pod tímto skromným názvem skrývají se důležité záznamy k dějinám husitství na Moravě, a skutečně také z historiků doby husitské jich nikdo nepoužil. Menčík objevil na pergamenové předsádce rukopisu Ná- rodní bibliothéky ve Vídni č. 825 zápisy veverskobítýšské- ho faráře z dvacátých let 15. st. Jde tu o známého kněze Mik- šíka, syna Filipa2 z Čehovic. Tento kněz zmocnil se krátce před r. 1403 násilím nezamyslické fary na patronátě lanškrounských augustiniánů a snažil se ji marně uhájit dlouho trvajícím sporem.28 Po ztrátě fary, k níž došlo teprve na zakročení papežské kurie r. 1411,2 stal se Mikeš r. 1426 plebánem v Bítýšce na panství vever- ském, v jehož držení byl od r. 1421 známý nepřítel husitů Petr Kutěj, pán na Břeclavi.3° Rozsahem skrovné latinské zápisy Mikšovy 22 Tento zápis z neznámého nám kodexu učinil Martin z Kroměříže; praví se tu: idem librum presentum pro me Martino de Crems. (Apka) legavit. 23 Rukopis kapitulní knihovny v Olomouci E 40. Vydal jej B. Dudík, Uber Nekrologe der olmützer Kirche, Archiv für österreichische Geschichte, LXV., Wien 1883, str. 493-495. 24 Geschichte Brunos von Schauenburg, ZDVGMS XII., 1908, str. 195-196. 25 Historia relatio de conditoribus primo arcis dein monasterii Gradicensis, archiv kláštera Hradiska v SAB. č. 37, f. 118b-119. 26 ZDVGMS VI., 1902, str. 82-83. 27 Mikeš nazývá otce zkráceně Lipčík. 28 Codex diplomaticus Moraviae, XIII., č. 295, 388, 429, 480; XIV., č. 24, 80, 29 Fr. Peřinka, Kojetský okres, Brno 1930, 168; jeho citace - Bočkova sb., č. 57 - však nesouhlasí. 115

Strana 116
obsahují daleko více, než bychom tu čekali; podávají svědectví o tom, jak katolický válečník Petr Kutěj neostýchal se přivlastnit si většinu farářových příjmů a dokonce zrušil ves pod hradem Veveřím, aby se mohl zmocnit rustikálních pozemků. Dále jsou tu zprávy o tábor- ské posádce na Moravském Krumlově, která vyjížděla na holdy do dalekého okolí, dokonce až na panství veverské, vymáhajíc od pod- daného lidu výpalné; při tom - a to je pro toto období husitského revolučního hnutí příznačné - prostředníkem mezi husity a podda- nými byl katolický farář. Zápisy Mikšíkovy vyvracejí i fantastické vyprávění pozdního rukopisu Mitrovského sbírky (z počátku 18. st.31), prý podle archivu pernštejnského, jak Táboři po nezdařeném pokusu o dobytí Brna po tři neděle obléhali hrad Veveří. Mikšíkovy zápisy ničeho takového neuvádějí, zato však datují nájezd husitů na Veversko k 15. květnu 1428. V souhlase s tím, přes všechny námitky, které byly činěny,32 je správné Janetschkovo3 datování pokusu husitů o dobytí Brna na den 17. května 1428. Antonín Boček ve své zprávě o historickém výzkumu v Olo- mouci z r. 1845 uvádí, že nalezl v studijní knihovně rukopis His- torica narratio de Wilhelmo de Colonia, suffraga- neo episcopi, který ještě téhož roku opsal pro stavovský archiv v Brně Josef Chytil.36 Je to vlastně autobiografie světícího biskupa nikopolitánského, sufragána olomouckého a bývalého augustiniána Viléma z Kolína, jednoho z hlavních bojovníků za katolickou věc na Moravě v polovině 15. st. a translátora Kapistránových kázání v moravských městech,3 který vepsal poznámky o svém působení do rukopisu Speculum historiale Vincentii Bellovacensis.3 Na zá- 30 Aug. Sedláček, Zbytky register králův římských a českých, Praha 1914, č. 921 a 1191. - Petr Kutěj zemřel dlouho před r. 1440, jak je zřejmo ze zápisu o jeho pozůstalosti z r. 1440; archiv města Brna, kniha č. 48, f. 350. 31 Hofferiana, A 22, Eichhorn; archiv města Brna, Mitrovského sbírka. 32 ČMM LXIII-LXIV., 1939-40, str. 287. 33 Das Augustiner-Eremitenstift S. Thomas in Brünn, Brno 1898, I., 64-65. 34 Forschungen, Sbírka ruk. SAB č. 779, f. 147. 35 Rukopis v universitní knihovně v Olomouci, značka III. 27. 36 Apologia Wilhelmi de Colonia Agrippina, Sbírka ruk. SAB, č. 1001, f. 19. 37 O biskupovi pojednání Jaroslava Dřímala, Biskup Vilém z Kolína, ČMM LV., 1931. 38 Vincenc z Beauvais, Speculum quadruplex. 116

Strana 117
kladě jeho poznámek Jan z Nymburka napsal po r. 1479 do čtvrtého svazku téhož rukopisu jen málo pozměněný Vilémův životopis, který obsahuje cenné příspěvky k dějinám olomoucké diecése od r. 1442 do 1476.39 Text biografie otiskl Cl. Janetschek, nověji a lépe Jaro- slav Dřímal.4 V biografii vypočítává se také řada kostelů vysvěce- ných biskupem Vilémem. Z jiných pramenů víme, že tento výpočet není úplný; svědčí o tom i latinský zápis, na který upozornil již Antonín Boček“ a jejž otiskl Aug. Kratochvíl,2 o vysvěcení kostela v Židlochovicích. Vedle toho Ant. Boček v uvedené zprávě za rok 1845 o výzku- mu v studijní knihovně upozornil na biografii varadínského biskupa a prostějovského rodáka, administrátora olomouckého biskupství Ja- na Filipce. Tato biografie nebyla využita životopiscem Filipcovým4s a sám jsem ji v universitní knihovně marně hledal. Neznamená to ještě, že biografie byla Bočkem prostě vymyšlena a že neexistuje, je však velmi podezřelé, že nebyla pro tehdejší stavovský archiv pořízena její kopie, jak bylo tomu v ostatních případech. Celkem nepovšimnutou zůstává obsáhlá latinská oslavná bá- seň na rod Tovačovských z Cimburka (přes 2000 ver- šů) od katolického kněze Martina z Tišnova,4 který byl i autorem nyní nezvěstného panegyrika na biskupa Tasa z Boskovic »Tracta- culus, qui laudes viventis adhuc feliciter celeberrimi antistis Olomu- censis domini Prothasii concinit non dignos«.45 Panegyrikon na Tovačovské, které bylo psáno nepochybně r. 1464 a zachovalo se nám v přepise z r. 148546 bylo psáno na objednávku. Po soudobém zvyku přisoudil Martin z Tišnova Tovačovským vznešený původ, 39 Uvedený rukopis daroval Vilém z Kolína podle vlastnoruční poznámky klášteru sv. Bernarda v Brně. 40 Text biografie otiskl Cl. Janetschek, Das Augustiner-Eremitenstift S. Thomas in Brünn, Brno 1898, I., str. 91-92; nověji a lépe Jaroslav Dřímal, Biskup Vilém z Kolína. Příloha 1, ČMM LV., 1931, str. 36-38. 41 Forschungen, Sbírka ruk. SAB, č. 779, f. 142 v. 42 Židlochovský okres, Brno 1910, str. 70. 43 F. Koželuha, Jan Filipec, biskup Velkovaradínský a správce biskup- ství Olomouckého, Čtvrtá (XI.) výroční zpráva slovanské zemské vyšší reálné školy v Prostějově za školní rok 1883/84, Prostějov 1884. 44 Rukopis č. 95 v býv. Musejní knihovně v Opavě, nyní nezvěstný. Opis má doc. dr. Jaroslav Dřímal v Brně. Jiný rukopis panegyrika je v rukou rodiny von Zinnburg v Rakousku (J. Pilnáček, Staromoravští rodové, 1926, 397). 45 Uvádí Josef Truhlář v níže uvedeném pojednání. 117

Strana 118
považoval je za vedlejší větev bavorských Wittelsbachů a jejich počátek položil v souvislost s obléháním Milana císařem Fridrichem Barbarossou. Je to obvyklá v té době snůška fabulí, která je pro historika bezcenná; nikoliv však zcela, poněvadž autor mohl využít i bohatého archivu tovačovského, který mu byl dán k použití. A tak v ojedinělých případech přinesl Martin z Tišnova fakta nám dnes odjinud neznámá.4 Autor velmi obratně se dovedl vyhnout úskalím, když jako katolický kněz psal o nikoliv bezvýznamném husitském hejtmanu, takže nemohlo se mu dostat výtky ani se strany katolické, ani se strany husitské. Truhlář vydal z rozsáhlé básně jen ty části rukopisu, které pokládal za důležité; rukopis není však rozhodně pro historika tak zcela bezcenný, jak Truhlář soudil. Panegyrikon Martina z Tišnova má svůj protějšek v oslavné, česky psané básni na předka pánů z Kounic Viléma z Kou- nic (správně z Polan). Báseň, která byla pojata i do sbírky Pra- 48 menů dějin českých, otiskl nejprve Bartoloměj Paprocký z Hlohol.“ Smyšlenky Paprockého a nápadná zmínka o službě Vilémova bratra Oty z Kounic u krále polského mohly by budit podezření, že tu jde o práci Paprockého psanou na objednávku. O tom, že tomu tak není, svědčí nejen forma řeči, ale i přesná data shodující se s prameny 49 rakouskými, které Paprocký znát nemohl. Domnívám se, že jde tu o český překlad původně latinské básně, jejímž autorem mohl být 50 některý konventuál kláštera dolnokounického,5 založeného Vilémem z Kounic. Vznik původní latinské básně lze datovat asi koncem 12. nebo počátkem 13. st., kdy data událostí byla ještě v čerstvé paměti. 46 Josef Truhlář, Latinský panegyricus Martina z Tišnova o pánech Tovačovských z Cimburka, Věstník královské české společnosti nauk, třída filo- soficko-historická, 1896, XI. 47 Tak na př. je tu obsažena jediná přesná zpráva o smrti Jana Tovačov- ského z Cimburka dne 27. února 1464. Je také pozoruhodné, že autor v souhlase se skutečností považoval za nejstaršího známého člena rodu Miroslava, zakla- datele kláštera sedleckého; srovnej L. Hosák, Příspěvky k starému rodopisu moravskému, VI., Erb cimbuří, Časopis Společnosti přátel starožitností, XLV., 1937, str. 167. 48 Zrcadlo markrabství moravského, Olomouc 1593, 1., 410, znovu Diadoch, Praha 1602, II, 285 a dále. Z Paprockého přetiskl báseň Josef Emler v Prame- nech dějin českých, III., Praha 1882, str. 243-244. 49 Václav Novotný, České dějiny, 1/2, Praha 1913, str. 1035, upozornil na hodnověrnost básně a domníval se, že byla založena na rodové tradici. 50 Klášter byl sice ženský, byl tu však probošt a někteří premonstráti, kteří byli faráři na klášterních patronátech. 118

Strana 119
Pro vznik české verse je směrodatná doba, kdy již latinské slovo comes ztratilo význam »župan« a kdy se ještě užívalo v rukopisech aoristu, to jest druhá polovina 14. století. Vyprávěcí prameny psané světskými feudály. V nepatrných zbytcích Komenského Starožitností, které známe jen prostřednictvím jiných historických spisovatelů 17. a 18. st., objevuje se jako pramen historické skládání Ctibora Tovačovského z Cimburka. Vydavatel Knihy Tovačovské Vincenc Brandl odmítl51 existenci nějakého historického spisu Ctiborova a identifikoval uve- dený pramen Komenského s Knihou Tovačovskou. Na nejednom místě kronik a historických skládání ze 17. a 18. st. setkal jsem se však s citací nikoliv díla Ctiborova, nýbrž Jana Tovačovského z Cimburka »Rozličné paměti království českého a markrabství mo- ravského« z r. 1442. Přiznávám, že v těchto citacích je mnoho ne- jasného, na druhé straně však historické skládání Jana Tovačov- ského nelze prostě zamítnout. Pozdější milovník domácí historie Jan Jiří Humpolecký z Rybenska' napsal nyní nezvěstné »Rozličné pa- měti markrabství moravského«. Tak podobný titul knihy mohl by svědčit, že Humpolecký měl v ruce rukopis Jana Tovačovského a po- dle něho upravil název své kompilace. Snad jednou trosky z cito- vaných míst podají nám tu více světla o díle Jana Tovačovského a snad i o díle J. A. Komenského »Starožitnosti moravské«. Podobně nejasná je i existence jiných historických pamětí mo- ravských feudálů z 15. a z prvé poloviny 16. st. Sám nemám po- chybností o tom, že historický spis Albrechta (správně Vojtěcha) z Pernštejna, jehož titul uvádí Pešina »Commentarii de rebus Hussiticis et de mutatione religionis in Moravia et Bohemia« a který podle svědectví Pešinova53 byl psán dílem latinsky, dílem česky, skutečně existoval. Pešina mluví o něm na mnoha místech zcela 51 Kniha Tovačovská, Brno 1868, str. XIX. 52 Jan Jiří Humpolecký z Rybenska na Malostovicích, Rotkově a Osové, nejprve písař práva menšího, pak místodržící nejvyššího písařství, zemřel kolem r. 1625; Josef Pilnáček, Staromoravští rodové, Kroměříž 1926, str. 23, upozor- nil, že památky po něm se zachovaly na zámku Plevně ve Štýrsku. 53 Mars Mor., str. 873. 119

Strana 120
jasně a v jeho citacích z uvedeného rukopisu není nic závadného. Nemýlím-li se, jde tu o týž pramen, který bývá na jiných různých místech u Pešiny a také v jiných rukopisech - ještě na počátku 18. st. - označován jako manuskript Pernštejnský nebo archiv Pernštejn- ský.54 Pokud se týče osobnosti autorovy, tu Josef Vratislav Monsess identifikoval jej s Adalbertem z Pernštejna, který zemřel 17. března 1534,56 a odlišil od něho Adalberta z Pernštejna, který zemřel 17. července 1561. Olomoucký historik J. L. Knoll7 uvedl, že autor byl synem onoho Viléma z Pernštejna, který byl r. 1474 velitelem mo- ravského vojska v službách krále Vladislava II. proti Uhrům a padl v bitvě u Žvanovic ve Slezsku; Knoll sice opakoval úmrtní datum Albertovo podle Monsea, podotkl však, že podle rukopisu Wekebro- dovase Albert žil ještě r. 1543. Již Pešina5 pochyboval o smrti Viléma z Pernštejna v bitvě u Žvanovic a také my z pramenů známe v této době pouze jediného Viléma z Pernštejna, který v uvedené bitvě nezahynul, ale byl za- jat a zemřel r. 1521. Jeho syn Vojtěch z Pernštejna (narozen 1490 v Mor. Krumlově, zemřel 8. září 1548, náhrobek v Doubravníku) je ovšem totožný s oním Albrechtem (Albertem, Adalbertem) z Pern- štejna, který se zabýval thematikou 15. století, mohl však psáti teprve v prvé čtvrtině století dalšího. Vedle Albrechta z Pernštejna citoval Pešina ještě na různých místech 1 rukopis pánů z Lipého, a to vždy na místech, kde je nějaká spojitost mezi Pešinovým vyprávěním a pány z Lipého. Sám mám o Pešinovi mínění, že nelhal vědomě a nevymýšlel si, ovšem že na druhé straně velmi lehkověrně přejímal vymyšlené zprávy z druhé 54 Lze tak soudit zejména z poznámky Pešinovy, Mars, str. 492. 55 Superditata ad historiam literariam Moraviae, Olomucii 1777, nepag. 56 Adalbertus de Pernstein baro Crumloviensis (!), scriptor historicus, obiit An. 1534 die 17. Martii. Upozorňuji, že Vojtěch z Pernštejna nebyl pánem na Mor. Krumlově, ale narodil se tam, když jeho otec Vilém byl poručníkem krum- lovského sirotka. 57 Mittelpunkte der Geschichtsforschung in Böhmen und Mähren als Ein- leitung in die sieben Bücher Mährischer Geschichte, Olmütz 1821, str. 126-127. 58 Alphabetische Beyträge zur Topographie Schwoys; rukopis jsem nemohl nalézt. 59 Mars Mor., str. 873. 60 Srovnej Fr. Palacký, Dějiny národu českého, VI. vyd. Riegrovo, Pra- ha 1906, V. 60. 61 Tak na př. na str. 503 o obléhání Ivančic vévodou Albrechtem. 120

Strana 121
ruky. Proto nepochybuji, že i na Moravském Krumlově existovalo jakési skládání, jaké měli i páni z Pernštejna.“2 Jinou otázkou je však, zda je možno vznik takového rukopisu položit do století 15. nebo, což je pravděpodobnější, až do století dalšího. Naproti tomu velmi podezřelé je autorství spisu »Rozličné pa- měti markrabství moravského«, které Horky“ přiřkl Albertovi (Vojtěchovi) z Drnovic. V žádné ze starých kronik nenalezl jsem nejmenší narážky na podobný rukopis a také nemůže jít o záměnu s Knihou Drnovskou Ctibora Drnovského z Drnovic, neboť i tu v své práci Horky uvedl. A tak mám podezření, že v tomto případě jde o mystifikaci Horkého a že Vojtěcha z Drnovic musíme z řady his- torických autorů škrtnout. Městské kroniky. K nejznamenitějším pramenům pro dějiny Moravy v období husitského revolučního hnutí náležejí historické zápisy olo- mouckého městského písaře Václava z Jihlavy (1424-42), muže vzdělaného a velmi dobře informovaného, který se však netajil svou nenávistí k husitům.“ Na dílo Václava z Jihlavy upozornil již Ant. Boček,“ který ve zprávě o výzkumech v Olomouci z r. 1845 uvedl mezi nalezenými prameny Narratio notarii Olomu- censis de bello inter Jodocum et Procopium (1399-1402),0 Narratio 62 Při této příležitosti upozorňuji, že ve feudálních rodinách bylo běžné, aby byla po ruce rukopisná historie rodu. Před více lety ukazoval mně red. Žampach z Brna opis velmi obsáhlé kroniky rodu Žampachů z Potnštejna, jejíž originál koupil jeden jeho příbuzný v kterémsi berlínském antikvariátu. Rukopis byl sepsán latinsky kterýmsi českým emigrantem kolem r. 1640 na objednávku v Uh. Skalici. Obsahoval vedle vyprávění opisy množství listin z rodinného archivu Žampachů z Potnštejna. 63 Die Dirnowitze in Mähren, Archiv (Hormayrův), 1818, str. 356. 64 Horky vypráví: Bedrzichs jüngerer Bruder Albert II. (Woytiech oder Wittich) war Unterkämmerer beym Ollmützer Landrechte. Seine nicht gemeinen Kenntnisse, sein Fleiss und seine Vaterlandsliebe erhellen aus seinem historischen Werke: Rozliczne stare Pamiety Markgrabstwj Morawskeho, das in Handschrift noch vorhanden ist. 65 Rukopis městského archivu v Olomouci, č. 1540. Texty otiskl Wilhelm Saliger, Uber das Olmützer Stadtbuch des Wenzl von Iglau, Brünn 1882. 66 Forschungen, Sbírka ruk. v SAB, č. 778, f. 147. 67 Je to však jen malá reminiscence ve vylíčení sporu o obsazení olomouc- kého biskupství, nikoliv zvláštní vyprávění. 121

Strana 122
notarii Olomucensis de disturbiis sede Olomucensis vacante 1416 až 1420,68 Notitia expugnationis Litoviae (1437)89 a Notitia de obitu Alberti regis Boemiae (1439).7° Vysoko stojící vyprávění Václava z Jihlavy není kronikou ve vlastním slova smyslu, nýbrž je to po- drobné líčení některých událostí a situací bez vzájemné souvislosti nebo chronologického pořadí. K těmto vyprávěním druží se ještě posud nevydané drobné noticky Václava z Jihlavy v kopiáři města Olomouce z 15. a 16. st., chovaném nyní v státním archivu v Brně, a to o zpustošení kláštera Hradiska husity r. 1432 a o obnovení téhož kláštera r. 1452.7 Jen podle dnes běžného názvu bylo by možno zařadit mezi městské vyprávěcí prameny tak zvanou Moravskotřebovskou kroni- ku.2 Byl by to však omyl, neboť tento rukopis obsahující snůšku nejrůznějších zápisů nemá s Moravskou Třebovou svou proveniencí nic společného a název je jen odtud, že rukopis byl nalezen v Mo- ravské Třebové. V podrobnostech odkazuji tu na předchozí díl své 73 práce. Václav z Jihlavy má svůj protějšek v znojemském městském notáři Mikulášovi, od něhož známe tři historické básně. Prvá z nich pod titulem Pugna Australium cum husitis anno 1431 die sancti Calixti metrice descripta' publikovaná Fr. Marešem, druhé dvě vydal K. Höfler.75 V prvé z této dvojice nelze nepoznat narážky Mikuláše, důsledného nepřítele husitů, na Zikmundův kompromis 68 Ruk. městského archivu v Olomouci č. 1540, f. 5-6v, Saliger, 1. c., 34-35. V rukopise Václava z Jihlavy tu obsaženou zprávu o pobytu M. Jana Husa v Kostnici otiskl mimo to i Losert v MGDB XIX., 87-88. 69 Ruk. městského archivu v Olomouci č. 1540, f. 7-8, Saliger, 1. c., 24-27. 70 Ruk. městského archivu v Olomouci č. 1540, f. 8v, Saliger, 1. c., 27. 71 Sbírka ruk. SAB, č. 343/II, f. 23. 72 Vydal J. G. Meinert, Die Tribauer Handschrift, (Hormayr's) Archiv für Geographie, Historie, Staats- und Kriegskunst, 1819, str. 65-66, 90-92, 101-103. 73 Viz Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci, Historie II., Olo- mouc 1955, str. 86-87. 74 Uvádí Fr. Kameníček, Archivní rozhled, ČMM 1895, 165, pod signa- turou R II-4, 147 zemského archivu v Brně, kde byl uložen opis pořízený z ko- dexu A 6 v tehdejším schwarzenberském archivu v Třeboni. Brněnský opis jsem marně hledal. Rukopis vydal Fr. Mareš pod názvem Mikuláše, písaře Znojem- ského, píseň o porážce Čechův u Bejdova, Zprávy o zasedání kr. České společ- nosti nauk v Praze 1882, Praha 1883, str. 299-304. 75 Geschichtschreiber der hussitischen Bewegung in Böhmen, Fontes rerum Austriacarum, Wien 1856, 1/2, str. 564 z originálu v pražské kapitulní knihovně pod sign. D 126. 122

Strana 123
s husitskými feudály a s Pražany; druhá je tendenčně zaměřena proti kandidatuře polského prince na český trůn.7 Pozdější městský písař znojemský zapsal do městské knihy“ podrobnější vyprávění o růz- nici, ke které došlo ve Znojmě u příležitosti přijetí Jiřího z Poděbrad za pána města r. 1458. Na ojedinělá historická vyprávění v městských knihách jihlav- ských upozornil již r. 1819 J. Ed. Horky,73 a to na zprávu o loupe- žení a bojích Jana Sokola z Lamberka v městské knize z r. 1433 a na zprávu o válečných událostech na Moravě v r. 1469.79 I tu byl autorem městský písař, který v tomto případě netajil se neláskou k panským spojencům města a situaci posuzoval velmi kriticky. Někdy mezi r. 1850-1860 obdržel historik města Jihlavy Chris- tian d'Elvert darem od svitavského městského fysika Dr Schneidra obsáhlý, ale částečně poškozený exemplář kroniky vzdělaného jih- lavského městského písaře Martina Leupolda z Löwenthalu (zemřel morem 24. února 1624). D'Elvert tuto kroniku vydal tiskem,80 ne- odevzdal však rukopis, jak v předmluvě k edici slíbil, zemskému archivu a rukopis byl po jeho smrti nezvěstný. Teprve r. 1910 byl uvedený rukopis objeven mezi písemnostmi d'Elvertovými v zemské knihovně v Brně a odevzdán ředitelstvím knihovny zemskému archi- vu v Brně,31 kde byl náležitě konservován. Rukopis obsahuje 511 foliových listů (několik listů na začátku a několik na konci je tak 76 Zdá se mi, že v básni jsou i narážky na současné události ve Zbaszyně: Si quis schisma facit, sociantur eique Poloni... Si qui mortificant clerum, sunt nonne Poloni? 77 Archiv města Znojma, I, 96, f. 1a; otiskl Aug. Neumann, Nové pra- meny k dějinám husitství na Moravě, Olomouc 1930, str. 259. 78 Bereisung des Znaimer und Iglauer Kreises im Jahre 1819; sbírka ruk. SAB č. 324, f. 52. 79 Horky přepsal zprávu jako přílohu O do výše uvedeného rukopisu. Zprá- vu otiskl z originálu Aug. Neumann, Nové prameny k dějinám husitství na Moravě, Olomouc 1930, str. 259-263. 80 Mährische und schlesische Chroniken, I., Brünn 1861, str. I-XII a 1-326, pod názvem Chronik der königlichen Stadt Iglau (1402-1607) vom Iglauer Stadt- schreiber Martin Leupold von Löwenthal. K titulku uvádím, že kronika nekončí r. 1607, nýbrž 1617 a že pravděpodobně na ztracených listech končila disarmací města Jihlavy r. 1621, kdy Leupold kompromitovaný účastí na stavovském po- vstání octl se ve vážné situaci. 81 O osudech rukopisu, který je nyní v sbírce rukopisů SAB, č. 598, viz B. B(retholz) v posudku na edici F. Wurzingera, Chronik der Stadt Iglau (1563- 1685) des Tuchmeisters Abraham Letscher, Folge II. der Mitteilungen des Iglauer Museumsvereines, Iglau 1912, v ZDVGMS XIX., 1915, str. 120. 123

Strana 124
poškozeno, že jich nelze využít). Před vlastní kronikou je vepsán velmi poškozený text oslavné latinské básně na vítězství Jihlavských nad okolní šlechtou, která r. 1402 Jihlavu přepadla.32 Ani tato bá- seň není dílem 15. století, nýbrž jsou to Carmina elegiaka Martina Winterbergera z r. 1520.83 Kronika Leupoldova byla psána na konci 16. a na počátku 17. století; nezajímala by nás tudíž, kdyby neobsahovala také některá historická data z 15. st. D'Elvert v předmluvě k edici snesl sice velmi mnoho materiálu k historii posud žijícího jihlavského rodu Leupoldů z Löwenthalu, nepoložil si však vůbec otázku o methodě Leupoldovy práce a o původu Leupoldových zápisů pro 15. století. Leupold získával materiál pro toto údobí z četby starých kronik, především však znal dobře bohatý městský archiv, z něhož některé kusy doslovně opsal. V jeho zápisech o událostech 15. st. jsou však některé i takové, které nemohl čerpat ani z archivu, ba ani z tradice (na př. biografická data svého praděda Štěpána Leupolda). Je zřej- mé, že měl v rukou nějaké kronikářské záznamy, jejichž obsah lze snadno zjistit eliminací zpráv přejatých z kronik a z městského ar- chivu.“ Prvá zpráva Leupoldovy kroniky, o níž je zřejmo, že po- chází ze starší předlohy, je zpráva o kobylkách v Jihlavě z r. 1475, další zprávy jsou soustavné teprve od r. 1492. Jde tu zřejmě o star- ší, nám nedochované a celkem jednoduché kronikářské záznamy, které jak svědčí zápisy o členech rodiny Leupoldovy nemohl psát nikdo jiný než některý z Leupoldů. V úvahu tu přichází jedině Štěpánův syn (a děd Martinův) Lukáš Leupold (1463-1531), rektor městské školy jihlavské, a to tím spíše, že právě r. 1492 za- ložil si vlastní rodinu.85 I Olomouc měla podobnou kroniku z konce 15. st.; jsou to zá- 82 Tradice tohoto vítězství v Jihlavě byla velmi živá a výroční den byl každoročně oslavován. 83 Emanuel Schwab, Einiges über das Wesen der Städte-Chronistik, Ar- chiv für Kulturgeschichte, XVIII., 1928, str. 264. 84 R. Urbánek, K historii husitské Moravy, ČMM LXIII-LXIV., 1939-40, str. 231, soudil na základě Leupoldovy kroniky, že v Jihlavě existovaly starší, nyní ztracené anály. Emanuel Schwab, Einiges über das Wesen der Städte-Chro- nistik, Archiv für Kulturgeschichte, XVIII., 1928, str. 260, uvádí mezi prameny Leupoldovými »Büchlein« Lukáše Leupolda z let 1495-1531. 85 Údaj k r. 1475 může být Lukášova reminiscense z mládí. 124

Strana 125
pisy Grozmanovy z let 1485-1520, které jsou mi nyní nedostupné.36 Podobnou kroniku z 15. st. z Brna sice neznáme, ale v knize testa- mentů města Brna8 se uchovaly dva ojedinělé zápisy letopiseckého charakteru, které celkem bez poznámek otiskl bývalý archivář města Brna B. Bretholz.3 Prvá z nich vypráví o odjinud známé3 výpravě několika moravských landfrýdníků proti zemskému škůdci Ješku Svojanovskému z Boskovic, který obsadil rajhradský klášter (1449) a škodil odtud zejména brněnským měšťanům; zápis zřejmě přece- ňuje zásluhy brněnských měšťanů o zdar výpravy. Druhá zpráva týká se holdování moravských stavů králi Ladislavovi v Brně a ome- zení velké moci podkomořího při obsazování brněnské městské ra- dy.9 Třetí brněnskou noticku objevil Jaroslav Goll v starém tisku pražské universitní knihovny;“ vypráví o zničení loupežníků v Šla- panicích a v Měníně brněnskými měšťany na jaře r. 1401. Podání je květnatě mnohomluvné a prosycené theologickými frásemi. Vy- davatel textu Fr. Šujan92 soudil, že autorem líčení, které bylo vy- psáno podle vyprávění brněnského kata, nebyl brněnský měšťan, nýbrž nejspíše duchovní; Šujan tak soudí pro množství theologických citátů a také proto, že do foliantu je vevázán ještě jiný, touž rukou psaný rukopis o utrpení Jobově. Jestliže Šujanovy argumenty nejsou tu zcela přesvědčující, má Šujan pravdu, přisuzuje-li autorství vy- právění rodilému Čechovi, neboť čechismy v latinském textu nene- chávají nás tu na pochybách. Historická literatura 17. a 18. století uvádí ještě dvě městské kroniky, brněnskou a jihlavskou, které však nikdy neexistovaly. 86 Emauel Schwab, Einiges über das Wesen der Städte-Chronistik, Ar- chiv für Kulturgeschichte, XVIII., 1928, str. 262. Grozmanova kronika je uložena v Národní bibliotéce ve Vídni, rukopis č. 14.869/5. 87 Archiv města Brna, rukopis č. 48. 88 Kleine chronistische Nachrichten und Urkunden zur Geschichte Brünns, ZDVGMS XIX, 1915, str. 114-116. 89 Viz B. Dudík, Geschichte des Klosters Raigern, Brünn 1849, I., 518-520, hlavně na základě třeboňského materiálu. 90 Zpráva je zajímavá i tím, že se liší v datování příchodu krále Ladislava do Brna; udává den 13. července 1453 proti běžnému 6. červenci, jak má na př. Fr. Palacký, Dějiny národu českého, VI. vyd. Riegrovo, Praha 1906, IV. 166. 91 Signatura VII. C 34, Epitomata Walerii Maximi, vytištěno 1609, rukopis je vevázán do knihy. 92 Passio raptorum de Slapanicz secundum Barthoss tortorem Brunensem, (Rezkův) Sborník historický, III., 1885, str. 245-252 a 301-303; zde je připojen i český překlad. 125

Strana 126
Anachronismy a nemožnost líčené situace usvědčují samy pozdní autory ze lži. Tak rukopis o dějinách hradu Veveří z počátku 18. st.93 jmenuje mezi svými prameny prastarý rukopis memorabilií brněnských, z něhož uvádí seznam 14 veverských kastelánů pro léta 1061-1234 s nemožnými jmény a s ještě nemožnějšími predikáty a seznam 38 templářských hradů na Moravě.94 Pešina cituje druhý díl jihlavské kroniky ve vyprávění o vzpouře moravských knížat proti Vladislavovi II. a o válce s Rakušany na podzim 1242. O této mystifikaci není potřebí se šířit. Jinak ovšem je s Pešinovou citací96 jiného rukopisu jihlavského," z něhož čerpá vyprávění o poměru města Jihlavy ke králi Jiřímu při jeho nastoupení a přímo pozna- menává, že rukopis je v jeho rukou. O existenci tohoto posledního rukopisu nemůže být pochyb, ale dnes jej neznáme. Ojedinělé zápisy analistického charakteru. Není nijak řídkým zjevem, že zcela neočekávaně se naleznou v městských knihách, v knihách právního obsahu, v inkunabulích, ba i v listinách a v notářských instrumentech osamocené záznamy analistického rázu nebo reminiscence, které namnoze s textem vůbec nesouvisejí. Ani tyto materiály nemají zůstat nepovšimnuty, neboť přinášejí zprávy odjinud neznámé, podávají nové podrobnosti, kon- trolují jiné zprávy, pomáhají datovat události a konečně svědčí často i o jejich ohlasu. Takových zápisů je velké množství, ale pro množství, rozptýlenost a nepostačující evidenci ucházejí nezřídka pozornosti i zkušeného historika. Jsem si plně vědom, že nelze je zachytit v úplnosti, a proto tu podám jen ty, které jsou mně známy. 93 Archiv města Brna, Mitrovského sbírka, Hofferiana, A 1-22, Eichhorn. 94 Na př. k 1061 Petr z Boskovic, dále Smil Říčanský z Říčan, Boček z Pernštejna, Radimír Konický z Konice atd. Mezi templářskými hrady jmenují se Štramberk a Tepenec, které byly založeny mnohem později, jiné hrady ne- mohly být templářské, ale královské. Jako pramen v líčení konců řádu templář- ského uvádí se tu kronika jemnická. Autor měl tu zřejmě na mysli vymyšlenou kroniku města Jemnice, poněvadž kronika jemnické kartouze (v Rakousích), vy- daná Hieronymem Pezem v Scriptores rerum Austriacarum, Leipzig 1725, II. 370-382, o pádu řádu nic nemá. Zde upozorňuji, že staří historikové omylem kladli jemnickou kartouzi do moravské Jemnice, klášter v hornorakouských Pul- garn do moravských Bulhar a klášter v Týnci u Krakova do Týnce u Břeclavě. 95 Mars Mor., 304 a 350. 96 Mars Mor., 694. 97 Manuskript jihlavský, f. 8, s poznámkou Pešinovou o rukopise »apud me«. 126

Strana 127
Některé z nich uvedl již Ant. Boček v zprávách o svých výzku- mech,33 ale při jeho výčtu je nutno vždy mít na zřeteli, že namnoze nepocházejí z doby současné, nýbrž že jsou pozdějšího původu. Jiné Bočkem uvedené nálezy vůbec neexistovaly, byly vytvořeny jím sa- mým a jsou tak protějškem jeho diplomatických padělků, jiné, které nelze verifikovat (a zejména ty, jejichž kopie nejsou v státním archi- vu v Brně), je nutno považovat za velmi podezřelé. V zprávě o výzkumu v knihovně a v archivu olomoucké kapi- tuly z r. 184199 Boček uvádí noticku o zničení Nového Jičína husity r. 1427, líčení současných poměrů na Moravě v zprávě papežského legáta Fernanda z r. 1421, o obhajobě Kroměříže proti husitům r. 1425, o dobytí Kroměříže husity r. 1433, o Heraltovi z Kunštátu a Ješkovi z Boskovic, škůdcích zemských, z r. 1449, o tažení proti Pankrácovi od Sv. Mikuláše a o obležení Milotic z r. 1449 a o vy- puzení augustiniánů z kláštera šternberského v 1. 1467-71. Tyto zprávy jsem marně hledal v kapitulní knihovně a v archivu a ne- uvedl je odtud ani Aug. Neumann,100 který kapitulní fondy jistě dobře znal. Není vyloučeno, že jsou to zcela malé narážky v listi- nách, ale pravděpodobněji jde tu o mystifikaci. Další Bočkovy zprá- vy jsou o výzkumech v městském archivu v Uh. Hradišti z r. 1842.101 Uvádějí zprávy o založení špitálu r. 1370,102 o vypuzení židů z Hradiště a o přepadení města markrabím Prokopem103 a o ob- ležení města Hradiště králem Matyášem v 1. 1472-74.104 Bočkova relace z r. 1844105 uvádí z městského archivu hostěra- dického noticky o vypálení města husity r. 1421 a o dobytí Hostěra- dic Znojemskými, zřejmě z domnělé městské knihy. V městském archivu hostěradickém, který je nyní uložen v státním archivu v Brně, není po takových záznamech ani stopy. Uvážíme-li, že tak malé městečko, jakým Hostěradice byly, stěží mělo městskou knihu již 98 Forschungen, Sbírka rukopisů SAB, č. 779. 99 Forschungen, Sbírka rukopisů SAB, č. 779, f. 22. 100 Aug. Neumann, K dějinám husitství na Moravě, Olomouc 1939. 101 Forschungen, Sbírka rukopisů SAB, č. 779, f. 57. 102 Zápis je skutečně v nejstarší městské knize, f. 27. O knize viz poznámku č. 126. 103 Noticka přejata do CDM XII., č. 274; já jsem však podobný záznam nenalezl. 104 Nejstarší městská kniha uherskohradištská, f. 131. 105 Forschungen, Sbírka rukopisů SAB, č. 779, f. 119. 127

Strana 128
v 15. st., musíme mít opodstatněné podezření. Skepse je tím opráv- něnější, že Bočkova zpráva z městských archivů jemnického a sla- vonického z téhož roku106 uvádí z městských knih zápisy neexistující. Z prvého je to zpráva o obsazení Jemnice Rakušany r. 1278,107 o obležení Jemnice Rakušany r. 1302, o obležení Jemnice Telečský- mi r. 1353,108 o obsazení města markrabím Prokopem109 a o obležení Jemnice husity r. 1422. Ze slavonického městského archivu Boček uvedl noticku o obležení města pány z Landštejna,110 o válce pánů z Hradce proti Rakušanům r. 1384,111 o obležení Telče a Slavonic Tábory r. 1431 a konečně o přijetí Rudolfových vojsk v Slavonicích, v Telči a v Jemnici r. 1306. Tyto Bočkovy zprávy otiskl Chr. d'El- vert.112 Jindřich Šebánekl3 prokázal, že uvedené Bočkovy zprávy z městského archivu slavonického musíme zařadit mezi padělky. Ve své zprávě z r. 1845 uvedl Ant. Boček resultáty svého vý- zkumu v městském archivu velkobítešském:114 o zboření Bíteše Ra- kušany r. 1302, o dobytí Bíteše markrabím Prokopem r. 1400, o ta- žení Lacka z Kravař s měšťany bítešskými a velkomeziříčskými proti hradu Náměšti, kterého se zmocnili stoupenci markraběte Prokopa, z r. 1408, o zničení Bíteše Tábory kolem r. 1435 a o novém osídlení města kolem r. 1450. K prvému údaji projevil pochybnost již místní historik J. Tiray,115 jenž konstatoval, že Boček přejal zprávy z r. 1302 a 1400 ze staré městské knihy bítešské, že však sám takovou nemohl nalézti. Po zkušenostech Slavonických i jiných musíme obě tyto zprávy odmítnout. Jinak je s dalšími notickami z městského archivu velkobítešského. Zpráva o obležení Náměště není přejata z městské knihy, ale z listiny Lacka z Kravař na odúmrť městu Vel- ké Bíteši z 26. července 1408;116 upozorňuji však, že proti zprávě 106 Forschungen, Sbírka ruk. SAB, č. 779, f. 119. 107 Noticka řadí se k diplomatickým falsům Bočkovým, které měly osvětlit dějiny Moravy za vpádu Rudolfa Habsburského. 108 Noticka pojata do CDM VIII., č. 246. 109 Noticka pojata do CDM XIII., č. 80. 110 Noticka pojata do CDM VIII., č. 245. 111 Noticka pojata do CDM XI., č. 343. 112 Notizenblatt, 1856, str. 95. 113 Falsa Slavonická, Novotného sborník »Českou minulostí«, Praha 1929, str. 110-115. 114 Forschungen, Sbírka ruk. SAB, č. 779, f. 135. 115 Dějiny města Velké Byteše, Velké Meziříčí 1882, I., str. 49. 116 Orig. v městském archivu ve V. Bíteši, otištěno v CDM XIV., č. 29. 128

Strana 129
Bočkově není v listině ani slova o přívržencích markraběte Prokopa a o účasti Velkomeziříčských (ta je doložena teprve z obdobného privilegia pro Velké Meziříčí). Nedatovaná zpráva o zničení města Tábory je obsažena v naučení Brněnských městské radě bítešské k sporu mezi dvěma spolumajiteli domu, zachovaném v nejstarší městské knize bítešské z r. 1414.117 Uvedenou nedatovanou událost lze nejsnáze spojit s obležením Brna husity r. 1428 a s nájezdy do okolí, o nichž mluví zápisky plebána veverskobítýšského a které naznačují i paměti augustiniánského kláštera v Brně.118 Bočkem uve- dená zpráva o novém osídlení města Velké Bíteše okolo r. 1450 nezakládá se však na pravdě, poněvadž uvedená bítešská kniha jasně podává, že tu nebylo nějakého nového osídlení, nýbrž obyčej- ná fluktuace obyvatelstva, jaká byla v postižených městech po hu- sitských válkách zcela běžná. Podobně jako v dřívějším případě korespondují si Bočkovy zprávy z městských archivů v Slavonicích a v Jemnici, tak je tomu i u zpráv z městského archivu velkobítešského a velkomeziříčského. Ve zprávě o výzkumu z městského archivu velkomeziříčského z téhož roku119 přinesl Boček noticky ze staré městské knihy o plenění Sokola z Lamberka a Hynka z Kunštátu a z Jevišovic, zvaného Suchý Čert, a o jejich výpravách podnikaných do Meziříčí a Bíteše v 1. 1403-04 z Ivančic,120 o tažení Lacka z Kravař a Meziříčských proti Náměšti r. 1408,121 o výpadech husitské posádky z Třebíče r. 1428, o pový- šení Viktorina z Poděbrad na knížete, o obležení meziříčského hradu knížetem Viktorinem a Meziříčskými r. 1464,122 o obhajobě třebíč- ského kláštera knížetem Viktorinem proti Uhrům r. 1468 a o vyba- 117 J. Tiray, Městská kniha bítešská z r. 1414, Časopis Moravského musea zemského, VIII., 1908, str. 311: Nu sint die Taborer kumen und hab'n das Haws abbrant neben and'n Nachpawren. 118 Cl. Janetschek, Das Augustinianer Eremitenstift S. Thomas in Brünn, Brünn 1898, I. 64. 119 Forschungen, Sbírka ruk. SAB, č. 779, f. 141. 120 Aug. Kratochvíl, Vel. Meziříčský okres, Brno 1907, str. 45, zprávu neuvádí, ačkoliv nejstarší městskou knihu prostudoval. 121 Insert v konfirmaci městských privilegií z 10. května 1782; listina otiš- těna v CDM XIV., č. 30. 122 Jde tu o známé události, o nichž se zmiňuje listina krále Jiřího pro Velké Meziříčí z 23. června 1464; srovnej P. Ritter v. Chlumecky, Die Re- gesten der Archive im Markgrafthum Mähren, Brünn 1856, I., str. 188. 9 — 73-21 129

Strana 130
vení města Uherského Hradiště z uherského obležení r. 1469. Tyto Bočkovy relace nemohl jsem si zatím ověřit, domnívám se však, že i zde bude skepse zcela na místě. Poslední zpráva toho druhu v Bočkových relacích je z olo- moucké studijní knihovny z r. 1845;123 uvádí noticku o vyplenění města Šternberku a okolí r. 1439. V rukopise, který měl Boček na mysli,124 uvádí se však více. Je tu zápis o vyplenění Šternberka a okolí r. 1438 (nikoliv 1439, jak má Boček) Tunklem, vedle toho však také noticka o dobytí Litovle Tábory, o jejich porážce a o vě- šení zajatých Táborů v Olomouci. Poslední noticku zaznamenal litovelský kněz Mach řečený Šam, který - jak se praví v zápisu - utekl z Litovle před Tábory na Šternberk k paní Alžbětě.125 Ale také jinde nebyl výzkum Bočkův úplný. Tak v nejstarší městské knize uherskohradištské,126 kterou měl Boček v ruce, ušla jeho pozornosti stručná zpráva o smrti císaře Zikmunda, která pěk- ně charakterisuje postoj hradištského patriciátu za husitských vá- lek. 127 Jde tu dále o položky v knihách losunků měst Brna,123 Znoj- ma129 a Jihlavy.130 Tyto položky nezachycují zpravidla přesně den 123 Forschungen, Sbírka ruk. SAB, č. 779, f. 149. 124 Univ. knihovna v Olomouci, ruk. I, 10, Hugo, O připravení srdce. 125 V. Tille. Seznam českých rukopisů c. k. studijní knihovny v Olomouci, Věstník České akademie, IV, 1895, str. 142. Stručně totéž uvádí i Em. Schwab, Urkundliches aus Einbünden der Olmützer Studienbibliothek, ZDVGMS XXXI., 1929, str. 69. Noticku o přepadení města Šternberku opsal r. 1845 pro stavovský archiv Josef Chytil (nyní Sbírka ruk. SAB, č. 1001, f. 17-18). 126 Liber negotiorum civitatis Hradisch dostala se neznámým způsobem do archivu kláštera rajhradského a odtud do zemského archivu v Brně; nyní v Sbírce ruk. SAB, č. 743. 127 Městský písař charakterisoval Zikmunda: non dominus, sed pater noster gratiosissimus. 128 Vydal B. Mendl, Knihy počtů města Brna z let 1343-1365, Brno 1935. 129 Nejstarší losunky znojemské, které vydal K. Polesný, Dědické knihy města Znojma z r. 1363 a z r. 1397, Znojmo 1928, takových záznamů nemají. Z dalších některé zhodnotil K. Polesný v článku Hospodářství města Znojma v l. 1421-1422 v časopise Od Horácka k Podyjí, VIII., 1931, str. 224-226. Důleži- tější záznamy z losunkových knih znojemských zachytil Aug. Neumann v často citované edici Nové prameny v dějinám husitství na Moravě: z let 1408-22 na str. 156-172, z let 1426-28 na str. 179, z let 1441-43 na str. 200-208 a z let 1468 a 1466 na str. 208-213. Neumannova edice je velmi slabá, nutno jí užívat jen velmi opatrně. 130 Důležitější výpisy vydal Aug. Neumann v často citované edici, a to: z let 1425-31 na str. 176-179, z 1425-34 na str. 196-200 a z roku 1442 na str. 200. 130

Strana 131
události, lze však podle nich událost dosti přesně datovat. Městská kniha šumperská z 15. st. měla ne nepodobný osud kroniky Leupol- dovy; dostala se totiž do soukromého vlastnictví bývalého zemského archiváře B. Bretholze a teprve po jeho smrti byla z pozůstalosti zakoupena pro museum města Šumperka. Knihu, která obsahuje seznam husitských škůdců města Šumperka s výkazem jejich činů, nemohl proto Fr. Harrer ve své prácil3i použít a vrátil se k ní později ve zvláštním pojednání.132 V rukopisu knihovny sv. Jakuba v Brněl je na přídeští zápis o smrti krále Ladislava (uvádí se jen rok úmrtí, nikoliv den) a v zcela stručném zápisu pochvaluje se královo stanovisko k husitství. V jiném rukopisu olomoucké univer- sitní knihovnyl34 je záznam o stavbě kláštera sv. Bernarda v Olo- mouci r. 1453. Konečně je tu zápis o zavraždění Václava III. v Olo- mouci v nejstarším nekrologu kostela olomouckého.135 Charakter vyprávěcího pramene má také obsah svědeckých vý- povědí lidí starožitných o tom, jak Přerov byl opevňován za mar- kraběte Jana i později; při tom vyskytuje se i zajímavá poznámka: »Jakož Táboři Přerov město dobyli a knihy městské zedrali«.136 Druhou skupinu takových ojedinělých zpráv, ať jsou to již svědecké výpovědi, či zcela stručné zmínky, obsahují listiny a no- tářské instrumenty. Z jejich velkého množství uvádím jen nejdůle- žitější. Z doby předhusitské je to stručný záznam v listině biskupa Jana z 15. října 1401 o domácích válkách mezi markrabaty.137 Mo- ravy spíše nepřímo se týká notářský instrument datovaný v klášteře Hradisku 20. března 1404 a adresovaný prelátům ve východoalp- ských krajích.138 Vypráví se v něm o loupeži, která byla spáchána 131 Geschichte der Stadt Mährisch Schönberg, Mährisch Schönberg 1923. 132 Das älteste Schönberger Stadtbuch aus dem 15. Jahrhundert, ZDVGMS XXXIX., 1937, str. 106. 133 V archivu města Brna, ruk. č. 95. 134 Signatura M II. 15. Opis pro stavovský archiv pořídil 1845 Josef Chytil, Sbírka ruk. SAB, č. 1001, f. 17-18. 135 Knihovna olomoucké kapituly, E 1. 40, f. 77. 136 Vincenc Brandl, Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové, Brno 1888, V., str. 121 a 196-198. 137 CDM XIII., č. 143. 138 J. Loserth, Ein Raubanfall auf die Olmützer Domherren Dalibor von Honczowitz und Adreas von Keltsch, die Gesandten des olmützer Bischofs Laczko von Krawař an die römische Kurie, im Oktober 1403, ZDVGMS XXIII., 1919, str. 82-92. 131

Strana 132
v Korutanech na olomouckých kanovnících Daliboru z Unčovic a Ondřeji z Kelče, vezoucích poplatek biskupa olomouckého kurii papežské. Z pozdější doby je to v Brně vydaný, ale nedatovaný do- pis, ve kterém je zpráva o zničení vizovického kláštera husity.130 Úkolem tří dalších zpráv je vyzdvihnout utrpení katolíků, zvláště kleru, v době husitské. Je to pozdní, zřejmě velmi přehnané svě- dectví biskupa Tasa z r. 1460 o událostech, které se staly při dobytí města Mohelnice husity.14 Dva notářské instrumenty dotýkají se zničení kláštera velehradského a kostela polešovského husity; prvý z 23. října 1425 obsahuje svědectví opata vizovického a faráře mo- ravskobudějovického,141 druhý z 6. srpna 1452 svědectví lidí z Po- lešovic.142 Konečně povahu vyprávěcího pramene má svědectví, které vydal Jindřich ml. Rumpolt, kníže hlohovský, a jiní hejtmani slez- ského vojska v Jihlavě 8. prosince 1422 ve prospěch moravskotře- bovských měšťanů o jejich chování při odevzdání Moravské Třebové slezskému vojsku.143 Zcela osamoceně stojí nápis o porážce táborských a sirotčích vojsk, který prý býval na baště u brány velkomeziříčského zámku.144 Domnívám se, že tu jde o mystifikaci. Tehdejší majitelé Velkého Meziříčí Jiří a Václav z Kravař, neměli, proč by lipanskou bitvu oslavovali; mimo to bašta u brány je renaisanční, tedy pozdějšího původu. 139 Zachoval se v sbírce formulářových listů kláštera lilienfeldského v ruko- pise kláštera vyšebrodského č. 9 (f. 143v-114v); viz Ad. Horcicka, Notiz über die Zerstörung des Klosters Smilheim O. C. in Mähren, MGDB XLVI., 1908, 306. Regesta listů a listin rukopisu vydal Valentin Schmidt, Studien und Mit- teilungen des B. und C. O., Jahrgang XXVIII. 140 Otiskl Aug. Neumann, Nové prameny atd., str. 69-60. 141 Archiv kláštera velehradského, SAB, E 10; viz pozn. 142. 142 Archiv kláštera velehradského, SAB, E 12. Oba prameny otiskl neúplně Aug. Neumann, Nové prameny atd., 52-54; úplně a lépe R. Hurt, Dějiny cisterciáckého kláštera na Velehradě, Olomouc 1934, I. 294-309. Správné datování druhého instrumentu proti Neumannovi uvedl již J. Šebánek, Archivy zruše- ných klášterů moravských a slezských, Brno 1932, č. 1405, str. 297-298. 143 Originál v archivu Národního musea v Praze; moderní opis v Nové sbírce, SAB, č. 575/1. Otiskl Aug. Neumann, Nové Prameny atd., 57-58. 144 Uvedl jej Ant. Boček, Forschungen, Sbírka ruk. SAB, č. 779, f. 141, a z neznámého mi pramene Aug. Kratochvíl, Velkomeziřícký okres, 77. 132

Strana 133
Závěrem. Jestliže starší historiografie česká byla celkem historiky opomí- jena, platí to tím více o starší historiografii moravské. Nechybělo sice náběhů k soupisu i ke kritickému hodnocení moravských pra- menů, jako bylo na příklad u Pittera,145 Monsea, Wekebrota a Cer- roniho, to však zůstalo vesměs torsem. Teprve Chr. d'Elvert pokusil se o systematické zpracování moravské historiografie,146 ale jeho práce je pro neúplnost a pro přílišnou závislost na Bočkovi nepo- uživatelná. Naproti tomu B. Dudík zabýval se ve svých pracích jen některými kusy vesměs starší doby a i jeho práce, na tu dobu jistě velmi cenná, do značné míry zastarala. Mnoho nadpisem slibující pojednání Fr. von Krones147 nepodává vůbec to, co bychom podle titulku čekali. Je to pouhá reprodukce zpráv vyprávěcích pramenů moravských i sousedních zemí o moravských událostech v 15. st., při čemž nejvíce materiálu dodal Kronesovi Pešinův Mars, tedy kronika velmi pozdní. Tento nedostatek mi byl pohnutkou k tomu, abych se starými vyprávěcími prameny moravskými zabýval. Jsem si vědom, že mé pojednání není tu definitivním, je třeba více heuristické i kritické práce, což je možné jen v monografiích. Proto jsem se tu pokusil jen podat přehled starých vyprávěcích pramenů moravských a stav ře- šení jejich problematiky, při čemž jsem se snažil o kritické řešení některých problémů. Moje studie sleduje však ještě další účel, chce ukázat na nutnost revise dosavadního zásadně odmítavého stanoviska vůči autorům 16.-18. st., jak na to upozornil již R. Urbánek.148 Jejich kritický rozbor může být v nejednom případě velmi užitečný. Je tu množství drobných rozptýlených zápisů, které mohou být i zá- važné, ale nyní ještě unikají naší evidenci. Konečně je tu potřeba nové moderní edice vyprávěcích pramenů moravských aspoň do konce 15. st., neboť některé z nich byly naposledy vydány před více 145 Jeho pozůstalost v archivu kláštera rajhradského, nyní v SAB. 146 Historische Literatur-Geschichte von Mähren und Österreichisch Schle- sien, Brünn 1850. 147 Die erzählenden Quellen der Geschichte Mährens im fünfzehnten Jahr- hundert, ZDVGMS IV., 1900, str. 1-105. 148 K historii husitské Moravy, ČMM LXIII-LXIV., 1939-40, str. 241. 133

Strana 134
než jedním stoletím, jiné vůbec vydány nebyly. To vše dlužíme ještě problematice středověkých moravských vyprávěcích pramenů. Seznam zkratek: CDM - Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. ČMM - Časopis Matice moravské MGDB - Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen. SAB - Státní archiv v Brně. ZDVGMS - Zeitschrift des Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens. 134

Strana 135
CPEДНEВEКOВbIE ПОВЕСТВОВАТЕЛБНБЕ ИСТОЧНИКИ МОРАВИИ ДО КОНЦА 15�ГО ВЕКА Резюме чeшCKOPО TeKсTa В то время как в двух последных сборниках автор зани- мался моравскими монастырями, ныне он трактует о средне- вековых моравских хрониках белого духовенства, феодалоф и горожан. Некоторые из отих повествовательных источников не по праву остаются в забвении, так как они мало известны. Затем автор приводит целый ряд отдельных комментариев лето- писного характера, которые встречаются совершенно случайно в текстах совсем другого рода и, вследствие своей изолирован- ности, ускользают от внимания историков. Он констатирует, что некоторые из летописей, а которых упоминалось в более старой литературе, вообще не существовали, другие же, которые на- ходились под сомнением, действительно были написаны и, на- конец, что в летописах делались попытки новейших фальсифи- каций. Автор приходит и умозаключению, что необходимо кри- тически подвергать научному изучению выдержки из утерян- ных летописей, дошедших до нас при помощи позднейших исторических писателей, а не просто их отвергать и, наконец, высказывается за новейшее издание свода средневековых мо- равских повествовательных источников. 135

Strana 136
ERZAHLENDE GESCHICHTSQUELLEN MAHRENS IM MITTELALTER BIS ZUM ENDE DES 15. JAHRHUNDERTS Zusammenfassung des tschechischen Textes Der Verfasser beschäftigte sich in den beiden letzten Aufsätzen, die in den vorigen Jahrgängen dieses Jahrbuches veröffentlicht wurden, mit den Annalen und Chroniken der mährischen Klöster; diesmal behandelt er die übrigen erzählenden Quellen Mährens bis zum Ausgange des 15. Jahrhunderts. Einige von diesen Quellen wurden mit Unrecht von den Historikern nur deswegen gemieden, weil sie wenig bekannt sind. Der Verfasser führt eine ganze Reihe von einsam stehenden Bemerkungen annalistischen Charakters an, die ganz zufällig in verschiedenen Texten auftreten und darum der Aufmerksamkeit des Geschichtsforschers entwichen. Er stellt fest, daß einige Chroniken, die noch unlängst als einmalig existierende angeführt wurden, gar nicht existierten, andere wieder, an deren Existenz man nicht glaubte, einmal wirklich vorhanden waren, und endlich, daß auch in der Annalistik moderne Falsifikationsversuche vorkamen. Der Autor betont, daß man auch diejenigen Nachrichten, die uns aus den mittelalterlichen Geschichtsquellen nur in der Lite- ratur des 16.-18. Jahrhunderts erhalten sind, nicht grundsätzlich ablehnen, sondern kritisch behandeln muß. Er befürwortet eine mo- derne Ausgabe der gesammten mährischen erzählenden Quellen des Mittelalters. 136