Ne, tento kališnický kolaborant, tento dvorský plazivý básník a veršotepec, lovec poct a ještě více tolarů a stříbrných grošů českých, ten nikdy nemohl napsati knížečku tak statečnou, pevnou, prostou a půvabnou, jakou je naše kronika. Čím dále, tím více odchyluje se cesta národa od smě- ru naznačeného Žižkovým palcátem. Stín Lipan padá těžce na nezadržitelný sestup a pokles národního vě- domí a sebevědomí, na rozklad mravní pevnosti a zása- dovosti, na ztrátu vší víry nejenom v boha, ale i v člo- věka. Od kompromisu ke kompromisu se potácejí ti, v jejichž rukou stal se kalich prázdnou nádobou bez obsahu, symbolem, jehož významu již nikdo nechce rozumět. A protivníci nelení. Klín za klínem vrážejí do kmene národní jednoty, štípou ji v třísky, až ko- nečně mocnými údery sekery podetnou ten kdysi tak pevný kmen nadobro. A obrana žádná. Jen malicherné tahanice o slovíčka, o kusy pergamenů, které nůžky Ferdinanda II. brzy na kousky rozstříhají, protože za nimi již není síla, není víra, není vůle a odhodlanost národního organismu jako celku. Útok za útokem, úder za úderem podlamují sílu odporu těch, jichž předkové se bili na Vítkově, u Kutné Hory, vítězili u Tachova a u Domažlic. České slunce zapadá. Šero, které brzy již má přejíti v „temno“, houstne. V témže roce, kdy král Ferdinand vyznamenal kola- boranta Kuthena erbem a přídomkem, byl proveden nový těžký a osudný výpad proti trouchnivějícím zbyt- kům opravdové tradice husitské u nás. Roku 1541 vy- dává svou „Českou kroniku“ důstojný pan děkan karl- štejnský Václav Hájek z Libočan. Po stránce mravní i vědecké je Hájek příbuzným Eneáše Silvia. Také on byl by mohl napsati a podepsati dopis, který poslal 30