krumlovskou (zelená růže ve zlatě), Vítek mladší rožmberskou (erbu červené růže v bílém poli) a Vítek z Klokot landštýnsko- třeboňskou (se znakem bílé růže v červeném poli, jeho potomci se psali z Třeboně, později také ze Stráže) (ČD I, 4, str. 428). Vnuk Vítka staršího Budivoj založil se svým bratrem Vítkem v polovině 13. stol. v Krumlově mocné rodové sídlo; oba bratři se psali také po svých starších majetcích ze Sepekova, Skalice a Nače- radce. Na samých hranicích měla tato větev také hrad Vítkův Kámen a její panství přesahovalo hluboko do území bavorského mezi Dunajem a Šumavou zejména državami, které náležely hradu Falkenštejnu, jehož zříceniny jsou dodnes zachovány nad říčkou Rannou u Hofkirchenu. Tyto statky se dostaly do rukou Vítkovců asi sňatkem pana Budivoje s paní Perchtou, která pocházela po otci z rodu pánů z Griesbachu a po matce zdědila panství falken- štejnské. Proto vzal Budivoj do svého znaku vedle růže ještě trojici ptáků. Ještě za života otcova převzal správu těchto statků jeden z jeho pěti synů, Záviš, který si vzal do svého erbu vedle růže sokola a začal se důsledně psát po Falkenštejnu. Pobýval na tomto panství a podle Šusty (ČD II, 1, str. 223 a 319) se zdá nepochybným, že se za života Přemyslova vůbec nezdržoval na jeho dvoře. Ovšem udržoval styky se všemi příbuznými v Čechách a strhl r. 1274, ač nebyl jeho nejstarším členem, celý rod Vítkovců k odboji proti Přemys- lovi II. a přispěl k jeho pádu. Snad chtěl včlenit hlavní celek rodových držav po obou stranách šumavských hřbetů do říše jako území podřízené pouze svrchovanosti římského krále (ČD II, I, str. 224). Po smrti Přemysla II. se zmocnil Budějovic a na Opavsko ho přivedl asi společný boj proti Otovi Braniborskému; Vítkovci tam ostatně měli statky prúdnické. Jeho sblížení s Kunhutou vy- světlovaly později pověsti cizoložnými styky, které sahaly ještě do minulosti za života Přemysla II., avšak tehdy se Záviš v Praze ne- zdržoval. Přízeň Kunhutinu získal ve Slezsku ne snad „nějakými černokněžnickými pokusy“, jak praví kronika, nýbrž osobním kouzlem ctižádostivého feudála-dobrodruha. Z jejich poměru se r. 1282 narodil syn Jan. 426 427 XVIII Ke zprávě, že Záviš dosazoval na důležitá místa své přátele: nej- vyšším komorníkem se stal Vítkovec Ojíř z Lomnice, Závišův bratr Vítek podkomořím, purkrabím na Pražském hradě Hroznata z Húžic z rodu Kouniců, manžel Závišovy sestry, stolníkem opět Hynek z Dubé, číšníkem Jaroslav ze Šternberka, zároveň purkrabí v moravském Bítově. Syn Ojíře z Lomnice, Smil z Nových Hradů, převzal purkrabství v Poděbradech, domažlický hrad dostal Sobě- hrd z Litic atd. Tak si rozdělila i jiná důležitá místa skupina pánů, v které se uvádějí Jindřich Rožmberský, Oldřich z Hradce, Sezima z Landštejna, Hynek mladší z Lichtemburka aj. Ovšem páni, kteří dosud vládli s králem, nemínili se dobrovolně poddat a vzdát správy královských statků. V jejich čele stál Purkart z Ja- novic, purkrabí zvíkovský, dále příbuzní biskupa Tobiáše Čeněk a Dobeš, kteří drželi Bechyni, Zbyslav Zajíc z Třebouně a Beneš z Vartemberka. A tak vznikla mezi oběma skupinami „guerra moderna“ — nové bojování, do něhož však zasáhl sám král Rudolf,