DENÍK TÁBORSKÉHO KNĚZE O JEDNÁNÍ ČECHŮ NA KONCILU BASILEJSKÉM Z ROKU I433 Svým způsobem pandánem Mladoňovicovy Relace je podrobný Deník husit- ského poselstva na basilejském koncilu. Změněná atmosféra se v něm obráží dostatečně zřetelně. Čechové tu jsou důstojným partnerem koncilu, a to jak svým sebevědomým vystupováním, tak i v politických jednáních a teologických disputacích, přičemž se jim dostává leckdy i podpory či alespoň souhlasu řady členů koncilu. Změněná situace proti době před necelými dvaceti lety je znát i v struktuře dílka a zejména v jeho dikci. Valnou většinu spisu tvoří přísně chronologické zaznamenávání událostí a především stručné shrnutí jednotlivých projevů obou stran, tak jak byly na koncilu proneseny. Známe je sice vlastně všechny v plném znění, neboť byly vždy po přednesení písemně předávány druhé straně, uchovávány svými autory a i jinak přepisovány. 38 Přesto však toto jejich zachycení není bez významu, zejména proto, že přináší záznam o skutečné formě přednesu (definitivní znění bylo už leckdy literárně upraveno) a informuje i o okamžitých reakcích soupeřů i samotného auditoria. Zprávy o vlastním životě českého poselstva jsou pak zcela jedinečné, i když je lze všelijak konfrontovat a doplňovat či ověřovat různými jinými konciliárními záznamy, zejména texty Jana Stojkoviče z Du- brovníku a Jiljího Charliera, přičemž je ovšem třeba být si vědom jejich jisté, ba místy značné jednostrannosti a stranickosti. Tak jako téměř všechny husitské spisy — i v našem výboru se to uka- zuje — i tento je anonymní. Důvody tohoto faktu není třeba opakovat. Nálezce díla František Palacký došel v úvodu k svému vydání před více než 120 lety k závěru, že musí jít o jednoho z kněžských průvodců (autor se tak sám výslovně — viz níže str. 340 — označuje), protagonistů jednání ze strany táborské či sirotčí. A protože předpokládal, že těchto účastníků bylo šest a o pěti z nich autor hovoří jako o svých druzích, připadl takřka bez pochyb na jméno sirotčího kněze Petra ze Žatce. Ten pak byl přijímán jako autor téměř celé století bez nejmenších pochyb a pod jeho jménem vyšel i dosud jediný překlad Františka Heřmanského. Ale situace není tak jednoduchá, protože základní Palackého předpoklad, že znal jmenovitě všechny členy poselstva, se ukázal mylným. Dovodil to přesvědčivě F. M. Bartoš a současně učinil po- kus ztotožnit autora tohoto spisu s německým knězem Vavřincem, jenž je jmenován v seznamu osob husitského poselstva, zhotoveném pro konciliární účely. 381I Hned však dedukuje dále a spojuje tohoto Vavřince s Vavřincem z Reichenbachu, dosud známým až o deset let později, jehož také hned identi- fikuje s Vavřincem Roesenem, dosvědčeným jako husita v roce 1423. Ovšem tyto atribuce 821 nejsou pevné, ba dokonce jsou značně nejisté, stejně jako to, že uvedený Reichenbach musí být nynější slezský Dzierzoniów (naopak se zdá, že by u skutečného Vavřince z Reichenbachu spíše padal v úvahu Reichenbach v Horní Falci). Ale neobjeví-li se nějaký další materiál, lze otázku řešení kon- krétního autorství díla považovat za nezodpověditelnou, i když to podstatné je nepochybné: autor díla je kněz, který pochází z bezprostředního Prokopova táborského prostředí. Tím je také dáno hledisko, z něhož posuzoval jednání v Basileji. Není tedy ani třeba příliš litovat, že se raději zříkáme nejisté atribuce a ponecháváme autora v anonymitě. Neboť dílo si svou hodnotu uchovává i tak a svým nepatetickým pojetím působí tím spíše, že autoru je dán i dar pointo- vaných formulací, přestože značnou část jeho spisu tvoří záznamy teologických