niky. Je uložen v knihovně Památníku národního písemnictví na Strahově (sign. DG III 7). 8/ obsahující konec ka- v Praze (sign. I Podobného typu je i zlomek Olomoucký, pergamenový list z 2. poloviny 14. století, ap. 10 a začátek kap. 11. Uložen je v knihovně Národního muzea Ac 65). Z textu doloženého rukopisem Vídeňským vychází rukopis Lobkovický. Jde o pergamenový rukopis z 1. poloviny 15. stol. o 99 listech formátu 14x10 cm. Z velké části se shoduje s rukopisem Vídeň- ským, text je však rozšířen o další přídavky. Dodatečně byly jiným písařem na okraji rukopisu připsány některé vsuvky a k dodatkům Vídeňského rukopisu byly přidány další. Rukopis je uložen v rukopisném oddělení Státní knihovny CSR v Praze (sign. XXIII G 87). 10 Se skupinou reprezentovanou rukopisem Vídeňským a Lobko- vickým těsně souvisejí zlomky, které byly v nedávné době objeveny v Mnichovské univerzitní knihovně. Pocházejí ze samého konce 14. století a obsahují části kapitol 76—78, 89—92. 9 Nejširší úpravu kroniky zachytil 11/ rukopis Cerronský. Je to papírový rukopis z roku 1443 psaný různými písaři. Dalimilova kronika začíná od listu 27. Vychází z rukopisu Lobkovického a obsahuje ještě další přídavky. Je uložen ve Státním archivu v Brně (sign. G 12, ř. 2, č. 108). Rukopis Pelclův, papírový rukopis z konce 15. století, vychází 12 opět z rukopisu Lobkovického, ale má některé přídavky rukopisu Cerronského i některé další. Je uložen v rukopisném oddělení Státní knihovny ČSR v Praze (sign. XIX B 9). Rukopis Fürstenberský je papírový rukopis z konce 15. století. 13 Textově souvisí s rukopisem Cerronským a Pelclovým a přes ně i s Lobkovickým, ale jsou v něm zřejmé individuální úpravy písařovy. Je uložen v knihovně na Křivo- klátě (sign. I d 36). 14 Zvláštní kategorii mezi rukopisy Dalimilovy kroniky tvoří ruko- pis Zebererův. Je to papírový rukopis, jehož součástí (fol. 1a-98a) je text Dalimilovy kroniky, napsaný roku 1459 Janem Pinvičkou, tehdy učitelem v Ledči. Je to indi- viduálně upravený text, blízký znění rukopisu Vídeňského. Kronika je v něm po for- mální stránce přepracována. Rukopis je uložen v knihovně Národního muzea v Praze (sign. II F 8). Veršovaný německý překlad se dochoval v jediném rukopise z roku 1389, který je uložen v kapitulní knihovně (dnes Archív Pražského hradu) v Praze (sign. G 45). Prozaický překlad je znám ze tří rukopisů. První pochází z r. 1444 a byl uložen původně v knihovně kláštera sv. Jimrama v Řezně, potom ve Státní knihov- ně v Mnichově (sign. cgm 3976), druhý rukopis z konce 15. století je v Univerzitní knihovně v Lipsku (č. 1328) a třetí je opis Mnichovského rukopisu ze 16. století, uložený rovněž v mnichovské Státní knihovně. Z Dalimilovy kroniky čerpali i mnozí další středověcí kronikáři, např. Přibík Pulkava z Radenína nebo autoři Starých letopisů českých. Byla zřejmě inspirací řady histo- rických skladeb z 15. století. Poměrně záhy byla kronika vydána i tiskem. Nejstarší vydání pochází z roku 1620 a pořídil je Pavel Ješín z Bezdězce.356/ Kvůli vydavatelově předmluvě i vzhledem k jeho osobě (Ješín patřil k protihabsburskému táboru v Čechách, předmluva ke kronice byla výrazně politicky aktualizována, vydání bylo dedikováno Václavu Vilémovi z Rou- pova) byl celý náklad po bitvě na Bílé hoře zničen. Od vydání kroniky (vytištěna byla 25. června 1620) uplynula poměrně krátká doba a napjatá politická situace zřejmě 198/