V dohodě s pány zřídil v jednotlivých krajích tzv. lantfrídy, a to tak, že nad každým krajem dosa- dil hejtmana z panstva v kraji usedlého; ten měl v čele stavů toho kraje, to jest pánů, zemanů, pre- látů a královských měst, zakročovat proti „šílenosti“ viklefovců a stíhat je až do vykořenění a při- vést odbojníky k poslušnosti (o tom jeho list Oldřichovi z Rožmberka z 3. září 1420 v arch. tře- boňském; srv. V. V. Tomek IV2. str. 98, i pozn. 63). 52 2 3 5 6 M. Petr Payne, zvaný Engliš, Angličan, po matce francouzského původu, mistr oxfordské univer- zity, jeden z lollardů neboli chudých kněží, přívrženců Viklefových, prchl někdy v září 1413, kdy byl obeslán k soudu, z Anglie do Německa a odtud r. 1414 se uchýlil do Čech. Zde se stal na Karlově univerzitě spolubojovníkem Jakoubka ze Stříbra v zápase o kalich, ale hleděl mírniti formou obrany i radikální požadavky táborské levice. Za revoluce byl vysílán jako její zástupce, a to 1420 do Polska, 1429 do Bratislavy ke králi Zikmundovi a 1433 i do Basileje, kde mu byla svěřena obrana artikulu o chudobě kněžstva. Úcta táborů k němu je tím významnější, že Petr Engliš vždy zastával politiku „středu“, šlo mu o konsolidaci národní a církevní a vždy kladl, jak sám pěkně zdůraznil, prospěch obecný nad zájem osob a stran. R. 1448 se vrátil s Rokycanou do Prahy a dožil v klášteře na Slovanech (1456) (srv. F. M. Bartoš, Literární činnost M. Jana Rokycany, M. Jana Příbrama, M. Petra Payna, 1928). O výsledku hlasování mistrů, jehož vedení bylo svěřeno Englišovi, i o tom, jak se rozhodla rada obce Starého Města, Vavřinec mlčí, nejspíše proto, že se většina vyslovila proti táborským poža- davkům. Z nich prvý se domáhal zachovávání zápisu mezi Prahou a tábory z 27. května (viz výše kap. 40), druhý, jak se zdá, společného programu husitského. Překládám podle konjektury sedium místo rukopisného secundum. Právem pohanským se míní právo římské, jehož recepce byla v té době na postupu. Německými právy v článku se myslí asi tvrdé právo magdeburské, jehož právní příručky, jako Magdeburské Distinkce, byly v užívání v českých městech, a jeho tresty smrti za krádež i jiné pře- činy; tak aspoň zní tento požadavek u Mikuláše Biskupce (F. M. Bartoš vČSPSČXXIX, 1922, str. 105; srv. Deník Petra Žateckého, 1953, str. 235). Města v Čechách a na Moravě se totiž spravovala právy německými, a to skupina středočeská a jihočeská (Staré Město pražské, Kutná Hora, Plzeň, Budějo- vice atd.) převzala ustanovení tzv. Švábského zrcadla, užívaného v jihoněmeckých městech a ne- správně nazývaného právem norimberským, města jihomoravská se spravovala právem vídeňským, a skupina měst severočeských (od hranice Chomutov, Louny, Slaný, Menší Město pražské, Brandýs nad Labem, Kouřim, Kolín, Chrudim, Vysoké Mýto, Litomyšl, Polička) a města severomoravská se spravovala právem litoměřickým, jehož základem bylo tzv. Saské zrcadlo, a obecně se nazývalo právem magdeburským. Skupina středočeská a jihočeská se ve 13. a 14. stol. dělila na tři skupiny: první měla svůj střed ve Starém Městě pražském, druhá v Jihlavě a třetí v Norimberku a Chebu. Tzv. právo norimberské podléhalo více a více vlivu práva obecného a částečně i zemského, upra- vovalo se a vyvíjelo samostatněji, až se po válkách husitských vlivem hlavního města, kde platilo, stalo českým právem městským a zcela vytlačilo z českých měst právo saské (magdeburské). Požadavek článku 10 o revizi univerzitních statutů míří nejspíše na přísahy, hojně tu požadované, jak učinil zčásti již za svého rektorátu 1409 Hus, ale ovšem i na to, co požaduje článek další. V lat. originále začátek tohoto článku zní: „ut omnes census sacerdotum ad bonum commune convertant et usurarios destruant in domibus...“ Beru slovo usurarius v obvyklém středověkém významu „lichvář“ a překládám místo: „aby potírali lichváře“. V. V. Tomek IV2, str. 92, formuluje české znění tohoto začátku takto: „aby byly všechny platy duchovních obráceny k obecnému dobré- mu, a co jest jich lichvářských (bere tudíž usurarios jako přívlastek k census) na domech, na krá- mích nebo na jiných statcích, aby byly zrušeny“. Podobně Jakoubek u J. Pekaře I, str. 108. Článek je namířen proti tzv. věčným platům neboli rentám, z nichž plynuly držitelům, především církvi, ale i univerzitním profesorům značné a často hlavní důchody. Tyto platy zavrhovala jako I