měšťané zrádně část královského vojska do města a Žižkovo vojsko se octlo v obklíčení. Žižka, využiv tak- tického prostředku překvapení, probil se náhle nepřá- telským vojskem a ustoupil ke Kolínu. Zikmund, po- kládaje Žižkův ústup za svůj úspěch, nepřikročil k dal- ším akcím. Po 14 dnech, kdy již Zikmund neočekával vojenské činnosti husitů, udeřil Žižka náhle na králov- ské vojsko, které upadlo v paniku a dalo se na divoký útěk. Celou noc a příští den prchalo toto mohutné voj- sko a Žižka mu byl neustále v patách — až do Ně- meckého Brodu, kde byla katastrofa nepřátel zpečetěna. A právě ve chvíli tohoto největšího vítězství ukázala se zase dějinná velikost Jana Žižky: nevyužívá svých úspěchů k osobnímu prospěchu a k diktátorskému uchopení moci, nýbrž jde až do konce života za jedi- ným cílem, za vítězným dovršením spravedlivé věci husitské. Zatím co Praha a Tábor vedly společný boj u Kutné Hory, vzmáhaly se v Praze rozpory mezi stranou Želiv- ského a konservativci, nabývajíce stále bouřlivějších forem. Žižka ve snaze uchovat brannou jednotu země, prosadil svou autoritou, že místo Želivského byla zvo- lena v Praze nová mírnější vláda, která však po krátké době (9. března 1422) dala zákeřně popravit Želivského i jeho 9 stoupenců a zlomila tím jednou provždy moc revolučního lidu v Praze. Žižka asi nepředvídal, že jeho zásah k zjednání pořádku v Praze bude mít takové katastrofální politické důsledky a že povede k roztržce mezi Táborem a Prahou. Odstraněním Želivského padla poslední překážka, která bránila konservativní straně v Praze, aby povolala do Čech litevského knížete Ko- rybuta za správce země a tím podepřela svůj režim. Otázka nového panovníka hrála od počátku husitské 101