320 321 2 3 5 kalicha, ČKD 1911 a 1913; F. M. Bartoš, Počátkové kalicha, ČČM 1922 a 1923. Husitství a cizina, str. 59—107, Čechy, str. 395—399; J. Goll, Chelčický a Jednota bratrská v XV. stol. Vydal a úvod na- psal K. Krofta. Praha 1916, str. 294. K. Krofta, Duchovní odkaz husitství (sestavil J. Borovička), Praha 1946, str. 73. Čechy do válek husitských str. 123, 138, Z. Fiala, Předhusitské Čechy, str. 371nn, Přehled názorů na přijímání z kalicha podává J. Nechutová, Místo Mikuláše z Drážďan v raném re- formačním myšlení. Příspěvek k výkladu nauky. Rozpravy ČSAV, ř. spol. věd, R. 77, sešit 16. Praha 1967, str. 9. Ve vratislavském rukopise kroniky Vavřince z Březové je původství myšlenky přijímání z kalicha přičítáno Petrovi z Drážďan (srv. přípisek pod čarou) zřejmě podle tvrzení Eneáše Silvia Piccolo- miniho v jeho České historii z r. 1458, kap. 35. Podle něho Petr Drážďanský z Míšně, který s jinými Němci krátce předtím opustil Prahu, když byl pro valdenské smýšlení vypuzen z vlasti, uchýlil se opět do Prahy jako do útočiště kacířů a vyučoval tam žáky. Tam prý upozornil Jakoubka ze Stříbra, který kázal u sv. Michala, na omyl o přijímání svátosti oltářní pod jednou způsobou, protože je u Jana evangelisty, nejmilovanějšího apoštola Kristova (6, 53), nařízeno přijímat pod obojí způso- bou. Na tento podnět prý Jakoubek prozkoumal staré knihy svatých doktorů, zejména Dionysia a Cypriána, a když tam našel schválení přijímání z kalicha, začal na kazatelně v kostele sv. Michala vyzývat lid, aby nezanedbával toto přijímání, bez něhož nemůže být nikdo spasen (srv. F. M. Bartoš, Husitství a cizina, str. 65n). Kdo skutečně „objevil“ přijímání z kalicha, není známo. Není vylou- čeno, že na tento obyčej východní pravoslavné církve upozornil Jakoubka ze Stříbra M. Jeroným Pražský (srv. Z. Fiala, Předhusitské Čechy, str. 374), není ani vyloučen vliv valdenství (srv. J. Ne- chutová, Místo Mikuláše z Drážďan... str. 9). Monografii o Petrovi z Drážďan napsal D. Girgensohn, Peter v. Pulkau u. die Wiedereinführung des Leienkelches, Göttingen 1964. Zprávu o tom, že téhož roku mistr Jakoubek začal s mistrem Petrem z Drážďan podávati laickému lidu pod obojí způsobou, má také Chronicon Universitatis Pragensis, PDČ V, str. 580 Počátků boje o kalich se zúčastnil též Petrův bratr M. Mikuláš z Drážďan, Němec, kazatel u P. Marie Na louži. Po vydání Dekretu kutnohorského se vystěhoval z Prahy. Když byl pro kacířské učení vypuzen z Drážďan, vrátil se a působil na německé škole, kterou v 1. 1411—1412 zřídili mistři Petr z Drážďan a Fridrich z Eppinge v domě českého národa na univerzitě („U černé růže“ Na příkopě). Byl to učený kněz a znalec církevního práva. Jako kazatel (pravděpod. u sv. Michala) byl smělý mluvčí pražské chudiny a ostrý bojovník proti zesvětštělému kněžstvu. Ve své kritice šel dále nežli Hus a dospěl až k chiliasmu (srv. níže). Byl obviněn z kacířství, což ho donutilo k od- chodu z Prahy. Pokusil se ukrýt doma, ale byl vypátrán a asi r. 1416 upálen v Míšni. O něm srv. J. Sedlák, Mikuláš z Drážďan, Praha 1914, J. Pekař I, str. 10—15, F. M. Bartoš, Husitství a cizina, str. 67—71, 74—79, 125—153, J. Macek, Husitské revoluční hnutí, str. 64—66, Tábor I, str. 191 až 196, J. Nechutová, Místo Mikuláše z Drážďan..., Z. Fiala, Předhusitské Čechy, str. 376. V lat. originále je Jakoubek označen jako „sacre theologie baccalarius formatus“. Termín „forma- tus“ se v stč. překládal výrazem „dokonalý“, německy Hus (V. Novotný, Korespondence, str. 194, č. 77) o sobě pravi: „der heiligen geschrift ein geendter baccalarius“. Farní kostel sv. Martina ve zdi (tj. ve staroměstské hradbě), v dnešní Martinské ulici, o kterém se mluví již r. 1187, byl zrušen r. 1784 a znovu obnoven na počátku tohoto století. Kostel a klášter sv. Michala na býv. Ovocném trhu (nyní Malém náměstí) na Starém Městě se jako farní připomíná r. 1331; r. 1627 jej dostali servíti a ti ho začali přestavovat. R. 1786 byl zrušen, později v něm byl a dosud je sklad. Na malém nádvoří, do něhož je vstup z Michalské ulice, je vidět jeho průčelí s portálem a vzadu věž. Titul „římský král, císař“ vznikl takto: Ve středověku byl německý král, kterého volila knížata k tomu zmocněná (kurfiřti), formálně vrchním pánem nynějšího území Německa, Itálie, Rakouska, východní Francie a do jisté míry i Čech a Moravy. Souhrnně bylo toto území označováno jako „svatá říše římská“. Název pochází od toho, že německý král byl (od IX. stol.) pokládán za nástupce antických císařů v Římě; aby mohl užívati titulu „římský císař“, musil být také v Římě korunován (vždy se souhlasem papežovým) a k dosažení této korunovace podnikal tzv. „římskou jízdu“.