nepřemožitelná. Jakmile se však tato branná moc za- čala štěpiti a rozkládati podle zájmu tříd, stavů a stran, jakmile rozrušila svoji kovovou jednotu a zka- lila svou bojovou revoluční morálku, nastoupila osud- nou cestu od vrchu Vítkova a Kutné Hory k Lipanům. Od Lipan a Sionu klesal pak celý národ k Bílé Hoře a do stínů „temna“. Dne 11. října 1424 zemřel u Přibyslavě „na hlízu“ jeden z největších vojáků světových dějin, nesmrtelný tvůrce, organisátor a vůdce lidové armády husitské re- voluce, „bratr věrný“ všech „božích bojovníků“ teh- dejších i potomních, Jan Žižka z Trocnova, který, jak kronikář s obdivem poznamenal, „časté bitvy s nepřá- teli silnými mieval, a však jest nikdy pole neztratil". Jeho smrtí počíná veliký, byť dlouhodobý obrat na cestě husitské revoluce. Těžký mrak se přenesl na českém nebi nad tou korunou dubu, pod nímž podle pověsti slepý hrdina svůj životní zápas dobojoval. Revoluční armáda se tehdy po prvé vnitřně zachvěla, jakoby tu- šila, že s ním odešla jí jistota vítězství. Nic snad ne- může tklivěji vyjádřiti bolestný dojem smrti tohoto čes- kého předchůdce Cromwellova, Carnotova a Stalinova, jako prostý záznam kronikářův: „Tehdy jsú jeho voj- skám přezděli Sirotci, a tak jsú vždy sluli. A kázali jsú sobě Žižku namalovati na korúhvi na bílém koni v rytířské zbroji s palcátem vuoděnie, tak jako živ jsa, jezdil. A když se pod tú korúhví bili, nikdy jsú boje neztratili". Ten obraz Žižkův na korúhvi Sirotků namalovaný vtiskl se hluboko do srdcí všeho lidu českého. Vždyť nejenom polní Žižkovo vojsko, ti Hradečtí a Orebité jeho smrtí osiřeli. Všechen drobný lid tehdejší osiřel. Se Žižkou odešel vskutku „bratr věrný“, ba odešel sám 12