XXXII Archiv český - Popravčí a psanecké zápisy jihlavské z let 1405-1457 K osvětlení účelu popravčích zápisů jihlavských mohou prospět soudobé zásady právní teorie, zejména co do instituce psání neboli proskripce.* Toto právní opatření sle- dovalo cíl učinit člověka provinilého bezprávným a donutit jej, aby se vydal nebo byl do- nucen dostavit se v moc práva. Z řady pramenů se v této souvislosti dotkneme jen tří hlav- ních, příp. Jihlavě nejbližších. Je to především samo jihlavské městské právo, vedle toho názory Václava z Jihlavy a konečně Prokopa písaře novoměstského. Psání se týká řada nálezů městského práva jihlavského, známých především z pra- cí Tomaschkových.' Většina nálezů byla určena pro Kutnou Horu, ale platily stejně i pro Jihlavu. Jihlavské právo především uznávalo zásadu, že psanec je bezprávný.' Psanci byli zapisováni do městské knihy. Žádný psanec nemohl být vymazán, dokud se neporovnal s tím, kdo proti výmazu zdvihl odpor. Psanec, který se provinil vraždou nebo zabitím (Todschlag), se měl rok a den vyhýbat městu. Když se porovnal s nepřáteli, byl povinen za- platit ještě rychtáři hřivnu a konšelům půl hřivny. Psání se nemuselo dít jen pro zločiny, nýbrž i pro honestis causis. Proto psanec, který nebyl obviněn ze zločinu, se mohl dosta- vit k soudu k hájení svého dědictví, potom však musel město opět opustit. Psání nepo- stihovalo manželku provinilcovu, takže mohla požadovat vrácení svého jmění. Do městských knih byli zapisováni i provinilci z vesnic, zejména z těch, jež majet- kově, správou nebo právně závisely na městě. Osoba prohlášená za psance veským sou- dem a zapsaná mezi psance městské, pokud dosáhla narovnání s veským rychtářem, ne- platila již pokutu městskému rychtáři, nýbrž jen poplatek písaři za výmaz z městské knihy. Zvláště důležité pro období předhusitské, kam náleží i první soubor popravčích zá- pisů jihlavských, bylo ustanovení o přechovávání psanců. Kdo psance přechovával, nebyl sice odpovědný poškozenému, nýbrž rychtáři, a to celým proviněním psance. Na počátku 15. století se užívalo v Jihlavě již také společné právní knihy brněnsko- jihlavské, která se později stala základem kodifikace českého městského práva. Proto za- slouží zmínky její ustanovení o proskripci,“ jež vycházejí jednak z již připomenutých zá- sad jihlavských, jednak z článků původní brněnské právní knihy písaře Jana z polovi- 4) O instituci psání srov. R. Rauscher, O popravčí knize 25-26. 5) J. A. Tomaschek, Deutsches Recht in Österreich a zejména Der Oberhof Iglau. 6) „Proscriptus, pro quacunque causa proscriptus fuerit, semper caret suo iure.“ Citováno latinsky v německém ná- lezu pro Kutnou Horu. Oberhof 149, č. 257. 7) Tamtéž 102, č. 177. 8) Tamtéž 149, č. 257. 9) Tamtéž 101, č. 175. 10) Tamtéž 87, č. 124. 11) Tamtéž 89, č. 133. Tomaschkova interpretace ne zcela jednoznačného textu. 12) Oberhof 89, č. 134. 13) F. Hoffmann, Brněnské městské právo. In: Brno mezi městy střední Evropy. Brno 1983, 169-170. 14) CIB II. 4, kap. LV De proscriptione, čl. 598-604, s. 224-226 (Brno), jihlavské dodatky k čl. 604 = čl. 190-196, s. 338-339.