stvích a že zůstal až do posledních dnů života nepře- moženým vůdcem, kterému jen zákeřná nemoc za- bránila dokončit dílo. A zdá se, že jeho úspěchy, dosažené za slepoty, působily tím mohutněji na jeho bojovníky, neboť jim vnukaly dojem něčeho nadpřiro- zeného a přesvědčovaly je o tom, že Žižkův boj je opravdu „boží pří“. Po skončení sněmu v Čáslavi zvedá se znovu reakční strana v Praze k boji proti moci Želivského, opírající se o lidové masy na Novém městě. Praha, největší a nejbohatší město v zemi, měla nejen nejsilnější vrstvy řemeslnictva a plebejského obyvatelstva, nýbrž i nej- silnější protirevoluční patriciát. Vzhledem k tomu mohla Praha dospět k vedoucímu postavení v zemi buď svou revoluční vládou nebo naopak svou reakční mocí. Tento protiklad dvou zápasících sil se ještě při- ostřil ve chvíli, kdy král Zikmund činil přípravy k vel- ké křižácké výpravě proti husitům a kdy reakční strana v Praze se spojovala s panstvem, aby rozvrátila spoje- nectví s Táborem. Jan Želivský dosazuje 19. října 1421 diktaturu Jana Hvězdy z Vícemilic, který velmi rázně zjednal v Praze pořádek, dav jako výstrahu za zrady pánů popravit dokonce jejich příslušníka Jana Sádla z Kostelce. Na- stolení revoluční moci v Praze upevnilo znovu spolek mezi Prahou a Žižkovým Táborem. 1. října 1421 vjíždí Žižka do Prahy, byv uvítán podle slov Vavřince z Bře- zové jako „kníže země“. Brzy na to se srazilo spojené vojsko Tábora a Prahy za vrchního velení Žižkova u Kutné Hory s mohutnými silami Zikmundovými, které prý čítaly na 50.000 lidí a před nimiž prý bylo hnáno několik set volů, majících tvořit ochrannou hrad- bu proti husitské střelbě. Za noci vpustili kutnohorští 100