1O1 2 3 4 5 6 Kněz Prokop je zřejmě Prokop Holý. V. V. Tomek IV2, str. 187 dodává: „zběhlé mnichy a lidi nechvalné pověsti“. Kněz Vilém byl věrný druh Jana Želivského, který po jeho zrádném usmrcení 1422 obžaloval jeho odpůrce (AC III, str. 237); viz i níže kap. 113, pozn. 3. Tj. nejspíše od většího počtu osadníků, kteří si svého dosavadního faráře vážili. Naproti tomu si vymohli táborští kněží, meškající na synodě v Praze, mezi nimi zejména Jan Čapek, volný vstup do kostela Týnského, kdež kázali potupně proti kněžím pražským, ano i proti celé obci a způsobili v kostele veliké pohoršení. Bylo při tom několik pražských konšelů, ale ti nijak proti tomu nezakro- čili, dokonce byla šesti nebo sedmi táborským kněžím dána i podpora půl čtvrté kopy grošů z obec- ních peněz, kdežto prý jiným potřebným kněžím ji odepřeli. Stč. text zní:„...i po Moravě, že, ačkoli obce...“ Kladu za slovo Moravě tečku, vynechávám „že a začínám novou větu: „Ačkoli...“ Stč. kvaltu = násilí. Stč. né = nýbrž. Tj. arcibiskupa Konráda. Stč. sě tiehnú = se táhnou, vztahují. Pochvala, kterou vzdává kronikář stížnosti pražských žen, zdá se nasvědčovati tomu, že nebyl sám daleko od jejího sepsání. 10 102 3 5 6 8 10 4. července. Podle V. V. Tomka IV2, str. 183 nemohl důvěřovat novým konšelům v té míře jako starým, sesa- zeným, s kterými sjednal úmluvu. Rozdělení synody na čtyři kurie, jehož záměrnost Vavřinec doznává, sotva přece příliš zkreslilo po- měr sil mezi Prahou a třemi hlavními tehdejšími husitskými středisky. Apoštolské vyznání víry (Apostolicum symbolum), které nabylo dnešní podoby kolem r. 500, je zachováno v rukopisech až z 8. stol.; stalo se součástí římské liturgie a nabylo dogmatické platnosti. Na Východě výslovně přijato nebylo. Jeho historii a znění (podle Bratrského katechismu z r. 1608, resp. 1615) podává R. Říčan, Čtyři vyznání, str. 27—28. Na koncilu v Niceji (Nikaia, město v Bithynii v Malé Asii na jih od Marmarského moře, dnes tu- recká vesnice Isnik) r. 325 bylo sestaveno řecké vyznání, to bylo rozšiřováno, až dosáhlo podoby, v které bylo na čtvrtém obecném církevním sněmu v Chalcedoně (Chalkedon, město v Malé Asii proti Konstantinopoli, dnes turecký Kadiköy) r. 451 uvedeno jako projev II. koncilu cařihradského r. 381. Od chalcedonského koncilu bylo ve východní církvi uznáno, zatlačilo i původní vyznání ni- cejské a přijalo jeho jméno; nověji se nazývá vyznáním nicejsko-cařihradským (Nicaeno-Konstan- tinopolitanum). Jeho vznik a překlad z textu řeckého a latinského u R. Říčana, str. 29—30. Athanasiovo vyznání, nazvané po církevním Otci Athanasiovi († 373), vzniklo značně později (ně- kteří kladou jeho sestavení do V. a VI. stol.). Jeho překlad z lat. originálu podává R. Ríčan, str. 32. Všechna tři vyznání přijali i husité, jak je vidět z tohoto místa. V stč. překladě zní tato věta takto: „pakli by z to nemohli býti někteří“. Stč. překlad přidává: „Hle tuto med a pravda. Stč. překlad přidává: „jiných“. Stč. překlad má k tomu přídavek: „(Co pak nynější někteří, aby žádný z světských lidí té ohavnosti v obcování těla světa a v tom ve všem, zlé svobodě a rozpustilosti proti Pánu Bohu i úřadu i těchto ustanoveních, nesměl pronésti svobodně jako oni říkajíce: Kdyžť nás mají kurvy, ruffiánové a lotři předjíti do království, i nedajmež jim napřed. Jakožto na mnohých dávno shledáno a nyní shledává se, že cizí ženy oddané živých mužů sobě osobují, jak mohou). V stč. překladě je za slovy „za modlitby“ dodatek: „za mše nesměl bráti kuřat, slepic, husí etc. Mí- I 2 11