Tomáše Bikáneckého z Lipan poslední vůle 11. září 1582. 27 Což pak užitku a důchodů každého roku se sejde z svrchupsaného statečku ode mně vnuku mému daného a poručeného, o tom též takto poroučím, aby z týchž důchodů páni poručníci každého roku paní Lidmile z Biskupic, mateři sirotka, na vychování jeho dáváno bylo padesáte tolarův a na šatky jemu deset tolarův bez odpornosti a paní mátě jeho bude povinna na to jeho chovati, čísti a psáti jeho dáti učiti. A v tom spůsobu a v tom opatrování aby od pánů poručníků máteři nechán byl do desíti let věku svého; po vyjití deset let věku jeho za to žádám, dáli jemu pán buoh živu bejti, aby páni poručníci spolu s paní máteří jeho snesouce se jeho, aby se německy učil, v místo poctivé dali, kdež by se vůli boží i mravům učil živ bejti; a ty peníze, co paní máteři jeho na něj vydávali, pokudž při ní byl, i bylo-li by více třeba, aby nouze netrpěl, na něj aby nakládali až do let rozumnejch a náležitejch sirotka, čehož věčnej pane bože podle vůle Tvé svaté račiž jemu dáti toho dočekati. A když se to z vůle boží stane a let svejch vnuk můj dojde, prosím, že jemu páni poručníci v celosti toho statečku i s přichováním postoupí podlí zřízení zemského; toho jim pánům poručníkům se důvěřuji. Jestliže by pak pán bůh všemohoucí častopsaného Jana, vnuka mého, od smrti uchovati neráčil a jej skrze smrt z tohoto světa povolati ráčil, tyto nápadníky k statku tomu po něm nařizuji a činím: pana Jana staršího Bikáneckého z Lipan, bratra svého vlastního, paní Lidmilu Bikáneckou z Biskupic, paní Maryanu Všeam- skou z Prachomet a dva syny její, Jindřicha a Diviše Všeamské z Sínčan, pana Václava [a] pana Zykmunda bratří Haugkvice z Biskupic, pana Jana [a] pana Frydrycha bratří vlastní Nyklásky z Žitenic, však aby nejprve po smrti Jana, vnuka mého, a prve nic, z toho všeho statku tak po něm zůstalého dáno bylo a neb na listech ukázáno tisíc tolarů k záduší kostela sv. Panny Barbory na Horách Kutnách na tento spůsob, aby to páni poručníci tak opatřili a s pány šephmistry Hory Kutny o to se snesli, aby za ten tisíc tolarů někde k témuž kostelu koupen byl plat, a kdyby tak spěšně koupen nemohl bejti, aby páni šephmistři hned ukázali platu, co by stálo za ten tisíc tolarů na některé vsi své dědičné, to aby dskami zemskými stvrdili, aby takovej plat k tomu kostelu pánům kostelníkům zouplna dáván byl na potřeby téhož kostela. Též aby páni poručníci z téhož statečku tak po smrti vnuka mého a prve nic pánům literátům latinským i českým k Vysokému kostelu též na Horách Kutnách dvě stě tolarů dali, aby tíž páni literati sobě i budoucím pánům literatům ňákej plat koupili a jeho užívali a tak aby tím snažněji pána boha chválili. A což by se za živnosti sirotka z toho statečku přichovalo, o to o všecko ti nápadníci aby se spravedlivě rozdělili a ti nápadové z mrtvých aby na živé připadli. Z strany pak vsi Šetějovic, jestli že by již často psaný vnuk můj umřel, tehda po jeho smrti, ač pán buoh rač ucho- vati, tu ves dávám a poroučím s tím se vším a jak sem jí sám v držení a užívání byl, ke dvěma školám, k Vysokému kostelu a k svaté Barboře, což z ní k platu ročního jest deset kop a dva groše vše české, sedm slepic, z každého sudu piva dva groše české, tak aby z toho důchodu každého týhodne do každý školy po šesti gr. č. žákům dáváno bylo na časy budoucí. A páni šephmistři takové