M. Mikuláše Rakovského smlouva svatební 18. ledna 1569. 11 na Horách Kutnách, s jedné a paní Salomenou, po někdy dobré paměti panu Janovi Žlutickém pozůstalou vdovou, z strany druhé a to takové, že jmeno- vaná paní Salomena dotčeného pana Mistra Mikuláše Rakovského z své dobré a svobodné vůle přijímá hned této hodiny za mocného hospodáře do všeho statku obapolního, kterýž má a míti bude, i na všecku svú a všelijakou spra- vedlnost, kdež jí koliv a po komž koli náleží a náležeti bude. Z takového pak všeho statku svého jmenovaného dotčená paní Salomena vymieňuje sobě dvacet kop grošův českých, s těmi aby měla moc a vůli podle libosti své učiniti, dáti, poručiti bez překážky jmenovaného pana Mistra Mikuláše Ra- té školy dosáhl gradu mistrského r. 1565, při kteréžto příležitosti měl disputaci o thesi: »Utrum anima hominis sit mortalis an non?« (Lib. int. f. 133.) Oženiv se usadil se v Hoře a zemřel v domě svém »u Kačků« r. 1586. Dačický (II, 26) praví o něm, že byl »poëta carminuov latinských«. Nástupcem jeho ve správě školy Vysokokostelské stal se od sv. Jiří 1569 M. Vincenc Makovský z Makové, který téhož dne co Rakovský povýšen na mistra svobodných umění, při čem jednal o thesi: »An felici in fortuna prospera magis opus sit amicis, an vero in re adversa?« (Lib. int. f- 133.) Na něho r. 1572 žaloval děkan, že nemá řádu ve škole a místo vyučování raději spí. M. Vincenc Makovský zavolán do rady a ostře mu domluveno, že žáků nemá, neboť domácí odcházejí od něho k sv. Barboře. Dal za odpověď, že více žáků nepotřebuje. Téhož roku opustil Horu; později stal se rektorem školy Svatopetrské v Novém městě Pražském a jsa v úřadě tom zemřel dne 5. února 1581. (Lib. int. fol. 220.) Po něm byl správcem školy Vysokokostelské Martin Marcocius z Mohelnice (Miglicenus), od r. 1570 bakalář, který při povýšení svém hájil thesi: »Utrum qui sit bonus medicus, eundem quoque necessario esse philosophum.« (Lib. int. fol. 159.) Do Hory přišel z Kouřímě, odkudž přivedl s sebou žáky, jak praví děkan ve své žalobě r. 1573, nějaké »Mazuchy a Poláky«, pro něž prý chtějí žáci všickni odejíti, zvláště by prý byl nerad, aby odešla ta pacholata, která (děkan) u sebe chová. Proti pomluvě dě- kanově, že chodil v Kouřími po hospodách, zastala se ho rada, že jest dobrý mládenec; ostatně páni slíbili, že do školy dohlednou. Martin Marcocius, oženiv se již r. 1573, od- stěhoval se do Čáslavě (Šimek, na uv. místě str. 153 a 154), kde stal se písařem, maje za nástupce v úřadě Jana Rosacia Sušického, nejstaršího syna plodného spisovatele českého Tomáše Řešátka Soběslavského († 1602). Jan Rosacius stal se r. 1573 bakalářem, při čemž jednal o thesi: »Utrum poëtica christianae reipublicae sit necessaria nec ne?« (Lib. int. fol. 1701), a r. 1576 mistrem svobodných umění. Při determinací po svém pový- šení na mistrovství jednal o otázce; »An ad magistratus civilis officium pertineat curare reite institui adolescentes in pietate et literarum studiis nec ne?« (Lib. int fol. 184.) Roku 1576 odešel z Hory, kde byl nespokojen (Šimek, na uv. m. str. 151, do Loun. V knize archivu Lounského I E 35 čteme ke dni 27. října 1576: »Outraty, když se do Prahy pro věci pana M. Jana Rosaciusa jezdilo, 5 kop, 27 gr., 4 peníze«. M. Rosacius měl v Lounech platu kvartálního 12 kop (bakalář 6 kop, kantor a succentor po 3 kopách). Správu školy Lounské měl na starosti do Povýšení sv. Kříže r. 1580, načež povolán na universitu za professora. (Za tyto zprávy o Rosaciovi díky zavázan jsem důst. pánu Fr. Štědrému, faráři ve Slavětíně.) Přičiněním jeho zrušen dne 7. března 1578 starý zvyk, dle něhož nákladem obce Lounské v den sv. Mikuláše strojen žákům hojný oběd, řečený »biskupský«, na místě kterého od té doby žákovstvu každý týden dáváno po celý rok po 10 gr. míš. (A. Merz, Archivalní paběrky o školách a učitelích lounských v »Učitelských Novinách« III. 1885. str. 350.) V letech 1580—1583 byl M. Rosacius professorem university Pražské, načež přijal místo radního písaře v Kolíně a tu oženil se s Annou, zámožnou dědičkou někdy primatora Jiříka Pachty. Leč zemřel již dne 29. listopadu 1584 maje věku asi 30 let. (Vávra, Dějiny Kolína I, str. 199.) Spisy jeho uvádí Jireček v Rukověti k dějinám literatury I, str. 197.