Úvodní pojednání XXV jiné knihy k podobným účelům byly již využívány o několik let dříve, nejpozději na počát- ku roku 1436. Na otázku, zda šlo o knihu kšaftovní, která je na Táboře doložena krátce po polovině 15. století“2, knihu pamětní nebo jen o sirotčí registra, neumíme dát spolehli- vou odpověď. V každém případě lze však mít za to, že citlivé záležitosti sirotčí povahy byly od nejstarších dob v pravomoci rady. Byli to také „páni“ (členové rady), kteří dávali souhlas s nakládáním jmění sirotků, zejména prodejem domů či jiných nemovitostí (MKT 325). Ve čtyřech případech prodávajícím nebo kupujícím nestačilo ani projednání před radou. Složitost úmluvy o kravách a louce v Polánce si například vynutila dohodu obou smluvních stran, že „na to list sobě mají učiniti“ (MKT 726). Při směně lánu v Hlinici pro- dávající vydal kupujícímu „list hlavní, kterýž sám má na ten lán“ a vyjádřil přitom mínění, že jiného hlavního listu s jinými pečetěmi nebylo třeba (MKT 669). Listem se někdy mínil dlužní úpis (MKT 321), jindy prodávající slíbila kupci „list zjednati svobodný od muže svého pod pečetí rychtáře novoměstského ku posledním penězóm anebo prvniem“ (MKT 464). V pravomoci obce, která ji zpravidla delegovala na purkmistra a konšely, byly též tzv. „ponócky“, tj. noční hlídky a obchůzky střežící město a její čtvrtě před ohněm či jiným nebezpečím. Povinnost ponůcek byla vázána na domy, proto musela být při trzích nemo- vitostí náležitě převedena na nového majitele. Tak např. jistý Sad měl ponůcku spravovat do svatého Jiří a potom ji měl převzít kupující Škoda, jak mu bratří, tj. obecní starší, uložili (MKT 183). Někdy bylo třeba ustanovit při prodeji „rukojmě, aby ponócka nesešla“ (MKT 275), jindy měli páni, tj. konšelé, uložit kupujícímu ponůcku dodatečně (MKT 343). Zápisy v tomto ohledu pamatují na různé okolnosti. Např. v roce 1441 musela o přenesení po- nůcky na podruha, tj. nájemníka, rozhodnout velká rada spolu s purkmistrem (MKT 377). Jelikož kontrola nad výkonem ponůcek náležela pod policejní pravomoc rychtáře, bylo v jeho zájmu, aby při prodeji nemovitostí byly všechny změny v tomto ohledu zaznamenány. Jaké další úkony, pořízení a právní akty před táborskými rychtáři běžně probíhaly? Někdy šlo o prosté oznámení (MKT 336, 663), jindy o úmluvy, které bylo třeba zaznamenat a pojistit, zvláště ty ústní (MKT 103, 185, 226, 678), nebo o složení slibu (MKT 371). Zvlášt závažné povahy byla různá vyznání před rychtářem (MKT 121, 244, 269, 716). Velmi často šlo o vzdání nemovitostí (MKT 67, 79, 111, 655), složení peněžní částky (MKT 341, 344. 725, 780) nebo o přímou platbu (MKT 647). Rychtáři však v rejstříku vystupují i jako svěd- ci (MT 731), rukojmí (MKT 766, 807) nebo jako poručníci (MKT 464, 1012). Bylo-li třeba, vydávali také pod svou pečetí „svobodné“ (MKT 464), hlavní (MKT 669) či jiné listy (MKT 321, 726, 833, 1105). Osvobození se týkalo snad jen tzv. člověčenství , o němž zpravuje 51) MKT 671: „A když peniezi budú, má sirotkóm v knihy vloženo býti.“ 52) J. KOŘALKA - R. TECL, Historické osudy, s. 60-72. 53) K člověčenství na Hradišti hory Tábor viz Dějiny Tábora 2, s. 583 a 597-598, dále zejména stať Jaroslava ČECHURY, Clověčenství, Právněhistorické studie 33, 1993, s. 33-52.