Edice Actum Pragae a. D. MCCXCIV, VIII Kal. Aug et VII indict, datum vero ibidem a. D. MCCXCVIII, III Kal. Aug. XI. ind. Orig.: Nezvěstný. Kopie: Lobkovická knihovna Roudnice, sign. VI F b 5, fol. 178v-180r (15. století). Ed.: RBM II, č. 1656, s. 710-711; CDM V, č. 11, s. 9-12. Lit.: JAN 2006, s. 49-50; GJ II/2, s. 576; RACHMUTH 1934, s. 447-451; RACHMUTH 1931, s. 191; TEPLÝ 1927, s. 77; TEPLÝ 1915, č. 39, s. 1; TEPLÝ 1915, č. 41, s. 1; BONDY/DVORSKÝ 1906, č. 38, s. 33. Pozn.: Dvojí datace v závěru textu poslední vůle pravděpodobně znamená, že závěť byla sepsána 25. července 1294 snad na panovníkovo přání jako svého druhu slib věrnosti, poté však zůstavitel závěť měnil nebo doplňoval a zřejmě ratifikoval (datum vero[...J). Druhé datum pod závětí odkazuje na 30. červenec 1298. Oldřich II. z Hradce zemřel roku 1312. K doplnění závěti došlo zřejmě krátce před tím, než se mu narodil syn Oldřich III. z Hradce (1299). Narozením mužského dědice se stala neplatnou klauzule o králově nároku na majetek Oldřicha II. z Hradce, jestliže zůstavitel zemře bez mužských potomků. Neplatná závěť se zřejmě dochovala v domácím archivu pánů z Hradce, k její publikaci však pravděpodobně nedošlo. O nové závěti nemáme žádné dochované zprávy. Oldřich z Hradce patřil do konce šedesátých let 13. století k předním dvořanům krále Přemysla Otakara II. a zastával v letech 1263 až 1270 úřad vrchního komořího. To vysvětluje okolnost, že mu bylo povoleno držení dokonce osmi Židů (František Teplý udává deset osob; v citovaném jediném do- chovaném pramenu se však mluví o osmi). Výrazem „jeden Žid“ není pravděpodobně míněna pouze jedna osoba, ale rodina včetně služebnictva, jak to definuje listina Karla IV., vydaná 16. srpna 1348 klášteru v Broumově: Karel touto listinou osvobozuje dva broumovské Židy od daní. Výslovně uvádí, že se jedná o “dva otce rodin s manželkami, dětmi a služebnictvem obého pohlaví“ (II Iudeos, patres familias cum uxoribus, pueris et familüis sexus utriusque), srov. RBM V/2, č. 444, s. 224. Počet Židů, zaručený výše uvedenou výsadou, je v českých poměrech vysoký, i když např. v rakouských zemích si Gerhard z Blankenheimu směl držet dokonce dvanáct Židů), srov. BULACH ed. 2012, č. 315, s. 172. Této výsadě se, alespoň nakolik lze usuzovat z dochovaných pramenů, těšili pouze Rožmberkové, páni z Hradce a krátký čas Ješek z Michalovic. Stály však o ni mnohé další rody. srov. KUTHAN 1993, s. 261-262; HOENSCH 1989, s. 59. Je na místě předpokládat, že Židé sídlili v Jindřichově Hradci před rokem 1294, ačkoliv se o tom kromě Oldřichovy závěti nedochovaly písemné doklady. První potvrzení o židovské komunitě ve městě nacházíme až v norimberském martyrologiu, kde Jindřichův Hradec figuruje v soupisu měst, kde byli Židé ohrožení protižidovskými bouřemi. Ve městě však ke skutečným pogromům na Židy nedošlo (srov. SALFELD 1898, s. 240). František Teplý uvádí, že Židé v Jindřichově Hradci platili nejen daň z hlavy vrchnosti, ale také tzv. plecháčkovou daň duchovním, tedy daň odváděnou v plecháčcích neboli brakteátech, stříbrných mincích, zavedených začátkem 13. století Přemyslem Otakarem I. Tyto brakteáty nahradily tou dobou již značně znehodnocený denár. Plecháčky se jim říkalo proto, že byly raženy z tenkého plechu (srov. HLINKA/RADOMĚRSKÝ 1996, s. 111-114). Židé v Jindřichově Hradci měli povinnost odvádět jednou do roka o suchých dnech sv. Lucie a Otilie čtyřicet plecháčků duchovenstvu. Teplý ovšem svou hypotézu nestaví na originálních dokumentech z období, kdy byly brakteáty v oběhu, ale na základě mnohem pozdějšího stavu. Povinnost plecháčkové daně se totiž udržela až do novověku a byla zrušena až roku 1787. Do té doby si Židé museli nesnadno opatřovat mince, které už byly dávno staženy z oběhu. 83