o vykrmovaných vepřích; starší doklad tohoto přirovnání máme u Štěpána z Dolan, Epistolae ad Hussitas (cit. vydání Petzovo, str. 564.) 43—46 Stručná zmínka připomíná shromáždění poutníků na Křížkách, k němuž došlo 30. září 1419. 45—46 Srov. obdobné motivy výše ve v. 15—18. 47—55 Týká se Zikmundových dopisů a výzev z posledních měsíců roku 1419. 56—80 Jednání mezi Zikmundem a pražskými zástupci probíhalo na konci roku 1419 v Brně a koncem dubna roku 1420 v Kutné Hoře. 60n. Při zmínce o přijímání podobojí ohlásí se ve stručnosti obvyklé argumenty husitů: odvolání na Kristovy výroky, na zvyky prvotní církve a na spisy některých církev- ních spisovatelů; právě tyto odkazy bývaly v latinských traktátech rozváděny a dokládány citáty (srov. např. jejich ohlasy ve skladbách otiskovaných i v tomto svazku, především ve veršovaném traktátu Otázka nynie taková běží, Slyšte všickni a v hádání Václav, Havel a Tábor). 70 potom to přijal pykaje... snad má básník v této příliš všeobecné formulaci na mysli pozdější ústupky Zikmundovy, když k tomu byl nucen vývojem událostí v letech 1420 a 1421 nebo o něco později; ale je možno hledat v tom také ohlas událostí daleko pozdějších, jednání basilejských v roce 1432. Proto je toto místo závažné pro dataci skladby (srov. výklad na str. 37). 71 Nejedna slovesná památka doby husitské vyslovuje tuto obžalobu Zikmunda, který promrhal poklady české země, aby mohl hradit především náklady na válku. 75 Stručně jsou připomenuty boje, které trvaly v Praze i na venkově do května roku 1420, kdy přijel Zikmund do Čech. 81—84 Nedokončené líčení se týká události ve Vratislavi, která vzbudila ohlas v tehdejších kronikářských zprávách. Zikmund tam pobýval v březnu 1420. 83 kázal konšely stieti — poprava vratislavských konšelů, kteří v roce 1418 vy- stoupili proti patriciátu a strhli na sebe moc, byla 14. března 1420. 84 měštěnína z Prahy — Jan Krása, který byl ve Vratislavi usmrcen na rozkaz Zikmundův 14. nebo 15. března 1420. 85—86 Příměří bylo uzavřeno 13. listopadu 1419. 87—102 Zpráva se týká Žižkových bojů koncem roku 1419 a na začátku roku 1420 v okolí Plzně, kam odešel spolu s jinými, když nebyl spokojen se situací v Praze po uzavření příměří. Odtud v březnu táhl k Táboru; cestou došlo k slavné bitvě u Sudo- měře. V okolí Tábora se hned nato podílel na dalších vojenských úspěších. 90—99 Líčení Žižkových činů je opět budováno na několika tradičních — a v té době obecně užívaných — motivech. Mluví se pouze o útocích na církevní instituce a o zabíjení mnichů; jinak přesněji Žižkovy činy charakterizovány nejsou. 95n. Podobně oživuje autor další argument proti husitům, že někteří jejich kněží podněcují k těmto činům. 96 že přemnohé kněží zbichu, ež jich potom žádni byli.. — autor naráží na nedostatek kněží, které husité potřebovali (srov. i na str. 193 pozn. k v. 419). 99 Mnozí súci řemeslníci — Hlásí se tu další hodně rozšířený protihusitský argu- 205