14 (12.) Také jestli že by zřízení jaké slušné a spravedlivé s raddú 59) naší sepsali, to jim stvrditi máme a přiříkáme.“ (13.) A když by mezi námi a budúcími potomky našemi a někte- rými z obyvatelí knížetství tohoto jaká rozepře o hranice a meze aneb pod- danými našími nastala, a pokudž by to bez výjezdu na ta místa rozsud- kem spravedlivým vykonati se nemohlo, i mají na ta místa súdci zemští vyjeti a ty místa očitě spatřiti a pokudž by toho z obú stran dobrú vúli skrze jednání na slušné míře postaviti nemohli, vyslyšíc obě straně a svědky a jiné průvody, mají ty věci vejpovědí spravedlivú, odtud neodjíždějíc, koniec učiniti, aby každý svého pokojně užívati mohl, a žádný jeden na druhého aby mocí mimo řád a právo nesáhl o). (14.) A jestliže by se nám a budúcím potomkúm našim od které osoby stavu panského, který by osedlým ku právu byl, aneb také to, co z města, vesnic poddaným našim jakéžkoliv ublížení býti zdálo, na takového každého žádnú mocí i s budúcími potomky našími sahati nemáme, než takového podle pořádku starobylého ku právu zemskému zapohnati řádem a právem to s ním vykonati 1). (15.) Všakš jestliže by který z poddaných našich mord neb nějaký gvalt a násilí, což by proti nám i poddaným našim a landfrydu bylo, učinil, takového každého máme neb místo naši držící dáti slibem zavá- zati, aby se před súdem a právem postavil a práv byl. A jestliže by slíbiti nechtěl, i do vězení dáti“2). vati měli, nemají jinam k tomu holdu jezditi ani potahováni býti, než na zámku Těšíně takový hold učiniti mají, a takový hold jiným obyčejem se dáti než, jakž od starodávna zde bylo, totiž ruku dáním bez přísahy.“ Zásada, že stavové mají hol- dovati jen v zemi a že nemají přísahati, nýbrž skládati hold rukou dáním, byla v Čechách ovšem vždy zachovávána (Kalousek, Státní právo 385). Na Moravě byla definitivně utvrzena Vladislavem roku 1497 (Archiv český V. 462). Ve Slezsku za holdovací místo přiznána Vratislav roku 1498, jen Svidničtí a Javorští měli výjimku (privil. 1353). V Horní a Dolní Lužici zásady podobné nebylo. Tam většinou holdo- vali stavové svými zástupci v Praze, výminečně ještě také v zemi. 59) O sepsání zřízení zemského srov. B. Rieger, Landesordnungen, Böhm. Ländergruppe, Mischler-Ulbrich 577. 60) Spory hraničné byly od pradávna považovány v zemích českých za velmi důležité; také věnována jim v právu zvláštní pozornost, protože půda měla u nás vůbec veliký význam. Ve sporech těch zachovalo se mnoho prastarého. Tam udržela se druhdy nejdéle instituce starého „vdání“ (Kapras, K dějinám českého zástavního práva 1903, str. 6), tam v XVI. století přísahala se stará přísaha ve vykopané jámě na sporné hranici. O tom napsal již roku 1600 Jakub Menšík z Mensteina „O mezech, hranicech, soudu a rozepři mezní i příslušenství jich v království Českém“ (vyd. H. Jireček, Spisy právnické o právu českém v XVI. stol. 1883), sněm český roku 1600 uznal spis ten za oficielní právo a také na Moravu dostal se v užívání. — Spory mezní v Čechách patřily před soud pražského purkrabího, v zemích vedlejších před zemský soud, pokud kde byl. O právu mezním srov. Kn. Drnovská LXX; Brandl, Staročeské právo mezní, Právník VIII; H. Jireček, O soudu mezním dle práva če- ského a moravského, Čas. čes. musea XXXII. 61) Ustanovení to převzato jest z privilegia opolsko-ratib. čl. 10. Nejstarší za- ručení proti přehmatům u nás jest v Statutech Konráda Otty čl. 26. a 36. — Po- dobné ustanovení nalézáme v dílčí listině opavské z roku 1434 (Kapras, Testament knížete Přemka Opavského, Věst. Mat. Opav. 1907) a v privilegiu Švidnicko-Javor- ském 1353. 62) Ustanovení odpovídá s některými změnami článku 21. privil. opol.-ratibor- ského. Městskému soudu se však na Těšínsku nepřikládá na rozdíl od Opolska a