mluvili ústy libými a srdcem chválícím k největšímu Bohu: jeden totiž pokorně volal hlasem svým k Bohu ze srdce prozpěvuje: „Tě Boha chválíme, Tebe Pána vyznává- me“17 jiný plesal a zpíval: „Požehnaný Pán Bůh Izraelský“18/ a každý, podle toho, jak měl svým citem v nitru ducha Božího, udá- val nápěvy místo předzpěvovatele chvalo- zpěvů1 velebě Hospodina radostným srd- cem. Všichni pak bratří, slyšíce tak dobré noviny, málo spali oné noci a všichni se ne- mohli dočkat úsvitu zítřejšího dne, aby plněji pochopili příčinu radosti. A tak ráno vstali a vzdávali Bohu díky slovy: Vlídná Kristova matko, tys okovy kláštera svého zlomila, zkrušila ty, kdož dřív se rouhali tobě. Zmaten teď do hradu prchá, jenž dříve ke hvězdám toužil vystoupit, chlouby pln, ten ode všech nenáviděný šlechtic Aufenstein Jindřich, zlý kláštera v Zbraslavi přítel, zatím co vně i uvnitř jak zloděj skrývá se onen z Korutan kníže, jenž rouhačem byl. Ten žádného nyní Čecha už neurazí, leč sám dřív odtáhne odtud. Neboť jak neměla tehdy Zbraslav náramně plesati, když byla osvobozena od tolika ná- silných utlačovatelů a každodenních vydě- račů? Vždyť tento Jindřich z Haufenšteina, jakož i jiní jeho společníci vynutili kdysi jednoho dne na Zbraslavi, tehdy velmi chudé, osmdesát tisíc chlebů a osmdesát věder piva a dostali je bez slitování kromě jiných darů. A právem zvučela Zbraslav novou radostí, protože unikla onomu knížeti, který usiloval dosti hloupě potrestati, jakož i vyměniti prvního jejího opata. Když totiž pracoval pan Konrád, první opat zbraslavský, v ně- meckých krajinách za dobrý stav království, nemohl mu korutanský vévoda uškodit, jak chtěl, a proto rozhněván pravil mnichům: „Nezvolíte-li si ihned na Zbraslavi jiného opata, který by byl na naší straně, pocítíte na sobě bič mého hněvu!“ Na taková bez- ohledná slova odpověděli tehdy přítomní mniši šálivými ústy vévodovi, co se mu lí- bilo, v srdci však si zaznamenávali a pevně zachovávali opak. Neboť tehdy měli všichni mniši jedinou pevnou vůli, že by raději chtěli ztratit život nežli v něčem rozrušit opata jako nejdražšího otce a vyměnit ho. A proto neuznali mniši tento rozkaz, a právem; neboť vévoda korutanský, který nařídil vy- měnit opata, sám dříve utekl, ale opat potom setrval ve veliké úctě. Chtěl také týž vé- voda ve své hrubé prostotě, aby se bratr Heřman, konvrš, dozorce nad ševci v Sedlci, stal tam opatem, ale ten odpověděl: „Pane králi, mám dlouhé vousy, ale nedovedu číst a psát a nemohu zastávat kněžský úřad, ani řád nedovoluje, aby byl konvrš opatem.“ A jemu onen: „Neumíš-li ty číst nebo zpí- vat, ať zpívá a čte za tebe jiný, ty aspoň budeš mít jméno opata, všechno budeš řídit podporován ochranou naší moci.“ Ó jak zaslepen byl ten člověk, buď nespravedlivý zcela nebo sprostý jak kůň, jenž přeje si, aby byl opat vousatý jako Řek. A právem by kozlem byl nazván opat, jenž bradatý byl by, až kněžský by zastával úřad. A stalo se hned, jak vtáhl král Jan, císařův syn, mocí se svým vojskem do Pražského města, že Jindřich, vévoda korutanský, prchl před tváří jeho do Menšího Města a na hrad Pražský se všemi svými pomocníky. Prchla pak s ním z Většího Města veškerá násilnost a zůstal v ní, zaveden králem Janem, pokoj a spravedlnost až do dnešního dne. 14/ Menší branka na místě dnešní Prašné brány. 15/ Na Františku poblíž Vltavy. 16 Podle Žalmu 76. 11. 17/ Chvalozpěv sv. Ambrože. 18/ Lukáš 1. 68. 1 Chvalozpěvy (laudes) k oslavě Boží se zpívaly v kláš- terech, zejména cisterciáckých, při východu slunce jako první pobožnost denní, přičemž jeden mnich vždy před- zpěvoval.