144 145 s toulcem a s kopím jezdili jako rytíři a mečem a ohněm zabíjeli ty, kdož s nimi nesouhlasili; říkali totiž, že si mají podle toho, co jest psáno, umýti ruce v krvi hříšníků. A proto, kdyby jich někdo zabil deset nebo dvacet, mohl by si umýti ruce v krvi zabitých a hned beze vší zpovědi přistoupiti k svatému přijímání. Neboť čím by kdo více zabil nepřátel zákona Božího, tím větší by měl očekávati u Boha odměnu s korunou. Proto se má prostý a slepý lid, když jde za slepými vůdci, báti, aby neupadl do jámy věčného zatracení, odkud nebude nikdy vyl puštěn. Neboť podle svrchuuvedených výzev páchali na svých cestách na pro- tivnících neslýchanou, nade všechny lesní šelmy násilnou ukrutnost. A často je bylo vidět, jak s rukama ještě krvavýma požívají a pijí svátost oltářní, kéž ne sobě k odsouzení (při posledním soudě). I padl nemalý strach před tábory na obyvatele království. Lidé ne/ věděli, co mají dělati a které strany se přidržovati. A stalo se, že se mnozí jak šlechtici, tak i sedláci, opustivše všechno, spojili s tábory. Někteří tak učinili z horlivé lásky k jejich zákonu, který si osvojovali falešným výkladem Písem, ně kteří donuceni strachem a někteří, aby loupili a stali se služebníky nepravosti ma/ monu. Někteří také, zavolavše na sousedy, říkali: „Ukliďte odtud své domy od mého obydlí, protože je chci hned spáliti a utéci se na horu Tábor nebo do pěti měst, abych spasil svou duši.“ A když zapálil vlastní dům, shořela od ře/ čeného požáru leckdy celá ves. A bylo slyšeti nářek chudáků; vždyť ženy s ne/ mluvňátky, sedíce a plačíce, neměly co píti nebo jísti, ani kde by hlavu k odpol činku sklonily. A kdo by byl viděl tu bídu, nebyl by se mohl zdržeti slz, leda by měl srdce kamenné, a byl by musil říci: „Není to zákon Boží, kterýž přikázal nahého odívati, lačného krmiti a žíznivého napájeti, nýbrž je to zákon dáblův, který oděného do naha svléká, lačnému a žíznivému chléb a nápoj spaluje a ničí.“ Byl i jiný velmi špatný zvyk táborský, způsobený snahou, aby jejich počtu neubývalo, nýbrž přibývalo: všechny faráře a kněze, kteří ve svých far/ ních kostelích své ovce věrně sytili slovem Božím a svátostí pod obojí způsobou, násilně zajímali z jejich domů nebo kostelů, trhajíce na nich při bohoslužbách ornáty, a spoutané přiváděli na Hradiště Tábor, aby tak lid, nemaje věrných kněží, byl nucen velmi rychle k nim přijíti. I zmocnil se strach všech kněží, sídlí/ cích v zemi, kteří nechtěli souhlasiti s táborskými bludy. Proto utíkali věrní faráři a kněží, podávající lidu pod obojí způsobou, do Prahy, ale nevěrní a odpůrcové svrchuřečeného přijímání do Kutných Hor, Litoměřic, Kouřimě, Nymburka, Kolína, Brodu, Budějovic a do jiných hraze/