KRONIKA VELMI PĚKNÁ O JANU ŽIŽKOVI, DRUŽINÍKU KRÁLE VÁCLAVA IV. Dílko, které je skromnou a stručnou, ale přitom dojemnou oslavou Žižkovy památky, mělo jako většina husitské literární a zejména historiografické čin- nosti pohnuté osudy. Neznáme jeho autora, dlouho jsme neznali dokonce žádný jeho rukopis, s jistotou neumíme ani určit, kdy vzniklo. I když neobsa- huje mnoho neznámého, přesto je to spisek hodný pozoru a svým způsobem jej lze nazvat první Žižkovou biografií, tím významnější, že byla napsána čes- kým jazykem. Na druhé straně není možno přehlížet některé „beletristické rysy celé práce. Jediným spojovacím článkem se starou tradicí byl dlouho nedatovaný, zřejmě z druhé poloviny 16. či počátku 17. století pocházející tisk, uložený v knihovně Národního muzea v Praze a ve fragmentu v Brně, 145 odvoláva- jící se na nedochované vydání Martina Kuthena ze Šprinsberku z roku 1564, jenž byl dokonce dlouho považován za autora kroniky. Východiskem k urči- tějším závěrům se stal až nález rukopisného dochování tohoto dílka, který učinil v sedmdesátých letech minulého století Jaroslav Goll v saském Freiberku. V tamní gymnaziální knihovně nalezl v rukopisném sborníku různých histo- rických textů vztahujících se k husitství první a zřejmě také poslední rukopisné dochování této kroniky (na fol. 156'—1655). Protože nedatovaný rukopis lze jen obecně klást do 2. polovice 15. století a protože nejde o originál díla, vyno- řilo se na dobu jeho vzniku postupně několik názorů rozporného charakteru. Prakticky současně dva přední historikové meziválečného údobí dospěli k odliš- ným názorům. V. Novotný se pokusil dílo položit do blízkého časového odstu- pu od Žižkovy smrti a vytyčoval jeho vznik dvouletím mezi bitvou u Lipan a červnem roku 1436, 14 J. Pekař naopak v souvislosti se svou tendencí Žižkův význam a památku co nejvíc oslabit je kladl až na rozmezí 15. a 16. století. 141 Problematice se též věnovali F. M. Bartoš a pak zejména R. Ur- bánek. První z nich se datování dotýká spíše rámcově a klade spisek jen zhruba do doby vlády Jiříka Poděbradského (a to spíš k jeho konci). 14I Druhý jej zařazuje k roku 1469, respektive ještě určitěji do poměrně krátkého období po nezdařeném dubnovém jednání Jiříka Poděbradského s Matyášem, tzn. poté, kdy Jiří propustil Matyáše neprozřetelně ze zajetí, do něhož upadl při obklíčení u Vilémova. 149r Není možné probírat tu podrobněji argumentaci jednotlivých autorů. Stačí říci, že Pekařovo stanovisko je neudržitelné již na první pohled vzhledem k stáří rukopisu samotného. Avšak ani názor Novotného, jenž na značné stáří usuzuje zejména z toho, že Zikmund je v kronice soustavně nazýván jen králem uherským a nikoliv českým (ač kronikář zná jeho korunovaci z r. 1420, již ale husité neuznávali), za něhož byl přijat až v roce 1436, není přesvědčivé, už jen proto, že autor kroniky nebere v úvahu ani Zikmundovy tituly římské. A ani další jeho důvody nejsou dostatečné, a tak nebylo R. Urbánkovi zatěžko obhá- jit datování Bartošovo a své. Je ovšem třeba říci, že ne ve všem jsou jeho výklady zcela přesvědčivé, zejména v určení onoho krátkého, prakticky jen několika- měsíčního rozpětí limitujícího kronikářovu tvůrčí činnost. Není možné jít do detailů, a tak můžeme jen konstatovat, že lze bez rozpaků přijmout poněkud širší datování zhruba do sklonku Jiříkovy vlády. I to je vlastně víc než u většiny jiných pramenů obdobného charakteru. Urbánek vyvozuje vznik kroniky z praktické konkrétní potřeby dne, kdy 12