44 Žáci žalují služebníka mincmistrova v dubnu 1589. LVII. 1589, v dubnu (v Kutné Hoře). Někteří žáci školy u sv. Barbory, (Vencislaus Rosa Chlumecenus, Bartholo- maeus Marci Kostelecenus, Andreas Textoris Hlauenus a Vencislaus Polen- tarii Chlumecenus), prosí radu města Kutné Hory, aby jim zadostiučinění opatřila za útok, který na ně v hospodě učinil služebník mincmistrův. (Orig. v archivě Kutnohorském pod č. 4301.) VMti vzáctné poctivosti pane rychtáři Jeho Milosti Císařské, páni šef- mistrové, páni ochráncové nám v Kristu Pánu milí. Zdraví a v něm hojného požehnání v šťastném a prospěšném této slavné obce spravování na Pánu Bohu VMtem upřímným srdcem žádati nepřestáváme. VMti vzáctné opatrnosti páni, věříme, že stížnost naši tuto laskavě vážíc stížně nésti neráčíte, nýbrž k nám se nachýlíc nás [v] ochranu svou přijíti ráčíte. Stížnost pak naše taková jest, že v pondělí velikonoční leta tohoto majíc u sebe jednoho přespolního spolu někdy učedlníka svého, abychom [ho] mohli uctíti podle obyčeje žákovského, odpuštění na krátký čas od pana bakaláře sme vzali ničehehož se zlého nenadávši. V tom když sme my do domu, jenž u Píšů sluje, přišli, kdež sme také i Vysoko ko]stelské žáky našli, k nim sme se připojili, a během žákovskejm partes vyňavši, zpívati sme počali harmonie pobožné. Tu vyvstavši [z] zástolí jeden s rapírem JMti pana mino- mejstra služebník a přišedši k našemu stolu, kord svůj na stůl náš jest položil, kterémužto Čáslavinus od Vysokého řekl: »Račte odpustiti«; a odtud příčina šarvátky vší byla. Nebo hned za ním jinej, [vlstavši od svého stolu, také k našemu přišel stolu, a ptal se, kdo by jim oslů dával. A když sme my všickni popírali, jakož pak pravda byla, že žádný toho slova ani na jazyku neměl, bez pomeškání Rozovi dva poličky dobře vyťal. I aby příčina skrze nás nebyla další svády, ty poličky Roza mile snesl. Ten pak jistej, nemaje na tom dosti, dvéře nám zaskočil a rapír i tulich dobyl, všechněm nám hrozíc. A když tak hrubě na nás tím rapírem doskakoval, Chrastenus od Vysokého se ptal, co by s tím myslil; ale on nic jemu neodpověděl, nýbrž po něm kolmo hnal a sekal, tak až i kus dveří utal; a že tak na nás dotíral, nemoha jemu jináč odepříti, Ballus Vysoko kojstelský jemu konvičkou dal a ven [ho vystrčil. Potom ten, kterýž ponejprve za náš stůl přišel, také rapír dobyvši, tím spůsobem jako i prvnější sobě provozoval. My pak nevěda se čím chrániti a nechtíc zbiti od něho bejti, konvičkama sme se chránili, tak že kdo mohl, aneb tu byl, jemu jest odpíral, až i ten ušel; a tak pokoj byl v domě učiněn. Poněvadž pak my za hodnou příčinou do toho domu vešli sme pokojně a jim sme žádné příčiny k sváru nedali, nýbrž ještě, kdyby opatrování božského nebylo, snad bychom od nich zbiti tu byli, pokorně VMti, jakožto ochráncův svejch milejch, prosíme, že ráčíte nad námi ochrannou ruku míti, nás v takové křivdě a nevině naší zastati, a je z takové vejtržnosti pokutovati. My slibujeme