XIV Uvod. v tom změnu. Odešel-li oblíbený některý učitel o sv. Havle nebo sv. Jiří na školu jinou, táhli žáci za ním houfně. 23) V Hoře, pokud víme, stalo se tak, když na jaře roku 1603 mladičký Haldius stal se správcem školy v Českém Brodě (č. 85), ač správcem školy Vysokokostelské byl slavný Campanus. Tuto nestálost žactva právem klade M. Vavřinec Benedikti z Nudožer ve své básni: »Penitioris scholae structura« za hlavní překážku zdaru při učbě. 24) Jinou překážkou studia bylo každodenní zpívání při službách božích ranních, které trvalo v Hoře nejméně hodinu, ale přečasto dvě i více hodin, na něž správcové školní marně žehrali, zasazujíce se o jeho obmezení. V Hoře hlavně M. Melichar Colidius r. 1610 (č. 126) snažil se uvaliti zpěv kostelní všedního dne na literaty, ale nevíme, přistoupila-li k návrhu jeho rada. Ještě více času učení ujímaly pohřby, které v městě tak lidnatém jako Hora konaly se téměř každodenně. Bez kantora a několika žáků zpěváků neodbyl se pohřeb sebe chudší; umřel-li bohatec, žalmovali žáci s kantorem při mrtvole z peněz celou noc a nazejtří strávila pohřbem dopoledne celá škola; ba i přes pole vychá- zeli officialové školní se žáky na pohřby, umřel-li na některé z četných tvrzí v okolí Horském zeman zámožnější. Na pohřby učitelé si nestěžovali, neboť měli z nich zisk. I když pominuly rekordace a koledy obmezeny na dobu vánoční, byly tyto pro příliš široký výklad slova »doba vánoční« příčinou, že učení v měsíci lednu nestálo za nic. Vždyť žáci Horští vybíhali na koledy do širého okolí i na několik mil cesty! Můžeme tak aspoň souditi z toho, že Českobrodští před vánoci r. 1612 i 1613 ohražovali se proti nevítané ná- vštěvě žáků koledníků z Hory (č. 140 a 154). Přičteme-li k času pro školu 23) O vandrování žactva vypravuje Dr. Z. Winter v Osvětě 1890, str. 469 a sled. 24) Budiž nám dovoleno podati tuto slova jeho z hloubí srdce pocházející ve zdařilém překladu Ant Truhláře otištěném v Časopise Musea 1891 na str. 72: »Kéž mám věž takovou, vrcholem že by sáhala k hvězdám, S nížto celou spatřiť mohl bych zemi Českomoravskou I kraje Pannonské bohaté: kéž dáno mi pospol Stentora ohromným hlaholem vítězně přemáhat: Rychle potom bych vstoupil, kdež témě na báni V největší vysokost vzdušné věže vzhůru vypíná, Tam bych vykřikoval, do všech světa hlásaje konců: „Ach děti, ach junové, proč nestálosti hovíte? Kam žene vás nerozum? K čemu jest ona proměna častá? Nezmechatí kámen, je-li z místa na místo kutálen: A zcela táž útlou mládež bude stíhati sudba, Jestliže místo měníc bez rozvahy stále vybírá Učbu jinou. Surová, bez věd bude tráviti léta. Vám rodičům důrazně radím: nedovolte synáčkům Tak žít, jak libo jim: kdykoliv rozpusta by hodlal Ze školy upláchnouť, zabraňtež a víry nedejte Lžím nepříslušným, jež druh mu našepce daremný. Otcova často kazí pěkné schopnosti povolnost. Též nechtějte, honem v nejvyšší třídu by syn váš Postoupil; náramně hřešiť vídáme tu otce. Postup a s ním učení pravidelným děj se pořádkem!“ Takto bych ohlašoval s nebetyčné výšiny věžní.«