následovníků a opět se stane zdravou a k mimořádnému poslání povolanou součástí velikého křesťanského společenství. Do Prahy se Příbram trvale vrátil až v roce 1436, vlastně současně s císařem Zikmundem. Již předtím se ovšem podílel na jednáních s legáty basilejského koncilu, kteří ho v lednu 1434 přijali do lůna katolické církve. Později (1437) byl i se svým kolegou Prokopem z Plzně vyslán do Basileje, aby se pokusili přesvědčit koncil a naklonit ho ke schválení obecné závaznosti přijímání pod obojí způsobou a k uznání podávání z kalicha dětem. Jejich úsilí však vyznělo naprázdno. Zčásti vynucený odchod dávného Příbramova soupeře Jana Rokycany z Prahy otevřel konzervativnímu mistru znovu cestu do čela utrakvistického duchovenstva. V roce 1439 se stal spolu s Prokopem z Plzně církevním administrátorem, jejich působnost však zůstala v podstatě omezena na hlavní město království a blízké okolí. Příbram v čele mírných utrakvistů obtížně lavíroval mezi katolíky a rozhodnějšími utrakvisty Rokycanova směru. Jeho jednání o sblížení náboženských stran nakonec probíhala úspěšněji s Rokycanou, s nímž pojil Příbramovy stoupence i společný intenzivní zájem o konečné ideové a politické přemožení táborů. Porážka nejradikálnějšího husitského směru na jednáních v Kutné Hoře a v Praze v letech 1443-1444 sice prokázala přednosti společného postupu obou zmíněných skupin, nevedla však ještě k jejich ideovému a organizačnímu sjednocení. Teprve ztroskotání Carvajalovy legace v Čechách a dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad v roce 1448 zbavilo mírné utrakvisty, ideově vedené Janem Příbramem, posledních nadějí na možnost další samostatné existence. Skupina, jež náhle přišla o svůj politický vliv i o své iluze ohledně papežské kurie, se prakticky rozpadla. Většina jejích příslušníků splynula s utrakvistickou církví vítězného Rokycany, ostatní se přimkli ke katolíkům. Příbram sám zůstal kalichu věren až do své brzké smrti, k níž došlo nedlouho po zmíněných událostech, 20. prosince 1448 v Praze. 2. Tři portréty Jana Příbrama Jak bylo již naznačeno výše, naše historiografie dosud nevěnovala příbramskému rodákovi příliš velkou pozornost. On sám dodnes vyvolává daleko větší zájem jako svědek dějů dávno minulých než jako jejich aktivní spolutvůrce. Studují-li historikové jeho práce, ve své naprosté většině ostatně ani nevydané a existující jen ve starých rukopisných foliantech, činí tak hlavně proto, že v nich nalézají informace o ostatních účastnících převratných českých událostí první poloviny 15. století, případně o obecnějších otázkách dějin husitství, ale jen zřídka proto, aby se něco dozvěděli i o něm samém. Sotva lze však pochybovat o tom, že důkladnější zpracování mimořádně dramatického myšlenkového vývoje Příbramova by mohlo zajímavě doplnit škálu evolučních možností, jež v sobě nesl požadavek husitské reformy. 9