Městská sbírka XXXIII Ve třetím významu slova znamenala lozuňka jednotku městské sbírky stanovenou určitou částkou nebo poměrem k hodnotě předmětu zdanění u jednotlivých poplatníků. Městskou sbírku byli povinni platit všichni měštané, obyvatelé a snad i hosté;8 rejstříky však neskýtají možnosti odlišit poplatníky podle právního postavení.“ Jen osoby, které neprovo- zovaly ve městě samostatné činnosti, „netrpěly s městem“, nepodléhaly městským povinnos- tem a neplatily tedy ani městskou sbírku. Pro výši dávky z výdělečné činnosti bylo rozhodu- jící, zdali se poplatník chtěl zabývat řemeslem či také obchodem, zejména šenkováním vína a piva.82 Na řádném placení městské sbírky pak záviselo požívání městských práv. Z placení lozuňky byli vyňati obyvatelé města, kteří nepožívali městského práva a zpra- vidla tam také neměli žádný majetek. Neplatily též církevní ústavy a osoby duchovní z ma- jetku pokládaného za církevní. Tito poplatníci však platili z majetku, který nenáležel církvi nebo nebyl za církevní řádně uznán.83 V Jihlavě sídlily i některé šlechtické rodiny.4 Lozuňku však platily v obvyklé výši a není zpráv o sporech o zdaňování šlechtického majetku, jak je známe z jiných měst. Rychtář rovněž platil lozuňku, ale měl určité výhody.8 Není známo, ja- kým způsobem byli zdaněni Židé, zdali rovněž platili jednotlivě či odváděli společně určitou částku. V rejstřících od roku 1425 se již neobjevují.8 Lozuňku platily a ve zvláštní skupině byly zaznamenávány osoby nepožívající městského práva, které však měly na městských 87 nemovitostech platy. Zdanění měštanů i obyvatelů města postihovalo majetek, činnosti i příjmy nejrůznějšího druhu. Především byl podroben městské sbírce nemovitý majetek: domy, jiné budovy, řez- nické a pekařské lavice neboli krámce, kramářské i hokynářské kotce neboli stánky, zahrady, pole, louky, a to u města i v městských vesnicích. Z častých poznámek „et de mobili“, „de mo- bilibus nichil dedit“ apod. je zřejmé, že byl zdaňován i movitý majetek. Městská sbírka posti- hovala dále všechna povolání, jež přinášela určitý výnos, zejména řemesla a obchod. Konečně byly zdaněny i platy neboli úroky na nemovitostech anebo zajištěné na jiných hodnotách. 80 V Jihlavě nelze tento stav tak průkazně doložit jako v Brně. Srov. B. BRETHOLZ, Geschichte der Stadt Brünn I, s. 275-276; podobně ve Starém Městě pražském, K. BEER, Losungsbücher, s. 61. 81 Jen výjimkou se vyskytla u poplatníka I 27 v R 2 poznámka: „recepit ius civile“. Jinak zejména u podruhů ne- známého povolání nelze odlišit poplatníky s městským právem a bez něho. 82 Srov. JHR, s. 48, a K. BEER, Losungsbücher, s. 91. 83 Nelze zjistit, zdali v praxi byl osvobozen jen majetek který patřil církvi od počátků města, jako tomu bylo v Plzni (M. BĚLOHLÁVEK, Sociální rozvrstvení, s. 160), či alespoň v polovině 14. století, kdy byla učiněna opa- tření proti jeho vzrůstání. Srov. JHR, s. 132-133, o duchovních osobách tamtéž, s. 42 a 132. Ve Znojmě duchovní platili z majetku ve městě. K. POLESNY, Městská daň ve Znojmě, s. 66. JHR, s. 42. 84 85 JHR, s. 19. Privilegium Karlovo, které jim povoluje roku 1345 usídlení v Jihlavě, je vyjímá ze svazku ostatních Židů na 86 Moravě, a zejména v Brně, i co do berních povinností. CDM 7, s. 452, č. 619 - RBM 4, s. 639, č. 1601. Po požáru roku 1353 stanovena výslovně sleva povinností i pro Židy; srov. pozn. 38. Určitější zprávy však nejsou. K tomu srov. o poměrech v Brně B. BRETHOLZ, Geschichte der Stadt Brünn I, s. 276, ve Znojmě JHR, s. 43. V rejstřících oddíl Census non residencium za předměstími a mlýny. Frenczl Holcz, který se zdá být výjimkou, neboť držel ve městě velký dům, byl patrně počítán k rytířskému stavu jako jeho příbuzný Rudolt. Srov. K. BEER, Losungsbücher, s. 67, a K. BUCHER, Bevölkerung, s. 366n. 87