LISTINY Z DOBY PŘEDHUSITSKÉ A HUSITSKÝCH VÁLEK 331 pro region v prvních letech významný přelom, jak naznačuje nejen několik listin z dvacátých let 15. století v následující edici. Válečná tažení husitské revoluce se dotkla Děčínska sice již v letech 1422, 1423 a 1425, kdy byl několikrát vypleněn Děčín, Česká Kamenice i Benešov nad Ploučnicí. Teprve tažení hejtmana Jana Roháče z Dubé do severních Čech v roce 1426, obsazení České Lípy, mimo jiné i vypálení Benešova nad Ploučnicí a zejména bitva u Ústí nad Labem přinesly zvrat v rozložení sil. K husitské straně se tehdy přidal také Zikmund Děčínský z Vartenberka.76 Jak naznačil předchozí výklad, u listin v následující edici panují velké rozdíly ve způsobu jejich dochování. Se snahou po zachování maximální autenticity původních pramenů byla proto zvolena metoda transliterace německých i českých textu. Upravena byla pouze inter- punkce a psaní velkých písmen.77 Pro vydání latinského textu listiny z roku 1394 byla pou- žita pravidla Bohumila Ryby, která umožňují transkripci blízkou transliteračnímu postupu.78 Pro doplnění zřetelně chybějících slov jsou použity emendační závorky « », pro písařské chyby (nadbytečná nebo chybně napsaná slova) jsou použity závorky athetační [ J. Text listin je doplněn údaji o způsobu dochování, o dosavadních edicích a literatuře, která se šířeji zabývá jejich rozborem nebo interpretací. Popis pečetí vychází z pravidel, která byla sestave- na pro nejnovější celostátní soupis pečetí a pečetidel. 79 Tam, kde to bylo možné, slouží za základ edice dochovaný originál, v ostatních případech nejpůvodnější dochovaný opis. To platí zejména pro listiny českokamenické, kde privilegi- um z roku 1394 je vydáno podle opisu autentické latinské podoby v konfrontaci 76 Prameny a literaturu shrnují Jan SMETANA, Benešovský letopis pastora Schlegela, s. 1I0- III; Rudolf ANDEL, Husitství v severních Cechách; František ŠMAHEL, Husitské Cechy, Praha 2001, s. 199. 77 Tuto metodu nejnověji upřednostňuje Matthias THUMSER, Verfahrensweisen bei der Edition deutschsprachiger Geschichtsquellen (13.-16. Jahrhundert), in: Edition deutschsprachiger Quellen aus dem Ostseeraum (14.-16. Jahrhundert), Toruń 2001, s. 13-34. Dříve ovšem převlá- dala transkripční metoda Johanna Schultzeho, která umožňovala výrazné zásahy do textu (Jo- hannes SCHULTZE, Richtlinien fur die äussere Textgestaltung bei Herausgabe von Quellen zur neueren deutschen Geschichte, Blätter für deutsche Landesgeschichte 98, 1962, s. 1-11). Také při edici českých textů je obvykle upřednostňována traskripce ze spřežkového do moderního diakritického pravopisu. Srov. např. Jindřich ŠEBANEK, Základy pomocných věd historických I. Latinská paleografie, Praha 1971, s. 67-68; Jiří DANHELKA, Směrnice pro vydávání starších českých textů, Husitský Tábor 8, 1985, s. 285-301. Transkripce do diakritického pravopisu však hraničí s interpretací textu a v této edici bylo od ní upuštěno. 78 Bohumil RYBA, Pravidla pro transkripci latinských rukopisných textů, rukopis. Srov. též. Anežka VIDMANOVA, K vydávání latinských textů české provenience ze 14. a 15. století, Husit- ský Tábor 8, 1985, s. 271-283. 79 Josef HORA- Vladimír RUŽEK, Pečetě. Program pro evidenci a rešerše ze sfragistické- ho materiálu, Praha 1996, s. 100-128, kde na s. 100-101 odkazy na další literaturu.