v rukou kněze při mši v tělo Kristovo, připisovali tím kněžím zázračnou moc, vracejíce se tak zpět ke kato- lickému vyvýšení kněžské autority i k uznávání starých řádů. Také obhajoba bohoslužebných rouch a ornátů má tento smysl. Naproti tomu Táboři, kteří tvrdili, že Kristus je přítomen mnohem reálněji „v duši spra- vedlivého“, v duši táborského božího bojovníka než ve svátosti oltářní, a kteří zavrhovali užívání zvláštních bohoslužebných rouch, hlavně ornátů, bojovali tím za rovnost mezi laikem a knězem a stavěli se proti řádu, který je chtěl udržovat v nevědomé víře a poddanství. Pražané nesouhlasili s vojenskými akcemi Táborů a také pražští mistři odpověděli na dotaz, zda je dovo- leno vésti válku na obranu zákona božího, vyhýbavě, doporučovali cestu trpělivosti a přiznávali právo k vál- ce jen v krajním případě. Zamítali však ostře všechny chiliastické víry a zakazovali účast kněží ve válce. Obrat v této kompromisní politice nastal po selhání všech po- kusů konservativců dohodnout se s králem Zikmundem. V březnu 1420 vrátilo se poselstvo, vyslané k Zikmun- dovi do Vratislavi, se zprávou, že pražský měšťan Krása byl upálen a že proti Čechům je chystána křižácká vý- prava. Výhružné chování Zikmunda, který se rozhodl ukončit rázně v českých zemích všechny spory a obno- vit poslušnost římské církvi, dodávalo odvahy katolické straně a Němcům, kteří se krutě mstili husitům na př. v Kutné Hoře, kde platili dokonce odměny za zajaté husity a vrhali je do šachet. Vývoj událostí dal za pravdu revoluční straně, ve- dené v Praze Janem Želivským, který zahájil rozhodný boj proti Zikmundovi, proti tomu „sedmihlavému a sedmikorunnému draku ryšavému“ ze Zjevení. Výsled- kem této nové situace bylo poslání na Tábor o pomoc. 93