motné kronice (včetně určení části, kterou sám sepsal) a odjinud o něm není nic známo. Původním Otovým úmyslem jistě bylo napsat legendární oslavu zvěčnělého zakladatele kláštera, a tím je dán ráz celé jeho části (1.—51. kapitola první knihy). Na svou spisovatelskou práci se dost dobře připravil. Zprávy o událostech týkajících se Přemysla Otakara II. čerpal z Druhého pokračování Kosmova a věděl též o nějaké kronice, která pojednávala o počátcích Kladrubského kláštera (u Plzně).7 Legendární ráz Otovy partie je mimo jiné do- svědčen i tím, že do svého vyprávění nepojal ani zakládací listinu Zbraslavského kláštera, ačkoliv ji znal.3/ Vypravování je cele soustře- děno k osobě královského zakladatele a štědrého podporovatele kláštera; obraz Václava II. podává Ota v barvách co nejkrásnějších a činí tak slohem poutavým, rétoricky nadneseným, plným metafor, figur, sentencí, přirovnání, aby získal co nejvíce sympatií čtenářů pro svého oslavence. Jednou vlastností vyniká Ota nad jiné legen- disty i kronikáře: způsobem u středověkých spisovatelů opravdu vzácným usiluje vystihnout duševní život Václava II. a jeho těžké zápasy, v kterých vyrůstala zvláštní osobnost předposledního čes- kého krále z rodu Přemyslova. Po Otově smrti se pokračování v nedokončeném díle ujal zbra- slavský mnich a pozdější opat Petr, který ostatně svého předchůdce ve všech směrech vysoko převyšoval. Petr pocházel ze Žitavy“ a zdá se, že o jeho německém původu nemůže být pochyb, zvláště když se uváží, že i ostatní první členové zbraslavského konventu byli zcela nepochybně Němci. Právě tak jako u Oty je i u Petra přesné datum narození neznámo a ani jeho přibližné určení není jisté. Z některých narážek v kronice lze soudit, že se nejpravděpodobněji narodil mezi lety 1260—1270. O jeho životních osudech v mládí se neví nic a rovněž není známo, kde a jak nabyl svého vzdělání, které bylo na jeho dobu vynikající a o němž platné svědectví podává právě jeho literární dílo. Svou přítomnost v Praze prozrazuje Petr v kronice nejdříve k r. 1297, když mluví o tom, že byl osobním svědkem korunovace Václava II. 10/ Není však známo, zda byl už v té době zbraslavským * 10 7/ Srv. 38. kapitolu prvé knihy. Benediktinský klášter v Kladrubech byl založen r. 1115 knížetem Vladislavem I. 8/ V 39., 40. a 42. kapitole prvé knihy se vyskytují obraty, které se shodují se zněním zakládací listiny, o níž se však Ota přímo vůbec nezmiňuje. Srv. 21. kapitolu druhé knihy kroniky. V historické literatuře se obvykle píše o Petru Žitavském. Srv. 63. kapitolu prvé knihy. Petr tak činí slovy „...tale festum, quod et commendabat ipsa raritas, nobis semel visum“. Emler v úvodu k vydání kroniky v Pramenech dějin českých, IV., str. VIII., soudil z výrazu „nobis semel visum“, že Petr, který v 109. kapitole popisuje i korunovaci krále Jana, korunování Václava II. přítomen nebyl. Ale jde nepochybně o Emlerův omyl. Petr líčí korunovační slavnosti Václava II. v červnu 1297 s takovým nadšením a subjektivním zaujetím, že jeho osobní účast je jistá. Výraz „nobis semel visum“ je nutné vysvětlit jinak: korunovace Václava II. byla konána v červnu za krásného počasí, a proto byla „veřejná“, korunovační hos- tina i lidové slavnosti byly uspořádány na veřejných prostranstvích, korunovace Ja- nova v únoru 1311 byla vykonána za tuhého mrazu, jak sám Petr uvádí, a proto ko- runovační hostina byla v refektáři minoritů u sv. Jakuba na Starém Městě pražském a nebyla „veřejná“.