2 3 4 6 334 e Táborští kněží prorokovali konec světa na polovici února 1420. O tomto údobí venkovského revo- lučního hnutí a táborství pojednává J. Macek I, str. 275—278, 281—303 (ten také podává na str. 436 až 444 přehled hlavních pramenů o táborském chiliasmu), R. Kalivoda, Husitská ideologie. Praha 1961, především kap. IV, aj. Stč. překlad přidává: „Statky své i rodinu opustivše.“ V stč. překladu je přidáno: „Také jsou z nich lakomcův ohavných a modlářův nadělali od té chvíle až podnes a svatokupcův i svatoprodavačův. Valkún (Valkoun) z Adlaru byl chudý rytíř z Vitně u Klatov (A. Sedláček, Hrady IX, str. 150). Žižka obsadil Plzeň, opustiv Prahu po podepsání příměří z 13. listopadu, s oběma jmenovanými šlechtici. Plzeňské revoluční středisko mělo dále bojovat za naplnění opravného programu bez smiřování a kompromisů (srv. J. Macek I, str. 272—273). Václav Koranda byl asi od r. 1417 farářem v Plzni, která se jeho vlivem stala střediskem revolučního hnutí, nazvaného později táborským, a zůstal od té doby jeho duchovní hlavou až do podrobení Tábora správcovské moci Jiřího Poděbradského, kdy se po krátké vazbě poddal arcibiskupu Roky- canovi a dožil neznámo kde. V kronice se s ním častěji setkáme (srv. o něm J. Macek I, str. 253 až 255). Za stranu královskou bojoval s Žižkou pán hradu Krasíkova Bohuslav ze Švamberka. Po roce upadl pan Bohuslav v zajetí táborů (viz níže kap. 82); a když zaň král nechtěl zaplatit výkupné, přidal se k nim a válčil spolu s nimi, a padl r. 1425 v čele jejich vojsk při obléhání Reče v Rakousích. Zikmundův rozkaz, kterým s nimi vstoupil do otevřené války, je z 10. února 1420 (UB I, str. 15). 335 27 8 28 2 3 Ze zakladatelů Tábora jsou Vanček či Věnek (srv. F..M. Bartoš, Doba Žižkova, str. 61, pozn. 47). Jan z Bydlína a Jan ze Smolína známi pouze jménem. Bydlín a Smolín byly osady v okolí Tábora. Petr Hromada či Hromádka pocházel z Jistebnice, byl r. 1400 vysvěcen na kněze, v 1. 1413—1418 byl kaplanem ve Střimelicích a příštího roku začal organizovat táborové hnutí, jak se zdá, z Bradla u Kamenice n. L., hradu Prokopa z Ústí, jemuž bylo odevzdáno 1420 dobyté Ústí Sezimovo. O jeho skonu v kap. 82, o něm F. M. Bartoš, Zakladatel Tábora v JSH 1954. Vavřinec jej nazývá „,campanator" (= zvoník), SL (P-Ch), str. 49 „žákem“; V. V. Tomek IV2, str. 30, pozn. 11 to vysvětloval tak, že byl duchovním nižšího svěcení, nejspíše akolytou, a jako takový zvoníkem při některém větším kostele. Ústí Sezimovo, v kterém někdy kázával Hus za svého pobytu na Kozím hrádku pod ochranou pana Jana z Ústí, bylo v pozdějších letech útočištěm mnohým kněžím strany podobojí, mírnějšího i radi- kálního smýšlení; poněvadž byl v městě také klášter dominikánů, dělilo se obyvatelstvo v nábožen- ství na tři strany, mezi nimiž byly ustavičné různice. Proto Oldřich z Ústí, bratr Janův a poručník jeho synů Jana a Prokopa z Kamenice, odpůrce husitů, vypověděl všechny duchovní podobojí z města. Mezi vypověděnými byli nejspíše také čtyři kněží výše jmenovaní. O dobytí města srv. i J. Macek I, str. 279—280. O Sezimově Ústí R. Cikhart, Minulost Sezimova Ústí, JHS 1951, str. 7, 87, 128. Město Ústí, ležící u řeky, nebylo dosti pevné jako obranné místo, a proto táboři vytáhli proti hradu pánů z Ústí, řečenému Hradiště, asi hodinu cesty níže na Lužnici, který náležel Janovi, staršímu bratru Prokopa z Kamenice, též protivníkovi strany podobojí. O Hradišti jako městu srv. J. Ma- cek I, str. 280, pozn. 292. Ústí bylo spáleno 30. března podle SL (P-Ch), str. 49. Podle SL (P-Ch), str. 49 poslal Hromádka Žižkovi do Plzně zprávu, že nalezl dobré městiště, a ten mu poslal na pomoc Chvala Repického z Machovic s některými bratřími. 6