z Dubé ho vedla k závěru, že autorem kroniky byl Hynkův syn Hynek z Dubé, řečený Žák, kanovník pražský a v letech 1326—1333 biskup olomoucký. Josef Beran313/ právem odmítl Šimákovu domněnku již proto, že se v kronice hovoří o Hynku Žákovi ve třetí osobě a vůbec se to, co víme o jeho životě a názorech, nekryje s názory kronikářovými. Beran se však nespokojil s vyvrácením jedné mylné domněnky a vykonstruoval místo ní novou. Veden okolností, že je jedna kapitola kroniky věnována blahoslavené Zdislavě, vyslovil názor o autorství Havla z Lemberka, kanovníka pražského, vnuka blahoslavené Zdislavy. Tento názor okamžitě Šimák vyvrátil s odůvodněním, že existence kanovníka Havla z Lemberka není bezpečnými prameny vůbec prokázána 314/. Josef Šusta315/ oprávněně odmítl všechny identifikační pokusy a omezil se na tvrzení, že kronikář byl muž věku pokročilého, asi duchovní, stojící v těsné blízkosti souvěké panské společnosti, nejspíše Ronovců. Jeho jméno nám zůstane trvale neznámo. K názoru o kněžském původu autorově vedla Šustu úvaha, že se vlaste- necké uvědomění projevovalo nejdříve mezi českým kněžstvem. S tím se nespokojil F. M. Bartoš316/ a opakoval Jirečkovu do- mněnku, že kronikář byl rytířem řádu johanitského. Zdůvodňoval ji úctou k svatému Janu Křtiteli, patronu johanitského řádu, i údajem o kronice, kterou spisovatel četl u starého kněze v Boleslavi. Bartoš se domníval, že jde o Mladou Boleslav, kde bylo sídlo johanitského řádu. Za důvod pro své tvrzení považoval i zprávu o založení Mladé Boleslavi, která se v jiných pramenech neobjevuje. Dalším pokusem o konkretizaci kronikářovy osoby je stať M. Očadlíka317, v níž z několika zmínek a úvah, týkajících se zprávy o kronikářově poby- tu na Malé Straně, území, jemuž je věnována největší pozornost, úcty ke sv. Janu Křtiteli a některých kronikářových názorů vykonstruoval autor domněnku, že tvůrcem kroniky byl biskup Jan IV. z Dražic. Proti jeho autorství však mluví hned několik okolností. Vysoký církevní hodnostář, jakým Jan IV. byl, by musel znát posloupnost pražských biskupů a pravděpodobně by zaměřoval své dílo méně světsky. Očadlíkovu domněnku vyvrátil opět F. M. Bartoš důvody dosti průkaznými.318/ Ve své další práci však přišel s úvahou stejně fantastickou: tak řečený Dalimil je prý pozdější kronikář Jana IV. z Dražic a posléze i Karla IV., František.319/ Zdeněk Kristen v historických vysvětlivkách k poslednímu vydání Dalimilovy kroniky320 uvádí k osobnosti autora kroniky, že byl Čech, milující svou vlast a oddaný domácímu rodu Přemyslovců a české feudální společnosti, že to byl šlechtic, feudál, muž přísných mravních zásad, horlivý zastánce starých řádů a mravů a odpůrce novot. Odmítl možnost, že by kronikářem byl kněz, protože nezná posloup- nost pražských biskupů, v kronice se jen výjimečně objevují ohlasy nebo citáty z bible a nejsou tu uváděny žádné zázraky, což všechno bývá běžnou součástí středověkých kronik, psaných duchovními. Zdeněk Fiala321/ znovu zhodnotil všechny údaje, které lze z kro- niky k charakteristice jejího autora vyčíst, a po jejich důkladném zvážení dospěl k zá- věru, že autor nejstarší česky psané kroniky byl buď mimořádně vzdělaný šlechtic-laik, nebo ještě spíše klerik nižšího postavení, možná v panských službách, rozhodně však těsně spjatý s tehdejším šlechtickým prostředím. Vyloučil možnost, že by to byl vyšší duchovní, jednak z důvodů uváděných Kristenem, jednak vzhledem k celkem primi- tivním právním názorům autorovým. Po podrobnějším rozboru některých částí Dali- milovy kroniky a studiu jejích pramenů se přiklonil k názoru, že neznámý skladatel nejstarší české rýmované kroniky byl duchovní, protože užívání latinských spisů, včetně legend, jako předloh kroniky by bylo i u velmi vzdělaného laika u nás na počátku 14. století stěží možné. Spisovatel kroniky však stál rozhodně na straně českého panstva, byl jeho ideologem a v zájmu panstva také své dílo složil. 322/ Podobně František Kutnar soudí, že autor kroniky byl přísluš- níkem šlechty, který jako laik nabyl vzdělání na svou dobu a pro jeho společenskou skupinu ojedinělého nebo který dosáhl nižšího kněžského svěcení a zůstal věrný základní mentalitě společnosti, ze které vzešel.323/ 192/