z Tetína, jenž měl vlivné postavení po boku markraběte Karla a zemřel asi v jeho službách v Tyrolsku. Synovi Jindřichovi opatřil dvorské proboštství mělnické, roku 1341 stal se Jindřich proboštem kapituly pražské a vykonával při tom kancléřské služby Karlovi. Jeho skupina útočila na Arnošta i po- mluvami a tvrdila, že kapitule tentokrát nepřísluší právo volby. Ale většina vykonala 14. ledna 1343 volbu »per compromissionem«, pověřením dvou hlav- ních volitelů, kteří prohlásili Arnošta za zvoleného. A již 3. března vyslovil se Kliment VI. pro něho, nikoli potvrzením volby, nýbrž cestou papežské provise (viz ČD II, 3, 402-403). O věci viz i úvod str. 62. O tom vypravuje i Beneš Krabice III. kn., PDČ IV, 495. Po vysvěcení Arnošta na arcibiskupa »nový arcibiskup pražský, jakož i český král Jan a jeho synové Karel a Jan, a veliké množství prelátů a šlechticů vyšli z Praž- ského kostela a přišli k vykopanému místu a pro nový základ připravenému. Tito čtyři, totiž arcibiskup, král a dva jeho synové vstoupí do výkopu a se- stoupí až na dno, a když položili s náležitou úctou a zbožností základní kámen pro stavbu nového kostela, konečně s radostí vyjdou z jámy, při čemž sbor s plesáním zpíval Te Deum laudamus [Tě Boha chválíme)«. Beneš ještě dodává, že král Jan se souhlasem svých synů věnoval na stavbu Pražského kostela desetinu všech důchodů z kutnohorské urbury a že to nadání potvrdil otevřeným listem. To se ovšem stalo již 23. října 1341, kdy král určil, aby se kapitula stala vlastníkem plného desátku ze všech důchodů urburních, které koruně plynuly ze stříbrných dolů v Čechách. V refektáři Pražského kostela slavnostně přejímal tento důchod děkan kapituly Arnošt z Pardubic a notář Velislav, pražský kanovník, sepsal o tom obšírnou listinu. Prvním stavitelem chrámu byl Matyáš z Arrasu, kterého asi Karel přivezl z Francie; ten r. 1352 zemřel a před r. 1356 Karel povolal geniálního pokračo- vatele jeho díla, třiadvacetiletého Petra Parléře ze švábského Gmündu († asi 1397). O něm Tomek II2, 276-281, 482-485, Dějepis výtv. umění I. 126—132. Řízením stavby byl vždy pověřen člen pražské kapituly. Byl to nejprve kouřimský arcijáhen Bušek Linhartův († 1350), po něm kanovník Mikuláš Holubec († 1355) a dále na delší dobu kanovník a český kronikář Beneš Krabice z Weitmile († 1375). O stavbě chrámu podrobně Tomek II2, 76-90. 5 Vilém z Lestkova, děkan vyšehradské kapituly († 1369), napsal po smrti Arnošta z Pardubic v letech 1364-1368 jeho životopis; je vydán v PDČ I, 376-400. Dlouholetý pobyt v Itálii měl veliký význam pro Arnoštovo vzdělání, zejména v církevním právu, a pro poznání italské kultury, italského umění i počátků nově vznikajícího hnutí, humanismu a ranné renesance. Arnošt patřil k nejvzdělanějším mužům své doby a k největším osobnostem Kar- lova okolí. Statuta, jež Arnošt vydal na synodě v Praze v říjnu r. 1343, jsou otištěna v Reg. IV. č. 1334. 8 Sv. Mikuláš byl biskupem v Myře v Lykii v záp. Malé Asii. V jedné legendě o něm se vypráví, že v Pataře žil šlechtic, který z přílišné chudoby 24 Čtení o Karlu IV. 369