63. 1 Návštěva Karla IV. ve Francii na předělu let 1377-1378 je velmi po- drobně vylíčena v posledních kapitolách kronikářského souboru »Les Grandes Chroniques de France« v krásně vyzdobeném rukopise Národní knihovny v Paříži. O něm podrobněji Šusta v úvodu k Pavlovu překladu této »první zdařilé úřední reportáže«, při níž měl asi také účast kancléř Karla V. Pierre d'Orgemont. Tento zájezd římského císaře na půdu, která zásadně neuznávala jeho nároky na vrchní panství v křesťanstvu, byl pro souvěký svět velikým překvapením. Ale Karel měl pro svou návštěvu pohnutky politické; obíral se tehdy velmi pilně tím, jak by zajistil moc pro své tři syny. Nejstarší Václav, od dětství korunovaný král český a římský, měl dostati mimo trůn německý jádro zemí českých s vrchní mocí nad podružnými knížectvími morav- skými i slezskými a četná panství a léna v Míšni, Voigtlandě, Horní Falci a ve Frankách; mimo to měl vyhlídku na západní lucemburské dědictví po bezdětné smrti strýce Václava. Jan dostal bohaté Zhořelecko a prostřední Zikmund nově získané Branibory. Ale Zikmundovi byla slibována Marie, dcera uherského krále Ludvíka Velikého, který držel dvě koruny, uherskou a polskou, kdežto nejstarší jeho dcera Kateřina se stala nevěstou druhorozeného syna francouzského krále, mladičkého prince Ludvíka Orleánského; s tímto zasnoubením spojovali ve Francii veliké naděje, že mladý Ludvík nejen nastoupí po svém tchánovi v Uhrách, nýbrž získá i nárok na anjouovské panství v Neapolsku a Pro- venci. Karel zase počítal s tím, že by druhá Ludvíkova koruna — polská — mohla s jeho dcerou přejíti na jeho druhého zetě. Ale k tomu bylo potřebí vzájemné dohody, aby se nároky lucemburské a francouzské v Uhrách při úpravě dědictví po Ludvíkovi nekřížily, a tuto otázku vyžadující opatrnosti a utajení, chtěl Karel řešiti osobním jednáním s francouzským králem. 2 Karel IV. se zdržel v severním Německu (v Tangermünde) téměř celý rok a urovnával tam tamní poměry. Na cestě do Francie provázel ho jeho mladý syn Václav IV., lucemburský vévoda Václav a četná družina z říše i z jeho vlastních zemí. Z českých pánů to byli zejména nejvyšší hofmistr Petr z Vartemberka, mistr královské komory Těma z Koldic, pan Albrecht ze Šternberka, Hynek z Lipé, Hašek ze Zvířetic a j. Z duchovních rádců a členů kanceláře byl to především Jindřich Soerbom, biskup varmijský v Prusích, a mnohoobročný protonotář, zastupující neobsažené místo kancléře, Mikuláš z Rýzmburka, pozdější biskup olomoucký. K nim se družili vévodové Albrecht Saskolüneburský, jeden z říšských kurfiřtů, Jindřich Břežský, Bole- slav Lehnický a Václav Opavský. 3 Arcibiskupem remešským byl Richard Picque, rouenským Philip d'Alen- çon a senským Adhemar Robert. Biskupem laonským byl Petr Aycelin de Montaigut, beauvaiským Milo de Normans, noyonským Aegidius de Lorris, pařížským Aimeric de Maignac, bayeuxským Mikuláš I. du Bosc, lisieuxským Mikuláš Oresme, meauxským Guilielmus de Dormans, evreuxským Bernard de Cariti, condomským Ber- nardus Alemanni. Opatem v Saint-Vaast v Arrasu byl Jean Lefèvre. 414