Středověké kroniky se liší od legend tím, že jejich autoři sledovali přece jen širší hlediska a že jejich účelem bylo zachovat pro bu- doucnost záznamy a paměti o zajímavých událostech z autorovy doby, zajímavých ovšem z hlediska spisovatelova. Pokud jde o histo- rii starších dob, vybírali si kronikáři pro ně zajímavé události ze starších sepsání nebo někdy bezmyšlenkovitě přejímali od svých předchůdců celé úseky jejich spisů či dokonce celá díla. Vnitřní náplň každé kroniky, její obsah a „základní linie“ byly jasně určeny jednak třídní příslušností autora samého, jednak těch, v jejichž zájmu psal. Lze si to ověřit srovnáním základních tendencí dvou kronik, které byly napsány v přibližně stejné době a pojednávají alespoň zčásti o týchž událostech, kroniky Zbraslavské a české rýmované kroniky tak řečeného Dalimila. Autoři obou těchto kronik byli příslušníci duchovního stavu, avšak psali v zájmu odlišných společenských skupin. Ota a Petr, autoři latinské kroniky Zbraslavské, byli oba opaty významného kláštera založeného králem Václavem II. a reprezentovali tedy klášterní duchovenstvo (feudály duchovní), jehož zájmy zároveň ve svém díle hájili, kdežto Dalimil, sám velmi pravděpodobně rovněž duchovní2, byl ve svém českém díle mluvčím názorů a zájmů šlechty (feudálů světských). 6 2 a vložkami snažila vzbudit dojem, že jde o dílo českého hagiografa — dokonce pří- slušníka vládnoucího rodu Přemyslovců — ze sklonku 10. století. Jako pozdní kom- pilace byla také vydána v 1. svazku Pramenů dějin českých r. 1873. Ale na počátku našeho století vystoupil Josef Pekař s názorem, že legenda je opravdu dílem doby, do níž se sama hlásí. Pekařův nápad vznikl podivuhodnou náhodou právě v době, kdy byly vědecky usvědčeny takzvané staré památky, rukopisy Zelenohorský a Krá- lovédvorský, jako novodobá falza, která vznikla z iniciativy V. Hanky až v druhém desetiletí 19. století (a ne v 10., resp. 14. stol., do nichž se sama hlásí). Jistou roli přitom sehrál nepochybně i Pekařův romantismus a nacionalismus a také katolicis- mus, protože Kristiánova legenda „z 10. století“ mu měla být oporou pro jeho ultra- katolické pojetí nejstarších českých dějin, jako je jeho katolickým žákům a epigonům až podnes. Pokrokovější část českých historiků první poloviny našeho století Pekařův scestný nápad právem odmítala (např. V. Novotný, R. Urbánek, J. Slavík), ale protože „tón udávala“ pod vlivem Pekařova vedoucího postavení konzervativní a reakční skupina, byl téměř „oficiálně“ přijat. To však nic nemění na jeho nesmyslnosti, protože téměř v každé vlastní větě autora legendy lze nalézt důkaz pro nemož- nost původu jeho spisu z 10. století. Veškeré starší argumenty proti pravosti Kris- tiánovy legendy shrnul R. Urbánek, Legenda tzv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských i václavských a její autor, díl I.—II., Praha 1947—1948; nové argu- menty proti pravosti jsem připojil ve svých studiích: Zd. Fiala, O pražském názvosloví v legendě Kristánově, ČsČH XVIII., 1970, č. 2—3, str. 265—282; Zd. Fiala, O pra- menech tak řečeného Dalimila k jeho historii sv. Václava, CsČH XIX., 1971, č. 6, str. 871—900; Zd. Fiala, Uber den privaten Hof Boleslavs I. in Stará Boleslav in der Christian—Legende, Mediaevalia bohemica, 70, 3. Praha 1971, str. 3—25; Zd. Fiala, O církevně chronologické terminologii v legendě Kristiánově, ve sborníku „Z pomocných věd historických“, AUC phil. et historica 3—4, 1971 (vyšlo 1972), str. 15—37. Řada dalších studií a rozprav je v tisku. Osobnost autora nejstarší české rýmované kroniky se dosud nepodařilo identifikovat; jméno Dalimil je mylný dohad až ze 17. století (na omyl upozornil Dobrovský), který se v historické literatuře udržuje ze setrvačnosti a z nedostatku lepšího po- jmenování. Po poněkud bližším poznání Dalimilovy kroniky (viz mou studii v pozn. č. 1) jsem nyní toho názoru, že neznámý skladatel nejstarší české rýmované kroniky byl duchovní; pro jeho kroniku nebyly latinské spisy jen prameny, nýbrž někdy pří- mo předlohami, které do svého díla doslovně překládal (např. některé partie z václavské legendy Oriente iam sole), což by i u velmi vzdělaného laika u nás na počátku 14. sto-