SKRYTÉ EDICE A REGESTY LISTIN A LISTŮ K DĚJINÁM HUSITSKÉ REVOLUCE (1419—1437) I. část Ivan Hlaváček a kolektiv Není vyloučeno, že charakter této rozpravy či spíše materiálu leckoho překvapí a vzbudí i jistý podiv. Takového čtenáře můžeme ujistit, že nebude sám. I my jsme k této práci přistoupili s určitými rozpaky, které jsou patrny i z toho, jak práce po prvotních nábězích uvízla a vlastně nebyla v plné formě ani dokončena. Nicméně ne- považujeme ji za zbytečnou, i když nelze upřít, ba dokonce je to nutno zdůraznit, že je provizorního charakteru. Ale žel, příliš mno- ho provizorií se stává takřka automaticky definitivní, což bychom si ovšem v našem případě nepřáli za žádných okolností, i když se obáváme, že na plné antikvování níže uvedeného si budeme musit delší dobu počkat. Ale je záhodno vysvětlit stanovisko, které vedlo k tomuto počinu, aby bylo možno zodpovědně celý pokus posuzo- vat. I když pokrok historického zkoumání — zejména pro starší histo- rická údobí — vede zejména přes publikace pramenného charakte ru, je této „řeholi“ věnována stále menší péče, a to jak samotnými badateli, tak především v rámci vědeckovýzkumných plánů rozho dujících institucí a zejména ovšem ve vlastních publikacích.1) Bylo by jistě možno tuto skutečnost u nás — v zahraničí je tomu leckdy značně jinak, tuto otázku však do tohoto úvodu nemůžeme vnášet — všelijak vysvětlovat a snad někdy i pochopit, k tomu však není na tomto místě vhodná příležitost. Nutno tedy konstatovat, že jde o současnou skutečnost, a ovšem uvažovat, zda tomuto nedostatku lze odpomoci nějakou schůdnou cestou. Vycházeli jsme přitom z jednoduché úvahy, podle níž možno publi- kaci pramenné látky — nadále uvažujeme pouze o látce diplomatic- ké a i z té vybíráme jen její díl, totiž materiál listinný a listový, po- nechávajíce nedotčenu látku knihového charakteru2) — rozdělit na dvě základní skupiny, které se ovšem všelijak prolínají. První tvoři edice systematické, ať už ve formě plných edic textů či jejich re- gestů, které jsou cele vyhrazeny tomuto účelu a jejichž historie je často dlouhá mnoho desetiletí a je leckdy hodna už samostatné historiografické pozornosti. Tu jde o díla obecně známá i obecně přístupná a užívaná, takže je není třeba dále vůbec zmiňovat. Je ovšem třeba hned konstatovat, že ani ona nejsou vždy definitivní ani v tom, co podávají, protože nové poznání a kombinace dovolují ba vynucují si změny některých datací či úpravy komentáře a vy- světlivek. Do druhé skupiny pak lze zařadit rozpravy, studie, knihy atd., které mají hlavním úkolem zpravidla historiografické zpra- 8