Strana 1
OPAVSKÝ LISTINÁŘ Litterae fundationum, dotationum, erectionum, confirmatio- num, praesentationum, collationum, resignationum altarium Oppaviae I. díl Zpracoval FRANTIŠEK ŠIGUT OPAVA 1961 Slezský ústav Československé akademie věd v Opavě

Strana 2

Strana 3
Převážná většina archivních pramenů, kterých používá historik ke své práci, je psána z hlediska vládnoucí třídy. To platí ve zvýšené míře i pro období rozvitého feudalismu 13.—15. století, kde je nejdůležitějším histo- rickým pramenem listinný materiál. Panovník, vysoké duchovenstvo, šlechta a města byli vydavateli a původci pořízení, zajišťujících listinně různé ma- jetkové transakce a jiné zájmy feudální třídy. Při kritickém hodnocení historického pramene musí mít historik na zřeteli především toto třídní hledisko. Církev ovládala celý život feudální společnosti. Proto se značná část dochovaných listin dotýká větší či menší mírou různých církevních záleži- tostí, převážně majetkových. Církevní hodnostáři měli nejblíže ke kultur- nímu životu a umění psát a číst, a proto vždy bedlivě dbali o to, aby vše- chny dotace a jiné zisky ve prospěch církve byly včas a řádně zlistiněny a pečlivě uschovány. A právě v těchto listinách zajišťujících církevní maje- tek se dochovalo nejvíce zpráv o starších dějinách měst, obchodu, o so- ciálních zařízeních, stavebních a uměleckých památkách i o životě pod- daného lidu. Málokteré město se může chlubit takovým listinným bohatstvím jako Opava. Nejbohatší část opavského listináře tvoří listiny týkající se farního kostela Panny Marie v Opavě a k němu patřícího filiálního kostela sv. Voj- těcha (později sv. Jiří), dále oltáře sv. Trojice v kostele Jana Křtitele a oltáře sv. Mikuláše v kostele sv. Kláry. Tyto oltáře byly totiž původně obsazovány světským duchovenstvem a jejich písemnosti byly delší dobu v rukou městské rady opavské, zatímco listiny, týkající se oltářních nadací a oltářů v ostatních opavských kostelech, tvoří nedílný celek archiv- ního materiálu příslušných klášterů, v jejichž správě byly kostely a jejich oltáře. Příčiny tohoto mimořádného množství dochovaných listin týkajících se církevního majetku a kostelů jsou vnitřní i vnější. Opava byla díky čilému obchodu a řemeslu bohatým městem a měš- tané mohli svou zámožností soutěžit se šlechtou, ba mnohdy ji ještě bohat- stvím předčili. Toto bohatství se navenek projevovalo nejen nákladným způsobem života, nýbrž také stavbou nádherných chrámů, zřizováním oltářů a oltářních nadací, jejichž držitelé bývali kaplany v rodině zakladatele, jak to bývalo zvykem u šlechty. Opava bývala také hlavním městem knížectví a sídlem zemských úřadů. Zde bývaly uloženy zemské desky, zasedaly tu zemské sněmy, zde sídlel kníže se svou družinou, třebas ne trvale, a měl tu také své úřady. Opava byla dostaveníčkem šlechty z celé země. Šlechta si tu zakupovala domy a trávila zde většinu svého života, především v zimních měsících, dávajíc přednost rušnému městskému životu před pobytem na ne 3

Strana 4
příliš pohodlných tvrzích, ohrožovaných stále nepřátelskými nájezdy. Mnoho šlechticů nacházelo v Opavě také svůj poslední odpočinek. Proto už za živa a v posledních pořízeních pamatovala šlechta na opavské kláštery a kostely, zřizujíc v nich nadace za své rody. Podobně činila také knížata, která zří- zováním nadací zabezpečovala také důchody pro své kaplany a notáře. Z měšťanských opavských rodin vyšla řada kněží, kteří působili v duchovní správě na různých místech nebo seděli v různých kapitulách, ale hlavně se uchycovali ve svém rodišti jako oltářníci. Mnozí z nich, jen aby mohli zůstat v Opavě, zakládali ze svých dědických podílů nebo pomocí zámožných příbuzných oltářní obročí, která jim poskytovala titul k pobytu ve městě. Vedle rodáků lákala Opava také jiné kněžstvo, aby se tu ucházelo o bohatá církevní obročí, u nichž by pak mohlo pohodlně resldovat. Tak se stalo, že v městě vzniklo mnoho oltářních nadací, jejichž písemnosti se z velké části dochovaly. Vedle těchto vnitřních důvodů měly na množství zachovaného písem- ného materiálu o nadacích také vliv okolnosti vnější. Původně měli oltářní1) listiny v rukou zakladatelé nadací nebo ti, jimž patřilo právo podací k oltářům, případně oltářníci, později však přešla většina oltářních písemností na veřejné instituce, hlavně na knížete, městskou radu a Bratrstvo Panny Marie a Božího těla, v němž však zasedali členové městské rady. Roku 1500 po- stoupil kníže Hanuš všechny knížecí patronáty městské radě a nařídil, aby jí oltářníci odvedli všechny písemné doklady, vztahující se k nadacím. Tím se prakticky stala městská rada držitelkou podacího práva ke všem nadacím a v jejích rukou se soustředila většina písemností týkajících se oltářních nadací. Tyto písemnosti byly pak uloženy v městském archivu a tak se většina dochovala buď v originále nebo aspoň v opise. Měly-li mít listiny průkaznou moc a nadace dosáhnout práva církevního obročí, musely být potvrzeny biskupem nebo jeho zástupcem. K potvrzení nada- ce se však u biskupského úřadu vyžadovalo předložení všech listin, týkajících se nadace, tj. listin o zakoupení platu, souhlas duchovního správce kostela, schvalovací doložka knížete apod. Tyto písemnosti byly pak inserovány do příslušného dokumentu o schválení nadace biskupem. A protože církev- ním úřadům záleželo na tom, aby měly přesnou evidenci majetku, spočívají- cího v oltářních obročích, byly všechny listiny opsány do tzv. Libri erectio- num et fundationum altarium. Z těchto knih se dochoval pouze jeden svazek, obsahující opisy z let 1482—1552.2) V tomto kodexu je zachována v opise řada listin i pro Opavu, z nichž některé nejsou odjinud známé. Nejpříznivější vliv na zachování oltářních listin mělo však nařízení vy- dané komisí pro úpravu poměrů v Opavě po skončení dánské okupace, podle něhož se měl provést soupis všech oltářních nadací a pořídit opis všech oltářních listin, pokud se zachovaly v městském archivu. Tuto práci provedl 1) Pod pojmem oltářní listiny zahrnujeme v zájmu stručnosti všechny písemnosti veřejno- právní povahy, pokud se týkají oltářních nadací a oltářů. Jsou to hlavně listiny o zřízení, nadání a schválení oltářů a oltářních obročí, presentace a jmenování oltářníků a jejich re- signace, zakupování platů k oltářům a oltářním obročím, soudní výroky a přátelská narovnání ve sporech o oltářní beneficia, různé dohody, uzavřené oltářníky nebo jejich podacími pány (kollatory, patrony) apod. 2) Státní archiv Brno, pobočka Kroměříž, Spiritualia rkp. č. 1.

Strana 5
v letech 1630—1631 M. Matyáš Dominik Dominacký, veřejný notář a městský syndik opavský, pod jehož vedením byly všechny listiny přepsány do dvou kodexů, z nichž jeden byl později nadepsán: „Instrumentum vidimatum über 100 allerhant von verschiedener Kaysern, Königen in Böheimb, Bischofen and Fürsten zu Troppau beschehene Confirmationes angerichte Instrumenta, Fundationes und zu denen Altaren vermachte Proventus bey der troppawi- schen Pfarrkirchen und andere dem hohen Orden in und ausser der Stadt gehörigen Nebenkirchen...“. Druhý kopiář byl později pojmenován „Docu- menta iuxta literas concernentia commendam fundationales“. V prvním ko- piáři3) je za každou opsanou listinou stvrzovací doložka Dominackého a na konci kodexu prohlášení městské rady opavské, že opisy byly provedeny řádně a souhlasí s originály. Druhý kodex4) jest textově shodný s prvním, nemá však schválovacích doložek ani potvrzení městské rady Při pořizo- vání opisů bylo však postupováno tak, že pravopis textů byl upravován, a to tak, že při listinách latinských byl převeden na pravopis klasický (např. cie — tie apod.), při listinách německých na soudobý způsob psaní něm- činy. České listiny byly do kopiářů pojaty pouze v německém překladu, který je — pokud lze poznat z dochovaných originálů — doslovný a přesný, ba až otrocký. Listiny týkající se oltářních nadací jsou nejvýznamnější složkou opav- ského městského listinéře nejen početně, nýbrž též svým stářím a obsahem. Tak patří z nich do stol. XIV 16 kusů, do století XV. téměř 100, a několik je jich ze XVI. a XVII. století. Většina těchto listin je dosud zcela neznámá a nebyla uveřejněna dokon ani v regestech. Jen částečně pojal je do své práce František Kopetzky“), ale jeho regesty nejsou vždy přesné a úplné a publikace je nadto těžko přístupná. A přece údaje uvedené v těchto listi- nách jsou základní povahy a mnohdy jsou jediným zdrojem pro starší dějiny města i celé země, jako napří k dějinám opavského obchodu suknem, solí, k dějinám opavského školství, zdravotnictví, sociálních zařízení, k mís- topisu města, rodopisu měštanů i šlechty, pro dějiny knížecího rodu opav- ských Přemyslovců a jejich právních nástupců, k poznání kulturního, hospo- dářského a náboženského života, k dějinám duchovní správy, opavských stavebních a uměleckých památek, k dějinám husitství a husitských válek ve Slezsku, k počátkům luterství atd., takže nikdo, kdo se chce zabývat dějinami města i opavského knížectví, se bez nich neobejde. Listiny přiná- šejí bohatý dějinný a místopisný materiál pro celé knížectví opavské a také polští hístorikové najdou zde bohatý materiál k dějinám polského Slezska, který by museli jinak pracně shledávat, ba který by jim patrně zceladuníkl, kdyby nebyl vydán tiskem. Publikovaný materiál je uložen na mnoha místech. Největší část je v archivu města Opavy deponovaném dnes ve Státním archivu v Opavě, kde je také pozůstalost Tillerova a Zukalova, v nichž jsou oplsy nebo aspoň regesta písemností dnes již neexistujících jako byl např. materiál z bývalého lichtenštejnského archivu v Opavě, který shořel za válečných událostí v roce 3) Městský archiv Opava, rkp. A Ib 9. deponovan ve Sťátním archivu v Opavě. 4) Městský archiv Opava, rkp. B 1b 19, tamtéž. 5) F. Kopetzky. Regesten zur Geschichte des Herzogthums Troppau, Vídeň 1871. 5

Strana 6
1945 aj. Významný materiál je uložen také v kroměřížské pobočce Státního archivu v Brně, kde je především „Liber erectionum et fundationum altarium“, obsahující opisy listin již od poloviny XV. století. V pobočce olomoucké universitní knihovny v Kroměříži, kterou tvoří bývalá arcibiskupská knihov- na, je „Apographorum moravicorum volumen VII. sive liber Oppaviensis“ Jana Jiřího Středovského, obsahující řadu opisů listin nebo regestů listin i jiného materiálu k dějinám Opavy a celého Slezska. Cenný materiál je také v olo- moucké pobočce Státního archivu v Opavě, ve Státním archivu v Brně e ve Státním ústředním archivu v Praze. Jak bohatý materiál, kolik různých dat a údajů a kolik námětů posky- tují listiny, jejichž posláním bylo zajistit rozsáhlý církevní majetek v rukou světského duchovenstva, je zřejmo z poznámkového aparátu. Vycházeje ze zásady, že vydavatel má podat badatelům materiál pokud možno nejlépe připravený a že všichni, kdo budou tohoto materiálu používat, nebudou mít možnost jít ve všech případech přímo ke zdrojům, které měl vydavatel k dispozici, jsou v poznámkách uvedena všechna průvodní data, která jsou v nějakém vztahu k listinám a jejich obsahu. Edice poslouží až do doby, kdy dojde k systematickému zpracování dějin města Opavy, jako rychlé poučení o různých otázkách, pro něž přináší materiál. Proto jsou jednotlivé poznámky pojaty jako drobné monografie, které mohou být později pod- kladem k celkovým dějinám města. Rozsáhlý poznámkový aparát je založen na pracovních výsledcích dosavadních badatelů o dějinách města, jež vět- šinou nebyly publikovány. Byl to v prvé řadě pilný badatel o slezských dějinách prof. Josef Zukal, který ve své pozůstalosti zanechal nepřehledné množství materiálu téměř pro všechny otázky, které se týkají dějin města Opavy a celého Slezska. Vedle Zukala byl to také prof. Vincenc Prasek, po němž rovněž zůstala bohatá a jen zčásti publikovaná historicko-místo- pisná pozůstalost, uložená rovněž ve Státním archivu v Opavě. S prospě- chem bylo použito i bohatých výpisků Petra Tesaře, skromného a snaživého badatele o tzv. moravských enklávách; výpisky jsou uloženy ve Státním archivu v Opavě. Údaje získané z citovaných pozůstalostí byly doplněny na základě nového studia archivního materiálu a literatury. Edice byla zpracována podle současných vydavatelských zásad. Jsou v podstatě tyto: 1. Kde se zachoval originál, byla transkripce provedena podle originálu, jinak bylo použito nejstaršího a nejvěrohodnějšího opisu. 2. Po stránce pravopisné byl ponechán způsob psaní předlohy, opraveny byly jen zřejmé chyby a omyly. Latinské texty, které byly při opisování pra- vopisně upraveny, byly ponechány v této úpravě. Texty české a německé byly přepsány podle současných transkripčních zásad, takže se zachovaly všechny dobové a případně nářeční zvláštnosti a odchylky od dnešního pravopisu. Podle zásady, že v německých textech až do konce XVIII. století má být ponecháno velké začáteční písmeno jen u jmen vlastních, byla vy- mýcena velká písmena ve všech ostatních případech. 3. Ve všech textech byla zavedena moderní interpunkce. 6

Strana 7
4. Zkratky, uváděné v původních textech, byly pro snazší porozumění i méně zběhlých badatelů rozvedeny. 5. Většina listin je uveřejněna v celém rozsahu, pouze na několika místech byl původní text zkrácen, avšak tak, aby neutrpěla souvislost. Vy- nechány byly hlavně všeobecné formule. V textu jsou označena vynechaná místa tečkováním . . . . . . . , místa, jež nebylo možno přečíst, tečkami v kulaté závorce (. . . . . . . .). Na chyby v původním textu je upozorněno znamením (1). 6. Listiny, v jejichž textu není významnějších zpráv, nebo u kterých nebylo možno získat celý text, jsou uvedeny v regestech. Listiny inserované jsou zařazeny chronologicky na místa, kam svým vročením patří, a při vidimátu jsou jen připomenuty s odkazem na jejich umístění v edici. 7. Listinám latinským a německým jsou předeslány obsáhlé regesty, a to proto, aby jich mohli užívat také vlastivědní pracovníci, kteří neovládají tyto jazyky. Tím sice edice vzrostla, ale tak také vzroste dosah jejího používání. Edice se omezila pouze na 16 listin ze 14. století, aby co nejrychleji zpřístupnila materiál k období velmi málo prozkoumanému. Další svazek bude bezprostředně navazovat na tuto edici a bude vybaven též rejstříky k oběma svazkům. Zpracování dílčího rejstříku jsme nepovažovali za účelné. Rovněž seznam literatury bude otištěn ve 2. svazku. Závěrem uvádíme seznam zkratek použitých v edici: MAO = Městský archiv v Opavě, SAB = státní archiv v Brně, SAO = = Státní archiv v Opavě. ZDB = Zemské desky brněnské; ZDK = Zemské desky krnovské; ZDO = Zemské desky opavské; ZDOl = Zemské desky olomoucké; KPO = Knihy přední opavské. CDE = Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemine, vydal G. Friedrich; CDM = Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, vydali A. Boček, J. Chytil, V. Brandl, B. Bretholtz; CDS = Codex diplomaticus Silesiae, 2. svazek vydal W. Wattenbach, 6. svazek W. Wattenbach a C. Grünhagen; MVB = Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia, vydali L. Klicman, J. B. Novák, B. Jenšovský, K. Stloukal, K Krofta; UDO = Die Urkunden des Deutsch-Ordens-Centralarchives zu Wien, vydal G. v. Pettenegg. Časopisy: ČMM = Časopis Matice Moravské, SlSb = Slezský sborník, VMO = Věstník Matice Opavské, ZGKGSchl. = Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens.

Strana 8
1361, duben 14. Opava. — Mikuláš, kníže opavský a ratibořský, dává opavským měšťanům souhlas k zajištění ročního platu 6 kop grošů na Oticích k oltáři v kapli při farním kostele Panny Marie v Opavě. Státní archiv Brno, pobočka Kroměříž, sign. A Ia 6 (pergam. originál 28 cm X 18,9 cm plika 5,5 cm). Státní archiv Brno, Bočkova sbírka čís. 9.992 (opis). CDM IX, str. 178, čís. 241 (s menšími nepřesnostmi). Kníže Mikuláš vyznává, že opavští měštané sáhli na nejmenovaného kněze a proti právu církevní immunity ho odsoudili k smrti utopením. Za tento čin musili žádat papeže o rozhřešení a podrobit se jím uloženému pokání. Součástí pokání bylo zbudování kaple při opavském farním kostele Panny Marie a zřízení oltářní nadace v ní s ročním důchodem 6 kop grošů. Měšťané se uloženému pokání podrobili a po vybudování kaple chtějí nyní zajistit stanovený roční plat 6 kop grošů pro oltářníka na své poddanské vsi Oticích. Protože se však tak bez souhlasu knížete nemůže stát, uděluje jim žádané dovolení. Nicolaus, Dei gracia Oppavie et Ratiborie dux1), fatemur presentibus universis, quod iam dudum iurati cives civitatis nostre Oppavie quendam sacerdotem, in illicitis factis deprehensum, seculari iudicio condempnatum, insaccaverunt2), propter quod ipsos beneficium absolucionis in curia romana optinere et recipere oportebat3), et condigna penitencia secundum formam ecclesie ipsis iniuncta, preter alia, que contrito corde ipsis imposita per- egerunt4), capella eciam cum altari et ornatibus decentibus et debitis aduna- tis (1) de sex marcis gravibus moravici numeri et pagamenti erigenda, dictam capellam, sitam circa ecclesiam parochialem sancte Marie Virginis in Oppa- vias), dotare debent et tenentur. Unde dicti cives nostri nobis humiliter 1) O knížeti Mikulášovi viz F. Kopetzky, Zur. Geschichte und Genealogie der Pře- myslidischen Herzoge von Troppau, Vídeň 1869, str. 20—33; G. Biermann, Geschichte der Herzogstümer Troppau und Jägerndorf. Těšín 1874, str. 140—167; V. Prasek, Kníže Mikuláš II., 1318—1365. VMO XXIV (1918), str. 47—68. 2) Bližší okolnosti tohoto případu nejsou známy. 3) Duchovenstvo bylo vyňato ze světského soudnictví a spadalo pod pravomoc soudů církevních. 4) O vykonání pokání viz V. Prasek, Cirkevní pokora v Opavě vykonaná. VMO II (1892), str. 8—9. O církevní pokoře viz také článek téhož autora „Pokora“ v ČMM XII (1880), str. 43—51. — Jiný příklad podobného pokání můžeme uvésti z Opavy k r. 1400: Nějaký Lindner z Opavy musel jako pokání za vraždu složit 5 kop grošů pokuty a vykonat pout do Říma a tam žádat o rozhřešení. Biermann, Gesch. d. Herzogst. Troppau, str. 460. 5) Které kaple a kterého oltáře se zřízení nadace týkalo, není udáno. Nelze je však spojovat se zřízením nadace při oltáři Proměnění Páně z r. 1372, jak se snaží dokázati Vl. Denkstein, K stavební historii farního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Opavě. VMO XXXX (1935), str. 58—69, neboť v citované listině z r. 1372 se uvádějí zcela jiné okolnosti. (Tam se mluví pouze o dotování oltáře, zatím co zde jde o zřízení kaple a oltáře v ní, v listině z r. 1372 složili nadační kapitál dobrodinci, zde je to uloženo městské radě. A rovněž i výše platu v obou případech je různá.) Jde pravděpodobně o kapli sv. Anny a stejnojmenný oltář v ní. Je to kaple na epištolní straně kostela, používaná od nejstarších dob také za sakristii. Sakristií se nazývá již r. 1452 (viz dále). R. 1457 byl v ní ještě oltář sv. Jakuba (ZDK I, 41). Ze starší doby není o ní zpráv, až k r. 1452 se dovídáme, že k oltáři sv. Anny a sv. Alžběty v sakristii Panny Marie byl po smrti kněze Mikuláše presentován knížetem Vilémem komárovský plebán Jan z Lamberka (Codex investiturarum antiquarum fol. 9. Státní archiv Opava, pob. Olomouc, odd. konsistorní archiv). Údaj Praskův (Histo- rická topografie země Opavské, Opava 1889, str. 474), že se nazýval Jan Hiel, je nesprávný a zakládá se na zaměnění slova hielt za Hiel u Wolného (Kirchliche Topographie von Mähren, 1. Abt. Olmützer Erzdiözese IV., Brno 1862, str. 228). 8

Strana 9
supplicarunt, quatenus nostrum consensum prebere dignaremur‘), ut ipsi de redditibus civitatis predicte dictos sex marcarum redditus disponerent et dotarent. Nos autem ipsorum supplicacionibus convenientibus et condignis annuere cupientes, ut in villa Ottindorf') sita ante fores dicte civitatis super fluvio Hosenicz'), sex marcarum redditus perpetuo capellano, qui nunc est, erit vel fuerit in futurum, providere debeant, ut tenentur, presen- tato tamen debite et consuete dicto capellano, cuique a Sede apostolica collacio est commissa9), favemus, annuimus et graciose consentimus, gratum et ratum habentes, quidquid apud huiusmodi fuerit factum seu eciam ordi- natum, harum nostrarum, quibus sigilla nostra sunt appensa, testimonio lite- rarum. Datum Oppavie anno Domini millesimo trecentesimo sexagesimo primo, proxima feria quarta post dominicam, qua Misericordia Domini in ecclesia Dei canitur1°). 2 1361, duben 17. Opava. — Městská rada opavská zapisuje na své poddanské vsi Oticích roční plat 6 kop grošů k oltáři při farním kostele Panny Marte v Opavě, který jí byl uložen papežem jako součást pokání. 6) Majetkové převody byly podle ustanovení knížete Mikuláše vázány na knížecí souhlas. Srovnej text listiny z 2. 11. 1362 (viz čís. 3), kde se praví: „ . . . non obstante constitucione nostra, qua cavetur bona sive redditus quoscunque in terris nostris vendi vel emi non posse sine licencia et permissione nostra speciali... Znění této konstituce se však nedochovalo. 7) Ottindorf (též Ottendorf), česky Otice, ves v blízkosti města, která původně patřila k Hradci, avšak patrně již r. 1224 byla králem Přemyslem Otakarem I. darována městu Opavě. Tomu aspoň nasvědčují slova darovací listiny, kde se praví: „... ab hac parte aque, Hosnicz nomine, ea bona, que ad nostrum castrum Hradec videlicet, cum omnibus suis attinentiis pertinebant, scilicet Napsdicari (tj. na vsi Iktary-Jaktaři) et Drahul...“ (CDM II, čís. 153). Ves potom zůstala v držení města až do nejnovější doby. R. 1361 zajistila městská rada opavská na Oticích 6 kop grošů ročního platu k oltáři jako pokání za právní přehmat (Zde!). V dílčích listech knížectví opavského z r. 1377 se Otice neuvádějí, neboť se počítaly za součást města Opavy a připadly k dílu opavskému (CDS VI, 195—197, V. Prasek, Překlad s výkladem na dílčí listy země opavské z r. 1377. Program českého gymnasia v Opavě 1890, str. 12). Znovu se jako městský majetek uvádějí Otice k r. 1437, kdy zde městská rada opavská zajistila pro Bratrstvo Panny Marie v Opavě roční plat 21/2 kopy grošů (viz čís. 55). Bratrstvo pak pustilo tento plat knězi Seboldu Hartfaustovi k oltáři sv. Vavřince v kostele Panny Marie (viz čís. 56), což ještě téhož roku potvrdila knížata Václav, Vilém a Arnošt (viz čís. 58) a rovněž i olomoucký biskup Pavel z Miličína (viz čís. 59). Údaj Hosákův (L. Hosák, Historický mistopis země Moravskoslezské, Praha 1938, str. 743), podle něhož drželi r. 1440 Otice Mikuláš z Posutic a Jan z Bránice, je nesprávný. Kníže Mikuláš si totiž od Oneše Kyjovce z Lukavce vypůjčil 40 kop grošů a dlužní úpis za něho jako ru- čitelé podepsali oba zmínění šlechtici a městská rada opavská. Když pak kníže dluh ne- splácel, pohnal věřitel ručitele, totiž Mikuláše z Posutic, Jana z Bránice a opavské měšťany z 10 kop grošů na Oticích a Skřípově, že se nestarali dluh zaplatit (KPO I, 35v — Kapras I, 38, 359, Kopetzký, Reg., č. 520). — Nesprávné je také ztotožňování Otic s Hvozdnicí, jak činí Prasek (Osady zaniklé a někdy pusté na Opavsku. Program 1886, str. 27), který listinu, jíž osvobodil kníže Mikuláš r. 1343 opavskému měšťanu Janu z Hlubčic za věrné služby 1 lán ve Hvozdnici (CDM VII, 332, čís. 459), vztahuje na Otice, zatím co ve skuteč- nosti se týká zaniklé vsi Hvozdnice u Horního Benešova. 5) Hosenicz - Hvozdnice, říčka tekoucí od Horního Benešova, vlévá se u Kylešovic do Moravice. Své jméno dostala patrně podle vsi Hvozdnice (viz předešlou po- známku). V pramenech se uvádí po prvé pod jménem Hosnicz již r. 1224 (CDM II, 155, č. 153), r. 1436 při prodeji mlýna v Kylešovicích se nazývá Oznice (Jos. Zukal, O svobod- ných dvorech a mlýnech Kylešovských, VMO XX [1912], str. 6). 9) Týkalo-li se zřízení nadace kaple sv. Anny, patřilo podací opavským knížatům. Viz pozn. č. 5. 10) Misericordia Domini plena est terra... — introit (vstupní modlitba) mše druhé neděle po velikonocích.

Strana 10
Státní ústřední archiv v Praze, fond ČDKM, sign. IV/O, sv. 3, fol. 934 (neověřený opis, papír.). Městská rada opavská vyznává, že jí bylo papežem uloženo za pokání zbudovat při farním kostele Panny Marie v Opavě kapli, zřídit v ní oltář a založit pro oltářníka nadaci ročních 6 kop grošů. Část pokání, totiž zbu- dování kaple a zřízení oltáře, byla již vykonána, nyní městská rada zajištuje na své poddanské vsi Oticích roční plat 6 kop grošů, který má odtud vy- cházet na všechny budoucí časy knězi, jemuž bude obročí v kapli řádně uděleno. Nos consules et jurati cives Oppavie civitatisl), qui nunc sumus aut in futurum erimus constituti, ad universorum noticiam, presencium et futurorum, volumus pervenire, quod animo deliberato, maturo cum consilio, ex iussu et verbo tocius communitatis civitatis predicte, redditus sex mar- carum gravis ponderis, sexaginta et quatuor grossos pro marca qualibet conputandum et non plus, in villa nostra Ottendorf nuncupata, sita prope civitatem predictam circa fluvium, quod vulgari voce vocitatur Ho- senicz, vicario seu presbitero(!), cui altare seu capella, que extat(!) constructa apud nos circa ecclesiam parrochialem2), collata fuerit, veluti nobis a Sede apostolica constat iniunctum, eundem vero censum in predicta villa nostra Ottendorf eidem vicario seu sacerdoti, cui hoc beneficium col- latum fuerit, conferrimus et donamus, videlicet sex marcas censuales tan- tum et non plus, ut premittitur, habendas et tollendas singulis et perpetuis annis in festo sancti Martini confessoris3). Ut autem hec donacio robur obtineat perpetue firmitatis, presentem paginam cum appensione nostri sigilli dedimus confirmatam. Datum Oppavie sub anno Domini millesimo trecentesimo sexagesimo primo, die sabato ante Dominicam, qua cantatur Jubilate4). 3 1362, listopad 2. Opava. — Mikuláš, kníže opavský a rati- bořský, dává opavskému měštanu Hanmannovi souhlas k zakoupení ročního platu 6 kop grošů a jeho věnování k oltáři. Městský archiv Opava, sign. II, 1 (pergam. originál 28 cm X 15,3 cm, plika 2,8 cm). Státní archiv Opava, Tillerova pozůstalost sv. III., str. 122—122v (opis). Kopetzky, Regesten čís. 430. Kníže Mikuláš vyznává, že ve snaze podpořit ušlechtilý čin opavského měštana Hanmanna, zvaného Sartiner, dává mu dovolení k zakoupení roč- ního platu 6 kop grošů kdekoliv pod knížecí pravomocí, buď u řeholníků či světských kněží, u šlechticů nebo měšťanů, jen nebude-li tím dotčeno 1) O organisaci městské správy opavské v té době viz Biermann, Gesch. d. Her- zogst. Troppau, str. 84—108. 2) Ze slov: „... altare seu capella, que extat constructa apud nos circa ecclesiam par- rochialem ...“ jest patrno, že stavba kaple byla již hotova. Bude proto nutno opravit některé vývody Denksteinovy (viz čís. 1, pozn. 5) o stavebním vývoji kostela Panny Marie a jeho dobudování datovat o něco dříve. 3) tj. 11. listopadu. 4) Jubilate Deo omnis terra ... — introit třetí neděle po velikonocích. 10

Strana 11
právo knížecí komory. Kupitel může tento plat věnovati na zřízení oltářní nadace kdekoliv na posvěceném místě, bez překážky knížecího ustanovení, podle něhož podléhají všechny majetkové převody knížecímu schválení. Nicoiaus, Def gracia Oppavie et Ratiborie dux, honorabili ac discreto viro Hanmannol) dicto Sartiner, civi oppaviensi, fideli sincere dilecto, graciam suam et omne bonum. — Si principalis Benignitas clementia pro universorum se monstrare dignatur salute sollicitam, quanto magis illis condecet esse propitiam, qui in pure fidei ac amoris constancia assi- duos non refugiunt labores. Tuis igitur Kune (?), civis nostre civitatis, devotis supplicacionibus favorabiliter annuentes, tue devocioni concedimus et pre- sentibus indulgemus, ut sex marcas grossorum pragensium census et reddi- tus gravis numeri et ponderis in terra nostra, ubicumque tibi locus obtulerit, sive a religiosis aut clericis secularibus, sive a nobilibus et civitatensibus, dummodo non fiat in prejudicium[!) nostre camere2), emere licite et com- parare ac ad altaris ereccionem et constructionem providere pro anime tue remedio in quocunque pio loco, prout malueris et tibi Dominus inspi- rabit, in vita vel in morte, assignare et conferre valeas ac donare, assigna- cione et donacione huiusmodi perpetuis temporibus valitura, non obstante constitucione nostra, qua cavetur bona sive redditus quoscunque in terris nostris vendi vel emi non posse sine licencia et permissione nostra spe- ciali?), super qua tenore presencium, quoad premissa duntaxat, auctoritate ducali tibi et heredibus tuis de certa sciencia dispensamus harum nostrarum testimonio literarum. Datum Oppavie anno Domini millesimo trecentesimo sexagesimo secundo, in crastino Omnium sanctorum, per Franciscum, pleba- num in Grecz, protonotarium nostrum4), in testimonium omnium premis- sorum5). 1) Hanmann (též Hammann) zvaný Sartiner (forma Gartzener v opise listiny z 2. 2. 1368, čís. 4, je zřejmá chyba opisovatele), byl zámožný měšťan opavský a držitel jednoho z 26 výsadních soukenických krámů. Kromě listin o zřízení oltáře vyskytuje se jeho jméno jako svědka na listině opavského plebána Konráda ze 17. 12. 1362, kdy byl přísežným konšelem opavským (Kopetzky, Reg., č. 341) a v narovnání mezi městskou radou opav- skou a hlubčickým komturem Ješkem ze Zvířetic z r. 1368, podle něhož mu měla být opav- skou johanitskou komendou vrácena louka u Vávrovic, jíž měl potom on a jeho dědici svo- bodně užívati (CDM X., 36, č. 45). R. 1370 se uvádí kněz Mikuláš, oltářník a kaplan Hanmannův (Farní kronika v Hradci, str. 13). Hanmanna se také patrně týká údaj listiny z 10. 3. 1372, podle něhož na domě Hanmannově před bránou hradeckou byl zajištěn plat 12 gr. a na zahradě tamtéž 8 gr. k oltáři Proměnění Páně (viz čís. 8). Zemřel někdy r. 1373, neboť tehdy byl na krámě, patřícím Hammanisse, t. j. vdově po Hammannovi, zajištěn roční plat 3 věrdunků k oltáři sv. Anežky (viz čís. 9). 2) Tj. platům, které vycházely ze statků ve prospěch knížecí pokladny, o nichž se častěji při převodech nemovitostí mluví. Tak např. při novém osazení Darkovic r. 1320 (viz č. 23, pozn. 5) bylo vymíněno: „Ceterum steuram per principem terre communiter impo- sitam, si domini de Welegrad convencionem generalem fecerint, pauperes de Darkowic solvere cum ceteris constringentur“ (CDM VI, 123, čís. 156). Podobně r. 1343 osvobozuje kníže Miku- láš II. opavského měštana Jana z Hlubčic od odvádění knížecí berně z 1 lánu ve výši 16 grošů a dávky pro zemského fojta ve výši 8 grošů, ponechávaje však povinnost platit berni zemskou (CDM VII, 332, čís. 459). 3) O knížecí konstituci viz čís. 2, pozn. 6. 4) František Křišťanův z Prahy (též Franz, Frenczil, Frenczlin), proto- notář knížete Mikuláše, vyskytuje se v pramenech od r. 1340, kdy psal první zachovanou listinu, týkající se kupu vsi Bavorova dominikánským klášterem v Ratiboři od Jindřicha z Plumlova a jeho bratra Ješka (Kopetzky, Reg. č. 260). Příštího roku jmenuje se v lis- tině knížete Mikuláše, jíž obdarovává špitál v Opavě dvorem v Kylešovicích, správcem kostela hradeckého (Kopetzky, Reg. č. 264). R. 1351 byl jmenován moravským markrabětem Janem osobním kaplanem a byly mu propůjčeny významné výsady, vztahující se k jeho osobě i k faře hradecké (CDM VIII, 83, č. 115). K faře patřila ves Vacanovice u Olomouce. Protože 11

Strana 12
Pečet: na hedvábných šňůrkách jezdecká pečet knížete Mikuláše s čas- tečně porušeným nápisem: USIGILIUM NICOJLAI DEI GRACIA DUCIS OPPA VIE — Na zadní straně pečeti sekret s nápisem: S. NICOLAI DUCIS OPPAVIE ET RATIBORIE. 1368, únor 2. Opava. — Ranfold z Hlubčic prodává opav- skému měšťanu Hanmannovi roční plat 4 kop grošů na svém díle ve vst Bohdanovách u Hluběie k oltáři sv. Maří Magdaleny v kostele Panny Marie v Opavě. Státní archiv Opava, Kopiář oltář. nadací A, fol. 149—150, čís. YYY (opis ověřený M. Matyášem Dominikem Dominackým, veřejným notářem a syndikem města Opavy, v Opavě 21. ledna 1631). Tamtéž, Kopiář oltář. nadací B, str. 288—289, čís. YYY (opis). J. J. Středovský. Apographorum sv. VII., str. 142 (regest). Ranfold z Hluběte vyznává, že prodal roční plat 4 kop grošů opav- skému měšťanu Hanmannovi, zvanému Gartzener, zajištěný na půl šestém lánu polí ve vsi Bohdanovách u Hlubčic, k oltáři sv. Maří Magdaleny a sv. Marty v kostele Panny Marie v Opavě na nadaci za zakladatele a jeho před- ky a slibuje, že bohdanovský fojt bude tento plat vybírat a odvádět na den sv. Martina kupiteli nebo jeho dědicům, případně oltářníku jmenova- ného oltáře. Kdyby tento plat nebyl odveden do dvou týdnů po sv. Martinu, má zemský soudce opavský stavit fojta a lidi bohdanovské, dokud by plat nebyl odveden. Přitom slibuje, že nebude držitele pozemků, na nichž vázne plat, zatěžovat, aby byli schopni jmenovaný plat odvádět. In nomine Domini. Amen. Ego Ranfoldus, miles de Lub- schitzl), ad universorum tam presentium quam futurorum publicam de- však byla od Hradce příliš vzdálena, pronajal ji farář se souhlasem knížete Mikuláše jakémusi Maržonovi, zvanému Pohan. Ten však působi! hradeckému kostelu veliké škody a proto kníže Mikuláš dal r. 1353 souhlas, aby farář mohl tuto ves zaměniti s Bušem z Raduně za část Milostovic u Opavy, vynášející roční plat 11 kop 20 gr. (Kronika fary hradecké, str. 4—5). Markrabí Jan tuto směnu potvrdil ještě téhož roku (SAO, pobočka Olomouc, kapitulní archiv A I d 34). R. 1357 dosáhl František dalšího úspěchu pro hradeckou faru: Někteří hradečtí obyvatelé počali obdělávat pozemky pod zámkem, které dříve nebyly obdělávány. Bylo jich asi půl lánu. Později se ukázalo, že tyto pozemky patří vlastně k zámku a byly poddanými zabrány bez dovolení knížete. Přičiněním taráře však došlo k přátelskému narovnání, kníže poddaným na přímluvu faráře odpustil dosavadní užitek bez náhrady a stanovil, že z těchto pozemků, aby nebyla poškozena fara, má býti odváděn desátek i na příště, a to i tehdy, kdyby byly připojeny k panským dvorům (Kronika fary hradecké, str. 5—6). R. 1360 dosáhl na přímluvu knížete od papeže Inocence VI. plnomocných odpustků pro hodinku smrti (MVB II, 450, čís. 1114). Tehdy dosáhl přímluvou knížete Mikuláše také kostel sv. Václava v Hradci pro určité dny (vánoce, velikonoce, sv. Duch, Boží tělo, na čtyři hlavní svátky mariánské, svátky apoštolů a evangelistů, sv. Vavřince, Václava a Michala, na posvícení) odpustků pro všechny zbožné návštěvníky (tamtéž). R. 1362 koupil František se souhlasem knížete pro lepší vyživení hradeckých farářů dvůr v Brance, který dříve patřil Bohuslavu, synu Slavibora z Vršovic. Budoucí faráři však měli za to udržovat v kostele věčné světlo (Kronika fary hradecké, str. 7—8). Poslední zpráva o něm je z r. 1363, kdy vystavil listinu na dědičné fojtství v Žimrovicích pro Macka z Benkovic (Ad. Turek, Prameny k poznání vývoje sociál- ních poměrů na panství hradeckém do 16. století Slezský sborník 1952/50, str. 256). 5) Na rubu listiny je nápis rukou XIV.—XV. stol.: Litera altaris Hanmanni, super quam iurepatronatus contulerunt cives oppavienses domino Burhardo de Grecz Regine. 1) Ranfold z Hlubčic (V kopiáři se chybně píše Bamfold a toto jméno přešlo také do literatury.) přichází v pramenech pod jmény Ranfold, Ramfold, Reynfold a Romferd rytíř z Hlubčic. Pocházel z rodiny Stošů ze Stošovic. K r. 1343 se uvádějí Ramfold, Heidenrich et Peter, filii quondam domini Stošonis de Stoschowitz (Zukalova pozůstalost, odd. „šlechtici“ 12

Strana 13
ferro praesentibus notionem, quod habito maturo consilio, spontanea omnium meorum haeredum voluntate, honorabili viro Hanmanno, dicto Gartzener2), nec non haeredibus suis civibus in Oppavia, vendidi et rationabiliter praesentibus vendidisse dinoscor quatuor marcas grossorum pragensium gravis ponderis, numeri et pagamenti moravici perpetui, veri annui census habendas, recipiendas et tollendas in villa mea Bohda- nowitz nuncupata3) super sexto medio agrorum laneis, in superiori parte bez udání pramene). Tento „dominus Stoš“, otec Ramfoldův, byl patrně „Heynco de Lupschitz“ rádce knížete Mikuláše, který r. 1357 testamentárně odkázal určité důchody, činže a desátky z pozemků u Hlubčic vnučce Anně, dceři Alberta Seklína, mnišce u sv. Kláry v Opavě a po její smrti klášteru. (SAO, klarisky A 3; CDM IX, 45, 59, Kopetzky, Reg. č. 321, J. Šebá- nek, Archivy zrušených klášterů moravských a slezských, Brno 1932, str. 153, čís. 766). Mezi svědky odkazu uvádí se také Ramfold Heynconis de Lupschitz (tamtéž). R. 1365 odevzdal Ramfold k věrným rukám Petra z Rosic a Alšíka z Fulštejna své zboží a dítky, aby jimi vládli, kdyby se mu něco lidského přihodilo (ZDB IV, 267). Protože tento zápis je zanesen v zemských deskách brněnských, je patrno, že Ramfold měl nějaké zboží na Brněnsku. Nebyly to však Lubčice na Znojemsku, jak uvádí Černý (Fr. Černý, Ukazatel jmen k latinským zemským deskám brněnským a olomouckým, Brno 1924, str. 208—9 pod heslem Lubčice). Ranfold se psal podle města Hlubčic (německý Leobschütz, dnes Glubczyce v polském Slezsku). R. 1368 prodává 4 kopy grošů ročního platu na svém díle ve vsi Bohdanovicích opavskému městskému písaři Heinlinovi a městské radě na oděvy pro špitálníky (Orig. MAOlom, F. X. Parsch, Das Stadt-Archiv zu Olmütz, Olomouc 1901, str. 6, čís. 30; CDM X, 22, čís. 29). A téhož dne prodává tamtéž 4 kopy grošů ročního platu Hanmannovi (Zde!). R. 1368 se uvádí jako svědek k narovnání mezi opavskou městskou radou a opavskými johanity (CDM IX, čís. 45), r. 1383 pod jménem Ronsfardt Stoschen jako svědek listiny biskupa Jana z Poznaně (CDS VI. 63) a r. 1368 na listině téhož biskupa se nazývá hejtmanem opolským (CDS VI, 72). To však je poslední zpráva o něm. 2) Viz o něm čís. 3, pozn. 1. 3) Bohdanovice, později zpravidla Bohdanovy (něm. Badewitz nebo Badenau, dnes Bogdanowice v okrese hlubčickém v polském Slezsku) uvádějí se po prvé r. 1218, kdy je markrabí moravský Vladislav Jindřich se souhlasem krále Přemysla Otakara I. udělil Štěpánu z Medlova (CDB II, str. 151, čís. 161; CDM II, str. 103, čís. 92). Později se Bohdanovice rozpadly na několik menších statků, z nichž jeden vyměnil Šemík ze Šenkovic s Jimramem z Jakubovic (ZDB III, 358). Ze statku vycházelo ročně 14 kop grošů. Jiný díl měl k r. 1368 v Bohdanovicích Ramfold z Hlubčic (viz předcházející pozn.), který zde zajistil roční plat 4 kop grošů pro opavské chudé a 4 kop grošů k oltáři sv. Anežky. Obojí plat byl zajištěn na pozemcích při cestě z Vladěnína do Hlubčic, jichž bylo dohromady 11 lánů. Při dělení Opavska r. 1377 patřily Bohdanovy spolu s Rovným, Džbánicemi, Jendřichovicemi, Hynčicemi, Albrechticemi a Holčovicemi Linhartu (z Vidbachu) a připadly k dílu krnovskému (CDS VI, str. 197—200; Prasek, Program 1890, str. 16). Později však — neznámo kdy a jakým způsobem — připadly opět k Opavsku a byly vedeny v zemských deskách opavských. K. 1403 drže! zde nějaký majetek — snad jako manství knížete Přemka — Vlostek z Bohdanovic (viz čís. 30, pozn. 8), který zde prodal r. 1417 se souhlasem knížete Přemka 2 kopy ročního platu Bratrstvu Panny Marie v Opavě (viz čís. 30). Zemskými deskami měl na Vlostkově díle zajištěno 50 kop grošů Michálek Schonwitz. Proto mu byla knížetem Přemkem po shoření starých desk povolena obnova zápisu hypotéky do nových desk, založených r. 1431, s do- datkem, že vlostek bude povinen tento dluh splatit do tří let, jinak že mu má postoupit lidi, na nichž by byl plat zajištěn, v jeho držení (ZDO I, 9v — Kapras II, str. 21, čís. 31). To se však nestalo a r. 1439 učinil Michálek Schonwitz s Vlostkem a jeho synem Janem stupek na své čtyři kopy grošů ročního platu na Bohdanovách a Vlostek opět se synem stou- pili s ním na svůj roční plat 10 kop grošů na Žopovách (ZDO I, 27 — Kapras II, str. 40, čís. 104). V důsledku zničení zemských desk hlásila se také městská rada opavská r. 1434, aby jí byl na statku Vlostkově zajištěn její plat 4 kop grošů na ošacování chudých podle listu na ten plat (KPO I, 24 — Kapras I, str. 29, čís. 270). Kníže Václav nařídil učinit vklad do zemských desk, „aby ty 4 hřivny vždycky na svatý Martin dávány od těch lidí, jakožto jsú od starodávna dávány opavským měščanóm na rathaus. A když by to ti lidé zmeškali, tehdy jim landrychtář základy pobrati má a ty základy k kněze Milosti dvoru a do kuchy- ně (!) hnáti má“ (KPO I, 15v — Kapras I, str. 21, čís. 180). Zápis byl proveden r. 1436 a měšťanům vloženy 4 kopy grošů platu „na chudinu na bílé sukno na Vlostkovi, Žibřidovi a Fulštejnovi“ (patrně jako spolujistcích), že to „měščaném řádně na každý sv. Martin vy- dávati jmají podle jejich listu na to s majestátem“ (ZDO I, 22 — Kapras II, str. 34, čís. 78). Tehož roku byl Vlostkovi obnoven zápis na jeho zboží bohdanovské, „kteréž tu od starodávna jmá, tvrz s rybníky, dvorem, lidmi, mlýnem, mlýnišči, rybnišči, hájmi, se vším právem a panstvím,“ kromě 4 kop platu, které zde měl zajištěny Schonwitz (ZDO I, 23 — 13

Strana 14
versus Lubschitz civitatem situatis et locatis, et specialiter a parte terrae situatis, quo a Blodin4) continue transitur a dextris incipiendo deinceps infra nominatis, pro altari in honore Mariae Magdalenae et Martae, sororum beatarum fundato, columnae seu statue lapideae ex opposito altaris sancti Johannis propinquius annexo5), per dictum Hanmannum et haeredes suos pro animarum suorum praedecessorum salute sincero devotionis zelo fide- liter dotato et constructo in parochiall ecclesia Oppaviae civitatis, pro- mittens fideliter et sincere, quod iudex praefatae villae Bohdanowitz, tam praesens quam etiam futurus cuiuscunque aetatis, eundem quatuor marcarum censum recipere, tollere et colligere debeat singulis in festo sancti Martini6) annis eidem Hanmanno suisque haeredibus seu etiam quicunque eiusdem altaris fuerint altaristae"), eorum fundatorum mandato prius expressorum, in Oppaviam civitatem sine omnis contradictionis obstaculo praesentando. Et post dictum festum sancti Martini, si praefatus fudex saepedictum censum infra duas septimanas anno quocunque dare aliquando neglexerit, ex tunc iudex provincialis terrae Oppaviae ipsum iudicem seu etiam homines, dictos laneos continue possidentes, poterit et debebit impignoratione seu vadio pro huiusmodi censu occupare ipsaque vadia seu pignora praenominatis ipsius altaris fundatoribus seu etiam ipsi altaristae ad ipsorum debebit praesentare potestatem, ut ipsum censum vadiis valeant consequi cum eisdem3). Promitto Kapras II, str. 35, čís. 84). Po Vlostkovi dědil jeho díl syn Jan Vlostek, který se zde připomíná r. 1450, kdy kníže Jan potvrdil jemu a jeho manželce Kateřině držení svobod- ného domu v Hlubčicích (Kopetzky, Reg. č. 558). Kateřina měla na Bohdanovicích za- jištěno od r. 1447 věno ve výši 300 kop grošů (ZDO II, 2 — Kapras II, str. 58, čís. 3). které po ní potom dědil její syn Dobeš z Olbramic, jenž je r. 1517 vzdal Volfu Slimákovi 151). Ten hned zajistil své man- z Bohdanova (ZDO III, 48 — Kapras II, str. 172, čís. želce Sibile z Oseku 350 kop grošů věna (ZDO III, 48 — Kapras II, str. 172, čís. 152). — Protože, jak bylo řečeno, Michálek Schonwitz nebyl se svým požadavkem 4 kop ročního platu uspokojen, připadl mu dědičný díl Vlostkova majetku. R. 1443 pojistil na něm Michálek své manželce Dorotě 50 kop věna (ZDO I, 35 — Kapras II, str. 49, čís. 152). Byl to dvůr, který od něho r. 1464 zakoupil Fulštejn ze Slavkova (ZDO II, 16 — Kapras II, str. 77, čís. 69). Ten měl v Bohdanovách již dříve společně s Žibřidem z Bobolusk roční plat 4 kop grošů, který společně zdědili po mnišce z Ratiboře. R. 1436 prodali ho i s robotami a vším právem Janu a Václavu z Brantic (ZDO I, 23 — Kapras II, str. 35, čís. 83). Jan zde r. 1433 zajistil své manželce Kateřině z Paskova na díle svém i bratrově 150 kop grošů věna (ZDO I, 18 — Kapras II, str. 29, čís. 59) a r. 1441 znovu 100 kop grošů (ZDO I, 32 — Kapras II, str. 47, čís. 140). Fulštejn místo toho nabyl v Bohdanovách jiný majetek, totiž dědictví po své tchyni Markétě z Lichnova. Ta tam měla jakýsi díl již před r. 1431, a to na základě stupku se synem, který však před tímto rokem zemřel. K tomuto dílu patřil dvůr, krčma, mlýn, louka a 4 kopy grošů platu. Markéta obnovila r. 1431 zápis na tento stupek v nových zemských deskách (ZDO I, 9 — Kapras II, str. 21, čís. 30) a r. 1443 vzala na toto zboží na stupek svého manžela Ondřeje ze Životic, svou dceru Aničku a zetě Fulštejna ze Slavkova (ZDO I, 18 — Kapras II, str. 29, čís. 61). Ten také její díl potom dědil. — O oba platy z Bohdanovic byly spory. Platu pro chudé museli se r. 1440 domáhat měšťané opavští před zemským soudem (KPO I, 34 - Kapras I, str. 36, čís. 347), spory o plat k oltáři r. 1479 před církevním soudem v Olomouci viz čís. 105. 4) Vladěnín, něm. Bladen, dnes Wlodzienin u Hlubčic v polském Slezsku. Viz čís. 17, pozn. 3. 5) Denkstein umísťuje oltář sv. Jana, který zřejmě byl již r. 1368 v užívání, k pilíři pod arkádou na rozhraní hlavní a vedlejší lodi, takže oltář sv. Maří Magdaleny a Marty tvořil jeho protějšek. 6) tj. 11. listopadu. 7) Prvním oltářníkem byl kněz Mikuláš, vzpomínaný k r. 1370 jako oltářník a kaplan Hanmannův. (Farní kronika v Hradci, str. 13; viz též čís. 3, pozn. 1.) 8) V zápise v předních knihách opavského práva (KPO I, 15v — Kapras I, 21, 180). týkajícím se zajištění 4 kop ročního platu pro opavské městské chudé na Bohdanovách, se přikazuje: „když by to ti lidé zmeškali (totiž odvedení platu k stanovenému termínu), tehdy jim landrychtář základy pobrati jmá a ty základy k kněze Milosti dvoru a kuchyně (1) hnáti jmá.“ (Viz zde pozn. 3.) 14

Strana 15
enim bona fide sine doli specie homines dictos laneos possidentes honora- libus, laboribus, robotis, exactionibus, taxationibus et simpliciter universis et singulis oppressionibus non gravare nec ab eis quicquam recipere ex- torquendo, nisi sui vicini circumquaque ad morem licitae donationis tribuere et donare consueverint. Ad clariorem et maiorem perpetuitatis evidentiam praesens scriptum sigillo meo decrevi roborandum. Datum Oppaviae in die Purificationis Mariae Virginis gloriosae9) anno Domini millesiomo trecen- tesimo sexagesiomo octavo. 5 1372, leden 31. Ratiboř. — Jan, kníže opavský a ratibořský, dává opavskému měštanu Hammannovi souhlas ke zřízení nadace při oltáři sv. Maří Magdaleny v Opavě. Státní archiv Opava, Kopiář oltářních nadací A, fol. 105v—106v, čís. TT, fol. 161—162, čís. DDDD. fol. 173—173v, čís. LLLL (opis ověřený M. Matyášem Dominikem Dominackým, veřejným notářem a syndikem opavským, v Opavě 27. listopadu 1630, 27. ledna 1631 a 31. ledna 1631). Kopiář oltář. nadací B, str. 213—214, čís. TT, str. 218—220, čís. XX. str. 306—308, čís. DDDD, str. 326—328, čís. LLLL (opis). Kníže Jan oznamuje, že opavský měštan Hammann založil oltář sv. Maří Magdaleny ve farním kostele Panny Marie v Opavě a k vydržování oltářníka u téhož oltáře zakoupil roční plat 81/2 kopy grošů, váznoucích na různých titulech, a to: na 61/2 lánu polí ve vsi Bohdanovicích v horní části katastru směrem k Hlubčicím při silnici z Vladěnína 4 kopy, jež má každoročně fojt zmíněné obce vybrat od poplatníků a odvěst oltářníku do Opavy o sv. Martinu, zbytek na městě Opavě, a to na lázni za klášterem dominikánů u sv. Václava 7 fertonů bez čtvrt groše, na lázni před branou jaktařskou 1 kopu grošů, na zahradě Budschikově na Gansově 20 grošů, na zahradě v Kylešovské ulici při studni 30 grošů, na zahradě Mikušově v téže ulici 12 grošů, na zahradě Vojtěchově 15 grošů, na čtyřech zahradách u za- hrady židovské 36 grošů, na dvoře písaře Heinlina 8 grošů; žádal knížete, aby k založení oltáře a zakoupení a věnování ročního platu dal svůj souhlas. Kníže jeho žádosti vyhovuje a žádaný souhlas uděluje. Olomouckého biskupa Jana ze Středy žádá, aby tuto nadaci potvrdil a prohlásil za církevní obročí s všemi důsledky církevního práva. Podací má vykonávat kníže a jeho potomci. Nos Johannes, Dei gratia Oppaviae et Ratiboriae dux,1) notum faci- mus tenore praesentium universis, quod honorabilis ac discretus vir Ham- mannus, civis nostrae civitatis oppaviensis, divinae benignitatis suffultus clementia, pro anima sua ac omnium suorum salutari remedio quoddam altare in ecclesia parochiali praedictae civitatis ad honorem sanctae Mariae Magdalenae rite fundans, illud pro congrua sustentatione sacerdotis et ministri officiantis in altari praedicto, octo marcarum et dimidiae grosso- 9) Tj. 2. února. 1) Kníže Jan 1365—1377; viz o něm Kopetzky, Zur Gesch. u. Genealogie, str. 33—37; Biermann, Gesch. d. Herzogst. Troppau, str. 168—174. 15

Strana 16
rum pragensum redditibus, moravici ponderis et pagamenti, in infrascriptis fundis et locis dotavit et assignavit: primo enim assignavit quatuor marcas census perpetui in villa Bohdannowitz nuncupata super sexto dimidio laneo agri in superiori parte versus Lubschitz civitatem situati et locati et specialiter a parte stratae, qua a Bladein continue transitur, a dextris incipiendo deinceps infra numeratis, quem quidem censum quatuor mar- carum iudex eiusdem villae Bohdannowitz tenetur colligere a censualibus hominibus ipsumque altaristae, qui pro tempore fuerit, ad Oppaviam prae- sentare annis singulis in festo sancti Martini. Item assignavit in praedicta nostra civitate Oppavia super stuba balneali2) retro monasterium fratrum praedicatorum3) situata septem fertones grossorum minus quatuor grossis; 2) Lázně byly důležité a samozřejmé zdravotní zařízení měst i vesnic. V Opavě bylo několik lázní. Z nich pro tuto dobu známe: lázeň za klášterem dominikánským v Solné ulici, které se později (1612—47) říkalo česká lázeň. R. 1685 ji koupil od Justiny, vdovy po Šala- monu Freibergrovi, Jan Fischer za 1075 zl. Na lázni byl r. 1372 zajištěn roční plat 7 věr- dunků grošů, který, převeden na novou měnu, činil r. 1685 2 tol. 32 gr. Ba vázl zde ještě i r. 1799, kdy ho bylo 3 zl. 28 kr. a byl odváděn oltářníku kostela u Panny Marie (Jos. Zukal, Das Stadtgebiet von Troppau am Ende des 17. Jahrhunderts, ZGKGSchl. 1905/6, str. 17). — Druhá lázeň byla na Dobytčím trhu a připomíná se rovněž k r. 1372, kdy na ní byl zajištěn plat půl kopy grošů k oltáři Proměnění Páně (viz čís. 8), nazývala se v XVII. stol. lázní německou. R. 1643 koupil Michal Tschatzel od úřadu „den ganz wüsten Platz der deutschen Badstube, so vordem Jacob Gross gehalten“ za 230 zl. s tříroční lhůtou od ubytování vojáků, protože musí nejdříve lázeň stavět. Potom se lázni říkalo také nová. Od Tschatzlovy vdovy Markéty převzal lázeň r. 1659 Daniel Fuhrmann za 600 tol. Lázeň stávala na rohu Dobytčího trhu, jak se tehdy říkalo i dnešní ulici Gottwaldově, a pozdější uličky Lázeňské, z níž byl do ní také vchod (Zukal, Das Stadtgebiet, str. 9, pozn. 3). — Třetí lázeň za školami, vzpomínaná rovněž k r. 1372, kdy na ní bylo zajištěno 18 gr. ročního platu k oltáři Proměnění Paně (viz čís. 8), stála poblíž kaple sv. Alžběty na místě, kde se kdysi říkalo „konvent“, později „pod lipami“. Tam také stávaly domky opavských oltářníků. Později lázeň zanikla a její pozemek spadl na knížete. Kníže Viktorin daroval jej oltářníku Jeronýmu Geyerovi, a ten zase jej pustil někdy před r. 1510 Vavřinci, oltářníku oltáře Proměnění Páně, který zde postavil dům pro sebe a své nástupce. Jeroným Geyer však vymínil sobě a svým nástupcům, že z titulu postoupení stavebního místa na dům oltářníka má odpadnout dosavadní plat (mluví se však pouze o osmi gr.) z tohoto místa k jmenovanému oltáři (viz čís. 119, srovnej též Zukal o. c.). — Čtvrtá lázeň za hradbami poblíž brány jaktařské připomíná se rovněž r. 1372 (viz zde!). Je to patrně lázeň z listiny ddto 10. 3. 1372 (viz čís. 8), poblíž níž stával tehdy pivovar. Dalších zpráv o ní není, zanikla patrně za husitských válek. R. 1372 byl na ní zajištěn plat 1 kopy grošů. — Pátá lázeň proti kostelu sv. Jana před hradbami poblíž mostu ratibořského se vzpomíná rovněž r. 1372 a byl na ní zajištěn roční plat půl kopy grošů (viz čís. 8). Jsou to patrně pozdější cisařské lázně v Nákladní ulici, které stály ještě v tomto století. O velikosti lazní, jejich zařízení a provozu nemáme pro tu dobu zpráv, avšak „ně- mecká lázeň“ měla ještě v XVII. stol. pouze tři vany (Zukal, o. c., str. 9, pozn. 3). 3) Klášter řádu bratří kazatelů, zvaných podle zakladatele také dominikáni, stával při kostele sv. Václava v ulici Solné. První zmínka o pobytu dominikánů v Opavě je již z r. 1237, kdy sem na svých cestách zavítal řádový člen a kazatel fr. Burchard a kázal zde mimo jiné také proti pravosti stigmat nedávno předtím kanonizovaného zakladatele řádu Menších bratří sv. Františka z Assisi, začež byl od papeže povolán do Říma k zodpovídání (viz o tom Fr. Šigut, Opava východištěm křižáckých tažení proti východním slovanům? Sborník Opava, Opava 1956, str. 81—86. Tehdy to byl patrně jen náhodný a krátkodobý pobyt dominikána v Opavě, k trválému pobytu byli však sem dominikáni uvedeni koncem XIII. stol. knížetem Mikulášem I., který také dal klášteru první nadaci a položil základní kámen ke klášternímu kostelu (tzv. Chronik des Dominikaner Kloster in Troppau, rukopis ve Studijní knihovně v Opavě, značka RC 77, pocházející sice až z XVIII. stol., avšak založená na solidních pra- menech, uvádí, že uvedení se stalo 1. září 1291 — str. 3. V českém výtahu vydal Jos. Zukal, Zápisky opavských dominikánů, Opavský týdenník 1877, německy Dr. Gottlieb Kürschner, Das Buch der Stiftungen zum ehemaligen Dominikaner-Kloster in Troppau. Opava 1903), který posvětil r. 1336 ke cti sv. Václava olomoucký biskup Jan zvaný Volek, potvrdiv také darování kusu pole knížetem Mikulášem v blízkosti rybníka, patřícího opavskému komturu (listina biskupa Jana z 1. 11. 1336 je opsána v citované kronice na str. 8). Klášter se potom těšil pozornosti veřejnosti, zvláště české, a dostal značná nadání. Za požáru Opavy r. 1431 utrpě! veliké škody a ještě r. 1450 nebyl opraven. Kníže Arnošt t. r. prodal převoru Bartoloměji z Lehnice (Lignice) 4 kopy ročního platu na valše, avšak s výhradou, že jich klášter může použít jen ke stavbě nové obytné budovy (SAO, dominikáni E 2). Klášter se 16

Strana 17
item super alia stuba balneali4) extra civitatem prope valvam jactarensem5) unam marcam grossorum; item super horto Budschik in Gansaw6) facente viginti grossos; item super horto in platea Gilschwitzens1") penes fontem tredecim grossos; item in eadem platea super horto Miku- schonis duodecim scotos grossorum; item super horto Woitiech quin- decím grossos; item super quatuor hortis penes hortum Iudaeorum3) triginta znovu přízní knížat i jiných dobrodinců vzmohl a vzkvétal, avšak od počátku reformace počal opět upadat, hlavně co do počtu příslušníků. R. 1536 vymřeli zbývající řeholníci na prudký mor a klášter zůstal potom neobsazený, až r. 1541 byl přidělen k polské provincii, která sem poclala své členy (Wolny o. c. IV. str. 212). Za převora Jakuba (1564—79) kostel i s klášterem znovu vyhořel a byl opraven jenom provisorně, až opět převor Felix z Vilna (1585—1629) za pomoci císaře Maxmiliána a Rudolfa provedl důkladnou opravu kostela i kláštera. V době reformace byl klášter útočištěm katolické menšiny opavské a od 90. let XVI. stol. vykonávali jeho příslušníci z příkazu olomouckého biskupa Stanislava Pavlov- ského také duchovní správu v Kylešovicích, kde byla katolická většina. Klášter se proto také u české dvorské komory, pod jejíž správu spadalo příslušenství opavského zámku, domáhal darování desátku z Kylešovic, který správa zámku potáhla do zámeckých důchodů. (Akta o této věci jsou jednak v kopiářích biskupské korespondence v Kroměříži, jednak v SUA Praha, odd. ČDKM IV, Opava, sv. 1. Tamtéž je také materiál týkající se opravy kláštera). Po zabrání farního kostela pro katolíky r. 1609 a po odstranění nesnází, způsobených pleti- chami děkana Mikuláše Sarkandra (viz Tenora-Foltynovský, Bl. Jan Sarkander. Jeho doba, život a blahoslavení. Olomouc 1920, str. 139—164; 208—217, 233—244, 520—530) byl převor P. Felix z Vilna jmenován správcem opavské fary, již potom řídil v letech 1612—1629 s malými přestávkami, způsobenými vpádem vojsk knížete krnovského a později mansfeld- ského. Škody, které klášter i kostel v těchto dobách utrpěly — za vpádu mansfeldského byla Opava střelbou císařského vojska zapálena a při požáru shořel také klášter (Zukal, Drobné příběhy z veliké války, Opavský týdenník 1912, čís. 54) — byly potom v klidných dobách opět napraveny, neboť i potom měl klášter mnoho dobrodinců, mezi nimi zvláště pány Tvor- kovské z Kravař, od nichž získal nejen značné pozemkové držení v Mokrých Lazcích, nýbrž také podací k mokrolazecké faře (viz J. Zukal, Zápisky opavských dominikánů. Opavský týdeník 1877, čís. 32, Paměti opavské, Opava 1912, str. 352 a další). Veliký požár města r. 1689, který zničil většinu města se všemi kostely a kláštery, způsobil také klášteru sv. Václava značné škody, jež byly potom pomalu napravovány. Za císaře Josefa I. byl klášter vyňat ze svazku polské provincie a přidělen opět k provincii české. Tehdy byl kostel obnoven, vyzdoben nádhernými freskami vratislavského malíře Fr. lEpée, klášter krásně a účelně pře staven a rozšířen, zbudována při něm kaple Loreta atd. (viz o tom akta v SAO, dominikáni), avšak r. 1786 byl rozhodnutím císaře Josefa II. zrušen, jeho příslušníci zčásti posláni do jiných řádových domů, zčásti opatřeni pensí, kostel odsvěcen, jeho inventář rozprodán a bu- dovy předány světským účelům. (Viz Diarium proboštského farního úřadu v Opavě.) Kostel zabral stát pro vojenské skladiště, v klášteře byly umístěny městské školy. 4) Viz pozn. čís. 2. 5) O městských branách viz čís. 8, pozn. 12, 13. 6) Gansaw (Gansov, Ganzovec—Gänsau), kdysi patrně pastvisko městských husí, se nazý- vala část městského katastru po obou stranách řeky Opavice v oblasti pozdějších ulic Zelené, Parkové a Rybářské. Poprvé se ho vzpomíná r. 1372 (zde!), r. 1417 potvrdil kníže Přemek Bratrstvu Panny Marie plat 7 ortů na zahradě na Ganzově (viz čís. 30.). R. 1478 potvrdi! kníže Viktorin klášteru sv. Kláry držení zahrady na Ganzově (SAO, Tillerova pozůstalost, sv. V. 210—211). R. 1486 darovali Jiří, Jan a Petr bratři Stošové na Štítině zahradu Džbánec- kého na Ganzově Martinu Ruznicarovi, měšťanu opavskému (SAO. klarisky A 9). R. 1561 dal Ferdinand I. dovolení na Ganzově stavět (MAO, Kopiář městských privilegií I Bb 9, vol. 24). Jméno Ganzov se udrželo až do nejnovější doby (viz Zukal, Das Stadtgebiet, str. 54). 7) Platea Gilschwitzensis — Kylešovská ulice ležela již mimo městské hrad- by při cestě do Kylešovic, podle nichž dostala název. Jmenuje se tak dodnes. V kterých místech byl vzpomínaný pramen nebo studna, nelze dnes povědět. 8) Hortus Judeorum - židovský hřbitov ležel v blízkosti bývalého kostelíka sv. Linharta mezi Skřivánčí a Hradeckou ulicí a jeho plochu protíná nyní dráha opavsko-krnovská. Jako hřbitov sloužil až do r. 1522, kdy byli Židé z Opavy vykázáni (Kopiář městských privi- legií I Bb 19, fol. 12). R. 1523 daroval ho kníže na žádost některých pánů Reinholdu Sieben- bürgrovi, aby si tu udělal zahradu. Zahrada byla osvobozena od všech povinností kromě ročního platu 18 gr. do zámeckých důchodů (Zukal, Das Stadtgebiet, str. 63; týž, Paměti opavské, str. 103—104). — Podle Biermanna, Geschichte d. Herzogst. Troppau, str. 108 byli v Opavě Židé již ve XIII. stol. Kníže Mikuláš I. postoupil prý (podle tzv. Chronicon oppaviense, chované někdy na Fürstenštejně) platy od Židů, které byly do té doby odváděny do důchodů knížecích, městské radě opavské (Zukalův přípisek v exempláři Kopetzkého Reg. v knihovně SAO, str. 36/37). Židé však byli městu k veliké újmě a škodě, hlavně překupováním kradených věcí, a proto městská rada vyjednala již r. 1500 u knížete Hanuše jejich vypovězení 17

Strana 18
sex grossos, et de allodio Heinlini scriptoris") octo grossos. Ac demum praedictus Hammannus, noster fidelis, pro se, successoribus suis et omni- bus, quorum interest seu in futurum interesse poterit, nobis cum instantia et humiliter supplicavit, quatenus fundationem et dotationem altaris eius- dem gratas et ratas habendo, huiusmodl piis operibus consensum benevo- lum praeberemus. Nos igitur, animo deliberato, sano procerum nostrorum et fidelium accedente consilio, cum divinum et rationabile fore videamus et salubre ipsius propositum et honorem divini cultus augere desiderantes, fundationem et dotationem praefatas gratas et ratas habentes, in praedicta omnia et eorum quodlibet de verbo ad verbum, prout expressantur superius, consentimus benevole. Reverendo in Christo patri et domino Johanni, olomucensi episcopo,1°) affectione syncera(!) et devota precum instantia supplicantes, quatenus dictam fundationem et dotationem dicti altaris cum censibus supradictis approbare, ratificare, annectere, unire, incorporare, inviscerare dignetur, subiiciendo dictos redditus, census et proventus altaris supradicti ecclesiastico iuri, ita quod ex privilegio libertatis ecclesiasticae per censuram ecclesiasticam... exigi valeant et requiri, iure praesentandi seu conferendi dicti altaris nobis et nostris successoribus reservatis. Prae- sentium subappenso maiori nostro sigillo testimonio literarum. Datum Rati- bor anno Domini millesimo trecentesimo septuagesimo secundo dominica Exurge (1)11). 6 1372, únor 3. — Jan, kníže opavský a ratibořský, žádá olomouckého biskupa Jana ze Středy o potvrzení nadace při oltáři Proměnění Páně ve farním kostele Panny Marie v Opavě. Státní archiv Opava, Kopiář oltář. nadací A, fol. 6—6v, čís. B (opis ověřený M. Ma- tyášem Dominikem Dominackým, veřejným notářem a syndikem města Opavy, v Opavě 18. října 1630). Tamtéž, Kopiář oltář. nadací B, str. 4—5, čís. B. Kopetzky, Regesten, čís. 365 uvádí chybné datum 3. 3. 1372). Kníže Jan oznamuje olomouckému biskupu Janu ze Středy, že opavští konšelé založili s jeho souhlasem nadaci ročních 10 kop grošů u oltáře Proměnění Páně ve farním kostele Panny Marie v Opavě, a žádá biskupa, (MAO, Kopiář priv. I Bb, fol. 4—6). Než Židů se ujal král Vladislav, který r. 1501 výsadu knížete Hanuše zrušil a nařídil opětné uvedení Židů do města a navrácení jejich majetku (Tamtéž fol. 12-13), avšak král Ludvík na žádost slezských stavů a opavských měšťanů Židy z Opavy r. 1522 navždy vypověděl. (Tamtéž, fol. 23v—25.) Znovu se usadili Židé v Opavě až za Marie Terezie. 9) Heinlin, městský písař opavský, uvádí se po prvé k r. 1368, kdy zakoupil na ošacování chudých v městském špitálu opavském 4 kopy grošů ročního platu od Ramfolda z Bohdanov (viz čís. 4, pozn. 1). Špitálníci byli povinni modlit se za Heinlinova otce a jeho předky (CDM X, 22, č. 29). Podle toho musel být zámožný. R. 1372 držel dvůr, na němž byl zajištěn roční plat 36 grošů k oltáři sv. Anežky (zde). Jemu také patrně patřila zahrada na předměstí jaktařském, na níž bylo r. 1373 zajištěno 5 grošů ročního platu k oltáři Proměnění Páně (viz čís. 8). V téže listině se však uvádí ještě jednou pod jménem Henslin písař a na jeho polích „před bránou hosnickou“ je zajištěno 8 gr. k témuž oltáři (tamtéž). Jak dlouho potom ještě zastával svůj úřad, nevíme, ale k r. 1407 uvádí se jako městský písař opavský nějaký Augustin (Zukalův přípisek ke Kopetzkého Reg. str. 134/135). 10) O biskupu Janu ze Středy viz čís. 6 pozn. 1. 11) Exsurge, quare obdormis, Domine ... — introit první neděle po Devítníku. 18

Strana 19
aby nadaci potvrdil s výhradou, že podací k oltáři bude míti městská rada opavská. Venerablli in Christo patri et domino domino Joanni, episcopo olomu- censtl). Joannes, Dei gratia Oppaviae et Ratiboriae terrarum dominus, salu- tem et complacentiae sincerius obsequelam. Honorabiles fideles nostri consules civitatis Oppaviae, permoti fidei devotione gratiaque Spiritus sancti tacti ac ipsorummet et praedecessorumque suorum omniumque ad hoc ube- rius cooperantium animarum ob felicitatem et remedium salutare, unum altare in honore Transfigurationis Domini nostri lesu Christi fundarunt et de bonis ipsorum, a summo Creatore ipsis concessis, certis redditibus per- petuis decem marcarum gravium grossorum pragensium annis singulis se- quentibus dotarunt solemniter.2) Nos vero pure propter Deum iugisque remeriti, ob caritatem ipsorum nostrorum fidelium piis inclinati precibus, dicti altaris fundationem et praetactam ipsius dotationem gratam et ratam perpetue habere volentes, virtute praesentium consentimus, supplicantes vestrae Paternitati sincere, quatenus dictum altare, reddituatum ut prae- fatur, dignemini confirmare tali cum moderamine, quod eiusdem ius patro- natus ad dictae civitatis nostrae consules, qui nunc sunt vel inamodo fuerint, remuneratione enitentur. Harum nostro subappenso sigillo testimonio lite- rarum, datarum anno Domini millesimo trecentesimo septuagesimo secundo, in crastino Purificationis sanctae Mariae Virginis gloriosae3). 1372, únor 14. Kroměříž. — Jan ze Středy, biskup olomoucký, potvrzuje na žádost knížete opavského Jana zřízení a nadání oltáře sv. Maří Magdaleny a sv. Marty ve farním kostele Panny Marie v Opavě opav- ským měštanem Hammannem. Státní archiv Opava, Kopiář oltář. nadací A, fol. 161-162, čís. DDDD (opis, ověřený M. Matyášem Dominikem Dominackým, veřejným notářem a syndikem města Opavy, v Opavě 28. ledna 1631). Tamtéž, Kopiář oltář. nadací B, str. 306—309, čís. DDDD (opis). 8 1372, březen 3. Ratiboř. — Jan, kníže opavský a ratibořský, zádá olomouckého biskupa Jana ze Středy o potvrzení nadace při oltáři Proměnění Páně ve farním kostele Panny Marie v Opavě. 1) Jan ze Středy (v pořadí olomouckých biskupů Jan IX.), se narodil ve Vysokém Mýtě v Čechách, byl nejdříve kancléřem české královské kanceláře, r. 1353 se stal biskupem lito- myšlským, r. 1364 olomouckým, r. 1380 vratislavským, avšak dříve než se ujal nového úřadu, zemřel 24. prosince 1380. Patřil k hlavním pěstitelům ranného humanismu u nás, stýkal se s předními vzdělanci své doby, např. s Petrarkou, pěstova! umění, hlavně knižní illuminaci, a zanechal po sobě řadu nádherných rukopisů, které byly psány patrně v jeho kroměřížské písařské dílně. Svou Cancellaria Johannis Noviforensis (vydal Ferd. Tadra, Vídeň 1885) se stal původcem zvláštního humanistického slohu, který se pak všeobecně ujal v královských kancelářích. (Katalog kněžstva arcidiecése olomoucké 1949, str. 31.) 2) Vyvrácení domněnky Denksteinovy, že zřízením nadace u tohoto oltáře bylo vyplněno městské radě opavské uložené pokání, viz čís. 1, pozn. 5). 3) Svátek Očišťování Panny Marie je 2. února. 19

Strana 20
Státní archiv Opava, Kopiář oltář. nadací A, fol. 179v—181, čís. 000O (opis, ověřený M. Matyášem Dominikem Dominackým, veřejným notářem a syndikem města Opavy, v Opavě 4. října 1631); Kopiář oltář. nadací B, str. 340—343, čís. 0000 (opis). Tamtéž, Tillerova pozůstalost sv. III. fol. 148—149. Státní archiv Brno, pobočka Kroměříž, J. J. Středovský, Apographorum sv. VII., str. 146 (regest). Kopetzky, Regesten, čís. 365. Kníže Jan vyznává, že konšelé opavští zřídili z darů dobrodinců oltář Proměnění Páně ve farním kostele Panny Marie v Opavě a na nadaci při něm věnovali roční plat 10 kop grošů, zajištěný na nemovitostech a platech v Opavě, a žádali jej, aby tyto platy potvrdil a dal souhlas k jejich věno- vání zmíněnému oltáři. Kníže vyhovuje a žádá biskupa, aby nadaci potvrdil a zřídil z ní církevní obročí. Nos Joannes, Dei gratia Oppaviae et Ratiboriae dux, notum facimus tenore praesentium universis, quod honorabiles et discreti viri iurati con- sules nostrae civitatis Oppaviae, divinae benignitatis suffulti clementia, pro animarum omnium illorum, siquidem qui ad hoc subvenisse noscuntur, salutari remedio1) quoddam altare ecclestae parochialis praedictae civitatis Oppaviae ad honorem Transfigurationis Domini nostri lesu Christi rite fun- dantes, illud pro congrua sustentatione sacerdotis et ministri, officiantis in altari praedicto, decem marcarum grossorum pragensium redditibus .... supra infra scriptis fundis et obventionibus: primo etenim assignaverunt ante portam jectorensem2) super horto Gerlaci unum fertonem; item Petrus Faber sequens octo grossos; item super horto Peschonis octo grossos; hortus sequens, in quo moratur Symon, undecím grossos; item hortus Martini tertium medium grossum; item super horto Pauli quinque grossos; item super horto Heinlini quinque grossos; item super horto Henslini oleatoris") quintum medium grossum; item super horto Heynonis salsatoris*) novem grossos; item super horto Nicolai currificiss) quatuor grossos; item super 1) Ze slov: „... pro animarum omnium illorum, siquidem qui ad hoc subvenisse noscun- tur. salutari, remedio.. . Je patrno, že nejde o vyplnění městské radě uloženého pokání (viz čís. 1, 2), nýbrž o druhou nadaci, která vznikla z darů většího počtu dobrodinců a městská rada byla jen vykonavatelkou jejich vůle. 2) Porta jectorensis — jaktařská brána uzavírala příchod do města po silnici krnovské směrem od Jaktaře. Stávala v ulici Krnovské v blízkosti obchodního domu Průkop- ník. Byla zbořena r. 1821 (viz Peter Kreutzinger, Chronik der alten und neuen Zeit Troppau's, Opava 1862, str. 261). 3) Henslin oleator — patrně výrobce rostlinného oleje nebo obchodník olejem. 4) Heyno salsator — solník, tj. obchodník solí. Obchod solí měl pro středověká města a také pro Opavu veliký význam. Opavou vedla od nejstarších dob obchodní cesta, po níž se dovážela do našich zemí sůl z Haliče. Již r. 1295 potvrzuje král Václav II. nadání knížete Boleslava Krakovského ve prospěch kláštera velehradského, že smí bezplatně dovážet ročně 80 balvanů (t. j. 2 banky) soli z Bochně (CDM V. str. 24, čís. 24). V podání zaznamenaném Praskem (V. Prasek, K dějinám obchodu a řemesel ve Slezsku. Program 1893, str. 26) se dochovala zpráva, že prý opavští solníci dostali výsadu na prodej soli již od krále Přemysla Otakara II., avšak písemné prameny o tom mlčí. Král Václav II. nařídil r. 1296, že všichni obchodníci, kteří vezou přes Opavu zboží, musí se zde na tři dny zastavit a nabídnout své zboží k prodeji. Mezi zbožím, které zde mělo být složeno z vozů a nabídnuto k prodeji, se uvádí také sůl (MAO, Kopiář městských privilegií IBb fol. 35). Brzy vzniklo v Opavě také skladiště soli, z něhož odebírali solníci zboží k drobnému prodeji. Skladiště mělo vlastního písaře, jímž r. 1417 byl Mikuláš, člen představenstva Bratrstva Panny Marie, tedy významná osoba v městě (viz čís. 30). Krámy solníků v počtu 12 krčily se při zdi dominikánského kláštera v Solné ulici (Zukal, Das Stadtgebiet, str. 17). Byly dřevěné, aby jim sůl neškodila, a stály tam až do počátku minulého století. Teprve uvolnění obchodu se solí r. 1828 učinilo konec výsadám solníků a jejich krámky byly potom odstraněny. Získané místo se použilo na rozšíření ulice (tamtéž). 5) Currifex — kolář, výrobce vozů. Ze starší doby není o tomto řemesle zpráv. Památkou na ně však je ulice Kolářská. 20

Strana 21
horto Petri carpentarii quatuor grossos; item super horto Hermanni octavum medium grossum; item super horto Bertoldi decem grossos; item super horto Hermanni quinque grossos; item super horto Henslini vicesimum tertium medium grossum; hortus in fine, in quo moratur Henslinus, viginti grossos. Ex opposito super horto Heynonis unum fertonem, super horto Martini sequentis unum fertonem; item super brassiatorios) iacente retro stubam balnealem?) ibidem mediam marcam, retro brassiatorium domus in collo iacens quatuor grossos, allodium, in quo moratur Petrus, ibidem, duos grossos. Penes molendinum sex rotarum3) super horto Johannis duo- decim grossos, super horto Nycolai ibidem duodecim grossos, super horto Petri Menlini duodecim grossos. Ex opposito super horto molendinatoris octo grossos, super domo relicta in platea haereticorum9) duodecim grossos, super brassiatorio Rudigeri1°) decem grossos, super stuba bal- neali ex opposito ecclesiae sancti Johannisl1) mediam marcam, super horto relicti Bertoldi mediam marcam, super horto Menczlini alteram mediam marcam, ante portam grecensem12) super domo Heymanni duo- decim grossos, super horto ibidem octo grossos; item ante portam hosni- czensem13) super horto Petri unum fertonem; ibidem de agro Henslini 6) Brassiatorium — pivovar — bližších zpráv o něm není. 7) O ní viz čís. 5, pozn. 2. 8) Molendinum sex rotarum - mlýn o šesti složeních. Myslí se patrně knížecí mlýn, který stával v místech dnešního zimního stadiónu. Jak se dovídáme ze zprávy z r. 1377 (Dílčí listy, CDS VI, 195—7, Prasek, Program 1890, str. 12), postavil ho nedávno předtím kníže Mikuláš, a proto se tehdy nazýval nový („die neue mul, die herzog Nicasz gebaut hat zu Troppaw“). Při dělení knížectví opavského připadl k dílu opavskému ještě i s tzv. mlýnem Podhorním. S většími a menšími opravami stál potom až do 15. června 1648, kdy v zájmu obrany města byl stržen (St. Drkal, Historie opavského zámku, Sborník Opava, str. 153; J. Zukal, Paměti opavské, str. 114; Týž, Das Stadtgebiet, str. 60—61). 9) O této ulici viz Fr. Šigut „Platea haereticorum v Opavě, Slezský sborník 1955/53, str. 119—122. Její lokalisaci však možno zpřesnit: stávala patrně poblíž knížecího mlýna někde za bývalým kostelem sv. Jana (později špitálním kostelem sv. Barbory), již mimo městské hradby. V pozdějších pramenech se již její jméno nevyskytuje. Snad byla zničena spolu s koste- lem sv. Jana budto za válek husitských nebo za požáru Opavy r. 1431. 10) Ani o této sladovně není zpráv. 11) Kostelem sv. Jana nemíní se nynější svatojanský kostel v Gottwaldově třídě, nýbrž bývalý kostel, který stával před ratibořskou bránou při cestě do Kateřinek, při špitálu sv. Mi- kuláše (o obou viz čís. 10, pozn. 3). 12) Hradecká brána stávala na horním konci Ostrožné ulice v místech dnešní Státní banky. Protože byla na místě snadno přístupném, byla opatřena předpolím a silně opevněna. Stála až do r. 1827, kdy byla zbořena (Kreutzinger, Chronik, str. 261). 13) Porta hosnicensis — Kopetzky (Reg. č. 365) vykládá tento název jako brána hoštická. V. Prasek (Historická topografie, rukopisná část v SAO, heslo Otice) mluví o ní jako o bráně otické, neboť podle jeho domněnky se Otice původně jmenovaly Hvozdnice (vyvrácení této domněnky viz čís. 1, pozn. 7 a 8). Obojí výklad však naráží na značné potíže, neboť „porta hosnicensis“ se již víckrát v pramenech nevyskytuje a všechny tři městské brány mají vždy své historické jméno. Nabízí se však jiný výklad: historikové města (posledně L. Peřich, Ke vzniku města Opavy, Slezský sborník 1954/52, str. 236; Z. Láznička, K počátkům města Opavy, Sborník Opava, str. 77—80) se shodují v tom, že ještě před vysaze- ním Opavy na město a jeho rozšířením o Dolní a Horní náměstí a ulice k nim přiléhající, byla zde již významná osada, kterou kladou na býv. Dobytčí trh (dnes třídu Vítězného února). jíž procházela od starodávna cesta z Moravy do Polska, přecházející v místech nynějšího mostu brodem přes Opavici na půdu Kateřinek. Tato původní osada byla po vysazení Opavy na město vzata do městských hradeb. Je pravděpodobné, že stará důležitá cestá z Hradce do Kateřinek nebyla hned přeložena tak, aby vcházela do města branou hradeckou, jak tomu bylo později, nýbrž že její trasa šla dosti dlouho původním směrem, totiž přes pozdější Dobytčí trh. Proto tam také musela být brána. Teprve později, patrně až za válek husitských, ne-li ještě později, když byly městské hradby zesilovány, byla tato brána zrušena a cesta přeložena tak, aby vedla k bráně hradecké a odtud Ostrožnou ulicí na Dolní náměstí a k velkému mostu a dále ke Kateřinkám. V XVII. stol. se jí říkalo „zazděná brána“ (viz J. Zukal, Z nejstar- jích matrik opavských, VMO VII, (1892), str. 15; týž, Das Stadtgebiet, str. 8; Jar. Donát, 21

Strana 22
scriptoris14) octo grossos, de horto in civitate retro Iudaeos15) iacente, in quo moratur Clara vidua, octo grossos, super stuba balneali in foro pe- 16 corum16) unam marcam, penes stubam balnealem super domo, in qua mo- ratur Johannes, octo grossos, super stuba balnealil7) retro scolas1s) decem et octo grossos. Hac demum praedicti consules nostri fideles pro se, suc- cessoribus suis et omnibus, quorum interest seu in futurum interesse potuerit, nobis cum instantia et humiliter supplicarunt, quatenus fundationem et dotationem altaris eiusdem gratas et ratas habendo, nostrum huiusmodi plis operibus consensum benevolum praeberemus. Nos igitur, animo deliberato, sano procerum nostrorum et fidelium accedente consilio fundationem et dotationem praefatas gratas et ratas habentes, in praedicta omnia et Ze stavebního vývoje třídy Vítězného února, Sborník Opava, str. 200). Při komisi, která obhlí- žela r. 1664 stav městských hradeb, bylo nařízeno tuto bránu opravit (zur Aufstellung vor Geschütz herrichten). Za touto branou byla tehdy tzv. Katovská ulička, v níž bylo 9 domů, z nichž však bylo 8 pustých a jen katův dům byl obydlen (Zukal, Das Stadtgebiet, str. 8). To je snad brána hosnická, nazvaná podle říčky Hvozdnice. Byla zbořena i s částí hradeb r. 1834 jako poslední z opavských bran (Kreutzinger, Chronik, str. 262). 14) O něm viz čís. 5, pozn. 9. 15) Retro Judeos — jde patrně o Židovskou ulici, která vedla vlevo od jaktařské brány podél městských hradeb a která se později nazývala Na valech. — Viz J. Zukal, Das Stadt- gebiet, str. 15. 16) Forum pecorum — Dobytčí (jinak Koňský, Skotský) trh byl ve starší době název nejen pro dnešní Třídu Vítězného února, nýbrž také pro dnešní Gottwaldovu třídu (Hrnčířská a Jánská ulice). Tak např. ještě r. 1594 se uvádí kostel sv. Jana „auff dem Viehemargte (G. Biermann, Einnahmen u. Ausgaben der Stadt Troppau im Jahre 1594. Notizenblatt 1868, str. 45). 17) Viz čís. 5, pozn. 2. 18) O dějinách opavských škol jsme informováni velmi málo. A třebaže už pro XIV. století musíme předpokládat zde značně rozvinuté školství městské a snad i klášterní, neboť z Opavy vyšla řada studentů a inteligence, jako např. Jan z Opavy, ſarář lanškrounský, jeden z našich nejvýznamnějších illuminátorů, jehož dílem je evangeliář z r. 1368, chovaný dnes v Národní knihovně ve Vídni (viz o něm Jan Merell, Bible v českých zemích, Praha 1956, str. 26, 36 aj.). přece jen je o nich zpráv poskrovnu, a jsou to vlastně jen drobné narážky v této sbírce listin. Poprvé se mluví o opavských školách r. 1372, kdy se vyskytují jako místopisné označení lázně, stojící za školami (zde!). V letech 1375—84 se připomíná rektor opavských škol Petr (W. Wann, Die Troppauer Chronik auf dem Fürstenstein, Deutsche Presse 10. 3. 1934). R. 1413 sepisuje opavský veřejný notář Matyáš Janův z Petrovic v budově opavských škol listinu o prodeji platu z velkohoštického fojtství Janu z Nové Cerekve (viz čís. 24). R. 1417 se uvádí mezi staršími Bratrstva Panny Marie M. Matyáš, rektor opavských škol (viz čís. 30, 31). R. 1423 svědčí na listině opavských oltářníků, týkající se věnování domu někdy johanitského čtyřem oltářníkům, Zigmund, rektor škol a měšťan opavský (viz čís. 38). Někdy před r. 1452 byl rektorem škol M. Cyril, oltářník u oltáře sv. Fabiána a Sebestiána, který se souhlasem knížete Václava a městské rady opavské zakoupil od Mikuláše Schwaba a jeho manželky plat 1 kopy grošů ke svému oltáři, váznoucí na prodavatelově domě na Dobytčím trhu (viz čís. 84). Opavských škol a jejich učitelů týká se patrně spor, který probíhal r. 1478 mezi Mikulášem zvaným Bohemus a Ondřejem bakalářem a rektorem „pretensarum scholarum“ a týmž Mikulášem a Vavřincem, kantorem „de pretensis scholis“ před církevním soudem v Olomouci. Zlomkovitost soudních akt olomoucké konsistoře, kde spor byl projednáván, nedovoluje sice přesné určení místa těchto škol, avšak z okolnosti, že Mikuláš Bohemus měl v téže době také spor s Mikulášem Fabri ze Stěbořic, můžeme usuzovat, že jde o školy opavské. O co šlo ve sporu s rektorem, nelze z akt vyčíst, v druhém případě Mikuláš Bohemus žaloval na Vavřince, že mu do krve pobil mladíka, kterého mu svěřili rodiče, tahaje ho za vlasy. Proti tomu se Vavřinec hájil, že sice chlapce zatahal za vlasy, avšak ne tak velice, aby mu ublížil, a jako důvod svého činu uvedl, že chlapec za ním pobíhal po ulicích, náměstí a po hřbitově, pokřikoval naň a nadával mu. Oficiál všem zúčastněným nařídil, aby se do 14 dnů přátelsky porovnali (pozůstatky soudních akt olomoucké konsistoře, fol. 1. SAO, pobočka Olomouc, konsist. archiv). Ze sporu je patrno, že uvedení byli zaměstnáni na opavských školách, které byly v té době již výše organizovaným ústavem, ačkoliv je možné, že Mikuláš Bohemus byl pouze domácím pánem, u něhož byl zmíněný mladík ubytován. Dalších zpráv o školách pro XV. století již není s výjimkou narov- nání mezi plebánem a městskou radou opavskou o záchodech školní mládeže z r. 1495, podle níž měla školní mládež užívat ke své potřebě i nadále koutu ve farním dvoře (Ed. Gaston Graf v. Pettenegg, Die Urkunden des Deutsch-Ordens-Centralarchives in Wien. Praha —Lipsko 1887, str. 588, č. 2219). 22

Strana 23
eorum quodlibet de verbo ad verbum, prout expressantur superius, benevole consentimus, reverendo in Christo patri ac domino domino Joanni, olomu- censi episcopo, affectione sincera et devota precum instantia supplicantes, ut fundationem et dotationem dictorum consulum nec non gratificationem et ratificationem nostras et consensum nostrum, sicut expressantur superius, approbare, ratificare et auctoritate ordinaria confirmare dignetur quodque redditus et proventus dicti altaris, specifice et distincte nominatos superius, altari praedicto ad usum sacerdotis seu ministri illius eidem altari in per- petuum annectat, uniat, incorporet, invisceret et adiungat, subiiciendo red- ditus et proventus eosdem ecclesiastico iuri, ita quod ex privilegio libertatis ecclesiasticae per censuram ecclesiasticam ... valeat exigi et requiri. Prae- sentium nostrorum fidelium Heynrico Fullystein19), Pascho de Boruczwer- de2°) militum, Haschonis advocati de Rat[iboria]21) et Procopii, nostrae 19) Jindřich z Fulštejna pocházel z široce rozvětveného rodu pánů z Fulštejna, kteří se psali po hradě Fulštejně na Osoblažsku, kde se jim už ve XIII. stol. dostalo od biskupa Brunona ze Šaumburku (1245-1281) v léno veliké území. Fulštejnové byli od nejstarších dob ve službách biskupů olomouckých a v rodinné tradici pokračoval také Jindřich, který byl dlouhou dobu hejtmanem biskupství olomouckého. V pramenech se jeho jméno vyskytuje poprvé r. 1357, kdy Sudek ze Štěchovic u Kroměříže pohnal „Henricum dictum de Wulnsteyn de Oppavia“ k man- skému soudu do Kroměříže (K. Lechner, Die ältesten Belehnungs- und Lehengerichtsbücher des Bisthums Olmuetz, anno 1902, s. 11, 14). R. 1361 se spolu s Herbordem a Alšíkem z Fulštejna uvádí jako příjemce věna Anny, manželky Bočka z Jevišovic (ZDB IV. 12) a téhož roku jako svědek listiny knížete Mikuláše, týkající se kupu vsi Nekázanic (Kopetzky, Reg. č. 355). R. 1362 je podepsán na listině svého strýce Alšíka z Fulštejna ve věci zakoupení vsi Rousína pro kapli sv. Anny v Olomouci (CDM IX, 209, čís. 283), r. 1364 na listině téhož knížete ve pro- spěch opavských klarisek (CDM IX, 275, čís. 368), r. 1364 proda! mu biskup Jan ze Středy svůj nápad na manské statky, které na něho spadly po bezdětném Alšíku z Fulštejna, strýci Jindři- chovu (Tadra, Cancellaria, str. 29). R. 1368 byl jedním ze zprostředkovatelů dohody mezi městskou radou opavskou a komturem u sv. Jana v Opavě (CDM X, 38, čís. 46). R. 1372 byl pohnán k manskému soudu do Modřic, kde měl podat zprávu o manském statku po zemřelém strýci Alšíkovi, co je mezi ním a biskupem (Lechner o. c. II, 49). V soupise manů z r. 1388 se jako Jindřichův majetek uvádí Poříčí, Slezské Pavlovice, dvůr v Matějovicích, Hrozová, Rudol- tice, vesnička Víno, Pískořov, Horní a Dolní Povelice, Koberno, Tošovice, pustý Valteřov a pusté Petrovice a patrně jím znovu osazený Jindřichov (Lechner o. c. 1, 17). Od r. 1374 je biskup- ským hejtmanem - capitaneus episcopatus olomucensis (Lechner o. c. II, 55) — a zůstává jím pak až do své smrti. V této funkci byl často ve společnosti biskupa a svědkem jeho listin (např. r. 1384, 1389, 1390, 1391 — CDM XI, 312, č. 339; 453; č. 535; 506, č. 584; 538, č. 622; XII, 9, č. 13; 14, č. 20; 26, č. 32; 28. č. 35; 35, č. 46; XV, 160, č. 252; 262, č. 311; 270, č. 308; 290, č. 332), účastníkem manských sněmů a posudků, na nichž někdy biskupa zastupoval jako předseda (např. r. 1382 viz Lechner o. c. II, 179). R. 1377 byl členem komise pro rozdělení Opavska jako zástupce knížete Václava a Přemka (CDS VI. 195 a další, Prasek, Program 1890, str. 10 a další). Jeho první manželkou byla Anna z Kunštátu, sestra Smila, Bedřicha a Kuneše z Kun- štátu, která zemřela někdy r. 1381 a kostelu ve Vyšehoří odkázala na smrtelné posteli 100 kop grošů, k nimž její bratr Kuneš přidal ještě 20 kop grošů (CDM XV, 187, čís. 219). Z této okolnosti by se dalo soudit, že Jindřich držel také manství vyšehorské v oblasti mírovské, avšak písemnými doklady to nemůžeme prokázat. Jindřich se potom znovu oženil, avšak jméno jeho druhé man- želky se nedovídáme. Žil ještě r. 1392, kdy se o sv. Markétě jmenuje biskupským hejtmanem (Lechner o. c. II, 179), brzy poté však zemřel. R. 1393 pohnal Mikuláš z Hošťálkov (Go- czeldorfu) vdovu po něm a jeho syny k manskému soudu, avšak důvod nevíme (Lechner o. c. II, 184). Patrně šlo o poručenství Jindřichovo. Téhož roku pohnala zase vdova i se sirotky Herborta z Ketře, že drží statky jejích sirotků a bere z nich 22 kop grošů platu na jejich zna- menitou škodu. Také mu vytýkala, že pobral různé zbraně, potřebné na hájení hradu (Fulštejna) a hájila se, že ona je na základě poručenství manželova řádnou poručnicí dětí a dovolávala se ochrany biskupa Mikuláše, jemuž rovněž Jindřich doporučil do ochrany své děti (Lechner o. c. 11, 191.). 20) Pašek z Bořutína (jinak z Bohumma) psal se podle hradu Boruczwerde nebo též Barutswerde, který byl správním a ochranným střediskem panství bohumínského. Ležel na ostrohu nad řekou Odrou přímo proti městu Bohumínu, byl obehnán vodním příkopem, z něhož se do dneška zachovaly jen zbytky. Hradní budova prodělala během doby řadu změn a dochovala se v podstatě ve své podobě z XVIII. stol., jen mohutná věž pochází ještě ze staré doby. (Srovnej Hans Lutsch, Verzeichnis der Kunstdenkmäler der Provinz Schlesien, sv. 4, Vratislav 1894, str. 330.) Pašek se připomíná v pramenech poprvé r. 1360 jako svědek listiny knížete 23

Strana 24
curiae protonotarii, praesentibus, etiam subappenso maiori nostro sigillo testimonio literarum. Datum in Rat[iboria] feria quarta infra dominicam Laetare23) anno Incarnationis Domini millesimo trecentesimo septuagesimo secundo. 9 1373, srpen 16. Hradec. — Jan, kníže opavský a ratibořský, dává opavskému měštanu Rejnčkovi souhlas ke zřízení nadace ročních 101/2 kopy grošů při oltáři sv. Anežky v Opavě. Městský archiv Opava, sign. II, 4 (pergam. originál 40,8 cm X 26,5 cm, plika 5,2 cm). Tamtéž, sign. XI, 3 (inserováno v notářském instrumentu Ctibora Ambrožova z Brna ddto 12. ledna 1466. Viz čís. 101). Státní archiv Opava, Kopiář oltář. nadací A, fol. 9—10, čís. D. fol. 76—77, čís. EE, fol. 146-147, čís. VVV (opis ověřený M. Matyášem Dominikem Dominac- kým, veřejným notářem a syndikem města Opavy, v Opavě 20. října 1630, 15. listopadu 1630 a 21. ledna 1631). Tamtéž, Kopiář oltář. nadací B, str. 10—12, čís. D, str. 158—161, čís. EEE, str. 282—284, čís. VVV). Tamtéž, Tillerova pozůstalost, sv. III., fol. 161—162 (opis). Kopetzky, Regesten, čís. 371. Kníže Jan i na místě svých nezletilých mladších bratří dává opavskému měštanu Rejnčkovi, který založil při farním kostele Panny Marie v Opavě kapli sv. Anežky s oltářem, souhlas ke zřízení nadace ročních Mikuláše (Zukalův přípisek v Kopetzkého Reg. str. 88/89). R. 1373 mu obnovil kníže Přemek nadání ratibořského knížete Leška na hrad Borutswerde s městečkem Bohumínem, polovicí vsi Zábělkova, Křížovem a Gronovem (jinak Slatina), protože stará listina mu shořela. Pašek však byl povinen podle zemského práva sloužiti odtud s jedním jezdcem a dvěma pěšáky (CDS VI, 51; Kopetzky, Reg. 369). Od knížete Přemka Těšínského koupil Pašek r. 1365 Německou a Polskou Lutyni za 400 kop grošů (H. Neuling, Schlesiens Kirchorte und ihre kirchlichen Stiftungen bis zum Ausgange des Mittelalters, Vratislav 1902, str. 167; G. Biermann, Ge- schichte des Herzogsthum Teschen, Těšín 1863, str. 149). Biermann se domnívá, že Paška se týká také zpráva, podle níž týž kníže daroval svému služebníku „Beckoni“ půl vsi Dětmarovic (Biermann, Gesch. d. Herzogst. Teschen, str. 148). R. 1375 zřídil Pašek základem 30 kop grošů roční nadaci 3 kop grošů v klášteře dominikánů u sv. Jakuba v Ratiboři a tento plat zajistil u měšťanů opavských (CDS VI. 168, Kopetzky, Reg. č. 381). R. 1377 při dělení Opavska držel vedle zboží bohumínského, jež nespadalo pod Opavsko, ves Bořutín, obě Chu- chelné, Vojnovice a Vladěnín, které připadly k dílu knížete Hanuše (CDS VI, 197—200, Prasek, Program 1890, str. 14) a Petřkovice, jež připadly k dílu opavskému (CDS VI. 195—7; Prasek, Program 1890, str. 12). R. 1379 se uvádí s přídomkem z Bohumína (de Odirberg) jako svědek listiny knížete Jana (CDS II, 176; Kopetzky, Reg. č. 389), podobně r. 1382 svědčí na listině ratibořské kněžny Anny (přípisek Zukalův str. 106/107, Kopetzky, Reg.), r. 1387 na listině knížete Jana (CDS II, str. 226). Jeho manželkou byla patrně Heska, zemřelá někdy před r. 1382, kdy jeho syn Pešek, píšící se podle Visly, zřídil za svou zemřelou manželku Kache, svého zemřelého bratra Mikuláše a všechny předky nadaci ročních 3 kop grošů, zajištěných se souhlasem kněžny ratibořské Anny u města Ratiboře, a 1 kopu grošů na věčné světlo tamtéž (ČDS II, 182). Ratibořští dominikáni slíbili, že budou za to sloužit u oltáře sv. Dominika, kde jsou jeho předkové pohřbeni, denně 1 mši a o každém kvatembru konat hodinky za mrtvé (CDS II, 18). Poslední zpráva o Paškovi je z r. 1407, kdy vyznává, že mu fulnecký purkrabí Lerl splatil dluh svého pána Lacka z Kravař ve výši 50 kop grošů, ač netýká-li se tento údaj již jeho syna, jak se dá usuzovat z velikého časového odstupu a také z toho, že se tam mluví o jeho manželce Braze (CDM XV, 99, č. 459). 21) Hascho, ratibořský fojt, uvádí se v pramenech pod různými jmény, např. Hascho, Gozo, Goczo, nejčastěji však pod názvem Nicolaus Gozonis, jak bylo napsáno také na jeho pečeti, která se popisuje v CDS II. 168: S. Gozonis d. Ratibor. Držel fojtství v Ratiboři, byl značně zámožný a byl ve velmi blízkém styku s knížetem Janem, na jehož listinách se často vyskytuje jako svědek, mnohdy i sám (např. r. 1375. 1377 - CDS II, 168, 173), r. 1377 se do- konce po boku knížete zúčastnil zemského sněmu (CDS II, 176). R. 1375 vzdal knížeti svůj díl na podymném z Ratiboře ve prospěch jeho nadace při oltáři sv. Trojice v kostele sv. Jana v Ratiboři (CDS II, 166-8) a kníže mu za to r. 1377 přiřkl podací k oltáři Božího těla v Rati- boři (Aug. Weltzel, Geschichte der Stadt und Herrschaft Ratibor, Ratiboř 1881, str. 636). 22) Jeho totožnost odjinud nebylo možno zjistit. 23) Laetare Jerusalem et conventum facite ... introit čtvrté neděle postní. 24

Strana 25
101/2 kopy grošů, zajištěných na krámech opavských soukeníků a na některých pozemcích při Opavě, a žádá olomouckého biskupa Jana ze Středy, aby nadaci prohlásil za církevní obročí. Podací právo má mít zakladatel, po jeho smrti má přejít na městskou radu opavskou. Nos Johannes, Dei gracie Oppavie et Ratiborie dux, notum facimus tenore presencium universis, quod discretus fidelis noster Reynczkol), civis nostre civitatis Oppavie, divine benignitatis suffultus clemencia, pro anima sua ac omnium suorum salutari remedio quandam capellam in eccle- sia parochiali a sinistra parte chori annexam predicte nostre civitatis Oppavie ad honorem beate Agnetis virginis2) rite fundans, ipsam pro congrua susten- tacione sacerdotis et ministri, officiantis in predicta capella, decem mar- carum et dimidie grossorum pragensium redditibus... supra infrascriptis fundis et obvencionibus: primo etenim assignavit supra octo cameris mer- catoriis pannicidarum3), incipiendo a fine eundo trans institas4) a sinistra 1) Rejnčko byl opavský měštan a patřil mu jeden z 26 výsadních krámů v opavské tržnici (viz pozn. 3). R. 1378 byl na jeho krámě zajištěn roční plat 3 fertony k oltáři v kostele hlučínském (viz č. 14). Jiných zpráv o něm není. 2) Kaple sv. Anežky stála na levé, tj. na evangelní straně kůru kostela Panny Marie a je v podstatě zachována dosud jako průchodní místnost z presbytáře na ulici. Původně byla zasvě- cena sv. Anežce Římské, později však byl její titul rozšířen a nazývala se kaplí sv. Anežky, sv. Vavřince a sv. Kateřiny, avšak nakonec převládl titul sv. Vavřince, podle něhož se potom nazývala až do reformace. V době, kdy byl kostel v rukou nekatolických, zapomnělo se však í na tento titul. 3) Camerae pannicidarum jest 26 výsadních krámů v opavské tržnici, kde se prodávalo sukno. Prodej sukna, dokud u nás nebylo ještě rozvinuto soukenictví, tvořil významný podíl obchodního podnikání našich měst. Sukno se dováželo hlavně z Flander a do Opavy se dostávalo různými cestami, především přes Vratislav. R. 1296 král Václav II. nařídil, že veškerý dovoz a vývoz olova, vína, suken a soli má jít přes Opavu a nařídil, že všichni obchodníci jsou povinni vyložit zde na tři dny své zboží a nabídnout je k prodeji (viz při obchodu solí, čís. 8, pozn. 4). A jako se rozvinul brzy obchod solí, tak se stalo také se suknem, pro který vzniklo — snad po příkladu sousedních Hlubčic, kde se tak stalo již r. 1298 — zvláštní tržiště, na němž se obchod suknem soustředoval. Tak vznikl v Opavě „Schmetterhaus“, opavská „suke- nica“, obdoba kupeckých „týnů“. Muselo se tak stát někdy před r. 1327, neboť z toho roku pochází výsada pro opavské obchodníky suknem, která je shrnutím dosavadního vývoje a nikoliv základem k dalšímu rozvoji. Výsada, určená opavským měšťanům a hlavně těm „die do Kaufleute genandt sein und zue Kauffkammern steen“ určuje, že obchod suknem smí pro- vádět jen 26 majitelů výsadních soukenických komor, jejichž majiteli smějí být jen měštané, kteří platí 4 kopy grošů ročního platu. Při tom bylo zakázáno prodávat jakékoliv soukenné zboží v okruhu jedné míle kolem města. Kdyby prodával soukenné zboží někdo neopravněny. má propadnout pokutě 3 kop grošů. Obchodníci však nemají zakupovat samostatně celé kusy sukna, nýbrž vždy tři dohromady, jinak mají platit pokutu 2 kop grošů (CDM VII, str. 850, č. 250). Tato výsada se potom stala základem blahobytu 26 opavských obchodnických rodin a také obchodního rozkvětu města. Soukenické krámy stály ve dvou řadách v místech, kde dnes vede průchod bývalou tržnicí, v jehož prodloužení šla kdysi ulička od Solné ulice až do dnešní Klášterní ulice. V letech 1373, 1374 a 1379 byl na těchto krámech zajištěn plat k oltá- řům v opavském farním kostele (viz zde a čís. 10), r. 1378 plat k oltáři v Hlučíně (MAO II, 5), který však byl r. 1516 městskou radou opavskou vykoupen. Na základě těchto listin se dá sestavit pro tato léta úplný seznam majitelů těchto krámů. (Učinil tak Wolfg. Wann, Aus Troppau's kaufmännischer Vergangenheit, Opava 1934, str. 6.) 4) Vedle soukeníků, solníků a krčmářů, jimž kromě piva, vína a lihovin bylo dovoleno prodávat také některé jiné zboží (např. med, ryby, olej, železo, ocel, měd, olovo aj.), byli již někdy ve XIII. stol. v Opavě obchodníci zbožím, které nebylo vyhraženo privilegovaným obchodníkům a které bychom mohli strhnout pod pozdější pojem „krátkého zboží“. Jejich exis- tence je dosvědčena k r. 1327, kdy se v listině knížete Mikuláše mluví o výsadních obchod- nících a o kramářích (CDM VII, 850, č. 250). Podle Wanna (o. c. str. 8) byli tito obchodníci původně roztroušeni po městě, ba dokonce snad to byli pouze podomní obchodníci, jejichž snahou však bylo proniknout do středu města, kde se soustřeďoval ostatní obchod. Wann ne- dovede sice pro dobu 1372—9, z níž pocházejí listiny, týkající se soukenických krámů, pro- kázat existenci krámů nebo bud těchto kramářů v blízkosti tržnice, třebaže tyto listiny znal. Přehlédl patrně údaj v této listině, kde se soukenické krámy uvádějí po řadě „Incipiendo a fine eundo trans institas, totiž počínaje od konce, kudy se jde od kramářů (zde). Podobně 25

Strana 26
parte ipsas post invicem nominando, videlicet: tres fertones super camera Belchen’); item tres fertones super camera Hammanisses) ; item tres fer- tones super camera puerorum Alberti Glocer; item tres fertones super camera Nonnenkegil; item tres fertones super camera Owgelinne; item tres fertones super camera Franckonis Vectoris") ; item tres fertones super camera Thumheris) ; item tres fertones super camera Hohans. Item assigna- vit super laneis circa predictam civitatem situatis, videlicet quinque fer- tones super allodio Alberti (Parvi), quod quondam fuit Nicolai Rotenbecher item quinque fertones super allodio Johannis Gemlich, quondam Nicolai Rotenbecher; item duas marcas super duobus laneis, quorum unus Henslini Hubenscheider et alter Matthie Lobenstein, qui quondam erant Nicolai Nigri. Ac demum predictus Reynczko, fidelis noster, pro se, successoribus suis et omnibus, quorum interest seu in futurum interesse potuerit, nobis cum instancia et humiliter supplicavit, quatenus fundacionem et dotacionem prefate capelle ratas et gratas habendo, huiusmodi plis operibus consensum benivolum preberemus. Nos igitur, animo deliberato, sano procerum nostro- rum accedente consilio et de consensu fratrum nostrorum, quorum curam provisionis gerimus, cum divinum et racionabile fore videamus, salubre ipsius propositum et honorem divini cultus augeri, fundacionem et dotacio- nem prefatas gratas et ratas habentes, in predicta omnia et eorum quodlibet de verbo ad verbum, prout expressantur superius, benivole consentimus. Reverendo in Christo patri ac domino domino Johanni, olomucensi episcopo, affectione sincera et devota precum instancia supplicantes, quod fundacionem et dotacionem dicti Reynczkonis nec non gratificacionem et ratificacionem nostras et consensum nostrum, sicut expressantur superius, se vzpomíná krámů také v listině z r. 1374, kde se praví „penes institas“ — „při kramářích“ (viz čís. 10). A podobně se mluví také v listině z r. 1379: „als man get durch dý cramen (viz čís. 15). Z listiny z r. 1374 je možno poznat, kde tyto krámy stály. Mluví se tam totiž o dvou řadách výsadních krámů soukenických, z nichž jedna byla na straně k farnímu kostelu, protější pak vedle krámů. Podle toho stály tedy tyto krámy při tržnici na pravé straně, díváme-li se dnes od divadla, a to až za průchodem tržnicí. Jejich počet není znám. R. 1434 vydala městská rada pro tyto kramáře 28 článků, kterými se měli napříště řídit. Z těchto krámů se později vyvinuly tzv. bohaté krámy, které se nakonec zmocnily monopolů v obcho- dování krátkým zbožím (srovnej Wann, 0. c., str. 8 a další; Zukal, Das Stadtgebiet, str. 18). 5) Belchen — způsob psaní jeho jména kolísá mezi Belchen, Becho, Belo, Velo. Vedle výsadního soukenického krámu držel také manský dvůr v Jaktaři. Zemřel někdy kolem r. 1377 bezdětný a jeho krám zdědil po něm patrně jeho příbuzný Petr Belchen (viz čís. 15). O statek jaktařský vznikl spor mezi jeho vdovou a jinak blíže neznámým Dětmarem, který patrně dvůr zabral pro sebe. Manský soud však nalezl, že bude-li moci vdova dokázat, že byla z držení dvora v Jaktaři vyvedena mimo pořádek, má jí být dvůr vrácen. Důkazem měla být její přísaha a přísaha dvou biskupských manů (Lechner o. c. II, 65). Tento důkaz se asi podařil, neboť „fraw Welinien“ držela pak dvůr až do své smrti někdy r. 1390. Protože však nezanechala po sobě mužských potomků, spadlo léno na biskupa, a ten r. 1390 udělil svému maršálku Joštu z Wolfsbergu „... den hoff, der gewest ist frawen Wiltinin, burgerinne zu Troppaw in unserm dorffe zu dem Jecter... der an uns von todes wegen derselbin frawen Wilinien, umb das sie... hinter ir eliche manneserben nicht hat gelassen... (CDM XV. 273, č. 311). Dvůr dostal po ní jméno „Willenhoff“ (viz o něm čís. 28. pozn. 3). 6) Hammanissa — vdova po Hammanovi. O něm viz čís. 3, pozn. 1. 7) Francek Vector — Fuhrmann dostal patrně své jméno podle toho, že se věnoval sám nebo už jeho předkové dovážení nebo vyvážení zboží. Z tohoto podnikání získala rodina značné jmění. Nasvědčuje tomu okolnost, že jeden z jejích příslušníků, Hans Fuhrmann, mohl r. 1379 s dovolením knížete zříditi v Krnově bělidlo (Biermann, Gesch. d. Herzogst. Trop- pau, str. 486). Z téže rodiny pocházel patrně také pozdější opavský fojt Mikuláš Forman, vzpomínaný k r. 1437 (viz čís. 55. 56). 8) Thumher (v listině z r. 1379 ve zkomolené podobě Chuncher) snad Wannův „Teiner“. správce tržnice (Wann, o. c. str. 3). 26

Strana 27
approbare, ratificare et autoritate ordinaria confirmare dignetur atque redditus et proventus dicte capelle, specifice et distincte denominate supe- rius, capelle predicte ad usum sacerdotis seu ministri illius capelle in perpetuum annectat, uniat, incorporet, invisceret et adiungat, subiciendo redditus et proventus eosdem ecclesiastico iuri, ita quod ex privilegio libertatis ecclesiastice per censuram ecclesiasticam... exigi valeant et requiri, et quod iuspatronatus seu presentacio ad dictum Reynczkonem et post mortem ipsius immediate ad consules civitatis nostre Oppavie predicte inperpetuum tamquam ad legitimos patronos hereditarie debeat pertinere presencium nostrorum fidelium Bohuschio de Drahotusch2), Nicolao de Ma- linowiczi°), Sewischiol1), magistro curie nostre et Petro12), capellano nostro et notario, presentibus etiam nostris sigillis subappensis. Datum castro nostre Grecz sub anno Incarnacionis Domini millesimo trecentesimo septuagesima 9) Bohuš z Drahotuš pocházel ze šlechtického rodu, který se psal po hradě Draho- tuši na Hranicku. Jeho otec se nazýval rovněž Bohuš, a proto je těžko rozhodnout, které zá- pisy se před r. 1372 týkají otce a které jeho. Bohuš st. patrně r. 1371 zemřel, neboť téhož roku prodávají bratři Kuník, Jaroš, Ješek a Bohuš rodové sídlo hrad Drahotuš se vším jeho příslu- šenstvím (CDM X, 124, č. 104, ZDOlom. II. 62). Z otcovského podílu získal potom Bohuš Bene- šov na Hlučínsku, k němuž kromě stejnojmenné vsi patřily ještě Bohuslavice, Kozmice a Zá- vada, na nichž se Bohuš vzpomíná poprvé r. 1373 (Prasek, Historická topografie, str. 16). Kromě toho koupil r. 1371 v Tupcích a Chýlcích na Lipensku 234 lánu od Oldřicha z Prosenic (ZDOlom. II, 151). R. 1376 nabyl od Václava Trnávky dvůr s 21/4 lány v Trnávce u Lipníka (ZDOlom. III. 91), který však ještě téhož roku pustil za roční plat 21/2 kopy grošů Zdeňku z Čekyněc ZDOlom. III, 241). Kromě toho měl ještě nějaký majetek nebo právo v Otaslavicích, neboť když Anna z Otaslavic r. 1375 vložila Otaslavice svému manželu Ješkovi Pušce z Rych- valdu, Bohuš proti tomu kladl odpor (ZDOlom II, 471). R. 1376 učinil Bohuš stupek na svůj majetek s bratrem Ješkem (zDOlom III, 103). R. 1377 prodal Bohuš svůj díl v Chýlcích Lvu z Nelešovic (ZDOlom. III, 337), za to však Kačna z Pavlovic, jeho po druhé vdaná matka, vzdala mu 20 kop v Tupcích, které tam vlastnila od r. 1365 (ZDOlom. II, 147) z titulu věna (ZDOlom. III, 357). Při dělení Opavska r. 1377 byl Bohuš jedním z komisařů a jeho zboží benešovské připadlo k dílu opavskému (CDS VI, 195-7; Prasek, Program 1890, str. 10). R. 1378 se zapsal Bohuš spolu s jinými kroměřížským a brněnským židům (CDM XV 157, čís. 184). R. 1381 prodal Matěji a Mikuláši z Moravičan 11/2 lánu polí v Tupcích, které kdysi získal od Oldřicha z Prosenic (ZDOlom. IV, 173). Potom však stopy po něm mizí. Patrně tehdy zemřel. 10) Mikuláš z Malenovic je osobnost, jejíž životní osudy lze těžko zjišťovat, protože ve stejné době se v pramenech vyskytují nejméně tři nositelé tohoto jména. Jím snad je míněn onen „miles Nicolaus de Malenovic“, který společně s druhým Mikulášem z Maleno- vic — patrně svým otcem — prodává r. 1350 majetek v Malenovicích, Kvítkovicích a dnes za- niklých Kracenovicích u Malenovic na Gottwaldovsku Čeňku z Malenovic a jeho synům Štěpánu a Petrovi (ZDOlom. I, 160). Nelze však ho ztotožňovat s Mikulášem z Malenovic, který se někdy píše také z Podhradu, s nímž Mikuláš z Malenovic učinil r. 1379 stupek na Podhrad, Oldřichovice, Penkov, Svojšice a Pohořelice (ZDOlom. III, 505) a který téhož roku vyznává, že je dlužen klášteru velehradskému z titulu nadace za nevlastní matku, manželku někdy Miku- láše z Příkaz, dvě roční splátky po 5 kopách grošů (CDM XV, 174, čís. 202). Bezpečně můžeme. tedy vztahovat na našeho Mikuláše pouze zprávy ze Slezska, kde se s ním poprvé setkáváme r. 1373 jako se svědkem nadace kaple sv. Anežky v Opavě (zde). Již tehdy byl patrně ve služ- bách opavských knížat, v nichž se výslovně jako „camerarius curie nostre“ uvádí v listině knížat Václava a Přemka z r. 1378, týkající se udělení souhlasu ke zřízení oltářní nadace v Hlučíně Petrem a Kunešem z Varty (MAO II, 5, opis v kopiáři privilegií, MAO IBb, 20—21v). Do Slezska byl patrně přiveden manželkou Annou, dcerou Bořuty z Velkých Heraltic. R. 1377 byl členem komise, která dělila Opavsko, a zastupoval v ní zájmy knížat Hanuše a Mikuláše. Tehdy držel Lubojaty a Bravinné u Fulneka, které připadly k dílu opavskému (CDS VI, 195, Prasek, Program 1890. str. 10, 12). R. 1378 se nazývá komorníkem opavského zemského práva — czude oppaviensis camerarius — a koupil tehdy společně s manželkou Annou lenním právem od Drslava z Kravař Starou Ves u Fulneka, jejímž příslušenstvím byl také Oslův mlýn. Po smrti kupců mělo léno padnouti opět na Drslava (CDM XV, 162, č. 188). Pozdějších zpráv o něm není. — Jen ještě podotýkáme, že Aug. Sedláček v článku „Rozletité kapitoly ze starého místopisu a dějin rodův“ (ČMM 1893, str. 224) mu dává titul z Lubojed místo Lubojat. 11) tj. Záviš, knížecí hofmistr. Jiných zpráv o něm není. 12) Totožnost tohoto Petra, knížecího kaplana a notáře, je těžko zjistit. Již k r. 1331—4 setkáváme se ve službách knížete Mikuláše s nějakým Petrem z Mertindorfu nebo Mestendorfu 27

Strana 28
tercio, in crastino Assumcionis(1) beate Virginis gloriosel3) in testimonium ad premissa. Pečet utržena. 10 1374, leden 26. místo neudáno. — Jan, kníže opavský a rati- bořský, dává své matce luttě souhlas ke zřízení nadace při oltáři sv. Tro- jice v kostele sv. Jana Kř. v Opavě. Městský archiv Opava, sign. II. 8 (insert v potvrzení olomouckého biskupa Jana ze Středy ddto 19. dubna 1374, viz čís. 11). Kníže Jan vyznává, že kněžna Jutta, vdova po knížeti Mikuláši, jeho matka, založila nadaci u oltáře sv. Trofice, Panny Marie a sv. Zigmunda v kostele sv. Jana v Opavě, a k vydržování kněze věnovala roční plat 10 kop grošů, zajištěných na krámech opavských soukeníků. Kníže dal ke zřízení nadace a zajištění platu svůj souhlas a žádá olomouckého biskupa Jana ze Středy, aby nadact prohlásil za církevní obročí. Nos Johannes, Dei gracia Oppavie et Ratiborie dux, recognoscimus tenore presencium publice universis, quod illustris princeps et domina Juttal), relicta quondam serenissimi principis domini Nicolai, Oppavie et Ratiborie ducis, nostri genitoris dilectissimi materque nostra carissima, divine benignitatis suffulta clemencia, pro anima Nicolai predicti, Oppavie et Ratiborie ducis patrisque nostri dilectisssimi suique mariti aliorumque predecessorum ac eius successorum animabus, qui ad hoc subvenisse nos- cuntur, salutari remedio, quoddam altare in ecclesia2) ac domo ordinis sancti Johannis hospitalis jerosolimitani in Oppavia3) ad honorem sancte (CDS II, 131; CDM VII. 18, č. 24). R. 1357 odňal kníže Mikuláš krnovskou faru německému řádu a dosadil na ni svého kaplana Petra a teprve na zákrok císaře Karla IV., markrabího Jana a olomouckého biskupa Jana ze Středy se uvolil vrátit faru řádu, avšak až „post mortem Petri ... nostri capellani.“ (SAO, Kopiář oltářních nadací str. 250—255, čís. HHH). Také ve službách knížete Jana je r. 1373 kaplan Petr (zde!), který se r. 1375 nazývá plebá- nem v Neplachovicích a kaplanem knížecího dvora (Kopetzky, Reg. č. 380). A konečně také dvorním kaplanem knížete Přemka byl Petr, zvaný ze Zátora, s nímž se setkáváme k r. 1417, kdy se jednalo o přenesení jím zřízené oltářní nadace z kostela Panny Marie na Hradci do Opavy (viz čís. 32). Biermann (Gesch. d. Herzogst. Troppau, str. 450) se do- mnívá, že tento Petr se stal plebánem opavským, když se tam v letech 90. opakovaly události krnovské z let 60. (O těchto událostech Pettenegg, UDO, str. 415, č. 1588; V. Prasek, Křižovníci Matky Boží na Opavsku. Program 1887). Je proto velmi obtížné rozhodnout, kte- rého z nich se naše zpráva týká. 13) Nanebevzetí Panny Marie je 15. srpna. 1) Jutta, dcera nemodlínského knížete Bolka, byla třetí manželkou knížete Mikuláše. Ten jí ještě před uzavřením manželství r. 1359 zapsal 400 kop věna na Landeku, Hlubčicích a Hlučíně. Sňatek se slavil r. 1360, když papež udělil na přímluvu císaře Karla IV. snouben- cům dispens od třetího stupně příbuzenství. Jednatelem u kurie byl ratibořský farář Jan Dzecko (MVB II, 485, čís. 1083). Tím bylo skončeno dlouhé nepřátelství mezi Juttiným otcem a jejím manželem o knížectví ratibořské. Z manželství vzešli 2 synové: Václav a Přemek. Po smrti Mikulášově (8. prosince 1365) byl Juttě vykázán za vdovské sídlo nejdříve hrad Vikštejn, později město Hlubčice (Kopetzky, Zur Gesch. u. Genealogie, str. 32—3, Prasek, Kníže Mikuláš II. 1318—1365, VMO XXIV/1918, str. 64—68). 2) Jde o kostel sv. Jana Kř. a Jana Ev. před branou ratibořskou při špitálu sv. Mikuláše (viz pozn. další). 3) Špitál k poctě sv. Mikuláše, svého patrona, zřídil v Opavě kníže Mikuláš II. někdy r. 1333, a to mimo městské hradby při cestě do Ratiboře v blízkosti velkého mostu. Při před něm zbudoval také kapli, zasvěcenou sv. Mikuláši, kterou r. 1333 udělil svému kaplanu Dětři- chovi, zvanému Kasmyr (snad Kazimír), jehož ustanovil spolu s opavským měšťanem Janem 28

Strana 29
Trinitatis, beate Marie Virginis et sancti Sigismundi martyris rite fundans, illúd pro congrua sustentacione sacerdotis et ministri, officiantis in altari z Hlubčic správcem špitálu (Regest v CDM VI, str. 346, čís. 452, Kopetzky, Reg. č. 241). Proti zřízení kaple a ustanovení kaplana při ní vznesl patrně námitky opavský plebán, nebot příštího roku bylo jednáno mezi knížetem Mikulášem a zemským komturem řádu německých rytířů Janem Schweinforstem o narovnání mezi oběma stranami, podle něhož má mít kníže právo dosazovat do kaple kaplana, avšak ten má být podřízen plebánu a odvádět mu i/a příjmů z darů v kapli (Wolný, o. c. IV, 209). R. 1341 daroval kníže špitálu dvůr v Kyle- šovicích, ale tak, že až do konce svého života má ho užívat jeho osobní lékař M. Walter, a teprve potom má připadnout špitálu (CDM VII, 251, čís. 352). Příštího roku věnoval špi- tálu roční plat 6 kop grošů bez 1 věrdunku na své zahradě v Hlubčicích Heinko z Hlubčic, (Kopetzky, Reg. č. 268) a později Petr, někdy fojt těšínský, správce a pán Landeku, 12 kop grošů ročního platu na fojtství opavském, a to tak, že 6 kop grošů platu má připadnout 2 špitálním kněžím, zbytek má připadnout správci špitálu pro tamější chudé. Toto na- dání potvrdil kníže Mikuláš r. 1349 (CDM VII, 670, čís. 960; Kopetzky, Reg. č. 291) a olomoucký biskup Jan Volek r. 1350 (Kopetzky, Reg. č. 297). Někdy v té době zemřel knížecí lékař M. Walter, uživatel kylešovského dvora, a tak r. 1351 kníže postoupil špitálu dvůr do držení trvalého. Nedlouho poté počalo se jednat o předání špitálu do správy johanitů. Z úcty k řádovému patronu johanitů sv. Janu Kř. a sv. Janu Ev. vystavěl kníže při špitále nový kostel ke cti obou těchto světců, jehož stavba byla někdy před r. 1360 v podstatě hotová. Nový kostel dostal r. 1360 od papeže Innocence VI. odpustky pro význam- nější dny v roce, mezi nimi také na svátek sv. Vavřince, Václava, Kristina, Mikuláše, Michala a na výroční den posvěcení kostela (MVB II, str. 445, čís. 1114). Protože však vybudováním nového kostela ubylo farnímu kostelu a jeho plebánu příjmů, nařídil biskup Jan Očko z Vla- šimi, aby kníže složil kapitál 100 kop grošů, z nichž by byl zakoupen určitý roční plat jako náhrada ušlých příjmů farnímu kostelu (CDM IX. 218, č. 295). To se stalo a r. 1362 vyznává jaktařský farář Mikuláš a ketřský farář Michal, že obdrželi od knížete Mikuláše zmíněnou sumu na zakoupení ročního platu ve prospěch kostela Panny Marie (Kopetzky, Reg. č. 338). Zatím však byl již špitál i nový kostel odevzdán johanitům a jejich příslušník fr. Markolt, oblíbenec knížete Mikuláše — často se s ním setkáváme v knížecí družině a několikrát je uveden jako svědek knížecích listin (např. 1362, CDM IX, 202, č. 274, 1364, CDM IX, 274, č. 368) — jmenován správcem špitálu. Při té příležitosti potvrdil kníže Mikuláš r. 1359 všechno držení špitálu a všechny nadace. Podle této listiny patřil špitálu tento majetek: dvůr v Malých Hošticích se 4 lány; dvůr v Kylešovicích s 11/2 lánem; dvůr v Makově, osvobozený od všech dávek mimo zemské berně; 101/2 kopy grošů ročního platu z daru Petra, fojta těšínského; 16 kop grošů na lánech v Opavě, které dříve odváděly platy knížeti a které koupil a špitálu věnoval stěbořický farář Rudolf; mlýn za špitálem a 5 chlebných lávek v Opavě, dar Jana z Hlubčic, měšťana opavského; 6 kop grošů ročního platu na zahradě v Hlubčicích, které daroval špitálu Heinko z Hlubčic; 4 svobodné lány při Opavě (Biermann, Gesch. d. Herzogst. Troppau, str. 468—9). Ve věnovací listině si kníže vyhradil právo jmenovat představené kláštera, avšak to bylo proti řádovým stanovám, a proto se na žádost řádu zřekl kníže tohoto práva a r. 1362 je pustil zem- skému komturovi s dalším ústupkem, že totiž všichni členové kláštera mají býti kněžími, kom- turem že však ve smyslu řádových pravídel může být také laik (SAB, Bočkova sbírka č. 3284). Inkorporování špitálu johanitům potvrdil r. 1362 olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi a r. 1364 také papež Urban V. (MVB sv. III, str. 181, čís. 289). Řád i špitál těšil se i nadále knížecí přízni a dosáhl nových štědrých darů i od veřejnosti. Nedlouho po smrti knížete vznikl mezi johanity a městskou radou spor o některé statky a výsady špitálu, který byl vyřešen zvláštní komisí, na níž se obě strany dohodly v tom smyslu, že mlýn před hradbami při bělidle zvaný „Steinmühle“ má špitál postoupit městu, podobně 7 jiter luk ve Vávrovicích při Opavici opavskému měšťanu Hammannovi, a naopak mají být ponechány špitálu všechny ostatní statky a výsady, na něž měl špitál řádné listiny, jen plat z Vávrovic ve výši ročních 3 kop grošů si měl klášter zakoupit složením kapitálu 34 kop grošů. Přitom byla za neplatnou pro- hlášena listina, podle níž měl mít špitál právo útočištné. Toto právo bylo špitálu odebráno, ponechána mu však všechna práva, plynoucí z církevní immunity (CDM X, 36, čís. 45). Při dělení Opavska r. 1377 připadly statky opavského špitálu k dílu opavskému. Byly to Vávrovice, díl Vršovic a nějaký díl v Mal. Hošticích. (CDS VI, 195-7. Prasek, Program 1890. str. 12). Na svém původním místě před branou ratibořskou stál potom špitál s kostelem až do 30. let XV. stol., kdy byl buďto zničen požárem, nebo zbořen ze strategických důvodů (St. Drkal, Opavská komenda maltézských rytířů po třicetileté válce 1650—1660. Slezský sborník 1954/52, str. 367—384; Prasek, Křižovníci na Opavsku, Program 1891, str. 11). Kostel a špitál byl potom znovu postaven, avšak již ne na starém místě, nýbrž na novém místě uvnitř hradeb. kde stojí až dodnes. Stalo se tak někdy před r. 1453, neboť tam byl t. r. pochován světící biskup vratislavský Bernard (viz A. Königová-Kudělková, Katalog slezského středo- věkého sochařství a malířství. Slezský sborník 1950/48, str. 319. — Jeho náhrobek je tam vyobrazen v příloze čís. 10.). Na místě bývalého špitálu a kostela byl r. 1450 založen knížetem Vilémem klášter františkánů s kostelem sv. Barbory („... extra muros civitatis Oppaviae ad valvam rattiboriensem in eo loco, ubi quondam ecclesia sancti Johannis Baptistae rupta fuerat...“, praví se v zakládaci listině kláštera sv. Barbory. Opis její je v MAO. Kopiář privilegií 1Bb fol. 28—29). 29

Strana 30
predicto, decem marcharum grossorum pragensium redditibus, polonici pon- deris et pagamenti, super infrascriptis fundis et obvencionibus, videlicet cameris pannicidarum4) dicte civitatis Oppavie assignavit. Hee sunt ca- mere, in quibus dictus census in Oppavia est recipiendus: prima a latere circa parrochiam5) est Alberti Parvi, secunda Niczkonis Ortulani, tercia Johannis, generis Oculisse, quarta Petri Dreyschefel, quinta Johannis Gans- rebel. In secundo latere ab Henrico Hoenheuser, prima penes institoress), secunda Griczmaynne, tertia filii Jacobi Gerthneri, quarta Beckmeisters, quinta Welyn, ab una quaque camera tres fertones vel una marcha poloni- calis in Nativitate beate Marie Virginis gloriose.7) Ac demum predicta illustris mater nostra carissima pro se et suis successoribus et omnibus, quorum interest seu in futurum interesse potuerit, nobis cum instancia et humiliter supplicavit, quatenus fundacionem et dotacionem altaris eiusdem gratas et ratas habendo, nostrum huiusmodi piis operibus consensum beni- volum preberemus. Nos igitur, animo deliberato fratrumque nostrorum3) sano ac procerum nostrorum et fidelium accedente consilio, cum divinum et racionabile fore videamus, salubre ipsius propositum et honorem divini cul- tus augeri, fundacionem et dotacionem prefatas gratas et ratas habentes, in predicta omnia (et) eorum quodlibet, prout expressatur superius, beni- vole consentimus, reverendo in Christo patri ac domino domino Johannl, olomucensi episcopo, affeccione sincera ac devota precum instancia suppli- cantes, quatenus fundacinem et dotacionem predicte magnifice nostre matris necnon ratificacionem et gratificacionem nostras et consensum nostrum, sicut expressatur superius, approbare, ratificare et auctoritate ordinaria confirmare dignetur quodque redditus et proventus dicti altaris, specifice et distincte denominatos superius altari ad usum sacerdotis seu ministri illius, eidem altari annectat, incorporet, invisceret et adjungat, subiciendo redditus et proventus eosdem ecclesiastico iuri, ita quod ex privilegio libertatis ecclesiastice per censuram ecclesiasticam ... exigi va- leant et requiri. Presencium subappenso maiori nostro sigillo testimonio literarum. Datum anno Domini millesimo trecentesimo sepuagesimo quarto, in crastino Conversionis sancti Pauli apostoli.") 11 1374, duben 19. Modřice. — Jan ze Středy, biskup olo- moucký, potvrzuje nadaci kněžný Jutty při oltáři sv. Trojice v Opavě. Městský archiv Opava, sign. II, 8 (pergam, originál 48,7 cm X 28,2 cm, bez pliky). Státní archiv Opava, Kopiář oltář. nadací A, fol. 7—8v (opis, ověřený M. Matyášem Domi- nackým, veřejným notářem a syndikem města Opavy, v Opavě 19. října 1630. Tam- též, Kopiář oltář. nadací B, str. 6—9 (opis). Státní archiv Brno, pobočka Kroměříž, J. J. Středovský, Apographorum sv. VII, str. 153—154 (opis). Státní archiv Opava, Tillerova pozůstalost III. fol. 162v (opis). ných 4) O soukenických krámech viz čís. 9, pozn. 3. 5) Míní se farní kostel, nikoliv fara jako obydlí faráře. 6). Viz čís. 9. pozn. 4. 7) Narození Panny Marie je 8. září. 8) Až do r. 1377 spravoval Jan knížectví i na místě svých mladších nezletilých a nedíl bratří. O jeho vládě viz Biermann, Zur Gesch. d. Herzogst. Troppau. str. 33—37. 9) Obrácení sv. Pavla je 25. ledna. 30

Strana 31
Věstník Matice opavské 1889/VIII., str. 23—24 (nepřesně). Kopetzky, Regesten, čís. 374. Biskup Jan ze Středy vyznává, že mu byla jménem opavského knížete Jana předložena listina, týkající se zřízení a nadání oltáře sv. Trojice, Panny Marie a sv. Zigmunda v kostele sv. Jana v Opavě kněžnou Juttou, vdovou po opavském knížeti Mikuláši, a že byl jeho jménem žádán, aby nadaci potvrdil a prohlásil za církevní obročí, což on také činí. Inserovaná listina knížete Jana dáto (místo neudáno) 26. ledna 1374 — viz čís. 10. Pečet utržena. 12 1374, září 21. Opava. — Albrecht z Dubě, provinciál řádu. Německých rytířů v Čechách a na Moravě, dává souhlas ke zřízení nadace kaple sv. Anny při kostele Panny Marie v Opavě. Městský archiv Opava, sign. II, 7 (insert v potvrzení olomouckého biskupa Jana ze Středy ddto 10. ledna 1375 — viz čís. 13). Státní archiv Opava, Tillerova pozůstalost, sv. III. fol. 162v (opis). Albert z Dubé, provinciální komtur řádu Panny Marie jeruzalém- ské s černým křížem, radou a přivolením bratří komendy opavské dává opavskému měšťanu Rejnčkovi souhlas, aby mohl zřídit v kapli sv. Anežky, jím na levé straně kůru farního kostela Panny Marie v Opavě zbudované, oltář ke cti téže světice a u něho nadat ročním platem 11 kop grošů místo pro oltářníka, jehož povinností by bylo každodenně u jmeno- vaného oltáře sloužit, leč že by byl čas od času správcem kostela na nějaký den uvolněn. Kněz, který bude ten oltář držet, nesmí se však žádným způsobem bez souhlasu provinciála nebo správce kostela míchat do du- chovní správy, a naopak nesmí být ani provinciálem, ani duchovním správcem proti své vůli držen k nějakým z nadace nevyplývajícím povin- nostem, leč že bude povinen zúčastnit se o hlavních svátcích nešpor a prů- vodů. Ze svých ročních důchodů 11 kop grošů má oltářník vydržovat dvě lampy před velkým křížem v kostele Panny Marie a obstarávat potřebné světlo pro kapli sv. Anežky. Podací k oltáři má mít na dožití zakladatel, po něm má připadnout městské radě opavské. Nos Albertus de Dubinl), commendator provincialis per Boemiam 1) Albert z Dubé pocházel z mocného českého rodu pánů z Dubé. Úřad zemského komtura (provinciála) české provincie řádu Panny Marie jeruzalémské zastával, pokud možno zjistit, v letech 1374, 1395—1402 a 1415, avšak vždy ke škodě provincie a řádu, hlavně lehko- myslným děláním dluhů. Proto také byl r. 1402 odvolán velmistrem do Pruska a tam držen v zajetí, avšak mocným vlivem rodiny a krále Zikmunda, s nímž stál ve velmi blízkém styku, dostal se brzy na svobodu. Marně velmistr poukazoval, že z jeho přítomnosti v Čechách vznikne jemu i řádu mnoho nepříjemností ze strany dlužníků, a žádal, aby byl v zajetí pone- chán aspoň do doby, než jeho nástupce poplatí nejtíživější dluhy. Již r. 1403 je Albrecht opět v Čechách, aniž by však zákrok velmistrův měl na něho nějaký vliv. Ba klesl až tak hluboko, že se stal silničním lapkou. Proto byly na něho stížnosti, jež král Zigmund řešil tak, že jej r. 1412 jmenoval fojtem ve Středě, rok nato fojtem v Brathean(?). Než r. 1415 se stal Albrecht nátlakem Zigmundovým opět provinciálem. Tentokrát však již neužíval tohoto úřadu dlouho, neboť ještě téhož roku zemře! (viz Joh. Vogt, Geschichte der Ballei des Deutschen Ordens in Böhmen. Denkschriften der k. Akademie der Wissenschaften, Vídeň 1862, sv. XII., str. 111—112). 31

Strana 32
et Moraviam domorum ordinis sancte Marie domusque teutonice hospitalis hierosolimitani cum nigra cruce, recognoscimus tenore presencium universis, quod cum famosus vir Reynczko, civis Oppaviae civitatis, inspiracione divina et ad divini cultus augmentum, pro sua suorumque predecessorum salute et remedio sempiterno, capellam quandam in ecclesia parochiali beate Marie civitatis oppaviensis, erigere et edificare intendebat nosque diutinis diutatinis impulsionibus supplicationum monens, quatenus ob ipsius pium propositum et humiles peticiones eius consentire vellemus, consensum assensumque nostrum gratum et benignum adhiberemus, ut dictus Reynczko possit et debeat dictam capellam a sinistra parte chori in dicta ecclesia parochiali2) erigere et edificare, per ipsum dotandam sufficienterque ador- nandam cum necessitatibus debitis et oportunis. Nos ergo, considerantes dignas et multipliciter congruas petitiones, de consilio et consensu fratrum domus oppaviensis3), et supplicacionum incitamenta laudabilia in hac parte nobis porrecta, favemus et penitus consentimus, ut dictus Reynczko possit et debeat capellam erigere, edificare et dotare in ecclesia antedicta ad honorem beate Agnetis et de capellano sibi providere provido secundum beneplacitum sue voluntatis, quamque capellam prefatus Reynczko undecím marcarum redditus secundum voluntatem illustris principis domini ducis Johannis Oppaviensis condotavit, sic quod dictus capellanus singulis diebus sacrarum missarum solemnia in dicta capella celebrare debeat, nist tunc ex speciali licentia plebani, qui tunc fuerit, aliquando hanc diem va- candi nec de aliquibus consuetudinibus, quae fiunt in ecclesta tam in audien- dis confessionibus quam porrigendis sacramentis vel comparacionibus mis- sarum, nisi ex speciali commisione nostri aut plebani vel nostrorum suc- cessorum, se intromittere presumat, nec eciam dictus capellanus ad mi- nisteria aliqua compellatur per plebanum eiusdem eccleste vel nostrorum successorum, nisi specialiter voluerit exercere, solum tamen excluso, quod ipse capellanus in summis festivitatibus superpepeliciatus in vesperis et processionibus atque diebus dominicis ceteris presbyteris ecclesiae eiusdem se aduingat, volentes eciam, quod dictus capellanus de prefatis undecim marcarum redditus duas lampades ante crucem magni crucifixi in dicta ecclesla suis pecuniis procurare singulis annis perpetuis tenere debet et 2) O kapli viz čís. 9, pozn. 2. 3) Jména členů opavského domu pro tu dobu neznáme, ba neznáme ani jejich počet. Podle zjištění Vogtova (viz pozn. předcházející), patřil opavský dům k nejmenším a také nejchudším domům celé provincie a počet jeho členů byl asi jen 4—6 kněží, potřebných pro farní boho- služby a správu majetku. Větší počet členů byl v opavské komendě za válek husitských, kdy byla většina řádových domů husity zničena a její členové rozprášeni. Tehdy se stala Opava a Krnov útočištěm většiny členů celé provincie a Opava byla pokládána za středisko řádu. Tak např. r. 1426 je nejmenovaný opavský farář exekutorem kridy pro Jana Polácha ke kos- telu sv. Benedikta v Praze, „quia tutus accessus non patet ad ecclesiam s. Benedicti“ (Jos. Emmler, Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidioecesim, sv. IX., Praha 1889, str. 122). V Opavě se také r. 1429 konala provinciální kapitula české pro- vincie (viz Kopetzky, Reg. č. 460). R. 1408 měla opavská komenda jen 15 kop grošů roč- ních důchodů (Vogt, o. c. str. 108) a r. 1418 si komtur stěžuje, že kníže Přemek bere mu všechny příjmy, činí koňmi škodu na obilí a dokonce že je chce vyhnat (tamtéž, str. 132). Proto se ani příliš nedivíme stížnosti zemského komtura Viléma ze Schonenburku z 1. května 1454, který hlásí velmistru Ludvíku z Erlichhausen: „Dy kunthereye zu Troppe, czu Jegerdorf do habin dy amechtsleythe dy hewser eyn grose schuld bricht und habin ecker und wesin dorvon vorkoft und och dy czinser eyn den steten und hobin kene furchte nicht gehat und sevn gewest eres egens willen, — (Palacký, Fontes rerum austriacarum, řada II. sv. XX., sti. 81: Vogt, o. c. str. 136—7; Kopetzky, Reg. č. 575). 32

Strana 33
observare lumine competenti ac etiam de suis redditibus lumina in dicta capella beate Agnetis in perpetuum debeat comparare ad exigenciam missa- rum et horarum4). Ius autem patronatus et collacio dictae capellae, quocies vacaverit, ad praefatum Reynczkonem pertineat et post mortem ipsius inmediate ad consules civitatis oppaviensis tanquam ad legitimos patronos hereditarie debeat pertinere et minime deduci debeat in manus personarum condicionis cuiuscunque. Harum nostrarum, quibus sigillum nostri officii atque sigillum plebani domus oppaviensis de certa nostra scientia sunt appensa, testimonio literarum. Datum Oppavie die sancti Mathei apostoli et evangelistae sub anno Domini millesimo trecentesimo septuagesimo quarto, in testimonium ad praemissa.5) 13 — Jan ze Středy, olomoucký biskup, 1375, leden 10. Ketř. potvrzuje zřízení nadace při oltáři sv. Anežky v Opavě. Městský achiv Opava, sign. II, 7 (pergam. originál 53,3 cm X 40,5 cm, plika 5 cm). Státní archiv Opava, Kopiář oltář. nadací A, fol. 8—11v čís. D (opis, ověřený M. Matyášem Dominikem Dominackým, veřejným notářem a syndikem města Opavy, v Opavě 20. října 1630). Tamtéž, Kopiář oltář. nadací B. str. 10—15, čís. D (opis). Státní archiv Brno, pobočka Kroměříž, J. J. Středovský, Apographorum sv. VII, str. 155—157 (opis). Kopetzky, Regesten, čís. 377. Biskup Jan ze Středy vyznává, že mu byla podána listina opav- ského knížete Jana, týkající se zřízení kaple sv. Anežky po levé straně kůru farního kostela Panny Marie v Opavě a založení nadace 101/2 kopy grošů při oltáři tamtéž, kterou zřídil opavský měštan Rejnčko za spásu duše své a svých příbuzných, a obsahující knížecí souhlas ke zřízení kaple i zakoupení ročního platu na krámech soukeníků v Opavě a na některých pozemcích při Opavě, a listina Alberta z Dubé, provinciála řádu Německých rytířů provincie českomoravské, jíž tento dává souhlas ke zří- zení jmenované nadace a zároveň že byl žádán knížetem, aby tuto nadaci potvrdil a prohlásil za církevní obročí se všemi důsledky církevního práva, což on také činí. Inserovány listiny: 1. Listina knížete Jana ddto Hradec, 16. srpna 1373 — viz čís. 9. 2. Listina Alberta z Dubé ddto Opava, 21. září 1374 — viz čís. 12. Pečet přtvěšená, elipsovitá, ve vosku přirozené barvy vtisknuta pečet červená, představující biskupa pod cimbuřím, nápis nezřetelný, po obou stra- nách biskupa znak olomouckého biskupství. 4) Povinnosti oltářníka, připomínané v této listině, že má totiž denně sloužit mši a jen se souhlasem plebána ji smí vynechat, a že má udržovat dvě lampy před velkým křížem ve farním kostele, nejsou obsaženy v zakládací listině oltáře a staly se později zdrojem stálých nepříjemností mezi oltářníkem a plebánem, takže častokrát musela zasáhnout do urovnání sporů i městská rada jako patron oltáře. Tyto spory byly z popudu oltářníka Mikuláše Vaškova urovnány městskou radou r. 1501 (viz čís. 113). 5) Svátek apoštola Matouše je 21. září. 33

Strana 34
14 1378, srpen 16. Hradec. — Václav a Přemek, knížata opavská, prodávají Pecovi a Kuneši z Varty roční plat 6 kop grošů na krámech opavských soukeníků k oltáři Božího těla v Hlučíně. Městský archiv Opava, sign. II, 5 (pergam. originál 46,2 cm X 23 cm, plika 4,6 cm). Státní archiv Opava, Tillerova pozůstalost sv. III, fol. 175-176 (opis). Kopetzky, Regesten, čís. 387. Knížata Václav a Přemek vyznávají, že prodali Pecovi a Kuneši z Varty roční plat 6 kop grošů na krámech opavských soukeníků, a to na krámě vdovy po Pecovi 3 věrdunky, na krámě Pavla ze Sedlic 3 věrdunky, na krámě Rejnčkově 3 věrdunky, na krámě sirotků po Mikuláši Vildovi 3 věr- dunky, na krámě Františka Vectora [Fuhrmann) 3 věrdunky a na krámě Jana Bockyla 3 věrdunky; dávají kupiteli souhlas, aby tento plat mohl obrátit jako nadaci k oltáři Božího těla v kostele hlučínském. Současně žádají olomouckého biskupa Jana ze Středy, aby tuto nadaci potvrdil a pro- hlásil za církevní obročí. Právo podací mají mít zakladatelé, po jejich smrtt má přejít na jejich potomky. Nos Wenceslaus1) et Przemko2), fratres, Dei gracia duces Oppa- vienses, recognoscimus tenore presencium universis, quod nobiles viri fideles nostri dilecti Peczo') et Kunczo4), fratres dicti de Wartha, ad divini 1) Václav, kníže opavský (136?—1381), byl synem Mikuláše II. a jeho manželky Jutty Nemodlínské, byl tedy vlastním bratrem Přemka a nevlastním bratrem Jana (Hanuše) a Miku- láše III. Při smrti otcově byl ještě nedospělý, Přemek je dokonce pohrobek. Poručníkem bratří se sta! Jan. Mezi Janem a Mikulášem však často docházelo ke sporům o dědictví, a proto dožádaní komisaři učinili r. 1367 mezi nimi dohodu, že Mikuláš má dostat 14 Opavy a věno zemřelé matky Hedviky. Jan rovněž 14 Opavy a k tomu opatrovnictví mladších bratří Václava a Přemka (ČDS VI, 39; Kopetzky, Reg. č. 347). Když však Václav a Přemek dosáhli r. 1377 plnoletosti, došlo se souhlasem císaře Karla IV. k rozdělení dědictví, a to tak, že Opavsko připadlo Václavu a Přemkovi, Hlubčicko, Edelštejnsko, Krnovsko a Ratibořsko Janu a Mikulášovi (CDS VI, 195—200; Prasek, Program 1890 10—17). Václav však již dlouho nežil a zemřel asi r. 1381 bezdětný. Jeho díl připadl potom Přemkovi (viz Kopetzky, Zur Gesch. u. Genealogie, str. 39). 2) Kníže Přemek (1377—1433), bratr Václavův — viz o něm Kopetzky, Zur Gesch. str. 38—50; Biermann, Gesch. d. Herzogst. Troppau, str. 175—196. 3) Petr, též Pece z Varty se psal patrně podle Varty na Vratislavsku. (Něm. Wartha, dnes Bardo, okr. Zabkowicze.) V pramenech vystupuje velmi často ve společnosti se svým bratrem Kunešem (viz pozn. další). Už před r. 1349 držel fojtství těšínské a opavské a měl zajištěn roční plat 101/2 kopy grošů na soukenických krámech v Opavě. R. 1349 se na- zývá správcem a pánem hradu Landek u Bohumína a odkazuje téhož roku 12 kop grošů ročního platu na opavském fojtství špitáli sv. Mikuláše v Opavě. Kníže Mikuláš tuto nadaci potvrdil ještě téhož roku (CDM VII, 670, č. 960) a olomoucký biskup Jan Volek r. 1350 (Kopetzky, Reg. č. 297). Petrovou manželkou byla Zbyňka, s níž založil r. 1361 nadaci ročních 13 kop grošů, zajištěných na fojtství těšínském, na dva oltářníky ve farním kostele těšínském (Bier- mann, Gesch. d. Herzogst. Teschen, str. 148). R. 1372 založil s bratrem Kuncem a Pecem Slewicem nadaci 8 zl. v klášteře sv. Václava v Opavě za zemř. Linharta z Varty a jeho man- želku Kunu, snad své rodiče (Zukalův přípisek z Chronicon oppaviense v Kopetzkého Reg. v SAO, str. 98/99) a r. 1378 založil s Kuncem nadaci při oltáři Božího těla v Těšíně s ročním platem 6 kop grošů na soukenických krámech v Opavě (zde). Petr držel také společně s man- želkou a bratrem manské statky pod olomouckým biskupem, a proto se jeho jméno často obje- vuje v manských knihách. Tak v letech 1367—8 probíha! před manským soudem jeho spor s Petrem Rusem, který se týkal manského statku Mošnova u Příbora. Petr v tomto sporu vy- hrál, neboť listina, které se oba dovolávali, byla v jeho rukou (Lechner II. o. c. 36, 37, 38). Tehdy také držel Petr nějaký díl na tvrzi Štulbachu a vsi (Horní) Moštěnici na Přerovsku, neboť r. 1370 pohnala ho jeho sousedka Trojka z Lověšic ze 40 kop grošů v záležitosti blíže neznámé (Lechner o. c. II, 46). Téhož roku v lednu se Petr zúčastnil manského soudu (Lechner o. c. II, 46, 52), na němž potom býval častěji, např. r. 1375 (Lechner o. c. II, 63, 1377/70, 1378/72). R. 1373 pohnal Petr k manskému soudu Voka z Kravař o půl vsi Sedlnice (později 34

Strana 35
cultus augmentum ac salutem fidelium animarum parentum ipsorum, cupien- tes in eterna ipsorum temporalia felici comercio commutare, comparaverunt Sedlnice Manská) a ves Novou Horku (Lechner o. c. II, 55). Téhož roku ručí s Oldřichem z Medlova a Adamem z Rokytnice za Voka z Kravař za 780 kop grošů (CDM XV, 158, č. 185). R. 1375 postavil Petr na řece Moštěnce nový stav na škodu Friduše z Drahotuš a jeho lidí ve Vlkoši u Přerova. Z toho vznikl spor, který se potom táhl tři léta. R. 1378 pohnal ho Friduš ze 40 kop grošů, které stavem způsobil jeho lidem. Ze strany manského práva byli proto vysláni komisaři Beneš z Kravař, Mukař, Matěj z Rataj a Smil z Frýdlantu, aby vyjeli na sporné místo a věc přátelsky urovnali. (Lechner o. c. II, 60, 76, 77; J. Horák, O té naší Hané, Vlkoš 1930, str. 30.) S Fridušem měl spor také r. 1375, kdy byl od něho pohnán ze 40 kop, které mu způsobil obstávkou (Lechner o. c. II, 60). Téhož roku se znovu soudil s Vokem z Kravař o půl Sedinice a Novou Horku (Lechner o. c. II, 61) a r. 1377 s bratrem Kuncem, jehož pohnal k manskému soudu z 16 kop, že s ním nejednal po bratrsku (Lechner o. c. II, 68). Někdy kolem r. 1377 koupil od Hanka, rychtáře ve Staré Vsi na Přerovsku, a jeho sestry manský dvůr v sou- sedních Němčicích a se souhlasem biskupa zapsal na něm r. 1377 věno své manželce Zbyňce (CDM XV, 156, č. 182). Vedle manského zboží měl však Petr také deskový statek na Moravě. R. 1371 vložil mu Friduš z Drahotuš, seděním na tvrzi Štulbachu, v Tršalech, dnes zaniklé vsi v katastru obce Říkovic na Přerovsku, jedno popluží (ZDOlom. II, 76) a r. 1381 vložil jemu a jeho manželce les „Verzuski“ (správně les věžecký v katastru obce Vlkoše, ZDOlom IV, 11 — Viz Horák, o. c. str. 25). R. 1373 přijal Petr svou manželku a syny na spolek na svůj majetek v Tršalech (ZDOlom. II, 303). Kromě toho však měl také ještě ve Slezsku dům v Opavě, neboť r. 1378 se spolu s bratrem jmenuje měštanem opavským (Kopetzky. Reg. č. 388). R. 1379 je podepsán jako svědek na listině opavských dominikánů (Kopetz- kya Reg. č. 389). Naposled vystupuje Petr na manském soudu v úterý po sv. Janu Kř. r. 1379 (Lechner o. c. II, 89), ale již v říjnu téhož roku je mrtev, neboť vdova po něm Zbyňka a jeho synové Hanuš a Pavlík pohánějí tehdy otcova bratra Kunce k manskému soudu, že jim pobral manské statky. (O sporu viz při Kuncovi z Varty v další poznámce.) Kromě jme- novaných synů Hanuše, který se psal z Čížové a Nové Cerekve (viz čís. 23, pozn. 1) a Pavlíka (viz č. 15, pozn. 1), známe ještě jeho dceru Markétu, provdanou za Janka z Kozlovic na Přerovsku, která byla patrně značně starší než její bratři, neboť byla již r. 1359 vdána a její muž jí tehdy zapsal 5 kop ročního platu na Kozlovicích z titulu věna k rukám jejího otce Petra (ZDO I, 628). Ovdovělá manželka Zbyňka se pak znovu provdala za Jindřicha z Nevojic (Lechner o. c. 1, 12). — Pečet Petra z Varty je v bývalém archivu švarcemberském v Č. Krumlově. 4) Kuneš (Kunc) z Varty, vystupuje nejčastěji v souvislosti s bratrem Petrem z Varty. Nejstarší zpráva o něm je z r. 1372, kdy spolu s bratrem a Pecem Slewicem založil nadaci ročních 8 zl. za Linharta z Varty a jeho manželku Kunu v klášteře sv. Václava v Opavě (viz předchozí pozn.). R. 1374 spolu se svým švagrem Mikulášem z Úsova a sestrou přijímá léno na ves olomouckých biskupů Fryčovice u Místku (CDM XV, 131, č. 159). Tato sestra se nazývala Alžběta, a po smrti svých bratří měla spor s biskupem Petrem (1381—9) o svršky po bratřích na Štulbachu, Moštěnici a Petřvaldě. Své právo postoupila potom své dceři Anně a jejímu manželu Petrovi, zvanému Pešík z Lichnova. Spor se vlekl delší dobu a byl ukončen až za biskupa Mikuláše 1388—1397) r. 1391 tak, že biskupovi zůstanou svršky, avšak za to má postoupit Pešíkovi léno ve 100 kopách, které na něho nejdříve padne (CDM XII, 36, čís. 48). R. 1377 držel manským právem opavských knížat dvůr před Hlučínem, který připadl při dělení Opavska k dílu knížat Václava a Přemka (CDS VI, 195-7, Kopetzky, Reg. č. 384; Pra- sek, Program 1890, str. 12). S bratrem Petrem držel manský statek Štulbach a Moštěnici, avšak mezi bratry došlo kvůli společnému držení k rozmíškám: r. 1377 pohnal Petr Kunce z 16 kop, že s ním nejednal bratrsky (Lechner č. II, 68) a Kunc opět pohnal Petra z 20 kop (tamtéž). R. 1378 založil společně s bratrem nadaci při oltáři Božího těla v Hlučíně (zde). R. 1379 se nazývá hejtmanem opavského knížete (Kopetzky, Reg. 390). Téhož roku má před manským soudem spor s Heršem z Rokytnice o 100 kop grošů (Lechner o. c. II, 93). Tehdy jej učinil bratr Petr poručníkem svého půhonu (Lechner o. c. II, 85). Spolu s ním držel v Opavě dům a r. 1380 se nazývá opavským měšťanem (Kopetzky, Reg. č. 388). Po smrti Petrově r. 1379 zabral jeho manský statek ke své ruce a byl proto synem Petrovým Hanušem, zvaným Barut, i na místě vdovy po Petrovi, pohnán k zemskému soudu o vydání Štulbachu a Moštěnice (Lechner o. c. II, 93). Biskup Petr však se postavil na jeho stranu a uznal jeho právo na toto zboží a udělil mu také léno (Lechner o. c. II, 93—95). Spor pokračoval potom dále, avšak než se skončil, Kuneš někdy r. 1382 zemřel. R. 1382 bylo u manského soudu jednáno o jeho dědictví, totiž komu mají připadnouti svršky. Tehdy se se svými nároky přihlásila sestra Kunešova Alžběta, jejíž manžel také dosáhl r. 1391 na ně práva (viz výše!). Bylo také jed- náno o nemovitosti, na něž si činil právo biskup z titulu odúmrti, avšak vdova po Petrovi se bránila, že byla se svými syny z majetku manželova vypuzena násilím. Zdá se, že své právo uhájila, neboť v druhém soupise biskupových manů z r. 1388 se uvádí, že na Štulbachu a Moštěnici mají díl Jakub Končík z Prus a Zbyněk z Dřínového, který koupili od Hanuše a Pav- líka, synů fojta z Těšína, dědiců toho léna a od paní zbyňky, manželky Jindřicha z Nevojic, jejich matky, která měla na Štulbachu a Moštěnici zajištěné věno (Lechner o. c. I, 12) a r. 1390 dal biskup formální souhlas Hanuši z Darkovic, těšínskému fojtu Pavlovi a jejich matce Zbyňce, aby mohli své podíly na Štulbachu a Moštěnici prodat (CDM XI, 522, čís. 600). 35

Strana 36
atque racionabiliter pro suis pecuniis apud nos iusto empcionis titulo eme- runt sex marcarum veri annui redditus grossorum pragensium... super certis fundis et obvencionibus in civitate nostra oppaviensi situatis, quos redditus divine benignitatis suffulti clemencia pro animarum omnium illo- rum, siquidem ad hoc qui subvenisse noscuntur, salutari remedio sempiterno, cuidam altari ecclesie parochialis civitatis nostre Hulczin5), ad honorem Corporis Domini nostri lesu Christi, per dictos nobiles de novo rite fun- datos), pro congrua sustentacione sacerdotis et ministri officiantis in altarl predicto, dictis sex marcarum redditibus illud piis operibus dotarunt, singulis annis supra cameris mercatoriis seu pannicidarum") in dicta civitate nostra oppaviensi, que a dextris in fine ab institiss) situantur, dictos redditus per- cipiendos, prout nominate subsecuntur: primo et etenim supra camera relicte Peciunculini9) tres fertones; item supra camera Pauli de Czedicz tres fertones, item supra camera Reynczkonis1°) tres fertones; item super (!) camera orphanorum Nicolai Vildonis tres fertones; item super secunda camera eorundem orphanorum Nicolai Vildonis tres fertones; item super camera Franczkonis Vectoris tres fertones; item super camera Johannis Bockyl tres fertones. Hac demum predicti nobiles pro se, succesoribus suis et omnibus, quorum interest seu in futurum interesse potuerit, nobis cum instancia et humiliter supplicarunt, quatenus fundacionem et dotacionem altaris eiusdem gratas et ratas habendo, nostrum huiusmodi piis operibus consensum benivolum preberemus. Nos igitur animo deliberato, sano proce- rum nostrorum et fidelium accedente consilio, cum divinum et racionabile fore videamus salubre ipsorum propositum et honorem divini cultus augeri, fundacionem et dotacionem prefatas gratas et ratas habentes, in predicta omnia et eorum quodlibet de verbo ad verbum, prout expressantur superius, de nostra ducali munificencia benivole consentimus. Reverendo in Christo patri et domino Johanni, olomucensi episcopo, amico nostro carissimo, affectione sincera et devota precum instancia studiosius supplicantes, quod fundacionem et dotacionem dictorum nobilium necnon gratificacionem et ratificacionem nostras et consensum nostrum, sicut expressantur superius, approbare, ratificare, auctoritate ordinaria confirmare dignetur quodque redditus et proventus dicti altari predicto ad usum sacerdotis seu ministri illius eidem altari in perpetuum annectat, uniat, incorporet, invisceret et adiungat, subiciendo redditus et proventus eosdem ecclesiastico iuri, ita quod ex privilegio libertatis ecclesiastice... amodo in perpetuum valeat exigi et requiri quodque ius patronatus seu presentandi ad antedictos noblles Peczonem et Kunczonem et ad heredes ipsorum et post mortem ipsorum ad consanguineos ipsorum propinquiores rîte pertineat, impedimentis quibus- libet proculmotis.11) Presencium nostrorum fidelium Nicolao de Maleno- 5) tj. Hlučín. — Plat byl potom zajištěn na krámech až do r. 1516, kdy městská rada opavská se souhlasem biskupa Stanislava tento plat od městské rady hlučínské vykoupila slo- žením 100 kop grošů. 6) O oltáři Božího těla v hlučínském kostele viz Wetzel, Besiedlungen I, str. 78 a další. 7) O soukenických krámech viz čís. 9, pozn. 3. 8) O obchodnících viz čís. 9, pozn. 4. 9) Kopetzky (Reg. č. 378) četl nesprávně Vela Petinentini. 10) O Rejnčkovi viz čís. 9, pozn. 1. 11) Biskup potvrdil tuto nadaci 23. srpna 1378 (Orig. MAO II, 6). 36

Strana 37
wicz,12) camerario czude nostre oppaviensis, Johanne Schonsteyn12) militum, Peczone Slewicz14) et Milotha de Radun15) et aliorum plurimorum, presenti- bus etiam nostris sigillis maioribus subappensis. Datum et actum castro nostro Grecz sub anno Incarnacionis Domini millesimo trecentesimo septuagesimo octavo, in crastino Assumpcionis sancte Marie Virginis glo- riose. 15 1379, prosinec 21. Hradec. — Václav a Přemek, knížata opavská, potvrzují věnování platu 101/2 kopy grošů k oltáři sv. Anežky v Opavě. 12) O Mikuláši z Malenovic viz čís. 9, pozn. 10. 13) Jan, zvaný též Ješek z Dolních Životic (Schönstein) byl synem biskup- ského mana Bulače z Deštného. V pramenech vystupuje poprvé r. 1354, kdy Bulačova dcera Kunhuta pohnala své bratry (tedy nikoliv bratry svého otce, jak uvádí Petr Tesař, Nejstarší dějiny enkláv moravských na Opavsku, VMO XXII/1914, str. 1—33) Albrechta a Jana k man- skému soudu o vyplácení věna 11 kop grošů ročně (Lechner o. c. II, 7). Oba bratři byli tehdy ještě nedílní a třetí bratr Mikuláš Bulač ještě nedospělý. V nedílu zůstali potom bratři značně dlouho. R. 1367 objevuje se Janovo jméno v manských půhonech, neboť pohnal Dětocha z 36 kop sirotčích peněz a Hanuška ze Štáblovic z 1 kopy sirotčích peněz (Lechner o. c. II, 37). R. 1368 se zúčastnil manského posudku (Lechner o. c. II, 38), r. 1371 je podepsán jako jeden ze svědků listiny biskupa Jana ze Středy na odúmrť pro město Ostravu (CDM X, čís. 101; Al. Adamus, Sbírka listin k dějinám Mor. Ostravy, Moravská Ostrava, 1929, str. 12). R. 1375 byl doručitelem půhonu manského soudu proti Dominiku z Hertic (Lechner o. c. II, 58). R. 1377 zastával před manským soudem zájmy sirotků po zemřelém bratru Albrechtovi proti Mikuláši z Mikolajic, na němž obdržel pro sirotky 21/2 lánu (Lechner o. c. II, 66). R. 1378 vystupuje na manském sněmu pod jménem Ješek (Lechner o. c. II, 71) a r. 1379 doručuje půhon Petra, měšťana opavského, Vavruši z Litultovic (Lechner o. c. II, 84). Vedle manských statků biskupových měl však Jan, krátce též jmenovaný pouze Schonsteyn, také léno opavského knížete, totiž Krahují, Lublice (Staré), Kružberk a Svatoňovice, které při dělení Opavska r. 1377 připadlo k dílu knížat Václava a Přemka (CDS VI, str. 195-7; Prasek, Program 1890, str. 12). Poslední zpráva o něm je z r. 1380, kdy se naposled zúčastnil manského sněmu, na němž zaujímal v poslední době přední místo jako jeden z nejvýznačnějších jeho členů (Lechner o. c. II, 89). Zemřel patrně ještě téhož roku, zanechav po sobě tři syny: Milotu, Ješka a Mikuláše (viz Tesař, o. c.). 14) Petr Šlewitz, nazývaný též Pec Slewic, je členem rodiny, která se později, když získala v držení Kravaře, psala Šlevicové z Kravař. V pramenech se vyskytuje v letech 1364 až 1378. R. 1364 je spolu s Westhubem a Jindřichem z Fulštejna svědkem listiny knížete Mikuláše, jíž osvobozuje klášteru klarisek v Opavě dvůr v Malých Hošticích (CDM IX, 274, č. 368), r. 1372 spolu s Petrem a Kuncem z Varty zakládá u sv. Václava v Opavě nadaci za Linharta z Varty a jeho manželku Kunu (viz pozn. 3), takže se zdá, že je manželem jejich sestry. R. 1377 při dělení Opavska drží dědičně díl Sosnové, Býkov a Dubnici a manským právem druhý díl Sosnové (ČDS VI, 297—200). Dalších zpráv o něm není. 15) Milota z Raduně pocházel z větve pánů z Kravař, která se podle Tvorkova, v jehož držení byla již ve XIV. stol., psala Tvorkovští z Kravař. V téro rodině bylo jméno Milota velice oblíbeno a není generace, v níž by se nevyskytovalo. Proto je velice obtížné odlišiti jednotlivé členy, zvláště ve starší době. Tato potíž je také s tímto Milotou, který se někdy jmenuje z Raduně, častěji však z Tvorkova. Poprvé se s ním setkáváme r. 1351, kdy je podepsán jako svědek při prodeji vsi Binkovic (Kopetzky, Reg. č. 301). R. 1366 ručí za knížete Václava obnosem 42 kop grošů (CDM XV, 88, čís. 107), r. 1373 podepsal jako svědek listinu knížete Jana pro Paška z Bořutína na zboží bohumínské (CDS VI, 51: Kopetzky, Reg. č. 369). Zukal (Pozůstalost, šlechtici) bez bližší citace uvádí, že r. 1375 držel Milota z Raduně dědičný majetek v Charvátech u Olomouce a jeho bratrem že byl Vincenc. R. 1377 uvádí se v dílčích listech Opavska jako držitel manského statku knížat opavských Raduně, dílu Vršovic. Jarkovic a Držkovic (CDS VI, 205—7; Prasek, Program 1890, str. 12). Zdá se, že po něm zůstal stejnojmenný syn, který se uvádí k r. 1437 v držení Raduně (VMO XVII, 1909, str. 50. 37

Strana 38
Městský archiv Opava, sign. III, 1 (pergam. originál 48,8 cm X 28,1 cm, plika 6,2 cm). Státní archiv Opava, Kopiář oltář. nadací A, fol. 151-153, čís. ZZZ (opis, ověřený M. Ma- tyášem Dominikem Dominackým, veřejným notářem a syndikem města Opavy, v Opavě 22. ledna 1631). Tamtéž, Kopiář oltář. nadací B, str. 290—293, čís. ZZZ (opis). Státní archiv Brno, pobočka Kroměříž, J. J. Středovský, Apographorum sv. VII, str. 143 (regest s chybným datem 1375). Kopetzky; Regesten, čís. 390. Knížata Václav a Přemek potvrzují, že v jejich přítomnosti a s jejich souhlasem prodal Pavel, syn těšínského fojta Petra, svůj dědičný plat 101/2 kopy grošů na krámech v Opavě a na některých pozemcích při Opavě opavskému měštanu Rejnčkovi k založení nadace při kaplt sv. Anežky, kterou vybudoval po levé straně kůru kostela Panny Marie v Opavě. Podací k oltáři má mít zakladatel, po jeho smrti má připadnout městské radě opavské. Knížata současně potvrzují list olomouckého biskupa Jana ze Středy, týkající se schválení této nadace. Wyr herczog Wenczlaw und herczog Przemke, gebruder erp- herren zu Troppaw, bekennen und tun kunt czu eynem ewigen bekentnisse offintlich yn desem brife allen den, dy en sehint oder herent lesin, dass in unser keginwortikeit komen ist Pauel, Peter foytis son czu Thesst- hinl), als seyn rechter elecher erbe, met wolbedochtem mute, gesunt des leybs und der fornumfte unbet[zlwungen und hat recht und redlich ofge- gebin und vorreycht dem erberm manne Reynczken2), burger unser stat Troppaw, seynen feterlichen czins eylfthalbe mark pragescher grosschin merherischer czale of den erbin, dy hernoch geschrebin sten, gelegin in unser stat und umb dy stat Troppaw, deren nach seynes fater[s] tode?) met recht angefallen ist, ewiclichin czubesiczczen, on alle ansprache und on allis hindernisse, nach seyner brife laute, dy unser fater der irlucht furst herczog Niclas, seligin gedechtnisse, of den selbin czins gegebin hatte,4) dy wir wol gesehin habin, dass her das met rechte tun mochte, und czu seynen jaren komen ist. Und der selbe czins gelegin ist of den acht kawfkamern5), noch en ander gelegin czur linken hant, als man get durch dy cramen6): das ersten drey fierdunge of dy kawfkamern Peter Belchens; item drey fierdunge of dy kawfkamern Hanmannginie; item drey fierdunge 1) Pavel z Varty byl synem Petra z Varty, fojta těšínského a jeho manželky zbyňky. Po prvé se vyskytuje r. 1379, kdy byl již dospělý a držel jako dědictví po otci plat na souke- nických krámech a určitých nemovitostech v Opavě, jak je získal otec od knížete Mikuláše, který t. r. prodal opavskému měšťanu Rejnčkovi k oltáři sv. Anežky (zde!). Ve sporech o man- ské zboží Štulbach a Moštěnici po smrti otcově r. 1380 se s jeho jménem nesetkáváme. V sou- pise biskupských manů z r. 1388 jest zápis, že Jakub Končík z Prus a Zbyněk z Dřínového získali Štulbach a Moštěnici od Hanuše a Pavlíka, synů fojta těšínského a jejich matky Zbyňky (Lechner o. c. I, 12). V listině biskupa Mikuláše z r. 1390, jíž biskup dává souhlas k prodeji tohoto zboží, nazývá se Pavel fojtem těšínským (CDM XI, 522, čís. 600). R. 1380 však kníže Přemek Těšínský koupil od něho fojtství těšínské a dal mu náhradou Polskou Ostravu a Nové Kunčice u Ostravy (V. Prasek, Dějiny knížectví těšínského, Opava 1844, str. 145; Bier- mann, Gesch. d. Herzogst. Teschen, str. 152—3) a r. 1389 dovolil týž kníže, aby Pavel mohl prodat na svém zboží roční plat faráři rychvaldskému (Biermann o. c. 149). Jak dlouho však toto zboží držel, nedovedeme povědět, avšak r. 1409 je držel již Ondřej z Tvor- kova (Hosák, Historický místopis str. 909). Jeho bratr Hanuš, uváděný v této listině s pří- domkem z Darkovic, je Hanuš z Čížové nebo Nové Cerekve (viz o něm čís. 23, pozn. 1). 2) O Rejnčkovi viz čís. 9, pozn. 1. 3) Viz čís. 14, pozn. 3. 4) Tento list se nedochoval. 5) O soukenických krámech viz čís. 9, pozn. 3. 6) O kupcích viz čís. 9. pozn. 4. 38

Strana 39
of dy kawfkamern Albrecht Glogers kynder; item drey fierdunge of dy kawfkamern Nonkegils; item drey fierdunge of dy kawfkamern Oboglinne; item drey fierdunge of dy kawfkamern Franczken Wecters; item drey fier- dunge of dy kawfkamern Chunchers; item drey fierdunge of dy kawfkamern Hohans; item funfe fierdunge of das forwerk Albrechtis, das etwen gewest ist Niclas Rotinbechers; item funf fierdunge of das forwerk Johans Gemlich, das etwen gewest ist Niclas Rotenbechers; item czwu mark of ezwu hubin, dy eyne ist hubin Scheyders Johanns und dy ander Mathis Lobinsteyns, dy etwen gewest sin Nichlas des Sworczin. Und den selbin czins der egenant unser getruwer Reynczko gelegit und gewant hat yn eyn lawter selgret zu der capellen, dy her gebawt hat bey dem chore czur pfarre czu Troppaw czu eren sant Agnethen der heyligin junchfrawen czu eynem ewigin wesin eyns pristers, und hat uns gebeten demuticlichin met ganczin fleysin, dass wir als dy obersten erbin des egenanten czinsis geruchtin und welden unsern willen und gunst dorczu gebin und dy selbe stifftunge der egenanten capellen und auch den czins geruchten bestetigin met unsern brifin. Des haben wir angesehin seynen getruwen dynst, den her uns ofte getan hat und noch tun sol in kunftigin czeyten unt habin met gutem rathe unser getruwen und unser edeln den egenant czins czu eynem ewigen wesin eyns pristers bestetigit met unsern ganczin wissen und von unsern sunder- lichin gnadin bestetigit met crafte dicz brifis und confirmiret. Und beste- tigin auch dy brife des erben faters in Christo herren Johannis, bischofs czu Olomuncz, unsern frundis, of den selbin czins gemacht und geschriebin") seyn, in allen worten, articlen und puncten, in aller der mase, als sie von uns gebin und komen weren, ausgenomen dy vormundschaft, dy in brifin unsers bruder[s] herczog Johannis geschrebin stet, der wir nicht be- kennen,8) und also, dass der egenant unser getruwer Reynczko, burger in unser stat Troppaw, das lene der egenanten capellen habin sol und die forleyn nach seynen gewissin mag, als ofte als se ledik wyrt, und nach seynem tode das selbe lene an dy burger und an dy stat Troppaw zu hant erblich czugehoren und gefallen sol. Dabey gewest sin unsere getruwen Kuntze von der Wartha, unser hauptmann,") Niczko von Widbech,1° Jeschko von Domoradowicz,11) Peter Czuchtindorf12) Pecze Vesthube,13) Lenhart von 7) Viz čís. 13. 8) Viz čís. 9. — Slova „ . .. dy vormundschaft, dy in brifin unsers bruder(s) ... ge- schreiben stet...“ týkají se opatrovnictví Janova, dokud byli oba bratři Václav a Přemek nedospělí. Viz čís. 14, pozn. 1. 9) O Kunci z Varty viz čís. 14. pozn. 4. 10) Mikuláš z Vidbachu, zvaný též Nicko nebo Nicek, vyskytuje se v pra- menech v letech 1377—1420. Při dělení Opavska r. 1377 držel Hošťálkovy, Levice, půl Pelhři- mov, Dobešovy, Hradčany, Útěchovice, Jakubovice a Vysokou, a připadl se svými statky k dílu knížete Hanuše (ČDS VI, 197—200; Prasek, Program 1890, str. 16). Kromě tohoto dědičného zboží držel však ještě manským právem opavských knížat Linhartovy a Dolní Vild- gruby (tamtéž). R. 1379 svědčí na listině knížat Václava a Přemka pro oltář sv. Anežky (Zde). Později nabyl majetku také na Moravě. R. 1412 mu vložil Heralt z Kunštátu ves Ostrov do desk (ZDB VIII, 2). Držel také Crhov, na němž zapsal své manželce Machně 5 kop ročního platu z titulu věna (ZDOlom VIII, 42). Podle Pilnáčka (Staromoravští rodové, str. 74) zemřel někdy koncem r. 1420. — Thymo de Wydmbach k r. 1331—3 jest asi jeho otec (Kopetzky, Reg. č. 238, 239, 241), zatím co Těma z Vidbachu, který r. 1377 držel Mokré, Opavici, Matyá- šovy a Radíkovy (CDS VI, 197—200; Prasek, Program 1890, str. 16) a zde v pozn. 14 uvedený Linhart byli patrně jeho bratři. Rodina byla hornoslezského původu. 11) Ješek z Domoradovic se psal podle vsi Domoradovice u Melče, kde je dosvědčen k r. 1377. Při dělení země r. 1377 připadl jeho statek k dílu knížat Václava a 39

Strana 40
Widbech,14) Heynke Paulonicz.15) Met erkunde dicz brifis vorsigilt met unsern grosin furstlichin insigiln. Gegebin uf unserm hause Grecz am nestin Metwoch vor Waynachten nach Cristis gebur thausint dreyhundert jare in den newnden und sebinczigsten jaren. Pečet utržena. 16 1397, leden 8. Řím. — Papež Bonifác IX. uděluje oltář sv. Doroty v Opavě Janu Merklinovi. CDM XII. str. 333, čís. 366. MVB, sv. 5. str. 595, čís. 1072. Papež Bonifác IX.1) uděluje oltář sv. Doroty v kostele Panny Marie v Opavě, uprázdněný smrtí Dětřicha z Nástle,2) který si oso- Přemka (CDS VI, 195—7; Prasek, Program 1890, str. 12). Jinak jej známe už ien jako svědka této listiny. 12) Petr Czuchtindorf, patrně Petr z Czuchtendorfu, se psal asi podle vsí Tě- chanovic (Czuchtendorf, později Czechsdorf) na Vítkovsku. V pramenech se vyskytuje poprvé r. 1377 jako svědek při prodeji fojtství v Hlubčicích (Kopetzky, Reg. č. 384), r. 1379 svědčí na listině knížat Václava a Přemka pro oltář sv. Anežky v Opavě (zde), r. 1395 na listině knížete Přemka, týkající se oltáře sv. Kateřiny v Hlubčicích (Kopetzky, Reg. č. 412). Držel-li nějaký statek, nebylo možno vypátrat. V jakém poměru byl k němu Otto Czuchtendorf, který se nazývá „ehrsame Knecht“ a který r. 1401 prodal svobodný dvůr s 5 lány v Gotfriedsdorfu (u Nemodlína), nedovedeme povědět (CDs VI, 22). 13) Westhubové (Wusthubové) jsou celkem málo známá rodina hornoslezská, která byla patrně ve službách opavských knížat. Jméno Petrovo, který se zpravidla nazývá Peco, se vyskytuje v pramenech poprvé r. 1339 společně s jmény jeho bratra Jana (Hanuše) Wusthuba a matky Alžběty, která měla zajištěno své věno na vsi Domisla u Vratislavi, kdy prodali tuto ves Mikuláši de Sittin (CDS VI, 10, 11). R. 1343 prodali (patrně bratři) Hanko a Pec Wust- hubové mlýn klášteru sv. Vincence ve Vratislavi (Jos. Emler, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Praha 1892, sv. IV. 543). Jan Westhube se uvádí r. 1362 mezi svědky listiny knížete Mikuláše pro opavské klarisky (CDM IX, 202, čís. 274). a r. 1364 křestním jménem neoznačený Westhube na listině téhož knížete na osvobození dvora v Malých Hošticích ve prospěch opavských klarisek (CDM IX, 275, č. 368). R. 1377 drželi Westhubové manským právem ves Pomorčovice, součást zboží edelsteinského (CDS VI, 197—200; Prasek, Program 1890, str. 16, 18). R. 1379 svědčí Pec na listině knížat Václava a Přemka, v jejichž službách tehdy patrně stál, v záležitosti kupu platu k oltáři sv. Anežky v Opavě (zde!). Po- zdější zprávy, v nichž se vyskytuje jméno Pecovo, týkají se pravděpodobně Hanušova syna, zvaného rovněž Pec. Tak r. 1399 uvádí se Pec jako fojt ve Střelicích (CDS VI, 87), r. 1413 prodává vdova po Hanuši Westhubovi se souhlasem svých synů Hanuše a Pece dvůr v Po- morčovicích (CDS VI, 132). 14) Linhard z Vidbachu jest patrně bratr výše uvedeného Mikuláše z Vidbachu a Těmy z Vidbachu, syn Těmy z Vidbachu (viz zde pozn. 10). Výslovných zpráv o něm nebylo možno se dopátrat, jest však to patrně Linhart, který držel při dělení Opavska r. 1377 Rovné, Bohdanovy, Džbánice, Jendřichovice, Hynčice, Albrechtice a Holčovice na Krnovsku (CDS VI. 197—200; Prasek, Program 1890, str. 16). 15) Haynka z Pavlovic pro nedostatek pramenů nelze blíže určit. Zdá se, že ho bude nutno hledat mezi biskupskými many na Osoblažsku, kde byla ves Pavlovice (nyní Slezské Pavlovice a Horní a Dolní Povelice, kdysi rovněž Pavlovice). V soupise biskupských manů z r. 1388 nacházíme sice tři Hanky, ale ani jeden z nich se nepíše po Pavlovicích a mimoto Pavlovice držel tehdy Mikuláš z Fulštejna (Lechner o. c. I, 17). V manských půho- nech se sice k r. 1407 vyskytuje Henrich z Pavlovic, který pohání Bartoše, fojta v Osoblaze z 10 kop grošů, ale týká-li se tato zpráva našeho Haynka z Pavlovic, nedovedeme udat (Lechner o. c. II, 254). Velmi lákavé by bylo ztotožnit Haynka s Haynkem, který r. 1377 držel Štítinu, Nové Sedlice a Mokré Lazce (CDS VI, 195—7; Prasek, Program 1890, str. 12). V tom případě by šlo patrně o Haynka Stoše z Posutic, který byl r. 1378 svědkem kupu Staré Vsi u Bílovce Mikulášem z Malenovic od Drslava z Kravař (CDM XV, 162, č. 188). 1) Bonifác IX. byl papežem 2. 11. 1389 — 1. 10. 1404. 2) Dětřich z Násile, odjinud neznám. 40

Strana 41
boval Matyáš z Petrovic,3) avšak potom se ho dobrovolně vzdal, Janu Merklinovi,4) knězi vratislavské diecése, a nařizuje Jindřichu Grunnhardtovi de Westerholt,5) aby jmenovaného Jana uvedl v držení oltáře, a to i proti vůli olomouckého biskupa. 3) Matyáš (Janův) z Petrovic je pozdější veřejný notář opavský, známý z let 1409—23. R. 1409 vystavoval listinu pro knížete Přemka, týkající se jmenování proku- rátorů před církevním soudem v Olomouci v záležitosti blíže neznámé (Obal na KPO I — Kapras I, XXI.), r. 1413 sepisuje notářský instrument o prodeji platu na hoštickém fojtství (viz čís. 24), r. 1423 zlistiňuje pořízení opavských oltářníků o domech k oltářům (viz čís. 38). Dalším průzkumem a srovnáním písma bude jistě možno určiti i jiné listiny, v nichž se zrovna nevyskytuje jeho jméno, jako jeho dílo. 4) Jan Merklin není odjinud znám. 5) Jindřich Grunnhardt (též Grynhard) z Westerholtu, mistr svobodných umění, papežský kaplan a auditor papežského soudního dvora. — Viz MVB sv. II, str. 1484 (Index). 41

Strana 42
18 9 20 27 22 23 24 Jeckecká pečet knížete Mikuláše II. MAO, sign. I1, 4. Foto A. Hrabec

Strana 43
‘98QBJH 'V ojog Tt 'uŻżjs *'OVW m aa: a . / fand ssj m ein g mg mnag ar udn MIET mo Gorgon mle vag | m 72 szan FE mo ID mon pa mel. ng dj Om] Dank mf odpo par] Gap ne EA TAN mu twa > gung Te szoeery dů) Stroj. repon, if ern dn czoraj e Gi | amp vono dn) smanj 85 km ge wu Inf man) et s) «master daj emo re temu allem, won dn) soma sn śrasf" Gagog. wy dr sruona] syzm, ay (mm kol sk a pu cym sf ogrom dg insta. stety sq udaj sc. me ema gen ge gun] enden de ord c myagry Gjslżł di sym hase ng pr wd m wykazała: rog) sun mon umi wg RR 

Strana 44
Zit. C &claltare Sancte Trinitatis suur Sea mmartas Sueor Cámeris canniciciaros Fa nmino. Sumini Amea. Yas N eſfcasmíce. sjels qruña Can coaus Clonucensis Siere jnanins dua Canteltrius 3 hannes. t nefitum Sinculerum &dacinus acx aresentes quat Cum ar aarte Hlaśtris Princinis Scnine juna relicte tea cis me neriz Smini. Vicelai (lin Sucis Cypariæ arynes tum fuerit corum nebis. Quencdo iasa m vmedien aninasu� Subrum; arcnitorum quoddan altaro in henerem Saneí rinitatis Beata Mariæ lircinis'e�. Stacti SieismundisAiriy ris, in Stme Orlinis Sançti Sannis Seinodymitani in Chaarío de nerv creaturitef funcurerit uiana te riſz, cicem allare nto dote Secem marcas, crisorem acſer eáncem Sominám futam ef flastren Srincjon Stminum tiannem Sucem Quuc ric, cum debita instantia nebis fuerit Sogelicatun, ſuaténgs iasias altaris, fandatienem & delafionem prutisetrutas ha & ſedditas, e� arerentus dicr lfari osrnates eikm annecí re, aniẃ incorncran ef adſuncerc. tanquam boneficio ccck. aśtico cas nacioritate oroinaria oonrebayu, Sititicare e Ctufirnat dionaremar; orrut ni brex fende*onis quan am fily iaseri ficinas &oorerte io yerhum in verotuam trimm rian plénius eśtcparyſsum, Caias ſener Sequitarimhac veif Res Sannes �i critu Qocaria, ef Raticorie Sux Necapne mus ténere presentun aucſicc anirersis, quel Hluśtris inceos et Semina Scaitna Jata wlicta quéndin Sennisim Opis listiny knížete Jana ze dne 16. srpna 1373 v Kopiáři oltářních nadací. Foto A. Hrabec. MAO, rkp. A I b, fol. 9.