My Jiří, z Božie milosti král český, markrabě moravskej, lucemburské a slezské vejvoda a lužický markrabě, oznamujem tímto listem všem, že předstoupil před nás statečný Jan Calta z Kamenné Hory,1) věrný náš milý, a s ním měšťané rabštejnští, věrní naši milí, spravujíce nás, kterak jsou někdy od předkuov našich, králuov českých, oni, jich dědici a budoucí na tú silnicí z Prahy na Rabštejn a pak do Chba táhnútí obdarování a listy pod pečetí Jich Mtí majestáty jměli, a ty že sou sic také s jinými listy, kteréž jsou od krá- luov českých, předkuov našich, měvše[!], jim shořely, a že by jim bylo proto to clo dáno na opravení téhož městečka Rabštajna, cest, na ponocné a branné, a že toho cla na nic jiného než na potřeby již psané obracují a nakládají, s po- kornú pilností nás prosíce, abychom jim zase na to listy a upevnění milostivě dáti ráčili. A my, vhlédce na jmenovaného Jana Caltu a již psaných měšťan prozsby pilné a na věrné služby, kteréž nám týž Jan Calta a koruně naší činil, činí a činiti nepřestává, a potom tím lépe aby nám sloužiti mohl, a také z jistého vyptání, že jest ta silnicea) od starodávna z Prahy do Rakovníka a z Rakovníka na Rabštajn, z Rabštajna dále do Žlutic, ze Žlutic do Bochova, z Bochova do Lokte a odtud do Chba, vždy táhli a jezdili s ládovanými i s neládovanými vozy, s dobrým rozmyslem a radú věrných našich mocí královskú s pravým vědomiem tuto milost týmž měštanuom rabštejnským, dědicuom a budoucím jich učinili sme a tímto listem činíme a znova zase dáváme a chcem, aby toho všeho, což jsou od starodávna k Rabštajnu aneb kdežkoli okolo Rabštajna clo vybírati obyčej měli, drželi, požívali zase k věčnosti ve všech kusech a arti- kulích pevně, cele a neporušitedlně tím vším obyčejem, jako by tuto slovo od slova ty jich shořelé listy znamenitě napsány stály ode všech bez hindrování, avšak vždy takovýmto spuosobem, aby toho užitku jinam nikam než na opra- vování již psaného městečka Rabštajna, na cesty a na ponocné a na branné nakládali a obracovali. A kdož by koli jinudy než tú jmenovanú silnicí táhnúti a jezditi směli, dáváme často psaným měšťanuom rabštejnským, věrným milým, jich dědicuom a budúcím plnú a celú moc listem tímto, kteříž by dříve jmenovanú silnicí netáhli a nejezdili, fentovati a tím fentovaným učiniti, jakž se jim zdáti a líbiti bude vedle rady a vuole téhož Jana Calty, anebo ktož by po něm ten náš hrad Rabštejn s jeho příslušenstvím od nás a budúcích našich, králuov českých, v držení byl. Tomu na svědomí pečeť naši královskú kázali jsme přivěsiti k tomuto listu. Dán v Praze v outerý před svatým Mikulášem léta MoIIIIeLXI°, království našeho léta čtvrtého. Zapsáno v „Registrech majestátuov léta Božieho 1545“ (SUA v Praze), sv. 285, fol. 10 v. — 11. a) Snad tú silnicí. 1) Král Václav IV. zastavil r. 1396 Rabštejn Benešovi Čertovi z Hořovic a po něm jej dědili jeho synové; z nich Bohuněk r. 1425 postoupil své právo bratřím Buškovi a Janovi Caltům z Kamenné Hory (V. Kočka, Dějiny politického okresu kralovického. Díl II. Soudní okres manětínský, str. 68—69). 66