408 ŽIVOT MILIČE arduam necessitatem transibat, nunquam manum de pallio extendebat, neque transiens loqueba- tur alicui, nisi in magna necessitate, neque ri- debat, sed miti modo, non vertens oculos hinc inde, gressus suos disponebat, et quandocunque clericus suus vel aliquis in via loquebatur, ipsum statim corrigebat. Et ita erat sollicitus de salute populi, quod licet nunquam in juventute teutonicum profe- cerat, volens ergo majorem populum domino suo acquirere, coepit jam in senectute studiose idioma teutonicale inquirere a suo scholari, et ab alis, quibus notum erat, et multoties totum sermonem, quem praedicare debebat, in teutonico conscripsit, et sic incepit in teutonico praedica- re, e£ per hoe magis per divinam gratiam in verbo dei accensus, etiam studentibus et aliis viris litteratis latine, qui miro affectu et devo- tione ad ipsius sermones confluebant, in ecclesia s. Nicolai in Majori civitate Pragensi praedica- bat, et eandem praedicationem omnibus diebus festivis faciendo, ultra quam duobus annis con- tinuavit, et postmodum eosdem sermones omni- bus studentibus et aliis scribere volentibus dedit ad ingrossandum, qui sunt de tempore et de sanctis in uno volumine comprehensi, et sic in hodiernum diem Militi sermones nuncupantur. Et cum d. archiepiscopus eosdem sermones cui- dam magistro sacrae theologiae viro illuminato, nomine Adalberto, praesentari fecisset, et d. Wil- helmo ), decano Wissehradensi viro illuminato, idem vero magister eosdem sermones conspiciens, ita respondit: non est vero meum illa corrigere, quae per gratiam spiritus sancti sunt compilata. Et ex hac ipsius studiosa et assidua prae- dicatione multi ex studentibus et aliis simpli- cibus presbyteris videntes in simplici homine tale donum spiritus sancti enitescere, in magnos etiam praedicatores creverunt. Gratulanter ergo cum salvatore et domino nostro Jesu Christo est dicendum: confiteor tibi pater coeli et terrae, quia abscondisti haec a sapientibus et pruden- tibus, et revelasti ea parvulis! Et quare hoc? quoniam, pater, sic placitum fuit ante te. Quando vero finito ipsius latino sermone ipsum presbyteri Z KROMĚŘÍŽE. chovní jeho neb někdo jiny jda s nim promlu- vil, ihned jej káral. O spasení lidu tak byl pečliv, že ač v mládí svém v němčině nikdy nenabyl důkladnosti, chtěje ještě větší počet lidu pánu získati počal až v stáří pilně se učiti řeči německé od svého žáka neb od jiných, kteří ji znali, a kolikkrát sepsal celé kázani, které míti měl, v němčině: i počal v německé řeči kázati; a nabyv takto milostí boží ještě větší horlivosti ve slově bo- žím, kázával latinsky studentům a jiným mužům ucenym, ktefi neobyéejnou horlivosti a náboz- nosti puzeni cetné se seházeli na jeho kázani, v chrámě sv. Mikuláše ve Větším městě Praž- ském. V tomto kázaní ve všechny dny sváteční pokračoval přes dvě léta; potom kázani tato všem studentům a jiným, kteří chtěli, dal opsati ; kázaní těchto nedělních a svátečních jest je- den svazek, a podnes sluji kázani Milicova. Když arcibiskup kázani tato jistému mistru theologie, muži osvicenému, jmenem Vojtéchovi, piedloziti kázal, a toliktéZ Vilémovi, dékanu Vy&ehradskému, taktéZ osvicenému mui, shle- dnuv je mistr odpověděl takto: „Nesluší mi opravovati je, ana jsou vnuknuta milosti ducha svatého.“ Touto jeho bedlivou a stálou činnosti ka- zatelskou povzbuzeni mnozí študenti a jiní prostí knézi vidouce, kterak v prostičkém člověku ta- kový dar ducha svatého se objevuje, také vzrostli na velké kazatele. Rádi tedy se spasitelem a pá- nem našim Ježíšem Kristem říkati máme: vy- znávám tobě, otče nebes a země, že ukryl jsi to před moudrými a chytrými a uschoval ma- ličkým ! A proč? Poněvadž se tak zalibilo otci před tebou. Když po skončeném latinském ká- zani kněží z kostela ku příbytku jeho jej do- 1) Vilém z Hasenburku byl děkanem kapituly Vyšehradské v létech šedesátých až do počátku roku 1369, v kterémž čase zemřel.