Správce školy Svatobarborské radě 23. května 1613. 131 P. S Vitia nonnulla typographica irrepsere; ea, velim, benevolus cor- rigere dignetur lector. Na rubu: Slovutné a mnoho vzáctné poctivosti pánům šephmistrům a spoluradním Hor Kuten, pánům patronům mým laskavým JMtem. Stranou regest: 1613. K. Zachariáš Bruncvík »Traktát o starožitnosti a posloupnosti večeře Páně pod obojí« pánům odsílá. V pondělí po neděli Exaudi 1mum 1613. CXLVIII. 1613, 23. května (v Kutné Hoře). M. Václav Textorius Kralodvorský, správce školy u sv. Barbory, podává radě Kutnohorské zprávu o tom, co se mu přihodilo na cestě do Hory. (Orig. v archivě Kutnohorském pod č. 444.) Službu svou oc. Jakož jste minulého dne outerního [21. května] mne před VMti povolati a mně o tom, abych, jak se jest při příchodu mém na cestě blíž Kaňku mezi poddanými JMti urozeného pana Pavla Hrabaně oc a mezi některými touž cestou jedoucími zběhlo, zprávu učinil, poručiti ráčili, na tom VMtem tuto jistou a pravdivou, jak se jest vše dálo, zprávu činím. Totižto, že jsem se dvoumi mládenečky svými a pacholetem cestou sstalí od jednoho rodiče pražského staroměstského, jenž se jmenoval Jan Rudolf Langr, a tovaryše jeho Jakuba Kokštely a ihned v Brodě na kotčí, jejž on sobě tam na svůj groš až do Hory projednal, vzat a tak jeda všickni spolu pokojně potkali jsme se v poli blíž Libenice s dotčeným JMti urozeného pana Pavla Hrabaně oc poddaným hnůj vezoucím na silnici mezi osením téhož poddaného s jedné a JMti urozeného pana Pavla Hrabaně oc strany druhé. Kterýžto pod- daný jda při koních s vidlicemi hnojnými na našeho kotčího s hurtem se obořil, aby mu vyhnul, ale maje od téhož kotčího odpověď, že jest se on tak dobře s svým hnojem nám jako my jemu vyhnouti mohl, hned jest nám všem spolu šelem s mnohým jiným haněním a pohrůžkami nadal. A když tak za chvíli nás plundrovati nepřestal a vždy ani sám vyhnouti nechtěl, nám pak dokonce zbraňoval, tehdy ssedl jest týž rodič pražský s tovaryšem svým s vozu a napomínal ho, aby věděl, koho a proč haní i šelem nadává, on však vždy více se na nás s vidlemi potrhoval. Což vida týž Pražan také se s svým tovaryšem na pozoru měl, rapíru však žádný z nich, což jsem viděl, z pošvy nevytáhl, až i v tom kotčí náš témuž poddanému JMti řekl: »Bloude, nehaněj jich, však to suksantor s svými žáky na voze sedí«, načež on zuřivě zkřikl: »Bodej je hrom zabil; znamenitej suksantor, šelmovští partyci, budut já se (račte odpustiti, jeho slova formalia jsou) viselcům rožnovským ještě vyhejbati«, toho s napřaháním svých videl hnojných dokládaje, když jsme tak poctivi, abychom, buď do panského buď do jeho vyhnuli, že zvíme, co nám z toho přijde. K té řeči jeho vida já, an možné nebylo z obojí strany než do osení se vyhnouti, anobrž že by se skrze tak špinavou jeho řeč a neústupnou všetečnost, kteréž mu ovšem jeho křesťanská vrchnost poroučeti *